Kubánský proletariát se bouří proti krizi kapitalismu
Protesty na Kubě na začátku druhého červencového týdne jsou posledním z otřesů v oblastech, kde důsledky hospodářské krize kapitalistického výrobního způsobu nabývají zničujících rozměrů.
V Libanonu státní bankrot brání státu zaplatit účet za ropu, elektrárny přestávají pracovat a země zůstává ve tmě. Opakované výbuchy lidové nespokojenosti jsou potlačovány znepřátelenými buržoazními frakcemi, které sice bojují proti sobě, ale sbližují se v úsilí o udržení politické moci.
Ve stejných dnech propukly nepokoje v Jihoafrické republice, kde po odsouzení bývalého prezidenta Zumy k trestu odnětí svobody zemřelo již 117 lidí a které média narychlo popisují jako “mezietnické” střety podnícené komunitou Zuluů. Je zřejmé, že desítky mrtvých při rabování supermarketů nejsou výsledkem etnické nenávisti, ale nezaměstnanosti, marginalizace a bídy, kterou přináší moderní kapitalismus.
Hladomory se šíří po celé planetě také v důsledku hospodářského rozvratu, který pandemie ještě zhoršila, a k lidem odsouzeným k hladu přibývají desítky, stovky milionů.
V tomto obecném kontextu nelze kubánské protesty podceňovat, jak to činí jak ti, kdo hájí stále vybledlejší obraz Castrova “socialismu”, tak buržoazní média, která šíří nepovedený obraz “komunistického” režimu, jenž popírá “demokratické svobody”.
Na druhou stranu vzplanutí pouličních nepokojů na Kubě v sobě koncentruje veškerý chaos zemí imperiální periferie, krizi však plně kapitalistické ekonomiky, tedy tu, kterou popisuje a předpovídá marxistická teorie.
Tato skutečnost zůstává v platnosti i bez ignorování dvou ojedinělých událostí, které by podle povrchního zobrazení byly příčinami současné krize: zhroucení cestovního ruchu v důsledku pandemie a embargo uvalené Spojenými státy již v roce 1962 za Kennedyho vlády a dále zpřísněné za Trumpa. Nepopíráme, že tyto dva faktory sehrály svou roli při sražení kubánské ekonomiky na kolena, ale jsou neodmyslitelnou součástí celkové krize fungování kapitalismu. Trumpova administrativa zpřísnila sankce vůči Kubě v souladu se zahraniční politikou mocnosti, která je nucena počítat s vlastním oslabením v globálním kontextu rostoucího napětí. V soutěži o trhy musí USA čelit pronikání zboží a kapitálu z jiných mocností. Hlavními obchodními partnery Kuby jsou vedle churavějící Venezuely Rusko a Čína a významnou roli hrají západoevropské země, včetně především Itálie. Problémem USA je zabránit tomu, aby se karibský ostrov stal na americkém kontinentu předsunutou základnou pro obchodní rozmach konkurenčních mocností.
Krize cestovního ruchu má na Kubu zničující dopad kvůli vnitřní slabosti její ekonomiky, nemožnosti malé země chudé na přírodní zdroje udržet proces autonomního rozvoje bez přispění kapitálu ze strany hlavních mocností. Vzhledem k poměru sil mezi kapitalistickými mocnostmi se Kubě nikdy nenabízela možnost prosadit se v mezinárodní dělbě práce.
Tyto nepříznivé poměry sil zabránily tomu, aby národní protiimperialistická revoluce, která v roce 1959 vynesla k moci vousaté, barbudos, partyzány, učinila z Kuby ekonomicky silnou zemi. Maloburžoazní ideologická reprezentace tak mohla kubánskou verzi falešného komunismu obvinit z toho, že nedokázala realizovat kapitalismus! Je to vskutku hrůzný důkaz prohnanosti těch, kteří patří k falešné levici poloviny planety a kteří se tvrdošíjně upínají k nostalgii po “socialistické” Kubě. Když se životní podmínky kubánského proletariátu den ode dne zhoršují a vrhají ho na hranici vyhladovění, pak tento údajný “socialismus” bude pro lživou buržoazní propagandu jen potvrzením nemožnosti vymanit se z bezútěšného horizontu kapitalismu.
Pokud by se naopak podařilo uskutečnit socialismus jen a pouze na Kubě, což Castrové a Che Guevara nechtěli a nemohli uskutečnit, proč bychom se vůbec měli děsit embarga na americké zboží a kapitál? Kam se poděly vzletně znějící proklamace o “vlasti nebo smrti” groteskního a nerealistického nacionalismu, doprovázené po šest desetiletí žalostným nářkem nad katastrofálními podmínkami kubánské ekonomiky, označovanými za důsledek “genocidní blokády”, tedy nemožnosti dovážet zboží “made in USA”?
Za zhoršující se nedostatek potravin a léků na ostrově může také venezuelský ekonomický marasmus, který způsobil více než 70% propad ve vzájemném styku oproti roku 2014, přičemž se drasticky snížil dovoz venezuelské ropy, kterou Kuba levně nakupovala od dob dohody mezi Chávezem a Fidelem z roku 2000. V červnu přicházelo na Kubu z Venezuely pouze 35 000 barelů denně, což je polovina oproti únoru a sotva třetina oproti roku 2012. Obchodní bilance se mezitím nadále zhoršuje a schodek dosahuje 10 % HDP. Produkce cukru, hlavního kubánského vývozního artiklu, značně poklesla v důsledku nedostatečné dostupnosti pohonných hmot pro zemědělské stroje a nedostatku náhradních dílů. V souvislosti s pandemií se kromě snížení příjmů z cestovního ruchu na polovinu snížily o třetinu i převody peněz od emigrantů.
Na tuto situaci - jak jsme dobře popsali v předchozím čísle - reagovala vláda měnovou reformou, která zrušila konvertibilní peso a způsobila značnou devalvaci kubánského pesa. Zvýšení mezd inflaci vůbec nekompenzovalo. Situaci ještě zhoršila malá dostupnost zboží základní spotřeby, které se stalo těžko dostupným i přes výrazný růst cen.
Není divu, že v desítkách měst se hladoví proletáři střetli s policií a rabovali státní obchody s potravinami. Tvrdé represe si vyžádaly jednoho mrtvého na předměstí Havany, četná zranění a mnoho zatčených. Nepokoje přiměly vládu, která si uvědomila nebezpečí, k náhlé obměně vlády a ústupkům, zvýšení platů ve veřejném sektoru a zrušení dovozních cel na základní potřeby, jako jsou potraviny a léky, které jsou pro kubánské emigranty prostředkem k obživě a péči o rodiny, jež zůstaly na Kubě. Kubánská buržoazie se bojí proletariátu, což ukazuje, že ví, jak svým bojem změnit mocenské poměry mezi třídami ve svůj prospěch. Kubánští proletáři necítí ani tak volání “socialistické vlasti”, jako spíše žaludek, a nacionalistická rétorika jim nestačí k tomu, aby je udržela v klidu.
Za těchto okolností zní teze o americkém spiknutí, že demonstrace byly řízené Yankees odhodlanými svrhnout režim, směšně. Nevíme ani, do jaké míry mají USA skutečný zájem na destabilizaci ostrova tím, že vyprovokují novou vlnu imigrantů na floridském pobřeží. Pokud se americká buržoazie pokusí využít kubánských protestů ve svůj prospěch, neznamená to žádný záměr nahradit režim falešného komunismu formami liberálně demokratického systému.
Komunisté proto nestojí před alternativou mezi podporou trosek kubánské revoluce nebo anticastrovských kruhů v Miami a nejsilnějšího imperialismu. Nejde o obranu Kuby a její antiimperialistické revoluce, jež je dnes historickým úspěchem, ačkoli je nevyhnutelně zaprodána tomu, kdo z velkých buržoazních mocností nabídne nejvíc. Nikdy také nejde o přijetí demokratických požadavků protestů, jistě přeceňovaných médii, které vycházejí z primárních potřeb proletariátu, a rozhodně ne z impotentních snah maloburžoazie a obchodníků na Kubě o zrod liberální demokracie. Komunisté jsou nicméně vždy u každého proletářského povstání, v němž spatřují záblesky třídního oživení, a směřují je k dozrávání vyššího stupně formování třídy, zajišťujíc si tak orgány vlastní proletariátu, tedy třídní odbory a komunistickou stranu.
Mezinárodní komunistická strana/Il partito comunista