“(…) 5. Boj proletariátu proti kapitalistickému vykořisťování nabývá sledu forem, které začínají od násilného ničení strojů, k organizování se podle profese za zlepšení pracovních podmínek, k vytváření továrních rad a k pokusům o převzetí podniků.
(…) Nástrojem tohoto konfliktu je politická třídní strana, komunistická strana, která dosahuje vědomé organizovanosti proletářského předvoje, který si uvědomuje nutnost sjednotit svou činnost v prostoru – tím, že přesahuje zájmy jednotlivých skupin, oborů a národností – a v čase – tím, že konečnému výsledku boje podřizuje dílčí zisky a vítězství, které nezasahují základ struktury buržoazní společnosti.
(…) 10. Komunisté nemohou jinak než považovat profesní organizace (…) za nedostatečné pro boj za proletářskou revoluci…
Organizace třídy prostřednictvím dělnických sdružení slouží k neutralizaci konkurence mezi pracujícími stejného sektoru a brání, aby mzdy nepadaly na nejnižší úroveň. To nicméně nemůže vést k odstranění kapitalistického zisku a ještě méně ke sjednocení pracujících ze všech odvětví proti nadvládě buržoazní moci. Dále, prostý převod vlastnictví podniků z rukou soukromého zaměstnavatele do rukou dělnického sdružení nemůže dosáhnout základních hospodářských rysů komunismu. Ten vyžaduje přenést vlastnictví na veškerý proletariát jako celek, jelikož je to jediný způsob, jak eliminovat typické rysy soukromého hospodářství na rovině přivlastňování a distribuce produktů.
Komunisté považují dělnická sdružení za dějiště počátečních proletářských zkušeností, skrze které je umožněno pracujícím posunout se dále směrem ke koncepci a praxi politického boje, který má jako svůj orgán třídní stranu.
(…) Avšak dosažení práva na větší či menší míru správy (kontroly) výroby těmito organizacemi [závodními radami] není v rozporu s kapitalistickým systémem, a dokonce by mohla být kapitalistickým systémem použita jako prostředek k zachování své nadvlády. [Je tomu tak proto, že získávání surovin a distribuce výrobků se uskutečňuje v souladu se zákonitostmi soukromého hospodářství, a v důsledku toho se zákonitostmi plusových cílů účetnictví podniků, a proto konec konců soukromý kapitál vykonává kontrolu nad kolektivním kapitálem…]
Ani převod řízení tovární výroby na závodní rady by neznamenal (o nic více než v případě odborů) předzvěst komunistického systému. Podle skutečného komunistického pojetí bude dělnické správy nad výrobou dosaženo až po svržení buržoazní moci [tj. politickými kroky proti zákonitostem soukromého hospodářství] a bude se jednat o správu nad provozem každého podniku, který bude vykonávat celý proletariát sjednocený skrze stát dělnických rad. Komunistické řízení výroby bude znamenat, vést každou pobočku a každou výrobní jednotku racionálními výrobními orgány, které budou představovat zájmy všech pracujících, jejichž společné dílo je budování komunismu.
(…) V prvé řadě strana provádí svou činnost a propagandu mezi proletářskými masami a věnuje se tomu, aby je polarizovala kolem sebe. Zejména pak v těch dobách, kdy jsou masy uvedeny do pohybu podmínkami, které na ně kapitalismus uvalil, a hlavně uvnitř organizací vytvořených proletáři k hájení svých bezprostředních zájmů.
5. Z toho důvodu komunisté pronikají do proletářských družstev, sdružení pracujících, továrních rad a tvoří uvnitř nich skupiny komunistických dělníků. Ty se snaží získat většinu a vůdčí funkce, aby tak masy proletářů mobilizované těmito sdruženími podřídily své akce nejvyšším politickým a revolučním záměrům boje za komunismus.”
Zdroj: Teze Abstencionistické komunistické frakce Italské socialistické strany, 1920