O stávkách

Dělnické stávky jsou v posledních letech v Rusku neobyčejně časté. Dnes už není jediné průmyslové gubernie, kde by nebylo došlo k několika stávkám. A ve velkých městech stávky vůbec nepřestávají. Je proto pochopitelné, že uvědomělí dělníci a socialisté si stále častěji kladou otázku, jaký je význam stávek, jak stávky vést a jak se na nich mají socialisté podílet.

Chceme se pokusit vyložit některé naše názory na tyto otázky. V prvním článku hodláme mluvit o významu stávek v dělnickém hnutí vůbec, v druhém o ruských protistávkových zákonech, ve třetím o tom, jak se vedly a vedou stávky v Rusku ajak se k nim mají stavět uvědomělí dělníci.

I

Především si musíme položit otázku, čím lze vysvětlit vznik a rozšíření stávek. Každý, kdo si vzpomene na všechny stávky, které zná z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění či z novin, hned vidí, že stávky vznikají a šíří se tam, kde vznikají a rozšiřují se velké továrny. Sotva by se mezi většími továrnami, které zaměstnávají několik set (a někdy i několik tisíc) dělníků, našla jediná, kde by ještě dělnictvo nestávkovalo. Dokud bylo v Rusku málo velkých továren a závodů, bylo i málo stávek, ale od té doby, co velkých továren rychle přibývá jak ve starých průmyslových oblastech, tak v nových městech a obcích, od té doby se stávkuje častěji.

Čím to, že tovární velkovýroba vždycky vede ke stávkám? Je to tím, že kapitalismus nevyhnutelně vede k boji dělníků proti zaměstnavatelům, a když výroba získá charakter velkovýroby, stává se z tohoto boje nutně boj stávkový.

Vysvětlíme si to.

Kapitalismem se nazývá takové společenské zřízení, kdy půda, továrny, nástroje aj. patří malému počtu pozemkových vlastníků a kapitalistů, kdežto široké vrstvy lidu nevlastní nic nebo téměř nic, a musí proto vstupovat do námezdního pracovního poměru. Pozemkoví vlastníci a továrníci najímají dělníky, aby jim vyráběli určité výrobky, které pak prodají na trhu. Přitom továrníci platí jen takovou mzdu, aby z ní mohli být dělníci se svými rodinami jen taktak živi, a všechno, co dělník vyrobí nad toto množství výrobků, jde kapitalistovi do kapsy, tvoří jeho zisk. A tak za kapitalistického hospodářství pracují masy lidu námezdně u jiných lidí, nepracují na sebe, nýbrž za mzdu na zaměstnavatele. Pochopitelně že zaměstnavatelé se vždycky snaží tlačit mzdy dolů: čím méně zaplatí dělníkům, tím větší zisk jim zůstane. Dělníci se naproti tomu snaží dostat co nejvyšší mzdu, aby mohli dopřát celé rodině vydatnou a zdravou stravu, aby mohli slušně bydlet, slušně se šatit jako všichni ostatní, a ne jako nuzáci. Tak dochází mezi zaměstnavateli a dělníky k neustálému mzdovému boji: zaměstnavatel má možnost najmout si dělníka, jakého chce on, a proto hledá toho nejlevnějšího. Dělník má možnost dát se najmout k zaměstnavateli, k jakému chce on, a proto hledá toho, který nejvíc platí. Ať už dělník pracuje ve vsi nebo ve městě, ať se dává najímat do práce ke statkáři, bohatému hospodáři, podnikateli nebo továrníkovi, vždycky se zaměstnavatelem smlouvá, bojuje s ním o mzdu.

Může však dělník vést tento boj sám na vlastní pěst? Pracujícího lidu stále přibývá: rolníci přicházejí na mizinu a utíkají z vesnic do měst a do továren. Statkáři a továrníci zavádějí stroje, které připravují dělníky o práci. Ve městech je čím dál víc nezaměstnaných, na vesnicích čím dál víc nuzáků; hladoví lidé srážejí mzdy stále níž a níž. Dělník už teď nemůže proti zaměstnavateli bojovat sám. Jakmile žádá slušnou mzdu nebo nechce přistoupit na její snížení, zaměstnavatel mu na to řekne: prosím, jdi si, vidíš ten zástup hladových před branou, ti budou rádi dělat i za nízkou mzdu.

Když užje lid tak zbídačen, že ve městech i na vesnicích je neustále spousta nezaměstnaných, když továrníci hromadí obrovské bohatství a drobní podnikatelé jsou vytlačováni milionáři, pak je jednotlivý dělník proti kapitalistovi naprosto bezmocný. Kapitalista má teď možnost dělníka úplně vyřídit, uštvat ho k smrti při galejnické dřině, a nejen jeho, ale i jeho ženu a děti. A skutečně, jen se podívejte na výrobní odvětví, v nichž dělníci ještě nedosáhli zákonné ochrany a nemohou se proto postavit kapitalistům na odpor. Najdete tam nesmírně dlouhou pracovní dobu, 17—19 hodin denně, najdete pěti- až šestileté děti, jak se lopotí s prací, najdete tam celou generaci dělníků, kteří trvale hladovějí a pomalu hladem umírají. Jako příklad uvedu dělníky, kteří pracují doma na kapitalisty; ale každý dělník si vzpomene na mnoho a mnoho dalších příkladů! Ani za otroctví a za nevolnictví nebyl pracující lid tak strašlivě vysáván, jako je tomu za kapitalistů, jakmile se jim dělníci nemohou bránit, jakmile si nemohou vybojovat zákony, které by omezovaly zvůli zaměstnavatelů.

A tak aby se dělníci nedali přivést do této krajní situace, pouštějí se do zoufalého boje. Když vidí, že každý sám o sobě je naprosto bezmocný a že mu hrozí pod bičem kapitálu záhuba, začínají se bouřit proti svým zaměstnavatelům společně. Propukají dělnické stávky. Dělníci zpočátku často ani nechápou, čeho se domáhají, neuvědomují si, proč to dělají: rozbíjejí prostě stroje, demolují továrny. Chtějí jen dát továrníkům najevo své pobouření, zkoušejí své společné síly, aby se dostali z nesnesitelného postavení, a přitom ještě ani nevědí, proč vlastně je jejich postavení tak zoufalé a oč mají usilovat.

Ve všech zemích se pobouření dělnictva zpočátku projevovalo jednotlivými povstáními, vzpourami, jak jim u nás říká policie a továrníci. Ve všech zemích vzešly z těchto jednotlivých povstání jednak víceméně pokojné stávky, jednak všestranný boj dělnické třídy za osvobození.

Jaký vlastně mají stávky význam v boji dělnické třídy? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme nejdříve poněkud podrobněji pohovořit o stávkách. Určuje-li dělníkovu mzdu, jak jsme viděli, smlouva mezi zaměstnavatelem a dělníkem a je-li přitom samotný dělník naprosto bezmocný, je jasné, že dělníkům nezbývá než hájit své požadavky společně, že jim nezbývá než stávkovat, aby zaměstnavatelům zabránili snížit jim mzdu nebo aby dosáhli jejího zvýšení. A skutečně neexistuje jediná země s kapitalistickým zřízením, kde by nebyly dělnické stávky. Ve všech evropských státech i v Americe se dělníci cítí jako jednotlivci bezmocní a dovedou se postavit proti zaměstnavateli jedině společně; buď tak, že uspořádají stávku, nebo že jí pohrozí. A čím víc se kapitalismus rozvíjí, čím rychleji rostou velké továrny a závody, čím silněji jsou malí kapitalisté vytlačováni velkými, tím naléhavěji je zapotřebí, aby se dělníci bránili společně, protože nezaměstnanost je čím dál větší, konkurence mezi kapitalisty čím dál silnější, proto se snaží vyrábět zboží co nejlevněji (a proto musí i dělníkům platit co nejméně), a výkyvy v průmyslu a krize![Alt text][id] jsou čím dál silnější. Když průmysl vzkvétá, mají továrníci velké zisky a ani je nenapadne dělit se o ně s dělníky; jakmile však nastane krize, snaží se továrníci přenést ztráty na dělníky. V evropských státech všichni považují stávky v kapitalistické společnosti za tak nezbytné, že je tam zákon ani nezakazuje. Jen v Rusku ještě platí drakonické protistávkové zákony (o těchto zákonech a jejich uplatňování si povíme jindy).

Protože však stávky pramení přímo z podstaty kapitalistické společnosti, jsou vlastně začátkem boje dělnické třídy proti tomuto společenskému zřízení. Když proti bohatým kapitalistům stojí osamocení nemajetní dělníci, znamená to, že dělník je úplně zotročen. Když se však tito nemajetní dělníci spojí, situace se mění. Žádné bohatství není kapitalistům nic platné, nenajdou-li dělníky, kteří jsou ochotni svou prací, jejich nástroji a z jejich materiálu vytvářet další bohatství. Stojí-li dělník proti zaměstnavateli sám, je stále jen skutečným otrokem, který se věčně dře pro skývu chleba na cizího člověka a věčně zůstává pokornou a němou námezdní silou. Když však dělníci společně vyhlásí své požadavky a odmítnou podřizovat se tomu, kdo má nacpanou kapsu, pak už přestávají být otroky a stávají se lidmi, začínají žádat, aby jejich práce neobohacovala jen hrstku darmožroutů, ale aby umožňovala pracujícím lidsky žít. Otroci začínají vznášet požadavek, že chtějí hospodařit sami, že nechtějí pracovat a žít tak, jak si to přejí statkáři a kapitalisté, ale tak, jak si to přejí sami pracující. Stávky nahánějí kapitalistům vždycky takovou hrůzu právě proto, že začínají otřásat jejich panstvím. „Chce-li silné rámě tvé, všechna kola se zastaví,“ zpívá se o dělnické třídě v jedné písni německých dělníků. A vskutku: továrny, závody, velkostatky, stroje, železnice aj., to všechno jako by byla kola jednoho obrovského mechanismu; tento mechanismus těží různé produkty, zpracovává je a dopravuje, kam je potřeba. Celý mechanismus udržuje v chodu dělník, který obdělává půdu, dobývá rudu, vyrábí zboží v továrnách, staví domy, dílny a železnice. Jakmile dělník odmítne pracovat, je chod celého mechanismu ohrožen. Každá stávka připomíná kapitalistům, že skutečnými hospodáři nejsou oni, ale dělníci, kteří se stále hlasitěji domáhají svých práv. Každá stávka připomíná dělníkům, že jejich situace není beznadějná, že nejsou osamoceni. Všimněte si, jak obrovský v]iv má stávka jak na stávkující, tak na dělníky ze sousedních nebo blízkých továren nebo z továren téhož výrobního odvětví. V normální pokojné době se dělník mlčky do úmoru dře, neodporuje zaměstnavateli, neuvažuje o svém postavení. Při stávce však hlasitě klade své požadavky, připomíná zaměstnavatelům všechna jejich příkoří, hlásí se o svá práva a nemyslí jen na sebe a na svou výplatu, myslí i na všechny své soudruhy, kteří opustili práci spolu s ním, hájí dělnickou věc a nebojí se strádání. Každá stávka přináší dělníkovi nesmírně mnoho strádání, a to tak strašného, že se dá srovnat jen s válečnými útrapami: rodiny hladovějí, dělník přichází o výdělek, často bývá vězněn, vypovězen z města, kde se usadil a kde má zaměstnání. Ale přes všechny tyto útrapy opovrhují dělníci těmi, kdo své soudruhy opustí a přistoupí na dohodu se zaměstnavatelem. Přes všechny útrapy, které přináší stávka, je to pro dělníky ze sousedních továren vždycky vzpruha, když vidí, že jejich soudruzi zahájili boj. „Lidé, kteří dovedou tolik snášet, aby přiměli k povolnosti jednoho měšťáka, budou umět zlomit i moc celé buržoazie,“[107] řekl Engels, velký učitel socialismu, o stávkách anglického dělnictva. Často stačí, když začne stávkovat jedna továrna a vzápětí vypukne řada stávek ve spoustě dalších. Tak velký je morální vliv stávek, tak nakažlivě působí na dělníky pohled na jejich soudruhy, kteří se třeba jen na chvíli stávají z otroků lidmi rovnoprávnými s boháči! Každá stávka vyvolává v dělnících naléhavé úvahy o socialismu, o boji celé dělnické třídy za vlastní osvobození z jařma kapitálu. Velmi často se stávalo, že před velkou stávkou dělníci z některé továrny nebo výrobního odvětví či města o socialismu skoro nevěděli a nepřemýšleli, ale po stávce stále častěji zakládají kroužky nebo spolky a stále více dělníků se stává socialisty.

Stávka učí dělníky uvědomovat si, v čem je síla zaměstnavatelů a v čem je síla dělníků, učí je přemýšlet nejen ojejich zaměstnavateli a nejen o soudruzích z nejbližšího okolí, ale o všech zaměstnavatelích, o celé kapitalistické třídě a o celé dělnické třídě. Když továrník, který si nadělal milióny z mozolů několika generací dělníků, není ochoten přistoupit ani na sebenepatrnější zvýšení mzdy nebo se ji dokonce pokouší ještě více snížit, a jakmile se proti němu dělníci postaví, vyhodí na dlažbu tisíce hladových rodin, pak dělníci jasně vidí, že celá kapitalistická třída je nepřítelem celé dělnické třídy, že dělníci mohou spoléhat jen na sebe a na svou jednotu. Velmi často se stává, že továrník se ze všech sil snaží na dělníky vyzrát, tvářit se jako jejich dobrodinec, zamaskovat jejich vykořisťování nějakou bezvýznamnou almužnou, nějakými planými sliby. Každá stávka vždycky celý tento podvod rázně odhalí, protože dělníkům ukáže jejich „dobrodince“ jako vlky v kůži beránčí.

Ale stávka ukazuje dělníkům v novém světle nejen kapitalisty, ale i vládu a zákony. Stejně jako se továrníci snaží vydávat za dobrodince dělníků, tak i státní úředníci a jejich nohsledi se snaží dělníky přesvědčovat, že car a carská vláda pečují o továrníky i o dělníky stejně a spravedlivě. Dělník zákony nezná, s úředníky, zejména vyššími, do styku nepřijde, a proto často všemu věří. A najednou vypukne stávka. Do továrny přijde prokurátor, tovární inspektor, policie, často i vojsko. Dělníci se dovědí, že porušili zákon: továrníci se podle zákona smějí shromažďovat, smějí otevřeně mluvit o tom, jak dělníkům snížit mzdu, ale dělníci, kteří se společně dohodnou, jsou prohlášeni za zločince! Dělníky vyhánějí z bytů, policie uzavírá obchody, kde by mohli dostat na dluh potraviny; snaží se proti nim poštvat vojáky, i když třeba dělníci zachovávají klid a pořádek. Dokonce vojákům rozkazují do dělníků střílet, a když potom střílejí utíkajícím do zad a zabíjejí bezbranné dělníky, pošle jim sám car poděkování (jako poděkoval vojákům, kteří v roce 1895 zabili v Jaroslavli stávkující dělníky)[108]. Každému dělníkovi je pak jasné, že carská vláda je jeho zapřisáhlým nepřítelem, který chrání kapitalisty, kdežto dělníky spoutává na rukou i na nohou. Dělník si začíná uvědomovat, že zákony se vydávají jen v zájmu bohatých, že i státní úředníci hájí zájmy boháčů, že pracujícímu lidu zacpávají ústa a nedovolí mu vyslovit své požadavky, že dělnické třídě nezbývá než se domáhat práva na stávku, práva vydávat dělnické noviny, práva podílet se na činnosti lidového zastupitelského orgánu, který má vydávat zákony a kontrolovat jejich plnění. A vláda sama si je velmi dobře vědoma, že stávky otvírají dělníkům oči, proto se jich tolik bojí a snaží se je stůj co stůj co nejrychleji udusit. Jeden německý ministr vnitra, který se obzvlášť proslavil tím, že ze všech sil pronásledoval socialisty a uvědomělé dělníky, věděl, co říká, když jednou před zástupci lidu prohlásil: „Za každou stávkou vykukuje hydra (příšera) revoluce“[109] s každou stávkou sílí a zakořeňuje se v dělnictvu vědomí, že vláda je jeho nepřítelem, že se dělnická třída musí připravovat k boji proti ní za práva lidu.

Stávky tedy učí dělníky jednotě, ukazují jim, že boj proti kapitalistům mohou vést jedině společně, učí dělníky přemýšlet o boji celé dělnické třídy proti celé třídě továrníků a proti absolutistické policejní vládě. A právě proto označují socialisté stávky za „válečnou školu“, za školu, ve které se dělníci učí válčit proti svým nepřátelům za osvobození všeho lidu a všech pracujících od útlaku úředníků a od útlaku kapitálu.

Jenže „válečná škola“ ještě není válka. Kdykoli se mezi dělnictvem začne šířit stávkové hnutí, někteří dělníci (a někteří socialisté) si hned myslí, že stačí, aby dělnická třída organizovala stávky, měla stávkové pokladny nebo spolky a že jen těmito stávkami může dosáhnout podstatného zlepšení svého postavení nebo dokonce svého osvobození. Když někteří lidé vidí, jakou sílu představuje sjednocené dělnictvo a co dokáží třeba jen malé stávky, myslí si, že stačí, aby dělníci provedli generální stávku v celé zemi, a už dosáhnou od kapitalistů a vlády všeho, co budou chtít. Takový názor zastávali dělníci i v jiných zemích v době, kdy jejich hnutí bylo teprve v plenkách a dělníci byli ještě velmi nezkušení. Jenže tento názor je mylný. Stávky jsou jedním z prostředků boje dělnické třídy za osvobození, nejsou však jediným prostředkem, a jestliže dělníci budou ignorovat ostatní prostředky boje, zpomalí tím rozmach a úspěchy dělnické třídy. K úspěchu stávek je skutečně zapotřebí pokladen, aby se z nich mohly vyplácet dělníkům v době stávek podpory. A dělníci (obvykle dělníci jednotlivých průmyslových odvětví, jednotlivých řemesel nebo cechů) si je ve všech zemích také zřizují, jen u nás v Rusku je to mimořádně těžké, protože policie je vyslídí, peníze zabaví a dělníky zavře. Samozřejmě že dělníci dovedou na policii vyzrát; zřizování takových pokladen je jistě prospěšné a my od toho nechceme dělníky zrazovat. Jsou-li však dělnické pokladny zákonem zakázány, nedá se čekat, že by získaly příliš mnoho členů; a při malém počtu členů zase nepřinesou mnoho užitku. Dokonce ani v zemích, kde svobodně existují dělnické odbory a mají obrovské pokladny ani tam se dělnická třída rozhodně nemůže ve svém boji omezit jen na stávky. Stačí, aby v průmyslu došlo ke stagnaci (například teď se schyluje i v Rusku ke krizi), a továrníci začnou hned vyvolávat stávky dokonce úmyslně, protože někdy je pro ně výhodné zastavit na čas práci a vyčerpat dělnické pokladny. Na pouhé stávky a stávkové výbory se proto dělníci rozhodně nemohou omezit. Za druhé stávky bývají úspěšné jen tam, kde jsou dělníci už poměrně uvědomělí, kde si dovedou zvolit pro stávku vhodnou chvíli, kde umějí předkládat požadavky, kde mají spojení se socialisty, od nichž mohou dostávat letáky a knížky. Ale takových dělníků je v Rusku ještě málo a musí se vynaložit všechny síly, aby jich bylo víc, aby se s dělnickou věcí seznámily široké masy dělnictva, aby se seznámily se socialismem a dělnickým bojem. Tohoto úkolu se musí ujmout socialisté a uvědomělí dělníci společně a utvořit proto socialistickou dělnickou stranu Za třetí stávky dělníkům ukazují, jak jsme viděli, že vláda je jejich nepřítelem a musí se proti ní bojovat. A ve všech zemích stávky opravdu postupně naučily dělnickou třídu bojovat proti vládě za práva dělníků a za práva všeho lidu. Tento boj může vést, jak už jsme řekli, jedině socialistická dělnická strana, která bude mezi dělnictvem šířit správné představy o vládě a dělnické věci. Jindy si povíme zejména o tom, jak se u nás v Rusku vedou stávky a jak jich mají využívat uvědomělí dělníci. Teď však musíme ukázat, že stávky jsou „válečnou školou“, jak už jsme řekli, ne však samotnou válkou, stávky jsou jen jedním prostředkem boje, jen jednou formou dělnického hnutí. Od jednotlivých stávek dělníci mohou a musí přejít, a skutečně ve všech zemích přecházejí, k boji celé dělnické třídy za osvobození všech pracujících. Až se ze všech uvědomělých dělníků stanou socialisté, tj. až budou usilovat o toto osvobození, až se po celé zemi sjednotí, aby šířili mezi dělnictvem socialismus, aby učili dělníky bojovat všemi prostředky proti jejich nepřátelům, až začnou zakládat socialistickou dělnickou stranu, která bude bojovat za osvobození všeho lidu od útlaku vlády a za osvobození všech pracujících od útlaku kapitálu, teprve tehdy se dělnická třída plně připojí k onomu velikému hnutí dělníků na celém světě, které sjednocuje všechno dělnictvo a pozvedá rudý prapor s nápisem Proletáři všech zemí, spojte se!

Napsáno koncem roku 1899.

Podle rukopisu přepsaného N. K. Krupskou

[id]: O krizích v průmyslu a o jejich významu pro dělnictvo si pohovoříme podrobněji někdy jindy. Teď jen poznamenáme, že v posledních letech se průmyslu v Rusku dařilo výborně, průmysl „vzkvétal“, ale dnes (koncem roku 1899) je už vidět jasné známky, že tento „rozkvět“ skončí krizí: odbyt zboží začne váznout, továrníci budou dělat bankrot, malovýrobci budou zruinováni a dělníci na to strašně doplatí (nezaměstnaností, snížením mezd atd.).