Obnovení proletářské politické strany v národním a mezinárodním měřítku, která by byla schopna zajistit kontinuitu revoluční politiky, se nemůže stát skutečnou historickou skutečností, pokud se předvojové síly proletariátu ve vyspělých i nerozvinutých zemích nebudou stavět na výše definované základní pozice. Ortodoxní komunismus se odlišuje od všech odrůd více či méně krajně radikálních postojů socialistického ražení, protože popírá, že vývoj moderní společnosti vylučuje opakování takového historického jevu, respektive že tytéž zákony, které v současné, v podstatě fašistické, fázi kapitalistické nadvlády determinují, že má jít o boj čistě mezi buržoazními stranami, činí rovněž proletariát neschopným zformovat se v revoluční stranu. Naopak tvrdí, že právě setření protikladů, i formálních, mezi klasickou pravicí a levicí, mezi liberalismem a autoritářstvím, mezi fašismem a demokracií, poskytuje nejlepší historický základ pro rozvoj rozhodně komunistické a revoluční strany. Uskutečnění této možnosti je svázáno nejen s nevyhnutelným propuknutím otevřené krize s více či méně krátkou dobou trvání a v jakékoli podobě, ale i s objektivním vyostřením společenských protikladů v samotných fázích expanze a prosperity. Každý, kdo v této otázce projevuje sebemenší pochybnosti, ve skutečnosti pochybuje o historických perspektivách komunistické revoluce. Lze to vysvětlit intezitou zpětného účinku, který způsobila degenerace Třetí internacionály, druhá imperialistická válka, celosvětové rozšíření a následné posílení kapitalismu, ovšem to jen dokresluje momentální triumf kapitálu, a to až v myšlení jeho „hrobařů“. Tento triumf, který zdaleka nezajistil věčnost režimu, ve skutečnosti připravuje, jelikož jej brzdí, nejsilnější revoluční výbuch v dějinách.
Rozvoj strany se nemůže řídit formálními pravidly, kterých se pod označením „demokratický centralismus“ dožadovala řada antistalinských opozičních subjektů a které se zakládají na přesvědčení, že správná orientace strany závisí na svobodném projevu myšlení a vůle proletářské „základny“ a na respektování demokratických zásad a pravidel hlasování při obsazování vedoucích funkcí na různých úrovních. Jakkoli nepopíráme, že potlačování opozice a procedurální nesrovnalosti skutečně sloužily k likvidaci revoluční komunistické tradice v Rusku i ve světě, naše strana tuto likvidaci ve své podstatě definuje a vždy definovala jakožto likvidaci programu a taktiky, které by případný návrat ke zdravým organizačním normám, jenž požadovali trockisté, nebyl beztak sto zamezit. Analogicky se do budoucna spíše než na stanovy, které vyžadují široké a pravidelné využívání většinového mechanismu, spoléháme na vymezení bez nejednoznačnosti a bez kompromisů cílů a prostředků revolučního boje. Buď se straně podaří vybrat z vlastních řad jedince, kteří jsou evidentně schopni bez zaváhání aplikovat její „věrouku“, nebo je nutno zpochybnit samotnou její existenci. V každém případě je to právě tento výběr, který je třeba uvézt v život, nikoliv naplňovat nějaký libovolný model vnitřního fungování. Takový je obsah slovního spojení organický centralismus, který náš proud v minulosti a dnešní strana vždy stavěla a staví proti zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuje jediný skutečně podstatný prvek, kterým je ctění nikoli většiny, ale programu; nikoli individuálního názoru, ale historické a teoretické tradice hnutí. Tomuto pojetí odpovídá vnitřní struktura, kterou by zapřísáhlí zastánci individuálních či kolektivních svobod mohli označit za diktaturu výborů či dokonce jednotlivců, která však v podstatě realizuje podmínku, bez které nelze pomýšlet (lat. sine qua non) na přetrvání strany jakožto revolučního organismu: je jí diktatura principů. Je-li tento stav uskutečňován, pak je disciplinace základny vůči rozhodnutím centra dosahována s minimem třenic, zatímco skutečná diktatura jednotlivců se stává nezbytnou, jakmile se taktika strany vymaňuje z uznávané působnosti programu, což vyvolává pnutí a střety, které je možné řešit pouze na základě disciplinárních opatření, jak se tomu stalo v Internacionále ještě před Stalinovým vítězstvím.
Dějinný vývoj třídní strany se projevuje, ať už probíhá v jakékoli epoše, „přesunem předvoje proletariátu z terénu živelně vznikajících hnutí vyvolaných dílčími a skupinovými zájmy na terén všeobecné proletářské akce“. Takovému stavu napomáhá nikoliv odmítnutí těchto elementárních hnutí, ale naopak zapojení orgánu strany, byť jen zárodečného, do fyzických bojů proletariátu. Práce ideologické propagandy a snah získávat nové stoupence, která přirozeně následuje po fázi ideologického vyjasnění uvnitř samotného nitra strany, nelze tudíž oddělit od intervencí do hnutí prosazujících své požadavky, která, aniž bychom kdy přisuzovali odborovým „výdobytkům“ význam samoúčelného cíle, se řídí dvěma zájmy: učinit z těchto hnutí prostředek k nabytí zkušeností a průpravy nepostradatelných pro skutečnou revoluční přípravu a to prostřednictvím nemilosrdné kritiky prognóz budoucího vývoje, postulátů a způsobů jednání třídně kolaborantských odborů a stran, které tyto hnutí ovládají; a v pokročilejších fázích uskutečňovat jejich sjednocení a dosáhnout jejich revolučního překonání v živoucí praxi tím, že budou dotlačeny k jejich plnému a úplnému uskutečnění.
Byť je pravda, že dnes se všechny problémy týkající se vývoje strany projevují v historickém rámci dosud nevídané ideologické a praktické krize mezinárodního socialistického hnutí, přesto minulé zkušenosti postačují ke stanovení jedné zákonitosti: znovuobnovení ofenzivní síly pracující třídy nemůže být výsledkem jakéhosi přezkoumání, zpřítomnění marxismu, a tím méně „stvoření“ údajné nové doktríny, ale může být pouze výsledkem obnovení původního programu, které proti odklonům Druhé internacionály zajistila bolševická strana a které proti odklonům Třetí internacionály zabezpečila italská marxistická levice ve všeobecně ještě horších podmínkách. Ať už jsou oblasti, v nichž je boj za komunismus předurčen k opětovnému zrození, jakékoliv, ať už nás od něj dělí jakákoliv doba, budoucí mezinárodní hnutí nemůže být ničím jiným než dějinným momentem počátku boje podporovaného tímto proudem, a je pravděpodobné, že i fyzicky v něm bude hrát rozhodující roli. Proto může mít znovuobnovení jakéhosi zárodku Internacionály v současné fázi pouze jedinou podobu: přilnutí k programu a činnosti Mezinárodní komunistické strany a vytvoření takových organizačních vazeb s ní, které budou odpovídat zásadě organického centralismu a budou prosty všech forem demokratismu.
Komunismus je pro dnešní společnost celosvětovou a absolutní naléhavou potřebou. Dříve či později proletářské masy se znovu vrhnou do útoků na pevnosti kapitalismu v obrovské revoluční vlně. Ke zničení těchto pevností, k vítězství proletariátu, může dojít pouze tehdy, pokud se tendence k obnovení třídní strany prohloubí a pronikne celým světem. Ustavení světové strany proletariátu: to je cíl všech, kdo chtějí vítězství komunistické revoluce, proti které již bojují semknuté síly buržoazní Internacionály.