Základní linie tohoto článku v krátkosti a přesně vystihuje kritiku (čistého) environmentalismu - “Environmentalismus bez třídního boje je pouhé zahradničení! (Environmentalism without the class struggle is just gardening!)”. Při osobní více jak 20leté zkušenosti můžeme říci, že jsme viděli pouze několik jednotlivců, kteří “přešli” z “environmentalismu” na pozice revolučního boje proti kapitalismu, na druhé straně bylo mnoho těch, kteří začínali jako radiální odpůrci destrukce životního prostředí, téměř vždy koketující s ideologiemi jako anarchismus, a skončili přímo v buržoazních politických stranách či polostátních neziskových organizací, někdy i přímo spolupracujících s policií na osvětových občanských kampaních. Kapitalistický výrobní způsob a jeho politická nadstavba nekončí za hranicí “továrny” a zničené životní prostředí není fantazií středních vrstev; proletariát celého světa na vlastní kůži zažívá dusivé a hororové výjevy dopadů kapitalismu na životní prostředí, bez kterého by lidský druh nemohl na planetě existovat.
„…Změna klimatu, zvyšování CO2, všude plasty, pesticidy a herbicidy, znečištění vzduchu a vody, odlesňování a dezertifikace stále rozsáhlejších oblastí, tající ledovce, rozšířující se zástavba a biodegradace, města zablokována dopravou, aditiva a jedy všeho druhu v jídle, které jíme … Naprosto správné jednat, organizovat se a vyjít do ulic v kontrastu s rostoucí destrukcí našeho prostředí. A je to zcela správné, že mladí lidé, dělající si starosti o budoucnost, jsou v první linii. Ale jsou metody a cíle vhodné? Především: je původ toto narůstajícího ničení skutečně jasný těm, kdo jdou do akce, protože jsou zoufalí a především rozzuřeni při tak široce prezentovaných katastrofických vyhlídkách? Pokud nerozumíme tomu, že kořenem tohoto všeho je kapitalistický způsob výroby, kterému dominují zákony zisku a konkurence, produkce pro výrobu, potřeba akumulovat kapitál, aby se znovu investoval do vytváření více kapitálu atd. a to do nekonečna, pokud selžeme pochopit tento pekelný mechanismus, který nás ovládá nejméně dvě stě padesát let, skončíme tak, že podlehneme bezmocnému zoufalství…“