V návaznosti na slavnou marxistickou tradici Mezinárodní komunistická strana

Na základě tohoto programu se Mezinárodní komunistická strana přihlašuje jako celku k základům učení marxismu: dialektickému materialismu jakožto systému nazírání na svět a lidské dějiny, zásadním ekonomickým učením obsaženým v Marxově Kapitálu jako metodě interpretace kapitalistické ekonomiky, programovým formulacím obsaženým v Komunistickém manifestu coby historickému a politickému plánu osvobození světové pracující třídy, a přihlašuje k celému souboru zásad a metod, jichž potvrzení, obnovení a následné rozvinutí představovala vítězná zkušenost ruské revoluce, teoretická a praktická práce Lenina a bolševické strany v rozhodujících letech převzetí moci a občanské války a charakteristické teze II. sjezdu Komunistické internacionály, a které dnes ještě více podtrhují poučení z tragické revizionistické vlny, jež začala v letech 1926–1927 pod pojmem „socialismus v jedné zemi“. Tato vlna, která se jen ze zvyku pojí se jménem konkrétní osoby Stalina, protože vznikla pod tlakem enormních objektivních společenských sil v Rusku po nezdařeném rozšíření revolučního požáru Října 1917 do celého světa – tlakem, o kterém se nepomýšlelo, že by bylo nutné mu včas čelit programovou a taktickou bariérou, která, přestože by nedokázala zabránit porážce, by přesto mohla učinit znovuobnovení mezinárodního komunistického hnutí méně obtížným a trýznivým; tato vlna měla mnohem fatálnější následky než oportunistická choroba, která sužovala krátkou existenci První internacionály (anarchistické deviace), a než ta, která strhla Druhou internacionálu do hlubin připojení se k tzv. posvátné jednotě (fran. Union Sacrée) a potažmo podpoře imperialistické války v roce 1914 (gradualismus, parlamentarismus, demokratismus). Dnes, téměř dvacet pět let po druhé světové válce, se tedy situace dělnického hnutí jeví tisíckrát kritičtější než v dobách závratného kolapsu Druhé internacionály na prahu první světové války.

Třetí internacionála se zrodila v roce 1919 s programem, který znovunastolením základů marxistického učení se nenávratně rozešel s demokratickými, gradualistickými, parlamentními a pacifistickými iluzemi Druhé internacionály (které ostatně během války upadly do nejhanebnějšího šovinismu a válečného štvaní); a nic neubírá na nesmírném historickém přínosu Lenina, Trockého a staré bolševické gardy, na poznání, že nebezpečí degenerace Komunistické internacionály do jisté míry hrozilo od samého počátku, a to jak kvůli příliš uspěchanému způsobu ustavování komunistických stran, zejména v západní Evropě, tak kvůli příliš pružné taktice, která byla přijata k „ovládnutí mas“. Tato metoda a taktika pro uskutečňovatele Rudého října v žádném případě neznamenala a neměla znamenat opuštění základních principů násilného dobytí moci, zničení buržoazního parlamentního a demokratického státního aparátu, nastolení diktatury proletariátu řízenou stranou, a jejich použití by nemuselo mít katastrofální následky, kdyby revoluce, jak se doufalo, rychle propukla po celém světě; jak však levice upozornila již na II. sjezdu v roce 1920, nesly s sebou riziko, že budou mít krajně negativní důsledky na vratkou strukturu stran, které se mnohdy ustavily dost nahodile a nebyly dostatečně imunní vůči možnosti znovu upadnutí do sociáldemokratismu, jakmile by vlna opadla, což se bohužel stalo, a na povrch se tak dostali ani ne tak určití lidé, jako spíše hnisavé infekce z nepříliš dávné minulosti.

Kritérium, kterým byla levice v letech 1920–1926 motivována jak při požadování definování jednotné programové a taktické platformy pro všechny sekce Internacionály, tak při varování před nebezpečím, které v sobě skrývá uplatňování „revolučního parlamentarismu“ na Západě, který byl po více než sto let zamořen demokracií, ale především v jejím odporu nejprve proti taktice „jednotné politické fronty“, poté proti „dělnické (a dělnicko-rolnické) vládě“ jako nejednoznačné zástupné formulaci namísto jednoznačné „diktatury proletariátu“, v odsuzování způsobu přímého připojení k Internacionále ze strany organizací nezávislých na místní komunistické straně a přijímání „sympatizujících“ stran, stejně jako v odmítání praxe pronikání do pseudodělnických nebo dokonce buržoazních stran (jako byl Kuomintang) a, což bylo ještě horší, „bloků“ třebaže dočasných, se sebeproklamovanými příbuznými stranami nebo stranami čistě náhodně sladěných na pozicích, jež byly jen zdánlivě „podobné“, byla a zůstala následující: posílení komunistických stran závisí nikoli na taktických úskocích nebo projevech subjektivního voluntarismu, nýbrž na objektivním revolučním kurzu, který nemá nejmenší důvod řídit se pravidly lineárního a kontinuálního pokroku; převzetí moci může být vzdálené nebo blízké a v obou případech, ale zejména v tom prvním, příprava na něj (a příprava více či méně rozsáhlé vrstvy proletářů na něj) znamená odmítnout jakoukoli činnost, která by mohla vést k tomu, že komunistická organizace spadne zpět do oportunismu podobného oportunismu Druhé internacionály, tj. že dojde k přerušení neoddělitelného spojení mezi prostředky a cíli, taktikou a zásadami, bezprostředními cíli a konečnými cíli, čehož výsledkem nemůže být nic jiného než návrat k elektoralismu a demokratismu v politice a k reformismu v sociální oblasti.

Od roku 1926 se tento rozpor přenesl přímo do politické roviny a skončil rozkolem mezi Internacionálou a levicí. Na stole byly dvě záležitosti: „socialismus v jedné zemi“ a krátce nato „antifašismus“. „Socialismus v jedné zemi“ je dvojím popřením leninismu, protože za socialismus označuje to, co Lenin nazval „kapitalistickým vývojem po evropském způsobu v maloburžoazním a polofeudálním Rusku“, a protože odděluje osudy ruské revoluce od osudů světové proletářské revoluce. Je to doktrína kontrarevoluce: uvnitř SSSR ospravedlňovala represe proti staré marxistické a internacionalistické gardě, počínaje Trockým; za jeho hranicemi napomáhala potlačování levých proudů frakcemi středu, často přímo vzešlými ze sociální demokracie, „kapitulujícími na celé čáře před buržoazií“ (Trockij).

Hlavním projevem tohoto opuštění programových základů světového komunistického boje bylo právě nahrazení hesla revolučního převzetí moci heslem obrany demokracie před fašismem, jako by tyto dva režimy neodpovídaly společnému cíli zachování kapitalistického režimu tváří v tvář nebezpečí nové revoluční vlny proletariátu, jež se střídají v čele státu podle naléhavých požadavků dynamiky boje mezi třídami. Tato skutečnost se projevila nejen ve III. Internacionále po pádu její německé bašty po vítězství Hitlera v roce 1933, ale i v samotné „trockistické“ opozici, která se chopila hesla „obrany demokracie před fašismem“, i když jej prezentovala jako „fázi“ či „etapu“, kterou je třeba projít, než bude možné nastolit maximální požadavky revolučního proletariátu. V obou případech to vedlo ke zničení dělnické třídy coby svébytné politické síly s cíli, které jsou v naprostém rozporu s cíli kterékoli jiné společenské vrstvy, k mobilizaci proletářů v různých zemích na obranu nejprve demokratických institucí, poté „vlasti“, k znovuzrození a vystupňování šovinistické nenávisti a nakonec k rozpuštění, třebaže formálnímu, Komunistické internacionály a k dočasnému zahubení jakýchkoli snah o její obnovení.

Poté, co byla dělnická třída zapřažena do krvavého soukolí imperialistické války v letech 1939–1945, nemohly chabé síly mezinárodního a internacionalistického komunismu, pokud a kde přežily, proto nikterak situaci ovlivnit: volání po „přeměně imperialistické války ve válku občanskou“, první provolání z roku 1914 ruské revoluce roku 1917, zůstalo bez odezvy a sklidilo opovržení. Poválečné období nejenže nenaplnilo naivní „naděje“ na rozšíření revolučního komunismu na hrotech ruských bajonetů, ale bylo svědkem triumfu ještě horší nové participace v ministerstvech, než té pravicových křídel Druhé internacionály, protože byla uplatňována v nejtěžším období kapitalistické obnovy ku prospěchu znovunastolení autority státu (odzbrojení proletářů, kteří byli zařazeni do partyzánských formací), záchrany národního hospodářství (úvěrů na obnovu, přijetí úsporných opatření ve jménu „nadřazených zájmů“ národa atd.) a později v „lidových demokraciích“ ve prospěch obnovení systému vydávaného za „sovětský“ (Berlín, Poznaň, Budapešť). Jakmile skončilo období otevřené kolaborace v čele státu, ocitly se „komunistické“ strany napojené na Kreml odsunuty svými válečnými a „mírovými“ spojenci do ústraní čistě parlamentní „opozice“ ve stále více tvrději spoutaném, policejním a fašistickém světě; a propadaly se, aniž by našly Leninem vyšlapanou cestu (což by se jim nepodařilo, ani kdyby hypoteticky chtěly), stále hlouběji do propasti úplného zpřevracení marxistické doktríny, až v oněch letech dosáhly samého dna, kdy se už nepředpokládá a neobhajuje ani konec kapitalismu, naopak jej vyzdvihly v podobě mezinárodního obchodu, a ani buržoazního parlamentarismu, který naopak má být bráněn před útoky buržoazie, jež upustila od jeho „slavné“ minulosti, a ani rozvinutí onoho údajného boje mezi „socialistickým táborem“ a „kapitalistickým táborem“, na který stalinismus ve výsledku redukoval třídní boj, neboť v mezinárodním měřítku se jejich heslem stalo: „Mírové soužití a soutěžení!“.

Z hlubin této propasti se v očekávání znovupozvednutí boje proletariátu ozývá volání: „Proletáři celého světa, spojte se!“ a „Diktatura proletariátu!“. A toto volání je naše.