“(…) Vzpoura dělnictva proti buržoasii vzplála brzy po tom, co se začal rozvíjet průmysl, a prošla rozličnými fázemi. …musím se zatím omezit jen na fakta, pokud charakterisují postavení anglického proletariátu.
První, nejhrubší a nejneplodnější formou této vzpoury byl zločin. Dělník žil v bídě a nouzi a viděl, že se jiným lidem vede lépe než jemu. Nešlo mu na rozum, proč právě on, který přece pro společnost dělá víc než bohatý zahaleč, má takto trpět. Nouze mu ještě ke všemu pomohla překonat vštípenou úctu k majetku — a on kradl…
Ale dělníci brzy pochopili, že tohle jim není nic platné. Zločinci mohli svými krádežemi protestovat proti platnému společenskému řádu jen jednotlivě, jen jako individua; a tu se na každého zvlášť vrhla celá moc společnosti a rozdrtila ho svou ohromnou přesilou. Vedle toho byla krádež nejprimitivnější, nejneuvědomělejší formou protestu, a už proto nikdy nebyla všeobecným výrazem veřejného mínění dělníků, i když ji snad potají schvalovali. Dělnická třída zahájila oposici proti buržoasii teprve tehdy, když se násilím vzepřela zavádění strojů, což se stalo hned na počátku průmyslového rozmachu. …stroje dělníci rozbíjeli; později došlo k mnoha dalším vzpourám proti strojům,… továrny byly demolovány a stroje zničeny.
I tento způsob oposice byl ojedinělý, omezený na určitá místa, a směřoval jen proti jedné stránce současných poměrů. Dělníci sice dosáhli okamžitého cíle, ale na pachatele, opět bezbranné, dopadla veškerá tíha společenské moci, potrestala je podle své libovůle a stroje byly nakonec stejně zavedeny. Bylo třeba najít novou formu oposice.
…roku 1824 (…) [parlament] zrušil všechny zákony, které až dosud dělníkům zakazovaly sdružovat se k obraně svých zájmů. Dělníkům se tak dostalo práva svobodného sdružování, které bylo dosud vyhrazeno jen šlechtě a buržoasii. Předtím už sice mezi dělníky stále existovaly tajné spolky, ty však nemohly nikdy dosáhnout velkých výsledků. (…) Tato sdružení vyžadovala od svých členů přísahu věrnosti a mlčelivosti, měla seznamy členů, pokladny, účetnictví a místní odbočky. Ale všechno se musilo provádět tajně, takže to ochromovalo jejich rozvoj. Zato když roku 1824 dostali dělníci právo svobodného sdružování, rozšířily se tyto organisace velmi brzy po celé Anglii a jejich váha vzrostla. Takové spolky se tvořily ve všech pracovních odvětvích (trades-unions) s nijak neskrývaným záměrem chránit dělníka proti tyranii a bezohlednosti buržoasie. Jejich účelem bylo: stanovit pevné mzdy, vyjednávat se zaměstnavateli kolektivně, jakožto moc, řídit mzdu podle zisku zaměstnavatele, za vhodných okolností ji zvyšovat a udržovat ji v každém jednotlivém oboru na stejné úrovni; proto obyčejně vyjednávaly s kapitalisty o všeobecně dodržovanou mzdovou stupnici a prosazovaly, aby u továrníka, který se zdráhal tuto stupnici dodržovat, dělníci nepracovali. Dále se snažily mezit přijímání učňů a tím udržovat čilou poptávku po dělnících a zároveň i výši mezd; pokud možno čelit záludnému snižování mezd, k němuž docházelo zaváděním nových strojů a nástrojů atd.;… (…) K dosažení všech těchto cílů jmenuje si organisace předsedu a tajemníka, kteří jsou placeni — nelze totiž předpokládat, že by nějaký továrník takové lidi zaměstnal…
V jednotlivých případech se dály pokusy sdružit dělníky určitého pracovního oboru po celé Anglii v jeden velký svaz, a několikrát se dělníci pokusili — po prvé roku 1830 — vytvořit pro celou Velkou Britannii všeobecné dělnické sdružení, kde by si každý odbor zachoval svou vlastní organisaci. Tato sdružení se ostatně nikdy dlouho neudržela, ba zřídkakdy se byť jen na chvíli uskutečnila, neboť takové sdružení může vyvolat v život a učinit schopným akce jen mimořádně silné všeobecné rozjitření.
Dějiny těchto svazů jsou dlouhou řadou porážek dělnictva, přerušovanou několika málo vítězstvími. Rozumí se samo sebou, že všechny tyto snahy nemohou změnit ekonomický zákon, podle něhož se mzda řídí poměrem nabídky a poptávky na trhu práce. Proto jsou tyto svazy vůči všem závažným příčinám, jež působí na tento poměr, bezmocné; za hospodářské krise musí i sdružení stanovit nižší mzdy nebo se úplně rozpustit, a i když poptávka po práci silně vzroste, nemohou zvednout mzdy výš než na tu úroveň, která se sama vytvoří konkurencí kapitalistů."
Zdroj: Engels B., Postavení dělnické třídy v Anglii, Dělnická hnutí, 1845