O pražskému jaru 1968: stalinismus s lidskou tváří

O knize Jiřího Pelikána.

Rádi bychom se touto otázkou zabývali prostřednictvím kritiky knihy.

Jiří Pelikán byl, jak víme, jedním z vůdců a představitelů slavného pražského jara. Z tohoto důvodu nás zajímá jeho kniha „Ein Frühling, der nie zu Ende geht“ (S. Fischer 1976). Jako mluvčí svých soudruhů, kteří byli odsouzeni k mlčení, sleduje Pelikán v této knize na jedné straně cíl „podat upřímné svědectví o naší generaci, generaci, která prošla školou hnutí odporu, vybudovala socialistickou společnost a později ji podrobila kritickému a sebekritickému zkoumání“. Na druhé straně chce nastolit otázku budoucnosti socialismu: „Mám po všech svých zkušenostech stále právo věřit v autentický socialismus, který se liší od toho sovětského? (…) Jaké jsou nezbytné předpoklady (…) a co nám zaručuje, že ‚degeneracesocialismu, který byl tak dlouho zvrácený, nezkazí šance na další socialismus v rozvinutých zemích? Otázky a otázky…“ (s. 11 a 13).

I když jsou jeho svědectví, otázky a odpovědi zajímavé, svědčí o absolutní neschopnosti odklonit se od stalinismu. To za předpokladu, že člověk pochopí, že stalinismus se nevyznačuje policejní diktaturou, terorem, pomluvami, „absencí demokracie“ atd., ale spíše svou historickou rolí a historickým obsahem. Uvidíme, že takzvaný „socialismus s lidskou tváří“ pouze zpochybňuje brutální formy, ve kterých se stalinistická politika odehrává, a v žádném případě nezpochybňuje tuto politiku samotnou, kterou naopak tlačí k jejím extrémním antikomunistickým důsledkům.

Navíc nepřekvapuje, že Pelikán není schopen se odpoutat od stalinismu. Nejedná se o osobní neschopnost, ale o neschopnost, která, jak sám říká, charakterizuje a je vrozená celé generaci: generaci, která vstoupila do Komunistické strany (KS) v době druhé imperialistické války; která, snad v domnění, že se připojuje ke komunismu, se připojila právě… ke stalinismu! Ať už jde ve své kritice jakkoli daleko, nikdy toto zásadní přistoupení nezpochybňuje. Typickým příkladem toho je Pelikán sám. V roce 1939 „přistoupil ke komunismu“: ve skutečnosti je součástí národní odbojové fronty, obrany vlasti, jednoty všech „antifašistických“ tříd, zkrátka se přidal ke stalinismu. Částečně však byl – už tehdy! – v opozici vůči Rusku. Rusko tehdy přehodnotilo svou dosavadní politiku (spojenectví se západními imperialismy) a uzavřelo pakt s Německou říší, či spíše si s ní rozdělilo Polsko. Tento německo-sovětský pakt1 způsobil strašlivé šoky v KS, zejména v „komunistických“ stranách, ve kterých byly nejsilnější demokratické a nacionalistické tradice, Francouzské komunistické straně (PCF) a v ještě větší míře KSČ.

Ta posledně uvedená byla „spojena s lidem (…), bojovali proti nacistické okupaci od prvního dne, ale většinou v rozporu s instrukcemi Moskvy“ (s. 34),

popisuje Pelikán a tuto obecnou skutečnost dokládá svou osobní zkušeností:

„Jednoho večera se můj bratr vrátil domů velmi ustaraný. ‚Máme distribuovat leták, který ještě musím napsat. Nemůžeme šířit instrukce strany, které přicházejí přímo z Moskvy, musíme je přepsat.‘ Přečetl mi instrukce od vedení strany, které bylo v té době v Moskvě. V podstatě sdělovaly: tato válka je nespravedlivá válka mezi imperialistickými zeměmi, které chtějí rozdělit svět; my, čeští komunističtí odbojáři, nemáme zájem ji podporovat; němečtí vojáci v Československu, proletáři v uniformách německé armády, jsou třídní bratři; proto je nutné bojovat proti šovinistické propagandě maloměšťácké buržoazie, protože naším hlavním nepřítelem je anglický, francouzský a americký imperialismus, stejně jako prezident Beneš v londýnském exilu; s ním také musíme bojovat.

‚Nemůžeme distribuovat leták s takovými pokyny,‘ řekl můj bratr, ‚lidé tady by tomu nerozuměli. Pomoz mi je přepsat.‘

Naštval jsem se. ‚Ne, ne! Pokud vedení strany v Moskvě zaujme takový postoj, dokazuje to, že nechápe náš boj proti nacistickým okupantům, našemu hlavnímu nepříteli. A myslí na ostatní, nekomunisty, kteří bojují v odboji? I oni jsou našimi spojenci a není důvod, abychom mezi sebou bojovali!‘“ (s. 32, lepší překlad oproti původnímu francouzskému vydání).

Parodie na „revoluční defétismus“, kterou tehdy praktikovala Kominterna, byla opravdu nechutná2. Ale nejen proto, že byla dána do služeb zájmů ruského státu, a nikoli mezinárodního proletariátu, ale především proto, že za tímto účelem formálně obnovila správné odsouzení imperialistické války a sociálpatriotismu, požadavek mezinárodního třídního boje, a protože tato karikaturní mezihra mezi dvěma obdobími spojenectví s dominantním imperialismem, omluva vlastenectví a obrana demokracie sloužila ve skutečnosti pouze k zesměšnění a s konečnou platností k likvidaci základních pozic Komunistické internacionály. Všimněte si však, že to nebylo to, co Tillona, Pelikána a spol. šokovalo, ale naopak samotný fakt, že je vyvoláván, byť jako karikatura, přízrak třídního boje, představy – jaká hrůza! – „boje mezi námi“.

Pelikánovo „námi“ samozřejmě neznamená mezinárodní proletariát, ale „vlastence“ a obecněji všechny Čechy. A právě z hlediska tohoto „námi“ pranýřuje „další legendu: Hitler byl poražen pouze sovětskou armádou, jen ta nás osvobodila. Jinými slovy, ostatní Spojenci nevedli vážnou válku proti nacistům, ale jen čekali, až Sovětský svaz zeslábne, aby ovládli svět. Není pochyb o tom, že Sovětský svaz přinesl největší oběti ve druhé světové válce; to je jeho zásluha v dějinách a moji krajané a já sám mu za to budeme vždy vděční; (…) Proč skrývat skutečnost, že i jiné země – Spojené státy, Anglie, Francie atd. – přinesly oběti? Že bojovaly a podporovaly naši věc?“ (s. 55). Zde máme způsob psaní historie, který vychází přímo z buržoazních příruček o historii a je diametrálně odlišný od komunistických postojů!

Poukázali jsme na Pelikánův postoj k imperialistické válce, který se v letech 1938 až 1976 nezměnil, protože jasně ukazuje základ, na němž stojí, a rámec, do něhož vkládá celou svou perspektivu: perspektivu lidu a národa. A byl to právě stalinismus, který dal politický výraz triumfu této buržoazní orientace v Rusku Sovětů a v Komunistické internacionále. Byl to on, kdo vnutil proletariátu, aby znovu zvedl „národní prapor, který buržoazie (abych tak řekl) odhodila do bahna“; byl to právě on, kdo ztotožnil obranu vlasti s bojem za socialismus a dovolil sociálpatriotům věřit, že přistupují ke komunismu!

Tento postoj však také ukazuje, kdy a proč se Pelikán staví proti Rusku: konkrétně kdy a do jaké míry se národní zájmy Československa staví proti zájmům Ruska. Je zcela pravda, že politická linie, kterou Stalin uvalil na Komunistické strany, sloužila národním zájmům ruského státu. My komunisté jsme to kritizovali, protože to bylo v rozporu s třídními zájmy mezinárodního proletariátu. Pelikán ji zase kritizoval, protože pohrdá národními zájmy Československa. Také v tomto ohledu spojuje dokonalá kontinuita jeho postoje z roku 1968 s postoji z roku 1938: „To mě přivádí k bolestnému zamyšlení: Není dnes náš lid oprávněn k závěru, že my komunisté jsme stejně neschopní zajistit národní nezávislost, když je ohrožena Sovětským svazem nebo některou z oněch socialistických zemí, jako byli ti, kteří tuto nezávislost nedokázali ubránit před nacistickými okupanty v roce 1938? Pro mnoho našich krajanů tyto události prohloubily pocit, že komunističtí vůdci jsou ve své většině a kvůli dopadu své minulé ideologie natolik orientováni na Sovětský svaz, že se jim zdá nemyslitelné odvážit se jít do střetu s vlastí socialismu. V těch dnech roku 1968 masy očekávaly, že komunisté, kteří stáli v čele země a měli monopol na rozhodování, budou hájit nejen zájmy své strany, ale také – a především – zájmy této země. Právě tyto zájmy země jsme zradili…“3 „přijetím diktátu Moskvy“, napsal v roce 1975.

Je však pozoruhodné, s jakou mlčenlivostí Pelikán přechází povahu těchto „zájmů země“, které jsou v protikladu k zájmům Ruska. V roce 1939 byl problém jednoduchý: pokus rozdělit východní Evropu na ruskou a německou zónu vlivu zanechal Československo německé nadvládě. Ale co to bylo za střet zájmů v roce 1968? Jako správný stalinista Pelikán uznává, že země východního bloku jsou socialistické, všechny. To ho nutí, podobně jako ideology Kremlu, zoufale skrývat rozpory mezi materiálními zájmy těchto buržoazních či národních států, rozpory, o jejichž existenci ani nemá tušení! Ať už je to Jugoslávie nebo Čína, Maďarsko, Kuba nebo jeho milované Československo, všude tento zastánce „zájmů země“ vidí jen ideologické rozpory s Rusy: odlišný způsob pojímání a praktikování socialismu a strach Rusů z nákazy „humánního“, nebyrokratického, liberálního a demokratického socialismu: „Proč byl rozvoj této země (Československa), který probíhal několik desetiletí, kategoricky odmítnut?“ Podle Pelikána „socialistický charakter Československa zůstal nedotčen. Původ konfliktu tedy spočívá ve skutečnosti – jak v letech 1945 až 1950, tak v roce 1968 –, že sovětské vedení považovalo a stále považuje každý socialistický model odlišný od jejich za nepřijatelný, protože se domnívalo, že úspěch československého experimentu socialismu s lidskou tváří bude mít nepříjemné následky jak v samotném Sovětském svazu, tak i v ostatních zemích Východu. Z tohoto důvodu se Sověti rozhodli exemplárně potrestat Československo, čímž ostatní země vážně varovali“(s. 99).

Takové vysvětlení však Pelikána samotného neuspokojuje, což je pochopitelné! Vždyť teoretické základy jeho „socialismu s lidskou tváří“ položili právě… Rusové. Slavná „destalinizace“ začala Chruščovovou zprávou na XX. kongresu. Na tomto kongresu, a zejména na XXII. kongresu, Rusové vyhlásili liberalizaci a demokratizaci a nesouhlasili s „brutálními a autoritářskými“ metodami stalinistické éry. Ale člověk musí jít ještě dál a pak si uvědomí, že skutečným zakladatelem Pelikánových teorií není nikdo jiný než… sám Stalin. Pelikán vysvětluje, že „od roku 1945 se českoslovenští komunisté(snaží a)snažili najít novou formu přechodu od národní a demokratické revoluce k revoluci socialistické, což nevylučovalo pacifistické, demokratické a parlamentní metody“4. Zároveň musí uznat, že zpočátku se zdálo, že „jejich úsilí bylo dokonce podporováno Stalinem“, který „v rozhovoru s delegací Labouristické strany řekl, že situace se po druhé světové válce natolik změnila, že diktatura proletariátu již není nutná a parlamentní cesta k socialismu se stává přijatelnou“ (s. 97)5. Ať už to byl Stalin, Thorez, Gottwald, Mao nebo řekněme Togliatti, kdo jako první vyhlásil teorii „národních a demokratických cest k socialismu“, ponecháváme na jejich pokračovatelích, aby si to určili v postupu určení otcovství sami. V každém případě je tato teorie, která odmítá základní principy komunismu a která shrnuje jak aspirace pražských symbolů naděje, tak aspirace „eurokomunistů“, nejkrásnějším klenotem stalinistické školy.

A právě proto, že patří do této školy, musí Pelikán zůstat němý tváří v tvář následujícímu rozporu: Pokaždé, když Komunistické strany hlásají teorie, které se navrací ke stalinismu nebo rozvíjejí jeho důsledky – teorie, které obecně předem hlásali samotní Rusové – ti druzí je plácnou přes prsty nebo… jim uštědří políček!

Nechápe, že tento rozpor pouze vyjadřuje skutečný rozpor stalinismu v mystifikované podobě. Ta jako teorie vznikla, aby ospravedlnila vynucenou výstavbu ruského kapitalismu (pokřtěného jako „socialismus“), aby zbavila Komunistickou internacionálu její proletářské linie, rozbila ji jako třídní organizaci a využila pro potřeby ruského státu. Za tímto účelem proměnil socialismus (tj. to, co nazýval socialismem) v národní záležitost a apeloval stále rozhodněji na národní nezávislost, národní suverenitu a národní zájem, přičemž se současně snažil podřídit zájem ostatních zemí ruskému národnímu zájmu. Odmítáním a praktickou likvidací proletářského internacionalismu stalinismus nevyhnutelně upadl do rozporu buržoazního nacionalismu, který se snaží zakrýt skutečný útlak a vykořisťování malých velkými národy kázáními o svobodě, rovnosti a bratrství národů. Tento rozpor musel být v tomto případě ještě palčivější, protože na jedné straně musela Moskva dohnat Komunistické strany k nacionalismu, aby zničila jakékoliv třídní postavení, a na druhé straně musela zabránit tomu, aby se tento nacionalismus obrátil proti vlastním národním zájmům. Tento rozpor bude mít své nejostřejší podoby v těch zemích, které byly po druhé imperialistické světové válce Rusku přímo podrobeny a ním vykořisťovány.

Je vskutku zarážející, že na zhruba 300 stranách věnovaných vztahům mezi Ruskem a jeho satelity se Pelikán ani jednou nezmiňuje o ekonomickém drancování uvaleném na tyto země Ruskem, od holých a prostých krádeží celých továren v roce 1945, povinných cen, povinného podílnictví atd., přes blokování či „zdanění“ jejich výměn se Západem dnes, zkrátka celý arzenál „nerovných“ výměn, které tak pobuřují zastánce „poctivého“ obchodu. To je zarážející o to více, že v případě Československa, země kapitalisticky vyspělejší než Rusko, je toto vykořisťování obzvláště do očí bijící: zde již drancování nelze nijak skrývat pod zákony kapitalistického trhu, ale jeví se jako vnucené silou. A ještě více je zarážející, když si člověk vzpomene, že Rusové okupovali Československo v srpnu 1968 právě proto, aby mu zabránili sledovat jeho „národní zájem“, tj. uniknout ruské ekonomické kontrole a sklouznout na Západ!

Právě proto, že toto vykořisťování prohlubuje nacionalismus zemí východního bloku a že tento nacionalismus nevyhnutelně nachází své politické vyjádření v Komunistických stranách, muselo Rusko nechat vládnout uvnitř těchto stran ten nejnesmyslnější teror. Procesy, které Pelikána trápí, nejsou procesy z Moskvy v roce 1936, během nichž byla dokončena likvidace staré bolševické gardy. Ne, jsou to procesy se Slánským, Rajkem, Gomułkou atd., procesy, které zasáhly stalinistické vůdce KS, kteří byli jmenováni Moskvou, kteří byli Moskvou orientováni na linii národní obrany a osvobození, fronty národního a demokratického odboje, ale u kterých kvůli jejich zakotvení v lidu a vlivu získanému v těchto bojích hrozilo, že se stanou mluvčími a nástroji protiruského nacionalismu. Tyto nacionalistické tlaky jsou navíc tak silné a každý den je znovu provokuje ruská nadvláda, že i vůdci uvedení do úřadu po vojenské intervenci (jako byl Kádár v Budapešti po roce 1956) jsou hnáni do pozic těch, které nahrazují. Čistky uvnitř Komunistických stran jsou sisyfovským úkolem, který se začíná znovu a znovu a včerejší kat se stává dnešní obětí. Jako takový objeví krásy liberalismu a tolerance a provede „sebekritiku“. Pokud jako Pelikán člověk vidí v tomto děsivém baletu pouze policejní svévoli, hlad po moci nebo výraz „ideologického boje“, pak samozřejmě nemůže ničemu z toho rozumět. A pak nezbývá než tomu čelit morálním požadavkem na „socialismus“, kde by byly respektovány všechny názory a práva jednotlivců. Přitom se samozřejmě zapomíná, že „práva“ kodifikují společenské antagonismy a že „názory“ – které zdaleka nejsou svobodné – vyjadřují zájmy různých společenských skupin. Takto člověk dospěje k „socialismu s lidskou tváří“, na který se podíváme blíže.

Pokud jde o samotný koncept socialismu, Pelikán je mimořádně tajnůstkářský, přinejmenším v ekonomické oblasti. Již jsme viděli, že ignoruje ekonomické vztahy, které tvoří základ vztahů mezi státy6. Totéž platí pro společenské vztahy obecně.

Marxismus předpokládá, že všechny projevy společenského života jsou v konečném důsledku určovány výrobními vztahya vidí v přechodu k socialismu destrukci kapitalistických výrobních vztahů a rozkvět nového způsobu výroby vyvolaný historickým vývojem. Pro nás není rozdíl mezi kapitalismem a socialismem rozdílem kvantitativním, ale kvalitativním: jsou to dva různé historické způsoby výroby, v nichž jsou všechny společenské vztahy odlišné. Stalinismus tento rozdíl redukoval (pokud vůbec) na prosté „znárodnění výrobních prostředků“ a hledal punc socialismu v kvantitativním závodění, zejména slavným zvýšením míry výroby. To je normální, protože to byl teoretický převlek kapitalistické akumulace v Rusku. Pokud jde o Pelikána, patriota již rozvinuté kapitalistické země, kritizuje toto absolutní kritérium produktivismu, ale jen proto, aby přesunul kvantitativní konkurenci do… morální sféry. V ekonomické sféře je jeho charakteristika socialismu tisíckrát bídnější než Stalinova, z níž vychází. Předkládá nám ji prohlášením, že „reformy" pražského jara nepokřivily socialismus v Československu: „Socialistický charakter Československa zůstal nedotčen…(protože)ani jedna továrna nebyla vrácena bývalým majitelům, ani jedno zemědělské družstvo se nerozpadlo“ (s. 99).

Znárodnění továren a vznik zemědělských družstev, to je podle Pelikána charakteristické pro socialistické hospodářství. A ani v tomto směru se nesmí zacházet příliš daleko, protože při své třetí návštěvě Kuby v roce 1967 je Pelikán zneklidněn, když vidí, „že kubánští vůdci, přestože dobře věděli, jaké chyby se v socialistických zemích staly, se je chystali opakovat: znárodnění celé ekonomiky a malých podniků, kolektivizace zemědělství…“ (s. 150). Pokud tomu správně rozumíme, socialistické hospodářství zhruba odpovídá společnému programu francouzských „levicových stran“! Mimochodem, vyvstává otázka, která „socialistická země“ se dopustila výše uvedených „chyb“ a „omylů“, neboť ani v Rusku nejsou zdaleka všechny pozemky kolektivizovány a soukromý obchod a malé soukromé podniky zde zůstaly v nezanedbatelné míře7. Ať je to jak chce, Pelikán nahlíží na socialistickou ekonomiku jako Stalin nebo spíše Chruščov a Brežněv, protože pro starého Stalina byla pokračující existence trhu a námezdní práce stále (jak se říká) problémem, zatímco jeho nástupci, včetně Pelikána, už ani nevědí, že socialismus znamená jejich zrušení!

Způsob výroby založený na mzdové práci a trhu, na autonomii výrobních jednotek (od řemeslnické dílny po ocelářský komplex, od jednotlivého kousku země po obrovskou kolektivní farmu, od továrny k národu) a na honbě za ziskem a akumulací, zkrátka kapitalistický způsob výroby, tito drazí lidé lehkovážně nazývají „socialistickým“. Nemají tedy jinou možnost, než znovu hledat rozdíl v oblasti morálních hodnot. Tak to vidí Brežněv v tom, že se v Rusku objeví občan „nového typu“ nebo „‚historicky nov[á]‘ sociální a nadnárodní komunit[a]“(viz Le Monde ze dne 24. 11. 1977). Pokud jde o Pelikána, píše následující:

„Kdyby se mě někdo zeptal, kdy uznám společnost za socialistickou, uvedl bych následující podmínky:

Socialismus se tedy od kapitalismu neliší primárně v míře produktivity a růstu výroby, ale především v míře svobody, spravedlnosti, rovnosti a aktivní účasti občanů na veřejném životě“ (s. 314).

Je to Pelikán, kdo více vyzdvihl zmíněnou pětici, aby ukázal, že pro něj nejde o revoluci ve společnosti odshora dolů, ale pouze o kvantitativní rozšíření aspektů kapitalismu, které považuje za „dobré“, neboť tyto expanze musí být koneckonců „poměřovány s úspěchy parlamentní demokracie“!

Zde máme socialismus, kterým by Fabiánská společnost8 nepohrdla, ale který nemá nic společného s proletariátem. Pelikán se skutečně odvažuje nazývat komunistou – a možná si myslí že je komunistou! Neví, že „lidštější vztahy“ jsou nemožné, pokud člověk, jeho pracovní schopnost a jeho výrobky jsou zboží. Nezajímají ho třídy a jejich boje, ale občané a jejich svobody: „Kde je skutečný souboj mezi socialismem a kapitalismem? Socialismus musí dokázat, že je schopen osvobodit lidi nejen od strachu z nezaměstnanosti a od hospodářského vykořisťování, ale také od cenzury a paternalismu všeho druhu, včetně toho ve jménu dělnické třídy. Socialismus musí otevřít cestu společnosti, v níž výrobní prostředky patří pracujícím a slouží jim, a politickému pluralismu bez policejní a administrativní represe“ (s. 315).

Samozřejmě, pokud připustíme, že „lidé“ ve východním bloku jsou „osvobozeni od hospodářského vykořisťování“, že tam už nejsou žádné třídní antagonismy, pak se cenzura (!) a „paternalismus všeho druhu“ (!) musí jevit jako svévolné krutosti! Ale pak je absurdní stavět se proti nim s „politickým pluralismem“, protože už by neměla existovat vůbec žádná politika. V jedné chvíli Pelikán cituje vůdce české KS, který je bez sebe z „marxistické nekulturnosti“ současných ruských vůdců; podle něj mu tajemník buňky z českého venkova rozumí víc než oni. Rádi tomu věříme. „Kultura“ samotného Pelikána je však stalinistická, nikoli marxistická: nezná nic o historickém determinismu, neví nic o marxistické ekonomii, neví nic o teorii státu, dokonce hodil přes palubu cíl revolučního hnutí, komunistickou společnost. Často jsme demonstrovali, že všichni revizionisté se prezentují jako empirici a v té či oné formě přejímají Bernsteinův vzorec „To, co se obecně zove konečným cílem socialismu, není mně ničím, hnutí vším.“9 Podle Pelikána „socialismus musí vést… k politickému pluralismu…“ a nikdo neví, kam to všechno povede. Protože „…se mi zdá, že musíme přehodnotit myšlenku komunistické společnosti, pro kterou by socialismus byl jen přechodnou fází. Zůstane-li naše představa komunistické společnosti vždy taková, jakou ji prezentovali marxističtí teoretici, totiž společnost materiální hojnosti (každému podle jeho potřeb), nebude moci vzniknout zítra, vyjdeme-li ze současné situace celého lidstva (a nejen kapitalistické společnosti), která čelí problému omezenosti energie a surovin, nedostatku potravin a demografické exploze“10.

Tím, že definuje komunismus jednoduše jako „společnost materiální hojnosti“, zametá Pelikán pod koberec to, co ho kvalitativně odlišuje od kapitalismu, totiž skutečnost, že jde o beztřídní společnost. Ve skutečnosti to znamená, že ani nepředpokládá možnost překonání kapitalismu, a právě z tohoto důvodu se mu kvantitativní problémy s energií, surovinami a populací jeví jako neřešitelné: jsou takové, pokud společenskou činnost určují zákony kapitalistické výroby. Před více než sto lety Engels tyto „neřešitelné problémy“ vyvrátil. Jako příklad připomeňme, že nedostatek potravin (hezký eufemismus, který hovoří o utrpení dvou třetin lidstva, které nemají dostatek potravy) je způsoben výrobními vztahy, a nikoli nedostatečností výrobních sil. S výrobními kapacitami, které má lidstvo dnes „k dispozici“, by mohlo hojně uspokojit svůj hlad, jen kdyby je skutečně mělo k dispozici, kdyby výroba byla určována potřebami lidí, a ne kapitálu.

Pokud skutečně komunismus „nebude moci vzniknout zítra“, není to kvůli potížím s kvantitativním nárůstem výroby (zde Pelikán upadá zpět do stalinistické posedlosti výrobou, od níž předstíral, že se distancuje), ale proto, že nejprve musí dojít k radikálnímu kvalitativnímu převratu, k radikální změně všech výrobních vztahů a jimi určených společenských vztahů. Zrušení všech mechanismů výroby a oběhu zboží, přeměna veškerého lidstva v jedinou jednotku výroby a spotřeby, která plánuje a kontroluje všechny své činnosti; zánik společenské dělby práce a rozdělení do tříd; odstranění rozdílu mezi městem a venkovem zničením měst a rozprostřením obyvatelstva na celém obyvatelném zemském povrchu; odstranění domácké ekonomiky a rodiny, která ji produkuje; radikální proměna všech lidských vztahů, vztahů mezi pohlavími a mezi generacemi; tato obrovská změna, která musí předcházet novému kvantitativnímu skoku v produktivních silách a která si sama o sobě zaslouží název přechod k socialismu, samozřejmě vyžaduje dlouhé období transformace.

Od všech variant „utopického socialismu“ a zpátečnického socialismu nás odlišuje nejen jasná koncepce tohoto cíle, ale i Marxova „malá větička“, která prohlašuje, že politickým uspořádáním společnosti v tomto období může být toliko revoluční diktatura proletariátu. Požadavek diktatury proletariátu vedoucí k beztřídní společnosti, to je, jak nám Lenin připomněl, specifická vlastnost marxismu. Kdo se však zřekne cíle, nemá samozřejmě důvod kázat prostředky; kdo plive na komunistickou společnost, může diktaturu proletariátu jedině odmítnout. A ti, kdo se zřekli zničení kapitalistického způsobu výroby a společnosti, se mohou jen pokoušet… jej reformovat. Přesně tomu se věnuje Pelikán.

Ve skutečnosti chce především reformovat politickou organizaci kapitalistické společnosti, její stát. Pokud jde o ekonomiku, viděli jsme, že některá znárodňování a družstva, která v žádném případě nepřekračují rámec ekonomických zákonů kapitalismu, se mu již zdají nec plus ultra11 Pelikán však není první, kdo tvrdí, že takto může učinit „lid“ šťastným, aniž by se dotkl základů kapitalistické ekonomiky. Mohl objevit novou a originální metodu? Samozřejmě, že ne. Dokázal jen znovu vytáhnout nechutný buržoazní nesmysl o svobodě a rovnosti, o demokracii a parlamentarismu, jehož výhody by „mládež“ – člověk ocení originalitu tohoto klišé – nebyla schopna pochopit: „To, co jsem se dozvěděl o parlamentní demokracii, se pravděpodobně příliš neliší od toho, co v ní vidí dnešní mládež na Západě. Jak lze ocenit i jemnou hru politických stran(sic!), svobodné vyjádření názoru opozice, když se člověk bouří jen proti nespravedlnosti? Člověk vidí jen negativní stránky systému, aniž by chtěl připustit ty pozitivní“ (s. 26, citace podle francouzského vydání).

S cílem odsoudit diktaturu proletariátu, kterou nevyhnutelně vede jediná komunistická strana a která nemůže poskytnout žádná práva opozici zastupující protichůdné třídní zájmy a pochlebovat parlamentní demokracii, Pelikán vždy spoléhá na jistou kritiku buržoazních východních států, které jsou falešně prezentovány jako socialistické: „Ve srovnání s vyspělými zeměmi konstatujeme, že ‚reálný socialismus‘ vykazuje značnou zaostalost v oblasti svobod“ (s. 316). Zde se nespokojí s postulováním „oblasti svobod“ vznášející se v absolutnu, nýbrž zavádí žebříček svobody, na němž „buržoazní demokracie“ (též diktatura buržoazie) dosáhla dosud nejvyšší příčky. „Jediným, ale výmluvným příkladem v parlamentních demokraciích je přes všechny jejich slabiny opozice vůči vládě – jev neoddělitelný od tohoto systému. Přestože komunistické strany otevřeně prosazují změnu systému, jsou legální a často požívají značného vlivu…“ zatímco ve východoevropských zemích nenajdeme „ani stopu po legální opozici“ (s. 316).

Pelikán, který považuje KS za komunistické strany, se zřejmě domnívá, že uznání, či neuznání legální opozice závisí na více, či méně laskavosti vládnoucí třídy. Udělejme si trochu pořádek v tom, co si podle libosti popletl: diktatura proletariátu nebude tolerovat legální opozici, protože nepřipouští politická práva ostatním třídám, to je velmi jednoduché; pro diktaturu buržoazie je to složitější, protože nepřipouští, že je diktaturou třídy, ale spíše se prezentuje jako „stát celého lidu“. Pokud má buržoazie možnost neutralizovat třídní boj proletariátu tím, že materiálně korumpuje jeho horní vrstvy imperialistickými extra zisky a politicky oportunismem; pokud je úroveň těchto bojů nízká a zůstávají v rámci buržoazní zákonnosti, pak existence opozice, která patří k systému, má na ni rozhodně stabilizační účinek. Pokud je to možné, buržoazie si dopřává demokracii, legální opozici atd., tyto tlumiče sociálních šoků. Když se však společenské antagonismy a konflikty stanou příliš násilnými, tyto tlumiče otřesů přestanou dostačovat. Ty pak brání použití zjevných prostředků útlaku, které se vnucují k použití, a buržoazie je alespoň dočasně odstraňuje. Poté tito bardi chvalozpěvů svobody vyzývají proletariát, aby nesvrhl nadvládu buržoazie, a nastolil tak svou vlastní, ale aby obnovil demokracii, parlamentarismus a legální opozici.

Ale kdo říká parlamentarismus, říká stranický pluralismus; a naopak, kdo volá po stranické rozmanitosti, volá po parlamentarismu. Tedy Pelikán: „…Již jsem zdůraznil, že systém jediné strany a existence velmi malé vedoucí skupiny v socialistických zemích východní Evropy neumožňují vypracovat alternativní programy, které by bylo možné v daném okamžiku uplatnit. Bohužel tomu tak zůstane: vždy bude chybět ‚výměnný tým‘, dokud nebude odstraněna největší překážka – monopol jediné strany – a nebude povolena svobodná diskuse“ (s. 216). Pečlivá četba této pasáže ukazuje, že Pelikán v ní říká totéž, co v předchozím odstavci, ale z hlediska měšťáckého státu a jeho stability. V daném okamžiku použitelný alternativní program a výměnný tým, a sociální krize je překonána!

Záludnost spočívá v prezentaci těchto faktorů stability buržoazní společnosti jako podmínek socialistické transformace, v touze vmáčknout revoluční transformaci společnosti mezi tlumiče otřesů sociálních střetů kapitalistické společnosti a v prohlášení, že na tomto postoji je cosi „komunistického“: „Nepovažuji za chybu, že komunistická strana (v roce 1948) chtěla hrát vedoucí úlohu; již jsem zdůraznil, že reflex(sic!)společný všem stranám je boj o moc. A tak se domnívám, že skutečná otázka zněla a zní takto: kdyby komunistická strana dosáhla většiny, ponechala by ostatním politickým stranám dostatečný prostor pro výkon jejich politických funkcí ve vládě nebo v opozici? Byla komunistická strana připravena respektovat systém demokratických voleb a opozice do takové míry, že kdyby zůstala v příštích volbách v menšině, vzdala by se moci, rozdělila si moc nebo přešla do loajální opozice? Stejný problém by nastal dnes ve Francii nebo v Itálii, kdyby volby vyhrála sjednocená levice.“ (s.73-74).

Jak je vidět, Pelikán má stejnou perspektivu jako Berlinguer, Carillo a další „eurokomunisté“. Ale i když schválí Projet de Declaration des Libertés (návrh deklarace svobod) od CPF, i když plně souhlasí s Marchaisem, který staví na roveň socialismus a demokracii, socialismus a svobodu, stále se bojí, pochybuje, chce garantovat… Velká zkušenost mu ukázala, že cesta vedoucí k totalitní diktatuře kapitálu je dlážděna dobrými liberálními a demokratickými úmysly: ve východním Německu v roce 1945 nebo v Československu v roce 1948 požadoval stalinismus zase stranickou pluralitu, svobodu, demokracii… Náš autor samozřejmě nepoznal kapitalismus pod „socialistickým“ převlekem, který vymyslel Stalin. Po celém světě však liberalismus a demokracie vedly k otevřené diktatuře kapitálu; její vyžadování nevede k ničemu jinému a charakterizuje přesně buržoazii. Náš idealista nechápe, že žádný buržoazní stát nemůže tyto sliby dlouhodobě dodržet. Nerozumí tomu, co pán Peachum, lichvář, šermíř a vykořisťovatel žebráků zpívá v Brechtově Žebrácké opeře: „Kdo dobrým člověkem by nebyl rád? (…) Kdo nechtěl by žít v míru, ve svornosti? Tak co nám brání v tom? No, poměry!“12

Tyto poměry jsou určovány antagonismy, které nevyhnutelně vznikají z fungování kapitalistické ekonomiky, a nestačí jen změnit název této ekonomiky, pokřtít ji na „socialistickou“, aby se tyto rozpory vymazaly. Právě tyto rozpory – rozpory mezi třídami a státy – odvrhují „dobrodince“, kteří hlásají svobodu, demokracii a národní nezávislost. Nebo přesněji řečeno, tyto rozpory jim ponechávají jen malý manévrovací prostor, pokud nejsou příliš násilné, a liberálně-demokratické mechanismy je dostatečně tlumí.

Marxismus odhalil mystifikaci svobody a demokracie. Staví se proti změně měkké či brutální vlády buržoazie na skrytou či otevřenou diktaturu kapitálu nikoli s obranou či požadavkem svobody a demokracie, ale s požadavkem násilné revoluce a diktatury proletariátu vedeného stranou, což je jediný způsob, jak se z tohoto začarovaného kruhu vymanit. Byl to stalinismus, který zastřel toto základní stanovisko, které bylo obnoveno Komunistickou internacionálou, a který ho postupně v „teorii“ nahradil třídně usmiřující demokracií a v praxi diktaturou kapitálu. Marchais a Pelikán v žádném případě nezavrhují práci stalinismu, který zničil revoluční teorii a organizaci proletariátu a současně realizoval kapitalistickou akumulaci v Rusku. Ze stalinismu odsuzují pouze revoluční aspekty, jednotnou stranu, diktaturu, teror, které zdědil po proletářské revoluci a které si zachoval jako převlek a proto, že je mohl použít pro své vlastní revoluční cíle v buržoazním smyslu. Spoléhají se na to, co udělal, aby dotlačil své politické postoje k jejich konečným důsledkům, k vulgárnímu buržoaznímu demokratismu, ve svém hlásání nemožného „kapitalismu s lidskou tváří“. Ať už jsou pronásledováni v zemích východního bloku nebo se chystají převzít vedení buržoazního státu v některých zemích Západu, jejich program a činnost jsou všude stejné: podřídit proletariát imperativům národního zájmu a zabránit mu v návratu k jeho třídní orientaci a nezávislé třídní činnosti.

Mezi těmito stalinisty s lidskou tváří, kteří jsou ještě odpornější než jejich „nehumánní“ předchůdci, a komunisty nemůže existovat žádná solidarita nebo porozumění, ale jen ten nejzuřivější boj. Pelikán obviňuje jistou levici, že si mezi opozičníky na východě „vybírá“ ty, které chce bránit, a znovu je vyzývá k všeobecné demokracii: „Opakovaně jsem vysvětloval těmto soudruhům z levice, že takový postoj je nespravedlivý a nebezpečný, neboť veškeré represe v socialistických zemích začaly proti nekomunistům a nakonec byly namířeny proti samotným komunistům. Chceme-li my, kteří tvrdíme, že přinášíme větší svobodu než buržoazní parlamentní systém, být upřímní, musíme zaručit svobodu všem, bojovat za to, aby i naši oponenti měli právo vyjadřovat své názory; jedině tak máme právo bojovat s nimi politickými argumenty. Musíme bránit svobody politických oponentů se stejným odhodláním, s jakým bráníme své vlastní, chceme-li si nárokovat morální právo kritizovat své oponenty“ (s. 104-105). To je opravdu příliš! Tyto zvadlé listy sociálnědemokratického podzimu, které Lenin a Trockij smetli ve svém neúnavném boji proti Kautskému, se nám odvažují představit jako poupata socialistického jara!

My naopak odsuzujeme podporu, kterou různá hnutí prohlašující se za komunistická poskytují Pelikánovi a dalším stalinistickým demokratům. Vysmíváme se „morálnímu právu“ kritizovat své oponenty: bojujeme s nimi do posledního dechu! Dnes se zbraní kritiky, zítra kritikou zbraní. Dnes, stejně jako zítra, ve jménu historického práva a historické povinnosti proletariátu bojovat za svou emancipaci!


  1. Demokraty, zejména ty, které takto Moskva hnala do boje proti vlastní vlasti, tento německo-sovětský pakt pobouřil. Kdyby Rusko bylo stále proletářským státem, byl by tento pakt samozřejmě skandální, ale o nic skandálnější než Stalin-Lavalova deklarace z roku 1935 nebo válečné spojenectví s „Velkou demokracií“, neboli americkým imperialismem. Rusko se však zřeklo prosazování mezinárodní revoluce prostřednictvím politické a materiální podpory proletariátu. Pod rouškou „vývozu proletářské revoluce s bajonety Rudé armády“ hájila své národní zájmy. Z tohoto (neproletářského) hlediska bylo konzistentní spojit se nejprve s nejslabším imperialismem, aby se pokusil rozdrtit nejsilnější. Jak je vidět, nebyl to Mao, kdo vymyslel teorii „hlavního nepřítele“ a „sekundárního nepřítele“. Kdyby byla buržoazní politika, stejně jako politika maoistů, schopná kontinuity, musela by se navíc odvolávat na Hitlerův boj proti jejich současnému hlavnímu nepříteli, Rusku!

    Pokud tento pokus selhal, bylo to proto, že se německý imperialismus neodvážil postavit rozhodně proti despotům světového trhu, jmenovitě proti rozkládající se Anglii a USA, které byly v plné převaze; snažil se s nimi dohodnout v naději, že mu výměnou za zničení Ruska dají kontrolu nad Evropou.

    Stalin chytře zvrátil svá spojenectví. Ale místo toho, aby následně čelil Německu vyčerpanému a přemoženému vlastním vítězstvím, musel se vypořádat s americkým zlobrem, jehož produkci a chuť k jídlu podnítila válka. ↩︎

  2. Do jaké míry Trockij přecenil situaci a zaměnil svá přání s realitou, lze vidět v tom, co napsal na začátku června 1940: „Ve Francii se stalinisté projevují jako odvážní vůči své vládě. Stále jsou naplněni duchem Října. Představují výběr revolučních elementů, kteří jsou klamáni Moskvou, ale jsou upřímní.“ (citováno a přeloženo z Craipeau Y., Contre vents et marées, s. 53).

    „Odvážní“ byli a jistě mezi nimi byli i „upřímní“ militanti. Ale Trockij ze všech lidí měl vědět, že PCF nikdy, ani ve svých nejlepších chvílích, nepředstavovala „výběr revolučních elementů, [kteří] (…) jsou naplněni duchem Října“. A v roce 1940 méně než kdy jindy. ↩︎

  3. Přeložili jsme tuto pasáž z původního francouzského vydání: Pelikán J., S’ils me tuent, Grasset, 1975, s. 230. ↩︎

  4. Pelikán sám vysvětluje, že Československo už bylo rozvinutou kapitalistickou zemí. Hovořit v roce 1945 o „národní a demokratické revoluci“ svědčí o nejhorším stalinistickém zmatku (a navíc nejen stalinistickém, neboť do této pasti slepě padli i trockisté). ↩︎

  5. Kaplan zase cituje následující „prohlášení“ Gottwalda pro ÚV KSČ v září 1946: „Mohu vás ujistit, že jsem o tomto problému mluvil i se Stalinem během své poslední návštěvy v Moskvě. Soudruh Stalin mi řekl, že, jak ukázala zkušenost a jak učí klasikové marxismu-leninismu, neexistuje jediná povinná cesta, která by vedla přes sověty a diktaturu proletariátu, ale že za určitých zvláštních okolností mohou být jiné cesty k socialismu.“ (Le Monde, 6. 5. 1977).

    V záznamu zasedání ÚV KSČ z 25.–26. září 1946 nalézající se v Klement Gottwald Spisy, sv. 13, SNPL, Praha, 1957, se takováto pasáž neobjevuje. Záznam v tomto díle je dle slovy nakladatelství nepřesný a neúplně zachycen těsnopisným záznamem. Pozn. překl. ↩︎

  6. Je zřejmé, že nejen ekonomické faktory určují vztahy mezi státy. Nelze například přehlížet skutečnost, že země východní Evropy představují pro Rusko jakýsi vojenský glacis.

    Glacis [glassí] (franc.), česky koliště, je v opevňovacím stavitelství nejvnějšnější část hradeb. Pozn. překl. ↩︎

  7. Viz například článek „The myth of ‚socialist planning‘ in Russia“ v Communist Program, č. 4, duben 1978. Pro obecnou kritiku ruského pseudosocialismu viz „Revolution und Konterrevolution in Russland“, Ed. Programma Comunista, 1976, „Dialogato con Stalin“, Il programma comunista, č. 1–4, 1952, a „Bilanz einer Revolution“, Kommunistisches Programm, č. 15/16, 1977. ↩︎

  8. Fabiánská společnost (anglicky Fabian Society) je socialistická společnost ve Velké Británii založená roku 1884 a která odmítá násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem. Propaguje tzv. fabiánský socialismus, tj. dosažení socialistické společnosti evoluční a parlamentní cestou, tedy postupnými reformami a dalšími demokratickými prostředky, čemuž chce pomáhat osvětovou a vzdělávací činností. Fabiánská společnost se stala roku 1900 kolektivním zakládajícím členem britské Labouristické strany (Labour Party). Pozn. překl. ↩︎

  9. Bernstein Eduard, Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, Knihovna Samostatnosti, Praha, 1902 ↩︎

  10. Přeložili jsme tuto pasáž z původního francouzského vydání: Pelikan J., S’ils me tuent, Grasset, 1975, str.. 273. ↩︎

  11. Nec plus ultra [nεkplysyltʀa] (franc.), to nejlepší. Pozn. překl. ↩︎

  12. Brecht Bertolt, Žebrácká opera, Artur, Praha, 2012 ↩︎