Pryč s parlamentem, nástrojem kapitalistické dominance! Ať žije proletářská revoluce! Ať žije komunismus!

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

Před více než padesáti lety přinesla říjnová revoluce, která smetla všechny lži a všechny instituce zastupitelské demokracie, jasné historické potvrzení marxistické teze, podle níž se vykořisťovaná třída, proletariát, nemůže osvobodit postupně se vyvíjející, mírumilovnou reformou kapitalistického režimu, ale pouze jeho svržením revolučním násilím; že stát se nedobývá zevnitř, ale že je zničen, aby na jeho troskách byla zbudována proletářská diktatura, která odepře veškerou politickou svobodu poražené vykořisťující třídě; že demokracie, kterou buržoové představují jako systém vedení státu nad všemi třídami a který má prostřednictvím „občanské“ vůle založené na počítání jednotlivých rozumů zajistit postupné odstraňování politických a společenských konfliktů a mírové soužití mezi rovnocennými „občany“ a mezi „svobodnými“ státy – tudíž také odstranění válek, je ve skutečnosti mechanismus, kterým vládnoucí třída uplatňuje svůj nekompromisní monopol moci a který ukolébává ovládanou třídu iluzí, že nikoli ozbrojená síla, ale bezbranná volební urna jí umožní převrátit pyramidu, pod jejíž váhou sténá, zašlápnuta do země, více než sto let.

„Jednou za několik let rozhodovat, který člen panující třídy bude v parlamentě potlačovat a deptat lid – v tom tkví skutečná podstata buržoazního parlamentarismu NEJEN V PARLAMENTNĚ KONSTITUČNÍCH MONARCHIÍCH, NÝBRŽ I V NEJDEMOKRATIČTĚJŠÍCH REPUBLIKÁCH,“1 řekl tehdy Lenin, aby připomněl proletariátu, jak falešné je tvrzení demokracie, že zaručí rovnost všech před volební urnou stejně jako před zákonem, když pouhá jedna třída, která se dostala k moci zničením feudálního a autokratického státu revolučním násilím, má ve svém držení výrobní prostředky a s nimi i produkty práce druhých, a hájí tento svůj monopol krutým represivním aparátem (policie, armáda, soudnictví) a všemi, od nejhrubších až po ty nejuhlazenější, prostředky ideologického zastrašování a výchovy, pokryteckého přesvědčování a falešného nalévání vzdělanosti do hlav (škola, kostel, tisk, nyní rozhlas a televize). A dodal: „Všemohoucnost ‚bohatství‘ je za demokratické republiky bezpečnější proto, že není závislá na špatné politické slupce kapitalismu. Demokratická republika je nejlepší možnou politickou slupkou kapitalismu, a proto když se kapitál zmocní (…) této nejlepší slupky, zakládá svou moc tak spolehlivě a tak bezpečně, že V BURŽOAZNÍ DEMOKRATICKÉ REPUBLICE NEOTŘESE TOUTO MOCÍ ŽÁDNÉ VYSTŘÍDÁNÍ OSOB, INSTITUCÍ NEBO STRAN.“2 Nejenže bylo popřeno, že demokracie představuje pro dělnickou třídu prostředek k osvobození, ale bylo také prohlášeno, že demokracie je ten NEJBEZPEČNĚJŠÍ způsob, jak ji udržet podrobenou.

V tezích o parlamentarismu, které byly schváleny na druhém kongresu Komunistické internacionály v roce 1920, diktovala internacionála všem stranám, které tvořily její sekce, nikoli na jeden rok, ale na celé historické období od Rudého října do světového vítězství revolučního proletariátu, motto vyryté velice ostře krví statisíců militantních dělníků padlých na frontě třídní války proti buržoazii: „(…) KOMUNISMUS POPÍRÁ PARLAMENTARISMUS JAKO FORMU BUDOUCÍ SPOLEČNOSTI. POPÍRÁ JEJ JAKOŽTO FORMU TŘÍDNÍ DIKTATURY PROLETARIÁTU. POPÍRÁ MOŽNOST TRVALÉHO DOBYTÍ PARLAMENTŮ; JEHO CÍLEM JE ZNIČENÍ PARLAMENTARISMU. PROTO LZE HOVOŘIT POUZE O VYUŽITÍ BURŽOAZNÍCH STÁTNÍCH INSTITUCÍ ZA ÚČELEM JEJICH ZNIČENÍ!“3

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

Velké bolševické ponaučení bylo od té doby pošlapáváno a tisíckrát odmítnuto stranami, které se stále nestydatě honosí ve svém názvech jako komunistické. Nejenže pro ně již parlament nemá být zničen, je třeba jej držet při životě pro případ, že by někdy padl vaší silou, a bude-li to nezbytné, tak i při vašem krveprolévání. Demokracie pro ně již není jen lží, která má být odsouzena a rozprášena, ale je „dobrem“, ke kterému je třeba se přihlásit a které je třeba bránit. Nejenže už pro ně neplatí, že režimem vašeho vykořisťování „v buržoazní demokratické republice“ (jako v buržoazní konstituční monarchii) „neotřese touto mocí žádné vystřídání osob, institucí nebo stran“, ale naopak vše lze změnit. Cesta, po které chtějí abychom šli, již není cestou revolučního dobytí moci, ale cestou reformistického postupného poklidného vývoje; není již tou stěžejní, jedinou a celosvětovou cestou, cestou proletářské diktatury, ale cestou „národní“, vlasteneckou a zpátečnickou, je padnutím na kolena před pozlaceným Montecitorijským palácem4, ústavou posvěcenou kněžími a bráněnou žoldáky kapitálu, zákony, které byly stvořeny k ochraně posvátného a nedotknutelného majetku vykořisťovatelů.

Ale nepříjemná fakta, každodenní realita kapitalistické společnosti, vám má připomenout, že každá údajná „nová cesta“, jak dosáhnout jasného cíle komunismu, aniž by šla skrze revoluci jediné třídy – té vaší - a její celosvětovou diktaturu, každý návrat k demokratickým iluzím maskovaným jako krok vpřed, je cynickou lží rozšiřovanou mezi vámi, aby vládnoucí buržoazní režim odvrátil nebezpečí vaší oprávněné vzpoury. Tato fakta vám sdělují, že vláda demokracie nastolená druhým světovým, takzvaným antifašistickým, hromadným zabíjením, nejenže nedokázala ukončit války, ale uvedla do chodu jejich nekonečnou novou řadu; nejenže nezničila fašismus, ale byla rovněž svědkem nadutosti USA jako fašistického policajta ovládajícího všechny země; nejenže nezměnila vaše postavení jakožto prodejců pracovní síly, ale učinila ho ještě horší pod otroctvím zběsilého zintenzivněného výrobního tempa; nejenže neučinila represivní aparát vládnoucí třídy méně tyranský, naopak jej stonásobně posílila koncentrací celého soukolí do mocného policejního a vojenského mechanismu zastrašování a útlaku; nejenže nezmenšila propast mezi kolonizovanými zeměmi a imperialistickými metropolemi, ale za kouřovou clonou čistě politické nezávislosti a jejími odpovídajícími demokratickými institucemi ji ještě prohloubila. Tato fakta vypovídají o tom, že CESTOU DEMOKRACIE NELZE NIC ZMĚNIT.

Miliony mrtvých ve světové „antifašistické“ válce, miliardy hlasovacích lístků periodicky vkládaných do volebních uren v poválečném demokratickém období. Avšak strašák nejistého živobytí a práce klepe u vašich dveří stejně jako dřív; ale abyste mohli žít pod hvězdnou oblohou demokracie tak jako fašismu, musíte pošlapat tento téměř starobylý výdobytek 8hodinového pracovního dne tím, že pracujete přesčasy a honíte se za iluzí úkolové mzdy práce a prémií; pokusíte-li se ale zacloumat těmito okovy a odlehčit od jejich tíhy, budete čelit připraveným policejním obuškům jakožto státní instituci a tankům; avšak od Koreje po Kubu, od Alžírska po Kongo, přes Střední východ po Vietnam jste viděli a uvidíte v hromadném zabíjení našich bratrů ohlašující se neblahé znamení nového světového krveprolití. Jakou přítrž tomu všemu učinily hlasovací lístky, dialogy, petice, protestní pochody – tyto nespočetné pozlátka demokracie? Či nebylo toto vše možné právě kvůli iluzi, že tato pozlátka jiných jsou vaše zbraně?

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

V tomto padesátiletém období kapitalismus tragicky ukázal – v čem má marxismus již více než století jasno – že může přežít pouze vrháním lidstva do násilných krizí a periodických krvavých válek. Dějiny během té doby rovněž vyřešily problém marxistických revolucionářů ohledně taktiky z roku 1920: Zda využít opovrhovanou a zdiskreditovanou parlamentní tribunu – jak navrhovali bolševici ve své neochvějné revoluční vášni a ve své nenávisti k demokratickým lžím formulováním ústředního bodu parlamentarismu, který by byl pouze REVOLUČNÍ – jako hlásnou troubu vypouštějící směrem k bojujícím masám vně jejich šedivých hradeb volání „Pryč s parlamentem!“? – Anebo jak kontrovala komunistická levice, jejíž věrným pokračovatelem je naše strana, postavit do protikladu k nevyléčitelnému volebnímu hlasování a parlamentarismu reformistické sociální demokracie a jejím demokratickým iluzím zakořeněným v dělnické třídě v zemích, které po jedno století podléhají buržoaznímu režimu, radikální odpověď volební a parlamentní abstence, aby se nasměrovaly veškeré síly k materiální a vědomé přípravě proletariátu na revoluci? Revoluci, ve které je sice snazší „pokračovat (…) a dovést ji do konce“ – jak řekl Lenin – avšak „zahájit socialistickou revoluci“ v zemích s kapitalismem nejen zralým, ale které jsou jím zcela skrz naskrz pohlcené, „je těžší“. Na podkladě báječných bolševických bojovníků Rudého října, kterým žádné demokratické rozpaky a žádné zákonné stereotypy nezabránily – k jejich slávě – v rozehnání ústavodárného shromáždění puškami námořníků z Kronštadtu a dělníků z putilovských závodů, a kteří by nikdy nekázali proletářům jiných zemí jednat v rozhodujícím okamžiku jinak, jsme pozorovali, že na Západě, který byl sužován parlamentarismem, buď probíhaly revoluční přípravy tím, že byla vytvořena nepřekonatelná hranice mezi komunismem a demokracií, mezi násilným dobytím moci a mírumilovnou soutěží prostřednictvím volebních uren, anebo byly v orgiích volebních příprav promrhány síly, které bylo naléhavě nutné seřadit na poli ozbrojeného boje mezi třídami. Všimli jsme si, že parlamentní režimy na tomto shnilém Západě jsou jako tekuté písky, na které vstoupíte s přesvědčením, potom co jste na ně hodili kámen, že vyjdete bez úhony, a namísto toho se kousek po kousku celí potápíte; a že mladičké strany, které se před nedávnem odštěpily od zkažené sociálně demokratické matky, nikdy nedokázaly zcela přestřihnout pupeční šňůru, pomocí které byly dosud spojené s tradicemi zákonnosti a parlamentarismu, jestliže nehodily přes palubu i poslední pozůstatky elektoralismu a přítěž v podobě tisíců uchazečů o poslanecký průkaz; tento balast stále vysvítá zpoza formálního zaštiťování se vstupem do parlamentu s cílem rozehnat jej.

Odpověď dějin smutně potvrdila naše obavy, že do parlamentu se vstupuje a zůstává se v něm; horší je, že pro zachování parlamentu, jeho zákonů a státu, jehož je stále více podrobeným soukolím, se zanedbávají nejvíce naléhavé potřeby revoluce. Neúprosně jsou zanechávány v dějinách třídního boje tyto stopy: buď se jde jednou cestou, nebo druhou – buď revoluční příprava, anebo příprava volební! Dále, potupný konec stran, které se v roce 1920 vrhly s křikem „válka, nebo smrt“ proti buržoazii a všem jejím institucím – uvnitř kterých nejprve vykořisťující třída postavila parlament na svou obranu –, stran, které se dnes brodí bahnem toho nejservilnějšího parlamentarismu, vlastenectví a zákonnosti. Konec samotné Komunistické internacionály, nejprve strašlivě překroucené, poté zničené stalinismem. A Rusko, které se řítí se svou izolací z revolučního a světového vrcholu Rudého října do bahna významné národní a buržoazní mocnosti, které již nepovzbuzuje dělnické masy světa stát pod praporem proletářské revoluce a internacionalismu, nýbrž se vehementně dovolává u buržoazie a maloburžoazie DEMOKRACIE A OBCHODU. Přežití nejzuřivějšího vykořisťovatelského systému v dějinách, třebaže existovaly všechny materiální podmínky pro jeho zničení, jen kdyby samotný obrovský proletariát neakceptoval „pravidla hry“ uložené jeho protivníkem a místo ohánění se neškodnými papírovými volebními lístky by mu býval zasadil strašlivou ránu. Varování, že od demokracie – tohoto fašismu v šatu gentlemana – a jeho parlamentu může proletariát čekat jen zachování cynicky pozlaceného otroctví.

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

Nejsme jediní, kdo vám dnes říká: Otočte se zády k šaškárně voleb a hlasovacích lístků! Existují lidé, kteří vám to říkají, protože ještě nemají sílu účastnit se voleb, ale jsou připraveni tak učinit ZÍTRA ve jménu „nové a lepší demokracie“ (!); jsou tu i ti, kteří vám to říkají, aby vás povzbudili k dalšímu mírumilovnému „protestu“ proti režimu černoprdelníků a jejich ubohých nohsledů zatímco sní o tom, že je v tom stejném sídle moci nahradí „čestnější“ nohsledové a ti s „důstojnějšími“ zadnicemi; a jsou tu i ti, kteří vám to říkají ze znechucení nejen z parlamentních a vládních stran, ale z každé organizované politické formy JAKÉKOLI strany.

Pro nás, kteří se již padesát let zdržují volební účasti, má samotná volební abstence smysl a význam pouze proto, že vyjadřuje ve vás, pracujících, vědomí potřeby revoluce a proletářské diktatury, aby se tak světu otevřely dveře komunismu – který je buď celosvětový, nebo je ničím, který NIKDY nebude mít příznak „italský“ či „ruský“ nebo „americký“ či „čínský“ – a neméně neústupnou nutnost síly k dosažení tohoto cíle, která je organizovaná kolem programu, který se nemění se změnou času a místa – tou je třídní strana, strana světového revolučního proletariátu.

Roztrhat hlasovací lístek není žádná námaha; náročné však je, a je to daň, která se musí zaplatit, aby bylo dosaženo vítězství, pracovat na obnově této strany, aby byla připravená vrhnout se na mezinárodní buržoazii s jejím houfem lokajů, intelektuálů, policajtů a kněží, za křiku obou hesel, jak Manifestu z roku 1848, tak z října 1917, které jsou vždy platné: PROLETÁŘI CELÉHO SVĚTA, SPOJTE SE a BOJ, NEBO SMRT!

Povoláváme vás k této náročné, ale plodné práci, my, jejichž zájmem není a nikdy nebude získat křesla v jakémkoli Montecitorijském paláci, či hvězdné osobnosti, které by byly postaveny na prkna hanebného obchodničení s hlasy!

Nechť toto je – dnes jako včera i zítra – výrazem naší protivolební kampaně!

MEZINÁRODNÍ KOMUNISTICKÁ STRANA

1. květen 1968


  1. Lenin V. I., Stát a revoluce, v Lenin V. I. Spisy, sv. 25, SNPL, Praha, 1956 ↩︎

  2. Tamtéž ↩︎

  3. Leitsätze über die kommunistischen Parteien und den Parlamentarismus, v Der zweite Kongress der Kommunist. Internationale: Protokoll der Verhandlungen vom 19. Juli in Petrograd und vom 23. Juli bis 7. August 1920 in Moskau, Verlag der kommunistischen Internationale, Hamburg, 1921; překlad vlastní; úvod k těmto tezím napsal Trockij, samotné teze načrtl a předložil Bucharin, pozn. překl. ↩︎

  4. Sídlo dolní komory italského parlamentu, pozn. překl. ↩︎