Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru (porýnské Prusko). Jeho otec byl advokát, žid, jenž přestoupil r. 1824 na protestantství. Rodina byla zámožná, vzdělaná, nebyla však revoluční. Když Marx dokončil gymnasium v Trevíru vstoupil na universitu nejprve v Bonnu a potom v Berlíně. Studoval práva, ale především historii a filosofii. Studie zakončil r. 1841, předloživ universitní disertaci o Epikurově filosofii. Svými názory byl Marx tehdy ještě hegelovským idealistou. V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců" (Bruno Bauer a jiní), kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filosofie atheistické a revoluční závěry.
Když Marx dokončil universitu, přesídlil do Bonnu, maje v úmyslu stát se profesorem. Ale reakční politika vlády, která roku 1832 zbavila Ludvíka Feuerbacha profesury a r. 1836 mu opět zabránila v přístupu na universitu a která roku 1841 odňala mladému profesorovi Bruno Bauerovi právo přednášet v Bonnu, přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké kariéry. Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Zejména Ludvík Feuerbach se od r. 1836 pouští do kritiky theologie a kloní se k materialismu, který u něho plně nabývá vrchu roku 1841 („Podstata křesťanství"); roku 1843 vyšly jeho „Zásady filosofie budoucnosti". „Bylo třeba prožít osvobozující účinek těchto knih," psal Engels později o těchto Feuerbachových dílech. „Byli z nás (t.j. levých hegelovců včetně Marxe) rázem feuerbachovci." V té době rýnští radikální měšťáci, kteří měli styčné body s levými hegelovci, založili v Kolíně n. R. oposiční list „Rheinische Zeitung" (začal vycházet 1. ledna 1842). Marx a Bruno Bauer byli povoláni jako hlavní spolupracovníci. V říjnu 1842 se stal Marx šéfredaktorem a přesídlil z Bonnu do Kolína. Revolučně-demokratický směr listu se za Marxovy redakce stále jasněji vyhraňoval; vláda nejdříve podřídila list dvojí a trojí censuře, načež se 1. ledna 1843 rozhodla zastavit jej vůbec. Marx se tehdy musel vzdát redakce, ale jeho odchod přesto list nezachránil: byl v březnu 1843 zastaven. Mezi nejvýznačnějšími Marxovými články v „Rheinische Zeitung", kromě níže uvedených, zaznamenává Engels ještě článek o postavení rolníků-vinařů v údolí Mosely. Novinářská práce ukázala Marxovi, že neovládá dostatečně politickou ekonomii, a proto ji začal horlivě studovat.
Roku 1843 se Marx oženil v Kreuznachu s Jenny von Westfalen, svou přítelkyní z mládí, s níž byl zasnouben již jako student. Jeho žena pocházela z pruské reakční šlechtické rodiny. Její starší bratr byl ministrem vnitra v Prusku v letech 1850-58 v období největší reakce. Na podzim r. 1843 přijel Marx do Paříže, aby zde v cizině vydával radikální časopis spolu s Arnoldem Rugem (1802-1880, levý hegelovec, 1825-1830 v žaláři, po roce 1848 emigrant, v letech 1866 až 1870 bismarkovec). Vyšel však jen první sešit; časopis „Deutsch-franzözische Jahrbücher" přestal vycházet pro obtíže s tajným rozšiřováním v Německu a pro názorové neshody s Rugem. V článcích uveřejněných v tomto časopise vystupuje Marx již jako revolucionář hlásající „bezohlednou kritiku všeho stávajícího", a zejména „kritiku zbraněmi", a apelující k masám a proletariátu.
V září r. 1844 přijel do Paříže na několik dní B. Engels a od té doby se stal nejbližším přítelem Marxovým. Oba se společně velmi horlivě zúčastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam mělo Proudhonovo učení, s kterým se Marx kategoricky vypořádal ve své „Bídě filosofie" r. 1847) a v ostrém boji proti různým učením maloburžoasního socialismu vypracovali theorii a taktiku revolučního proletářského socialismu čili komunismu (marxismu). Viz Marxovy spisy z tohoto období 1844-48. Roku 1845 byl Marx na naléhání pruské vlády vypovězen z Paříže jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře 1847 Marx a Engels vstoupili do tajného propagačního spolku „Svazu komunistů" a zúčastnili se v listopadu 1847 v Londýně druhého sjezdu tohoto svazu, kde sehráli vynikající roli. Z pověření sjezdu vypracovali proslulý „Manifest komunistické strany", který vyšel v únoru 1848. V tomto díle je geniálně jasně načrtnut nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, theorie třídního boje i světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové komunistické společnosti.
Když vzplanula únorová revoluce r. 1848, byl Marx z Belgie vypovězen. Vrátil se opět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa, do Kolína nad Rýnem. Tam vycházela od 1. června 1848 do 19. května 1849 „Neue Rheinische Zeitung"; šéfredaktorem byl Marx. Nová theorie byla skvěle potvrzena průběhem revolučních událostí let 1848-49 právě tak, jako byla později potvrzována všemi proletářskými a demokratickými hnutími všech zemí světa. Kontrarevoluce, která zvítězila, postavila nejdříve Marxe před soud (osvobozen 9. února 1849) a potom jej z Německa vypověděla (16. května 1849). Marx se odebral nejprve do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci 13. června 1849 vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do své smrti.
Podmínky života v emigraci, které jsou tak názorně odhaleny v Marxově korespondenci s Engelsem, jež vyšla roku 1913, byly krajně těžké. Bída přímo rdousila Marxe a jeho rodinu; nebýt ustavičné obětavé finanční podpory Engelsovy, byl by Marx nejen nemohl dokončit „Kapitál", ale byl by jistě pod tíží nouze podlehl. Kromě toho převládající učení a směry maloburžoasního a vůbec neproletářského socialismu nutily Marxe, aby ustavičně vedl neúprosný boj, ba někdy aby odrážel nejzběsilejší a nejdivočejší osobní útoky („Herr Vogt"). Straně se emigrantských kroužků, vypracovával Marx v řadě historických prací svou materialistickou theorii a hlavně se věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu Marx zrevolucionoval (viz Marxovo učení) svými díly „Ke kritice politické ekonomie" (1859) a „Kapitálem" (I. svazek r. 1867).
Epocha oživení demokratických hnutí koncem padesátých a šedesátých let povolala Marxe opět k praktické činnosti. 28. září roku 1864 byla v Londýně založena proslulá I. Internacionála, „Mezinárodní dělnické sdružení". Marx byl duší tohoto sdružení a sepsal jeho první „Adresu" a spoustu resolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocuje dělnické hnutí různých zemí, snaže se uvést rozmanité formy neproletářského, předmarxovského socialismu (Mazzini, Proudhon, Bakunin, anglický liberální tradeunionismus, lassallovské kolísání doprava v Německu apod.) na dráhu sjednocené činnosti, bojuje proti theoriím všech těchto sekt a škol, koval Marx jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy různých zemí. Po pádu Pařížské komuny (1871), kterou Marx tak hluboce, výstižně, skvěle a účinně, revolučně zhodnotil („Občanská válka ve Francii r. 1871"), a po rozkolu Internacionály, vyvolaném bakuninisty, se stalo další trvání Internacionály v Evropě nemožným. Po kongresu Internacionály v Haagu r. 1872 Marx prosadil, že generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku. I. Internacionála dohrála svou historickou úlohu a byla vystřídána obdobím nesrovnatelně mohutnějšího růstu dělnického hnutí ve všech zemích světa, a to obdobím jeho růstu do šířky a tvoření masových socialistických, dělnických stran na půdě jednotlivých národních států.
Usilovná práce v Internacionále a ještě usilovnější theoretická studia nadobro podkopaly Marxovo zdraví. Pokračoval dále ve svém zpracování politické ekonomie a dokončoval „Kapitál", shromažďuje spoustu nové látky a uče se několika jazykům (např. ruskému); avšak nemoc mu zabránila, aby „Kapitál" dokončil.
2. prosince 1881 zemřela jeho žena a 14. března 1883 Marx tiše usnul na věky ve svém křesle. Je pohřben na Highgateském hřbitově v Londýně ve společném hrobě se svou ženou a věrnou služebnou Helenou Demuthovou, která byla takřka členem rodiny.
Marxovo učení
Marxismus je soustava Marxových názorů a jeho učení. Marx byl pokračovatelem a geniálním dovršitelem tří hlavních myšlenkových proudů 19. století, náležejících třem nejpokročilejším zemím lidstva: klasické německé filosofie, klasické anglické politické ekonomie a francouzského socialismu ve spojitosti s francouzskými revolučními učeními vůbec. Podivuhodná důslednost a ucelenost Marxových názorů, uznávaná i jeho odpůrci, které dohromady tvoří novodobý materialismus a novodobý vědecký socialismus jako theorii a program dělnického hnutí všech civilisovaných zemí na světě, vyžaduje, abychom výkladu hlavního obsahu marxismu, totiž výkladu ekonomického učení Marxova, předeslali stručný nárys jeho světového názoru vůbec.
Filosofický materialismus
Počínaje lety 1844-45, kdy se utvořily Marxovy názory, byl Marx materialistou, a to přívržencem L. Feuerbacha, jehož slabé stránky viděl i později výhradně v nedostatečné důslednosti a všestrannosti jeho materialismu. Světodějný, „epochální" Feuerbachův význam spatřoval Marx zejména v tom, že se Feuerbach rozhodně rozešel s Hegelovým idealismem a proklamoval materialismus, který již „v 18. století zejména ve Francii byl bojem nejen proti stávajícím politickým institucím, jakož i proti náboženství a theologii, nýbrž i proti veškeré metafysice" (ve smyslu „opilé spekulace" na rozdíl od „střízlivé filosofie") („Svatá rodina" v „Literární pozůstalosti"). „Pro Hegela," napsal Marx, „je proces myšlení, jejž pod jménem ideje přeměňuje dokonce v samostatný subjekt, demiurgem (tvůrcem) skutečna… U mne však naopak není ideální nic jiného než materiálno přesazené do lidské hlavy a v ní přetvořené." („Kapitál" L, předmluva k druhému vydání.) V úplné shodě s touto Marxovou materialistickou filosofií B. Engels při jejím výkladu v „Anti-Dühringu" (Marx četl toto dílo v rukopise) napsal: „…jednota světa nespočívá v jeho bytí, nýbrž v jeho materiálnosti, která je dokazována… dlouhým a svízelným vývojem filosofie a přírodních věd… Pohyb je forma existence hmoty. Nikdy a nikde nebylo a nemůže být hmoty bez pohybu a pohybu bez hmoty… Tážeme-li se,… co je myšlení a poznání a odkud pocházejí, shledáme, že jsou to produkty lidského mozku a že člověk sám je produktem přírody, jenž se vyvinul v určitém přírodním prostředí a současně s ním. Proto se rozumí samo sebou, že výtvory lidského mozku, které jsou konec konců také produkty přírody, neodporují ostatní souvislosti přírody, nýbrž jí odpovídají." „Hegel byl idealistou, t.j. jemu nebyly myšlenky naší hlavy více nebo méně abstraktními obrazy (Abbilder, snímky, někdy mluví Engels o „otiscích") skutečných věcí a dějů, nýbrž naopak, věci a jejich vývoj mu byly odrazy jakési ideje, existující kdesi před vznikem světa." Ve svém spise „Ludvík Feuerbach", v kterém B. Engels vykládá své i Marxovy názory na Feuerbachovu filosofii a který dal do tisku teprve tehdy, když znovu pročetl starý svůj a Marxův rukopis z let 1844-45 o Hegelovi, Feuerbachovi a materialistickém pojetí dějin, Engels píše: „Velikou základní otázkou veškeré filosofie, obzvláště filosofie novější, je otázka poměru myšlení k bytí, ducha k přírodě… co bylo dříve, duch nebo příroda?… Podle toho, jak filosofové odpovídali na tyto otázky, rozdělili se na dva veliké tábory. Ti, kteří tvrdili, že duch existoval dříve než příroda a kteří tudíž tak či onak přiznávali stvoření světa,… tvořili tábor idealistů. Ti, kteří za prvotní pokládali přírodu, přimkli se k různým školám materialistickým. Každé jiné použití pojmů (filosofického) idealismu a materialismu působí jedině zmatek, Marx rozhodně odmítal nejen idealismus, vždy tak či onak spjatý s náboženstvím, nýbrž také zejména za našich dnů rozšířené stanovisko Humeovo a Kantovo, agnosticismus, kriticismus a positivismus různých forem, považuje podobnou filosofii za „reakční" ústupek idealismu, a v nejlepším případě za „stydlivý způsob potají materialismus akceptovat, ale před světem jej zapírat". K této otázce viz kromě uvedených Marxových a Engelsových spisů Marxův dopis Engelsovi ze dne 12. prosince 1866. V tomto dopise píše Marx o vystoupení známého přírodozpytce T. Huxleye, „materialističtějším" než obvykle, a o jeho přiznání, že pokud „skutečně pozorujeme a myslíme, nemůžeme nikdy sejít s půdy materialismu", a současně mu vytýká, že otevřel „zadní dvířka" agnosticismu, humeovství. Zvláště nutné je zaznamenat Marxův názor na poměr svobody a nutnosti: „Nutnost je slepá, jen pokud není poznána. Svoboda je poznání nutnosti," (Engels v „Anti-Dühringu"). To znamená: uznání objektivní zákonitosti přírody a dialektické přeměny nutnosti ve svobodu (zároveň s přeměnou nepoznané, ale poznatelné „věci o sobě" ve „věc pro nás", „podstaty věcí" v „ jevy"). Podle Marxe a Engelse základním nedostatkem „starého" materialismu, tedy i materialismu feuerbachovského, a tím spíše „vulgárního" materialismu Buchnerova, Vogtova a Moleschottova bylo:
- že tento materialismus byl „převážně mechanický" a nedbal nejnovějšího vývoje chemie a biologie, a dnes bychom ještě měli dodat: elektrické theorie hmoty; 2. že starý materialismus byl nehistorický, nedialektický (metafysický, ve smyslu antidialektiky), že neuplatňoval důsledně a všestranně hledisko vývoje; 3. že „lidskou bytost" chápali abstraktně, a nikoli jako „celek všech společenských vztahů" (konkrétně historicky určených), a proto svět jen „vykládali", ač jde o to jej „změnit", t.j. nechápali význam „revoluční praktické činnosti".
Dialektika
V hegelovské dialektice jako v nejvšestrannějším, nejobsažnějším a nejhlubším učení o vývoji spatřovali Marx a Engels největší vymoženost německé klasické filosofie. Každou jinou formulaci principu vývoje, evoluce, pokládali za jednostrannou, obsahově chudou, znetvořující a komolící skutečny běh vývoje (často se skoky, katastrofami, revolucemi) v přírodě i ve společnosti. „Marx a já jsme byli skoro jediní, kteří jsme si vytkli za úkol zachránit vědomou dialektiku (aby nebyla zničena idealismem včetně hegelovství) a převést ji do materialistického pojetí přírody." „Příroda je zkouškou dialektiky a my musíme moderní přírodovědě přiznat, že pro tuto zkoušku dodala nanejvýš bohatý, každým dnem se hromadící materiál (napsáno před objevením radia, elektronů, přeměny prvků atd.!) a tím dokázala, že v přírodě se všechno děje konec konců dialekticky a nikoli metafysicky."
„Veliká základní myšlenka," píše Engels, „že svět je nutno pojímat nikoli jako komplex hotových věcí, nýbrž jako komplex procesů, v němž věci zdánlivě neměnné, stejně jako jejich myšlenkové obrazy v naší hlavě, pojmy, prodělávají nepřetržitou proměnu vznikání a zanikání", tato veliká základní myšlenka přešla od dob Hegelových do obecného vědomí natolik, že ve své všeobecné formě sotva u někoho narazí na odpor. Avšak uznávat jí slovy je něco jiného, než ji uplatňovat v každém jednotlivém případě a ve všech oborech bádání. „Pro dialektickou filosofii není nic, co by bylo jednou provždy ustáleno, co by bylo absolutní, svaté. Ve všem i na všem objevuje pomíjivost a neobstojí před ní nic než nepřetržitý proces vznikání a zanikání, nekonečného stoupání od nižšího k vyššímu. Sama je jen pouhým zrcadlením tohoto procesu v myslícím mozku." Tedy podle Marxe je „vědou o všeobecných zákonech pohybu jak vnějšího světa, tak i lidského myšlení."
Marx přejal a rozvinul revoluční stránku Hegelovy filosofie. Dialektický materialismus „nepotřebuje filosofie, jež stojí nad ostatními vědami". Z dřívější filosofie zbývá „učení o myšlení a jeho zákonech – formální logika a dialektika". Dialektika v Marxově pojetí, ve shodě také s Hegelem, zahrnuje však i to, co se dnes nazývá theorií poznání, gnoseologií, která musí na svůj předmět pohlížet rovněž historicky, zkoumajíc a zevšeobecňujíc vznik a vývoj poznání, přechod od neznání k poznání.
Za našich časů idea vývoje, evoluce, vešla téměř úplně do veřejného vědomí, ale jinými cestami, nikoliv s pomocí Hegelovy filosofie. Avšak tato idea ve formulaci, kterou jí dali Marx a Engels opírajíce se o Hegela, je mnohem všestrannější, mnohem obsažnější než obvyklá idea evoluce. Vývoj jako by znovu procházející stupni, kterými již proběhl, procházející jimi však znovu jinak, na vyšší základně („negace negace"), vývoj, abych tak řekl, ve spirále, a nikoli v přímce; vývoj ve skocích, katastrofický, revoluční; – „přestávky postupnosti;" zvrat kvantity v kvalitu; – vnitřní podněty k vývoji, buzené rozporem, srážkou různých sil a tendencí, působících na dané těleso nebo v rámci daného jevu či uvnitř dané společnosti; – vzájemná závislost a nejtěsnější nerozlučná spojitost všech stránek každého jevu (přičemž dějiny odkrývají bíle nové a nové stránky), spojitost, tvořící jednotný, zákonitý a světový proces pohybu – takové jsou některé rysy dialektiky jako obsažnějšího (než obvyklé) učení o vývoji (Viz Marxův dopis Engelsovi z 8. ledna 1868, v němž se posmívá Steinovým „dřevěným trichotomiím", které zaměňovat s materialistickou dialektikou by byl nesmysl).
Materialistické pojetí dějin
Poznání nedůslednosti, nezakončenosti, jednostrannosti starého materialismu přivedlo Marxe k přesvědčení, že je nutno „vědu o společnosti uvést v soulad s materialistickým základem a na něm ji přebudovat", jestliže materialismus vůbec vysvětluje vědomí z bytí, a nikoli naopak, pak v aplikaci na společenský život lidstva materialismus vyžadoval, aby společenské vědomí bylo vysvětleno ze společenského bytí. „Technologie," praví Marx („Kapitál I."), „odhaluje aktivní chování člověka k přírodě, bezprostřední proces produkce jeho života a spolu s tím také jeho společenských životních poměrů a z nich vyvěrajících duševních představ." Ucelenou formulaci základních pouček materialismu, rozšířeného na lidskou společnost a její dějiny, podal Marx v předmluvě spisu „Ke kritice politické ekonomie" těmito slovy:
„Ve společenské produkci svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých poměrů, výrobních poměrů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních produktivních sil.
Souhrn všech těchto výrobních poměrů tvoří hospodářskou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob produkce materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální, produktivní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními poměry, nebo – což je jen právní výraz toho – s poměry vlastnickými, v jichž rámci se dosud rozvíjely. Z forem rozvoje produktivních sil se tyto poměry proměňují v jejich okovy. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu v celé ohromné nadstavbě. Zkoumáme-li takové převraty, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají jej.
Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat z jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými produktivními silami a výrobními poměry… „V hrubých obrysech lze označit asijský, antický, feudální a moderní, buržoasní výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace." (Srovnej stručnou Marxovu formulaci v dopise Engelsovi ze dne 7. července 1866: „Naše theorie o určení organisace práce výrobními prostředky.")
Objev materialistického pojetí dějin nebo přesněji řečeno, důsledné rozšíření materialismu na oblast společenských jevů odstranilo dva hlavní nedostatky dřívějších historických theorií. Za prvé, tyto teorie zkoumaly v nejlepším případě jen ideové pohnutky dějinné činnosti lidí, nepátraly po tom, čím jsou tyto pohnutky buzeny, nepostřehovaly objektivní zákonitost v rozvoji systému společenských poměrů, nehledaly kořeny těchto poměrů ve stupni vývoje materiální výroby; za druhé, dřívější theorie opomíjely právě činnost mas obyvatelstva, kdežto historický materialismus poprvé umožnil probádat společenské podmínky života mas a změny těchto podmínek s přírodovědecky historickou přesností. Předmarxovská „sociologie" a dějepisectví byly v nejlepším případě nakupením nezpracovaných, úryvkovitě sebraných faktů a popisem jednotlivých stránek historického procesu. Marxismus ukázal cestu k všeobsáhlému, všestrannému studiu procesu vzniku, rozvoje a úpadku společensko-hospodářských formací, neboť zkoumá souhrn všech protichůdných tendencí, redukuje je na přesně zjistitelné životní a výrobní podmínky různých tříd společnosti, odstraňuje subjektivismus a libovůli ve výběru čí výkladu jednotlivých „převládajících" idejí a odhaluje kořeny bez výjimky všech idejí a všech různých tendencí ve stavu materiálních a výrobních sil. Lidé sami tvoří své dějiny, avšak čím jsou určovány pohnutky lidí a zejména lidských mas, čím jsou vyvolávány srážky protichůdných idejí a snah, jaký je souhrn všech těchto srážek celé masy lidských společností, jaké jsou objektivní podmínky vytváření materiálního života, tvořící základ veškeré historické činnosti lidí, jaký je zákon rozvoje těchto podmínek – na to všechno obrátil zřetel Marx a ukázal cestu k vědeckému zkoumání dějin jako jednotného procesu, zákonitého v celé své nesmírné mnohostrannosti plné rozporů.
Třídní boj
Je všeobecně známo, že snahy jedněch členů dané společnosti se příčí snahám členů druhých, že společenský život je pln rozporů, že dějiny nám ukazují boj mezi národy a společnostmi a také jejich vnitřní boj, a kromě toho ještě střídání období revoluce a reakce, míru a válek, stagnace a rychlého pokroku nebo úpadku. Marxismus dal vodítko, které umožňuje objevit v tomto zdánlivém bludišti a chaosu zákonitost, totiž: theorii třídního boje. Jedině studium souhrnu snah všech příslušníků dané společnosti nebo skupiny společností může přivést k vědeckému určení výsledku těchto snah. A pramenem protichůdných snah je rozdíl v postavení a životních podmínkách těch tříd, na které se štěpí každá společnost. „Dějiny všech dosavadních společností," praví Marx v „Komunistickém manifestu" (kromě dějin prvobytné pospolitosti, dodává Engels) – jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, šlechtic a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný, stáli proti sobě ve stálém antagonismu, vedli nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé budovy společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd. Novodobá buržoasní společnost, vzešlá z lůna zaniklé feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Nahradila jen staré třídy, staré podmínky útisku, staré formy boje novými. Naše epocha, epocha buržoasie, se však vynucuje tím, že třídní protiklady zjednodušila: celá společnost se víc a více štěpí ve dva velké nepřátelské tábory, ve dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoasii a proletariát." Dějiny Evropy od Velké francouzské revoluce odhalovaly zvlášť názorně v řadě zemí tento skutečný podklad událostí, boj tříd. A již epocha restaurace ve Francii uvedla na scénu řadu dějepisců (Thierry, Guizot, Mignet, Thiers), kteří shrnujíce události byli nuceni uznat, že třídní boj je klíčem k chápání celých francouzských dějin. A nejnovější epocha, epocha úplného vítězství buržoasie, zastupitelských institucí, širokého – ne-li všeobecného – hlasovacího práva, levného denního tisku pronikajícího mezi masy atd., epocha mocných a stále rozsáhlejších dělnických odborů a podnikatelských svazů atd., ukázala ještě názorněji jako hybnou páku událostí třídní boj (byť někdy ve formě velmi jednostranné, „pokojné", „ústavní"). Co požadoval Marx od vědy o společnosti, pokud jde o objektivní analysu postavení každé třídy v soudobé společnosti ve spojitosti s analysou podmínek rozvoje každé třídy, ukazuje toto místo „Komunistického manifestu": „Ze všech tříd stojících dnes proti buržoasii je pouze proletariát skutečně revoluční třídou. Ostatní třídy upadají a zanikají s rozvojem velkoprůmyslu: proletariát je jeho nejvlastnějším produktem. Střední vrstvy: drobný průmyslník, malý obchodník a rolník, ti všichni bojují proti buržoasii, aby si zachránili jako střední stavy existenci před zánikem. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konservativní. Nejenom to: jsou reakční, snaží se kolo dějin otočit zpět. Jsou-li revoluční, pak jenom vzhledem k svému nastávajícímu přechodu do řad proletariátu pak nehájí své nynější, nýbrž své budoucí zájmy, pak opouštějí své vlastní stanovisko, aby se postavili na stanovisko proletariátu." V řadě historických spisů podal Marx skvělé a hluboce pojaté příklady materialistického dějepisectví a analysy postavení každé jednotlivé třídy a mnohdy různých skupin nebo vrstev uvnitř třídy, názorně objasňuje, proč a jak „každý třídní boj je bojem politickým", uvedený úryvek ukazuje, jakou složitou síť společenských vztahů a přechodných stupňů od jedné třídy k druhé, od minulosti k budoucnosti Marx analysuje, aby stanovil celou výslednici dějinného vývoje.
Nejhlubším, nejvšestrannějším a nejpodrobnějším potvrzením a uplatněním Marxovy theorie je jeho ekonomické učení.
Marxovo ekonomické učení
„Konečným účelem tohoto díla," praví Marx v předmluvě ke „Kapitálu", „je odhalit ekonomický zákon pohybu novodobé společnosti", to jest společnosti kapitalistické, buržoasní. Obsahem Marxova ekonomického učení je prozkoumání výrobních poměrů dané historicky určité společnosti v jejím vzniku, rozvoji a úpadku. V kapitalistické společnosti vládne výroba zboží, a proto Marxův rozbor začíná analysou zboží.
Hodnota
Zboží je předně věc, jež ukájí nějakou potřebu člověka; zboží je za druhé věc, kterou lze směnit za druhou věc. Užitečnost věci dělá z ní užitnou hodnotu. Směnná hodnota (či prostě hodnota) je především poměrem, proporcí, v jaké je určité množství užitných hodnot jednoho druhu směňováno za určité množství užitných hodnot jiného druhu. Každodenní zkušenost nám ukazuje, že v milionech a miliardách takových aktů směny neustále jsou navzájem srovnávány všemožné, nejrůznější a navzájem nejnesrovnatelnější užitné hodnoty. Co společného mají tyto různé věci, které jsou neustále navzájem přirovnávány v určitém systému společenských poměrů? Společné je jim to, že jsou produkty práce. Lidé, směňujíce výrobky, srovnávají nejrůznější druhy práce. Výroba zboží je systém společenských poměrů, ve kterém jednotliví výrobci vytvářejí rozmanité výrobky (společenská dělba práce), a při směně jsou všechny tyto výrobky navzájem srovnávány. Tedy to společné, co je obsaženo ve všech jednotlivých zbožích, není konkrétní práce určitého výrobního odvětví, práce jednoho druhu, nýbrž abstraktní lidská práce, lidská práce vůbec. Veškerá pracovní síla dané společnosti, vyjádřená v sumě hodnot všeho zboží, je jedna a táž pracovní síla: to dokazují miliardy aktů směny. A proto každé jednotlivé zboží je jen jistou částí společensky nutné pracovní doby. Velikost hodnoty je určována množstvím společensky nutné práce nebo pracovní dobou společensky nutnou k výrobě daného zboží, dané užitné hodnoty. „Lidé, srovnávajíce při směně své rozmanité výrobky, srovnávají různé druhy své práce. Nejsou si toho vědomi, ale dělají to." Hodnota je poměr mezi dvěma osobami – pravil jistý starý národohospodář; měl pouze dodat: poměr skrytý pod slupkou věcí. Co je hodnota, lze pochopit jedině s hlediska systému společenských výrobních poměrů určité historické formace společnosti, a to poměrů, které se projevují v masovém, bezpočtukrát se opakujícím jevu směny. „Jako hodnoty jsou všechna zboží jen určitým množstvím ztuhlé pracovní doby." Když Marx podrobně rozebral dvojaký ráz práce ztělesněné ve zboží, přechází k rozboru hodnotové formy a peněz. Hlavní úkol, který si při tom klade, je prozkoumat původ peněžní formy hodnoty, prozkoumat dějinný proces rozvoje směny od jednotlivých, nahodilých aktů směny („prostá, jednotlivá či nahodilá forma hodnoty": určité množství jednoho zboží je směňováno za určité množství jiného zboží) až po všeobecnou formu hodnoty, kdy řada různého zboží je směňována za jedno a totéž určité zboží, a po peněžní formu hodnoty, kdy tímto určitým zbožím, všeobecným ekvivalentem, je zlato. Peníze, které jsou nejvyšším produktem rozvoje směny a výroby zboží, zamlžují, zastírají společenský ráz soukromých prací, společenský vztah mezi jednotlivými výrobci spojenými trhem. Marx neobyčejně podrobně analysuje různé funkce peněz, přičemž i zde (jako vůbec v prvních kapitolách „Kapitálu") je zvlášť důležité zaznamenat, že abstraktní a někdy zdánlivě ryze deduktivní způsob výkladu ve skutečnosti reprodukuje nesmírnou spoustu faktického materiálu z dějin rozvoje směny a výroby zboží. „Peníze předpokládají směnu na určité výši zboží. Různé peněžní formy: pouhý ekvivalent zboží nebo oběživo nebo platidlo, poklad a světové peníze jsou znakem velmi různých stupňů společenského výrobního procesu podle toho, jak rozdílný je rozsah a jaká je relativní převaha té neb oné funkce." („Kapitál I.")
Nadhodnota
Na určitém stupni rozvoje výroby zboží přeměňují peníze v kapitál. Vzorcem oběhu zboží bylo: Z (zboží) – P (peníze) – Z (zboží), t.j. prodej jednoho zboží za účelem koupě zboží druhého. Všeobecný vzorec kapitálu je: P-Z-P t.j. koupě za účelem prodeje (se ziskem). Tento přírůstek nad původní hodnotu peněz, dávaných do oběhu, nazývá Marx nadhodnotou. Je všeobecně známo, že peníze v kapitalistickém oběhu *„přirůstají". Právě tento „přírůstek" mění peníze v kapitál, jako zvláštní, historicky určitý, společenský výrobní poměr. Nadhodnota nemůže vzniknout z oběhu zboží, neboť tento oběh zná jedině směnu ekvivalentů, nemůže vzniknout ani z přirážky k ceně, neboť vzájemné ztráty a zisky kupujících a prodávajících by se vyrovnaly, tady však jde o hromadný, průměrný společenský zjev, a nikoliv o zjev individuální. Aby dostal nadhodnotu, „musí majitel peněz nalézt na trhu takové zboží, jehož užitná hodnota by měla tu zvláštní vlastnost, že je zdrojem hodnoty", takové zboží, jehož proces spotřeby by byl zároveň procesem tvoření hodnoty, A takové zboží existuje. Je to lidská pracovní síla. Spotřeba této síly je prací a práce tvoří hodnotu. Majitel peněz kupuje pracovní sílu podle její hodnoty, která stejně jako hodnota každého jiného zboží je určována společensky nutnou pracovní dobou nutnou k její výrobě (t.j. hodnotou obživy dělníka a jeho rodiny). Když majitel peněz koupí pracovní sílu, má právo používat jí – t.j. přimět ji, aby pracovala celý den – řekněme 12 hodin. Avšak dělník vyrobí za 6 hodin („nutná" pracovní doba) výrobek, uhrazující jeho obživu, a za dalších 6 hodin („nadbytečná" pracovní doba) vytváří „nadvýrobek", kapitalistou nezaplacený, čili nadhodnotu. S hlediska výrobního procesu je tudíž nutno rozlišovat v kapitálu dvě části: konstantní kapitál, vynakládaný na výrobní prostředky (stroje, pracovní nástroje, suroviny atd.) – jeho hodnota přechází (najednou nebo po částech) nezměněna do hotového výrobku – a kapitál variabilní, vynaložený na pracovní sílu. Hodnota tohoto kapitálu nezůstává nezměněna, nýbrž roste v procesu práce, tvoříc nadhodnotu. Abychom tedy mohli vyjádřit stupeň vykořisťování pracovní síly kapitálem, nesmíme srovnávat nadhodnotu s celým kapitálem, nýbrž pouze s kapitálem variabilním. Míra nadhodnoty, jak nazývá Marx tento poměr, bude v našem případě 6/6, t.j. 100 %.
Dějinným předpokladem vzniku kapitálu je předně nakupení určitého množství peněz v rukou jednotlivců při poměrně vysoké úrovni rozvoje výroby zboží, za druhé existence dělníka „svobodného" v dvojím smyslu: od všech překážek nebo omezení prodávat pracovní sílu a od půdy a výrobních prostředků vůbec, t.j. dělníka, jenž nemá nic, „proletáře", jenž nemá z čeho žít než z prodeje pracovní síly.
Nadhodnota může být zvětšena dvěma hlavními způsoby: prodloužením pracovního dne („absolutní nadhodnota") a zkrácením nutného pracovního dne („relativní nadhodnota"). Marx analysuje první způsob a rozvíjí velkolepý obraz boje dělnické třídy za zkrácení pracovního dne i zásahy státní moci za prodloužení pracovního dne (XIV. až XVII. st.) i za jeho zkrácení (pracovní zákonodárství XIX. st.). – Po vyjití „Kapitálu" dodaly dějiny dělnického hnutí všech civilisovaných zemí světa nesmírné množství nových faktů ilustrujících tento obraz.
Při analyse vytváření relativní nadhodnoty zkoumá Marx základní historická stadia, v nichž kapitalismus zvyšuje produktivitu práce:
- jednoduchou kooperaci; 2. dělbu práce a manufakturu; 3. stroje a velký průmysl.
Jak hluboce zde Marx odhalil základní, typické rysy vývoje kapitalismu, je patrno mimo jiné z toho, že zkoumání ruského, tzv. „domáckého průmyslu", skýtá velmi bohatý materiál k ilustraci prvních dvou ze tří uvedených stadií. A revolucionující účinek strojního velkoprůmyslu, vylíčený Marxem r. 1867, se projevil během půl století, které od té doby uplynulo, v řadě „nových" zemí (Rusko, Japonsko aj.).
Dále. Nanejvýš důležitý je Marxův rozbor akumulace kapitálu, t.j. přeměny části nadhodnoty v kapitál a použití této části nikoliv na kapitalistovy osobní potřeby nebo rozmary, nýbrž na novou výrobu. Marx ukázal, že celá dřívější klasická politická ekonomie (počínaje Adamem Smithem) se mýlila, když se domnívala, že celá nadhodnota přeměňovaná v kapitál je spotřebována na kapitál variabilní. Ve skutečnosti se dělí na výrobní prostředky plus variabilní kapitál. Ohromný význam v procesu vývoje kapitalismu a jeho přeměny v socialismus má skutečnost, že podíl konstantního kapitálu (v celkové sumě kapitálu) vzrůstá rychleji než podíl kapitálu variabilního.
Akumulace kapitálu tím, že urychluje vytlačování dělníků strojem, tím že na jednom pólu tvoří bohatství a na druhém bídu, vytváří i tzv. „reservní dělnickou armádu", „relativní nadbytek" dělnictva či „kapitalistické přelidnění", které nabývá neobyčejně různorodých forem a dává kapitálu možnost mimořádně rychle rozšiřovat výrobu. Tato možnost, ve spojitosti s úvěrem a akumulací kapitálu ve výrobních prostředcích, podává mimo jiné klíč k pochopení krisí nadvýroby, které vznikaly periodicky v kapitalistických zemích z počátku průměrně každých deset let, později v přestávkách delších a méně určitých. Od akumulace kapitálu na základně kapitalismu je nutno rozlišovat tak zvanou původní akumulaci: násilné odloučení pracovníka od výrobních prostředků, vypuzení rolníků z půdy, uloupení obecných pozemků, systém kolonií a státních dluhů, ochranných cel atd. „Původní akumulace" vytváří na jednom pólu „svobodného" proletáře, na druhém majitele peněz, kapitalistu.
„Dějinnou tendenci kapitalistické akumulace" charakterisuje Marx těmito proslulými slovy: „Vyvlastnění bezprostředních výrobců je prováděno s nejbezohlednějším vandalismem a pod tlakem nejpodlejších, nejšpinavějších, nejmalichernějších a nejzavilejších vášní. Soukromé vlastnictví, nabyté prací vlastníka" (rolníka a řemeslníka), „založené na tom, že jednotlivý nezávislý pracovník takřka srostl se svými pracovními nástroji a prostředky, je vytlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím, založeným na vykořisťování cizí, formálně však svobodné pracovní síly… Nyní již nemá být vyvlastňován samostatně hospodařící dělník, nýbrž kapitalista vykořisťující mnoho dělníků. Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou imanentních zákonů kapitalistické výroby samé, centralisací kapitálu. Jeden kapitalista zabíjí mnoho kapitalistů. Zároveň s touto centralisací čili vyvlastňováním mnohých kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále větším rozsahu kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické používání vědy, plánovité vykořisťování země, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, kterých lze použít jen společně, zhospodárnění všech výrobních prostředků kombinované, společenské práce, včleňování všech národů do sítě světového trhu, a tím mezinárodní ráz kapitalistického režimu. Zatím co se stále zmenšuje počet magnátů kapitálu, kteří usurpují a monopolisují všechny výhody tohoto procesu přeměny, roste množství bídy, útisku, poroby, degenerace, vykořisťování, ale vzrůstá i pobouření dělnické třídy, která je mechanismem samého kapitalistického výrobního procesu školena, sdružována a organisována. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který spolu s ním a pod jeho ochranou rozkvetl. Centralisace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, na kterém se stávají neslučitelnými se svým kapitalistickým obalem. Ten praská. Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni." („Kapitál" I.)
Nejvýš důležitá a nová je dále analysa reprodukce celkového společenského kapitálu, kterou podal Marx ve druhém svazku „Kapitálu", i zde si Marx všímá nikoliv zjevu individuálního, nýbrž hromadného, nikoliv zlomků ekonomie společnosti, nýbrž celého souhrnu této ekonomie. Marx opravuje uvedený omyl klasiků a rozděluje celou společenskou výrobu na dva velké obory: 1. na výrobu výrobních prostředků, 2. na výrobu spotřebních prostředků, a podrobně zkoumá na podkladě číselných příkladů oběh veškerého společenského kapitálu vcelku jak při výrobě v dřívějším rozsahu, tak i při akumulaci.
Ve třetím svazku „Kapitálu" je vyřešena otázka tvoření průměrné míry zisku na podkladě zákona hodnoty. Ekonomická věda učinila Marxovou zásluhou velký pokrok tím, že při analyse jsou brány za základ hromadné hospodářské jevy, celá souhrnnost společenského hospodářství, a nikoliv jednotlivé případy nebo zevnější povrch konkurence, nač se často omezuje vulgární politická ekonomie nebo moderní „theorie hraničního užitku". Marx nejprve rozebírá původ nadhodnoty a teprve potom přechází k jejímu štěpení na zisk, úrok a pozemkovou rentu. Zisk je poměr nadhodnoty k celému kapitálu, vloženému do podniku. Kapitál „vysokého organického složení" (t.j. kapitál, v němž převládá konstantní kapitál nad kapitálem variabilním v rozsahu větším, než činí společenský průměr) dává nižší míru zisku, než je průměrná míra. Kapitál „nízkého organického složení" dává vyšší míru zisku, než je průměrná. Konkurence mezi kapitály, jejich svobodné přelévání z odvětví do odvětví, redukuje i obojím případě míru zisku na míru průměrnou. Úhrn hodnot všeho zboží dané společnosti se shoduje s úhrnem cen zboží, avšak v jednotlivých podnicích a v jednotlivých výrobních odvětvích je zboží prodáváno, vlivem konkurence, nikoliv podle své hodnoty, nýbrž podle výrobních cen, které se rovnají vloženému kapitálu plus průměrný zisk.
Takto Marx na podkladě zákona hodnoty plně objasnil všeobecně známou a nespornou skutečnost, že ceny se odchylují od hodnot a zisk se vyrovnává, neboť úhrn hodnot všeho zboží se shoduje s úhrnem cen. Avšak hodnota (společenská) se redukuje na ceny (individuální) cestou nikoliv jednoduchou a přímou, nýbrž velmi složitou: je zcela přirozené, že ve společnosti rozptýlených výrobců zboží, spojených toliko trhem, se zákonitost může projevovat jedině jako zákonitost průměrná, společenská, hromadná, při čemž se vzájemně ruší individuální odchylky na tu neb onu stranu.
Zvýšení produktivity práce znamená rychlejší vzrůst konstantního kapitálu v porovnání s kapitálem variabilním. A ježto nadhodnota je funkcí jenom kapitálu variabilního, je pochopitelné, že míra zisku (poměr nadhodnoty k celému kapitálu, a nikoliv jen k jeho variabilní části) má tendenci k poklesu. Marx podrobně rozebírá tuto tendenci a řadu okolností, které ji zastírají nebo jí odporují. Nebudeme se zabývat vylíčením mimořádně zajímavých kapitol třetího svazku, věnovaných kapitálu lichvářskému, obchodnímu a peněžnímu, a přejdeme k nejdůležitějšímu: k theorii pozemkové renty. Výrobní cena zemědělských výrobků pro omezený rozsah půdy, která je v kapitalistických zemích úplně zabrána jednotlivými vlastníky, je určována výrobními náklady nikoliv na půdě průměrné, ale na půdě nejhorší, nikoliv při průměrných, ale při nejhorších podmínkách dodávání výrobků na trh. Rozdíl mezi touto cenou a výrobní cenou na lepší půdě (nebo při lepších podmínkách) dává rentu rozdílovou či diferenciální. Marx podrobně rozebírá tuto rentu, dokazuje, že vyplývá z rozdílné úrodnosti jednotlivých pozemků, z rozdílné velikosti kapitálu vloženého do půdy, a odhaluje úplně (viz také „Theorie o nadhodnotě", kde zasluhuje zvláštního povšimnutí kritika Rodbertuse) Ricardův omyl, že prý diferenciální renta vzniká jen za postupného přechodu od lepších pozemků k horším. Naopak, bývají také opačné přechody, půda jedné kategorie se mění v půdu kategorie druhé (pokrokem zemědělské techniky, vzrůstem měst apod.) a pověstný „zákon ubývající plodnosti půdy" je hlubokým omylem a pokusem svalit na přírodu nedostatky, omezenost a rozpory kapitalismu. Dále, stejný zisk ve všech odvětvích průmyslu a národního hospodářství vůbec předpokládá naprosto volnou soutěž a svobodu kapitálu prolévat se z odvětví do odvětví. Avšak soukromé vlastnictví půdy vytváří monopol, překážku svobodného přelévání kapitálu. V důsledku tohoto monopolu výrobky zemědělství, které se vyznačuje nižší skladbou kapitálu a tudíž individuálně vyšší mírou zisku, nedostávají se do úplně volného procesu vyrovnání míry zisku; vlastník půdy, jako monopolista, nabývá možnosti udržet cenu nad všeobecným průměrem a tato monopolní cena vytváří absolutní rentu. Diferenciální renta nemůže být odstraněna za existence kapitalismu, absolutní renta však odstraněna být může, např. při racionalisaci půdy, při převedení půdy do vlastnictví státu. Takový přechod by znamenal podkopání monopolu soukromých vlastníků, znamenal by důslednější, úplnější zavedení volné soutěže v zemědělství. A proto radikální měšťáci, jak poznamenává Marx, nejednou v dějinách vystupovali s tímto pokrokovým buržoazním požadavkem nacionalisace půdy, který však většinu buržoasie odstrašuje, neboť se příliš blízce „dotýká" i jiného monopolu, dnes zvlášť důležitého a „choulostivého": monopolu výrobních prostředků vůbec. (Pozoruhodně populárně, stručně a jasně vyložil sám Marx svou theorii průměrného zisku kapitálu a absolutní pozemkové renty v dopisu Engelsovi z 2. srpna 1862. Viz „Korespondenci", svazek III. str. 77-81. Srovnej také dopis z 9. srpna 1862, tamtéž, str. 86-87.) K dějinám pozemkové renty je také důležité poukázat na Marxův rozbor, ve kterém je objasněna přeměna renty v úkonech (když rolník vytváří nadvýrobek svou prací na statkářské půdě) v rentu ve výrobcích čili v rentu naturální (rolník vytváří nadvýrobek na vlastní půdě a dává jej statkáři v důsledku „vněekonomického donucení"), potom v rentu peněžní (táž naturální renta přeměněna v peníze, „obrok" ve staré Rusi, a to v důsledku rozvoje výroby zboží) a posléze v rentu kapitalistickou, když místo rolníka objevuje se v zemědělství podnikatel, jenž obdělává půdu s pomocí námezdní práce. V souvislosti s tímto rozborem „vzniku kapitalistické pozemkové renty" chceme upozornit na řadu výstižných Marxových myšlenek (zvlášť důležitých pro zaostalé země jako Rusko) o evoluci kapitalismu v zemědělství. „Přeměnu naturální renty v rentu peněžní nejen nezbytně doprovází, nýbrž jí dokonce předchází tvoření třídy nemajetných nádeníků, kteří se dávají najímat za peníze. V období, kdy tato třída vzniká, kdy se objevuje zatím jen sporadicky, vyvinul se proto nezbytně u lépe situovaných, obrokem povinných sedláků zvyk vykořisťovat na vlastní účet zemědělské námezdní dělníky právě tak, jako již ve feudální době zámožnější poddaní sedláci sami měli opět poddané. Tak se u nich postupně vyvíjí možnost nashromáždit jisté jmění a měnit se v budoucí kapitalisty. Mezi starými držiteli půdy, kteří samostatně hospodaří, vzniká tak vrstva kapitalistických pachtýřů, jejíž vývoj je podmíněn všeobecným rozvojem kapitalistické výroby mimo zemědělství." („Kapitál" III/2, 332) „Vyvlastnění a vypuzení části venkovského lidu nejen „uvolňuje" pro průmyslový kapitál dělníky, jejich životní prostředky a jejich pracovní nástroje, nýbrž vytváří také vnitrozemský trh. („Kapitál" 1/2, 778) Zbídačení a ožebračení venkovského obyvatelstva opětně vytváří pro kapitál reservní dělnickou armádu. V každé kapitalistické zemi „část venkovského lidu je tedy i ustavičně připravena přejít mezi městské nebo manufakturní (t.j. nezemědělské) obyvatelstvo. Tento pramen relativního nadbytku obyvatelstva ustavičně proudí… Zemědělský dělník je tak srážen na nejnižší úroveň mezd a stále stojí jednou nohou v bahně nouze." („Kapitál" 1/2, 668) Rolníkovo soukromé vlastnictví půdy, kterou obdělává, je základem malovýroby a podmínkou, aby prospívala a nabývala klasické formy. Avšak tato malovýroba je slučitelná jen s úzkým, primitivním rámcem výroby a společnosti. Za kapitalismu „se vykořisťování rolníků liší od vykořisťování průmyslového proletariátu jedině formou. Vykořisťovatel je týž: kapitál. Jednotliví kapitalisté vykořisťují jednotlivé rolníky s pomocí hypoték a lichvy; kapitalistická třída vykořisťuje rolnickou třídu s pomocí státních daní" („Třídní boje ve Francii"). „Parcela rolníkova je už jen záminkou umožňující kapitalistovi, aby těžil z půdy zisk, úroky a rentu a samému zemědělci přenechal starost, jak by si opatřil svou mzdu." Zpravidla rolník postupuje dokonce kapitalistické společnosti, t.j. třídě kapitalistů, část své mzdy a klesá „na úroveň irského pachtýře – pod záminkou, že je soukromým vlastníkem". („Třídní boje ve Francii") V čem tkví „jedna z příčin, proč v zemích s převládající drobnou rolnickou držbou půdy je cena obilí nižší než v zemích s kapitalistickým výrobním způsobem?" („Kapitál" 111/2, 340) V tom, že rolník dává společnosti (t.j. třídě kapitalistů) zadarmo část nadvýrobku. „Tato nízká cena (obilí a jiných zemědělských výrobků) je tedy výsledkem chudoby výrobců a rozhodně ne výsledkem produktivity jejich práce." (Tamtéž, 540) Drobné pozemkové vlastnictví, normální forma malovýroby, je za kapitalismu degradována, ničena a hyne. „Drobné vlastnictví půdy svou podstatou vylučuje: rozvoj společenských produktivních sil práce, společenské formy práce, společenskou koncentraci kapitálu, chov dobytka ve velkém rozsahu, stále hojnější používání vědy. Lichva a daňová soustava je všude nevyhnutelně přivádějí na mizinu. Výdej kapitálu na koupi odnímá tento kapitál agrikultuře. Nekonečné drobení výrobních prostředků a rozptylování výrobců samých." (Družstva, t.j. sdružení i malorolníků, která hrají neobyčejně progresivní buržoasní úlohu, tuto tendenci jen zeslabují, avšak neodstraňují; také se nesmí přehlédnout, že tato družstva přinášejí veliký užitek zámožným rolníkům a velmi malý, ba téměř žádný mase chudiny a pak, že družstva sama se stávají vykořisťovateli námezdní práce.) „Nesmírné plýtvání lidskou silou, neustále rostoucí zhoršování výrobních podmínek a zdražování výrobních prostředků je zákonem drobného vlastnictví půdy." V zemědělství, stejně jako v průmyslu, přetváří kapitalismus výrobní proces jen za cenu „martyrologie výrobců". „Rozptýlení vesnických dělníků na velkých prostorách láme sílu jejich odporu, kdežto koncentrace dělníků městských ji stupňuje. Jako v moderním, kapitalistickém zemědělství se zvýšená produktivita a větší pohyblivost pracovní síly vykupuje pustošením a vyčerpáním pracovní síly samé. A mimo to každý pokrok kapitalistického zemědělství je nejen pokrokem v umění olupovat dělníka, nýbrž i v umění drancovat půdu… Kapitalistická výroba rozvíjí proto techniku a kombinaci společenského výrobního procesu jedině tím, že podkopává zároveň zdroje všeho bohatství: půdu a dělníka." („Kapitál" I., konec 13. kap.)
Socialismus
Z uvedeného je patrno, že Marx vyvozuje nevyhnutelnost přeměny kapitalistické společnosti ve společnost socialistickou úplně a výhradně z ekonomického, pohybového zákona soudobé společnosti. Zespolečenštění práce, které spěje v tisícerých formách stále rychleji vpřed a projevuje se za půl století, které uplynulo od Marxovy smrti, zvlášť názorně ve vzrůstu velkovýroby, kartelů, syndikátů a trustů kapitalistů, jakož i v obrovském vzrůstu rozsahu a moci finančního kapitálu – toť hlavní materiální základna nevyhnutelného příchodu socialismu. Intelektuální a morální hybnou silou, fysickým vykonavatelem této přeměny je proletariát, vytvořený samotným kapitalismem. Boj proletariátu proti buržoasii, který se projevuje v různých a obsahově stále bohatších formách, se nevyhnutelně stává bojem politickým, směřujícím k dobytí politické moci proletariátem („diktatura proletariátu"). Zespolečenštění výroby musí nezbytně vést k převedení výrobních prostředků do vlastnictví společnosti, k „vyvlastnění vyvlastňovatelů". A přímým důsledkem onoho přechodu bude nesmírné zvýšení produktivity práce, zkrácení pracovní doby, nahrazení pozůstatků a trosek drobné, primitivní, roztříštěné výroby zdokonalenou prací kolektivní. Kapitalismus nadobro trhá svazek zemědělství s průmyslem, avšak současně na vyšším stupni svého vývoje připravuje nové prvky pro tento svazek, spojení průmyslu se zemědělstvím na základě vědomého využití vědy a kombinace kolektivní práce, nového usídlení lidstva (zároveň s odstraněním jak vesnické zanedbanosti, odloučenosti od světa a nekulturnosti, tak i nepřirozeného nahromadění obrovských mas ve velkoměstech).
Vyšší formy soudobého kapitalismu připravují novou formu rodiny, nové postavení ženy a nové podmínky ve výchově dorůstajících generací: práce žen a dětí, rozklad patriarchální rodiny kapitalismem nevyhnutelně nabývají v soudobé společnosti nejstrašnějších, nejzhoubnějších a nejodpornějších forem. Přesto však „velkoprůmysl, přiděliv ženám, mladistvým osobám a dětem obojího pohlaví rozhodující úlohu ve společensky organisovaných výrobních procesech mimo sféru domácnosti, tvoří nový ekonomický základ pro vyšší formu rodiny a poměru mezi oběma pohlavími. Bylo by ovšem stejně zpozdilé pokládat za absolutní křesťansko-germánskou formu rodiny, jakož i formu starořímskou nebo starořeckou či orientální, které ostatně tvoří navzájem články jednotné historické vývojové řady. Rovněž je jasné, že složení kombinovaného pracovního personálu z osob obojího pohlaví a různého věku – přesto, že je morovým zdrojem zkázy a otroctví ve své prvotní brutální, kapitalistické formě, kde dělník je tu pro výrobní proces, nikoliv výrobní proces pro dělníka – musí se naopak stát za příslušných podmínek zdrojem humánního vývoje." („Kapitál" I., konec 13. kap.) Tovární soustava nám ukazuje „zárodky výchovy budoucnosti, kdy pro všechny děti určitého věku bude spojena produktivní práce s vyučováním a gymnastikou nejen jako metoda zvýšení společenské výroby, nýbrž jako jediný prostředek vytváření všestranně vyspělých lidí" (tamtéž).
Na stejnou historickou základnu, nejen ve smyslu pouhého objasňování minulosti, ale i ve smyslu smělého předvídání budoucnosti a smělé praktické činnosti, směřující k jejímu uskutečnění, staví Marxův socialismus také otázku národnosti a otázku státu. Národy jsou nevyhnutelným produktem a nevyhnutelnou formou buržoasní epochy společenského vývoje. Také dělnická třída nemohla zesílit, vyspět a ustavit se, „aniž se zařídila v rámci národa", aniž se stala „národní" („třebaže nikterak ve smyslu, jak to chápe buržoasie"). Avšak vývoj kapitalismu stále více boří národnostní přehrady, ruší nacionální odloučenost, a na místo národnostních rozporů staví rozpory třídní. Ve vyspělých kapitalistických zemích je proto plně pravdou, že „dělníci nemají vlast" a že „spojené úsilí" dělnictva alespoň civilisovaných zemí „je jednou z prvních podmínek osvobození proletariátu" („Komunistický manifest"). Stát, toto organisované násilí, vznikl nevyhnutelně na určitém stupni vývoje společnosti, kdy se společnost rozštěpila na nesmiřitelné třídy a kdy by nemohla existovat bez „moci", která stojí zdánlivě nad společností a do jisté míry se od ní oddělila. Jelikož stát vzniká z třídních rozporů, stává se „státem nejmocnější, hospodářsky panující třídy, která se s pomocí státu stává třídou panující také politicky a tak získává nové prostředky k potlačování a vykořisťování třídy utiskované. Tak antický stát byl především státem otrokářů k potlačování otroků, feudální stát orgánem šlechty k potlačování nevolných a poddaných rolníků a moderní zastupitelský stát je nástrojem vykořisťování námezdných dělníků kapitalisty." (Engels v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu", kde vykládá názory své a Marxovy.) Dokonce ani nejsvobodnější a nejpokrokovější forma buržoasního státu, demokratická republika, nikterak neodstraňuje tuto skutečnost, nýbrž pouze mění její formu (spojení vlády s bursou, přímá i nepřímá úplatnost úřednictva a tisku atd.). Socialismus tím, že vede k zrušení tříd, vede také k zrušení státu. „První akt", píše Engels v „Anti-Dühringu", „při kterém stát vystoupí skutečně jako představitel celé společnosti – akt vyvlastnění výrobních prostředků ve prospěch celé společnosti – bude zároveň posledním jeho samostatným aktem jakožto státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se pak stane v jednom oboru po druhém zbytečným a samo sebou přestane. Vláda nad lidmi ustoupí vládě nad věcmi a řízení výrobního procesu."
Stát nebude „odstraněn", stát „odumře". „Společnost, která nově zorganisuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružení výrobců, uloží státní aparát tam, kam potom bude patřit: do musea starožitností, vedle kolovratu a bronzové sekery." (Engels v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu.")
Posléze, pokud jde o poměr Marxova socialismu k malorolnictvu, které zůstane až do doby vyvlastnění vyvlastňovatelů, je nutno poukázat na Engelsovo prohlášení, vyjadřující Marxovy myšlenky: „Až dobudeme státní moci, ani nepomyslíme na to, abychom násilím vyvlastnili malorolníky (lhostejno, zda s náhradou nebo bez náhrady), jako to budeme nuceni učinit s velkostatkáři. Náš úkol vůči malorolníkům tkví především v tom, abychom převedli jejich soukromý podnik a soukromou držbu v podnik a držbu družstevní, nikoli však násilím, nýbrž příkladem a poskytnutím pomoci na útraty společnosti. A pak budeme mít jistě dosti prostředků, abychom ukázali malorolníkovi všechny výhody tohoto přechodu, které mu již dnes musí být objasňovány." (Engels: „Rolnická otázka ve Francii a v Německu" v „Neue Zeit.")
Taktika třídního boje proletariátu
Marx, objasniv již v letech 1844-1845 jeden ze základních nedostatků starého materialismu, jenž spočíval v nepochopení podmínek revoluční praktické činnosti a v nedocenění jejího významu, věnoval kromě theoretických prací po celý svůj život neochabující pozornost otázkám taktiky třídního boje proletariátu. Všechna Marxova díla obsahují v tomto směru ohromný materiál, zejména jeho čtyřsvazková korespondence s Engelsem", jež vyšla r. 1913. Tento materiál není však ještě ani zdaleka sebrán, shromážděn, prostudován a prozkoumán. Proto se zde musíme omezit jen na nejvšeobecnější a nejstručnější poznámky, zdůrazňujíce, že Marx právem pokládal materialismus bez této stránky za polovičatý, jednostranný a mrtvý. Základní úkol taktiky proletariátu stanovil Marx v přísném souhlasu se všemi předpoklady svého materialisticko-dialektického světového názoru. Jedině objektivní zhodnocení celého souhrnu vzájemných vztahů mezi všemi třídami dané společnosti bez výjimky, a tudíž i zhodnocení objektivního stupně vývoje této společnosti a zhodnocení vzájemných vztahů mezi ní a jinými společnostmi může být základnou správné taktiky nejprogresivnější třídy. Přitom všechny třídy a všechny země jsou zkoumány nikoliv v statické formě, nýbrž ve formě dynamické, t.j. nikoliv ve stavu nehybnosti, nýbrž v pohybu (jehož zákony vyplývají z hospodářských podmínek existence každé třídy). Pohyb je zase zkoumán nejenom z hlediska minulosti, nýbrž i z hlediska budoucnosti, a přitom nikoli ve vulgárním pojetí „evolucionistů", kteří vidí jenom pozvolné změny, nýbrž dialekticky: „Ve velikých historických evolucích není dvacet let více než jeden den", psal Marx Engelsovi, „třebaže potom mohou opět přijít dny, které vydají za dvacet let." („Korespondence", sv. III. 127.)
Na každém stupni vývoje a v každém okamžiku musí taktika proletariátu přihlížet k této objektivně nevyhnutelné dialektice lidské historie, a to tak, že na jedné straně využívá období politické stagnace nebo hlemýždího, tzv. „klidného" vývoje k rozvíjení vědomí, síly a bojeschopnosti nejprogresivnější třídy, a na druhé straně že celé této činnosti využívá tak, aby mířila ke „konečnému cíli" hnutí dané třídy a učinila ji schopnou prakticky řešit veliké úkoly ve velikých dnech, „které vydají za dvacet let". Dvě Marxovy úvahy jsou v této otázce zvlášť důležité: jedna z „Bídy filosofie" o hospodářském boji a hospodářských organisacích proletariátu, druhá z „Komunistického manifestu" o politických úkolech proletariátu. V první se praví: „Velkoprůmysl hromadí na jednom místě množství lidí, kteří se navzájem neznají. Konkurence uvádí v nesoulad jejich zájmy. Ale uhájení mezd, tento zájem, který mají společný vůči zaměstnavateli, je stmeluje jedinou myšlenkou odporu, koalice… Koalice, zprvu ojedinělé, se spojují ve skupiny, a uhájit své svazy vůči stále sjednocenému kapitálu se stává pro dělníky důležitější než uhájení mezd… V tomto boji – skutečné občanské válce – se sdružují a rozvíjejí všechny síly pro budoucí bitvu. Jakmile je dosaženo tohoto bodu, nabývá koalice rázu politického. Máme tu program a taktiku hospodářského boje a odborového hnutí na několik desetiletí, pro celé dlouhé období, kdy proletariát sbírá síly „pro budoucí bitvu". S tím je nutno porovnat četné Marxovy a Engelsovy poukazy na anglické dělnické hnutí, na to, jak průmyslová „prosperita" vyvolává pokusy „podplatit proletariát" („Korespondence s Engelsem", I., 136) a odvrátit jej od boje; jak tato prosperita vůbec „demoralisuje dělníky" (II., 218); jak anglický proletariát „měšťáčtí", takže „tento nejburžoasnější ze všech národů" (anglický) „chce to zřejmě dotáhnout tak daleko, aby kromě buržoasie měl buržoasní šlechtu a buržoasní proletariát" (II., 200); jak vyprchává jeho „revoluční energie" (III., 124); jak bude nutno čekat kratší nebo delší dobu, než se „angličtí dělníci zhostí své zdánlivé buržoasní zkaženosti" (III., 127); jak anglickému dělnickému hnutí chybí „zanícení chartistů" (1866; III., 305); jak z vůdců anglického dělnictva se stává cosi „mezi radikálním měšťákem a dělníkem" (o Holyoakovi, IV., 209); jak v důsledku monopolního postavení Anglie a tak dlouho, pokud nebude zlomeno, „s britským dělníkem nic nesvedeš" (IV., 433). Taktika hospodářského boje v souvislosti s všeobecným průběhem (a výsledkem) dělnického hnutí je tu posuzována s hlediska obdivuhodné obsáhlého, všestranného, dialektického, opravdu revolučního.
„Komunistický manifest" razil v taktice politického boje základní poučku marxismu: „komunisté bojují za dosažení bezprostředních cílů a zájmů dělnické třídy, ale zároveň hájí i budoucnost hnutí." V souhlase s tím Marx r. 1848 podporoval v Polsku stranu „agrární revoluce", „tutéž stranu, která podnítila krakovské povstání r. 1846". V Německu roku 1848-49 podporoval Marx krajní revoluční demokracii a nikdy později neodvolal nic z toho, co tehdy řekl o taktice. Německou buržoasii pokládal za činitele, jenž „hned od prvopočátku byl náchylný k zrazování lidu" (jedině svazek s rolnictvem byl by mohl buržoasii dovést k úplnému uskutečnění jejích cílů) „a ke kompromisu s korunovanými representanty staré společnosti". Závěrečná Marxova analysa třídního postavení německé buržoasie v období buržoasně demokratické revoluce, analysa, která je mimo jiné ukázkou materialismu, zkoumajícího společnost v pohybu, a přitom nejenom s oné stránky pohybu, která je obrácena nazpět: „bez víry v sebe, bez víry v lid, vrčíc na vrchnost a třesouc se před lidem; …zastrašena světovou bouří; nikde s energií, všude s plagiátem; … bez iniciativy: …zlořečený stařec, kterému je souzeno, aby ve svém vlastním stařeckém zájmu řídil první mladistvé vzněty mladého, zdravého národa" … („Neue Rheinische Zeitung" 1848, viz Literární pozůstalost sv. 111., str. 212.) Asi o dvacet let později prohlásí Marx v dopisu Engelsovi (111., 224), že příčinou nezdaru revoluce r. 1848 bylo, že buržoasie dala přednost smíru s otroctvím, sotvaže se objevila perspektiva boje za svobodu. Když skončila epocha revolucí let 1848-49, postavil se Marx proti jakékoliv hře na revoluci (Schapper-Willich a boj proti nim) a požadoval umění pracovat v epoše nové fáze, připravující zdánlivě „klidně" nové revoluce. V jakém duchu Marx požadoval, aby tato práce byla prováděna, je patrno z jeho hodnocení situace v Německu v době nejtemnější reakce r. 1856: „Celá věc v Německu bude záviset na možnosti podepřít proletářskou revoluci nějakým druhým vydáním selské války." („Korespondence s Engelsem", II., 108). Potud nebyla zakončena demokratická (buržoasní) revoluce v Německu, soustřeďoval Marx veškerou pozornost při stanovení taktiky socialistického proletariátu na rozvinutí demokratické energie rolnictva. Byl přesvědčen, že Lassalle „objektivně zrazuje dělnické hnutí ve prospěch Pruska" (III., 210), mimo jiné právě proto, že Lassalle byl shovívavý k junkerům a pruskému nacionalismu. „Je podlé," psal Engels roku 1865, dorozumívaje se s Marxem o chystaném společném vystoupení v tisku, „napadat v zemi převážně zemědělské jménem průmyslového proletariátu výhradně buržoasii a zapomínat na patriarchální, karabáčnické vykořisťování' venkovského dělnictva feudální šlechtou" (III., 217). V období 1864-70, kdy se chýlilo ke konci období dovršení buržoasně demokratické revoluce v Německu, období boje vykořisťovatelských tříd Pruska a Rakouska za ten neb onen způsob dovršení této revoluce shora, odsuzoval Marx nejen Lassalla koketujícího s Bismarckem, nýbrž uváděl na správnou cestu i Liebknechta, jenž propadal „austrofilstvi" a obraně partikularismu: Marx požadoval revoluční taktiku, která by stejně nemilosrdně bojovala proti Bismarckovi i austrofilům, taktiku, která by se nepřizpůsobovala „vítězi" – pruskému junkerovi, ale neprodleně obnovovala revoluční boj proti němu i na základně, vytvořené pruskými vojenskými vítězstvími („Korespondence s Engelsem", III., 134, 136, 147, 179, 204, 210, 215. 418, 437, 440-1). V proslulé adrese Internacionály z 9. září 1870 varoval Marx francouzský proletariát před nevčasným povstáním; když však povstání přesto vzplanulo (r. 1871), uvítal s nadšením revoluční iniciativu mas „šturmujících nebe" (Marxův dopis Kugelmannovi). Porážka revolučního vystoupení za této situace, jako za mnoha jiných, byla z hlediska Marxova dialektického materialismu v celkovém průběhu a výsledku proletářského boje menším zlem, než vyklízení posic jednou už dobytých, než kapitulace bez boje: taková kapitulace by demoralisovala proletariát, podlomila by jeho bojeschopnost. Marx, jenž plně dovedl ocenit využití legálních prostředků boje v epoše politické stagnace a panství buržoasní legality, ostře odsuzoval v letech 1877-78 po vydání výjimečného zákona proti socialistům Mostovo „revoluční frazérství", avšak stejně ostře, ne-li ostřeji, tepal oportunismus, který tehdy přechodně ovládl oficiální sociálně demokratickou stranu, která hned neprojevila pevnost, houževnatost, revolučnost a pohotovost, aby přešla k nelegálnímu boji v odpověď na výjimečný zákon. („Marxova korespondence s Engelsem", IV., 397. 404. 418, 422. 424). Srovnej také dopisy Sorgemu.)