V tomto článku je stručně, ale velmi jasně ukázáno, jak stalinismus překroutil marxismus až v samém jádru jeho učení a jak revoluční komunisté bojují proti takovému útoku na marxistickou teorii. Neustálá náprava teoretických bodů, které tvoří strukturu marxistické doktríny, obhajoba jejich neoddělitelných dialektických vazeb, představuje nejúčinnější protiútok. Nadto je to metoda, kterou od samého počátku používali sami Marx a Engels proti každé idealistické a kontrarevoluční doktríně, a Lenin, Trockij, Zinovjev, Kameněv a Bordiga pokaždé, když byl zpochybněn nebo překroucen některý základní aspekt marxistické teorie.
Ještě za Stalinova života se díky blízké přítomnosti velkého poryvu, kterým byla Říjnová revoluce a následným nesmiřitelným polemikám, které po ní následovaly, díky vzedmutí nových výrobních sil, které povstání osvobodilo, kvůli porážce komunistického hnutí v srdci Evropy, vyhlazení staré bolševické gardy stalinisty, udržovala při životě a nadále pokračovala polemika o socialismu v jednom státě; být pro nebo proti Stalinovi tehdy znamenalo být pro nebo proti teorii socialismu v jedné zemi, která ve Stalinovi našla svého nejpřesvědčenějšího zastánce. Diskurs, který následoval, měl, když už nic jiného, tu výhodu, že zkoumal argumenty ekonomické povahy a umožňoval nám, marxistům, vyhnout se kontaktu s idealistickou a existencialistickou frazeologií, kterou byl následně „obohacen“ slovník stran spojených s Moskvou.
Mnozí si pamatují článek nebohého ctihodného poslance Alicaty, který vyšel v l’Unità několik dní před jeho smrtí a v němž se slova „úzkost“, „volba“, „odpovědnost“ skvěle vyjímala v tom nejčistším existencialistickém smyslu; a nezapomněli ani na to, že jeden z důležitých nekrologů ctihodného Togliattiho pochází z pera Jeana Paula Sartra.
Nebudeme to my, marxisté, kdo dává do spojitosti s biologickým projevem života a smrti jednotlivce zrod impozantních dějinných událostí, které ovlivňují a určují život celého lidstva, a ochotně přenecháme našim oponentům úlohu vyvozovat obskurní závěry, které z takových bláznivých předpokladů vyplývají; zato se můžeme pokusit vyčíst z reality výrobních vztahů to, co zhoubný jazyk našich nepřátel ochotně mystifikuje a skrývá.
V roce 1952 vyšla v Itálii Stalinova brožura (Marxismus a problémy jazykovědy, pozn. překl.), která obsahovala články o jazykovědě otištěné v květnu 1950 u příležitosti otevřené diskuse s některými sovětskými občany. Naše strana se tímto pamfletem zabývala ve svém textu Dialogo coi morti (Dialog s mrtvými) před více než deseti lety a předpověděla, že bude „smeten ze svatostánku“, přestože filištínsky tvrdil, že mateřský jazyk není nadstavbou, ale spíše „základnou“ společnou mnoha lidem a určenou k tomu, aby zůstala povznesenou nad „měnícími se formami výroby a třídních vztahů“. Dokonce i dnes má tato kniha zásluhu na tom, že částečně sumarizuje teoretické chyby stalinismu, odhaluje jeho jasnou idealistickou podstatu, a představuje doznání, které vítáme.
Tak pravil Stalin
Dne 28. července 1950 Stalin napsal v polemice s jistým Cholopovem, který měl zjevně tu drzost, že nemyslel jako on a že citoval Marxe na podporu svých tezí:
„Obdržel jsem váš dopis. Pracovní zaneprázdnění poněkud zdrželo mou odpověď. Váš dopis mlčky vychází ze dvou předpokladů: z předpokladu, že je přípustné citovat dílo toho či onoho autora mimo historické období, o němž citát pojednává, a za druhé z předpokladu, že ten či onen závěr nebo formulace marxismu, odvozené jako výsledek studia jednoho z období historického vývoje, platí pro všechna období vývoje, a proto musí zůstat neměnné.
Musím říci, že obě tyto premisy jsou hluboce mylné. Několik příkladů.
1. Ve čtyřicátých letech minulého století, kdy ještě neexistoval monopolní kapitalismus, kdy se kapitalismus vyvíjel víceméně plynule po vzestupné linii, rozšiřoval se na nová území, která ještě neobsadil, a zákon nerovnoměrného vývoje ještě nemohl plně působit, dospěli Marx a Engels k závěru, že socialistická revoluce nemůže zvítězit v jedné konkrétní zemi, že může zvítězit pouze v důsledku společného úderu ve všech nebo ve většině civilizovaných zemí. Tento závěr se následně stal vůdčí zásadou všech marxistů.
Avšak na počátku dvacátého století, zejména v období první světové války, kdy bylo všem jasné, že předmonopolní kapitalismus se definitivně vyvinul v monopolní kapitalismus, kdy se z rozšiřujícího se kapitalismu stal kapitalismus odumírající, kdy válka odhalila nevyléčitelné slabiny celosvětové fronty imperialismu, a kdy zákon nerovnoměrného vývoje předurčil dozrávání proletářské revoluce v různých zemích v různém čase, Lenin, vycházeje z marxistické teorie, dospěl k závěru, že v nových podmínkách vývoje může socialistická revoluce velmi dobře zvítězit v jedné konkrétní zemi, že současné vítězství socialistické revoluce ve všech zemích nebo ve většině civilizovaných zemí je nemožné vzhledem k nerovnoměrnému dozrávání revoluce v těchto zemích, že stará Marxova a Engelsova formule již neodpovídá novým historickým podmínkám.“ (Stalin J. V., Marxism and Problems of Linguistics, Foreign Languages Publishing House, Moscow, 1954; překlad vlastní).
Až potud Stalinův projev; a se zájmem hned připouštíme, že jsme rádi, že z úst prosazovatele bucharinské teorie „socialismu v jedné zemi“ zaznělo přiznání, že Marx ani Engels nikdy nepřipouštěli, že by socialismus mohl zvítězit a trvat pouze v jedné zemi; ale musíme ihned dodat, že je absurdní přisuzovat Leninovi opačný závěr.
Stejně jako všichni sociální demokraté, stejně jako všichni reformisté, usiluje Stalin o „historizaci“ Marxových myšlenek, tj. o jejich svázání s určitým historickým obdobím, mimo které postrádají platnost a historickou rezonanci. Podle jeho vlastních slov je nesprávné domnívat se, že ta či ona formulace marxismu, k níž se dospělo studiem „jednoho z období historického vývoje“, jsou platné pro všechna období vývoje, „a proto musí zůstat neměnné“. Neuvědomuje si tak, že marxismus zabíjí tím, že ho připravuje o samotný předmět jeho bádání. Je-li pravda, že nikoli vědomí člověka určuje jeho společenské bytí, nýbrž společenské bytí určuje vědomí, pak následně platí, že studium výrobních vztahů je možné pouze pokud představují jedinou autentickou sílu schopnou určovat dějiny lidského rodu. Budeme-li se Stalinovým projevem řídit do písmene, nakonec připustíme, že Marx ani Engels nemohli předvídat celou dráhu vývoje kapitalismu jednoduše proto, že vždy existuje něco nového, nějaké cosi, něco nepředvídatelného, co způsobuje, že to, co se včera dalo nazvat správným, je dnes špatné.
Marx v druhé polovině 19. století nemohl předvídat, co se stane na počátku 20. století; chápal vývoj „předmonopolního“ kapitalismu, ale nedokázal pojmout celou dráhu vývoje monopolního kapitalismu; v podstatě mu unikl zákon nerovnoměrného vývoje ekonomik jednotlivých zemí!!!
Člověk až žasne před takovými argumenty, ale koneckonců, přečteme-li si přece jen některý ze sociologických spisů našich protivníků, zjistíme, že – ať už se jmenují Don Sturzo nebo Saragat, Mussolini nebo Stalin – nepřestávají vytrubovat stále stejnou písničku: marxisté jsou dogmatici, fanatičtí stoupenci této víry, kteří „formálně citují“ jisté texty, „aniž by brali v úvahu historické podmínky“, v nichž se zrodily. Až na to, že Stalin poté, co si to dovolil tvrdit, se současně prohlašuje za Marxova žáka a chová se jako kněz, který poté, co popřel pravdivost Písma, předstírá, že slouží mši, takže se člověk ocitá před někým, kdo sice celebruje, ale neví, co vlastně celebruje.
Tak pravil Marx
A přesto má Stalin v našich očích zásluhu na tom, že upozorňuje – i přes strašlivé falzifikace – na Marxovy, Engelsovy a Leninovy texty, čímž se odlišuje od svých kajícných následovníků, kteří pořádají debaty nad papežovým projevem, citují Sartra a Camuse, a žijí z univerzálních „tužeb“ a „inspirací“.
Ve které knize Marx popřel (ponechme stranou pohádku, že pominul monopolní kapitalismus) možnost uskutečnění socialismu v jedné zemi? Na takovou otázku lze odpovědět jen jedním způsobem. Marx takovou možnost popíral v celém svém díle. Přesto bychom zde rádi citovali jen několik pasáží z Německé ideologie, už proto, že byly v Itálii doprovázeny poznámkou z pera na stalinistickou „komunistickou“ stranu napojených editorů nakladatelství Editori Riuniti, a ta má pro nás mimořádný význam.
Ve druhé kapitole tohoto zmíněného díla, přesněji v odstavci nazvaném „Dějiny“, se Marx a Engels zabývají problémem odcizení.
„Toto ‚odcizení‘, abychom stále mluvili řečí srozumitelnou filosofům, může být ovšem zrušeno jen za dvou praktických předpokladů. Musí se stát ‚nesnesitelnou‘ silou, tj. silou, proti které se lidé vzbouří; k tomu je třeba, aby z velké většiny lidstva udělalo masu lidí úplně ‚nemajetných‘, a zároveň je dostalo do rozporu s existujícím světem bohatství a vzdělání; to obojí předpokládá veliké zvýšení výrobní síly, vysoký stupeň jejího rozvoje — a za druhé je tento rozvoj výrobních sil (jímž je zároveň už dána empirická existence lidí ve světodějném, a ne už jen lokálním měřítku) naprosto nutným praktickým předpokladem i proto, že bez něho by se všeobecně rozšířil jen nedostatek, musel by tedy s nouzí zase začít i boj o to, čeho je nevyhnutelně zapotřebí k životu, a celé to staré svinstvo by muselo začít znovu, a dále proto, že jen na tomto universálním rozvoji výrobních sil jsou založeny universální styky mezi lidmi; proto tento rozvoj výrobních sil vede jednak k tomu, že u všech národů zároveň vzniká ‚nemajetná‘ masa (všeobecná konkurence), že každý z těchto národů se stává závislým na převratech druhých národů, a že konečně místo lokálních individuí vznikají světodějná individua, empiricky universální individua. Bez toho by 1. komunismus mohl existovat jen jako lokální jev, 2. síly styků by se nemohly vyvinout v síly universální, tedy nesnesitelné, nepřestaly by to být ‚okolnosti‘ úzkého okruhu, opředené pověrami, a 3. každé rozšíření styků by lokální komunismus smetlo. Komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů provedený ‚naráz‘ a současně, což předpokládá universální rozvoj výrobní síly a světové styky, souvisící s tímto rozvojem.“ (Marx K., Engels B., Německá ideologie, SNPL, Praha, 1958)
Zde končí úryvek z Marxova a Engelsova díla. Z ní je možné vyčíst několik vůdčích myšlenek nesmírného významu. Pro oba autory znamená rozvoj výrobních sil přenesení životní zkušenosti a existence lidí z lokální úrovně do širšího kontextu celosvětových dějin. Bez něj by se mohla zevšeobecňovat jen bída, a tak by nouze předznamenala návrat k vykořisťování a třídnímu rozdělení. S nárůstem výrobních možností navíc vzniká v životě různých národů vzájemná závislost takovým způsobem, že každý z těchto národů se stává závislým na převratech druhých národů. Bez rozvoje výrobních sil by komunismus mohl existovat pouze na místní úrovni, ale jeho existence by byla nejistá, protože rozvoj mezinárodních ekonomických vztahů by jej nakonec zadusil.
Přejít od těchto závěrů k úvahám o tom, co se stalo v Sovětském svazu, se nabízí vcelku přirozeně. I tam se ukázalo, že mezinárodní faktory směny si vynucují svůj rozhodující vliv mnohem „fanatičtěji“, než Stalin doufal, a vedly tak k plnému zavedení kapitalismu. Marx a s ním Engels konstatují, že komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů provedený „naráz“; po padesáti letech nemá Říjen v srdci Evropy a ve zbývajících „civilizovaných“ zemích pokračování a sovětský dělník se stejně jako jeho soudruh z carské éry „neprosazuje v práci, necítí se naplněný, ale nešťastný, nevyvíjí žádnou svobodnou fyzickou a duchovní energii, ale umrtvuje své tělo a ničí svého ducha“ (Marx). Stručně řečeno, nadále je vykořisťovaným člověkem, otrokem kapitálu a mezd: „celé to staré svinstvo“ musí začít znovu.
A dostáváme se k Leninovi
No, na obdivuhodný Marxův záblesk navazuje komentátor stalinistické „komunistické“ strany následující poznámkou: „Závěr, že vítězství proletářské revoluce je možné jen současně v pokročilých kapitalistických zemích, a že je tedy nemožné, aby revoluce zvítězila jen v jediné zemi, nejúplněji zformuloval Engels v práci ‚Zásady komunismu‘ (1847). (…) V. I. Lenin [došel] k novému závěru. (…) …na základě nerovnoměrného ekonomického a politického vývoje kapitalismu (…) [t]ento nový závěr zformuloval Lenin poprvé v článku ‚O hesle Spojených států evropských‘ (1915)“. A tak se pěkně odpovědnost za teorii socialismu v jedné zemi přenáší na… Nikolaje Lenina, který zemřel 21. 1. 1924, více než dva roky před zlomovým rokem 1926. Jak jsme psali v Dialogu s mrtvými, byli to Bucharin a Stalin, kdo měl historický úkol podpořit sebevražednou hypotézu, že udržením pasivity mezinárodního proletariátu a aktivity kapitalistických států „je možné v Rusku při zachování moci uskutečnit přeměnu ekonomiky v socialistický systém“. Trockij, Zinovjev a Kameněv v návaznosti na Marxe a Lenina tvrdili, že je-li pravda, že se kapitalismus ve světě vyvíjí různým tempem, je stejně tak pravda, že politická a revoluční síla proletariátu se musí vyvíjet podobně. Z tohoto důvodu může dojít k dobytí moci, ale ne (všimněte si!) k realizaci komunismu, i v jediné zemi, a to navíc v zemi málo rozvinuté. Takový faktor – tj. přítomnost států ve světě, v nichž proletariát dobyl moc – urychluje revoluční boj v ostatních a vytváří možnost obranných a útočných zásahů proletářských zemí ve prospěch zemí, které se v rozhodující fázi boje bouří.
Když však mezinárodní třídní boj prochází obdobím stagnace, mohou jednotlivé státy, v nichž proletariát zvítězil, podnikat pouze kroky, které jim ekonomický vývoj umožňuje „směrem“ k socialismu. Pokud by se jednalo o vysoce vyspělé země, vypukla by světová občanská a státní válka dříve, než by došlo k úplné ekonomické transformaci systému socialistickým směrem (což není v doktríně nemožné). V případě země, jako je Rusko, která se právě vymanila z úžin odumírajícího feudalismu, však proletářské vítězství nemohlo udělat nic jiného, než položit základy socialismu tím, že přistoupilo k rychlé industrializaci regionů a svůj program definovalo jako očekávání a podporu revoluce v zahraničí a jako ekonomické budování státního obchodního kapitalismu doma, s plným vědomím, že občanská válka a válka mezi státy v celosvětovém měřítku nikdy nepřestane být nadosah.
Bez světové revoluce byl a je socialismus v Rusku nemožný.
Takto nebo podobně psala naše strana před více než deseti lety a dnes stejně jako včera opakuje své stanovisko, které nejprve vyhlásili Marx a Engels a poté Lenin, Trockij, Zinovjev, Kameněv a další. Přesto se najdou tací, kteří se odvažují přisuzovat Leninovi zcela opačné názory; „urážka“ je vážná a zavazuje nás k podrobné analýze.
O heslu Spojených států evropských je Leninův článek, který vyšel v časopise Sozial-Demokrat 23. srpna 1915 v návaznosti na konferenci konanou v Bernu od 27. února do 4. března, jíž se Lenin sám zúčastnil a na níž přednesl zprávu o klíčovém bodu programu týkajícím se války a úkolů strany. V něm autor poté, co konstatoval, že zahraniční sekce strany se usnesly odložit diskusi o hesle „Spojené státy evropské“ do doby, než tisk rozpracuje ekonomickou stránku otázky, poznamenal, že „[m]ít námitky proti tomuto pojetí otázky jedině* z hlediska* politického významu tohoto hesla – na příklad z hlediska, že zastírá heslo socialistické revoluce nebo je zatlačuje do pozadí atd., je naprosto nesprávné. Politické přeměny opravdu demokratické, tím spíše pak politické revoluce nemohou nikdy, za žádných okolností, zastřít heslo socialistické revoluce, ani je zatlačit do pozadí.“ (Lenin V. I., Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha, 1950) A pokračoval: „Je-li však heslo republikánských Spojených států evropských, uvedené ve spojitost s revolučním svržením tří nejreakčnějších evropských monarchií s ruskou v čele, naprosto nesporné jako politické heslo, zbývá ještě velmi důležitá otázka, jaký je hospodářský obsah a význam tohoto hesla. Z hlediska ekonomických podmínek imperialismu, t. j. vývozu kapitálu a rozdělení světa mezi ‚pokročilé‘ a ‚civilisované‘ koloniální mocnosti, jsou Spojené státy evropské za kapitalismu buď *nemožné, nebo reakční*.“ (Tamtéž)
Lenin v podstatě opakuje, že ani transformace, ani demokratické politické revoluce nemohou zastřít heslo socialistické revoluce, a dodává, že jestliže z politického hlediska může sjednocení Evropy znamenat pozitivní událost svržení nejreakčnějších monarchií, z ekonomického hlediska může být jen nemožným nebo otevřeně reakčním jevem. Proto poznamenává:
„Kapitál se stal mezinárodním a monopolistickým. Svět je rozdělen mezi hrstku velmocí, t. j. států, které tyjí z velkorysého olupování a utiskování národů.“ (Tamtéž) Dále Lenin zdůrazňuje skutečné důvody imperialismu a píše: „Kromě toho Anglie, Francie a Německo umístily v cizině nejméně 70 miliard rublů kapitálu. Výběrčími ‚zákonitého‘ důchodu z této pěkné sumičky – důchodu, převyšujícího tři miliardy rublů ročně – jsou zde výbory milionářů jednotlivých zemí, zvané vládami, disponujícím vojskem a válečným loďstvem a ‚umisťující‘ v koloniích a polokoloniích synky a protěžence ‚panů miliardářů‘ na funkce místokrálů, konzulů, velvyslanců, všemožných vysokých úředníků, páterů a jiných pijavic.“ (Tamtéž)
Těmito slovy Lenin pouze předestírá marxistickou tezi, kterou o rok později vyloží v Imperialismu; dále poznamenává, že „za kapitalismu je jiná organizace nemožná. Že by se velmoci vzdaly kolonií, ‚sfér vlivu‘ a vývozu kapitálu? Myslet na něco takového by znamenalo sklesnout na úroveň kněžoura, jenž každé neděle káže bohatým o vznešenosti křesťanství a radí jim, aby dávali dárky chudým… nu, ne-li už několik miliard, tož alespoň několik set rublů ročně“. (Tamtéž)
V této chvíli se v myšlenkách vracíme k našim místním stoupencům stalinistické Italské „komunistické“ strany a jejich bratrům roztroušeným po celém světě, kteří jako mnozí kněžouři kážou odříkání a pacifismus různým kapitalistickým mocnostem a vzápětí se nazývají stoupenci nikoli papeže, ale Marxe a Lenina. Od nich se však Lenin stále odlišuje tím, že píše:
„Spojené státy evropské se za kapitalismu rovnají paktu k rozdělení kolonií. Avšak za kapitalismu je nemožná jiná základna, jiná zásada dělení než síla. (…) Propagovat ‚spravedlivé‘ rozdělení důchodů na této základně je proudhonismus, tupohlavost maloměšťáka a šosáka.“ (Tamtéž) A naše myšlenky se se znepokojivou monotónností vracejí k těmto stoupencům Italské „komunistické“ strany, kteří žadoní, aby se v Itálii zisky a akumulace kapitálu utvářely tak, aby přinášely větší prospěch společnosti a menší soukromým osobám!
Podle Lenina jsou Spojené státy evropské možné, ale proč? „Jsou možné ovšem dočasné úmluvy mezi kapitalisty a mezi mocnostmi. V tomto smyslu jsou možné také Spojené státy evropské jako pakt* evropských* kapitalistů… o čem? Jedině o tom, jak by společně potlačovali socialismus v Evropě…“ (Tamtéž)
Ironií osudu je, že právě v těchto dnech (viz l’Unità z 6. 7. 1968) vyzývá delegace KSSS v Itálii „všechny evropské vlády k účasti na celoevropské konferenci, z níž by mohly vzejít návrhy na přeměnu Evropy v kontinent trvalého míru a spolupráce národů“. Hned dvě rouhání: 1) prosazování Panevropy s kapitalistickými zeměmi (řekli bychom: mezi kapitalistickými zeměmi, protože SSSR je jí rovněž; ale nechme protivníkovi jeho zbraň, abychom ní proti němu bojovali); 2) připouštění a hlásání možnosti míru, navíc trvalého, dokud bude zachován kapitalistický režim. A oni si říkají… leninisté!
V jakém smyslu jsou tedy marxisté pro „sjednocení (…) národů“? Lenin odpovídá znovu:
„Spojené státy světové (a nikoli evropské) jsou tou státní formou sjednocení a svobody národů, kterou uvádíme ve spojitost se socialismem – dokud úplné vítězství komunismu nezpůsobí, že nadobro zmizí každý, tedy i demokratický stát. Jako samostatné heslo bylo by však heslo Spojených států světových sotva správné, za prvé proto, jelikož splývá v jedno se socialismem, a za druhé proto, jelikož by mohlo vést k nesprávnému názoru, že vítězství socialismu v jedné zemi je nemožné, a k nesprávnému chápání poměrů takové země k zemím ostatním.“ (Tamtéž)
Podmínky socialismu
Konečně jsou tu dlouho očekávaná slova, ale co znamenají? Lenin to vysvětluje jasně: Státní formu svazku a svobody národů představují sjednocené státy světa (a nejen evropské!); je však nemyslitelná mimo socialistický režim, tedy režim, který je předstupněm komunismu a zániku jakéhokoli státu. Materiální podmínky pro nastolení socialistického režimu jsou nyní – jak později říká Lenin – pouze v kapitalistických zemích (a Rusko jí nebylo). V nich je možné nejen politické vítězství v podobě převzetí moci proletariátem, ale také zahájení ekonomické transformace v socialistickém smyslu, ale ještě ne ve smyslu komunistickém.
Na druhé straně Lenin vymezuje vztahy, které musí země, v níž politicky zvítězila socialistická revoluce, navázat s ostatními: „Nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje je absolutním zákonem kapitalismu. Z toho vyplývá, že je možné vítězství socialismu nejdříve v několika málo zemích nebo dokonce v jedné odděleně vztaté kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země, po vyvlastnění kapitalistů a zorganisování socialistické výroby ve své zemi, postavil by se proti ostatnímu kapitalistickému světu, získaje na svou stranu utlačované třídy jiných zemí, rozněcuje u nich povstání proti kapitalistům a vystupuje v případě nutnosti dokonce brannou mocí proti vykořisťovatelským třídám a jejich státům. (…) Odstranění tříd je nemožné bez diktatury utiskované třídy, proletariátu. Svobodné sjednocení národů na podkladě socialismu je nemožné bez více či méně delšího úporného boje mezi socialistických republik se státy opozdilými“ (Tamtéž) (tj. kapitalistickými).
Není třeba mnoho, abychom si všimli, že mezi Leninovými postojemi, které jsou v naprostém souladu s těmi Marxe a Engelse, a politikou stalinismu zeje propast.
Především bylo v Rusku možné socialistické politické vítězství, ale nikoli organizace, byť zárodečná, socialistické ekonomiky (v letech 1914–1915, stejně jako v době NEPu, Lenin pro ruskou oblast označuje za úkol „dotáhnout buržoazní revoluci do konce“); za druhé, Lenin hlásá a káže útok vítězné socialistické země (byť jen na politické úrovni) „proti ostatnímu kapitalistickému světu“; Stalin naproti tomu bude hlásat nejprve dohodu, později mírové soužití pro tentýž svět, pro Rusko a pro všechny země.
Lenin byl a zůstává jedním z nejortodoxnějších Marxových žáků. Mezi ním a mistrem není rozpor v učení; on i mistr popírají možnost, že by komunismus mohl vzniknout v jediné zemi; ani on, ani mistr nepopírají, že socialistická revoluce může začít nejprve ve skupině národů nebo dokonce v jediném státě: politicky všude, ekonomicky v kapitalistických státech. Přechod ke komunismu pak znamená likvidaci států. Na druhou stranu Stalin i zde uvažuje zcela jinak. Ve své Zprávě o činnosti ÚV pro XVIII. sjezd VKS(b) poté, co povrchně definoval sovětský stát jako „zcela nový“ (Stalin J. V., Report on the Work of the Central Committee to the Eighteenth Congress of the C.P.S.U.(B.), 10. březen 1939, in J. V. Stalin, Works, Vol. 14, 1934–1940, Red Star Press Ltd., London, 1978; překlad vlastní), našel odvahu napsat: „Tím se však vývoj nemůže zastavit. Jdeme dál, směrem ke komunismu. Setrvá náš stát také v období komunismu? Ano, setrvá, pokud nebude zlikvidováno kapitalistické obklíčení [pak ale nelze mluvit o ‚komunismu‘ , pozn. red.] a pokud nezmizí nebezpečí zahraničního vojenského útoku. Samozřejmě, že se formy našeho státu budou opět měnit v souladu se změnou situace doma i v zahraničí. Ne, nesetrvá a bude odumírat, pokud bude kapitalistické obklíčení zlikvidováno a na jeho místo nastoupí obklíčení socialistické.“ (Tamtéž)
Nyní se konečně věci jeví jasně: poprvé v dějinách samozvané marxistické literatury připustil spisovatel možnost vzniku a pokračování komunismu v jediné, navíc ekonomicky zaostalé zemi a pokračování státu v ní; a tento spisovatel se jmenuje Josif Stalin. Z toho vyplývá, že když naši odpůrci hovoří o marxismu-leninismu, nečiní tak proto, aby poukázali na dokonalou shodu dvou historicko-ekonomických analýz, ale aby pokrytecky označili Lenina za jakéhosi reformátora či aktualizátora marxismu. Říci „marxismus-leninismus“ pro ně není totéž jako říci „marxismus=marxismus“, protože pro ně tento výraz znamená marxismus plus něco nového. Tato nová věc však nepřichází od Lenina, ale od Stalina, a zahrnuje úplné převrácení Marxovy teorie. Marx ve své XI. tezi o Feuerbachovi napsal: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Stalin a jeho následovníci a pokračovatelé si ji vykládají každý den jinak a nyní se rozhodli, že ji nebudou měnit po omnia saecula saeculorum (všechny věky věků). Vlastními ústy hovoří o potřebách zachování ruského kapitalistického státu, nikoli o potřebách boje a vítězství proletářské revoluce.