Návrh tezí předložených levicí

U takovéhoto dokumentu je těžké vyhnout se určitým nerovnostem mezi jednotlivými částmi, protože probíhající diskuse učinily určité body a argumenty naléhavějšími, zatímco jiné, stejně důležité, byly vylíčeny v menší míře. Abychom podali nejúplněji, jak je to jen možné, myšlení skupiny soudruhů zodpovědných za teze tohoto dokumentu, stojí za to poskytnout odkazy na některé texty, které, jsou sice dobře známé, ale které dnes není vůbec lehké najít. Věříme proto, že je užitečné začít stávající text odkazy na některé dokumenty náležející ke stejné linii, která je zde znovu prosazována a obhajována.

Římské teze (Tesi di Roma)
Schválené na II. kongresu Komunistické strany Itálie dne 26. března 1922 v Římě. Text předložený na kongresu byl publikován v Il Comunista, č. 67, 31. 12. 1921; v Ordine Nuovo, č. 2, 3. 1. 1922; v Lavoratore, č. 4960; v Rassegna Comunista, č.17 ze dne 30.1.1922. Několik obměn provedených na kongresu do prvním textu bylo zveřejněno v: Il Comunista, č. 95, 4. 4. 1922; Lavoratore, č. 5014, 5. 4. 1922; v Ordine Nuovo, č. 96, 6. 4. 1922; v Rassegna Communista, č. 26, 31. 7. 1922.

Teze ohledně taktiky Komunistické internacionály
Přednesené na IV. kongresu Komunistické internacionály. Publikovány ve Stato Operaio, č. 16, 6. 3. 1924.

Akční program Komunistické strany Itálie
Přednesený na IV. kongresu Komunistické internacionály. Publikován ve výše uvedeném čísle Stato Operio.

Návrhy (ze strany levice uvnitř PCd’I, pozn. překl.) a teze
Schválené na (tajné) národní (poradní) konferenci Komunistické strany Itálie v květnu 1924 (v Como), publikované ve Stato Operaio č. 16 dne 18. 3. 1924.

(Návrh) tezí k taktice Komunistické internacionály
(Akční program) představen menšinou Levice uvnitr PCd’I na V. světovém kongresu Internacionály. Publikováno (francouzsky a německy) v kongresovém věstníku č. 20, 8. 7. 1924. Publikováno také o rok později v L’Unità dne 28. 12. 1925.


I. – OBECNÉ OTÁZKY

1. – Zásady komunismu

Klíčové východiska komunistické strany jsou založeny na marxismu, znovu se rekonstituovaly bojem proti oportunistickým odchylkám a staly se základním kamenem III. Internacionály. Tato východiska, či jinak doktrína, se skládají: z dialektického materialismu jakožto metody pojetí světových a lidských dějin; ze základních východisek, které jsou obsažené v metodě Marxova Kapitálu ohledně interpretace dnešní kapitalistické ekonomiky; programové formulace Komunistického manifestu jakožto dějinného a politického plánu osvobození světové pracující třídy. Velkolepá vítězná zkušenost ruské revoluce a práce jejího vedoucího představitele Lenina, mistra mezinárodního komunismu, tvoří potvrzení, obnovu a následný rozvoj tohoto systému zásad a metod. Není možné být komunistou nebo působit v řadách Internacionály, pokud je byť jen jedna část výše zmíněného odmítnuta.

Komunistická strana tudíž odmítá a odsuzuje východiska dominantní třídy, které sahají od teorií duchovních a náboženských – idealistických ve filozofii a zpátečnických v politice – po ty, které jsou pozitivistické a voltairovsky volnomyšlenkářské – a antiklerikální a demokratické v oblasti politiky.

Odsuzuje rovněž některá politická učení, které mají mezi dělnickou třídou jisté stoupence: sociálně-demokratický reformismus, který si přeje pokojný přechod od kapitalistické moci k moci pracujících bez ozbrojeného boje a který vyzývá k mezitřídní spolupráci; syndikalismus, který podceňuje politickou činnost pracující třídy a nutnost strany jakožto nejvyššího revolučního orgánu; anarchismus, který popírá dějinnou nutnost státu a proletářské diktatury jakožto prostředků, kterými se mění společenské uspořádání a kterými se odstraňuje rozdělení do tříd. Komunistická strana se rovněž staví proti mnoha projevům falešného revolucionismu, který se snaží tyto tendence vzkřísit tak, že do nich přimíchává komunistické teze – jedná se o nebezpečí, které se označuje, momentálně dobře známým, termínem „centrismus“.

2. – Podstata strany

Dějinný průběh osvobození proletariátu a ustavení nového společenského uspořádání vychází z existence třídního boje. Každý třídní boj je politický boj; to znamená, že má sklon skončit jako boj za dobytí politické moci a za řízení nového státního organismu. Proto orgán, který vede třídní boj k jeho konečnému vítězství, je třídní politická strana, která je jediným možným nástrojem nejprve revolučního povstání a poté vlády. Z těchto základních, avšak brilantních tvrzení Marxe, kterým Lenin navrátil maximální jasnost, vychází definice strany jakožto organizace všech těch, kteří jsou si vědomi soustavy postojů, ve kterých je shrnut historický úkol revoluční třídy a kteří se rozhodli pracovat na vítězství této třídy. Díky straně získává pracující třída poznání o cestě vpřed a vůli ji následovat. Historicky tak strana reprezentuje v jednotlivých etapách boje třídu, i když ve svých řadách seskupuje pouze větší nebo menší část této třídy. Toto pojetí odpovídá tomu, jak stranu definoval Lenin na II. světovém kongresu Internacionály.

Marxovo a Leninovo pojetí strany je v ostrém kontrastu s typicky oportunistickým pojetím labouristické nebo workeristické strany, podle které do strany po právu patří všichni jednotlivci, které jsou proletáři na základě společenského postavení. I když má taková strana zjevnou početní sílu, může v ní, a skutečně tomu tak za jistých podmínek je, převládat přímý kontrarevoluční vliv dominantní třídy; třídy reprezentované diktaturou organizátorů a vůdců, kteří jakožto jednotlivci mohou stejně dobře vycházet z řad proletariátu, ale i jiných tříd. Proto Marx a Lenin bojovali proti této fatální teoretické chybě a falešnou proletářskou jednotu nikdy neváhali v praxi roztříštit, aby tím zajistili, dokonce i v okamžicích, kdy společenská aktivita proletariátu byla zatlačena do pozadí, a dokonce i prostřednictvím malých politických skupin stoupenců revolučního programu, že kontinuita politické funkce strany bude při přípravě na následné úkoly proletariátu existovat dál. Je to jediný možný způsob, jak v budoucnu soustředit největší možné části pracujících okolo vedení a pod prapor komunistické strany, která je schopná bojovat a zvítězit.

Bezprostřední organizace všech pracujících na hospodářském základě na sebe nemůže vzít politické – to jest revoluční – úlohy, protože oddělené a lokalizované profesní skupiny cítí pouze limitované podněty uspokojit pouze částečné požadavky, které vznikly jako přímý důsledek kapitalistického vykořisťování. Pouze s přímou intervencí politické strany v čele pracující třídy, kterou definuje politická věrná podpora jejích členů, nacházíme soustavně se vyvíjející sjednocení těchto konkrétních impulsů do společné vize a aktivity, prostřednictvím níž je jednotlivcům a skupinám dána možnost překonat veškeré prosazování dílčích zájmů před zájmy celku a přijmout obtíže a oběti pro konečný a úplný triumf pracující třídy. Definice strany jakožto třídní strany pracující třídy má pro Marxe a Lenina dějinnou a všeobecně účelovou hodnotu – nikoli vulgárně statistickou a ústavní.

Jakékoli koncepce problémů vnitřní organizace, která vede k mylnému labouristickému pojetí strany, vypovídá o vážné teoretické odchylce, protože nahrazuje revoluční vizi za tu demokratickou a větší význam připisuje utopickým plánům projektujícím nové organizace než dialektické realitě srážky sil mezi dvěma protichůdnými třídami. Jinými slovy, takové pojetí představuje nebezpečí opětovného pádu do oportunismu. Co se týče nebezpečí degenerace revolučního hnutí a co se týče způsobů, kterými zaručit požadovanou kontinuitu politické linie u jejích vůdčích představitelů a členů, takováto nebezpečí nelze vymýtit organizačním vzorcem. A ještě méně je možné tato nebezpečí vyloučit recepty, které konstatují, že pouze opravdoví dělníci mohou být komunističtí, což je postoj, který popřela naše vlastní zkušenost s velkou většinou příkladů týkajících se jednotlivců i stran. Výše diskutovaná záruka musí být hledána jinde, pokud nechceme být v rozporu se základním marxistickým předpokladem: „revoluce není otázkou formy organizace“; tvrzením, ve kterém jsou shrnuty s ohledem na první tirády utopismu veškeré výdobytky dosažené vědeckým socialismem.

Naše řešení aktuálních problémů týkajících se vnitřní organizace Internacionály a strany vycházejí z těchto základních pojetí povahy třídní strany.

3. – Taktika strany a činnost strany

Způsob, jakým strana reaguje na konkrétní situace a vztahuje se k ostatním skupinám, organizacím a orgánům společnosti, ve které se pohybuje, představuje její taktiku. Obecné prvky této otázky taktiky musí být vymezeny ve vztahu k našim celkovým základním myšlenkám; pak je na sekundární úrovni možné stanovit konkrétní všeobecně závazná pravidla, jak jednat ve vztahu k různým typům praktických problémů a k následným fázím historického vývoje.

ím, že marxistická doktrína přidělila revoluční straně její místo a roli v procesu vznikání nové společnosti, poskytuje brilantní rozřešení otázky svobody a determinace lidského jednání. Když se však tato otázka vztáhne na abstraktního „jedince“, bude téma i nadále dodávat látku pro metafyzické usilovné studium filozofů vládnoucí a upadající třídy. Marxismus na druhou stranu staví problém do správného světla vědeckého a objektivního pojetí společnosti a dějin. Našemu pojetí je tisíce mil vzdálená myšlenka, že jedinec – a dokonce i jeden jedinec – může působit na vnější svět a přetvářet a tvarovat jej dle své libosti, jako kdyby tato moc iniciativy měla nádech nějaké božské inspirace. Stejně tak odsuzujeme voluntaristické pojetí strany, podle něhož malý hlouček lidí, poté co si pro sebe zformoval vyznání svého přesvědčení, toto přesvědčení šíří a přikazuje je světu obrovským vypětím vůle, aktivity a hrdinství.

Na druhou stranu by to bylo hloupé a pokřivené pojetí marxismu, které by věřilo, že průběh dějin a revoluce probíhá podle pevných zákonů, kde nám nezbývá nic jiného, ​​než pomocí objektivního výzkumu objevovat, jaké by tyto zákony mohly být a pokoušet se formulovat předpovědi o budoucnosti, aniž bychom se o cokoli pokusili v oblasti akce: výsledkem tohoto fatalistického pojetí je zřeknutí se funkce strany a vlastně její samotné existence.

Marxistický determinismus se nesnaží najít řešení kdesi uprostřed těchto dvou koncepcí, ale svou silnou originálností je obě převyšuje. Protože je řešení této otázky dialektické a historické, odmítá všechny apriorismy a neprohlašuje, že je schopné aplikovat jedno abstraktní řešení na každý problém bez ohledu na dějinnou epochu nebo podobu lidských uskupení. Pokud současný vědecký vývoj neumožňuje úplně prozkoumat to, co vede jedince k tomu jednat, počínaje fyzikálními a biologickými skutečnostmi až po pole vědy o psychologické aktivitě, je přesto možné vyřešit tento problém v oblasti sociologie tím, že se na problém aplikují, stejně jako to udělal Marx, metody výzkumu náležející experimentální a pozitivní vědě, jejíž odkaz socialismus plně přijal a které se zcela liší od samozvané materialistické a pozitivistické filozofie, která byla přijata během dějinného postupu buržoazní třídy. Když racionálně zhodnotíme vzájemné vlivy mezi jedinci, kriticky prozkoumáme hospodářství a historii, a to poté, co jsme pole vyčistili od všech předsudků přítomných v tradičních ideologiích, můžeme v určitém smyslu eliminovat neurčitost procesů probíhajících uvnitř každého jedince. Tímto výchozím bodem dospěl marxismus k tomu, že dokázal vytvořit ideový systém, který není nezměnitelným a pevným evangeliem, ale živým nástrojem, který umožňuje rozeznat a sledovat zákony dějinného vývoje. Prostřednictvím ekonomického determinismu, který objevil Marx a jenž je základem tohoto systému zkoumání ekonomických forem a ekonomických vztahů a rozvoje technických výrobních prostředků, nám je poskytnuta objektivní základna, na níž mohou solidně spočívat formulace ohledně zákonů společenského života a do jisté míry předpovědi jeho následného vývoje. Třebaže jsme si náležitě vědomi výše řečeného, musíme zdůraznit, že definitivní řešení neznamená, že bychom mohli říct, že poté, co jsme objevili tento univerzální klíč, můžeme ponechat ekonomické jevy následovat jejich vlastní imanentní zákony a že se takto nevyhnutelně odehraje předvídatelná a zjistitelná série politických faktů.

Naše kritika se nepochybně rovná úplnému a konečnému podhodnocení významu cílů a perspektiv, jaké jedinci v dějinných událostech mají, přestože by byli považováni za protagonisty samotných událostí, ačkoli se to zcela netýká jejich činů. To však neznamená, že by kolektivní organismus, jakým je třídní strana, nemohl a neměl vyjadřovat svou vlastní iniciativu nebo mít svou vůli. Řešení, ke kterému směřujeme, je nesčetněkrát vyjádřeno v našich základních textech.

Lidstvo a jeho nejvlivnější uskupení, jako jsou třídy, strany a státy, se pohybovaly téměř tak, jako by byly figurkami v rukou hospodářských zákonů, které jim jsou až dosud takřka téměř neznámé. Tato uskupení zároveň postrádaly teoretické povědomí o hospodářském vývoji a možnosti jeho řízení a kontrolování. Nicméně pro proletariát, třídu, která se objevuje v současné dějinné epoše, a politická uskupení, které se z proletariátu nevyhnutelně líhnou – strana a stát, pro ně se tento problém pozměnil. Je to proto, že proletariát je první třídou, která není tlačena k tomu, aby svůj nástup k moci založila na upevnění společenských privilegií a rozdělení na třídy a která by si nanovo podrobila a vykořisťovala jinou třídu. Proletariát je zároveň první třídou, která dokázala vypracovat doktrínu společenského a dějinného vývoje hospodářství – jinými slovy: marxistický komunismus.

Poprvé tedy nějaká třída bojuje za potlačení tříd obecně a za obecné potlačení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, než aby jen bojovala za pouhé přetvoření společenských forem vlastnictví.

Programem proletariátu, včetně jeho osvobození se od současné vládnoucí a privilegované třídy, je osvobození lidského společenství od zotročení ekonomickými zákony nad kterými, jakmile jednou byly pochopeny, lze mít vládu v rámci hospodářství, které bude konečně rozumné a vědecké a které bude podrobeno přímému systematickému zásahu člověka. To je to, co Engels myslel, když napsal, že proletářská revoluce představuje přechod ze světa nutnosti do světa svobody.

o neznamená, že bychom znovu přiváděli k životu neuskutečnitelný mýtus individualismu, který chce osvobodit lidské „ego“ od vnějších vlivů, obzvlášť proto, že tyto vlivy jsou stále složitější a život jednotlivce je čím dál tím víc nerozlišitelnou součástí kolektivního života. Naopak hlediska pro posuzování tohoto problému se změnila, když jsou vůle a svoboda přikládány určité třídě, pak je tato třída předurčena k tomu, aby se stala samotným sjednoceným lidským uskupením, uskupením, které jednoho dne bude bojovat výhradně proti nepříznivým silám vnějšího fyzického světa.

Zatímco pouze lidství proletariátu (které je ještě pořád budoucností) bude volné a schopné vůle, které nebude sentimentální iluzí, ale schopností organizovat a být pánem hospodářství v nejširším slova smyslu; a přestože je pravda, že míru aktivity proletářské třídy určují dnes ještě vnější vlivy, byť méně než ostatní třídy, orgánem, ve kterém je naopak shrnuto celé spektrum možností vyjadřujících vůli a iniciativu ve všech oblastech jednání, je politická strana. Není to nicméně jakákoli stará strana, ale je to strana proletářské třídy, komunistická strana, jakoby spjatá nepřetrženou nití ke konečných cílům v budoucnu. Síla vyjadřující vůli strany, jakož i její uvědomí a teoretické znalosti, to jsou funkce, které jsou mimořádně kolektivní. Marxismus vysvětluje, že vůdčím osobnostem v samotné straně je uložen jejich úkol proto, že jsou považováni za nástroje a pracovníky, kteří nejlépe demonstrují schopnost porozumět a vysvětlit skutečnosti a vést a vyžadovat akce, přičemž tyto schopnosti přesto zachovávají svůj původ v existenci a rysech samotného kolektivního orgánu. Prostřednictvím těchto úvah se marxistické pojetí strany a její činnosti, jak jsme již uvedli, vyhýbá fatalismu, který nás ponechává v roli pasivních diváků bezprostřední skutečnosti, do které se zdá, že není možné přímo zasáhnout.

Stejně tak marxismus odmítá každé voluntaristické pojetí jednotlivců, podle kterého kvalita teoretické průpravy, síla vůle a zápal obětovat se – zkrátka jakýsi jedinečný typ morální osobnosti a žádoucí míra „čistoty“ – jsou bez výjimky požadované normy pro každého bojovníka strany, které jej redukují na elitu odlišující se a nadřazenou ostatním společenským elementům, které tvoří pracující třídu. Tento omyl fatalismu a omyl v pasivním pojetí by sice nutně nemusely vést k popření významu a přínosu strany, určitě by ale přinejmenším znamenaly přizpůsobování strany proletářské třídě, která by se chápala pouze ve statistickém a ekonomickém smyslu. Závěry zmíněné v předcházejících tezích můžeme shrnout tak, že jsou odsouzením jak operaistické koncepce, tak koncepce intelektuální a morální elity. Obě tyto tendence nejsou ve shodě s marxismem a obě se nakonec přibližují ke kluzkému svahu k oportunismu.

Při řešení obecné otázky taktiky na stejném poli, jako je povaha strany, se musí marxistické řešení lišit jak od doktrinářského odklonu od reality třídního boje, které se spokojuje s abstraktními naučenými studiemi a které popírá skutečnou aktivitu, tak od sentimentálního esteticismu, který se snaží halasnými gesty a hrdinským postojem mrňavých menšin vyvolat nové situace a historická hnutí. Také se musí odlišit od oportunismu, který zapomněl na vztah se zásadami, tj. na všeobecný záměr hnutí. Tím, že sleduje pouze okamžitý a zřejmý úspěch, se spokojuje s dovoláváním se izolovaných a omezených požadavků, aniž by dbal o to, jestli tyto požadavky nejsou v rozporu s potřebami připravit se na krajně důležité vítězství dělnické třídy. Chyba anarchistické politiky vychází jak z jalovosti jejích východisek, z její neschopnosti pochopit dialektické fáze skutečného historického vývoje, tak z jejích voluntaristických iluzí, kterými si dělá bláhovou naději, že dokáže urychlit společenské procesy tím, že půjde příkladem a že se jeden nebo mnoho lidí obětuje. Chyba sociálně-demokratické politiky vychází jednak z falešného pojetí marxismu tím, že má za to, že revoluce uzraje sama od sebe bez revolučního povstání z vůle samotného proletariátu, jednak z voluntaristického pragmatismu, který neschopen vzdát se bezprostředních výsledků svých každodenních iniciativ a zásahů, se spokojuje s bojem za cíle, které vyjadřují pouze povrchně zájem proletářských skupin. Neboť tyto jednou nabyté cíle se stávají spíše součástí hry, která zachovává panující třídu, než aby sloužily k připravování se na vítězství proletariátu: tyto cíle jsou částečné reformy, ústupky a výhody, politické i hospodářské, které byly získány od šéfů a buržoazního státu.

Umělé zavádění teoretických pravidel „moderní“ voluntaristické a pragmatické filozofie (Bergson, Gentile, Croce), která je založená na idealismu, do třídního hnutí, nemůže, než dát prostor oportunistickému přitakání novým vlnám reformismu. Tato pravidla a jejich umělé zavádění nemůže být vydáváno za reakci na reformismus už proto, že projevují na první pohled viditelnou náklonnost k buržoaznímu pozitivismu.

Strana nemůže a nesmí svou aktivitu omezit ani na zachování ryzosti teoretických principů a ryzosti organizační struktury, ani na to dosahovat za každou cenu okamžitých úspěchů a početní popularity. V každé době a za všech situacích musí tato aktivita zahrnovat následující tři body:

a) Obhajování a objasňování základních programových principů ve světle nově se objevujících událostí, t edy obhajování a objasňování teoretického vědomí dělnické třídy; b) zajištění kontinuity organizační jednoty a účinnosti strany a její obrana proti zamoření cizími vlivy, které jsou protikladné k revolučním zájmům proletariátu; c) aktivní účast ve všech bojích dělnické třídy včetně těch, které jsou podnícené částečnými a omezený zájmy. Cílem je stimulovat jejich rozvoj, avšak neustále zdůrazňovat jejich souvislost s konečnými revolučními cíly. A to tím, že se představují výdobytky tohoto třídního boje jako most k přechodu ke zcela nutným bojům budoucnosti a tím, že se odsuzuje nebezpečí odevzdání se bojům za částečné úspěchy, jako kdyby byly cílem samy o sobě, a aby byly tyto úspěchy vyměněny za stav aktivity a bojovnosti proletářské třídy, jako je autonomie a nezávislost jejího světonázoru a vlastních organizací, mezi nimiž je nejpřednější a nejdůležitější strana. Nejvyšším účelem této složité činnosti strany je připravit subjektivní podmínky pro připravenost proletariátu, aby byl schopen využít revolučních možností, jen co budou nastoleny dějinami, a aby z nich proletariát vyšel jako vítěz, a ne jako poražený.

oto je výchozím bodem pro odpověď na otázku vztahu strany k proletářským masám, strany a dalších politických stran a proletariátem a dalšími společenskými třídami. Následující taktickou formulaci musíme považovat za chybnou: všechny opravdové komunistické strany by se ve všech situacích měly snažit být masovými stranami, tedy být vždy organizacemi s obrovským členstvím a s takovým rozsáhlým vlivem na proletariát, který přinejmenším převyšuje ostatní samozvané dělnické strany. Taková formulace je karikatura Leninova praktického, relevantního a nesmírně vhodného hesla z roku 1921, a sice: aby byla dobyta moc, nestačí tvořit „ryzí“ komunistické strany a vrhnout je do povstalecké ofenzívy, protože to, co je zapotřebí, jsou početně silné strany s převažujícím vlivem na proletariát. Jinými slovy před dobytím moci a v období, které k němu směřuje, musí strana mít za sebou masy; musí v první řadě získat masy. Pokud se taková formulace používá ve spojitosti s pojmem většina mas, stává se spíše nebezpečnou, protože vystavuje „pravověrné“ leninisty, teď stejně jako v minulosti, nebezpečí, že budou teorie a taktiky vykládat sociálně-demokraticky; protože i když naprosto správně míní, že je třeba vyhnout se nebezpečné praxi, být vtažen do bezhlavých akcí s nedostatečnými silami nebo není-li situace zralá, nekonkrétnost toho, jak má být taková většina mas měřena, tj. zda ve stranách, odborových organizacích nebo jiných orgánech, vede k opačnému nebezpečí – k odklonu od činu za situace, kdy je akce možná i vhodná; tedy když si situace žádá opravdovou „leninistickou“ rozhodnost a iniciativu.

Motto, které prohlašuje, že strana musí mít za sebou v předvečer boje masy, se nyní stalo typickým oportunistickým mottem v plytkých výkladech dnešních pseudo-leninistů, kteří prohlašují, že strana musí být stranou mas ve „všech situacích“. Existují objektivní situace, kdy rovnováha sil není pro revoluci příznivá (přestože v takové chvíli může být blíže k revoluci než za jiných okolností, – to nás učí marxismus – protože historický vývoj se odehrává různým tempem). Za takových situací se dá přání být většinovou stranou mas a požívat dominantního politického vlivu za každou cen dosáhnout jen zřeknutím se komunistických zásad a metod a angažovat se místo toho v sociálně demokratické a maloburžoazní politice.

Musí být zcela jasně řečeno, že v určitých situacích, minulých, přítomných a budoucích, proletariát ve své většině přijal, přijímá a nevyhnutelně přijme v budoucnosti nerevoluční postoj, ať už netečností nebo případně spoluprací s nepřítelem. Přesto proletariát navzdory všemu zůstává všude a vždy potenciálně revoluční třídou, které je uložen revoluční protiútok; avšak pouze pokud v něm přežívá komunistická strana, která poznala, aniž by se kdy vzdala přiměřených konzistentních intervencí, jak se vyhnout cestám, které sice podle všeho směřují k nejjednoduššímu získání okamžité obliby, ale které by ji odklonily od její úlohy a tím pádem odstranily nezbytný podpůrný bod pro zajištění znovuoživení proletariátu. Právě na takových dialektických a marxistických základech (nikdy ne na poli dojmů, pocitů a sentimentálních důvodů) odmítáme přijmout bestiální projev oportunismu tvrdící, že komunistická strana může bez ostychu přijímat všechny prostředky a všechny metody. Někteří se domnívají, že právě proto, že je strana skutečně komunistická, správná v zásadách a v organizaci, může se v politickém manévrování oddávat nejvíce kaskadérským kouskům, ale to, co takové tvrzení opomíná, je, že samotná strana je jak faktorem, tak produktem historického vývoje, a proletariát, tím, že je poddajnější, je jím o to víc. Proletariát nebude ovlivněný komplikovanou obhajobou takových „manévrů“, kterou představí vůdci strany, ale skutečnými výsledky a strana musí vědět, jak takové výsledky předvídat, a to především tím, že využije zkušenosti získané minulými chybami. Pouze správné taktické jednání a vynaložení rozhodné snahy uzavřít před sebou falešné cesty při jasných a respektovaných zásadách činnosti zaručí stranu před degenerací, nikoli pouhé teoretické názory a organizační sankce.

V otázce taktiky je další chyba, která jasně vede zpět ke klasickým oportunistickým postojům, které Marx a Lenin odhalili. Spočívá v tvrzení, že v případě boje mezi třídami a politickými organizacemi, které se odehrávají mimo specifický terén strany, si strana musí zvolit tu stranu sporu, která představuje nejpříznivější vývoj situace k celkovému historický vývoji a měla by více či méně otevřeně tuto stranu sporu podporovat a vytvořit s ní koalici. Záminkou pro toto tvrzení je, že podmínky pro úplnou proletářskou revoluci (kterou uvede strana do pohybu v okamžiku, kdy nastane čas) nastanou pouze tehdy, když politické a společenské formy prodělají dostatečné zrání a vývoj.

Pro začátek – samotné předpoklady, které stojí za takovou politikou, jsou vadné: schéma společenského a politického vývoje, pro které je příznačná rozpracovanost do nejmenších detailů, jelikož prý takto poskytuje nejlepší přípravu na konečný nástup komunismu, náleží k oportunistickému typu „marxismu“ a je základem, na kterém nejrůznější kautsští postavili své očerňování Ruské revoluce a současného komunistického hnutí. Není ani možné obecně stanovit, že nejpříznivější podmínky pro blahodárnou činnost komunistické strany, lze nalézt v rámci určitých typů buržoazního režimu, např. toho nejdemokratičtějšího. Zatímco je pravda, že reakční a „pravicová“ opatření buržoazních vlád často zabrzdily proletariát, není o nic méně pravdou a ve skutečnosti je tomu mnohem častěji, že politika liberálních a levicových buržoazních vlád rovněž zadusila třídní boj a odchýlila dělnickou třídu od rozhodných činů. Přesnější zhodnocení, které skutečně odpovídá marxistickému prokleštění se z demokratického, evolučního a vzestupně pokrokového prokletí, zastává názor, že buržoazie se snaží, a často je v tom úspěšná, střídat své metody a strany ve vládnutí na základě svých kontrarevolučních zájmů. Všechny naše zkušenosti nám ukazují, že kdykoli se proletariát nadchne pro zvraty v buržoazní politice, oportunismus triumfuje.

Zadruhé, i kdyby byla pravda, že některé změny vlády v rámci současného režimu usnadnily další rozvoj proletářské činnosti, zkušenost jasně vypovídá, že takové okolnosti budou záviset na jednom výslovném předpokladu: existenci strany, která včas varovala masy před zklamáním, které bude nevyhnutelně následovat to, co se zdálo být okamžitým úspěchem; ve skutečnosti se nejedná o pouhou existenci strany, ale o její schopnost podnikat akce ještě před bojem, o kterém zde mluvíme, a to způsobem, který bude vnímaný jednoznačně jako autonomní jednání v očích proletářů, kteří následují stranu na základně faktických postojů strany, nikoli na základě schémat, které by bylo vhodné oficiálně přijmout. Strana postavená před boje, které se ještě nemohou rozprostřít jako boj za definitivní proletářské vítězství, se nestane manažerem přechodných požadavků a dosahování cílů, které nejsou přímým zájmem třídy, kterou zastupuje. Strana ani nevymění svůj specifický charakter a autonomní jednání, aby se tak stala druhem pojišťovny pro všechny politické „obroditelské“ hnutí nebo politické systémy a vlády ohrožované údajně „horším státním zřízením“.

Proti potřebě takového směru uvažování o činnosti se často falešně dovolává Marxova vyjádření, že „komunisté všude podporují každé hnutí proti dosavadním společenským poměrům“, a celého Leninovo učení namířeného proti „dětské nemoci komunismu“. Spekulace nad těmito prohlášeními Marxe a Lenina uvnitř našeho hnutí jsou v podstatě podobné spekulacím, ve kterých si libují revizionisté a centristi bernsteinovského a nenninského ražení, kteří se ve jménu Marxe a Lenina vysmívali revolučnímu marxismu.

V první řadě musíme učinit dvě poznámky. Marxova a Leninova vyjádření mají podmíněný historický význam, neboť v Marxově případě se vztahují k předburžoaznímu Německu a v Leninově případě, jak je objasněno v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu, k bolševické zkušenosti v carském Rusku . Neměli bychom zakládat naše řešení taktických otázek za klasických podmínek, tj. že proletariát je v konfliktu s plně rozvinutou kapitalistickou buržoazií, pouze na takovýchto podkladech. Zadruhé podpora, na kterou odkazuje Marx, a „kompromisy“ Lenina (Lenin jako velký marxistický dialektik a bojovník za skutečnou neformální neústupnost mířenou a vedenou k neměnnému cíli, rád „flirtoval“ s takovými pojmy) jsou podpora a kompromisy s hnutími, které jsou pořád ještě nuceny uvolnit cestu vpřed povstáním proti společenským formacím minulosti, přestože to odporuje jejich ideologiím a dlouhodobým cílům jejich vůdců.

Intervence komunistické strany se tedy odehrává jako intervence na poli občanské války, což vysvětluje Leninovy ​​postoje k rolnické a národnostní otázce, postoje během Kornilovova puče a v dalších stovkách případů. Tyto dvě klíčové poznámky, ani Leninova kritika politické dětinskosti, ani žádný marxistický text o pružnosti revoluční politiky neměly nikdy za cíl nabourat záměrně postavený obranný val proti oportunismu; oportunismu, který Engels a později Lenin definoval jako „absenci všeobecných principů“ či jako zapomenutí konečného cíle.

Postavit komunistickou taktiku na formalistickém základě místo na dialektické metodě by znamenalo odmítnutí Marxe a Lenina. Bylo by tím pádem obrovskou chybou tvrdit, že by prostředky měly odpovídat cílům nikoli pro jejich historickou a dialektickou posloupnost v průběhu vývoje, ale dle podobných a analogických vlastností, které prostředky a cíle mohou nabýt v určitém slova smyslu a které bychom mohli nazvat etickými, psychologickými a estetickými. Nemusíme udělat v oblasti taktiky chybu, které se dopouští anarchisté a reformisté v oblasti všeobecných principů, kterým se zdá, že odporuje logickým zákonům to, že odstranění tříd a státní moci přijde prostřednictvím nadvlády proletářské třídy a její diktatury a že zrušení veškeré společenského násilí bude dosaženo uplatněním jak ofenzívního, ​​tak obranného revolučního násilí; násilí revolučního, které svrhne existující moc, a konzervativního, které bude chránit proletářskou moc.

Stejně chybné by bylo tvrdit následující: revoluční strana musí vždycky bojovat, aniž by vzala v úvahu sílu přátel a nepřátel; nebo že například v případě stávky musí komunista vždy trvat na tom, že bude pokračovat až k hořkému konci; nebo že se komunista musí vyvarovat určitých prostředků, jako je přetvářka, úskoky, špionáž atd., protože nejsou dost ušlechtilé nebo příjemné. Marxistická a Leninova kritika povrchního pseudorevolucionářství, které zatarasuje cestu proletariátu, se skládá z úsilí odstranit tyto přihlouplá a přehnaně cituplná měřítka jakožto způsoby, jak řešit problém taktiky. Tato kritika je část zkušeností, kterou definitivně nabylo komunistické hnutí.

Jednou z taktických chyb, které se můžeme díky této kritice vyhnout, je: když mají komunisté za cíl politické rozštěpení s oportunisty, tak bychom tím pádem měli podporovat rozštěpení s odborovými organizacemi, které vedou podporovatelé žluťácké Amsterdamské internacionály. Jde jen o útočný podvod, který překroutil pozice Italské levice tím, že její závěry postavil na argumentaci typu „je nedůstojné setkat se osobně s oportunistickými vůdci“ a dalšími podobnými.

ato kritika „levičácké dětinskosti“ však neznamená, že naši taktiku musí řídit nerozhodnost, zmatek a svévolnost nebo že k dosažení našich cílů jsou vhodné „všechny prostředky“. Říct, že soulad prostředků s konečnými cíli zaručuje revoluční charakter, který nabyla strana a přispění význačných osob či skupin, za kterými stojí oslnivá tradice a kteří takto působili na její rozhodnutí, je jen nemarxistická hra se slovy. Nezohledňuje totiž následky, které mají použité prostředky na samotnou stranu v rámci dialektické hry příčiny a následku, a skutečnost, že odmítáme přisuzovat jakýkoli význam „úmyslům“, které určují iniciativu jednotlivců nebo skupin; a což teprve že přehlíží naši „podezřívavost“, kterou nemíníme jako urážku, vůči takovým úmyslům, kterých se, jak dokázaly krvavé zkušenosti minulosti, nikdy nemůžeme zcela zbavit.

Lenin ve své brožuře o levičácké dětinskosti napsal, že taktické prostředky musí být vybrány předem tak, aby splňovaly konečný revoluční cíl a řídily se jasnou historickou vizí proletářského boje a jeho konečného cíle. Ukázal, že by bylo nesmyslné odmítnout některý taktický prostředek jen proto, že se jeví jako „odporný“ nebo si zasluhuje definici „kompromisu“: místo toho je potřeba rozhodnout, jestli takový prostředek konečnému cíli odpovídá, nebo ne. Pro kolektivní činnost strany a Komunistickou internacionálu tento problém představuje a bude nadále představovat hrůzu nahánějící úkol. Pokud v otázce teoretického principu můžeme říci, že nám Marx a Lenin zanechali spolehlivý odkaz, neznamená to, že není nových úkolů pro teoretický výzkum, které má komunismus dosáhnout, to samé nemůžeme říct o oblasti taktiky, a to ani po Ruské revoluci a zkušenostech z prvních let života nové Internacionály, která byla o Lenina připravena příliš brzy. Otázka taktiky je příliš komplexní, než aby byla řešena zjednodušujícími a sentimentálními odpověďmi „dětinského“ levičáctví. Vyžaduje ve světle jeho starých i nových zkušeností důkladné přispění celého mezinárodního komunistického hnutí. Není v rozporu s Marxem a Leninem, když řekneme, že k rozřešení této otázky je třeba dodržovat zásady činnosti, které, ačkoli nejsou tak životně důležité jako výchozí předpoklady doktríny, jsou přesto závazná jak pro členy strany, tak pro řídící orgány hnutí. Ty by měly uvážit různé způsoby, jakými se situace mohou vyvíjet, a to tak, aby bylo možné co nejpřesněji nastínit, jak by strana měla jednat, pokud by některá z těchto hypotetických situací získala konkrétní podobu.

Situace se musí prostudovat a pochopit předtím, než mohou být přijata taktická rozhodnutí. Ne proto, že by jinak vedly ke svévolnému rozhodování vůdců, k „improvizování“ a „překvapením“, ale proto, že naznačí hnutí, že přišel čas na akci, která byla v co největší míře očekávána. Zříct se možnosti předpovídat taktiku v jejích širších obrysech – ne předpovídat poměry v určité době a místě, což je možné s ještě menší určitostí, ale předpovídat, co bychom měli dělat v různých hypotetických scénářích založených na vývoji objektivních situací – znamená zříci se úlohy strany a popřít jedinou jistotu, kterou můžeme dát, že rozkazy ústředí strany budou mít u jejích členů a mas pozitivní odezvu.

Strana v tomto smyslu není armádou ani státní aparátem, tedy orgánem, ve kterém vládne hierarchická autorita a dobrovolné přistoupení ke straně nehraje roli; je samozřejmé, že pro člena strany tu vždy zůstává možnost nevykonávat příkazy, které neobnáší materiální sankce – odchod ze strany. Dobrá taktika je taková, v případě, že se situace změní a ústředí strany ji nemá čas konzultovat se základnou a ještě méně masami, která nevede k neočekávaným zpětným reakcím uvnitř samotné strany a uvnitř proletariátu, které by mohly působit opačným směrem než k úspěchu revoluční kampaně. Umění předvídat, jak bude základna strany reagovat na rozkazy a které příkazy povedou k dobré odezvě, je umění revoluční taktiky: toto umění může být svěřeno pouze kolektivnímu využití zkušeností nabytých za minulých akcí, které shrnují jasná pravidla jednání; pověřením vůdců strany k plnění těchto úkolů, zajišťují militanti strany, že tito vůdci nezradí svůj mandát a že se zavazují, nikoli jen zdánlivě, k tomu, aby plodně a rozhodně realizovali příkazy hnutí. Vzhledem k tomu, že stranu lze zdokonalovat, ale není dokonalá, tak neváháme říct, že srozumitelnosti a schopnosti přesvědčit o taktických zásadách je třeba mnohé obětovat, a to i tehdy, pokud to s sebou nese určitou schematizaci. Pokud by se naše taktické nástiny zhroutily pod tíhou okolností, nebudeme hledat lék v návratu do náruče oportunismu a eklektismu; nýbrž budeme muset vyvinout znovu úsilí, abychom opět uzpůsobili taktiku úkolům strany. Není to jen dobrá strana, která dělá dobré taktiky, ale dobré taktiky dělají dobrou stranu a dobré taktiky mohou být pouze takové, které jsou pochopené a vybrané všemi, kteří sdílejí základní trajektorii.

Ze samé podstaty odmítáme, že by kolektivní práce strany na definování taktických zásad měla být zadušena nárokem na bezpodmínečnou poslušnost jednomu člověku, jednomu výboru nebo jedné konkrétní straně Internacionály a jejímu zažitému řídicímu aparátu.

Jednání strany zaujímá v klíčových okamžicích boje o moc strategickou pozici, a v takových okamžicích převládá v zásadě vojenská povaha činnosti. V situacích, které předcházejí boj o moc, není činnost strany omezena na funkci čistě ideologickou, propagandistickou a na sdružování komunistů, avšak spočívá, jak jsme již uvedli, na aktivní účasti v jednotlivých bojích, které vyvolává proletariát. Za tímto účelem musí být zpracován systém taktických zásad s přesným cílem stanovit, za jakých podmínek intervence strany a její jednání v rámci takových hnutí, její agitace v srdci proletářského boje, ladí s konečným a revolučním cílem a současně zaručuje příznivý vývoj ideologické, organizační a taktické přípravy.

V další části se budeme zabývat konkrétními problémy a budeme zkoumat, jak naše vypracování konkrétních norem pro komunistickou činnosti souvisí se současnou fází vývoje revolučního hnutí.

II. – MEZINÁRODNÍ OTÁZKY

1. – Ustavení Třetí internacionály

Pokud jde o obnovu revoluční doktríny, tak krize ve II. Internacionále způsobená první světovou válkou byla s ustavením Komunistické internacionály zcela a definitivně vyřešena, avšak z pohledu organizačního a taktického krize v proletářském hnutí vyřešena ve stejné míře nebyla, a to navzdory tomu, že ustavení Kominterny představuje jistě obrovské historické vítězství.

Zásadním faktorem při ustavení nové Internacionály byla Ruská revoluce roku 1917, první slavné vítězství světového proletariátu. Nicméně vzhledem k sociálním podmínkám, které v Rusku panovaly, neposkytla po taktické stránce Ruská revoluce pro revoluce v jiných zemích obecný historický model. V Rusku při přechodu od feudální autokratické moci k proletářské diktatuře neexistovalo období, ve kterém by buržoazní třída měla politickou nadvládu a organizovala se ve vlastním výhradním a stabilním státním aparátu.

Právě proto se historické potvrzení marxistického programu v Ruské revoluci stalo tak obrovsky významné a posloužilo tak ohromně v oblasti zásad k udělení drtivé porážky sociálně demokratickému revizionismu. V organizační rovině se však boj proti II. Internacionále – nedílná součást boje proti globálnímu kapitalismu – nesetkal se stejně přesvědčivým úspěchem a napáchalo se množství chyb, které vedly k tomu, že komunistické strany nebyly efektivní tak, jak jim dovolovaly objektivní podmínky.

o samé platí o oblasti taktiky, v níž nebylo vyřešeno mnoho problémů, dosud nedošlo k jejich správnému rozřešení a v níž figurují témata: buržoazie, moderní buržoazní parlamentní stát s historicky stabilním aparátem, proletariát. Komunistické strany ne vždy vytěžily vše z toho, co by mohly zís kat z proletářské ofenzívy proti kapitalismu a z likvidace sociálně demokratických stran, tj. politických orgánů kontrarevoluční buržoasie.

2. – Světová hospodářská a politická situace

Dnešní mezinárodní situace se zdá být pro proletariát méně příznivá než v bezprostředně poválečných letech. Z hospodářského hlediska jsme svědky částečné stabilizace kapitalismu. Nicméně chápeme, že tato stabilizace znamená pouze to, že byly ovládnuty určité části struktury hospodářství, a ne, že nastala situace, která vylučuje možnost, i v bezprostřední budoucnosti, pro nové sociální nepokoje.

Stále existuje zřetelná kapitalistická krize a její definitivní prohlubování je nevyhnutelné. Na politickém poli jsme svědky oslabení revolučního hnutí téměř v každé rozvinuté zemi, avšak šťastně vyvažované upevněním sovětského Ruska a boji obyvatelstva koloniálních států proti kapitalistickým mocnostem.

aková situace však představuje dvojí nebezpečí. Jednak tím, že je následován chybný situacionistický přistup, který ponechává situacím samotným diktát nad naší vlastní volbou, vzniká sklon k menševismu v tom, jak jsou posuzovány problémy proletářské akce. Za druhé, jestliže by zeslábl tlak skutečných třídních akcí, mohly by být předpoklady, které Lenin považoval za nezbytné pro správné uplatnění taktiky v národní a rolnické otázce, nesprávně aplikovány v rámci celkové politiky Kominterny.

Poválečná proletářská ofenzíva byla následována útokem zaměstnavatelů na proletářské pozice, na který Kominterna odpověděla heslem jednotné fronty. Následně v několika zemích vznikl problém s nástupem demokraticko-pacifistických poměrů, které soudruh Trockij správně odsoudil jako nebezpečí degenerace pro naše hnutí. Musíme se vyvarovat všem výkladům současných poměrů, které před proletariát staví jako zcela zásadní problém boj mezi dvěma částmi buržoasie, mezi pravicí a levicí, a příliš úzké ztotožňování těchto bojujících skupin se společensky jasně odlišitelnými skupinami.

Správný výklad je, že vládnoucí třída má několik způsobů vlády, které jsou v podstatě zredukulovatelné na dvě: metoda reakcionářsky fašistická a metoda liberálně demokratická.

Vycházejíc z analýzy hospodářství, dokázaly již spolehlivě Leninovy teze, že nejmodernější vrstvy buržoasie mají tendenci sjednocovat nejen výrobní mechanismus, ale i svou politickou obranu do těch nejrozhodnějších forem.

Proto je chybné tvrdit, že cesta ke komunismu musí dle obecného pravidla projít fází levicové buržoasní vlády. Pokud by však takový případ nastal, předpoklad proletářského vítězství by spočíval v taktice strany, která se sešikuje proti iluzím vyvolanými nástupem takové levicové vlády a svým trvalým vystupováním, dokonce i v obdobích reakce, vůči politickým demokratickým formám.

3. – Metody práce Internacionály

Jedním z nejdůležitějších úkolů Komunistické internacionály bylo rozptýlení nedůvěry proletariátu v politickou činnost, která vznikla jako důsledek parlamentního úpadku oportunismu.

Marxismus nevykládá politiku jakožto umění používat lstivé metody v parlamentních a diplomatických intrikách, které mohou využívat všechny strany k uskutečňování svých jednotlivých cílů. Proletářská politika zavrhuje buržoazní způsob politiky a předjímá vyšší formy vztahů, které kulminují v umění revolučního povstání. Toto zavržení, které tady ve větších teoretických podrobnostech nepředstavíme, je životně důležitou podmínkou jak pro účinné spojení revolučního proletariátu s jeho komunistickým vedením, tak pro zajištění účelného výběru jednotlivých osob do tohoto vedení.

Pracovní metody Internacionály odporují této revoluční nutnosti. Ve vzájemných vztazích mezi různými orgány komunistického hnutí vítězí často pokrytecká politika, podřízení teoretických motivů náhodným pohnutkám a systém smluv a dohod mezi lidmi, které nezvládli věrně vyjádřit vztahy mezi stranami a masami, vedly k hořkým zklamáním.

Improvizace, překvapení a změny plné teatrálních scén jsou faktory, které příliš snadno vstupují do hlavních a zásadních rozhodnutí Internacionály a které uvádí ve zmatek jak soudruhy, tak i proletariát.

Například většina interních otázek strany je vyřešena na půdě mezinárodních orgánů a kongresů řadou těžkopádných opatření, které jsou sice přijatelné pro různé vedoucí skupiny, ale nepřináší nic užitečného pro skutečný postup růstu strany.

4. – Organizační otázky

Při založení Kominterny mělo velkou váhu stanovisko, že je nutné nastolit obrovskou koncentraci revolučních sil, protože se v té době předpokládalo, že se objektivní podmínky budou vyvíjet mnohem rychleji, než jak se stalo. Nicméně při zpětném pohledu můžeme konstatovat, že bylo vhodnější stanovit organizační kritéria, která by byla přísnější. K formování stran a získání mas nenapomohly ani ústupky anarchistickým a syndikalistickým skupinám, ani malé kompromisy vůči centristům přiznané v jednadvaceti Podmínkách pro přijetí do Komunistické Internacionály. Nenapomohly tomu ani organické fúze se stranami nebo frakcemi stran dosažené politickou „infiltrací“, ani tolerování v některých zemích duplicitní komunistické organizace souběžně se sympatizujícími stranami. Motto pro zorganizování strany na podkladě továrenských buněk, které se spustilo po V. kongresu, nedosáhlo svého cíle jakožto opatření k nápravě zjevných nedostatků, které byly shodně pozorovány v jednotlivých sekcích Internacionály.

Jakmile se toto motto aplikovalo jako obecné pravidlo, obzvláště způsobem, jakým jej vykládalo italské vedení, stalo se prostředkem k vážným chybám a odchýlení se od marxistického teoretického tvrzení, že revoluce není otázkou forem organizace, a od leninistické teze, že organické řešení nemůže být nikdy platné pro všechny doby a všechna místa.

Pro strany působící v buržoazních zemích se stabilním parlamentním režimem je organizace na základě továrních buněk vhodná méně než ta založená na územních útvarech. Je také teoretickým omylem tvrdit, že zatímco strany organizované na územní bázi jsou strany sociálně demokratické, strany založené na továrenských buňkách jsou nefalšované komunistické strany. V praxi typ organizace založené na továrenských buňkách způsobuje, že je ještě obtížnější provádět úkol strany sjednocovat skupiny proletářů napříč obory a typy průmyslu – úkol, který je důležitější tím víc, čím je situace nepříznivější a čím více jsou možnosti proletářské organizace omezené. Návrh na organizaci strany na výlučném základě továrenských buněk doprovází celá řada nevýhod praktické povahy. V carském Rusku se tento problém vynořil za jiných okolností: vztahy mezi majiteli průmyslu a státem byly jiné a bezprostřednost úkolu nastolit ústřední otázku moci způsobila, že nebezpečí stavovské orientace bylo méně kritické.

Systém továrenských buněk nezvyšuje vliv dělníků ve straně, neboť důležité články v síti, které tvoří funkcionářský aparát strany, se skládají z nedělnických a bývalých dělnických elementů. Vzhledem k chybným metodám práce Internacionály se z organizačního hlediska motto „bolševizace“ ukazuje, ze strany aparátu organizace, jehož volby a jehož činnost jsou vykonávány z větší části strojeně, jako tupé a nevyhovující aplikování ruské zkušenosti, které už v mnoha zemích vedlo k ochromení, byť neúmyslnému, spontánních iniciativ, proletářských a třídních sil.

Zachovat organizaci strany na základě místní příslušnosti neznamená, že je nutné vzdát se orgánů strany uvnitř továren: ovšemže v továrnách musí existovat komunistické kolektivy napojené na stranu a podřízené stranické disciplíně, aby se tak vyvíjela odborová sféra strany. Tato metoda vytváří s masami mnohem lepší spojení a zároveň udržuje hlavní organizaci strany méně viditelnou.

5. – Disciplína a frakce

Dalším aspektem motta „bolševisace“ je svěření záruky účinnosti strany centralizované disciplíně a přísnému zákazu frakcionismu.

Poslední příležitostí, kde říct svůj názor ohledně všech kontroverzních sporů je mezinárodní ústřední orgán, ve kterém je nadvláda přiřknuta, pokud ne hierarchicky, tak přinejmenším politicky, Ruské komunistické straně.

aková záruka ve skutečnosti neexistuje a celý přístup k problému je neadekvátní. Faktem je, že se šíření frakcionismu uvnitř Internacionály neuniklo, ale namísto toho byl stimulován, aby přijal zastřené a pokrytecké formy. Kromě toho problém frakcí v ruské straně nebyl, z historického úhlu pohledu, překonán aplikací nějakého vhodného opatření nebo zázračného receptu na podkladě vnitřních organizačních předpisů, ale byl výsledkem a vyjádřením vhodně zvoleného přístupu k problémům doktríny a politické činnosti.

Disciplinární sankce jsou jedním z prvků, které zamezují degeneraci, avšak za předpokladu, že se používají pouze ve výjimečných případech a nestávají se všeobecně závazným pravidlem a téměř až ideálem toho, jak by strana měla fungovat.

Řešení netkví ve zbytečném stupňování hierarchického autoritářství, pro jehož nástupnické slavné posvěcení chybí jak neúplnost dějinných zkušeností v Rusku, jakkoli byly impozantní, tak i fakt, že dokonce i uvnitř staré gardy, oněch ochránců bolševických tradic, byly neshody řešeny způsoby, které nelze považovat a priori za ty nejlepší. Avšak řešení netkví ani v systematickém uplatňování pravidel formální demokracie, které pro marxismus nemají jinou funkci než jako organizační postupy, které se mohou příležitostně hodit.

Komunistické strany musí dosáhnout organického centralizmu, který, přestože počítá s co možná nejširší poradou se základnou strany, zároveň zabezpečuje spontánní vyloučení jakéhokoli seskupení, které se vydalo na cestu vlastního odlišení. Tato centralizace nemůže být dosažena pomocí formálních a automatických hierarchických předpisů, ale, jak říká Lenin, pomocí správné revoluční politiky.

Zásadním charakteristickým rysem rozvoje strany není potlačovat formování frakcí, ale předcházet mu.

Vzhledem k tomu, že je nesmyslné, absurdní či přímo extrémně nebezpečné tvrdit, že strana a Internacionála jsou nějak tajemně zabezpečené proti jakémukoli opětovnému pádu nebo hrozbě upadnout do oportunismu, které by mohlo záviset na měnících se okolnostech zrovna tak jako na působení pozůstatků sociálně-demokratické tradice, musíme připustit, že každý rozdíl názorů, který by nešlo omezit na případ osobního vědomí či poraženectví, se může rozvinout do užitečné činnosti a posloužit k ochraně strany a proletariátu obecně před rizikem vážného nebezpečí.

Pokud se by se takové nebezpečí zvětšovalo, potom rozdílnost názorů nevyhnutelně, ale užitečně, nabude frakční podoby a může vést až k rozkolu; ten by nastal nikoliv z infantilního důvodu chybějící represivní energie na straně vůdců, ale jen z důvodu děsivého předpokladu, že strana selhala a stala se předmětem kontrarevolučních vlivů.

Příklad nesprávné metody můžeme najít v uměle vytvořeném řešení uplatněném na situaci německé strany po oportunistické krizi v roce 1923. Zatímco zmíněné rafinovanosti nedokázaly eliminovat frakční problém, tak zároveň v řadách tak vysoce pokročilého německého proletariátu bránily spontánní rozhodnosti vůči správné třídní a revoluční reakci na degeneraci strany.

Historicky se nebezpečí buržoazního vlivu na třídní stranu neprojevuje jako ustavování frakcí, ale spíše jako obezřetný průnik do strany, který rozdmýchává demagogii jednoty a funguje jako diktatura shora blokující iniciativy proletářského předvoje.

Identifikovat a eliminovat takový poraženecký faktor, toho se nedosahuje uplatněním disciplíny proti frakcionistickým iniciativám, ale spíše úspěšným zvládnutím strany a proletariátu orientovat se proti takové pasti, když se zabývá aspektem nejen revize doktríny, ale výslovným návrhem na důležitý politický manévr s anti-třídními důsledky.

Jedním z negativních dopadů takzvané bolševizace bylo nahrazení vědomé a důkladné politické analytické práce uvnitř strany, která se shoduje s efektivním pokrokem směrem ke skutečně soudržnému centralismu, povrchní a halasnou agitací za mechanická hesla jednoty a disciplíny v zájmu jednoty a disciplíny samé.

Následek této metody má negativní dopad jak na stranu, tak proletariát a oddaluje dosažení „opravdové“ komunistické strany. Tato metoda použitá v řadě sekcí Internacionály je sama o sobě vážným důkazem skrytého, dosud bezprostředně neprojeveného, oportunismu. V současné době se nerýsuje uvnitř Komunistické internacionály ustavení žádné mezinárodní levé opozice, ale pokud by se zhoršovaly nepříznivé faktory, které jsme zmínili, ustavení takové opozice bude současně jak revoluční nezbytností, tak přirozeně vyplývající odezvou na situaci.

6. – Taktické otázky až do V. kongresu

V tom, jak byly vyřešené taktické problémy plynoucí z výše zmíněných mezinárodních situací, se udělaly chybná rozhodnutí. Tyto chyby, stejně jako obdobné chyby v organizační sféře, vycházejí z tvrzení, že lze všechno odvodit od problémů, kterým dříve čelila ruská Komunistická strana.

aktika jednotné fronty by neměla být interpretována jako nějaká politická koalice s jinými takzvanými dělnickými stranami, ale jako využití okamžitých požadavků v konkrétních situacích ke zvýšení vlivu komunistické strany na masy, aniž by došlo k ohrožení jejího autonomního postavení.

Základnu jednotné fronty je proto třeba hledat v proletářských organizacích, ke kterým se dělníci připojují kvůli svému společenskému postavení a nezávisle na své politické víře nebo příslušnosti k nějaké organizované straně. Důvod je dvojí. Zaprvé komunistům není bráněno jak kritizovat jiné strany, tak postupně přijímat do řad komunistické strany ty nové členy, kteří byli dříve závislí na jiných stranách. Zadruhé tento krok zajistí, že masy budou straně rozumět ve chvíli, kdy je nakonec vyzve k mobilizaci za její program a pod jejím výlučným vedením.

Zkušenost nám bezpočtukrát ukázala, že jediný způsob, jak zajistit revoluční uplatnění jednotné fronty, spočívá v odmítnutí politických koalic, ať už trvalých nebo dočasných, stejně tak v odmítnutí výborů určeným k vedení boje, které zahrnují zástupce různých politických stran; rovněž by od komunistické strany nemělo docházet vůči ostatním stranám k vyjednání, návrhům na společné akce a otevřeným dopisům.

Praxe dokázala, jak neefektivní tyto metody jsou, a dokonce zdiskreditovala i jejich počáteční účinek po zneužití, ke kterému došlo.

Politická jednotná fronta, která je založená na ústředním požadavku na uchvácení státu, se stává taktikou „dělnické vlády“. Tady máme nejen špatnou taktiku, ale i očividný rozpor se zásadami komunismu. Jakmile strana vydá výzvu k převzetí moci proletariátem prostřednictvím reprezentativních orgánů buržoazního státního aparátu, nebo se dokonce jen zdrží takový případ explicitně odsoudit, pak opustila a popřela komunistický program se všemi nevyhnutelnými škodlivými důsledky nejen vůči celé proletářské teorii a přesvědčení, ale rovněž tím, že by to byla strana sama, která by vyslovila a schválila takovou ideologickou formulaci. Revize této taktiky provedená na V. kongresu po porážce v Německu se neukázala jako uspokojivá a poslední vývoj na poli taktického experimentování ospravedlňuje výzvy, že by měl být opuštěn dokonce samotný výraz „dělnická vláda“.

Pokud jde o ústřední otázku státu, měla by strana vydat výzvu k diktatuře proletariátu a nic víc. Protože žádné jiné „dělnické vlády“ není.

Heslo „dělnická vláda“ vede pouze a jen k oportunismu, tj. k podpoře nebo k účasti na samozvaných „prodělnických“ vládách buržoazní třídy.

Nic z toho, co jsme zmínili, není v rozporu se sloganem „Všechnu moc sovětům“ a organizacím sovětského typu (zastupujícím orgánům, které zvolili pracující), i když v nich mají oportunistické strany dokonce převahu. Tyto oportunistické strany jsou proti tomu, aby proletářské organizace převzaly moc, neboť je to právě proletářská diktatura (vyloučení nedělnických elementů z volitelných orgánů a moci), kterou dokáže uskutečnit jenom komunistická strana.

Postačuje tedy říct, že vyjádření diktatury proletariátu má jediné synonymum a to: „vláda komunistické strany“.

7. – Otázka „nové taktiky“

Jednotná fronta a dělnická vláda bývaly zdůvodňovány tím, že pouhá existence komunistických stran nestačí k dosažení vítězství, a proto bylo nutné získat masy. A k získání mas bylo nutné bojovat proti vlivu sociálních demokratů na poli takových požadavků, kterým by porozuměli všichni pracující.

Dnes byl učiněn další krok a vyvstal nebezpečný problém: abychom si pojistili vítězství, říkají, musíme se nejprve postarat o to, že buržoazie bude vládnout poddajně a při otevřené diskuzi nebo že u vlády budou třídy mezi buržoazií a proletariátem, což nám umožní připravit se. Druhé stanovisko tím, že připouští možnost vlády vytvořené ze středních tříd, zabředává k totálnímu revizionismu Marxovy doktríny a je srovnatelné s kontrarevoluční platformou reformismu.

Cílem prvního stanoviska je pouze poukázat na objektivní užitečnost podmínek, pokud by dovolovaly lepší provádění propagandy, agitace a organizace. Ale jak jsme už ukázali na konkrétních situacích, stejně nebezpečná jsou obě stanoviska.

Vše nás vede k předpovědi, že liberalismus a buržoazní demokracie, ať už v protikladu nebo ve spojení s „fašistickým“ způsobem jednání, se budou vyvíjet tak, že odejmou komunistické straně její právní záruky – přestože za moc nestojí – vzhledem k tomu, že se sama staví mimo ně a popírá je ve svém programu. Takový vývoj není v žádném případě v rozporu s principy buržoazní demokracie a samozřejmě má své praktické precedenty v práci všech takzvaných levicových vlád a například v programu italské tzv. aventínské parlamentní opozice. Jakákoli „svoboda“ daná proletariátu bude pouze znamenat podstatně rozsáhlejší svobodu pro kontrarevoluční síly, aby v jeho řadách agitovali a organizovali se. Jediná svoboda proletariátu spočívá v jeho diktatuře.

Zmínili jsme už, že i kdyby levicová vláda skýtala pro nás užitečné podmínky, mohly by být využité pouze tehdy, pokud bude strana předtím a potom důsledně zastávat jasně autonomní pozice. Nejde tady o to přisuzovat buržoazii nějakou ​​ďábelskou vychytralost, ale držet se jistoty – bez níž není možné nazývat se komunistou! – že během konečného boje vůči výdobytkům proletariátu povstane jednotná fronta buržoazních sil, ať už osobě Hindenburga, Macdonalda, Mussoliniho nebo Noskeho.

Navykat proletariát na to, aby si z této buržoazní fronty vybíral dobrovolné nebo nedobrovolné stoupence, by představovalo faktor porážky, i kdyby nějaká vnitřní slabost jakékoli části této fronty jednoznačně byla faktorem vítězství.

V Německu po volbě Hindenburga byla vyhlášena volební aliance se sociální demokracií a s jinými „republikánskými“ stranami, tj. buržoazními stranami, jako třeba parlamentní aliance v pruském Landstagu, aby se zamezilo pravicové vládě; ve Francii byl v posledních komunálních volbách (Clichyova taktika) podpořen levý kartel (Cartel des Gauches). Takové taktiky musí být prohlášeny za nepřijatelné, a to z důvodů, které jsme zmínili výše. Dokonce i teze II. kongresu Komunistické internacionály o revolučním parlamentarismu ukládají komunistické straně povinnost jednat na poli voleb pouze na základě přísně nezávislé pozice.

Právě zmíněné příklady nedávných taktik ukazují na jasnou, i když ne úplnou, historickou souvislost s tradičními metodami II. Internacionály: volební bloky a kolaborování, které byly také ospravedlňovány tím, že uplatňují marxistický výklad.

akové postupy představují skutečné nebezpečí pro zásady a organizaci Internacionály. Mimochodem žádný mezinárodní kongres nepřijal rozhodnutí, které tyto metody schvaluje a to se týká i taktických tezí předložených na V. kongresu.

8. – Otázka odborů

Na mezinárodní úrovni Internacionála postupně proměnila své pojetí vztahů mezi politickými a ekonomickými orgány. Představuje to pozoruhodný příklad postupu, který místo, aby odvozoval konkrétní jednání od zásad, dává přednost improvizaci různých nových teorií k ospravedlnění akcí vybraných kvůli jejich zřejmému snadnému uskutečnění a vysoké pravděpodobnosti, že rychle povedou k výsledkům.

Internacionála původně podporovala přijetí odborů do Komunistické internacionály, poté založila Rudou odborovou internacionálu (Profintern). Bylo rozhodnuto, že vzhledem k tomu, že odbory jsou nejlepším místem kontaktu s masami, měla by každá komunistická strana bojovat za jednotu dělnických svazů, a tím pádem nevytvářet své vlastní, a to štěpením odborů pod „žluťáckým“ vedením, nicméně na mezinárodní úrovni měla být Mezinárodní odborová federace, Amsterdamská internacionála, považována a brána jako kontrarevoluční politický orgán Ligy národů, a ne jako organizace proletářských mas.

Následně na základě faktorů, které byly zcela určitě důležité, ale omezené (protože se týkaly úmyslu využít levého křídla anglického odborového hnutí), prohlásilo se, že se má opustit strategie Rudé odborové internacionály, aby se dosáhlo, na mezinárodní úrovni, organické jednoty odborového hnutí s Amsterdamskou internacionálou.

Žádné množství dohadů o měnících se okolnostech nemůže ospravedlnit tak zásadní obrat strategie, protože otázka vztahů mezi mezinárodními politickými organizacemi a odborovými svazy je otázkou principu, protože jde o vztahy mezi stranou a třídou v souvislosti s revoluční přípravou sil a prostředků.

Navíc byly porušeny interní organizační předpisy Internacionály, rozhodnutí totiž bylo příslušným orgánům předloženo jako hotová věc.

Držet se hesla „Moskva proti Amsterdamu“ nevylučovalo a ani nevylučuje bojovat o jednotu odborů v jednotlivém státě. To, že došlo k odstranění tendencí štěpit dělnické svazy (Německo a Itálie), bylo možné jen tím, že štěpící tendence byly zbaveny důvodu tvrdit, že je proletariátu bráněno zbavit se vlivu Amsterdamské internacionály.

Na druhou stranu zjevné nadšení, s nímž naše strana ve Francii podporovala návrh na jednotu světových odborových svazů, nezabránilo tomu, aby prokázala absolutní neschopnost vypořádat se fakticky s problémem jednoty odborů na národní úrovni neštěpícím způsobem.

Nicméně užitečnost taktiky jednotné fronty na celosvětové úrovni není vyloučena, a to i s těmi odborovými organizacemi, které patří do Amsterdamské internacionály.

Levé křídlo italské strany vždy podporovalo a bojovalo za proletářskou jednotu v odborových svazech a tento postoj přispívá k jejich odlišení od hluboce syndikalistických a voluntaristických pseudo-levicových elementů, proti kterým Lenin bojoval. Italská levice má navíc naprosto leninistické pojetí problému vztahu mezi odbory a továrními radami. Na základě ruské zkušenosti a příslušných tezí II. kongresu odmítá Italská levice vážnou odchylku od zásad, která spočívá ve zbavování dělnických svazů založených na dobrovolném členství jakékoli revoluční důležitosti, aby se jimi nahradil utopický a reakční koncept ústavního aparátu s povinným členstvím, které se organicky rozšiřuje po celé šíři systému kapitalistické výroby. V praxi se tato chyba projevuje přeceňováním úlohy továrních rad až k faktickému bojkotování odborů.

9. – Agrární otázka

Agrární otázka byla jasně vymezená Leninovými tezemi na II. kongresu Internacionály. Jejich hlavním ryse bylo znovuzasadit problém zemědělské produkce na jeho historické místo v marxistickém systému a ukázat, že v době, kdy v průmyslovém hospodářství dozrály předpoklady pro zespolečenštění podniků, tak v zemědělském hospodářství stále chybí.

oto stadium, které zdaleka neznamená oddálení proletářské revoluce (která sama vytvoří předpoklady), ukazuje, že problémy chudých rolníků jsou neřešitelné v rámci průmyslového hospodářství a za existence buržoazní moci. To umožňuje proletariátu spojit svůj vlastní boj s osvobozením chudého rolníka ze systému vykořisťování pozemkovými vlastníky a buržoazií, i když se osvobození rolníků nekryje se všeobecnou změnou venkovského výrobního hospodářství.

Velké pozemkové vlastnictví, považované za takové ze zákona, je technicky vzato složené z drobných výrobních podniků. Když je zákonná nadstavba, která drží tuto situaci pohromadě, zničena, jsme svědky rozdělování půdy mezi rolníky. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o vysvobození těchto malých a již samostatných výrobních podniků od kolektivního vykořisťování. To se může stát jen, když budou revolučním způsobem rozbity vlastnické poměry, ústředním představitelem takového rozvratu však může být pouze průmyslový proletariát. Je to proto, že proletariát, na rozdíl od rolníka, není jen obětí vztahů buržoazní výroby, ale je dějinným produktem její zralosti a odsuzuje ji k tomu, aby ustoupila novému odlišnému výrobnímu systému. Proletariát proto ve vzpourách chudých rolníků nalezne drahocenné posily. Podstatnou součástí Leninových taktických závěrů je za prvé to, že je třeba udělat zásadní rozdíl mezi vztahy proletariátu s rolnickou třídou a jeho vztahy vůči reakčním středním vrstvám městské ekonomiky (převážně zastoupenými sociální demokratickými stranami). Za druhé, že je tu nedotknutelný předpoklad nadřazenosti a dominance dělnické třídy jakožto vůdce revoluce.

Rolník se tedy v okamžiku dobytí moci objevuje jako revoluční faktor, ale jestliže se během revoluce proměňuje jeho ideologie pokud jde o staré formy autority a zákonitosti, mnoho se nemění pokud jde o výrobní vztahy, které zůstávají těmi tradičními izolovanými rodinnými farmami, které jsou jedna s druhou ve vzájemné konkurenci. Rolník tím pádem stále představuje hrozbu pro vytvoření socialistického hospodářství. Zájem u něj pravděpodobně vzbudí pouze rozsáhlý rozvoj výrobních kapacit a zemědělských technologií.

Podle Lenina musí být na taktické a organizační rovině půdu nevlastnící zemědělský proletariát (každodenní nádeníci) považován za totéž, co zbytek proletariátu, a musí být zasazen do stejné struktury. Politika proletářské aliance s chudými rolníky – kteří pracují na svých vlastních pozemcích bez ohledu na dostatečnost či nedostatečnost takových pozemků – se stává politikou pouhé neutralizace středního rolníka, který je charakterizován jednak jako oběť určitých kapitalistických vztahů, jednak jako vykořisťovatel pracovní síly. A nakonec je tu bohatý sedlák, který je obecně vykořisťovatelem pracovní síly a přímým nepřítelem revoluce.

V agrární otázce se musí Internacionála vyhnout takovým uplatněním chybné taktiky, které jsou již rozpoznatelné například v politice francouzské strany. Ta se obrací k představě nového typu rolnické revoluce, jež má být stavěna na úroveň dělnické revoluce, nebo k přesvědčení, že revoluční aktivita dělníků může být zapříčiněna povstáním na venkově, zatímco skutečný vztah je opačný.

Z rolníka, kterého přesvědčil program komunistů a který tím pádem připouští politickou organizaci, by se měl stát člen komunistické strany. Je to jediný způsob, jak bojovat proti vzestupu stran, které jsou složené výlučně z rolníků a které jsou nevyhnutelně kořistí kontrarevolučních vlivů.

Rolnická internacionála (Mezinárodní rolnická rada, též Krestinterna) musí zahrnovat rolnické organizace ze všech zemí, které se budou vyznačovat tím, že, obdobně jako dělnické odborové svazy, přijmou za členy všechny ty, kteří mají stejné bezprostřední hospodářské zájmy. Krom toho taktika politických vyjednání, jednotných fronta nebo ustavování frakcí uvnitř rolnických stran – dokonce i s cílem na jejich rozdělení – musí být odmítnuta.

oto taktické všeobecně závazné pravidlo není v rozporu se vztahy mezi bolševiky a socialistickými revolucionáři (SR, též eseři) během občanské války, kdy již existovaly nové zastupující organizace proletariátu a rolníků.

10. – Národní otázka

Lenin též podal základní objasnění teorie lidových hnutí v koloniálních zemích a v některých mimořádně málo rozvinutých zemích. Přestože vnitřní hospodářský vývoj a růst zahraničního kapitálu neposkytly v těchto zemích vyzrálý základ pro moderní třídní boj, objevují se požadavky, které lze vyřešit pouze povstaleckým bojem a porážkou světového imperialismu.

V období boje za proletářskou revoluci v metropolích umožní úplná realizace těchto dvou předpokladů – hospodářský růst a rozrůstání se zahraničního kapitálu – rozpoutání boje, který nicméně na místní úrovni přijme aspekty nikoli třídního konfliktu, ale konfliktu ras a národností.

Elementární zásady leninistické koncepce přesto zůstávají, tedy že světový boj bude řízen orgány revolučního proletariátu a že třídní boj původních obyvatel a nezávislý rozvoj místních komunistických stran musí být povzbuzován, a nikdy se mu nesmí bránit nebo ho dusit.

Rozšíření těchto myšlenek na země, ve kterých byl kapitalistický režim a buržoazní státní aparát etablovaný dlouhodobě představuje nebezpečí, vzhledem k tomu, že se tu národní otázka a vlastenecká ideologie staly kontrarevolučními nástroji a slouží pouze k odzbrojení proletariátu jakožto třídy. Takové úchylky se objevují například v ústupcích, které učinil Radek vůči německým nacionalistům bojujícím proti spojenecké okupaci.

Internacionála musí také požadovat, aby se v Československu vymýtila uvnitř proletářských organizací jakákoli dualita členstva dle národnostní příslušnosti, protože tyto dva národy (Češi a Slováci) jsou na stejné historické úrovni a jejich společné hospodářské prostředí se zcela vyvinulo.

Stavět sám o sobě boj národnostních menšin na úroveň principiální podstaty je tudíž překroucením komunistické koncepce, neboť je zapotřebí zcela odlišných kritérií k rozlišení, zda-li takové boje nabízejí možnost revoluce, nebo reakčního vývoje událostí.

11. – Otázky Ruska

Nová politická ekonomika (NEP) ruského státu, založená hlavně na pojednání Lenina o věcné dani z roku 1921 a Trockého zprávě pro IV. světový kongres, je pro Komunstickou internacionálu evidentně závažnou otázkou. Vzhledem k podmínkám ruského hospodářství a skutečnosti, že buržoazie zůstává v ostatních zemích u moci, nemohli marxisté vylíčit možnosti rozvoje světové revoluce a výstavby socialistického hospodářství jinak.

Vážné politické obtíže Ruského státu, které mu způsobily vnitřní vztahy mezi sociálními silami, problémy s výrobními silami a zahraniční vztahy, vedly k řadě rozporů uvnitř Komunistické strany Ruska; a je opravdu odsouzeníhodné, že mezinárodní komunistické hnutí nenašlo prostředek, jak se v této věci vyjádřit směrodatně a důrazněji.

Během první debaty s Trockým byly jeho úvahy o vnitřním životě strany a jejím novém směru nepochybně správné a jeho uvažování o vývoji hospodářské politiky ruského státu bylo také celkově jasně revoluční a proletářské. Ve druhé diskusi, když Trockij přemítal o chybách Internacionály a když dal najevo, že nejlepší tradice bolševiků není nakloněna způsobu, jakým je Kominterna vedena, nepozbyly jeho úvahy na své oprávněnosti.

Způsob, jakým strana reagovala na tuto vnitřní diskusi, byl nedostatečný a nepřirozený, a to kvůli dobře známé metodě, která se spoléhala na zastrašování osočujícího a obviňování ho ze zakázaného utváření frakcí nebo hůře z bonapartistických sklonů, avšak zcela nepodložených. Pokud jde o poslední diskusi, musíme si hlavně uvědomit, že se točí kolem problémů mezinárodní povahy a to, že se většina ruské komunistické strany k tomuto tématu vyjádřila, neznamená, že by Internacionála na toto téma neměla dále diskutovat a vyslovovat se k němu; otázky ohledně tohoto tématu jsou stále platné, i když se poražená opozice vzdala na toto téma mluvit.

Jak se často stávalo, procedurální námitky a otázky disciplíny zadusily skutečně zásadní témata. To, o co tu jde, není obrana práv menšin, jejíchž vůdci jsou přinejmenším spoluzodpovědní za četné chyby spáchané na mezinárodní úrovni, ale spíše jde o životně důležité otázky pro světové hnutí.

Otázka Ruska musí být předložena Internacionále k důkladné studii. Je třeba vzít v úvahu následující rysy: dnes se ruské hospodářství, podle Lenina, skládá z před-buržoazních, buržoazních, státně-kapitalistických a socialistických částí. Státem řízený velký průmysl je socialistický, jelikož se jedná o výrobu, která je organizovaná a v rukách politického proletářského státu. Distribuce produktů pocházejících z tohoto odvětví je však provozována kapitalistickou formou, a to prostřednictvím konkurenčního mechanismu volného trhu.

V zásadě nelze popřít, že v takovém systému budou pracující (v tomto případě tomu tak vlastně je) nejenže ponecháni v méně než skvělých hospodářských podmínkách, byť je přijali díky svému získanému revolučnímu vědomí, ale že se takový systému bude dál vyvíjet směrem k zvýšení extrahování nadhodnoty prostřednictvím cen placených pracujícími za potraviny, cen placených státem za své nákupy i podmínkami, které se uplatnily při koncesích, obchodu a ve všech jeho vztazích se zahraničním kapitalismem. Je proto nezbytné se ptát, jestli dochází v ruském hospodářství k růstu, nebo poklesu socialistických elementů, což znamená vzít také v úvahu stupeň technické efektivnosti a toho, jak dobře je organizován státní průmysl.

Budování plného socialismu rozšířeného na výrobu a distribuci, na průmysl a zemědělství, je v jedné zemi neuskutečnitelné. Na druhou stranu lze nicméně dosáhnout postupného rozvoje socialistických prvků v ruském hospodářství tím, že se zmaří plány kontrarevolucionářů, kteří jsou podporováni v Rusku bohatými rolníky, novou buržoazií a maloburžoazií a mimo Rusko imperialistickými mocnostmi. Ať už takové kontrarevoluční pikle mají formu vnitřní nebo vnější agrese nebo soustavně probíhající sabotáže a ovlivňování ruského společenského a státního života, jako je například nátlak na postupný zánik tohoto státu a deproletarializaci jeho hlavních rysů, zásadní podmínkou pro úspěch Ruska je, že všechny strany náležející k Internacionále budou spolu navzájem spolupracovat a budou schopny každá přispět k tomuto úspěchu.

Především jde o to, zajistit ruskému proletariátu a ruské komunistické straně aktivní podporu proletářských předvojů, zejména v imperialistických zemích. Nejen, že se musí zabránit agresi vůči Rusku a musí být na buržoazní státy vyvíjen tlak ohledně jejich vztahů s Ruskem, ale ruská strana potřebuje více než cokoli jiného pomoc svých bratrských stran, aby vyřešila své problémy. Třebaže tyto bratrské strany nemají přímou zkušenost s problémy vládnutí, mohou nicméně napomoci vyřešit tyto problémy tím, že budou vyjadřovat třídní a revoluční postoj se zkušenostmi získanými přímo za reálnosti třídních bojů odehrávajících se v jejich vlastních zemích.

Jak jsme uvedli výše, vnitřní vztahy Internacionály nejsou nápomocny tomuto úkolu. Proto je nutné udělat naléhavé změny, aby se napravily problémy v politice a v taktické a organizační sféře, kterým značně uškodila tzv. bolševizace.

III. – ITALSKÉ OTÁZKY

1. – Italská situace

Zhodnocení situace v Itálii, které přisuzuje nedostatečnému rozvoji průmyslového kapitalismu rozhodující význam, je chybné.

Malé rozšíření průmyslu v kvantitativním smyslu a jeho poměrně pozdní historické objevení se byly vyváženy řadou dalších okolností, které umožnily buržoazii v období Risorgimenta, hnutí za svobodu a národní sjednocení Itálie, zajistit si zcela politickou moc a vybudovat mimořádně silnou a komplexní tradici vlády.

Politické protiklady, které historicky charakterizují střetávající se strany – jako je staré dělení na levici a pravici, klerikalismus a svobodné zednářství, demokracii a fašismus – nelze automaticky ztotožňovat se společenskými odlišnostmi, které existovaly mezi vlastníky půdy a kapitalisty, velkou buržoazií a maloburžoazií.

Fašistické hnutí musí být chápáno jako pokus politicky sjednotit protichůdné zájmy různých buržoazních skupin ve jménu kontrarevoluce. Fašismus, vytvořený a přímo podporovaný všemi vyššími třídami (vlastníky půdy, průmyslníky, částmi obchodu, bankéři a podporovány tradičním státním aparátem, monarchií, církví a zednáři), usiloval o splnění tohoto cíle mobilizací elementů uvnitř rozpadajících se středních tříd, které se mu v těsném spojenectví s buržoazií jako celkem podařilo vrhnout proti proletariátu.

o, co se uskutečnilo v Itálii, by nemělo být interpretováno jako nástup nové společenské vrstvy k moci, ani jako zformování nějakého nového státního aparátu s novým programem a ideologií, ani jako porážka části buržoazie, jejímž zájmům by bylo lépe sloužilo přijetí liberálních a parlamentních metod. Demokraté a liberálové, lidé jako Nitti a Giolitti, jsou protagonisté období kontrarevolučního boje, které je dialekticky spojeno s fašistickým obdobím a je stejně tak rozhodující pro poražení proletariátu. Ve skutečnosti to byla právě jejich politika ústupků, se spolupachatelstvím reformistů a maximalistů socialistické strany, která umožnila buržoazii v poválečném období demobilizace odolat tlaku proletariátu a předejít nebezpečí z jeho strany a to přesně v okamžiku, kdy všechny součásti vládnoucí třídy nebyly připraveny na frontální útok.

Fašismus, bezprostředně upřednostňovaný v tomto období vládami, byrokracií, policií, justicí, armádou a tak dále, od té doby úplně nahradil staré politické osazenstvo buržoazie. Neměli bychom se však nechat touto situací ošálit, ani by neměla sloužit jako důvod k rehabilitaci těchto stran a skupin, které byly odstraněny nikoli proto, že prosazovaly lepší podmínky pro dělnickou třídu, ale proto, že prozatím dovršily svou protiproletářskou úlohu.

2. – Politické pozice Komunistické levice

V důsledku toho, jak se vyvíjely výše popsané okolnosti, se skupina, která zformovala Komunistickou stranu, vymezila těmito postoji: jasným rozchodem s iluzorním dualismem buržoazní a parlamentní politické scény a potvrzením revolučního antagonismu mezi proletariátem a buržoazií; propagandou v řadách proletariátu s cílem zničit iluzi, že by střední třídy byly schopné vytvořit klíčové politické velení, převzít moc a vydláždit cestu pro proletářské vítězství; posílením důvěry proletariátu v jeho vlastní historický úkol pomocí propagandy založené na sérii kritických, politických a taktických osobitých a nezávislých pozicích, které jsou pevně svázané skrz řadu následujících situací.

radice tohoto politického proudu má původ v levém křídle socialistické strany před válkou. Zatímco se na kongresech v Reggio Emilia (1912) a Anconě (1914) ustavila majorita schopná bojovat proti chybám reformistů a syndikalistů (syndikalisté do té doby zosobňovali proletářskou levici), objevuje se rovněž uvnitř této majority extrémní levice, která inklinuje k mnohem radikálnějšímu třídnímu řešení. V té době byly správně vyřešeny problémy důležité pro dělnickou třídu, zejména co se týče otázky volební taktiky, spojení s odborovými svazy, koloniální války a svobodného zednářství.

V podstatě celá strana se během světové války postavila proti politice národní jednoty a krajní levice strany, nyní jasně odlišitelná, během následných sjezdů a kongresů (Boloňa, květen 1915; Řím, únor 1917; Florencie, listopad 1917; Řím, 1918) zastávala následující leninistické pozice: odmítnutí politiky obrany národa, (revoluční) defétismus; využití vojenské porážky k nastolení otázky moci; a neustálý boj proti oportunistickým odborovým a parlamentním vůdcům spolu s výzvou k jejich vyloučení ze strany.

Bezprostředně po válce se ústředním představitelem krajní levice staly noviny Il Soviet, které byly i prvními novinami podporující instrukce ruské revoluce a konfrontující protimarxistické, oportunistické, syndikalistické a anarchistické dezinterpretace. Il Soviet správně vymezil základní problémy proletářské diktatury a úkoly strany a od samého počátku obhajoval nutnost rozštěpení Socialistické strany.

oto uskupení podporovalo zdržet se účasti ve volbách, avšak závěry této skupiny byly II. kongresem Internacionály odmítnuty. Nicméně jejich volební abstence nevycházela z antimarxistických teoretických omylů anarcho-syndikalistického typu, jak ukazovala jejich rázná polemika vůči anarchistickému tisku. Použití taktiky zdržet se volební účasti byla doporučena především pro plně rozvinuté parlamentní demokracie, protože takové politické prostředí vytváří specifické překážky pro to, aby byly získány masy pro přesné pochopení výrazu „diktatura“; překážky, které podle našeho názoru nadále Internacionála podhodnocuje.

Dále, volební abstence byla navrhována v době, kdy probíhaly obrovské boje, a které dokonce pohltily i masová hnutí (bohužel dnes tomu tak již není), a nikoliv jako taktika platná pro všechny časy a všechna místa.

Volbami roku 1919 otevřela buržoazní Nittiho vláda obrovský bezpečnostní ventil revolučního tlaku a odvrátila proletářskou ofenzívu a pozornost strany tím, že využila její tradici bezuzdného elektoralismu. Volební abstence „Il Sovietu“ byla tehdy naprosto správná v tom, že reagovala na skutečné příčiny následné proletářské katastrofy.

Na následné boloňské konferenci (říjen 1919) pouze tato abstencionistická menšina správně nastolila otázku rozkolu s reformisty. Marně se však snažila dosáhnout v tomto bodě dohody se sekcí maximalistů, a to i poté co, v zájmu dosažení dohody s nimi, byl obětován bod volební abstence. Po ztroskotání této snahy zůstala abstencionistická frakce jedinou sekcí strany, která až do II. světového kongresu Internacionály pracovala na národní úrovni na vytvoření komunistické strany.

Byla to tedy tato skupina, která bezprostředně a přirozeně symbolizovala, vycházejíce se svých vlastních zkušeností a tradic, směřování levice italského proletariátu k taktice Lenina a bolševismu, která triumfovala před nedávnem Ruskou revolucí.

3. – Práce levicového vedení strany

V rámci nové komunistické strany, která byla založena v lednu 1921 v Livornu, vynakládali abstencionisté veškeré úsilí, aby vytvořili pevné vztahy s dalšími skupinami ve straně. Zatímco pro některé z těchto skupin to byla pouze věc mezinárodních vztahů, která vyžadovala rozkol s oportunisty, pro abstencionisty (kteří se v zájmu disciplíny výslovně vzdali své pozice ohledně voleb) a určitě i pro mnoho dalších částí strany šlo o to, že mezi tezemi Internacionály a ponaučeními z nedávných politických bojů byla naprostá shoda.

Vzorem pro práci levého vedení strany byl výklad italské situace a dříve nastíněné úkoly proletariátu. Při pohledu zpět je jasné, že otálení při ustavení revoluční strany (za které jsou zodpovědné tyto ostatní skupiny) způsobilo, že následný ústup proletářské bojovnosti byl nevyhnutelný.

Ústředí, aby zajistilo pro proletariát v následujících bitvách nejlepší pozice, zaujalo postoj, že ačkoli by mělo být vynaloženo největší úsilí na využití tradičního aparátu rudých organizací, bylo též nutné varovat proletariát, aby nespoléhal na maximalisty a reformisty, kteří zašli dokonce až tak daleko, že přijali mírovou smlouvu s fašismem.

Od počátku strana obhajovala zásadu jednoty odborů a poté předložila ústřední požadavek jednotné fronty, který vyvrcholil ustavením Alleanza del Lavoro neboli aliance odborových svazů. Ať už by byl něčí názor na jednotnou politickou frontu jakýkoliv, fakticky s ohledem na situaci Itálie 1921-1922 byla nemožná; přesněji řečeno strana nikdy nedostala žádné pozvání k účasti na schůzích zaměřených na založení aliance stran. Strana do schůze svolané železničními odbory k ustavení odborové aliance nezasahovala, protože se nechtěla stát prostředkem pro politikaření, které by mohlo poškodit samotnou alianci a ze kterého by mohla být strana obviňována, ačkoliv předtím dala najevo, že tuto iniciativu schvaluje prohlášením, že všichni komunisté uvnitř této nové organizace budou vůči ní dodržovat disciplínu.

Mezi politickými skupinami nakonec k jistým kontaktům nakonec došlo; komunistická strana neodmítala svou účast na nich, avšak ty přišly vniveč, což ukázalo jak na nemožnost dosáhnout shody na poli politické akce, tak i na poraženectví u každé jiné skupiny. Během odlivu revoluční energie bylo vedení schopné udržovat víru dělníků ve svou vlastní třídu a pozvedávat politické vědomí předvoje tím, že odráželo uvnitř proletariátu tradiční machinace pseudorevolučních skupin a stran. Navzdory snahám strany bylo v srpnu 1922, kdy došlo ke všeobecné aktivaci pracujících mas, již příliš pozdě. Proletářská porážka byla nevyhnutelná a od té doby se stal fašismus, otevřeně podporovaný v jeho násilných kampaních složkami řádného liberálně demokratického státu, pánem země. „Pochod na Řím“, který se udál později, pouze formálně legalizoval fašistickou nadvládu.

Dokonce i nyní, navzdory omezené proletářské aktivitě, vliv strany stále převažoval nad vlivem maximalistů a reformistů a postup jejího vlivu již prokázaly výsledky voleb z roku 1921 a mnohočetné porady, které proběhly v rámci odborového svazu CGdL.

4. – Vztahy mezi Italskou levicí a Komunistickou internacionálou

Římský kongres, který se konal v březnu 1922, vyhranil teoretický rozdíl mezi Italskou levicí a většinou Internacionály. Jednalo se o rozdílnost, která byla, dosti špatně, vyslovena dříve našimi delegacemi na III. světovém kongresu a na zasedání rozšířeného výkonného výboru v únoru 1922, během kterých, zejména v případě první události, došlo jistě k několika dětinským pochybením. Římské teze představovaly uspokojivě teoretické a politické odstranění jakéhokoli rizika levicového oportunismu v italské straně.

Pokud jde o praktiku strany, jediná rozdílnost s Internacionálou se týkala toho, jakou taktiku přijmout vůči maximalistům (v PSI). Tato rozdílnost se ale zdála být vyřešena výsledky, které záskala tendence sjednocující různé proudy uvnitř samotné PSI, které vzešly z kongresu Italské socialistické strany v říjnu 1921.

Římské teze byly přijaty jako příspěvek strany k rozhodování Internacionály, a nikoliv jako bezprostřední strategie akce; tyto teze byly potvrzeny vedením strany na rozšířeném výkonném výboru roku 1922 a levice se nepustila do teoretické diskuse právě z důvodu udržení disciplíny k Internacionále a respektování jejích rozhodnutí.

V srpnu 1922 si však Internacionála nevykládala různé faktory stejně jako vedení strany, ale domnívala se, že situace v Itálii je nestabilní ve smyslu oslabení odporu státu a uvažovala o posílení strany na základě fúze s maximalisty uvnitř PSI. Internacionála považovala za rozhodující faktor nikoli poučení, které strana získala při obrovských machinacích kolem srpnové generální stávky, ale štěpení mezi maximalisty a tendencí sjednocující všechny proudy v PSI.

Od této chvíle se obě politické linie definitivně rozchází. Na IV. světovém kongresu v prosinci 1922 se staré vedení postavilo proti většinově přijaté tezi a po návratu delegátů z kongresu do Itálie postoupilo záležitost Komisi pro sloučení a jednomyslně odmítlo přijmout jakoukoli odpovědnost za toto rozhodnutí, ačkoli si samozřejmě ponechalo své administrativní funkce.

Poté v únoru 1923 proběhlo zatýkání a velký útok proti straně; nakonec během zasedání Rozšířeného výkonného výboru v červnu 1923 bylo staré vedení sesazeno a kompletně vyměněno a jako logický důsledek se stalo, že několik stranických vůdců rezignovalo na své funkce. V květnu 1924 stále dávala poradní konference strany levici převážnou většinu vůči středu a pravici strany, a tudíž se Italská levice zúčastnila V. světového kongresu Internacionály v roce 1924.

5. – „Ordinovistická“ tradice současného vedení

Skupina „Ordine Nuovo“ byla založena v Turíně skupinou intelektuálů, kteří navázali kontakty s proletářskými masami v průmyslu v době, kdy už abstencionistická frakce měla v Turíně mnoho stoupenců. Nestálá ideologie této skupiny měla do značné míry původ ve filozofických koncepcích buržoazní a idealistické povahy zděděných částečně od Benedetta Croce. Tato skupina se s komunistickými pokyny sblížila názorově velmi pozdě a vždy vykazovala jako pozůstatky chyby, které se pojily k jejímu původu. Významu ruské revoluce porozuměla příliš pozdě, aby ji mohla užitečně využít pro proletářský boj v Itálii. V listopadu 1917 soudruh Gramsci vydal v Avanti! článek, který tvrdil, že ruská revoluce vyvrátila Marxův historický materialismus a teorie z „Kapitálu“, a který podával v podstatě idealistické vysvětlení. Vůči tomuto článku se okamžitě ozval krajně levý proud, ke kterému patřila i mládežnická federace strany.

Následný ideologický vývoj skupiny okolo Ordine Nuovo, jak ukazuje jejich publikace, směřoval k nemarxistické a neleninistické interpretaci dělnického hnutí. Témata úlohy odborů a strany, ozbrojeného boje a dobytí moci a budování socialismu nejsou v jejich teorii položené správně. Tato skupina namísto toho rozvinula představu systematické organizace pracující třídy, která byla spíše „nutná“ než „dobrovolná“, a která by byla těsně spojená s mechanismem kapitalistické průmyslové výroby.

ento systém vycházející z vnitropodnikových komisí měl vyvrcholit současně v proletářské a Komunistické internacionále, v sovětech a v dělnickém státě prostřednictvím továrenských rad, které měly být organizovány ztělesňujíce dělnický stát ještě před zhroucením kapitalistické moci.

Ba co více, i během buržoazního období měl tento systém převzít funkci budování nové ekonomiky tím, že požadoval a vykonával dělnickou kontrolu nad výrobou.

Později všechny nemarxistické rysy „ordinovistické“ ideologie – utopičnost, Proudhonem inspirovaný syndikalismus a ekonomický gradualismus před dobytím moci, to jest reformismus – byly podle všeho opuštěny, aby takto byly postupně nahrazeny zcela odlišnými teoriemi leninismu. Nicméně skutečnosti, že tohoto nahrazení jejich postojů se dospělo na povrchní a falešné úrovni, se dalo vyvarovat pouze tím, pokud by se „ordinovisté“ neoddělili a nepostavili proti levici; tedy proti skupině, jejíž tradice, nikoli sbližující se s bolševiky výhradně impulzivním způsobem, ztělesňují seriózní příspěvek, který není odvozený z akademických a literárních prací o buržoazních tlustospisech, ale ze zkušeností proletářské třídy. Ovšemže „ordinovcům“ nebylo bráněno vzít si v těsném rámci spolupráce s levicí ponaučení a politicky se zdokonalit, rámci, který později scházel. Jak se ukázalo, přijali jsme prohlášení „ordinovských“ vůdců s určitým nádechem ironie, když oznámili, že hodlají bolševizovat ty lidi, kteří samotné „ordinovce“ uvedli na cestu k bolševickým pozicím v seriózním a marxistickém duchu, nikoli blábolením ohledně mechanických a byrokratických postupů.

Až do doby krátce před světovým kongresem Internacionály v roce 1920 byli „ordinovci“ proti rozštěpení ve staré socialistické straně a ke všem odborovým tématům se stavěli nesprávně. Zástupce Internacionály v Itálii se musel v diskusích proti „ordinovcům“ stavět ostře v otázkách továrenských rad a předčasnému ustavování sovětů.

V dubnu 1920 schválila turínská sekce socialistické strany slavné teze Ordine Nuovo, které vypracoval soudruh Gramsci a které přijal výbor složený z „ordinovců“ a zástupců abstencionistické frakce. Tyto teze, které byly citované v rezoluci II. kongresu Internacionály, ve skutečnosti vyjádřily, i přes neshody ohledně voleb, společné smýšlení vznikající komunistické frakce; tyto teze nepředstavovaly specifické „ordinovské“ pozice, ale sestávaly z bodů vyjasněných a přijatých levým křídlem strany již dávno předtím.

„Ordinovisté“ na nějaký čas přijali pozice levice ohledně Internacionály, ale názory vyjádřené v tezích římského kongresu se podstatně liší od jejich smýšlení, třebaže považovali za vhodné pro tyto teze hlasovat.

Pravým předchůdcem současného „ordinovského“ držení se taktiky a obecné strategie Internacionály byl ve skutečnosti soudruh Tasca a jeho politické vystupování vůči levici na kongresu strany v Římě.

Vzhledem k příznačnému partikularismu „ordinovské“ skupiny a její chuti po konkrétnosti na jedné straně, kterou zdědila z idealistických buržoazních postojů, a na straně druhé k povrchní, a proto neúplné věrnosti pozic, jíž ponechalo vedení Internacionály prostor, jsme nuceni, i přes všechny jejich hlasité protesty o ortodoxnosti, dojít k závěru, že teoretická věrnost pozic „ordinovců“ (která je rozhodujícího významu, protože poskytuje podklad pro skutečnou taktiku) k leninismu je stejně bezcenná jako jejich podpora tezí římského kongresu.

6. – Politická práce současného vedení strany

Od roku 1923 do současnosti vedla práce vedení strany, kdy musíme mít na paměti obtížnost situace za jaké se uskutečňovala, k chybám, které jsou v podstatě obdobné jako ty, které byly popsány v souvislosti s mezinárodní otázkou, až na to, že se z části tyto chyby staly vážnější kvůli původním programovým odchylkám ordinovistů.

Účast ve volbách roku 1924 byla politicky velmi šťastným krokem, totéž ale nejde říct o návrhu na společnou akci se socialistickými stranami, ani o tom, že byl tento návrh onálepkován jako „proletářská jednota“. Zrovna tak trestuhodná byla nadměrná tolerance některých volebních machinací terzinternacionalistů (levého proudu uvnitř PSI). Avšak nejzávažnější problémy se týkaly otevřené krize, která následovala po atentátu na Matteottiho.

Politika vedení byla založena na nesmyslné představě, že oslabení fašismu by k akci vedlo nejprve střední třídy a později proletariát. Na jedné straně to znamenalo nedostatek víry ve schopnost proletariátu jednat jako třída, a to navzdory jeho neustálé bdělosti před dusícím tlakem fašismu, a na druhé straně nadhodnocení iniciativy středních tříd. Ve skutečnosti, aniž bychom se v této otázce odkazovali na jasné marxistické teoretické postoje, lze z italských zkušeností vyvodit takové hlavní poučení, že střední vrstvy budou pasivně sledovat tu nejsilnější stranu, a proto mohou podpořit kteroukoli z nich. Takže v letech 1919-1920 podpořily proletariát, pak v letech 1921-1923 stály za fašismem, a teď, po významném období velkého vzruchu v letech 1924-1925, opět podporují fašismus.

Vedení strany udělalo chybu, že opustilo parlament a zúčastnilo se prvních schůzí tzv. aventínského parlamentu, zatímco měli zůstat v parlamentu, zahájit politický útok na vládu a okamžitě přijmout pozici i proti moralistickým a ústavním předpojatostem aventínských opozičníků, kteří samotní byli určujícím faktorem toho, že výsledek této krize bude ve prospěch fašismu. To by nebránilo komunistům v tom shodnout se, že opustí parlament, ale dovolilo by jim, aby to udělali při zachování netknutosti své charakteristické identity, a aby parlament opustili výhradně ve vhodné době, tj. když bude situace zralá na to povolat masy k bezprostřední akci. Byl to jeden z těch klíčových okamžiků, které ovlivňují budoucí situace; byla to proto zásadní chyba, rozhodující test schopnosti vedení, a vedla k tomu, že dělnická třída velmi nepříznivě zužitkovala jak oslabení fašismu, tak i zřetelné selhání aventínského parlamentu.

Návrat do parlamentu v listopadu 1924 a prohlášení vydané Repossim byly prospěšné, jak ukázala vlna proletářského souhlasu, přišly však příliš pozdě. Vedení se po dlouhou dobu nebylo schopné rozhodnout, až to nakonec udělalo pod tlakem strany a Levice. Příprava strany byla provedena na základě fádních pokynů a neskutečně chybného vyhodnocení možných perspektiv situace (Gramsciho referát k Ústřednímu výboru, srpen 1924). Příprava mas, která se opírala o podporu Aventínu spíše než aby si přála jeho kolaps, se v každém případě zhoršila, když strana navrhla opozičním stranám, aby zřídily svůj vlastní anti-parlament. Tato taktika nebyla v každém případě v souladu s rozhodnutími Internacionály, která nikdy nezvažovala, že návrhy budou předkládány stranám, které byly zjevně buržoazní; ba co hůře, tato taktika se nacházela zcela mimo rámec komunistických východisek a taktiky a mimo marxistické pojetí dějin. Ať už by mělo vedení pro takovou taktiku jakékoli možné vysvětlení – vysvětlení, které bylo odsouzeno k tomu získat stejně jen velmi omezenou ozvěnu – není pochyb o tom, že tato taktika předkládala masám nesprávnou představu nějakého „anti-státu“ oponujícího a bojujícího proti tradičnímu státu, zatímco podle historického pohledu našeho programu neexistuje pro nějaký „anti-stát“ jiná základna, než pouze v zastoupení jediné produktivní třídy, a to v sovětu.

Volání po nějakém anti-parlamentu, který by se v zemi opíral o podporu dělnických a rolnických výborů, by znamenalo svěřit roli vedení proletariátu zástupcům kapitalistických společenských skupin, jako jsou Amendola, Agnelli, Albertini atd.

Mimo jistotu, že takováto situace nenastane, situace, která by mohla být označena pouze za zradu, představuje v prvé řadě už předložení takové situace jakožto perspektivy pramenící z komunistického návrhu zradu východisek a oslabení revoluční přípravy proletariátu.

Další aspekty práce vedení také dávají příležitost ke kritice. Byla vydána velká spousta hesel, které neodpovídají ani jediné skutečné možnosti uskutečnění a ani nenaplnily jakýkoli viditelný náznak agitace mimo stranický aparát. Ústřední požadavek na dělnické a rolnické výbory, objasňovaný zmateně a rozporuplným způsobem, nebyl ani pochopený ani následovaný.

7. – Odborová činnost strany

Během stávky dělníků železářského průmyslu v březnu 1925 byla učiněna další vážná chyba. Vedení mělo předpovídat, že rozčarování proletariátu nad aventínským blokem ho požene do třídních akcí a vlny stávek. Pokud by to vedení předvídalo, mohlo by být možné přimět FIOM k národní stávce (stejně jako se vedení podařilo přimět FIOM k účasti na stávce iniciované fašisty) tím, že by zřídila agitační výbor pro kovoprůmysl založený na místních organizacích strany, které by byly stávce značnou oporou po celé zemi.

Postoj vedení, který zaujalo k odborům, neodpovídal jasně heslu za odborové sjednocení uvnitř Konfederace; heslo, které by mělo být i nadále dodržováno, a to i přes organizační rozklad Konfederace. Pokyny strany odborovým organizacím prokázaly chyby Ordinovistů, pokud jde o činnost v továrnách: nejenže v továrnách vytvářeli nebo navrhovali vytvářet množství konfliktních organismů, ale často i uváděli hesla, která znevažovala odbory a koncepci nezbytnosti odborů jakožto orgánů proletářského boje.

Následkem této chyby se dospělo k mizerné dohodě v turínském FIATu; stejně tak způsobila zmatek okolo voleb předáků v továrně, to jest na odborovém terénu, když nebyla správně stanovena kritéria výběru mezi kandidáty z řad třídních kádrů a kandidáty ze stranického seznamu.

8. – Aktivity strany v agrárních a národních záležitostech

Bylo zcela správné vydat výzvu k vytváření obranných rolnických sdružení, tato práce však byla vedená až příliš výhradně shora stranickými funkcionáři.

Navzdory obtížím neodmyslitelně spjatým s danou situací je nutné prohlásit, že nahlížet na naše úkoly v této oblasti byrokratickým způsobem je nebezpečné, což samozřejmě platí pro každou jinou stranickou činnost.

Musíme jasně stanovit správný vztah mezi rolnickými sdruženími a dělnickými odbory a to v následujícím smyslu: dělníci pracující v zemědělství musí vytvořit federaci příslušející k Confederazione del Lavoro, a přitom musí CdL a tyto rolnická sdružení spojovat těsná aliance jak na centrální, tak i místní úrovni.

Při řešení zemědělské otázky je potřeba vyvarovat se všem regionálním, a zejména „specificky jihoitalským“ koncepcím (a již pro to existují určité důkazy). To stejné platí, pokud jde o požadavky na regionální autonomii, které podpořily některé nové strany; s nimi my musíme bojovat otevřeně jako s reakcionáři, místo abychom s nimi seděli u stolu a byli vtaženi do nesmyslných jednání.

aktika usilující o alianci s levým křídlem lidové strany (Miglioli) a rolnickou stranou nepřinesla žádné příznivé výsledky.

Znovu byly dělány ústupky politikům, kteří jsou mimo jakoukoli třídní tradici; a to aniž by se dosáhlo očekávaného pohybu uvnitř mas, naopak to často způsobilo dezorientaci částí naší stranické organizace. Nesprávné bylo rovněž přecenění důležitosti opatření mezi rolnictvem kvůli hypotetické politické kampani proti vlivu Vatikánu; problém samozřejmě existuje, ale takovýmito prostředky nebude adekvátně vyřešen.

9. – Organizační práce vedení strany

Není pochyb o tom, že práce na reorganizaci strany po fašistickém náporu vedla k některým vynikajícím výsledkům. Tato reorganizace si nicméně uchovala až příliš technicistní charakter; místo toho, aby zajistila centralizaci prostřednictvím jasných a jednotných statutárních pravidel, které by byly závazné pro všechny soudruhy a místní výbory, byl učiněn pokus o prosazení centralizace pouhým prostřednictvím intervencí ústředního aparátu. Byl by to velký krok vpřed, kdyby se základním organizacím umožnilo vrátit se zpět k volbě vlastních výborů zejména v období, kdy byly okolnosti nejpříznivější.

Pokud jde o nárůst a následný pokles členů ve straně, nemluvě o odlivu jedinců přijatých do strany během Matteottiho aféry, kteří odcházeli stejně rychle jako přišli, ukazuje to, jak tyto záležitosti závisí na měnících se podmínkách, spíše než na nějakých hypotetických výhodách, jaké může mít celková změna směru.

Dopady a výhody měsíc dlouhé kampaně náboru členů byly zveličené. Pokud jde o organizaci na úrovni továrních buněk, vedení strany musí zřejmě uskutečnit všeobecné usnesení Kominterny, věc, na kterou jsme již odkazovali jinde. Ta byla však provedena nepravidelně a nestejnoměrným způsobem, který zahrnoval celou řadu rozporů, a teprve po velkém tlaku od základních členů strany bylo dosaženo jistého systémového narovnání.

Bylo by lepší, kdyby byl systém mezioblastních tajemníků nahrazen systémem inspektorů, tímto by vzniklo bezprostřední spojení, politické, spíše než technicistní, mezi vedením strany a její tradiční organizační základnou, tj. územními federacemi. Úkolem inspektorů by měla být na prvním místě aktivní intervence v případě, kdy existuje nutnost znovu obnovit základní stranickou organizaci, a starat se poté o ni a asistovat ji do doby, než bude obnoveno normální fungování organizace.

10. – Vedení strany a otázka frakcionismu

Kampaň, která vyvrcholila během příprav na náš třetí kongres, byla úmyslně zahájena po V. světovém kongresu, nikoli jako propagační práce a rozvinutí pokynů Internacionály skrze celou stranu s cílem vyvolat skutečně kolektivní a pokročilé uvědomění, ale jako agitace, jejímž cílem bylo co nejrychleji a s minimem úsilí přimět soudruhy, aby se vzdali své podpory názorů stranické levice. Nebylo vzato v úvahu, zda bude tato kampaň pro stranu prospěšná, nebo škodlivá, pokud jde o její efektivnost vůči vnějšímu nepříteli, jediným cílem bylo dosáhnout tohoto interního cíle jakýmikoli prostředky.

V jiné části jsme mluvili, z historického a teoretického hlediska, o falešné představě potlačovat shora tendence utvářející vnitrostranické frakce. V případě Itálie akceptoval V. kongres Internacionály to, že se levice zříká pracovat jako opozice uvnitř strany a že se nadále bude podílet na všech aspektech stranické práce s výjimkou její účasti na politickém vedení strany, a proto kongres odsouhlasil, že tlak shora na levici v italské straně by měl být zastaven. Tato dohoda však byla porušena vedením italské strany kampaní, ve které nešlo o ideologické zásady a taktiky, ale o disciplinární obvinění jednotlivých soudruhů, kteří byli předvedeni před federální kongresy a kritizováni zcela jednostranným způsobem.

Na ohlášení kongresu vznikl spontánně „Výbor pro dohodu“ (Comitato d’intesa), jehož cílem bylo zabránit jednotlivcům a skupinám reagovat tím, že by opustili stranu, a soustředit činnost všech soudruhů levice ve společný a odpovědný postoj uvnitř přísných hranic disciplíny za podmínek, které zaručovaly všem soudruhům právo účastnit se porad strany. Tuto akci vedení využilo a zahájilo kampaň, která vylíčila soudruhy levice jako frakcionisty a štěpící elementy, jejichž právo vést svou obhajobu bylo odňato a proti kterým byly uplatněny hlasy získané od federálních výborů za použití nátlaku shora.

ato kampaň pokračovala ve frakční revizi stranického aparátu a místních stranických kádrů způsobem, jakým byly prezentovány písemné příspěvky k diskusi a odejmutím možnosti zástupců levice účastnit se federálních kongresů. Tato kampaň bylo korunována systémem automatického přiřazování hlasů všech, kteří se na konference nedostali, pro teze vedení strany.

Ať už by mohl být výsledek takových opatření, co se týče získání prosté početní většiny, jakýkoli, ve skutečnosti ji, spíše než k zvýšení ideologického vědomí strany a její prestiže mezi masami, tyto opatření poškodily. Pokud se předešlo nejhorším důsledkům těchto opatření, stalo se tak díky zdrženlivosti soudruhů levice; ti se podrobili takové drtivé porážce ne proto, že by věřili, že pro ni existuje alespoň sebemenší opodstatnění, ale pouze proto, že byli oddáni cíli strany.

11. – Návrh pracovního programu strany

V předchozích tezích jsou vytyčené předpoklady, z nichž by, podle Levice, měly vycházet obecné a specifické povinnosti strany. Je však zřejmé, že tato otázka může být řešena pouze na základě mezinárodních rozhodnutí. Levice tedy může pouze nastínit schéma akčního programu jakožto návrh Internacionále ohledně toho, jak by mohly být nejlépe plněny úkoly její italské sekce.

Strana musí připravit proletariát na oživení jeho třídní činnosti a na boj proti fašismu tím, že bude čerpat z krutých zkušeností poslední doby. Současně musíme zbavit proletariát mámení, že může být něco získáno změnou buržoazní politiky, nebo že nějaká pomoc přijde z městských středních tříd. Zkušenosti liberálně-demokratického období mohou být použity k tomu, aby se zabránilo opětovnému vzniku těchto pacifistických iluzí.

Strana nebude směřovat ke stranám protifašistické opozice žádné návrhy na společné akce, ani se nebude angažovat v politice orientované na oddělení levice od této opozice a ani se nebude snažit tlačit tzv. levicové strany „více nalevo“.

Za účelem mobilizace mas kolem svého programu bude strana upřednostňovat taktiku jednotné fronty zdola a bude pozorně sledovat hospodářskou situaci s cílem formulovat bezprostřední požadavky. Strana se zdrží toho, aby se zastával jakožto hlavní politický požadavek nástup vlády, která by přiznávala záruky svobody; strana nebude navrhovat „svobodu pro všechny“ jako prostředek k třídnímu vítězství, ale naopak bude zdůrazňovat, že svoboda pro dělníky znamená omezení svobod vykořisťovatelů a buržoazie.

Dnes, kdy je strana postavena před vážný problém oslabování třídních odborů a dalších bezprostředních organismů proletariátu, bude strana vyzývat k obraně tradičních rudých odborů a k nutnosti jejich obrození. Ve své práci v továrnách se vyvaruje vytváření orgánů, které by měly tendenci podkopávat toto opětovné obnovení odborů. Strana s přihlédnutím k současné situaci bude pracovat na tom, aby odbory fungovaly v rámci „továrních odborových sekcí“, které, představujíce silnou odborovou tradici, jsou vhodnými orgány k řízení dělnických bojů, neboť právě v továrnách dnes existují příležitosti k boji. Budeme se snažit, aby byly ilegální interní výbory volené prostřednictvím továrních odborových sekcí, s tím, že jakmile to bude možné (v současné době tomu tak není), budou tyto výbory voleny shromážděním zaměstnanců továrny.

Co se týče otázky organizace na venkově, lze uvést to, co jsme dříve zmínili ohledně agrární situace.

Jakmile budou všechny možnosti pro organizaci proletářských skupin využity na maximum, je možné, aby heslo „výbory pro dělníky a rolníky“ bylo námi použito při dodržení následujících kritérií: a) Výzva k ustavování dělnických a rolnických výborů nesmí být zahájena nějakým nahodilým a nesouvislým způsobem, ale musí se rozběhnout vpřed v energetické kampani, jakmile měnící se situace učiní potřebu nové organizační struktury pro masy, tj. kdy lze takové motto identifikovat nejen jako výzvu k organizaci, ale jako bezprostřední výzvu k akci; b) Jádro výborů bude muset být složeno ze zástupců tradičních masových organizací, jako jsou odbory a obdobné organismy, a to navzdory tomu, že byly postižené reakcí. Nesmí být složeno z reprezentací politických delegátů; c) Později budeme moci výbory vyzvat k tomu, aby vyhlásily volby, předtím ale budeme muset ujasnit, že to nejsou sověty, tj. orgány proletářské vlády, ale vyjádření lokální a národní aliance všech vykořisťovaných za účelem jejich společné obrany.

Pokud jde o vztahy s fašistickými odbory, tak jelikož se dnes ani formálně nejeví jako dobrovolné spojení sil mas, ale jsou skutečnými oficiálními orgány aliance mezi zaměstnavateli a fašismem, musí být zcela odmítnuta výzva k proniknutí do těchto svazů s cílem je rozvrátit. Musí být vydána výzva k souběžné obnově rudých odborových svazů spolu s veřejným odsouzením těch fašistických.

Organizační opatření, která by měla být přijata uvnitř strany, byla částečně uvedena. Za současných podmínek je nutné taková opatření koordinovat s naléhavými potřebami, která na tomto místě nemůžeme rozebírat (ilegalita). Je však naléhavě nutné, aby byla tato opatření řešena systémově a vyjádřena jako jasná statutární pravidla závazná pro všechny, abychom se vyvarovali záměně zdravého centralismu za slepou poslušnost k svévolným a rozporným pokynům; postup, který je nebezpečím pro skutečnou jednotu strany.

12. – O vnitřní situaci strany

Vnitřní politické a organizační problémy, s nimiž se naše strana potýká, nelze vyřešit konečným způsobem uvnitř národního rámce, neboť řešení závisí na vývoji vnitřní situace a vývoji politiky Internacionály jakožto celku. Byla by to vážná a hanebná chyba, kdyby národní i mezinárodní komunističtí vůdci i nadále prosazovali hloupou metodu uplatňování nátlaku shora proti levici uvnitř italské strany a zjednodušování složitých problémů stranické politiky a ideologie na případy chování jednotlivců.

Vzhledem k tomu, že se levice bude svých názorů držet, tak těm soudruhům, kteří nemají v úmyslu se jich zříci, by mělo být umožněno v atmosféře bez pletichaření a vzájemných obvinění vykonávat loajálně činnost, ke které se zavázali; t.j. dodržovat rozhodnutí stranických orgánů a vzdát se veškeré opoziční činnosti, aniž by však byly povinováni podílet se na vedení strany. Tento návrh očividně ukazuje, že situace není zdaleka dokonalá, ale bylo by nebezpečné, kdyby si strana nalhávala, že tyto vnitřní nesnáze mohou být odstraněny tím, že se na organizační problémy aplikují pouhá mechanická opatření, nebo že pozice obsadí určitými jedinci. Šíření této iluze by bylo vážným útokem proti straně.

Pouze tím, že opustíme tento úzkoprsý přístup a uznáme skutečný rozsah problému a postoupíme jej před stranu a Internacionálu, podaří se nám skutečně docílit toho, že unikneme jedovaté atmosféře uvnitř strany a vykročíme k řešení všech potíží, kterým je dnes strana vyzvána čelit.

(První část těchto Lyonských tezí, „Obecné otázky“, vyšla v „L’Unità“ ve dnech 12., 14., 23. a 26. ledna 1926; kompletní text vyšel jako brožura s názvem „Teze pro III. kongres“, Řím 1926).