“Každá stávka vyvolává v dělnících naléhavé úvahy o socialismu, o boji celé dělnické třídy za vlastní osvobození z jařma kapitálu. Velmi často se stávalo, že před velkou stávkou dělníci z některé továrny nebo výrobního odvětví či města o socialismu skoro nevěděli a nepřemýšleli, ale po stávce stále častěji zakládají kroužky nebo spolky a stále více dělníků se stává socialisty.” (Lenin V. I., O stávkách, 1899)
Je tomu tak vždy? Text dále pokračuje:
“(…) Stávky tedy učí dělníky jednotě, ukazují jim, že boj proti kapitalistům mohou vést jedině společně, učí dělníky přemýšlet o boji celé dělnické třídy (…) proto označují socialisté stávky za „válečnou školu“, za školu, ve které se dělníci učí válčit proti svým nepřátelům za osvobození všeho lidu a všech pracujících od útlaku úředníků a od útlaku kapitálu. (…) stávky bývají úspěšné jen tam, kde jsou dělníci už poměrně uvědomělí, kde si dovedou zvolit pro stávku vhodnou chvíli, kde umějí předkládat požadavky, kde mají spojení se socialisty… (…) musí se vynaložit všechny síly, (…) aby se s dělnickou věcí seznámily široké masy dělnictva, aby se seznámily se socialismem a dělnickým bojem. Tohoto úkolu se musí ujmout socialisté a uvědomělí dělníci společně a utvořit proto socialistickou dělnickou [dnes komunistickou] stranu (…) Tento boj může vést (…) jedině socialistická dělnická [komunistická] strana, která bude mezi dělnictvem šířit správné představy o vládě a dělnické věci.” (Tamtéž)
Text Revoluční strana a ekonomická činnost z roku 1951 na téma dělnická sdružení [odbory] a perspektivy všeobecného revoluční hnutí píše:
“…odbory jsou profesní a hospodářská sdružení, budou vždy sdružovat jedince stejné třídy bez ohledu na to, kdo je vede. Je pravděpodobné, že proletáři, kteří jsou v nich organizovaní, budou volit zástupce, kteří jsou nejen umírněně buržoazní, ale i absolutně buržoazní, a že řízení odborové organizace padne přímo pod vliv kapitalistů. Přesto skutečností zůstává, že odborové svazy jsou složeny výlučně z dělníků, a proto o nich nikdy nebude možné tvrdit to, co říkáme o parlamentu – že může být režírován pouze v buržoaznímu zájmu.
Manifest uvedl veřejně ve známost, že každé hospodářské a sociální hnutí vede k politickému hnutí, jehož klíčový význam spočívá v následném rozšiřování sdružení a koalic proletariátu, zatímco jsou jejich čistě hospodářské výdobytky dočasné a nesesazují přímo třídní vykořisťování.
(…) po druhé světové válce (…) lze odbory označit za oficiálního zástupce ve věci kolektivních smluv se zaměstnavateli, tato situace otevřela cestu pro to, aby veškerá organizace odborů díky svému propojení s buržoazní mocí skončila fakticky neschopná jakékoli aktivity.
(…) Kromě otázky, zda by se v tom či onom státě měla revoluční komunistická strana podílet na práci takového odborového svazu, vedou dosud shrnuté body této otázky k závěru, že jakákoli perspektiva všeobecného revoluční hnutí závisí na přítomnosti následujících klíčových faktorů: 1) velký početný proletariát složený z naprostých námezdních pracujících, ️2) velké hnutí dělnických sdružení, které má ekonomický obsah a pojímá velkou část proletariátu, ️3) silná revoluční třídní strana, která, složena z bojovné menšiny pracujících, musí být v průběhu boje schopná rozsáhle a účinně uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči buržoazní třídě a buržoazní moci.”