Marxistická levice v minulosti neodmítala účast v parlamentu narozdíl od anarchistů jako nějaký až náboženský princip, ale v kontextu situace po I. světové válce tak činila z historických objektivních důvodů - v situaci revolučního vření tato aktivita byla neslučitelná s přípravou strany na dobytí moci pracující třídou. Parlamentní abstencionismus tehdejší krajní marxistické levice v Italské socialistické straně (PSI), která později ustalovala Komunistickou stranu Itálie (PCd’I), měl tedy jiný základ než antiparlamentarismus tzv. německo-holandské levice. Nechme ale promluvit orgán této frakce, Il Soviet:
„Cílem komunistů je mezinárodní organizace proletariátu v třídní politickou stranu, svržení buržoazní nadvlády, dobytí politické moci proletariátem. Specifickým nástrojem této akce je proto komunistická strana.
Tento cíl, dokud musí být boj nutně veden v mezích buržoazního režimu, je dílem propagandy a získávání stoupenců, kritiky kapitalistického systému a opozice vůči politice vládnoucí třídy: to mohlo v minulosti ospravedlňovat účast ve volbách a zápasy v parlamentu.
Když dějinné období revolučního boje mezi proletariátem a buržoazií je otevřeno, úkolem proletářské politické strany je násilné svržení nadvlády buržoazie a organizace proletariátu do vládnoucí třídy. Od takového dějinného okamžiku je neslučitelné vysílat zástupce strany do zastupitelských orgánů buržoazního systému, ve kterém je proletariát utlačovanou třídou, a stejně tak do orgánů, na jejichž voleném sestavování se podílejí třídy držící bohatství.“
Zdroj: https://bit.ly/33zwdqc