Revoluční strana a ekonomická činnost

Nejdříve stojí za to připomenout si, jaký byl postoj Italské komunistické levice k otázce odborů. Poté přejdeme k rozboru toho, co se změnilo na poli odborů v období po světových válkách a totalitarismu.

1. Ještě před ustavením italské strany byly na II. kongresu Internacionály roku 1920 diskutovány dvě klíčové taktické otázky: parlamentní činnost a činnost odborů. Zástupci abstencionistického proudu tehdy podporovali stranu proti takzvané levici, která obhajovala rozštěpení odborů a odmítala pokus o dobytí odborových organizací vedených oportunisty. Celkově vzato tyto proudy za jádro revoluční činnosti považovaly odborový svaz, nikoliv stranu, a chtěly jej mít ryzí bez buržoazního vlivu (holandští tribunisté, němečtí KAPD, američtí syndikalisté, dílenští důvěrníci [shop stewards] atd.).

2. Od té doby vede Italská levice tvrdý boj proti takovým hnutím, jako byla turínská skupina “Ordine Nuovo”. Ta měla za to, že revoluční úkol spočívá ve vyprazdňování odborových svazů ve prospěch hnutí továrních rad. Ty tato skupina považovala za rámec propojující hospodářské a státní orgány proletářské revoluce, který byl uvedený v činnost v plně rozvinuté a vrcholné fázi kapitalismu. Tyto hnutí tak měly vážný zmatek mezi okamžiky revolučního procesu a jeho nástroji.

3. Odborové a parlamentní otázky jsou zcela odlišného druhu. Parlament je jednoznačně orgán buržoazního státu, který tvrdí, že jsou v něm zastoupeny všechny třídy ve společnosti. Všichni revoluční marxisté se shodují na tom, že na jeho bázi je nemožné vytvořit základ pro jakoukoli jinou moc než moc buržoazie. Otázkou je, zdali využívání parlamentních mandátů může sloužit cílům propagandy a agitaci za povstání a pro diktaturu. Ti, kteří nesouhlasili, argumentovali, že i vzhledem k takto omezeným cílům by naši zástupci svou spoluúčastí na buržoazní politické struktuře způsobili opačný efekt.

4. Vzhledem k tomu, že odbory jsou profesní a hospodářská sdružení, budou vždy sdružovat jedince stejné třídy bez ohledu na to, kdo je vede. Je pravděpodobné, že proletáři, kteří jsou v nich organizovaní, budou volit zástupce, kteří jsou nejen umírněně buržoazní, ale i absolutně buržoazní, a že řízení odborové organizace padne přímo pod vliv kapitalistů. Přesto skutečností zůstává, že odborové svazy jsou složeny výlučně z dělníků, a proto o nich nikdy nebude možné tvrdit to, co říkáme o parlamentu – že může být režírován pouze v buržoaznímu zájmu.

5. V Itálii, před založením Komunistické strany, socialisté odmítali pracovat v katolických nebo republikánských odborových svazech. Později, v době existence velké Confederazione General del Lavoro (CGdL) vedené hlavně reformisty a Unione Sindacale (USI) pod vedením anarchistů, komunisté jednohlasně a bez okolků prohlašují, že nebudou zakládat nové odborové svazy, ale že místo toho budou pracovat a vyhrávat uvnitř právě zmíněných, a dokonce že budou pracovat na jejich sjednocení. Na mezinárodním poli italská strana jednohlasně podporovala nejen práci ve všech národních sociálně demokratických svazech, ale rovněž existenci Rudé odborové internacionály (Profintern), která považovala získání vedení v Amsterdamské internacionále (Mezinárodní odborová federace) za nemožné, kvůli jejím vazbám na buržoazní Společnost národů prostřednictvím Mezinárodní organizace práce (MPO). Italská levice se ostře postavila proti návrhu zlikvidovat Profinternu, který měl za cíl vytvořit jednu jednotnou odborovou Internacionálu. Nicméně Italská levice po celou dobu zastávala princip jednoty odborových svazů a jejich národních federací a jejich dobytí zevnitř.

6. a) V proběhlých historických obdobích způsobila proletářská odborová činnost významné změny v buržoazní politice. Na začátku revoluční buržoazie zakazovala jakoukoli formu hospodářského sdružování, které měla za pokus o obnovení konzervativního režimu středověkých cechů. Jakákoli stávka byla tehdy násilně potlačena, proto všechny raná odborová hnutí nabraly revoluční rysy. Brzy poté Manifest uvedl veřejně ve známost, že každé hospodářské a sociální hnutí vede k politickému hnutí, jehož klíčový význam spočívá v následném rozšiřování sdružení a koalic proletariátu, zatímco jsou jejich čistě hospodářské výdobytky dočasné a nesesazují přímo třídní vykořisťování.

b) V následujícím období buržoazie pochopila nezbytnost vypořádat se se sociální otázkou a, s jasným záměrem předejít revolučnímu řešení, tolerovala existenci odborů, legalizovala je a uznala jejich činnost a požadavky; během této fáze nedošlo k žádným válkám a došlo k relativnímu zvýšení životních podmínek, a to až do roku 1914. Během tohoto období byla práce vykonávaná v odborových organizacích základním prvkem pro rozvoj velkých socialistických stran, které mohly zcela jasně dát do pohybu široká hnutí díky svému výsostnému postavení v řízení odborů.

Kolaps Druhé internacionály ukázal, že buržoazie získala rozhodující vliv na velkou část dělnické třídy prostřednictvím svých vztahů a díky kompromisům s parlamentními a odborovými vůdci, kteří téměř všude ovládali stranický aparát.

c) Právě v období oživení proletářského hnutí, které následovalo po Ruské revoluci a po konci imperialistické války, bylo naléhavé vyvodit závěry z katastrofálního selhání předchozích přístupů k odborové a politické otázce. Došlo k pokusu vrátit světový proletariát zpět na revoluční terén, a to tím, že byli rozštěpením stran odstraněni političtí a parlamentní zrádci, a zajištěním, aby nové komunistické strany byly schopné vyhodit z největších proletářských organizací zástupce buržoazie. To se v několika zemích setkalo s velkým úspěchem. Kapitalismus zjistil, že k tomu, aby zabránil vzrůstajícímu revolučnímu tlaku, musí násilně zasáhnout a zakázat nejen strany, ale také odborové svazy, ve kterých strany pracovaly. Nicméně přes všechny složité zvraty těchto buržoazních totalitarismů se k úplnému zrušení odborového hnutí nikdy nepřistoupilo. Ba naopak, došlo k podpoře a praktickému zformování nové odborové sítě, která byla zcela kontrolována kontrarevoluční stranou, a ta se, tak či onak, vyhlásila za jediný a jednotící orgán zcela loajální k administrativě a mašinérii státu.

Dokonce i tam, kde se po druhé světové válce zdálo, z čistě dobových příčin, že byl kapitalistický totalitarismus nahrazen demokratickým liberalismem, pokračovala dynamika vývoje odborů, které se daly do pohybu už dříve, nerušeně k úplné státní kontrole a jejich začlenění do oficiální správní struktury státu. Fašismus – dialektický realizátor starých reformistických požadavků – provedl oficiální zákonné uznání odborů; takto lze odbory označit za oficiálního zástupce ve věci kolektivních smluv se zaměstnavateli, tato situace otevřela cestu pro to, aby veškerá organizace odborů díky svému propojení s buržoazní mocí skončila fakticky neschopná jakékoli aktivity.

Takové vyústění je zásadní pro ochranu a zachování kapitalistického režimu právě proto, že ovlivňování a využívání odborových organizací jakožto orgánů určených ke sdružování dělníků je nepostradatelnou etapou každého revolučního hnutí vedeného komunistickou stranou.

7. Zcela zjevně tyto radikální změny v odborových organizacích nebyly pouze důsledkem politické strategie antagonistických tříd a jejich stran a vlád, ale rovněž se významně pojí s proměnou povahy hospodářských vztahů mezi zaměstnavatelem a námezdním pracujícím. V raném období odborových bojů, když dělníci zkoušeli konfrontovat monopol výroby svým monopolem pracovní síly, vyplývala tvrdost konfliktu ze skutečnosti, že proletáři neměli naprosto žádné zdroje kromě své denní mzdy. Za situace, kdy byl dělník zbaven jakékoli rezervy k získání spotřebního zboží, se každý boj stával doslova záležitostí života a smrti.

Marxistická teorie rostoucího zbídačení je potvrzována nepřetržitým nárůstem počtu naprostých proletářů a s tím úzce související expropriací posledních rezerv, které proletářské a střední společenské vrstvy mají – proces, který se stonásobně urychluje válkami, destrukcí, měnovou inflací a podobně. Zatímco rostoucí zbídačování je nepochybně stále obecným trendem, a přestože je pravda, že v mnoha zemích nezaměstnanost a masakrování proletářů dosahuje obrovské míry, přesto vidíme, že všude, kde vzkvétá průmyslová výroba, existuje pro zaměstnaného dělníka celá řada reformistických opatření a výhod sociálního zabezpečení. Tyto výdobytky představují nový typ hospodářské rezervy a představují malý podíl na bohatství, o které lze přijít, čímž se postavení pracujícího podobá v jistém smyslu postavení řemeslníka a malého rolníka. Námezdně pracující má proto co ztratit, což ho vede k váhavosti, a dokonce i oportunismu, když propuknou odborové boje a ještě hůř stávky a vzpoury. Tento fenomén již rozpoznal Marx, Engels a Lenin, když odkazovali na tzv. dělnickou aristokracii.

8. Kromě otázky, zda by se v tom či onom státě měla revoluční komunistická strana podílet na práci takového odborového svazu, vedou dosud shrnuté body této otázky k závěru, že jakákoli perspektiva všeobecného revoluční hnutí závisí na přítomnosti následujících klíčových faktorů: 1) velký početný proletariát složený z naprostých námezdních pracujících, 2) velké hnutí dělnických sdružení, které má ekonomický obsah a pojímá velkou část proletariátu, 3) silná revoluční třídní strana, která, složena z bojovné menšiny pracujících, musí být v průběhu boje schopná rozsáhle a účinně uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči buržoazní třídě a buržoazní moci.

K těmto faktorům, které vedly k určení nezbytnosti každé z těchto tří podmínek, jejichž příznivá kombinace určí výsledek boje, jsme se dobrali díky: a) správnému uplatnění teorie historického materialismu, která propojuje základní ekonomické potřeby jednotlivce s dynamikou velkých sociálních revolucí, b) správným výkladem proletářské revoluce, pokud jde o problémy hospodářství, politiky a státu, c) ponaučením se z dějin všech organizovaných hnutí dělnické třídy – a to jak ze silných momentů a vítězství, tak z období degenerace a porážek.

Obecné rysy perspektivy, kterou jsme tady nastínili, ale nevylučují, že nastanou nejrůznější možné okolnosti během proměny, zániku a opětovné obnovy sdružení odborového typu, a to ve všech těch sdruženích, které vznikají v různých zemích a jsou buďto napojené na tradiční organizace, které se kdysi dávno prohlašovaly, že jsou založené na metodě třídního boje, nebo organizace svázané s nejrůznějšími metodami a společenskými tendencemi, dokonce i těmi konzervativními.

Prezentováno na setkání strany v Římě 1. dubna 1951.