Konference zahraničních sekcí Sociálně demokratické dělnické strany Ruska

Nedávno skončila konference1 zahraničních sekcí Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, konaná ve Švýcarsku. Kromě toho, že na konferenci byly projednány specificky zahraniční věci, o kterých se vynasnažíme pojednat alespoň stručně v dalších číslech ústředního orgánu, vypracovala konference resoluci o důležité a ožehavé otázce, o otázce války. Otiskujeme teď tyto resoluce, neboť doufáme, že budou užitečné pro všechny sociální demokraty, kteří vážně hledají východisko k praktické činnosti z dnešního názorového chaosu, záležejícího v podstatě v tom, že slovy je propagován internacionalismus, ve skutečnosti se však usiluje dosáhnout tak či onak, stůj co stůj, smíru se sociálšovinismem. Připomínáme, že diskuse o heslu „Spojených států evropských“ nabyla jednostranně politického rázu a že bylo usneseno projednání otázky odložit, dokud nebude prodiskutována v tisku hospodářská stránka věci.

Rezoluce konference

Konference, vycházejíc ze zásad manifestu Ústředního výboru, otištěného v čísle 332, a usilujíc o dosažení větší plánovitosti propagace, usnáší se na těchto thesích:

O povaze války

Nynější válka je válka imperialistická. Je způsobena poměry v epoše, kdy kapitalismus dosáhl nejvyšší ho stadia vývoje, kdy rozhodující význam má již nejenom vývoz zboží, nýbrž i vývoz kapitálu, kdy zkartelování výroby a zmezinárodnění hospodářského života dosáhlo značného rozsahu, kdy koloniální politika vedla k rozdělení téměř celého světa, kdy produktivní síly světového kapitalismu přerostly omezený rámec národně státních útvarů, kdy úplně dozrály objektivní podmínky uskutečnění socialismu.

O heslu „Obrana vlasti“

Skutečná podstata nynější války záleží v boji mezi Anglií, Francií a Německem za rozdělení kolonií a za oloupení soupeřících států, jakož i ve snaze carismu a vládnoucích tříd Ruska anektovat Persii, Mongolsko, asijské Turecko, Cařihrad. Halič atd. Národnostní prvek v rakousko-srbské válce má naprosto podřadný význam a nemění ničeho na všeobecné imperialistické povaze války.

Veškeré hospodářské a diplomatické dějiny posledních desetiletí ukazují, že obě skupiny válčících národů připravovaly systematicky právě takovou válku, o které se mluví výše. Otázka, která skupina první zahájila válečné operace nebo první vypověděla válku, nemá pro stanovení taktiky socialistů žádný význam. Fráze o obraně vlasti, o odražení nepřátelského vpádu, o obranné válce atp. jsou s obou stran vesměs klamáním lidu.

Podkladem skutečných národních válek, které byly vedeny zejména v epoše let 1789—1871, byl dlouhý proces masových národních hnutí, proces boje proti absolutismu a feudalismu, proces osvobození od národnostního útisku a vytvoření národních států jakožto předpokladu kapitalistického vývoje.

Nacionální ideologie, která vznikla v této epoše, zanechala hluboké stopy v mase maloburžoasie a části proletariátu. Toho nyní využívají v naprosto jiné, imperialistické epoše buržoazní sofisté a za nimi se belhající socialističtí zrádci, aby vnášeli rozkol mezi dělnictvo a odvraceli je od jeho třídních úkolů a od revolučního boje proti buržoasii.

Nyní se více než kdy jindy osvědčuje správnost slov „Komunistického manifestu“, že „dělníci nemají vlasti“. Jedině mezinárodním bojem proletariátu proti buržoasii mohou být ubráněny jeho vymoženosti a proklestěna utiskovaným masám cesta k lepší budoucnosti.

Hesla revoluční sociální demokracie

„Přeměna nynější imperialistické války ve válku občanskou je jedině správné proletářské heslo, které vyvěrá ze zkušeností Komuny, bylo vytyčeno v basilejské resoluci (r. 1912) a vyplývá ze všech podmínek imperialistické války mezi vysoce vyspělými buržoazními zeměmi.“3

Občanská válka, ke které vyzývá revoluční sociální demokracie v nynější epoše, je válka, kdy proletariát se zbraní v ruce bojuje proti buržoasii za expropriaci třídy kapitalistů v pokročilých kapitalistických státech, za demokratickou revoluci v Rusku (za demokratickou republiku, osmihodinovou pracovní dobu a za konfiskaci statkářské půdy), a za republiku v zaostalých monarchistických zemích vůbec atd.

Nesnesitelné útrapy mas, působené válkou, nezbytně vyvolávají revoluční nálady a hnutí, které má uvést vjedno a usměrnit heslo občanské války.

Organisace dělnické třídy je dnes značně poškozena. Ale revoluční krize přes to zraje. Po válce se panující třídy ve všech zemích ještě usilovněji vynasnaží, aby srazily zpět na dlouhá desetiletí osvobozenské hnutí proletariátu. Úkolem revoluční sociální demokracie jak v případě rychlého revolučního vývoje, tak i v případě vleklé krize bude, aby neupouštěla od vytrvalé, každodenní práce, aby nepodceňovala žádnou z dřívějších metod třídního boje. Jejím úkolem bude, aby parlamentarismus i hospodářský boj zaměřila proti oportunismu, v duchu revolučního boje mas.

První kroky, vedoucí k přeměně nynější imperialistické války ve válku občanskou, které je třeba zaznamenat, jsou tyto: 1. je nutno kategoricky odmítnout hlasovat pro válečné úvěry a vystoupit z buržoasiích vlád; 2. je nutno naprosto zanechat politiky „hradního míru“ (bloc national, Burgfrieden); 3. je nutno vybudovat nelegální organisaci všude, kde vlády a buržoasie zavedly stanné právo a ruší konstituční svobody; 4. je nutno podporovat sbratřování vojáků válčících národů v zákopech a na bojištích vůbec; 5. je nutno podporovat všechny revoluční masové akce proletariátu vůbec.

Oportunismus a bankrot II. Internacionály

Bankrot II. internacionály je bankrot socialistického oportunismu, který vznikl jako produkt předchozí „klidné“ epochy rozvoje dělnického hnutí. Tato epocha naučila dělnickou třídu důležitým metodám boje, naučila ji na př. využívat parlamentarismu a všech legálních možností, budovat masové hospodářské a politické organisace, rozsáhlý dělnický tisk atd. Naproti tomu zplodila tato epocha tendenci zavrhovat třídní boj a hlásat sociální mír, zavrhovat socialistickou revoluci, zásadně odmítat nelegální organisace, schvalovat buržoazní patriotismus atd. Jisté vrstvy dělnické třídy (byrokracie v dělnickém hnutí a dělnická aristokracie, jimž se občas dostávalo malého podílu na důchodech z vykořisťování kolonií a z privilegovaného postavení, které měla jejich „vlast“ na světovém trhu), jakož i maloburžoazní souběžci v socialistických stranách byli hlavní sociální základnou těchto tendencí a nositeli buržoazního vlivu na proletariát.

III. Internacionála

Zhoubný vliv oportunismu se zvlášť pronikavě projevil v politice většiny oficiálních sociálně demokratických stran 11. internacionály za války. Odhlasování válečných úvěrů, vstup do vlád, politika „hradního míru“, vzdání se nelegální organisace v době, kdy legalita byla zrušena, to všechno znamená, že nejdůležitější usnesení Internacionály byla pošlapána a socialismus přímo zrazen.

Krize, způsobená válkou, odhalila skutečnou podstatu oportunismu, neboť jej ukázala jako přímého pomocníka buržoasie proti proletariátu. Tak zvané sociálně demokratické „centrum“ v čele s Kautským ve skutečnosti plně propadlo oportunismu, zastírajíc jej zvlášť škodlivými pokryteckými frázemi a předěláváním marxismu na imperialismus. Zkušenosti ukazují, že na př. v Německu jedině rázným vzepřením se většině špiček strany bylo umožněno vystoupit s obhajobou socialistického hlediska. Oddával by se škodlivým ilusím, kdo by měl za to, že je možno obnovit skutečně socialistickou Internacionálu, aniž budou úplně zpřetrhány všechny organisační svazky s oportunisty.

Sociálně demokratická dělnická strana Ruska musí podporovat všechny mezinárodní a revoluční masové akce proletariátu a usilovat o sblížení všech protišovinistických živlů Internacionály.

Pacifismus a heslo míru

Jedním ze způsobů balamucení dělnické třídy je pacifismus a abstraktní propagace míru. Za kapitalismu, zejména v jeho imperialistickém stadiu, jsou války neodvratné. Naproti tomu však nemohou sociální demokraté upírat positivní význam revolučním válkám, t. j. válkám neimperialistickým, nýbrž takovým válkám, které byly vedeny na př. od roku 1789 do roku 1871 a jejichž cílem bylo osvobození od národnostního útisku a vytvoření národních kapitalistických států ze států feudálně rozdrobených, nebo které mohou být vedeny na obranu vymožeností proletariátu, vítězícího v boji proti buržoasii.

Propagace míru nyní, není-li spojována s výzvou k revolučním akcím mas, je s to jedině šířit iluse, demoralizovat proletariát buzením důvěry v humánnost buržoasie a dělat z něho loutku v rukou tajné diplomacie válčících států. Zejména je hluboce pochybenou myšlenka, že je možný tak zvaný demokratický mír bez řady revolucí.

Porážka carské monarchie

V žádné zemi nesmí být boj proti vlastní vládě, vedoucí imperialistickou válku, zastaven z obavy, že revoluční agitací by mohla být způsobena porážka této země. Porážka vládní armády tuto vládu zeslabuje, napomáhá osvobození porobených národností a usnadňuje občanskou válku proti vládnoucím třídám.

V aplikaci na Rusko stává se tato these mimořádně správnou. Vítězství Ruska by vedlo k zesílení světové reakce, k zesílení reakce v zemi a bylo by provázeno úplným zotročením národů v územích již obsazených. Porážka Ruska je tedy za každých okolností nejmenší zlo.

Poměr k jiným stranám a skupinám

Válka, která popustila uzdu šovinismu, ukázala, že mu podlehla jak demokratická (narodnická) inteligence, tak také strana sociálních revolucionářů — jejíž opoziční směr z listu „Mysl“4 zastává naprosto kolísavé stanovisko — tak i hlavní jádro likvidátorů („Naša Zarja“), podporované Plechanovem. Šovinistické stanovisko zastává fakticky jak Organisační výbor5 — počínaje tím, že Larin a Martov zaobaleně podporují šovinismus, a konče tím. že Axelrod zásadně hájí myšlenky patriotismu — tak i Bund6, u něhož převládá germanofilský šovinismus. Bruselský blok7 (3. července 1914) se úplně rozpadl. A živly, seskupené kolem listu „Naše slovo“[#_], kolísají, hned projevujíce platonické sympatie k internacionalismu, hned usilujíce o jednotu s listem „Naša Zarja“ a Organisačním výborem stůj co stůj. Stejně kolísá sociálně demokratická frakce Čcheidze8, která jednak vyloučila plechanovce, t. j. šovinistu Maňkova, a jednak se snaží zastřít stůj co stůj šovinismus Plechanovovův, listu „Naša Zarja“, Axelrodův, Bundu atd.

Úkolem sociálně demokratické dělnické strany v Rusku je, aby dále upevňovala proletářskou jednotu, která byla vybudována v letech 1912 až 1914 hlavně „Pravdou“9, aby obnovila stranické sociálně demokratické organisace dělnické třídy, a to tak, že budou úplně zpřetrhány jakékoli organisační svazky se sociálšovinisty. Dočasné pakty mohou být uzavírány jedině s těmi sociálními demokraty, kteří chtějí zpřetrhat naprosto všechny organisační svazky s Organisačním výborem, listen „Naša Zarja“ a s Bundem.

„Social-Demokrat10, čís. 40, z 29. března 1915.

Lenin V. I., Konference zahraničních sekcí SDDSR, v Lenin V. I., O míru, Svoboda, Praha, 1952


  1. Konference zahraničních sekcí SDDSR se konala 27. února–4. března (podle nového kalendáře) 1915 v Bernu (Švýcarsko). Konference byla svolána z Leninovy iniciativy a měla význam celostranické bolševické konference, neboť se ukázalo, že není možné, aby se za války sešla všeruská konference. Na konferenci byli přítomni zástupci pařížské, curyšské, ženevské, bernské, lausaunské bolševické sekce, jakož i „beaujeuské“ skupiny. Lenin zastupoval na konferenci ústřední výbor a ústřední orgán (Social-Demokrat), řídil práci konference, pronesl referát k hlavní otázce programu – Válka a úkoly strany. Konference schválila resoluce o válce, které napsal Lenin. ↩︎

  2. Lenin V. I., Válka a sociální demokracie Ruska, 1914, v Lenin. V. I., Spisy, sv. 21, Praha, 1957 ↩︎

  3. Tamtéž ↩︎

  4. „Mysl“ – deník sociálních revolucionářů (SR) vycházející v Paříži od listopadu 1914 do března 1915 ↩︎

  5. Organizační výbor – menševické řídící centrum založené na konferenci menševiků-likvidátorů v srpnu 1912, které existovalo až do voleb ústředního výboru menševické strany v srpnu 1917. ↩︎

  6. Bund – Všeobecný židovský dělnický svaz v Litvě, Polsku a Rusku – byl založen v září 1897 na sjezdu ve Vilnu a rozvinul rozsáhlou činnost převážně v masách židovských řemeslníků. Bund vstoupil do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska na I. sjezdu této strany roku 1898 „jako autonomní organisace, samostatná pouze v otázkách týkajících se výlučně židovského proletariátu“. Až do roku 1901 vznášel Bund mezi politickými požadavky jako zvláštní požadavek jedině požadavek rovnoprávnosti židů. Na II. sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska roku 1903 vystoupil Bund ze strany, když byl sjezdem zamítnut nacionalistický požadavek Bundu, aby byl uznán jediným představitelem židovského proletariátu a aby strana byla vybudována podle federativních zásad. Po druhé se Bund formálně sjednotil se Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska na IV. (stockholmském) sjezdu strany roku 1906 s podporou menševiků, se kterými sdílel protibolševické pozice. ↩︎

  7. Protibolševický blok utvořen na sjednocovací konferenci svolané ve dnech 16. až 18. července 1914 do Bruselu výkonným výborem Mezinárodního socialistického byra s cílem „výměny názorů“ ohledně obnovení jednoty různých frakcí sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Před deklarovanou pouhou výměnu názorů došlo k hlasování pro podporu Kautského resoluce ohledně sjednocení SDDSR, bolševici a lotyšští zástupci odmítli hlasovat, přesto byla resoluce přijata většinou. ↩︎

  8. „Naše slovo“ – internacionalistický socialistický deník; vycházel od ledna 1915 do září 1916 v Paříži. S redakcí Našeho slova tehdy úzce spolupracoval Trockij. ↩︎

  9. „Pravda“ – legální bolševický deník, který vycházel v Petrohradě, jehož první číslo vyšlo 22. dubna (5. května) 1912. Carská vláda zastavila „Pravdu“ osmkráte, avšak list dále vycházel po jinými názvy. Vydávání „Pravdy“, která byla zastavena těsně před imperialistickou válkou 8. (21.) července 1914, bylo obnoveno teprve po únorové revoluci 5. (18.) března 1917. List vycházel jako oficiální orgán Ústředního výboru a Petrohradského výboru SDDSR(b). V červenci až říjnu 1917 byla „Pravda“ perzekvována Prozatímní vládou, čtyřikráte změnila název. Od 27. října (9. listopadu) 1917 vycházel list pod starým názvem „Pravda“. ↩︎

  10. Social-demokrat – ilegální list, ústřední orgán SDDSR; vycházel od 1908 do ledna 1917. První číslo vyšlo v Rusku, potom bylo vydávání převedeno do zahraničí. Celkem bylo vydáno 58 čísel, pět z nich s přílohami. ↩︎