Engels o tom, jak vládnoucí třída balamutí proletariát. V naší době Agrippu Meneniuse Lanatuse by mohl zastoupit Jan Rafaj, vicepresident Svazu průmyslu a dopravy ČR.
“Majetná třída a hlavně její část představovaná továrníky, která přichází do bezprostředního styku s dělnictvem, velmi ostře horlí proti těmto svazům a snaží se ustavičně dělníkům dokazovat, že jsou zbytečné, a to argumenty, které jsou sice s hlediska národní ekonomie docela správné, ale právě proto zčásti mylné a pro dělnický rozum naprosto nepřesvědčivé. Již sama horlivost buržoasie dokazuje, že není nezaujatá, vždyť i když necháme stranou přímé škody ze stávky, věc se má ve skutečnosti tak, že všechno, co plyne do kapsy továrníkovi, musí jít nutně z kapsy dělníka.”
To samozřejmě předpokládá, že tyto “svazy” bojují!
“(…) Ve válce je škoda jedné strany užitkem pro druhou, a protože dělníci jsou se svými továrníky na válečné noze, dělají totéž, co dělají vysocí potentáti, když si vzájemně vjedou do vlasů. (…) nejmocnější skupiny dělníků (…) se holedbají tím, že mohou zneškodnit každého vzpurného továrníka 'a tak zničit muže, který jim po léta poskytoval obživu'. [Nejzavilejší nepřítel dělníků] [m]luví o době, 'kdy neklidné dolní končetiny udržují v područí vynalézavou hlavu a životodárné srdce průmyslu' — škoda, že se angličtí dělníci nedají tvou báchorkou obalamutit tak snadno jako římští plebejci, ty novodobý Menenie Agrippo!”
A jaká byla ta bajka, o které se tu Engels zmiňuje?
“Pozdvihla se v Římě obec proti pánům radním, protože se obec domnívala, kterak je páni a bohatí příliš ztěžují a sužují. A protož nemohouce toho děle snášeti, vytáhli ven z města u velikém množství a položili se na jednom vrchu, kterýž Svatou horou nazvali, vzali své zbroje s sebou i jiné potřeby, nejinak než jako by chtěli polem ležeti a s nepřátely se potýkati. I byl k nim od pánů k jednání míru a pokoje vyslán nějaký Menenius Agrippa. Ten zase obecný lid velmi krátkou, ale rozumnou řečí spokojil a k tomu, že se k obydlím svým do města navrátili, přivedl. Některého času prý údové lidského těla v nevoli byli a nesrovnávali se za jedno, ale hněvajíce se na žaludek, že by on sám uprostřed těla nic nedělal, než jejich prací, péčí a posluhováním živ jsa rozkoše své plodil, spikli se a snesli na tom a tak mezi sebou zavřeli, aby mu potud dále ničeho k živnosti jeho nedodávali a jemu ku pohodlí v ničem nepracovali. A proto poručili rukám, aby pokrmu k ústům nedonášely, ústům, aby dodaného nepřijímala, zubům aby přijatého nežvýkaly. Ale v tom hněvu, chtějíce skrotiti žaludek, sami spolu jiní údové a tak i všecko tělo churavěti a hubeněti počalo. I poznavše z toho, že by tou měrou všichni zahynouti musili, a že i žaludek velice posluhuje lidskému tělu a neméně krmí a živí jiné údy než sebe, když na všecky strany dodává požitečného pokrmu a dobré krve, jíž se člověk sílí a živ jest, smířili se s ním a dodávali mu zase potřeb k živnosti, a od té chvíle jsou zase ve přátelství a svornosti: takže, otážeš-li se nyní ucha, co dělá oko, odpoví: „mně vidí,“ a oko dí o uchu: „mně slyší,“ a ta obě o rukách odpovědí: „nám pracují," jako i ruce o uších a očích: „nám slyší a vidí,“ a o nohách: „nám chodí;“ a všickni spolu údové o žaludku: „nám jí a pije, nám živ jest a nám pokrmu zažívá.“ Slovem všichni údové ve zdravém těle svorni jsou, radují se spolu a v čas neduhu trpí spolu. Ze kteréhožto předloženého podobenství lid obecný porozuměv, že jest nedobře učinil, snesl se přátelsky s pány o všecko a domů se vrátil.” (Memenius Agrippa)