Intelektuálové a marxismus

Včera

Následující čtyři body, tolikrát rozvíjeny v čase a prostoru, jsou v ryzí marxistické linii od sebe zcela neoddělitelné.

  1. Socialistické proletářské hnutí není v žádném případě hnutím kultury a vzdělávání. Možnosti rozvoje myšlení mají původ a jsou důsledkem lepšího vývoje fyzického života, a tudíž se dostaví až po odstranění ekonomického vykořisťování. Příslušníci tříd s nižší životní úrovní nepotřebují nabýt vědění, aby mohli bojovat, stačí když se postaví na odpor hladu. Pochopení přijde později.

  2. Revoluční třídní strana neodmítá přijmout do svých řad jako své kompetentní soudruhy a militanty jedince z ekonomicky výšších tříd a využít jejich lepšího intelektuální rozvoje ve svém boji, pokud jsou skutečnými dezertéry z nepřátelského společenského tábora. Ve všech vítězných třídních bojích tato dezerce byla jedním z prvních rozkolů v kontrarevoluční frontě, navzdory tomu, že v jednotlivých případech byla doprovázena nepříjemnými krizemi a návraty zpět do tábora kontrarevoluce.

  3. Proletářská třída, jelikož potřebuje pro své vítězství ustavit politickou stranu, potřebuje jasnou kontinuitu a teoretickou konzistentnost a řadí na nejčelnější místo obranu třídní doktríny (nepleťme si ji s pojmem vědomí, které je zrádně subjektivní, a nikoli kolektivní a které ponecháme spolu s mnohou další terminologickou veteší konformistickým a tradicionalistickým stanoviskům).

  4. Revoluční komunistické hnutí počítá mezi své nejhorší nepřátele, vedle buržoů, kapitalistů, šéfů, oficírů a stoupenců nejrůznějších hierarchií, obecně „myslitele“ a „intelektuály“, představitele „vědy“ a „kultury“, „literatury“ či „umění“, kteří se prezentují jako nezávislá obecná hnutí a procesy mimo společenské determinace a mimo dějinný boj tříd. Jakákoli odchylka od těchto bodů ze zřejmých důvodů je v nenapravitelném střetu se základy marxismu a vede k oportunistické degeneraci a k porážce revoluce.

Odchylka od prvního bodu vede k opětovnému pádu k liberálně demokratickým tendencím s jejich vzděláváním proletariátu ze strany buržoazie, která svým bohatstvím monopolizuje stát, školu, tisk a vše ostatní pro své třídní cíle.

Odchylka od druhého bodu vede k hrubému workerismu, středo-levému labourismu a čistému syndikalismu, které odsuzují proletáře do slepé uličky hospodářských bojů bez jakýchkoli východisek a popírají politický boj strany, revoluční dobytí moci, jediný prostředem překonání kapitalismu.

Odchylka od třetího bodu vede k revizionismu a reformismu, k sociálnědemokratickému oportunismu, ke každodennímu politikaření, k prodávání zásad, k cynismu bernsteinovského hesla: „cíl je ničím, hnutí je vším“, což implikuje dodatek: „pro hlavouny“.

Odchylka od čtvrtého bodu nás přivádí ke všem třem předchozím deviacím, k bláznivým saturnáliím politiky jednotných bloků, což k zvracení donutí dokonce i žaludek z oceli.

Takové byly body ctěného pana Karla a ctěného pana Bedřicha, kteří se na počátku dělnického hnutí a při počátečních snahách o založení proletářských stran, v době Svazu spravedlivých a všeobecných aliancí, nemohli vyhnout kontaktům s některými z těchto mužů myšlenky. Hojně se k nim vztahovali s podvratnou radikální kritikou až do té míry, že byli krutí, a s nemilosrdným sarkasmem. Mezi stovkami citací, které lze uvést, je jedna z dopisu Engelsovi, ve kterém Marx píše, že závidí Engelsovi, že se nemusel účastnit setkání, na kterém bylo přítomno ne zrovna málo filantropických filosofů a humanitářů podobného ražení, a informuje jej o tom, že byl pověřen k napsání závěrečného projevu, ve kterém se nemohl vyhnout užití obvyklých pojmů, jako je svoboda, lidskost, spravedlnost, slušnost, myšlení a tak dále. Omlouvajíc se dodal: postaral jsem se o to, abych je dal do pasáží, kde neznamenají absolutně nic a nemohou nadělat škody.

Nejsme poblouzněnci a připouštíme, že na základě úkolů strany marxista bude muset říkat nebo psát nesmysly. Má to však dvě podmínky: první je, že tomu sám nevěří; druhá je, že se snaží, aby tomu ostatní nevěřili. Jen málokterému z dnešních „leninistů“ se daří naplnit první podmínku, avšak oni a jejich společníci dvacetkrát denně padnou a pořádně si nabijí kvůli druhé podmínce.

V letech velké ruské revoluce „intelektuálové“ unášeni během katastrofických zvratů války mezi filozofickými a teoreticko-uměleckými školami, z nichž jedna byla marnější a dekadentnější než druhá, pocítili rozruch této revoluce a stejně lehce jako se otáčí korouhvička ve větru se obrátili na Východ. Ve Francii se zrodilo mimo jiné hnutí „Clarté“, které spojilo spisovatele a umělce sympatizující s vítězným (hlavně proto, že vítězným) bolševismem. Byl to jasný příklad, který nepochopil rovnítko mezi celkovým přistoupením na pozice určité doktríny a zásadním přestupem k novým zásadám, šlo naopak o neskrývané intelektuální „osvícení“ kopírující po jednom a půl století to buržoazní, které mělo však odvahu revoluci nikoli následovat s nejasným úmyslem ji využít nebo uniknout jejím dopadům, ale předjímat ji a připravovat.

Ruští bolševičtí soudruzi, marxisté nejen se zocelenými žaludky, ale i mozky, rovněž používali nebo zamýšleli použít tyto v myslích pohnuté a sympatizující elementy v útrobách celého nepřátelského světa, ale nespoléhali se na všechny tyto lidi, z části vskutku dobré lidi, ale nic víc, o nic více, než na svou domácí „inteligenci“, kterou znali jako své boty a kterou sledovali během všech těžkých zkoušek dějin a bojů jak jedná často vrtkavě a vždy hanebně a která se následně rozpouští v početných řadách nejrozmanitějších kontrarevolucionářů, liberálů, populistů, rolníků, proudů šmrncnutých anarchismem a nakonec v řadách poražených emigrantů nacházejících se za hranicemi různých zemí.

Výtečný francouzský soudruh s autentickou nefalešnou kulturou, Raymond Lefebvre, který zahynul v roce 1920 během svého návratu z Ruska cestou přes Arktidu, vzpomínal na mnoha setkáních na důkaz rozšíření komunismu ve své zemi, že naše strana měla pod sebou „čtyři nejvlivnější tiskoviny ve Francii“, čtyři nejvíce čtené spisovatele. Byli to Henri Barbusse, Georges Duhamel, Anatole France (projevme výjimku pro tento mocný mozek, který přispěl na mnoha stránkách opravdu energickými pasážemi podvracejicími základy tohoto světa a jeho panujícího pokrytectví) a Romain Rolland. Bylo to působivé a pronesené krásnou francouzštinou, ale mezi námi, marxistickými militanty, jsme nikdy nepomyslili na to, že bychom svrhli buržoazii stotisícovými náklady knih. K tomu, abychom ji roznesli na kopytech, je zapotřebí něco mnohem jiného. Usmáli jsme se tomu: Raymond, charakterem silný a upřímný, se rozhněval.

Nepopsatelný byl Leninův úsměv a zářivé oči, když přišla řeč na Maxima Gorkého, který ve všeobecném krachu intelektuálů zůstal na straně bolševiků a kterému nešlo, kvůli jeho příliš velké světové slávě a kvůli jeho nesporné dobré víře odmítnout přijetí v řadách strany a sem tam mu dát slovo a člověk se musel vzdát toho, že pochopí, jak se Gorkij vypořádal se sociálními a politickými problémy.

Dnes

Nechceme psát dějiny politických hnutí, které byly zrozené v táboře a za podpory „intelektuálů“ nejrozličnějších činností a původu. Mohli bychom toho říci hodně a bylo by pozoruhodné zabývat se, kromě „světa“ umění a literatury, neméně zajímavým světem vědy a vidět, že příspěvky Gorkého a Barbusse s jejich deprimující úrovní nekonzistence jsou dalece překonány příspěvky Joliot-Curieho a Einsteina.

V roce 1914 němečtí váleční štváči podepřeni provoláními intelektuálů a autoritou spisovatelů, hudebníků, básníků a malířů v důsledku protiněmecké kampaně křičeli slavné „Es ist nicht wahr!“ („Není to pravda!“). Italští antifašisté, uff, udělali stejný povyk u nás doma s cílem zatknout Mussoliniho a smýšleli o tom jako o skvělém kroku k protiútoku poté, co jej nezastavily Komory práce a uskupení ozbrojených dělníků. Kvšichni známe katastrofální výsledek, někteří byli nuceni se stáhnout, aby si zachránili své posty a obživu, jiní se zchátrale a zahořkle stali součástí bezmocné opozice a politicky skončili v absurdnostech. Jakmile padl fašismus pod neintelektuálním tlakem výbušnin a bomb, opět se vynořili a říkalo se, že Itálie konečně znovuzískává nejzdravější síly vědy, myšlení, techniky, které za vlády fašistů dostaly padáka. Pokud jde o vědu, myšlení, literaturu a umění, nikdy nebylo v oběhu tolik vyprodukovaného odpadu a v této postfašistické době se strmě propadáme do této žumpy.

Představa svobody v myšlení, psaní a projevu jako receptu, a lži ohledně „nestrannosti“ veřejného aparátu vůči různým názorům, jsou dalšími faktory degradace; ohledně této představy jsme v příkrém rozporu, podepřeni nejen autoritou doktríny, ale i vědy, která vychází z vítězství diktátorsky vedené ruské revoluce. Stačí pomyslet na ty žalostné rozhlasové vysílání Convegno dei Cinque (Debata pěti), diskuse rozebírající sociální a politické problémy, kde se předkládají bázlivé proklamace a zcela neplodné, bezzubé námitky, třebaže lze cítit mezi těmito veřejnosti představenými kašpary hořkou profesní řevnivost.

Ovšem tam, kde se chystá a uvádí do pohybu v energickém a velkolepém stylu mobilizace intelektuálních sil celého světa je hnutí proti euroatlantickému mezinárodní vojenskému paktu a mírové kongresy.

A jsou-li k záchraně voláni umělci, symbolika se dostává do popředí; a to podivné zvíře nakreslené Picassem zasáhne nehmotný zrak starého Noema, který, mna si energicky své oči, jestli dobře vidí, se sám sebe na onom světě ptá, jestli se nedopustil velké chyby tím, že nalodil na archu a poté vypustil ke klidným nebesům prvotní prosté zvíře, jakým je holubice.

Futuristické umění. V té době se do nás naváželi za to, že jsme popírali revoluční hodnotu futuristického hnutí. Je to myšlenková síla, podporujme je, řekli tito jako vždy nejvíce prakticky stavění lidé, stanovisko, které nebylo bezesporu vymyšleno v Rusku, a ani posvěcené Kominformou. Jako my podvrací formy minulosti; Papiniho časopis Lacerba se dokonce odvážil označit pomník významnému králi za „velký nočník, na níž se tyčí zlatý hasič“! Marinetti opěvuje fyzickou sílu a svádí souboje se svými protivníky v divadlech a na ulicích! Spojme se s nimi. Není třeba připomínat, jak Papini ve společnosti mnichů a Marinetti mezi černokošiláči projevovali svými postoji míru pokrokovosti. Dokonce ani nezbořili dotyčný pomník, tolik svatý dnešní republice a superintendantům moderního umění.

Tento trend, být podřízen a pochlebovat samolibosti intelektuálů buržoazního světa, nejkrajněji shrnuje dosažení nejvyššího bodu prostituce třídního boje na teoretické, organizační a akční rovině.

Kromě použité hloupoučké, zákonu dbalé formy manifestu či vyhlášení podpisové kampaně na podporu míru může být poukázáno na to, že jde o počin katolického spisovatele; a obsahuje naléhavou prosbu k božstvu. Samotná buržoazie postavila protiklad mezi čekáním na spásu od Boha či od svobodomyslného osvobození vůlí národů…

Části teorie a obsahové soudržnosti se jedna po druhé odhazuje jako záchrana před pádem ke dnu. Je zřejmé, že s těmito posledními odhozy teorie a konzistence už tu není žádná zátěž a tato kocábka oportunismu nevyhnutelně klesne ostudně ke dnu. Nejbližším cílem, ve který lze víc než doufat, bude dost pravděpodobné vyhlášení paktu mezinárodního a společenského přátelství se silami plutokracie Západu, náležité splynutí imperialistického jestřába a špinavé prodejné holubice.