Včera
V tradici revolučních marxistů je pevně ukotven odpor k nacionalismu a militarismu, k jakémukoli válečnému štváčství založenému na solidaritě pracujících s buržoazním státem, jenž je ve válce ze tří dobře známých podvodných důvodů: obrana proti agresorovi – osvobození národů z područí států odlišné národnosti – obrana liberální a demokratické formy společnosti.
Ale neméně pevně zakotvenou tradicí je v rámci marxistické doktríny a marxistického boje též opozice vůči pacifismu, těžko definovatelné ideji či programu, která není-li pokryteckou zástěrkou těch, kdo chystají válku, nabírá podobu přiblblé iluze, že na úkor toho, aby se společenské protiklady a třídní boje vyjevily a rozvinuly, je třeba přivést opačné třídní názorové póly a síly k vzájemné shodě ohledně cíle dosáhnout „konce válek“ a „všeobecného míru“.
Socialisté vždy trvali na tom, že kapitalismus nevyhnutelně vede k válkám, a to jak v té dějinné fázi, ve které buržoazie nastoluje své panství zřizováním centrálně řízených národních států, tak i v novodobé imperialistické fázi, ve které se pouští do dobývání zaostalých kontinentů a v níž spolu různé historické státy soupeří o rozdělení toho panství. Kdo chce skoncovat s válkou, musí skoncovat s kapitalismem, a tedy existují-li nesocialističtí pacifisté, je třeba považovat je za protivníky, protože ať už v dobré či zlé víře (a první je s ohledem na všechny ony problémy našeho hnutí a vystupování ten horší případ) přiměli by nás slevit z třídní základny našeho jednání a z boje proti kapitalismu, aniž bychom dospěli k tomuto iluzornímu cíli, kterým je období kapitalismu bez válek, což na každý pád není naším cílem.
Čili zkrátka: stále bude užitečné konstatovat, že analýza válek mezi státy, kterou podává marxistická škola, se nikdy neomezovala (viz Marx, Engels, Lenin) na zjednodušující fráze, které mají za to, že průběh a výsledek válek nemá žádný podstatnější dopad na vývoj revolučního socialismu a mu skýtané příležitosti, a že co se týče současné nejnovodobější fáze kapitalismu, tak komplexní analýza nás ani zdaleka nepřivádí k tomu, abychom zavrhli možnost, že v následku dalšího vývoje bude kapitalistický systém celosvětově zorganizován do sjednoceného komplexu, který, ať už to bude superstát nebo federace, bude schopen udržovat všude mír. Toto se dnes stále více jeví jako ideál superprospěchářských skupin kapitálu a jejich přisluhovačů typu Trumana, Churchilla, jakožto i dalších, druhořadých poskoků. Nevylučujeme tuto eventualitu buržoazního míru, který před rokem 1914 různí Norman Angellové vykreslovali jako idylku, avšak tím, že ji připouštíme, ji současně považujeme za horší eventualitu než kapitalismus, který generuje jednu válku za druhou až do svého konečného kolapsu. Spatřujeme v ní ten nejkontrarevolučnější a nejvíce protiproletářský výraz, výraz (z marxistického teoretického hlediska vše, jen ne překvapivý), který v největší míře soustřeďuje ke službám kapitalistického útlaku, ve světové policii vládnoucí železnou pěstí a s jediným velením a s monopolem na všechny prostředky destrukce a útoku, schopnost potlačit každou vzpouru vykořisťovaných.
Pacifismus, jakožto všeobecné zřeknutí se užití násilných prostředků státem proti státu, národem proti národu a člověkem proti člověku, je jednou z oněch mnoha prázdných ideologií bez historické opory, se kterými se marxismus nemazlil. Doktríny o neodporování zlu, mimo toho, že jsou nereálné a bez historického precedentu, nemohou sloužit jinému účelu, než aby v lůně dělnické třídy mařily přípravu na násilné povstání s cílem svrhnout buržoazní režim, který podle marxistů žádným jiným způsobem padnout nemůže. Jsou to tudíž doktríny protirevoluční.
Samotné křesťanství, které je dnes se svou hrůzou z násilí prvořadým prostředkem k otupování utlačovaných a k přijetí sociální nespravedlnosti, a jež pokrytecky zakazuje kněžím všech církví žehnat válkám a policejním represím, vzešlo coby dějinný jev z boje, a dokonce i Kristus řekl, že nepřišel uvést pokoj, ale meč.
Tehdejší tezi, že válka byla ve starověkých a středověkých společnostech nevyhnutelná, ale že jakmile se všude pevně etablovala buržoazní a liberální revoluce, bude možné řešit konflikty mezi státy nenásilnou cestou, považovali zakladatelé marxismu vždy za jednu z nejpodlejších a nejhloupějších apologií kapitalistického systému. Karel Marx, který se s těmito od dění odtrženými ideology buržoazního občanství musel ustavičně potýkat, neskrýval své bezmezné znechucení a nakonec na jejich bláboly vytáhl svůj neomylný bič. A také v rozkolu s bakuninských anarchistickým falešným revolucionářstvím byl jedním z principiálních důvodů právě paktování se libertariánů s podobnými švýcaroidními a kvakerskými koužky.
Celé toto obrovské tažení proti sociálpatriotům roku 1914, která si nebudeme nikdy dostatečně připomínat a které nelze nikdy dostatečně vylíčit coby součást náročné práce přivést proletářské hnutí zpět na správnou cestu, je zároveň ocejchovalo jako odpadlíky jak coby slouhy militarismu, tak i coby slouhy závisející na buržoazním směru mezinárodní a ženevské legalistické solidárnosti, ve které pro Lenina spočívala pravá kapitalistická internacionála kontrarevoluce.
Dnes
V předvečer každé války dnes odvod do armády probíhá s použitím daleko složitějších prostředků v předchozích staletích. V řeckořímských společnostech válčili svobodní občané a otroci zůstávali doma. V časech feudalismu byla válka úlohou aristokracie, která své vojenské manévry doplňovala dobrovolníky: dobrovolníci a žoldnéři znamenají totéž, tedy ty, kteří se z vlastní iniciativy rozhodnou stát se vojáky, učí se vojenskému řemeslu a hledají si v něm uplatnění. Kapitalistická buržoazie si vynutila válku silou; předstírajíc, že všem dala občanskou svobodu, zbavila je svobody nejít se nechat pozabíjet; ba dokonce chtěla, aby tak učinili zadarmo nebo za mísu čočovice. Ve starém melodramatu se za dob absolutismu zpívalo: svobodu prodal, vojákem se stal. Cenzor se zalekl strašlivého slova „svoboda“ a chtěl je změnit na „věrnost“. Avšak nový buržoazní režim považoval osobní svobodu za příliš vznešenou na to, než aby se za ni platilo, a zmocnil se jí proto bezplatně.
Stát tedy má k dispozici jak žoldáky a dobrovolníky, tak i odvedence, ale válka se stala něčím tak rozsáhlým, že ani to stále nedostačuje. Účinky války mohou v celé populaci, ať už vojáků či nikoli, probudit nespokojenost a aby se tato nespokojenost dala držet na uzdě, musela být kromě různých četnických oddílů na vnější i vnitřní frontě zmobilizována celá propaganda ve prospěch samotné války, kolosální lživá přesvědčovací kampaň, které nás dějiny posledních desetiletí vystavovaly ve vlnách a která vrátila na scénu všechny typy sedmilhářů líčících životy národů, od kmenového šamana přes římského augura až po katolického kněze a kandidáta do parlamentu.
Nyní v této přípravě na masakr, v této výrobě nadšení pro všeobecná jatka, nalézáme postavu nejvyšší důležitosti, stojící v čele celého tohoto karnevalu smrti, onu velkou Ideu, ušlechtilou Věc Míru, bílou holubici, ze které se stala notně opelichaná milostslečna.
Zrádcovští vůdci přiměli světovou dělnickou třídu znovu pozvednout všechnu tu veteš buržoazní ideologie a svedli ji za všemi těmito ideologickými přeludy na scestí, čímž ji dezorientovanou a pasivní odevzdali do libovůle jejích třídních nepřátel.
Dali jí rozkaz bojovat za vše, oč její utlačovatelé usilují, propůjčili ji k službám vlasti, národu, demokracii, pokroku, civilizaci, všemu, jen ne socialistické revoluci. Jsou schopni dát ji do služeb sociálních nepokojů, povstání a revolucí, ale pouze tehdy, jsou-li to revoluce jiných.
V čase, kdy v Rusku bylo ještě třeba uskutečnit dvě revoluce a kdy podle marxistického pohledu nebylo možné uskutečnit jen jednu, bylo třeba bojovat se dvěma typy oportunistů (týmiž, nad nimiž Marx triumfoval v evropském revolucích roku 1848): s těmi, kteří chtěli naroubovat posocialističtěnou ekonomiku na carský režim, a s těmi, kteří chtěli využít dělníky k buržoazní revoluci, přičemž bylo dle jejich mínění zapotřebí nechat kapitalistický režim po dlouho naživu, aby mu byl dopřán dodatečný vývoj. Lenin shrnul revoluční postoj do zcela jednoduché formulace: revoluce musí sloužit proletariátu, nikoliv proletariát revoluci. To jest: nejsme tu proto, abychom dělnické hnutí, jehož velícím orgánem je naše strana, vložili do služeb nároků, požadavků či dokonce revolucí jiných tříd, nýbrž chceme jej vyslat do boje za svébytné a původní cíle naší třídy a jedině jí samé.
Nynější hnutí rádoby komunistických stran organizuje pracující jen proto, aby je vyslalo za všemi těmito přeludy z buržoazního vetešnictví, aby promrhalo jejich síly ve službách všemožných nedělnických a netřídních cílů.
Po kampani za demokracii a za parlamentní a buržoazní liberalismus ohrožovaný fašistickými režimy po boji vedeném pod ostudnými hesly národní obrody, nové demokratické revoluce, tedy hesly stokrát nesmyslnějšími než byla ta, kterými se za carských časů oháněli oponenti bolševiků, následuje dnes nová a ještě hanebnější fáze světového brainwashingu: zápas vedený ve jménu pacifismu.
Tento vývoj představuje novou a zásadnější kapitolu v odpadlictví od marxistického komunismu a zřeknutí se jeho zásad. Tažení proti imperialistickému kapitalismu Ameriky a Západu by bylo heslem proletářským, jenže v takovém případě – vyjma toho, že by jej nemohli vznést ti, kteří tomuto imperialismu poskytli prostředky k vylodění a inkasovali za to peníze – by se ukázalo být heslem nikoli míru, nýbrž války, a sice třídní války ve všech zemích.
Kampaň za mír a sjezdy, na které jsou zváni všichni nekomunističtí myslitelé, nejenže představují daleko fatálnější poraženectví z hlediska třídní orientace dělnického hnutí, poraženectví, které po zásluze korunuje všechny ostatní; nejenže jsou prvotřídní službou prokázanou kapitalismu coby celku, ale ještě k tomu povedou, stejně jako ona slavná demokratická křížová výprava, která tak sprostě probíhala v letech 1941–1945, k posílení velkých atlantických státních struktur, které se zhroutí teprve tehdy, až se buržoazní systém octne pod frontálním útokem; útokem, který s vervou odsoudí jeho lživé prapory Svobody a Míru, aby tento systém nepokrytě rozdrtil třídní diktaturou a třídní válkou.