Charakteristické teze strany

I. Teorie

Teorie strany je založena na zásadách historického materialismu a kritického komunismu, které byly vyloženy Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu, v Kapitálu a jejich dalších klasických dílech, a které tvořily základy Komunistické Internacionály ustavené roku 1919 a Komunistické strany Itálie založené roku 1921 v Livornu (která se stala sekcí Komunistické internacionály).

1. V současném kapitalistickém společenském režimu se vyvíjí stále rostoucí protiklad mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Tento protiklad se projevuje v protichůdných zájmech a třídním boji mezi proletariátem a vládnoucí buržoazií.

2. Nynější výrobní vztahy jsou chráněny buržoazním státem. Dokonce v případě demokratických voleb a bez ohledu na formu reprezentativního systému je stát vždy výhradním orgánem kapitalistické třídy.

3. Proletariát nemůže zlikvidovat ani změnit mechanismus kapitalistických výrobních vztahů, zdroj svého vykořisťování, bez toho, aby buržoazní moc zcela zničil násilím.

4. Třídní strana je nepostradatelný orgán pro proletářský revoluční boj. Komunistická strana se skládá z nejvyspělejší a nejrozhodnější části proletariátu, sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že přeměňuje jejich boje za skupinové zájmy a tím podmíněná témata do všeobecného boje za revoluční osvobození proletariátu. Propagace revoluční teorie mezi masami, organizace materiálních prostředků akcí, vedení dělnické třídy po celou dobu jejího boje, zajištění historické kontinuity a mezinárodní jednoty hnutí, to jsou povinnosti strany.

5. Poté, co proletariát porazí moc kapitalistického státu, musí zcela zničit starý státní aparát, aby se tak zorganizoval jako vládnoucí třída a ustavil vlastní diktaturu. Proletariát odepře všechny funkce a politická práva každému jednotlivci z buržoazní třídy, dokud budou společensky existovat, a založí orgány nového režimu výhradně na produktivní třídě. Takový je program, který si komunistická strana stanovila a který ji definuje. Je to tedy sama strana, která představuje, organizuje a vede proletářskou diktaturu. Nezbytná obrana proletářského státu proti všem kontrarevolučním pokusům může být zajištěna pouze, když se odepřou buržoazii a všem stranám nepřátelským proletářské diktatuře jakékoli prostředky agitace a politické propagandy, a ozbrojenou organizací proletariátu schopnou odrazit všechny vnitřní a vnější útoky.

6. Pouze moc proletářského státu bude schopná systematicky zavádět nezbytná opatření k zásahům do vztahů společenského hospodářství, která prostřednictvím kolektivního řízení výroby a distribuce nahradí kapitalistický systém.

7. Tato transformace hospodářství a následně celého společenského života povede k postupnému odstranění nutnosti politického státu, který se postupně stane nástrojem pro racionální správu lidských činností.

Tváří v tvář kapitalistickému světu a hnutí pracujících po druhé světové válce jsou postoje strany založeny na následujících bodech:

1. Během první poloviny dvacátého století se kapitalistický společenský systém v ekonomické oblasti rozvíjí jednak tím, že mezi zaměstnavateli vytváří monopolistické trusty, jednak snahou řídit a spravovat výrobu a směnu podle řízeného plánování spolu se státní správou celých výrobních odvětví. V politické oblasti došlo ke zvýšení policejního a vojenského potenciálu státu, přičemž všechny vlády přijaly totalitnější formu. Tohle všechno nejsou ani nové druhy společenské organizace jako přechodu od kapitalismu k socialismu, ani oživení před-buržoazních politických režimů. Naopak, jsou to nejvíce určující formy stále více a více přímého a výlučného řízení moci a státu nejrozvinutějšími silami kapitálu. Tento průběh vylučuje progresivistické, pacifistické a evolucionistické interpretace naplňujícího se buržoazního režimu a potvrzuje předpověď situace s koncentrací a sešikováním nepřátelských třídních sil. Proletariát, aby čelil rostoucímu potenciálu nepřátel odpovídajícímu na jeho revoluční energii, musí zavrhnout iluze o znovuvzkříšení demokratického liberalismu a ústavních jistot. Strana nesmí tyto iluze přijmout ani jako prostředky agitace: musí se historicky jednou provždy zbavit toho dělat aliance, a to i pro dočasná témata, se střední třídou stejně jako s pseudoproletářskými a reformistickými stranami.

2. Světové imperialistické války ukazují, že krize rozkladu kapitalismu je nevyhnutelná, protože vstoupil do fáze, kdy jeho expanze, namísto aby se projevovala neustálým zvyšováním výrobních sil, je podmíněna opakovanými a stále rostoucími destrukcemi. Tyto války způsobily opakované hluboké krize v celosvětové organizaci pracujících, protože se vládnoucím třídám povedlo vnutit jim vojenskou a národní solidaritu s jednou či druhou valčící stranou. Jedinou historickou alternativou proti této situaci je probuzení třídního boje uvnitř jednotlivých států, který směřuje ke konečné občanské válce pracujících mas za svržení moci všech buržoazních států a jejich světových koalicí, s opětovným ustavením mezinárodní komunistické strany jako autonomní síly nezávislé na jakékoli organizované politické nebo vojenské síle.

3. Proletářský stát, který je aparátem proletariátu samotného, nástrojem a zbraní pro boj v přechodném historickém období, nečerpá svou moc z ústavních pravidel ani ze zastupitelských systémů. Nejkompletnější historickou realizaci takovéhoto státu až do současnosti představují sověty (dělnické rady), které existovaly během ruské revoluce v říjnu 1917, v období ozbrojení samotné pracující třídy pod vedením samotné bolševické strany, totalitního dobytí vládnoucí moci, úplného zničení Ústavodárného shromáždění, boje proti vnějším útokům buržoazních vlád a rozdrcení vnitřních vzpour poražených tříd středních a maloburžoazních vrstev a oportunistických stran, který byly v rozhodujícím okamžiku nevyhnutelnými spojenci kontrarevoluce.

4. Celé uskutečnění socialismu uvnitř hranic jedné země je nemyslitelné a socialistickou transformaci nelze provést bez neúspěchů a chvilkových dílčích proher. Obrana proletářského režimu proti všudypřítomným nebezpečím degenerace je možná pouze tehdy, když je proletářský stát vždy koordinován s mezinárodním bojem dělnické třídy každé země proti vlastní buržoazii, státu a armádě; tento boj ani ve válečném čase neumožňuje krátkodobé odklady. Tato koordinace může být zabezpečena jen tehdy, pokud světová komunistická strana řídí politiku a program států, v nichž dělnická třída dobyla moc.

II. Úlohy komunistické strany

1. Proletariát se může zbavit kapitalistického vykořisťování pouze, pokud bojuje pod revolučním politickým orgánem: komunistickou stranou.

2. Hlavním aspektem politického boje v marxistickém smyslu je občanská válka a ozbrojené povstání, kterým třída svrhává moc oponující vládnoucí třídy a ustavuje svou vlastní vládu. Takový boj může být úspěšný pouze tehdy, když je veden organizací strany.

3. Ani boj proti moci vykořisťující třídy, ani následující vymýcení kapitalistických hospodářských struktur, nelze dosáhnout bez politické revoluční strany: proletářská diktatura je nezbytná po celou historickou dobu, kdy budou takové obrovské změny probíhat a bude otevřeně vykonávána stranou.

4. Strana obhajuje a propaguje teorii hnutí za socialistickou revoluci; obhajuje a posiluje svou vnitřní organizaci šířením komunistické teorie a programu a tím, že je neustále aktivní v řadách proletariátu kdekoli, kde je nucen bojovat za své ekonomické zájmy; to jsou úkoly strany před, během a po boji ozbrojeného proletariátu za dobytí státní moci.

5. Strana není tvořena všemi členy proletariátu, nebo dokonce jeho většinou. Je to organizace menšiny, která kolektivně dosáhla a ovládla revoluční taktiku v teorii i praxi; jinými slovy, která jasně vidí obecné cíle historického hnutí proletariátu na celém světě a celého dějinného pohybu, který dělí období jejího utvoření od doby jejího konečného vítězství. Strana není ustavena na základě vědomí jednotlivce: nejenže není možné, aby každý proletář dosáhl vědomí, ještě méně je možné, aby si osvojil třídní doktrínu nějakým způsobem vzdělávání, ale není to ani možné pro každého jednotlivého aktivistu, ani pro vůdce strany. Vědomí spočívá pouze v organické jednotě samotné strany. A proto stejně jako odmítáme představy založené na činech jednotlivce nebo i na masové akci, která není spojena se strukturou strany, tak musíme odmítnout jakoukoli koncepci strany jako skupiny osvícených učenců čijedinců, kteří nabyli vědomí. Naopak, strana je organická struktura, jejíž funkcí uvnitř pracující třídy je plnit svou revoluční úlohu ve všech jejích aspektech a ve všech jejích složitých fázích.

6. Marxismus vždy energeticky odmítal teorii, která nabízí proletariátu pouze sdružování na základě profese, odvětví nebo závodu, teorii, která má za to, že tyto sdružení mohou samy o sobě vést třídní boj k jeho historickému konci: dobytí moci a transformace společnosti. Ačkoli jsou neschopné vypořádat se s obrovským úkolem sociální revoluce samy o sobě, jsou přesto odbory nepostradatelné pro mobilizaci proletariátu na politické a revoluční úrovni. To je však možné pouze tehdy, když je v odborech komunistická strana přítomna a její vnitřní vliv roste. Strana může působit pouze uvnitř zcela proletářských sdružení, v nichž je členství dobrovolné a kde členům nejsou vnuceny žádné politické, náboženské či společenské názory. To není případ ideologicky podmíněných sdružení, těch, v nichž je členství povinné, a těch, které se staly integrální součástí aparátu státu.

7. Strana nikdy nebuduje ekonomická sdružení, které vylučují ty pracující, kteří nepřijímají její principy a její vedení. Avšak strana bez výhrad uznává, že nejen situace, která předchází povstaleckému boji, ale také všechny fáze podstatného růstu vlivu strany mezi masami, nemůže vzniknout bez rozšiřování řady organizací mezi stranou a dělnickou třídou, které mají krátkodobé hospodářské cíle a účastní se jich velký počet lidí. Uvnitř těchto organizací vytváří strana síť komunistických buněk a skupin, stejně jako vytváří komunistickou frakci uvnitř odborů. V obdobích, kdy je pracující třída pasivní, musí strana předvídat formy organizací a prosazovat zakládání organizací s okamžitými ekonomickými cíli. Mohou to být odbory utvořené na základě profesí, odvětví, tovární výbory nebo jiná známá seskupení nebo dokonce zcela nové organizace. Strana vždy podporuje organizace, které upřednostňují spojení mezi pracujícími z různých lokalit a různých oborů a jejich společnou akci. Strana odmítá všechny formy uzavřených organizací.

8. Strana zároveň odmítá v každé situaci idealistické a utopické postoje, které mají za to, že společenská transformace je závislá na skupině “vyvolených” apoštolů a hrdinů; odmítá libertariánský postoj, který odvisí od vzpoury jednotlivců nebo neorganizovaných mas; odmítá odborářský nebo ekonomistický pohled, který tuto transformaci svěřuje do rukou apolitickým organizacím, ať už hlásají násilí, či nikoli. Strana odmítá voluntaristické a sektářské postoje, které neuznávají, že třídní rebelie povstává ze série kolektivních akcí, které předcházejí jasnému teoretickému vědomí, a dokonce i rozhodné vůli k akci, a které důsledkem toho doporučují formovat malé “elity” izolované od odborových organizací pracující třídy nebo, což směřuje k tomu samému, opírající se o odborové svazy, které ze svých řad vylučují nekomunisty. Proti této poslední chybě, která historicky charakterizovala německé KAPD a holandské tribunisty (členy Kommunistische Arbeiterpartei Deutschlands [KAPD] v Německu a holandské skupiny “Tribune”, vedené Gortem a Pannekoekem, kteří definitivně opustili Komunistickou internacionálu v roce 1921), marxistická Italská levice vždy bojovala. Neshody kvůli strategii a taktice, které dovedly náš proud k odklonu od III. Internacionály, nemohou být důkladně probrány, aniž bychom se odkázali k různým historickým fázím proletářského hnutí.

III. Historické vlny oportunistické degenerace

1. Není možné tvrdit, pokud nechceme dát prostor idealismu nebo mystickým, etickým nebo estetickým úvahám, které jsou v úplné opozici vůči marxismu, že ve všech historických fázích proletářského hnutí je nutná stejná neústupnost, že se jakékoli aliance, jednotné fronty a všechny kompromisy musí ze zásady odmítat. Právě naopak pouze na historickém pokladě je možné řešit otázky strategie a taktiky třídy a strany. Proto to, co je třeba vzít v úvahu, je vývoj proletářské třídy na celém světě mezi buržoazními revolucemi a těmi socialistickými, a nikoli dobová a místní specifika, které živí politiku, jež se chytrácky odvolává na specifičnosti, a které ponechávají praktické otázky rozmarům skupin nebo akčním výborům.

2. Proletariát sám je především produktem kapitalistické ekonomiky a industrializace; nemůže se zrodit z inspirace jednotlivců, spolků nebo politických kroužků, ale pouze z boje proletářů samotných, stejně jako komunismus. Stejně tak je podmínkou komunismu nezvratné vítězství kapitalismu nad těmi formami, které mu historicky předcházely, to jest vítězství buržoazie nad feudální a pozemkovou aristokracií a nad ostatními třídami charakteristickými pro starý režim, ať už se jednalo o asijský nebo evropský či jiný kontinent. V době Komunistického manifestu byl moderní průmyslový rozvoj ještě v počátcích a přítomen jen ve velmi málo zemích. Aby se urychlil výbuch moderního třídního boje, musel být proletariát povzbuzován k boji, ozbrojen, po boku revoluční buržoazie během protifeudálních povstání nebo těch za národnostní osvobození. Tímto způsobem je účast pracujících tříd ve Velké francouzské revoluci a její obrana proti evropským koalicím až do napoleonských časů součástí dějin dělnického boje, a to navzdory tomu, že diktatura buržoazie krutě potlačila první komunisticky inspirované společenské boje. Z důvodu porážky buržoazních revolucí roku 1848 pokračovala tato strategie spojenectví mezi proletariátem a buržoazií proti třídám starého režimu, v očích marxistů, až do roku 1871 s ohledem na to, že tento feudální režim přetrvává v Rusku, Rakousku a Německu a že národní sjednocení Itálie, Německa a východoevropských zemí je nezbytnou podmínkou evropského průmyslového rozvoje.

3. Rok 1871 je přelomovým okamžikem v dějinách. Boj proti Napoleonovi III. a jeho diktatuře je ve skutečnosti namířen proti kapitalistické, a nikoli feudální formě; je zároveň produktem a důkazem mobilizace dvou základních a nepřátelských tříd moderní společnosti. Ačkoli revoluční marxismusm vidí v Napoleonovi překážku buržoazního vývoje Německa, ihned se postavil na stranu protiburžoazního boje, který je vlastní všem stranám Komuny, první diktatury dělníků v dějinách. Od tohoto dne si již proletariát nemůže volit mezi soupeřícími stranami nebo národními armádami, protože se jakákoli obnova předburžoazních forem stala společensky, ve dvou velkých oblastech – v Evropě až po hranice Osmanské říše a carského impéria na jedné straně, v Anglii a Severní Americe na straně druhé – nemožná.

A. Oportunismus na konci 19. století

1. Pokud ignorujeme bakuninismus během První internacionály a sorelismus během té Druhé, protože obě hnutí nemají s marxismem nic společného, představuje sociálnědemokratický revizionismus první oportunistickou vlnu uvnitř proletářského marxistického hnutí. Vize tohoto oportunismu byla následující: jakmile bylo vítězství buržoazie nad starým režimem celosvětově upevněno, otevírá se před lidstvem historické období bez povstání a bez válek; socialismus se stává možný cestou postupného vývoje a bez násilí, na základě rozšíření moderního průmyslu a následkem početního růstu pracujících vyzbrojených všeobecným volebním právem. Tímto způsobem se revizionismus pokusil (Bernstein) vyprázdnit marxismus od jeho revolučního obsahu předstíraje, že tento povstalecký duch byl zděděn po revoluční buržoazii a nenáleží proletářské třídě samé. V této době se taktická otázka spojenectví mezi stranami pokrokové buržoazie a proletářskou stranou střetává s jinými faktory než v předcházející fázi; nejedná se již o otázku pomoci kapitalismu zvítězit, ale o to, aby byl socialismus odvozen z kapitalismu samého s pomocí zákonů a reforem; nejde již o boj na barikádách měst a na venkově proti hrozbám návratu vrstev zbavených vlivu, ale pouze o společné hlasování v parlamentních shromážděních. Proto je od té doby návrh aliancí a koalicí, či dokonce přijetí ministerských postů zástupci pracujících odklonem od revoluční cesty. To je také důvod, proč radikální marxisté odsuzují veškeré (před)volební koalice.

B. Oportunismus v roce 1914

1. Druhá obrovská oportunistická vlna zasáhla proletářské hnutí, když v roce 1914 vypukla válka. Většina parlamentních a odborových vůdců, stejně jako silné radikální skupiny a v některých zemích celé strany, líčí konflikt mezi národními státy jako boj, který by mohl obnovit absolutismus feudálního systému a který by mohl vést ke zničení výdobytků buržoazní civilizace, a dokonce i moderního výrobního systému. Hlásají solidaritu s národním státem ve válce, jehož výsledkem je spojenectví mezi carským Ruskem a pokrokovými buržoaziemi Francie a Anglie. Většina Druhé internacionály proto upadá do válečného oportunismu, z něhož uniká jen velmi málo stran, jedna z nich je Italská socialistická strana. Ještě horší je, že pouze pokrokové skupiny a frakce přijímají pozici Lenina, který jasně definoval tuto válku jako produkt kapitalismu, a nikoliv jako konflikt mezi kapitalismem a méně vyspělými politicko-společenskými formami a vyvodil z toho závěr, že “svatá unie” musí být zavržena a že proletářská strana by v každé zemi měla uplatňovat defétistickou revoluční politiku proti valčícímu státu a armádě.

2. Třetí internacionála vzniká na základě toho, že je jak proti sociálnímu demokratismu, tak proti sociálnímu patriotismu. Nejenže se v celé proletářské Internacionále nevstupuje do žádné aliance s jinými stranami za účelem uplatnění parlamentní moci, ba co více zavrhuje se, že by moc mohla být získána proletářskou stranou, třeba i “nekompromisně”, prostřednictvím zákonných prostředků a znovu se prosazuje nutnost – na troskách období poklidného vývoje kapitalismu – pro ozbrojené násilí a diktaturu. S vládami se neuzavírají žádné aliance ani v případě “obranných” válek a zůstává se u třídní opozice i během války, navíc veškeré úsilí je věnováno tomu, aby se prostředky defétistické propagandy na frontě přetvořila imperialistická válka mezi státy na občanskou válku mezi třídami.

3. Revoluční odpovědí na první vlnu oportunismu bylo heslo: žádné volební, parlamentní nebo ministerské aliance k dosažení reforem. Odpovědí na druhou vlnu bylo další taktické heslo: žádné válečné aliance (od roku 1871) se státem a buržoazií. Opožděné odpovědi na oportunismus zamezily, aby se ze zlomového období let 1914-18 vydobyla výhoda pro rozpoutání rozsáhlého boje za defétismus ve válce a za zničení buržoazního státu.

4. Jedinou velkou výjimkou je vítězství v Rusku v říjnu 1917. Rusko bylo jediným velkým evropským státem, ve kterém stále vládla feudální moc a kde se kapitalisticá forma výroba prosadila zatím jen slabě. V Rusku existovala strana, neveliká, ale s tradicí pevně ukotvenou v marxismu, která se nejen postavila proti dvěma po sobě jdoucím vlnám oportunismu ve Druhé internacionále, ale současně, po velké zkoušce z roku 1905, byla schopná postavit se před problematiku, jak by měly být spojeny dvě revoluce, ta buržoazní a ta proletářská. V únoru 1917 tato strana bojuje spolu s ostatními proti carismu, ihned poté bojuje nejen proti buržoazním liberalním stranám, ale i proti oportunistickým proletářským stranám a všechny poráží. Navíc se stane centrem opětovného ustavení revoluční Internacionály.

5. Podstatu této impozantní události lze nalézt v nezvratných historických důvodech. V poslední evropské zemi, která se nachází mimo geopolitickou oblast Západu, vede nepřetržitý boj proletariát, jehož společenský vývoj není zdaleka dokončen, k moci. Liberálně demokratické formy západního typu, které se ustavily během prvního období těchto revolucí, jsou smeteny a proletářská diktatura stojí před nesmírným úkolem popohnat hospodářský rozvoj. To znamená, že dosud přítomné feudální formy musí být svrženy a že nedávné kapitalistické formy musí být překonány. Realizace tohoto úkolu vyžaduje především vítězství nad gangy kontrarevolučních vzbouřenců a zásahy zahraničního kapitalismu. To si žádá nejen mobilizaci světového proletariátu pro obranu sovětské moci a řízení útoku na západní buržoazní mocnosti, ale i rozšíření revolučního boje na kontinenty obývané lidmi jiných barev, zkrátka mobilizaci všech sil schopných vést ozbrojený boj proti imperialismu bělošských kapitalistických metropolí.

6. V Evropě a Americe již není s hnutím levicové buržoazie nadále možná strategická aliance proti feudálním formám, to otevírá proletariátu cestu přímého boje za dobytí moci. Avšak v málo vyspělých zemích rodící se proletářské a komunistické strany nebudou opovrhovat účastnit se povstání jiných antifeudálních tříd, ať už proti místnímu despotickému panstvu, nebo proti bělošským kolonizátorům. V Leninově době existují dvě historické alternativy: buď světový boj skončí vítězstvím, to znamená pádem kapitalistické nadvlády přinejmenším ve velké části rozvinuté Evropy, což by umožnilo transformovat ruské hospodářství rychlým tempem, “přeskočit” kapitalistické stádium a rychle se srovnat se západním průmyslem, již zralým pro socialismus, nebo velká imperialistická centra přetrvají a v tomto případě bude ruská revoluční síla nucena vzít na sebe hospodářský úkol buržoazní revoluce – úsilí o obrovský produktivní rozvoj, ovšem kapitalistického, a ne socialistického charakteru.

7. Evidentní naléhavost potřeby urychlit převzetí moci v Evropě, a zabránit tak v krátkém čase násilnému zhroucení sovětského státu nebo jeho zvrácení do kapitalistického státu, se vyjevila hned, jakmile se buržoazní společnost upevnila po vážném šoku z první světové války. Komunistickým stranám se však nepodařilo převzít moc až na pár pokusů, které byly rychle rozdrceny, což je vedlo k tomu, že uvažovaly, jak čelit skutečnosti, že velké části proletariátu stále propadají sociálnědemokratickým a oportunistickým vlivům. Existovaly zde dva protichůdné přistupy: jeden, který považoval strany Druhé internacionály, které otevřeně vedly neustávající boj proti komunistickému programu i proti revolučnímu Rusku, za zcela zřejmé nepřátele a bojoval proti nim jako proti nejnebezpečnější části buržoazní fronty, a druhý, který spoléhal na prostředky strategického a taktického “manévrování”, aby tak snížil vliv sociálnědemokratických stran na masy ve prospěch komunistické strany.

8. Aby se ospravedlnil druhý přístup, byly zkušenosti bolševické politiky v Rusku překrouceny, čímž došlo k odklonu od správné historické strategie. Návrhy spojenectví s maloburžoazními, a dokonce buržoazními stranami byly historicky založeny na faktu, že carská moc zákazem všech těchto hnutí je přiměla, aby se zapojily do povstaleckého boje. Naopak v Evropě jediné společné akce, které byly navrženy, i kdyby jejich smyslem bylo manévrování, byly ty, které respektovaly dodržování zákonů ať už v rámci odborových svazů nebo v parlamentu. V Rusku bylo období liberálního parlamentarismu velmi krátké (v roce 1905 a několik měsíců v roce 1917) a to samé platí pro legální uznání odborového hnutí. Ve zbytku Evropy mezitím padesátiletá degenerace proletářského hnutí učinila z těchto dvou oblastí působnosti příhodný terén, na kterém by se dalo otupit revoluční energii a korumpovat dělnické vůdce. Záruka, která spočívala v pevnosti organizace a zásadách bolševické strany, nebyla totéž jako záruka, kterou nabízela existence státní moci v Moskvě, která vzhledem ke společenským podmínkám a mezinárodním vztahům byla, jak dokázaly dějiny, náchylnější ke zřeknutí se revolučních zásad a strategie.

9. Levice uvnitř Internacionály (ke které patřila velká většina Komunistické strany Itálie před tím, než byla víceméně zničena fašistickou kontrarevolucí, kterážto byla mezi reakcemi především chybou v dějinné strategii upřednostňována) prosazovala, že na Západě by měly být za každou cenu odmítnuty všechny aliance nebo návrhy na spojenectví se socialistickými nebo maloburžoazními; jinými slovy, že by neměla existovat žádná jednotná politická fronta. Tato levice uznávala, že komunisté by měli rozšiřovat svůj vliv v masách tím, že se budou podílet na všech místních a hospodářských bojích a pobízet k tomu dělníky všech organizací a všech náboženství, aby tak způsobili jejich maximální rozvoj. Zato však odmítala, aby akce strany byly podřízeny politickým výborům front, koalic nebo dočasných spojenectví – i kdyby se tato podřízenost omezovala na veřejná prohlášení a byla by korigována vnitrostranickými pokyny pro členy strany nebo celou stranu anebo subjektivním záměrům stranických vůdců. Ještě silněji odmítla tzv. “bolševickou” strategii, když tato získala podobu “dělnické vlády”, to znamená když odstarovala agitaci (která se v některých případech stala skutečným pokusem s ničivými důsledky) za získání parlamentní moci s pomocí smíšené většiny komunistů a socialistů různých odstínů. Jestliže mohla bolševická strana bez obav vypracovat plán dočasné vlády několika stran během revolučního období, a pokud jí tento plán umožnil uchýlit se k nejpevnější nezávislosti akcí a dokonce i umožnil postavit mimo zákon bývalé spojence, bylo to možné jen kvůli odlišnosti situace, ve které působily dějinných síly: naléhavá nutnost dvou revolucí a destruující postoj tehdejšího vládnoucího státu k jakémukoli získání moci parlamentní cestou. Bylo by absurdní přenést takovou strategii do prostředí, kde buržoazní stát má demokratickou tradici půl století, a kde strany akceptují vládu takového státu skrze ústavu.

10. Mezi lety 1921 a 1926 byly na kongresech Internacionály stále více zaváděny oportunistické verze jejích taktických metod (na třetím, čtvrtém, pátém kongresu a na zasedání rozšířeného výkonného výboru v roce 1926). Základ těchto metod se základal na pravidle: měnit taktiku tak, aby odpovídala okolnostem. Co šest měsíců byly na základě takzvaných “analýz” nalézány nové etapy kapitalismu a navrhovány nové taktické tahy k jejich řešení. To je konec konců revizionismus, který byl vždy “voluntaristický”; jinými slovy, když se ukázalo, že se neuskutečňují předpovědi o nástupu socialismu, rozhodlo se zatlačit na chod dějin novou praxí, ale při tom se zároveň přestalo bojovat za proletářské a socialistické cíle našeho maximálního programu. Už v roce 1900 reformisté říkali, že okolnosti vylučují jakoukoli možnost povstání. Říkali, neměli bychom očekávat nemožné, nechte nás místo toho pracovat na tom, abychom vyhráli volby, změnili zákony a abychom získali hospodářské výhody prostřednictvím odborových svazů. A když tato metoda zkrachovala, vzbudila reakci v zásadě voluntaristického anarchosyndikalistického proudu, který z toho obviňoval politiku stran a politiku obecně, a předpovídal, že obrat nastane úsilím odvážných menšin v generální stávce vedené samotnými odborovými organizacemi. Podobně Komunistická internacionála, jakmile uviděla, že západoevropský proletariát nebude bojovat za diktaturu, uchýlila se raději k náhražkám jako způsobu, jak překonat patovou situaci. Jakmile se rovnováha kapitalismu obnovila, ukázalo se, že tento přístup nezměnil ani objektivní situaci ani poměr sil, zato však oslabil a zkorumpoval dělnické hnutí; zrovna tak jako když netrpěliví revizionisté pravice a levice svou podporou válečných koalicí skončili ve službách buržoazie. Veškerá teoretická příprava a znovuzavedení revolučních zásad byly sabotovány tím, že se v komunistickém programu zaměňovala otázka převzetí moci revolučními prostředky za nástup takzvaných “spřízněných” vlád jak s parlamentní podporou komunistů, tak i jejich účastí v buržoazních vládách samotných; v Sasku a Durynsku to skončilo fraškou, stačili tam dva policisté, aby svrhli komunistického představitele ve vládě.

11. Neméně zmatku byla vystavena vnitřní organizace, která ohrozila výsledek obtížného úkolu vytřídit revoluční prvky od těch oportunistických v nejrůznějších stranách a zemích. Panovalo přesvědčení, že lze získat nové členy strany, kteří by byli přístupnější ke spolupráci s ústředím Internacionály, vyrváním a přijetím celých levicových křídel starých sociálnědemokratických stran (zatímco ve skutečnosti hned, jak nová Internacionála prošla počátečním obdobím utváření, bylo potřeba, aby trvale fungovala jako světová strana a nově získaní členové měli pouze jednotlivě vstupovat do jejích národních sekcí). Chtělo se získat na svou stranu velké skupiny dělníků, místo toho ale došlo k dohodám s předáky vedení, což vneslo zmatek mezi zdatné aktivisty hnutí, jejichž propojení se rozložilo a znovu ustavilo až během období aktivního boje. Tím, že přijali frakce a skupiny v rámci oportunistických stran za “komunistické”, které měly být pohlceny prostřednictvím organizačních fúzí, došlo k tomu, že téměř všechny strany, namísto toho aby se připravovaly na boj, byly udržovány ve stavu trvalé krize. Postrádaly tak v jednání kontinuitu, chybělo vymezení jasných hranic mezi spojencem a nepřítele, zaznamenávaly jedno selhání za druhým i v mezinárodním měřítku. Italská komunistická levice trvá na organizační jednoznačnosti a kontinuitě. Další přičinou, proč se Komunistická levice významně odlišila od vedení Internacionály, bylo převrácení struktury stran pod záminkou “bolševizace”. Územní uspořádání strany bylo vyměněno za síť továrních buněk. Tím se zúžil politický rozhled těch členů, kteří měli stejné profesní a tudíž stejné bezprostřední hospodářské zájmy. Tím se nedosáhlo přirozené syntézy různých společenských impulzů, která mohla pomoci přetavit boj ve všeobecný boj společný pro všechny skupiny strany. Vzhledem k tomu, že tato syntéza chyběla, byly jediným faktorem jednoty výkonné výbory, jejichž představitelé se stali funkcionáři se všemi negativními vlastnostmi starého systému socialistické strany. Kritika, kterou italská marxistická levice vyslovila na téma organizace, nesmí být zaměňována za požadavek k návratu k “vnitřní demokracii” a “svobodné volbě” vůdců stran. Není to ani vnitřní demokracie, ani svobodné volby, které dávají straně její základní vlastnost být tou nejuvědomělejší částí proletariátu a její úlohu být revolučním vedením. Jedná se naopak o hluboký rozdíl v koncepcích ohledně deterministické organičnosti strany jako historickém orgánu existujícím v realitě třídního boje; jedná se takto o zásadní odklon od zásad, který způsobil, že strany nebyly schopné předvídat a čelit oportunistickému nebezpečí.

12. Obdobné odklony od zásad se potvrzují v Rusku, kde se objevil velký problém, poprvé v dějinách, ohledně organizace a vnitřní kázně komunistické strany, která se dostala k moci a jejíž členství se značně zvýšilo. Těžkosti střetávajícího se vnitřního společenského boje za nové hospodářství a revoluční politický boj mimo Rusko vyvolaly naprosto odlišné názory mezi bolševiky staré gardy a novými členy. Vůdčí skupina strany měla ve svých rukou nejen stranický aparát, ale i celý aparát státu. Její názory nebo názory většiny této vedoucí skupiny se neprosadily na základě východisek strany a její národní a mezinárodní tradice boje, ale potlačováním opozice pomocí státního aparátu a přiškrcením strany policejními metodami. Veškerá neposlušnost vůči ústřednímu orgánu strany byla považována za kontrarevoluční akt, který kromě vyloučení ze strany opravňoval i trestní postihy. Vztah mezi stranou a státem byl tak zcela překroucen a skupina, která ovládala oba, tak dokázala prosadit řadu kroků zpronevěřujících se zásadám a dějinné linii strany a světovému revolučnímu hnutí. Ve skutečnosti je strana jednotný celek jak ve svých zásadách, tak ve svém jednání. Vstup do strany ukládá předákům a členům závazné povinnosti. Avšak vstup do strany a její opuštění je dobrovolné bez jakéhokoli fyzického nátlaku a musí tomu tak být před, během a po dobytí moci. Strana sama a autonomně řídí boj vykořisťované třídy za zničení kapitalistického státu. Stejně tak strana, sama a nezávisle, vede revoluční proletářský stát, a právě proto, že stát je historicky přechodným orgánem, je právní zásah proti členům nebo skupinám strany ukazatelem vážné krize. Jakmile se takové zásahy v Rusku staly běžnou praxí, stalo se, že strana byla zaplavená oportunistickými členy, kteří se nesnažili o nic jiného, ​​než jak si pro sebe obstarat výhody nebo alespoň využít výhod ochrany strany. A přesto byla taková individua do strany bez váhání přijata a místo zeslabování státu došlo k nebezpečnému nafouknutí strany u moci. Toto převrácení vlivů vedlo k tomu, že oportunisté získali výhodu nad těmi členy strany, kteří byli přísně oddaní doktríně; zrádci revolučních zásad ochromili, zastavili, obvinili a nakonec odsoudili ty, kteří tyto zásady bránili konzistentním způsobem, z nichž někteří pochopili příliš pozdě, že strana se již tou revoluční znovu nestane. Ve skutečnosti to byla vláda, obtěžkána krutou realitou vnitřních a vnějších záležitostí, která řešila problémy a ukládala straně svá řešení. Ta poté na mezinárodních kongresech Internacionály velmi snadno tato řešení ukládala ostatním stranám, nad kterými dominovala a které ovládala, jak se jí líbilo. Takto se pokyny ohledně pozic Komunistické internacionály stávaly stále více eklektičtějšími a pokud jde o světový kapitalismus, tak smírnějšími. Italská levice nikdy nezpochybnila revoluční zásluhy strany, která dovedla první proletářskou revoluci k vítězství, ale vždy trvala na tom, že příspěvky stran, které stále otevřeně bojují se svými buržoazními režimy, jsou nepostradatelné. Hierarchie, která by mohla řešit problémy revolučních akcí ve světě a v Rusku, musí být proto následující: Internacionála komunistických stran celého světa – jejích různých sekcí, včetně té ruské – a po ní komunistická vláda pro vnitřní ruskou politiku, avšak výhradně postupující dle instrukcí strany. V opačném případě by internacionální charakter hnutí a jeho revoluční efektivita nemohly být jinak, než v ohrožení. Jedině dodržováním tohoto pravidla se mohlo vyhnout neshodám zájmů a cílů mezi ruským státem a světovou revolucí. Sám Lenin mnohokrát připustil, že kdyby vypukla revoluce v Evropě nebo ve světě, ruská strana by neměla druhé, ale přinejmenším až čtvrté místo v ústředním politickém a společenském vedení komunistické revoluce.

13. Nemůžeme říci, kdy přesně se zrodila oportunistická vlna, která měla pohltit Komunistickou internacionalitu. Jednalo se o třetí vlnu oportunismu, první vlna paralyzovala Internacionálu založenou Marxem a druhá vlna hanebně způsobila pád Druhé internacionály. Odchýlení ze zásad a politické chyby, které jsme popsali v bodech 11, 12, 13, 14, 15 a 16 vrhly světové komunistické hnutí do naprostého oportunismu, který lze spatřit na jeho postoji k fašismu a totalitním vládám. Tyto formy vlád se objevily po období velkých proletářských útoků, které propukly po skončení první světové války v Německu, Itálii, Maďarsku, Bavorsku a ve státech Balkánu. Komunistická internacionála definovala tyto formy ekonomicky jako ofenzívy zaměstnavatelských vrstev s tendencí snižovat životní úroveň pracujících tříd a politicky jako podněty směřující k potlačení demokratického liberalismu, který podle ní, používajíc frází zasívajících u marxistů pochybnosti, představoval příznivé prostředí pro proletářskou ofenzívu, zatímco komunismus vždy považoval demokratický liberalismus na politické úrovni za nejhorší možné prostředí pro korupci revolučnosti. Ve skutečnosti byl fašismus naprostým dokladem marxistického pojetí dějin: ekonomická koncentrace nebyla jen důkazem společenského a mezinárodního charakteru kapitalistické výroby, ale tlačila i tuto výrobu k jejímu jednocení a buržoazii k vyhlášení společenské války proletariátu, jehož tlak byl pořád mnohem slabší než obranné možnosti kapitalistického státu. Vůdcové Internacionály udělali naopak vážné historické zmatky ohledně období Kerenského v Rusku, což vedlo nejen k vážné chybě v teoretické interpretaci, ale i k nevyhnutelnému zvratu taktiky. Byla navržena proletariátu a komunistickým stranám strategie za obranu a zachování stávajících podmínek a ta strany instruovala, aby vytvářely sjednocenou frontu se všemi buržoazními uskupeními, které tvrdily, že pracujícím je třeba poskytnout určité okamžité výhody a že lidové masy by neměly být zbaveny svých demokratických práv. Buržoazní uskupení byly tímto způsobem mnohem méně rozhodné a prozíravé než fašisté, a tudíž velmi slabí spojenci. Internacionála nepochopila, že fašismus či národní socialismus nemá nic společného s pokusem o návrat k despotickým a feudálním formám vlády, ani s vítězstvím takzvaných pravicově-buržoazních vrstev odmítajících pokrokovější kapitalistickou třídu velkého průmyslu, ani s pokusem o vytvoření nezávislé vlády středních tříd existujících mezi zaměstnavateli a proletariátem. Nepochopila ani to, že fašismus, který se osvobodil od pokryteckého parlamentarismu, zdědil na druhou stranu v plném rozsahu pseudomarxistický reformismus, který zajistil pro nejméně majetné třídy nejen k životu dostačující mzdy, ale i řadu zlepšení v sociálním zabezpečení, a to určitými opatřeními státními zásahy, které byly samozřejmě přijaty v zájmu státu. A tak Komunistická internacionála odstartovala slogan “boj za svobodu”, který byl v roce 1926 vnucen předsedou Internacionály Komunistické straně Itálie. A přesto téměř všichni aktivisté strany chtěli po čtyři roky vést proti fašismu nezávislou třídní politiku s odmítáním koalicí se všemi demokratickými, monarchistickými a katolickými stranami a společným domáhaním se ústavních a parlamentních záruk. Nadarmo Italská levice varovala vůdce Internacionály, že cesta, kterou Internacionála zvolila (a která nakonec skončila Výbory pro národní osvobození!) povede k porážce veškeré revoluční energie a marně požadovala, aby byl otevřeně pranýřován nefalšovaný obsah antifašismu všech buržoazních a maloburžoazních stran, stejně jako těch pseudoproletářských. Politika komunistické strany je svou povahou ofenzívní a v žádném případě nemá bojovat o iluzorní zachování poměrů příznačných pro kapitalismus. Jestliže dělnická třída před rokem 1871 musela bojovat po boku buržoazních sil, nebylo to ani proto, aby se ubránily jisté výhody, ani aby se předešlo neuskutečnitelnému návratu do starých poměrů, ale aby se pomohlo k úplnému zničení všech přežitých politických a společenských forem. V každodenní ekonomické taktice, stejně jako v politice obecně, nemá pracující třída co ztratit, a proto nemá co bránit. Útok a vybojovaná vítězství jsou její jediné úkoly. Revoluční strana by proto měla příchod totalitních forem kapitalismu interpretovat jako potvrzení svého učení, a tedy i jejího úplného ideologického vítězství. A měla by se proto, aby se připravila na revoluční občanskou válku, starat o vztah mezi účinností sil proletářské třídy a jejího utlačovatele. Tento vztah vždy nabyl nepříznivého poměru jen kvůli oportunismu a plíživému reformismu. Revoluční strana by měla využít všech svých schopností, aby vyvolala konečný útok, a kde toho není schopna, měla by se situaci postavit jasně čelem, a nikdy ne poraženecky a hloupě kolísat, protože už připuštění, i kdyby odmítnutých, lákavých možností, pošetile spěje k žebrání o toleranci a milost u nepřátelské třídy.

C. Oportunismus po roce 1926

1. Ve Druhé internacionále oportunismus nabral formu humanitárnosti, filantropie a pacifismu a vyvrcholil odmítáním ozbrojeného boje a povstání, a co víc, došel až k obhajobě zákonného násilí mezi válčícími státy. Během třetí oportunistické vlny zrady a odklonu od revoluční linie došla až k ozbrojeným střetům a občanské válce. Ale i kdyby hodlal oportunismus vnutit jedné zemi určitou vládu namísto jiné prostřednictvím ozbrojeného boje s cílem dobytí území a získání strategické mocenské pozice, revoluční kritika zůstává stejná, jako když organizuje fronty, bloky a aliance s čistě volebními a parlamentními úmysly. Například aliance během španělské občanské války a partyzánské hnutí proti Němcům či fašistům během druhé světové války byly, navzdory použitému násilí, bezpochyby zradou dělnické třídy a druhem spolupráce s kapitalismem. V takových případech by odmítnutí komunistické strany podřídit se výborům založeným heterogenními stranami mělo být ještě neústupnější: když působení strany přechází od zákonem garantované agitace ke konspiraci a ozbrojenému boji, je ještě trestuhodnější mít cokoli společného s neproletářskými hnutími. Není třeba připomínat, že v případě porážky skončily tyto dohody pomstou všech nepřátelsých sil na komunistech, zatímco v případech zjevného úspěchu takové dohody revolučníkřídlo zcela odzbrojily a buržoazní řád byl zkonsolidován.

2. Všechny ukázky oportunismu, v taktice vnucené evropským stranám a prováděné uvnitř Ruska, byly během druhé světové války korunovány postojem sovětského státu vůči ostatním válčícím státům a instrukcemi, které dala Moskva komunistickým stranám. Ty nepopíraly souhlas s válkou, ani se nepokusily využít války k organizování třídní aktivity zaměřené na zničení kapitalistického státu. Naopak v první fázi Rusko uzavřelo dohodu s Německem: tehdy, zatímco Moskva uložila německé sekci, aby nedělala nic proti hitlerovské moci, troufla si diktovat samozvanou “marxistickou” taktiku francouzským komunistům, kteří měli prohlásit válku francouzské a anglické buržoazii za válku imperialistickou a dobyvačnou a přiměla komunistické strany, aby vedly ilegální akce proti jejich státu a armádě. Nicméně, jakmile se ruský stát dostal do vojenského konfliktu s Německem, jehož zájmem byla síla všech těch, kteří stáli a jeho zájem spočíval v síle všech, kteří stáli proti tomu německému, francouzská, anglická a další příslušné strany obdržely opačné politická doporučení a rozkaz, aby vstoupily do fronty národní obrany, zrovna tak jako tehdy socialisté odsouzení Leninem v roce 1914. Ba co více, veškeré teoretické a historické postoje komunismu byly zfalšovány, když bylo prohlášeno, že válka mezi západními mocnostmi a Německem nebyla imperialistická, nýbrž tažením za svobodu a demokracii a že tomu tak bylo od začátku od roku 1939, i když pseudo-komunistická propaganda výhradně mířila proti Francii a Anglii. Je tedy zřejmé, že Komunistická internacionála, která byla v té době formálně zlikvidována se záměrem poskytnout další záruky imperialistickým mocnostem, nebyla v žádném okamžiku použita k vyprovokování pádu jakékoli kapitalistické mocnosti a ani k urychlení nástupu podmínek nezbytných pro převzetí moci proletariátem. Její jediné použití byla otevřená spolupráce s německým imperialistickým blokem, poté se spojeneckým blokem, a to pouze na základě toho, na stranu jakého vloku Rusko přešlo. To, že se nejedná o pouhý oportunismus, ale spíše o úplné zřeknutí se komunismu, se projevilo kvapem, jakým se měnila definice třídní struktury buržoazních mocností, stejně jako se ve stejnou dobu měnili ruští spojenci. Francie, Anglie a Amerika, imperialisté a plutokraté v letech 1939-1940, se později staly zástupci pokroku, svobody a civilizace a s Ruskem měly společný program na přerozdělení světa. Toto výjimečné obrácení pozic nezabránilo Rusku od okamžiku prvních neshod v roce 1946 a od začátku studené války, aby nepřicházelo s jedním plamenným obviněním těchto zmíněných států za druhým. Nelze se proto divit, že počínaje prostými kontakty se zrádci socialismu a sociál-patrioty, kteří byli předtím odvrhnuti, pokračujíce s jednotnými frontami, dělnickými vládami (zříkající se třídní diktatury), a dokonce i s bloky s maloburžoazními stranami, Moskva během války upadla do úplného zotročení politikou “demokratických mocností”. Moskva byla později nucena tyto mocnosti prohlásit nejen za imperialistické, ale stejně fašistické, jako bylo Německo a Itálie předtím. Není tedy divu, že revoluční strany, které se setkaly v Moskvě v letech 1919-1920, pozbyly zbytky své komunistické a proletářské povahy.

3. Třetí historická vlna oportunismu v sobě spojuje všechny charakteristiky obou předcházejících vln, ve stejném rozsahu jako současný kapitalismus začleňuje do sebe všechny formy svých různých fází vývoje. Po druhé, imperialistické, světové válce se oportunistické strany, spjaté se všemi buržoazními stranami ve Výborech národního osvobození, spolupodílí s těmito buržoazními stranami na vládách. V Itálii se dokonce spoluúčastní monarchistických vlád a odsunují otázku vzniku republiky na “vhodnější” časy. Tudíž odmítají použit revolučních metod k dobytí politické moci proletariátem a schvalují čistě zákonný a parlamentní boj, kterému je třeba podřídit veškerý nápor ze strany proletariátu s vyhlídkou na získání veřejné moci pacifistickými prostředky a většinovým poměrem. Stejně jako tyto oportunistické strany v průběhu prvního roku druhé světové války nebyly hrozbou pro existenci fašistických vlád, naopak přispívaly k jejich vojenské síle fungujícím základním zásobováním, tak tím, že se tyto strany samy dožadují spoluúčasti na vládách národní obrany, se maximálně snaží těmto válčícím vládám nedělat žádné problémy. Oportunismus pokračuje ve svém smrtelném vývoji a obětuje nepříteli pracující třídy, pokračujícímu imperialismu, ve prospěch následného “posílení jednotné fronty spojenců a dalších spojených národů”, dokonce i formálně Třetí internationálu. Historická předzvěst, kterou Italské levice vyslovila v prvních letech Třetí internacionály, se tudíž potvrdila. Stalo se nevyhnutelné, že obrovský oportunismus, který se prosadil v dělnickém hnutí, vedl k likvidaci všech revolučních impulsů. V důsledku toho se zdá, že znovu-obnovení třídní síly světového proletariátu bude velmi dlouhý a obtížný proces a bude vyžadovat velké úsilí.

4. Rusko, podporované oportunistickými komunistickými stranami jiných zemí, bojovalo na straně imperialistů, a stejně tak se s nimi zapojilo do okupace poražených zemí, aby se zabránilo tomu, že by povstaly vykořisťované masy, a to bez ztráty podpory jednotlivých oportunistických stran. Ba naopak, tato okupace s kontrarevolučním záměrem byla plně posvěcena všemi takzvanými socialisty a komunisty během konference v Jaltě a Teheránu. Bylo zcela zabráněno jakékoli možnosti revolučního útoku vůči buržoazním mocnostem jak v zemích, které vyhrály válku, tak v těch, které byly poraženy. Toto vyústění potvrzuje postoj Italské levice, která, pokládajíc druhou světovou válku za imperialistickou a okupaci poražených zemí za kontrarevoluční, předpokládala absolutní nemožnost následného revoluční oživení po druhé světové válce.

5. V souladu s kontrarevoluční minulostí ruská a jí přidružené strany modernizovaly teorii trvalé spolupráce mezi třídami a postulovaly mírumilovné soužití a soutěž mezi kapitalistickými a socialistickými státy. Tato pozice, následující předcházející, která omezila třídní boj na takzvaný boj mezi socialistickými a kapitalistickými státy, je jejich posledním útokem na revoluční marxismus. Pokud už socialistický stát nevyhlásí svatou válku kapitalistickým státům, tak přinejmenším deklaruje a drží se třídní války uvnitř buržoazních zemí, jejichž proletariát tímto připravuje teoreticky a prakticky na povstání. Toto je jediná pozice, která je v souladu s programem komunistických stran, které neodmítají otevřeně vyjadřovat své názory a záměry (Komunistický manifest z roku 1848) a otevřeně prosazují nutnost násilného zničení buržoazní moci. Státy a strany, které připouštějí nebo dokonce předpokládají hypotetické mírové soužití a hospodářské soupeření mezi státy místo propagace absolutní neslučitelnosti mezi třídami a ozbrojeného boje za emancipaci proletariátu, jsou kapitalistické státy a kontrarevoluční strany a jejich frazeologie pouze maskuje jejich neproletářský charakter. Přetrvávání takových ideologií uvnitř hnutí dělnické třídy představuje žalostnou překážku pro jakékoli oživení třídy a proletariát bude muset, než bude moci propuknout pravý třídní boj, tyto ideologie překonat.

6. Další aspekt, který dělá třetí vlnu politického oportunismu ještě ostudnější než ty předchozí, byl hanebný postoj tohoto oportunismu k pacifismu, k obhajobě partyzánské války; zas a znova pacifismus, ale okořeněný antikapitalistickou frazeologií studené války a konečně pád do jalového úplného pacifismu vzájemného soužití. Všechny tyto obraty se odehrávaly spolu s nejskandálnějším obratem v hodnocení anglo-amerických velmocí: definované jako imperialistické v roce 1939, demokraticky “osvobozující” evropský proletariát v roce 1942, po válce opět imperialistické, dnes v duchu hospodářského soupeření mezi kapitalismem a “socialismem” jako pacifističtí rivalové. Skutečným marxistům je známo, že americký imperialismus od první světové války převzal od anglického “despoty” úlohu hlavního buržoazního strážce světa, jak mnohokrát zdůrazňoval Lenin a Třetí internacionála během zářného období revolučního boje. Přestože jej nelze oddělit od sociálního pacifismu - přesvědčení, že mezi třídami může existovat mír, soužití a řešení jejich konfliktů bez násilí - pacifismus sám o sobě pohlcuje a usměrňuje nenávist pracujících vůči imperialistickým válkám. Obrana míru, která je společnou propagandou všech stran a všech států, buržoazních nebo pseudoproletářských, je nicméně stejně tak oportunistická jako obrana vlasti. Revolucionáři by měli obě tato oportunistická témata ponechat OSN, která je sama, stejně jako Liga národů, organizací zločinců a hroznou překážkou pro třídní boj. Když pozvedli pacifismus vyš než jakýkoli jiný požadavek, dnešní oportunisté ukazují nejen to, že stojí mimo vývoj revoluce a že upadli do vysněných nereálných představ, ale že ani nedosahují výše utopistů smýšlejících o ideální společnosti Saint Simona, Owena, Fouriera a dokonce i Proudhona. Revoluční marxismus odmítá pacifismus jako teorii a prostředky propagandy a podřizuje mír násilnému zničení světového imperialismu; žádný mír nebude existovat, dokud nebude proletariát celého světa osvobozen od buržoazního vykořisťování. Revoluční marxismus též veřejně odsuzuje pacifismus jako zbraň třídního nepřítele s cílem odzbrojit proletariát a nevydat jej tak vlivu revoluce.

7. Nyní se obvyklou praxí oportunistů stala snaha stavět mosty mezi nimi a imperialistickými stranami s cílem ustavení vlád “národní jednoty”, jež provádějí v mezinárodním měřítku v nejvyšším mezistátním organismu - OSN. Tato velká lež spočívá ve snaze přimět nás uvěřit, že za předpokladu, že se vyhneme válce mezi státy, se spolupráce mezi třídami nejen může stát skutečností, ale že přinese své (kyselé) ovoce dělnické třídě a že se imperialistický a třídní stát stává demokratickým nástrojem pro blahobyt celé veřejnosti. Takto v lidových demokraciích vytvořili oportunisté národní systémy, v nichž jsou zastoupeny všechny společenské třídy, předstírajíce, že tímto způsobem mohou být harmonizovány jejich protichůdné zájmy. Například v Číně, kde je u moci blok čtyř tříd, je proletariát, který ani zdaleka pro sebe nedobyl politickou moc, neustále vystaven tlaku mladého průmyslového kapitalismu a nese, stejně jako proletariáty ostatních zemí, náklady na “národní rekonstrukci”. Odzbrojení revolučních sil přinesené buržoazii na stříbrném podnose sociál-patrioty v roce 1914 a oportunistickými ministry vlád jako Millerand, Bissolati, Vandervelde, MacDonald a dalšími, které tvrdě kritizoval a porazil Lenin a Komunistická internacionála, zdá se být slabý odvar v porovnání se skandální a nechutnou třídní kolaborací současných sociál-patriotů a oportunistických ministrů. Italská levice, která již v roce 1922 byla proti “dělnické a rolnické vládě” (heslu, které se mělo považovat za opis “diktatury proletariátu”, až na to že plodilo zničující nejednoznačnost nebo hůře bylo považováno za něco jiného) odmítá ještě více otevřenou třídní spolupráci, kterou se dnešní oportunisté nerozpakují hájit; Italská levice žádá pro proletariát a jeho stranu bezpodmínečný monopol státu, jedinou a nedělitelnou diktaturu proletářské třídy.

IV. Činnost strany

1. Od svého vzniku má kapitalismus nepravidelný historický vývoj, střídají se období krize a období intenzivního ekonomického rozšiřování. Krize jsou neoddělitelné od kapitalismu, který však nepřestane růst a rozšiřovat se, dokud mu revoluční síly nezasadí konečnou ránu. Souběžně s tím dějiny proletářského hnutí ukazují fáze náhlých velkých skoků a fáze ústupů způsobenými brutálními porážkami nebo pomalou degenerací, během kterých se obnovení revoluční činnosti zdá být otázkou desetiletí. Pařížská komunita byla násilně potlačena a její porážka zahájila období poměrně pokojného rozvoje kapitalismu, které dalo za vznik revizionistickým nebo oportunistickým teoriím, jejichž samotná existence dokázala ústup revoluce. Říjnová revoluce byla pomalu poražena v průběhu období útlumu, návratu k dřívějšímu stavu, které vyvrcholilo násilným potlačením těch, kteří pro tuto revoluci bojovali a byli stále naživu. Od roku 1917 je revoluce velmi vzdálena a dnes to nevypadá, že bychom byli na prahu přicházejícího revolučního oživení.

2. Navzdory výskytům oživení proletářské revolučnosti se kapitalistický výrobní způsob v souladu se svými technickými a společenskými znaky víceméně nepřetržitě rozšiřuje a převažuje ve všech zemích. Naproti tomu tyto střídající se fáze úrovně střetávajících se sil proletářské třídy jsou spojeny s událostmi obecného historického boje, s již existujícím protikladem vůči buržoazii při úsvitu její vlády nad feudálními a předkapitalistickými třídami, a s procesem politického vývoje těchto dvou historických soupeřících tříd, buržoazie a proletariátu; procesem, který je poznamenán vítězstvími a porážkami, taktickými a strategickými chybami. První střety se datují do roku 1789 a pokračují, přes události z let 1848, 1871, 1905 a 1917, až do současnosti; tyto střety daly buržoazii, stejnou rostoucí měrou jako byl její rostoucí hospodářský rozvoj, možnost zdokonalit své zbraně proti proletariátu. Naproti tomu proletariát, tváří v tvář obrovskému rozšíření kapitalismu, ne vždy věděl, jak úspěšně využít svou třídní energii, takto po každé porážce padal zpět do sítě oportunismu a zrady a stále delší a delší dobu zůstával vzdálen revoluci.

3. Cyklus vítězných bojů a porážek, i těch nejdrastičtějších, a oportunistických vln, během nichž je revoluční hnutí podřízeno vlivu nepřátelské třídy, utváří obrovské pole pozitivních zkušeností, kde uzrává revoluce. Revoluční oživení je po porážce dlouhé a obtížné, avšak samotné hnutí, ačkoli není viditelné z vnějšku, není přerušeno, uchovává revoluční požadavky třídy názorově vyhraněně v úzkém kruhu avantgard. Období politických propadů revolučního hnutí jsou četné. Od roku 1848 do 1867, od druhé Pařížské revoluce k předvečer franko-pruské války, je revoluční hnutí téměř výhradně zhmotněné v Marxovi, Engelsovi a malém kruhu soudruhů; od roku 1872 do roku 1879 - od porážky Komuny až po počátek koloniálních válek a návratu kapitalistické krize, která vede k rusko-japonské válce v roce 1905 a poté k válce roku 1914 - je vědomí revoluce symbolizováno Marxem a Engelsem. Od roku 1914 do roku 1918 během první světové války, během níž se Druhá internacionála rozpadá, Lenin s několika soudruhy z několika dalších zemí jsou těmi, kteří představují kontinuitu a vítězný vývoj hnutí. Rok 1926 přinesl další nové nepříznivé období pro revoluci, které znamenalo likvidaci vítězství Října. Pouze hnutí Italské komunistické levice si zachovalo neporušenou teorii revolučního marxismu a jen v tomto hnutí se krystalizuje naděje na revoluční oživení. Během druhé světové války se podmínky ještě zhoršovaly, celý proletariát se dal do služeb imperialistické války a falešného stalinistického socialismu. Dnes jsme na samém dně revoluční krize a v blízké budoucnosti nelze předpokládat oživení revolučního hnutí. Délka období revolučního propadu, kterou zažíváme, odpovídá vážnosti degenerace politického směřování a rovněž větší koncentraci kapitalistických sil. Třetí oportunistická vlna soustřeďuje v sobě nejhorší rysy obou předchozích vln současně se skutečností, že proces kapitalistické koncentrace, v níž se nalézá síla třídních nepřátel, je mnohem silnější než po první světové válce.

4. Dnes se nalézáme na dně revoluční krize a ačkoli možnosti jednání jsou značně omezené, strana sledujíce svou revoluční tradici nemá v úmyslu přerušit historickou strategii přípravy na budoucí rozsáhlé oživení třídního boje, ve kterém se spojí všechny výsledky minulých zkušeností. Omezení praktické činnosti neznamená zřeknutí se revolučních cílů. Strana uznává, že v některých sektorech je její činnost kvantitativně omezena, což však neznamená, že by se změnil mnohostranný souhrn její aktivity a ani se výslovně nezříká žádné z těchto aktivit.

5. Dnes je zásadní činností obnovení teorie marxistického komunismu. Prozatím je naší zbraní stále kritika: strana proto nepředstaví žádnou novou doktrínu, ale místo toho znovu potvrdí plnou platnost základních tvrzení revolučního marxismu, které jsou bohatě potvrzeny fakty a které byly zfalšované a zrazené oportunismem, aby tak zakryl ústupy a porážky. Marxistická levice veřejně kritizuje a bojuje proti stalinistům jako revizionistům a oportunistům, stejně jako vždy odsuzovala všechny formy buržoazního vlivu na proletariát. Strana zakládá své jednání na anti-revizionistických pozicích. Lenin, od chvíle kdy se objevil na politické scéně, bojoval proti Bernsteinovu revizionismu a obnovil původní linii strany vyvraceje faktory obou revizí - revize sociálnědemokratická a sociál-patriotická. Italská levice odsoudila od samého počátku první taktické odchylky uvnitř Třetí internacionály jako první příznaky třetí revizionistické vlny, která je dnes plně odlišitelná a která v sobě spojuje chyby dvou předešlých vln. Vzhledem k tomu, že proletariát je poslední z tříd, které mají být vykořisťovány a tudíž se sám nestane vykořisťovatelem jiných tříd, doktrína, která vznikla se samotnou proletářskou třídou, nemůže být ani změněna, ani postupně zlepšena. Vývoj kapitalismu od počátku až do současnosti potvrdil a nadále potvrzuje marxistická platná tvrzení, která jsou vyjádřena v základních textech marxismu. Údajné “inovace” a “ponaučení” posledních třiceti let potvrdily jen to, že kapitalismus je stále naživu a musí být svržen. Ústřední bod současné pozice našeho hnutí vycházející z marxistického učení je tedy následující: žádná revize výchozích zásad proletářské revoluce.

6. V dnešní době strana vědecky zaznamenává společenské jevy, aby potvrdila základní teze marxismu. Analyzuje, srovnává a komentuje nedávné a současné skutečnosti a odmítá takové zpracování marxistické doktríny, které má sklon ustavovat nové teorie nebo poukazovat na nedostatky marxismu jako výkladu těchto jevů. Stejná práce, rozcupování oportunismu a tendencí odchylujících se od skutečného marxismu jako prováděl Lenin (a kterou vytyčil v díle “Co dělat? Palčivé otázky našeho hnutí”), je stále základem činnosti naší strany, a tímto následuje příkladu komunistických aktivistů minulosti během období dílčích proher proletářského hnutí a rozkvětu oportunistických teoriích, které našly v Marxovi, Engelsovi, Leninovi a v Italské levici divoké a neústupné nepřátele.

7. Ačkoli malá počtem a májící jen málo spojení s proletářskými masami, strana navzdory své zodpovědnosti za teoretické úkoly, které mají zásadní význam, a kvůli těmto skutečným uznáním revolučních povinností v současné době, absolutně odmítá být považována buď za skupinku myslitelů hledajících nové pravdy, nebo za “modernizátory” považující dřívější pravdy za nedostatečné. Žádné hnutí nemůže v dějinné skutečnosti zvítězit bez teoretické kontinuity, což je zhuštění zkušeností minulých bojů. V důsledku toho členům strany není dána osobní svoboda vypracovávat a vyčarovávat nové programy či vysvětlení současného společenského světa. Členové strany nemají volnost jako jednotlivci, bez ohledu na jejich úroveň intelektuálních schopností, analyzovat, kritizovat a dělat prognózy. Strana hájí neměnnost teorie, která není produktem slepé víry, ale je teorií, jejíž obsah je vědou proletářské třídy; tato je postavena na staletém dějinném materiálu, nikoliv z myšlenek myslitelů, ale z popudů hmotných událostí, a odráží se v historickém vědomí jediné revoluční třídy a je názorově vytříbena v její straně. Materiální události jen potvrdily učení revolučního marxismu.

8. Navzdory malému počtu členů, který odpovídá kontrarevolučním podmínkám, strana pokračuje ve své práci získávání nových stoupenců, slovní a písemné propagandy a považuje v současné fázi psaní a distribuci svých tiskovin za svou prvořadou činnost, což je jeden z nejúčinnějších prostředků (za situace, kdy těchto prostředků není mnoho) jak ukázat masám politickou linii, kterou by měly následovat, a jak systematicky a široce rozšiřovat zásady revolučního hnutí.

9. Události, a nikoli touha nebo rozhodnost komunistických aktivistů, jsou těmi, které určují hloubku proniknutí strany mezi masy, které je v současnosti omezeno na malou část činnosti strany. Strana nicméně neztrácí příležitost zasahovat do konfliktů a zvratů třídního boje, protože si uvědomuje, že nemůže dojít k opětovnému oživení revolučního boje, dokud se tyto intervence, jako část aktivit strany, co nejvíce nerozšíří a nestanou se převládající sférou činnosti strany.

10. Urychlení tohoto procesu závisí nejen na hlubokých společenských příčinách historických krizí, ale také na úspěších získávání nových stoupenců a veřejném šíření pozic a to i s omezenými prostředky, které má strana k dispozici. Strana zcela vylučuje možnost stimulovat tento proces pomocí prostředků, lstí a manévrů cílené na skupiny, kádry nebo strany, které si přisvojily do názvu “proletářský”, “socialistický” nebo “komunistický”. Tyto manévry, které pronikly do taktiky Třetí internacionály, jakmile se Lenin stáhl z politického života, neměly jiný důsledek než rozklad Kominterny jako teoretické a organizační síly hnutí, byly vždycky připraveny obětovat kousky strany na cestě k “taktické prospěšnosti”. Tyto metody byly znovu oživeny a znovu oceněny trockistickým hnutím Čtvrté internacionály, které je nesprávně považovalo za komunistické postupy. Neexistují žádné hotové recepty, které urychlí oživení třídního boje. Neexistují žádné manévry a prostředky, které by přiměly proletáře naslouchat hlasu třídy; takové manévry a prostředky by způsobily, že by se strana nezdála být tím, čím skutečně je, došlo by však ke zkreslení její úlohy, a to na úkor a ke škodě efektivnímu znovuvzkříšení revolučního hnutí, které je založeno na skutečně zralých poměrech a odpovídající schopnosti strany reagovat, která je k tomuto účelu způsobilá pouze díky neústupnosti své doktríny a politiky. Italská levice vždy bojovala proti uchylování se k provizorním opatřením jako způsobu, jak přestát nepříznivá období, a odsuzovala takové jednání jako odklon od zásad a které se v žádném případě neslučuje s marxistickým determinismem. Na základě minulých zkušeností se proto strana zdržuje toho, aby vydávala a přijímala výzvy, otevřené dopisy nebo hesla burcující masy, jejichž cílem je vytváření výborů, front nebo dohod s jinými politickými organizacemi, ať je jejich povaha jakákoli.

11. Strana neskrývá skutečnost, že když se věci znovu dají do pohybu, situace nevyvolá jen autonomní rozvoj strany, ale i opětovný rozpuk masových organizací. Dělnické sdružení, ačkoli se nikdy nemůže zbavit veškerého vlivu třídního nepřítele a často působilo jako nositel hlubokých deviací a ani není výlučným revolučním prostředkem, přesto zůstává předmětem zájmu strany, která se nikdy dobrovolně uvnitř něj nevzdává práce, což ji jasně odlišuje od všech ostatních politických skupin, které tvrdí, že jsou “opozicí”. Strana si uvědomuje, že dnes je její práce v organizacích pracujících možná jen ojediněle; a, jakmile se početní vztah mezi jejími členy a sympatizanty na jedné straně, členy určitého dělnického svazu na straně druhé, za podmínky, že tento svaz nevylučuje veškerou možnost nezávislé třídní akce, ukáže jako příhodný, strana se nevzdává faktické účasti v těchto ekonomických organizacích, a dokonce ani nabytí vůdčího postavení v nich.

12. Mezinárodní proud, ke kterému patříme, nelze charakterizovat jeho abstencí - zdržováním se - volební účasti, ačkoli “abstencionistická skupina” Italské socialistické strany hrála převládající roli v založení italské sekce Třetí internacionály, jejímuž boji a opozici vůči Komunistické internacionále ohledně mnohem zásadnějších otázek dáváme za pravdu. Parlamentarismus následkem toho, že kapitalistický stát nabírá neustále zřetelnější formu třídní diktatury, kterou marxismus veřejně kritizuje od počátku, nutně ztrácí veškerou důležitost. Volitelné instituce a parlament staré buržoazní tradice nejsou ničím jiným než přežitkem. Vyčerpaly svůj obsah, zůstaly pouze ustálené demokratické fráze, a ty nemohou zakrýt skutečnost, že ve chvílích společenských krizí je tento diktátorský stát poslední instancí kapitalismu a že násilí revolučního proletariátu musí směřovat proti tomuto státu. Na základě těchto předpokladů strana ztratila jakýkoli zájem o účast na volbách kteréhokoli druhu a nevyvíjí v této oblasti žádnou činnost.

13. Kult jednotlivce je velmi nebezpečným aspektem oportunismu; je přirozené, že vůdčí aktivisté strany, kteří zestárli, mohou přejít k nepříteli a nabývat tendence bezzásadové přizpůsobivosti - konformismu, a pro toto existuje jen pár výjimek z pravidla. Zkušenosti ukázaly, že revoluční generace jsou překotně následovány dalšími. Proto strana věnuje maximální pozornost mladým lidem a vynakládá největší úsilí na to, aby získala mladé komunistické aktivisty a přípravovala je na politickou činnost bez jakékoli osobní ctižádostivosti či osobnostního kultu. V současném dějinném okamžiku, hluboce kontrarevolučním, je nezbytné vytvoření vůdčích řidicích aktivistů z mladých členů strany, kteří budou schopni zaručit kontinuitu a revoluční tradici. Bez pomoci nové revoluční generace není možnost pro znovuobnovení revolučního hnutí.