“Dějiny těchto svazů jsou dlouhou řadou porážek dělnictva, přerušovanou několika málo vítězstvími. Rozumí se samo sebou, že všechny tyto snahy nemohou změnit ekonomický zákon, podle něhož se mzda řídí poměrem nabídky a poptávky na trhu práce. Proto jsou tyto svazy vůči všem závažným příčinám, jež působí na tento poměr, bezmocné;… Kdyby továrník nenarážel na soustředěnou, hromadnou oposici dělníků, snižoval by pozvolna mzdy stále víc, aby měl větší zisk;… (…) …proč tedy v takových případech, kde je bezvýslednost stávky na bíle dni, zastavují dělníci práci? Prostě proto, že musí protestovat proti snižování mezd, ba i proti nutnosti tohoto snižování, protože musí prohlásit, že oni jako lidé se nebudou přizpůsobovat poměrům, nýbrž že poměry se musí řídit podle nich, lidí; protože jejich mlčení by znamenalo smířit se s těmito poměry, uznat právo buržoasie v dobrých časech dělníky vykořisťovat a ve špatných je nechat na pospas hladu.
Zároveň si při tom dělníci nutně uvědomují, že dělnické svazy a stávky samy nestačí zlomit moc buržoasie. Ovšem hlavní význam těchto sdružení a stávek, které organisují, je v tom, že je to první pokus dělníků odstranit konkurenci. Předpokládají poznání, že panství buržoasie je založeno jen na vzájemné konkurenci dělníků, tj. na roztříštěnosti proletariátu, na sporech dělníků mezi sebou. A právě proto, že protest těchto organisací směřuje — i když jednostranně a omezeně — proti konkurenci, proti životnímu nervu současného sociálního řádu, právě proto jsou tomuto sociálnímu řádu tak nebezpečné. Dělník nemůže zasáhnout buržoasii a s ní celé současné společenské zřízení na zranitelnějším místě, než je právě toto.
Tyto stávky jsou ovšem teprve šarvátkami předsunutých hlídek, jen občas přecházejí ve vážnější boje; nerozhodnou nic, ale jsou nejlepším důkazem, že se blíží rozhodná bitva mezi proletariátem a buržoasií. Stávky jsou válečnou školou dělníků, v níž se připravují na velký boj, který je už nevyhnutelný; jsou slavnostním prohlášením jednotlivých pracovních odvětví, že se připojují k velkému dělnickému hnutí.”
Bedřich Engels, tento vysoce praktický přítel Karla Marxe, napsal tyto řádky v Postavení dělnické třídy v Anglii (1844-1845).
Agitátoři za opouštění odborů bojují s větrnými mlýny - konflikt mezi prací a kapitálem bude vždy plodit ekonomický boj pracujících v jejich kolektivní podobě bezprostředních sdružení, odborech, protože se jedná o ryzí otázku přežití pracující třídy jako lidské “rasy”.
Ovšem zastáncům pouhých ekonomických bojů připomeňme slova Karla Marxe v přednášce Mzda, cena a zisk.
“Celá věc není nic jiného než otázka poměru sil bojujících stran. (…) Pokud jde o omezení pracovního dne v Anglii, stejně jako ve všech jiných zemích, nebylo ho nikdy dosaženo jinak než legislativním zásahem. A k takovému zásahu by nebylo nikdy došlo bez ustavičného nátlaku dělníků. Rozhodně však nikdy nebylo možné dosáhnout omezení pracovního dne soukromou dohodou mezi dělníky a kapitalisty. Sama tato nutnost všeobecné politické akce je důkazem, že v čistě hospodářských akcích je kapitál silnější stranou.
Doufám, že jsem tu ukázal, že boj dělníků za určitou výši mezd je nerozlučným průvodním zjevem celého námezdního systému, že jejich snahy o zvýšení mezd jsou v 99 případech ze 100 pouze snahami o udržení dané hodnoty práce a že nutnost dohadovat se s kapitalisty o cenu práce tkví v té situaci dělníků, jež je nutí prodávat se jako zboží. Kdyby dělníci ve svých každodenních srážkách s kapitálem zbaběle ustupovali, ztratili by bezesporu schopnost rozvinout jakékoli širší hnutí.
Zároveň — a zcela nezávisle na všeobecném zotročení dělnictva spjatém s námezdním systémem — neměla by dělnická třída přeceňovat konečný účinek tohoto každodenního boje. Neměla by zapomínat, že bojuje proti následkům a ne proti příčinám těchto následků; že jen brzdí tendenci zhoršující její postavení, ale nemění její směr, že používá jen utišujících prostředků, ale chorobu neléčí. Proto by se dělníci neměli omezovat jedině na tuto nevyhnutelnou drobnou válku, kterou ustavičně vyvolávají nikdy nepřestávající přehmaty kapitálu nebo změny na trhu. Měli by pochopit, že nynější systém při celé té bídě, kterou jim přináší, vytváří zároveň materiální podmínky a společenské formy nutné pro ekonomické přetvoření společnosti. Místo konzervativního mota: ‘Spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci!’ měli by dělníci vepsat na svůj prapor revoluční heslo: ‘Pryč s námezdním systémem!'”
Předtím než se vrhneme na překlad Partito e Sindicati nella classica visione marxista, text, který stvrzuje neměnnou pozici marxismu - pracující, dělnická sdružení, strana - od Marxe, Engelse, Lenina, II. sjezd Třetí internacionály, italskou levici po porážce revoluce, můžete si zatím na téma bojů pracujících, jejich nevyhnutelnosti a nutnosti přečíst výše zmíněný Engelsův či Marxův text.