Manifest Komunistické internacionály proletariátu celého světa

Uplynulo sedmdesát dva let od okamžiku, kdy komunistická strana oznámila svůj program světu ve formě Manifestu napsaného nejvýznačnějšími učiteli proletářské revoluce, Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Dokonce i v té době komunismus, který jen co vstoupil do arény boje, sužovaly štvanice, lži, nenávist a pronásledování ze strany vlastnických tříd, kteří jej správně vnímali jako svého smrtelného nepřítele. V průběhu těchto sedmi desetiletí se komunismus rozvíjel po složitých cestách, během období bouřlivých postupů, střídajících se s obdobími úpadku; zaznamenal úspěchy, ale i těžké porážky. V podstatě však hnutí pokračovalo cestou, kterou předem ukázal Manifest Komunistické strany. Éra konečného, rozhodujícího boje se dostavila později, než šiřitelé sociální revoluce očekávali a doufali. Avšak tato éra nastala. My komunisté, představitelé revolučního proletariátu nejrůznějších zemí Evropy, Ameriky a Asie, kteří se shromáždili v sovětské Moskvě, se cítíme a považujeme se za následovníky a vykonavatele cíle, jehož program byl před 72 lety ohlášen veřejnosti. Naším úkolem je zevšeobecnit revoluční zkušenost dělnické třídy, očistit hnutí od rozkladných přísad oportunismu a sociál-patriotismu, shromáždit síly všech skutečně revolučních stran světového proletariátu, a tím usnadnit a urychlit vítězství komunistické revoluce na celém světě.

Dnes, když Evropu pokrývají hromady sutin a kouřící trosky, nejhanebnější žháři jsou zaneprázdněni pátráním po za válku odpovědných zločincích. Za nimi stojí jejich profesoři, poslanci parlamentu, novináři, sociál-patrioti a další političtí kuplíři buržoazie.

Po dlouhé roky socialismus předpovídal nevyhnutelnost imperialistické války, viděl její příčiny v nenasytné chamtivosti vlastnících tříd dvou hlavních táborů a obecně všech kapitalistických zemí. Na kongresu v Basileji, dva roky před vypuknutím války, odpovědní socialističtí vůdcové všech zemí označili imperialismus za původce blížící se války a hrozili buržoazii, že ji stihne socialistická revoluce jako proletářská odplata za zločiny militarismu. Dnes, po zkušenostech posledních pěti let, potom co dějiny odhalily dravé choutky Německa a o nic méně zločinné činy Dohody, státotvorní socialisté zemí Dohody pokračují spolu se svými vládami v tom, že ukazují prstem na sesazeného Německého císaře. Ba co více, němečtí sociál-patrioti, kteří v srpnu 1914 prohlásili úřední Bílou knihu Hohenzollernů, za nejposvátnější evangelium národů, nyní jako děsní patolízalové následují kroky socialistů států Dohody a obviňují sesazenou německou monarchii, které kdysi otrocky sloužili, za hlavního zločince. Doufávají tak, že jejich vlastní vina bude zapomenuta a že tímto současně získají laskavost vítězů. Ale bok po boku se svrženými dynastiemi Romanovců, Hohenzollernů a Habsburků a kapitalistických klik jejich zemí, ukazují na světlo vystoupivše události a diplomatické odhalení vládnoucí třídy Francie, Anglie, Itálie a Spojených států v celé jejich nekonečné hanebnosti.

Anglická diplomacie byla zahalena do svého závoje tajemství až do okamžiku, kdy vypukla válka. Vláda finančníků londýnské City dbala na to, aby nedošlo k jednoznačnému zveřejnění jejího úmyslu zúčastnit se války na straně Dohody, aby tak neodradila vládu Berlína od vstupu do války. V Londýně chtěli válku. Proto Berlín a Vídeň, s ohledem na její počínání, počítaly s neutralitou Anglie, zatímco v Paříži a Petrohradu se pevně počítalo s intervencí Anglie.

Válka, která dozrávala celým průběhem vývoje událostí po celá desetiletí, byla rozpoutána přímou a záměrnou provokací Velké Británie. Anglická vláda počítala s tím, že Rusku a Francii poskytne jen takový dostatek pomoci, než se samy vyčerpají, aby byl ochromen anglický smrtelný nepřítel, Německo. Avšak síla německého vojenského aparátu se ukázala být až hrozivá a to si vyžádalo u Anglie nikoli symbolickou, ale faktickou intervenci do války. Role třetího, který se směje, když se dva hádají, o kterou se Velká Británie následujíc svou odvěkou tradici snažila, padla na Spojené státy. S anglickou blokádou, jež jednostranně omezila volnost spekulací amerického burzovního trhu postavených na krvácející Evropě, se vláda Washingtonu smířila mnohem lépe, protože země Dohody vyrovnaly americké buržoazii porušení “mezinárodního práva” tučnými zisky. Avšak obrovská vojenská nadřazenost Německa přiměla vládu ve Washingtonu, aby opustila svou zdánlivou neutralitu. Spojené státy ve vztahu k celé Evropě převzaly roli, kterou Anglie hrála ve vztahu ke kontinentální Evropě v předchozích válkách a kterou se snažila hrát ve válce poslední, totiž: oslabovat jeden tábor tím, že pomáhala druhému, zasahovat do vojenských operacích jen potud, aby si zajistila všechny výhody situace. Wilsonův vklad nebyl s ohledem na americké standardy hazardních her příliš vysoký, ale šlo o poslední sázku a tak mu zajistila nejvyšší profit.

Jako následek války bylo lidstvo konfrontováno s rozpory kapitalistického systému ve formě bestiálního utrpení, hladu a chladu, epidemií a morálního zdivočení. To jednou a navždy rozhodlo akademické spory v socialistickém hnutí ohledně teorie zbídačení a postupného podkopávání kapitalismu socialismem. Statistici a puntičkáři zastávající teorii o možném narovnání protikladů se po desetiletí snažili vyhrabat ze všech koutů světa skutečné nebo údajné skutečnosti, které by svědčily o větším blahu nejrůznějších skupin a kategorií dělnické třídy. Předpokládalo se, že teorie zbídačení byla pohřbena za doprovodu pohrdavého posměchu vykastrovanců buržoazního profesorstva a úředních hodnostářů socialistického oportunismu. Dnes tomuto zbídačení, které už není pouze společenskou, ale rovněž i fyziologickou a biologickou formou, čelíme ve jeho celé strašlivé skutečnosti.

Katastrofa imperialistické války odstranila všechny výdobytky odborového a parlamentního boje. Tato válka sama byla stejně tak produktem tendencí uvnitř samotného kapitalismu, stejně jako jimi byly ekonomické dohody a parlamentní kompromisy, které tato válka utopila v krvi a špíně.

Finanční kapitál, který vrhl lidstvo do propasti války, sám v průběhu války prodělal katastrofické změny. Vztah mezi papírovými penězi a materiální základnou výroby byl zcela rozerván. Papírové peníze stále víc ztrácejíce svůj význam jako prostředek a regulátor kapitalistického oběhu zboží se staly nástrojem vymáhání, loupeže a vojensko-ekonomického plenění obecně. Úplné zvrat v hodnotě papírových peněz odráží celkovou smrtelnou krizi kapitalistické zbožní směny. Jestliže v desetiletích předcházejících válce vytlačil volnou hospodářskou soutěž jako regulátora výroby a distribuce v hlavních oblastech hospodářského života systém trustů a monopolů, průběh událostí během války sebral těmto ekonomickým spolkům tuto regulační roli a odevzdal ji přímo vojenské státní moci. Distribuce surovin, těžba v Baku nebo rumunské ropy, uhlí v Doněcku a využití ukrajinské pšenice, osudných německých lokomotiv, nákladních vagónů a automobilů, zásobení hladovějící Evropy chlebem a masem - všechny tyto elementární otázky světové hospodářského života nejsou usměrňovány svobodnou hospodářskou soutěží, ani spolky národních a mezinárodních trustů a konsorcií, ale přímým uplatněním vojenské síly v zájmu jejího pokračujícího udržení. Pokud úplné podrobení státní moci síle finančního kapitálu dovedlo lidstvo do imperialistických jatek, pak tedy prostřednictvím tohoto masového vyvraždování finanční kapitál zcela militarizoval nejen stát, ale také sám sebe a není již schopen plnit svou hlavní hospodářskou funkci jinak než pomocí krve a železa.

Oportunisté, kteří před světovou válkou apelovali na dělníky, aby se chovali umírněně v zájmu postupného přechodu k socialismu a kteří během války požadovali od třídy poslušnost v zájmu občanského míru a národní obrany, se nyní znovu dožadují u proletariátu jeho vlastního sebepopření, aby se tak překonaly strašlivé následky války. Pokud by bylo toto kázání pracujícími masami vyslyšeno, mohl by kapitalistický rozvoj na kostích několika generací oslavovat svojí obnovu v nových, zesoustředěnějších a obludnějších formách s vyhlídkou nové a nevyhnutelné světové války. Naštěstí to pro lidstvo není nadále přijatelné. Zestátnění hospodářského života, kterému kapitalistický liberalismus tak silně odolával, se stalo skutečností. Neexistuje návrat k volné soutěži, ani k nadvládě trustů, podnikových syndikátů a dalších hospodářských kolosů. Jediným existujícím problémem je, kdo se bude napříště starat o znárodněnou produkci - imperialistický stát nebo stát vítězného proletariátu?

Jinými slovy: stane se veškeré pracující lidstvo životodárnými otroky vítězné celosvětové kliky, která pod jménem Ligy národů s pomocí “mezinárodní” armády a “mezinárodního” námořnictva bude na jednom místě drancovat a rdousit a jiném předhazovat drobky, zatímco všude bude proletariát vsázován do okovů s jediným úmyslem zachovat si svou vládu; nebo bude převzetí zcela vyčerpaného a zruinovaného hospodářství do moci samotné dělnické třídy Evropy a rozvinutých zemí jiných částí světa, aby tak zajistila jeho obnovu na socialistických základech, korunováno vítězstvím?

Zkrátit období současné krize je možné pouze prostřednictvím proletářské diktatury, která se nevrací zpět k minulosti, která nerespektuje dědičná privilegia ani majetková práva, ale vychází z potřeby zachránit hladovějící masy a za tímto účelem mobilizuje veškeré síly a zdroje, zavádí všeobecnou pracovní povinnost, nastavuje režim pracovní disciplíny, aby nejen vyléčila zoufalé rány způsobené válkou, ale také v průběhu několika let pozvedla lidstvo do nových a nepředstavitelných výšek.

Národní stát, který dodal kapitalistickému rozvoji mocný impuls, se stal příliš omezujícím pro další rozvoj výrobních sil. To činí postavení malých států, které jsou obklopené hlavními mocnostmi Evropy a rozparcelované napříč jinými kontinenty, ještě více neudržitelné. Tyto malé státy, které vznikly v různých časech jako fragmenty odštěpené od větších států, jako nejrůznější platby za různé poskytované služby nebo jako strategické nárazníkové pásmo, mají své vlastní dynastie, vlastní vládnoucí bandy, vlastní imperialistické nároky, vlastní diplomatické intriky. Jejich iluzorní nezávislost spočívala před válkou na stejných základech jako evropská rovnováha moci - ničím nenarušený antagonismus mezi dvěma imperialistickými tábory. Válka přerušila tuto rovnováhu. Tím, že válka v raných stádiích navozovala obrovskou převahu Německa, přinutila malé státy, aby hledaly spásu ve velkodušnosti německého militarismu. Potom co bylo Německo poraženo, buržoazie malých států se společně s jejich vlasteneckými “socialisty” obrátily k vítězným imperialistům spojenecké koalice a začaly se domáhat záruk v pokryteckých ustanoveních Wilsonova programu pro svoje tvvalé nezávislé bytí. Zároveň se navýšil počet malých států - z rakousko-uherské monarchie, z částí bývalého carského impéria, se oddělily nové státní subjekty, které jen co spatřily světlo světa, se jeden druhému vrhaly po krku kvůli otázce státních hranic. Mezitím spojenecká imperialistá koalice vytváří propojování malých států, starých i nových, které jsou mezi sebou provázány závazky založenými na vzájemné nenávisti a společné nemohoucnosti.

Zatímco imperialisté Dohody utlačují a plení malé a slabé národy a odsuzují je k hladovění a ponížení, nepřestávají, stejně jako imperialisté Ústředních mocností před nedávnem, mluvit o právu národů na sebeurčení, které je dnes úplně potlačeno v Evropě stejně jako ve všech ostatních částech světa.

Malým národům může být zajištěna možnost svobodné existence pouze proletářskou revolucí, která osvobozuje výrobní síly všech zemí od omezení národního státu, sjednotí národy do nejtěsnější hospodářské spolupráce na základě společného hospodářského plánu a dá i tomu nejmenšímu a nejslabšímu lidu příležitost vést své národní kulturní záležitosti svobodně a nezávisle, aniž by to bylo na úkor jednotné a centralizované evropské a světové ekonomiky.

Poslední válka, která v nebyla ani v nejmenším válkou pro kolonie, byla současně válkou s pomocí kolonií. Obyvatelstvo kolonií bylo vtaženo do evropské války v míře nemající obdoby. Indiáni, černoši, Arabové a Madagaskarci bojovali na evropském kontinentě. Kvůli čemu? Za své právo zůstat otroky Anglie a Francie. Nikdy předtím se tak jasně neukázala nestoudnost kapitalistické vlády, nikdy předtím se problém koloniálního otroctví neprojevil tak naléhavě, jak je tomu dnes.

Z toho důvodu došlo ve všech koloniích k řadě otevřených povstání, revolučnímu vření. V samotné Evropě se Irsko připomnělo krvavými pouličními bitvami, že stále zůstává a stále se cítí být porobenou zemí. Na Madagaskaru, v Annamu (Vietnamu, pozn. red.) a dalších zemích museli vojáci buržoazní republiky během války potlačit více než jednu vzpouru koloniálních otroků. V Indii revoluční hnutí nezůstalo v klidu na jediný den a v poslední době tam došlo k největší dělnické stávce v Asii, na kterou britská vláda zareagovala tím, že nasadila v Bombaji do akce své obrněné vozy.

Koloniální otázka byla tedy v plném rozsahu zařazena na pořad jednání, a to nejen na diplomatická projednávání na kongresu v Paříži, ale rovněž v samotných koloniích. V nejlepším případě směřuje Wilsonův program pouze ke změně firemního loga koloniálního otroctví. Osvobození kolonií je možné pouze společně s osvobozením v metropolích. Dělníci a rolníci nejen v Annamu, Alžíru a Bengálsku, ale také v Persii a Arménii získají svou příležitost k samostatné existenci až poté, co dělníci Anglie a Francie svrhnou Lloyda George a Clemenceau a převezmou státní moc do svých rukou. V rozvinutějších koloniích již boj není veden jenom pod vlajkou národní osvobození, avšak bere na sebe bezprostředně jednoznačně vyslovený sociální charakter. Jestliže kapitalistická Evropa nuceně vtáhla zaostalé části světa do víru kapitalismu, pak socialistická Evropa přijde na pomoc osvobozeným koloniím se svou technologií, svou organizací a svými intelektuálními silami, aby usnadnila jejich přechod k systematicky organizovanému socialistickému hospodářství.

Koloniální otroci Afriky a Asie! Hodina proletářské diktatury v Evropě bude také hodinou vašeho osvobození!

Celý buržoazní svět obviňuje komunisty z rušení svobody a politické demokracie. To není pravda! Proletariát, který dobude moc, pouze poukazuje na naprostou nemožnost uplatňování metod buržoasní demokracie a vytvářní podmínky a formy pro novou, vyšší dělnickou demokracii. Veškerý průběh kapitalistického vývoje, zejména během jeho konečného imperialistického období, podkopal politickou demokracii nejen rozdělením národů do dvou zcela protichůdných tříd, ale také odsouzením mnoha maloburžoazních a poloproletářských vrstev, stejně jako nejnižších vrstev proletariátu, k trvalému ekonomickému strádání a politické bezmocnosti.

Pracující třída v těch zemích, kde tomu dějinný vývoj poskytl příležitost, využila režim politické demokracie, aby se organizovala proti kapitálu. Totéž nastane v těch zemích, kde dosun nedozrály podmínky pro dělnickou revoluci. Pro rozsáhlé mezi-vrstvy na venkově, rovněž i ve městech, je ale kapitalismus překážkou, ty jsou tak celou epochu pozadu ve svém historickém vývoji. Sedlák v Bádensku a Bavorsku, který stále ještě nedohlédne za věžičku svého vesnického kostela, drobný francouzský producenta vína, který je ruinován kapitalisty, kteří pančují víno, a malý americký farmář, který je okrádán a podváděn bankéři a kongresmany - všechny tyto společenské vrstvy, které jsou vytlačovány kapitalismem z ohromného proudu rozvoje, jsou teoreticky vyzývány k tomu, aby v rámci režimu politické demokracie, spravovaly stát. Ovšem ve skutečnosti o všech důležitých otázkách, které určují osudy národa, je to finanční oligarchiie, kdo, za zády parlamentní demokracie, rozhoduje. Tak tomu bylo především okolo otázky války; a stejně je tak tomu i nyní ohledně otázky míru.

Pokud se bude finanční oligarchie domnívat, že je vhodné mít krytí parlamentu pro své násilné činy, buržoazní stát má k tomuto účelu k dispozici všechny rozmanité prostředky zděděné z předešlých staletí třídní nadvlády a znásobené o zázraky kapitalistické techniky - lži, demagogie, lsti, pomluvy, úplatkářství a teror.

Požadovat po proletariátu, aby se v tomto konečném boji na život a na smrt s kapitalismem řídil potřebami buržoazní demokracie, je jako žádat přepadeného člověka bojujícího o svůj život a existenci, aby dodržoval svým nepřítelem definované, ale nedodržované, strojené a omezující pravidla řecko-římského zápasu.

V tomto království zkázy, kde nejen výrobní a směnné prostředky, ale i instituce politické demokracie jsou v krvavých troskách, musí proletariát vytvořit svůj vlastní aparát, který je především určen k tomu, aby spojil dělnickou třídu a zajistil možnost jejího revoluční zásahu pro další rozvoj lidstva. Tento aparát jsou dělnické sověty. Staré strany, staré odborové organizace, se v podobě svých vůdců ukázaly jako neschopné uskutečnit, dokonce i pochopit, úkoly, které nastolila nová epocha. Proletariát vytvořil nový druh ústrojí, které zahrnuje celou dělnickou třídu bez ohledu na profesi nebo politickou zralost. Vytvořil flexibilní aparát schopný neustálé obnovy a rozšíření, schopný do své sféry vtahovat širší a širší vrstvy a otevírat své dveře pracujícím lidem ve městě a na venkově, kteří zaujímají pozici blízkou proletariátu. Tato nenahraditelná organizace vlastního vládnutí dělnické třídy, jejího boje a budoucího dobytí státní moci byla prověřena zkušenostmi různých zemí a představuje největší úspěch a nejsilnější zbraň proletariátu naší doby.

Ve všech zemích, kde se masy probouzejí k vědomí, utvoří se rovněž sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Posílit sověty, zvýšit jejich autoritu, postavit je do protikladu ke státnímu aparátu buržoazie - to je dnes ten nejdůležitější úkol třídně vědomých a poctivých dělníků všech zemí. Prostřednictvím sovětů se může dělnická třída ochránit před rozkladem, který byl do ní zaveden peklem utrpení války, hladu, násilím vládnoucích tříd a zradou bývalých vůdců. Pomocí sovětů se dělnická třída jistěji a snadněji dostane k moci ve všech těch zemích, kde sověty budou schopny okolo sebe shromáždit většinu pracujícího lidu. Prostřednictvím sovětů dělnická třída, která dobyla moc, bude spravovat všechny sféry hospodářského a kulturního života, jak tomu je v současné době v Rusku.

Kolaps imperialistického státu, od toho carského až po ten nejdemokratičtější, probíhá současně s rozkladem imperialistického vojenského systému. Mnohamilionové armády zmobilizované imperialismem mohly spolehlivě držet pohromadě jen dokud proletariát zůstal poslušně pod jařmem buržoasie. Rozpad národní jednoty znamená také nevyhnutelný rozpad armády. Tak se tomu stalo nejprve v Rusku, pak v Rakousku-Uhersku a Německu. Stejnou věc lze očekávat i v jiných imperialistických státech. Vzpoura rolníka proti velkostatkáři, dělníka proti kapitalistovi, jak proti monarchistické tak i demokratické byrokracii, nevyhnutelně se sebou nese vzpouru vojáků proti armádnímu velení a následně ostrý rozkol mezi proletářskými a buržoazními prvky armády. Imperialistická válka, která proti sobě postavila jednotlivé národy, přešla a přechází do občanské války, která staví proti sobě jednu třídu proti druhé.

Bouřlivý protest buržoazního světa proti občanské válce a rudému teroru je nejmizernější pokrytectví, které dosud v dějinách poznal politický boj. Žádná občanská válka by nebyla, pokud by se kliky vykořisťovatelů, kteří přivedly lidstvo na samou hranici zkázy, nestavěly na odpor každému kroku pracujících mas, pokud by nevyvolávaly spiknutí a vraždy a nepovolávaly by ozbrojenou pomoc zvenčí, aby si tak udržely a obnovili své zlodějské výsady.

Občanská válka je vnucena dělnické třídě jejím úhlavním nepřítelem. Jestliže se nehodlá zříci sebe sama a své vlastní budoucnosti, která je také budoucností celého lidstva, musí dělnická třída vracet každou ránu. Komunistické strany, které nikdy uměle nevyvolávají občanskou válku, se snaží co nejvíce trvání této občanské války, kdykoliv se se železnou nutností rozpoutá, zkrátit, snížit na minimum počet obětí a především zajistit vítězství proletariátu. Vyvstává tedy nutnost včasného odzbrojení buržoazie, ozbrojování dělníků, vytvoření komunistické armády k obraně proletářské moci a zajištění její socialistické struktury. Jako je tomu u Rudé armády Sovětského Ruska, která vznikla, aby chránila výdobytky dělnické třídy proti všem útokům zevnitř i z vnějšku. Armáda sovětů je neoddělitelná od sovětského státu.

S vědomím světově-dějinné povahy svých úkolů usilovali osvícení dělníci od samého počátku svého organizovaného socialistického hnutí o sdružení mezinárodního rozsahu. Základní kámen tomuto úsilí byl položen v Londýně v roce 1864 v podobě První internacionály. Prusko-francouzská válka, z níž se vylíhlo hohenzollernovské Německo, oslabila První internacionálu, zatímco současně podnítila rozvoj národních dělnických stran. Již v roce 1889 tyto strany spojily síly na kongresu v Paříži a vytvořily organizaci Druhé internacionály. Avšak těžiště dělnického hnutí během tohoto období zůstalo zcela na národní půdě, zcela v rámci národních států, založené na národním průmyslu a omezené v oblasti národního parlamentarismu. Desetiletí reformní organizační činnosti vytvořily generaci vůdců, kde většina z nich se hlásila k programu sociální revoluce slovy, ale popírala jej svými činy; uvízli v reformismu a přizpůsobování se buržoaznímu státu. Oportunistická povaha vedoucích stran Druhé internacionály byla nakonec odhalena a to vedlo k největšímu propadu světových dějin ve chvíli, kdy běh událostí vyžadoval od dělnických stran boje revolučními metodami. Jestliže válka z roku 1870 zasadila tězkou ránu První internacionále a odhalila, že za jejím sociálně-revolučním programem ještě neexistuje rozhodná moc mas, pak válka z roku 1914 zničila Druhou internacionálu a ukázala světu, že pracujícím masám, ač stmeleným dohromady, vládly strany, které prošly přeměnou v pomocné orgány buržoazního státu!

To se týká nejen sociálpatriotů, kteří dnes otevřeně přešli do tábora buržoazie, kteří se stali jejich oblíbenými agenty a nejspolehlivějšími katy dělnické třídy. Platí to rovněž na amorfní, nestabilní socialistický střed, který se nyní pokouší obnovit Druhou internacionálu, tj. znovu nastolit úzkoprsé stanovisko, oportunismus a revoluční bezmocnost svých vedoucích elit. Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, současná většina Socialistické strany Francie, menševická skupina v Rusku, Nezávislá labouristická strana v Anglii a další takové skupiny se ve skutečnosti pokoušejí zaplnit místo obsazené před válkou starými oficiálními stranami Druhé internacionály tím, že nabízí, stejně jako předtím, myšlenky na kompromis a jednotu s pomocí všech prostředků, které mají k dispozici, aby ochromily síly proletariátu, aby prodloužily krizi, a tak ještě zvětšily neštěstí Evropy. Boj proti socialistickému centru je nepostradatelným předpokladem úspěšného boje proti imperialismu.

My komunisté odmítajíce polovičatost, lži a zkaženosti zastaralých oficiálních socialistických stran, sjednoceni v Třetí internacionále, pokládáme se za přímé pokračovatele hrdinských snah a mučednictví dlouhé řady revolučních generací od Babeufa ke Karlu Liebknechtovi a Rose Luxemburgové.

Jestliže První internacionála předpověděla budoucí vývoj a ukázala cesty, po kterých se tento vývoj bude ubírat, jestliže Druhá internacionála shromáždila a zorganizovala miliony proletářů, pak Třetí internacionála je internacionálou otevřeného masového boje, internacionálou revoluční realizace, internacionálou akce.

Socialistická kritika dostatečně zpranýřovala buržoazní světový řád. Úkol mezinárodní komunistické strany spočívá ve svržení tohoto řádu a vybudování na jeho místě socialistický řád.

Vyzýváme pracující muže a ženy všech zemí, aby se sjednotili pod komunistickým praporem, pod něhož praporem již byly první velké vítězství vybojovány.

Proletáři všech zemí! V boji proti imperialistickému barbarství, proti monarchiím, proti privilegovaným stavům, proti buržoaznímu státu a buržoaznímu vlastnictví, proti všem druhům a formám sociálního a národnostního útlaku - spojte se!

Proletáři všech zemí, pod praporem dělnických sovětů, pod praporem revolučního boje za moc a diktaturu proletariátu, pod praporem Třetího internacionály, spojte se!

Podepsáno v Moskvě dne 6. března 1919:

Max Albert [Hugo Eberlein] za Německo
N. Lenin za Rusko
K. Gruber za německé Rakousko
A. Rudnyanszky za Maďarsko
Otto Grimlund za Švédsko
Fritz Flatten za Švýcarsko
B. Reinstein za Spojené státy
C. Rakovskii za Balkánskou federaci
J. Unschlicht (Jurowski) za Polsko
Yrjö Sirola za Finsko
Skrypnik za Ukrajinu
K. Gailis za Lotyšsko
Hans Pögelmann za Estonsko
Haïkuni za Arménie
G. Klinger za německé kolonisty z Volhy
Jalymow za východní národy Ruska
Henri Guilbeaux za francouzskou zimmerwaldskou levici