Přinášíme pár vybraných překladů z článku uveřejněném v roce 1948-1952 v Prometeo, tehdejší teoretické revue proudu komunistické levice. Jedná se o překlad pasáží z prvních tří částí, které byly přeložené do angličtiny. Námi vybrané pasáže se věnují tomu, že pro revoluční marxisty, komunisty, dělnická kontrola nad výrobou bylo vždy něco jiného, než co si představují nejrůznější anarchoidní „leví“, anarchisté a oportunisté a tudíž, že socialistický záměr v žádném případě nepomýšlí na to, že by dělník (či kolektiv dělníků), který vyrobil sám produkt své práce, mohl nakládat zcela dle svého uvážení s tímto produktem. Skandální? Pro komunisty již minimálně od roku 1847, kdy Marx zkřížil meč s maloburžoazními představami Proudhona, nikoli! Stále je nouze o další překladatele, dejte nám vědět!
..představili [jsme] známé technicko-organizační charakteristiky kapitalistické výroby, která je v protikladu k řemeslné a feudální výrobě. Obecně řečeno, tyto charakteristiky jsou socialistickým hnutím zachovány a plně na nich trvá. Existují charakteristiky kapitalistické éry, kterých se nelze vzdát, ale které naopak budou lépe řečeno základem nové socialistické organizace, a to: součinnost mnoha pracovníků při výrobě určitého produktu; z toho vyplývající dělba práce, tj. rozdělení pracovníků do různých a po sobě následujících fází zpracování pro dokončení výrobku; používání strojů a zařízení, jakož i všech prostředků aplikované vědy a výrobních postupů. Neméně důležitým a neodvolatelným úspěchem je osvobození technických procesů od záhad a tajemství cechu, od výlučného práva cechu jako zprostředkovatele; z deterministického hlediska se tímto vytvořil bezpečný základ pro obtížné vynoření se vědy ze starodávných pout magie, náboženství a filozofické arogantnosti. U tohoto je vždy zcela nutné názorné předvedení, že buržoazie tyto charakteristiky prosadila prostřednictvím útlaku a barbarských metod a že tímto uvrhla pracující masy do bídy a námezdního otroctví. To však v žádném případě není propagací návratu k samostatné výrobě nezávislého řemeslníka.
Když se řemeslník spolu s rolnickým farmářem a majitelem každého majetku stane čistě námezdním dělníkem, je ožebračen, jeho odpor je násilně zlomen. Nicméně nový organizační znak těchto výrobních sil umožnil oslavovat výsledek tohoto procesu - i ve společenském smyslu. Protože navzdory odvodům, které pohlcuje průmyslník, masy se nalézají v situaci, kdy se stejnou pracovní dobou lze uspokojit nové a rozmanité potřeby. […] Ještě předtím, než se podíváme blíže na enormní přínosy ve výrobě, které vyplývají z dělby práce a uplatnění strojů, nalézáme tu definitivní výhodu. A rozhodně není na místě návrat k jednoduché ekonomice dopravy, obchodu a řízení, ke které vedla manufaktura v protikladu k prosté dílenské výrobě. Každý řemeslník byl sám sobě účetní, pokladní, obchodní zástupce, prodavač, za což plýtval obrovským množstvím pracovní doby; na druhé straně, ve velkých továrnách takovou práci obstarává jeden zaměstnanec na 100 dělníků. Jakýkoliv návrh na novou roztříštěnost výrobních sil koncentrovaných kapitálem je pro nás socialisty reakcionářský…
(…)
Kapitalistická revoluce v oblasti výroby násilně oddělila dělníky od svých pracovních nástrojů a výrobků, od výrobních prostředků jako takových. A zrušila jejich právo rozhodovat o nich bezprostředně a samostatně. Socialismus odsuzuje toto okradení, avšak nevolá po tom, aby byly řemeslníkům vráceny nástroje a předměty každodenního užívání a ti tak mohli směňovat své výrobky za životní prostředky prostřednictvím trhu. V určitém smyslu je odloučení brutálně vynucené kapitalismem z dějinného hlediska konečné. V naší dialektické perspektivě je však tato separace překonána na vyšší a úplnější úrovni. Nástroj a výrobek byly v rukou svobodného a nezávislého řemeslníka, pak v rukou kapitalistického továrního vlastníka. Ty budou se muset být navráceny zpět třídě výrobců. To jest půjde o užití společenské, neosobní a také nenáležející jednotlivému výrobnímu závodu. A již nebude existovat projev vlastnictví, ale projev všeobecné systematické organizace; pokud bychom už chtěli předvídat vývoj a formulovat tvrzení ve své celistvosti, museli bychom hovořit o užívání ze strany společnosti a ne třídy, protože tato organizace směřuje k beztřídní společnosti.
I když, prozatím, nehovoříme o nakládání jednotlivce nad věcmi a ‘majetkem’ těchto věcí, socialistický cíl v žádném případě nemůže obsahovat fakt, že dělník, který věc vytvořil, může s tímto předmětem nakládat dle svého uvážení.
Pokud si dnes dělník nějaké továrny na boty vynese při odchodu s sebou boty, neunikne vězení tím, že ukáže, jak dobře mu padnou, a rozhodně tak, pokud by měl v úmyslu, řekněme, je prodat, aby za ně mohl dostat chléb. Socialismus nespočívá v tom, že dovolí dělníkovi vyjít z továrny s párem bot visícím mu přes rameno - ne proto, že je ukradl z továrny, ale proto, že by se jednalo o směšný a politováníhodný proces distribuce obuvi. Namísto otázky práva nebo morálky se jedná o konkrétní systematickou organizační otázku; lze jen pomyslet na zaměstnance továrny na podvozky lokomotiv, nebo na zřejmé příklady revolucí, které v budoucnu přivodí inovace technologií a života, na ty, kteří pracují v elektrárně nebo rozhlasové stanici, kde - stejně jako ve sto dalších případech - neexistuje odůvodnění pro jejich výstupní kontrolu po skončení směny…
Otázka vlastnických práv k hotovému nebo částečně hotovému výrobku je tedy jádrem věci, která je mnohem důležitější než vlastnictví výrobních prostředků, továrny, dílny, výrobního zařízení či něčeho takového.
(…)
V klasickém smyslu je tedy socialistickým cílem zrušení námezdní práce - protože to je jediný způsob, jak odstranit kapitalismus. Nicméně vzhledem k tomu, že námezdní práce nemůže být odstraněna, pokud se dělník stane opětovně postavou prodávajícího svůj výrobek na trhu, což by bylo absurdní a zpátečnické, socialismus od svého počátku se dožaduje odstranění tržního hospodářství.
(…)
Moderní zbožní hospodářství znamená peněžní hospodářství. Socialistický požadavek na odstranění zbožní výroby je současně doprovázen odstraněním peněz jako prostředku směny - které jsou ještě k tomu navíc prostředkem k utváření peněžního kapitálu.
V prostředí distribuce zboží a peněz kapitalismus nevyhnutelně znovu a znovu ožívá. Pokud by tomu bylo jinak, raději bychom měli vytrhat všechny stránky ‘Kapitálu’.
Tvrzení o odstranění zbožní výroby lze nalézt ve všech marxistických dílech, jmenovitě v polemice proti Proudhonu a všem variantám maloburžoazního socialismu."
PDF původních tří částí: