Zásady revolučního komunismu, 1957

Následujícími citacemi se opět vracíme k tomu, co vidíme i dnes - eklektické spojování revolučního komunismu s anarchismem, nahrazování proletářské třídní revoluce ideou akcí vzpurného jedince či skupinek a hlavně opět a snad nikdy nekončícím zaměňováním všeobecného lidového hnutí složeného z nejrůznějších protikladných zájmů, tříd a tendencí za hnutí jasně historicky definované společenské třídy vyrábějící veškeré bohatství společnosti - proletariátu, s jeho masovými stávkami a manifestacemi nikoli o víkendech, ale v pracovní dny, tj. přerušení práce jako politickému výrazu odporu proti vládnoucí třídě, jehož sjednocujícím orgánem a nejvyšším vyjádřením je třídní - komunistická - strana.

Les Fondements du communisme révolutionnaire (Nouvelle édition,2004)

“Anarchistické učení je vyjádřením následující teze: centralizovaná moc je špatná; a tak anarchisté předpokládají, že celá otázka osvobození utlačované třídy může být vyřešena tím, že se zbavíme této moci. Ale pro anarchistu je třída pouze doplňkový pojem. Chce osvobodit jedince, člověka, a tímto se podobá programu liberální a buržoazní revoluce. Anarchista vytýká této liberální a buržoazní revoluci pouze za to, že zavedla novou formu moci, protože nevidí, že šlo jen nezbytný důsledek skutečnosti, že ta neměla jako svůj obsah a hnací sílu osvobození člověka nebo občana, ale dosažení nadvlády nové společenské třídy nad výrobními prostředky. Anarchismus, libertarianismus - a dokonce ani stalinismus v jeho západní podobě - není nic jiného než klasický revolučně buržoazní liberalismus a k tomu ještě něco navíc (co nazývají místní autonomie, správní stát a účast dělnické třídy na ústavní moci-vládě). Když jsou na něj naroubovány tyto maloburžoazní poklesky, buržoazní liberalismus, který ve své době byl skutečným a vážným problémem, se stává jen iluzí, která má oslabit dělnické revoluce.

Marxismus je na druhé straně dialektickou negací kapitalistického liberalismu. Nechce udržet části kapitalismu, aby se tu a tam vylepšil, ale chce jej rozdrtit třídními institucemi, které vyprodukoval na místní a především centrální úrovni. Takového úkolu nelze dosáhnout pobízením k úplné autonomii a nezávislosti, ale pouze vytvořením centralizované a destruktivistické moci, jejíž základní a charakteristické formy jsou strana a stát, a jen ony samy.

Myšlenka osvobození jednotlivce, člověka a ustavení jeho nezávislosti se redukuje na směšnou formu subjektivního vzdorovitého jedince, který zavírá oči před společností a její utlačující struktuře, protože je přesvědčen, že ji nemůže změnit, nebo jinak, který sní o tom, že někde nastraží bombu; konečným výsledkem je současný existencionalismus, který není schopen ani v nejmenším ovlivnit společnost.

Tento maloburžoazní požadavek, který vyvstává z hněvu malého nezávislého výrobce vyvlastněného velkým kapitálem a tedy z obrany vlastnictví (který Stirner a další individualisté považují za nedotknutelnou ‚nadstavbu jednotlivce‘) se přizpůsobil velkému historickému pokroku pracujících mas a v průběhu času kvitoval některé formy organizace. V době krize I. Internacionály (po roce 1870) došlo k rozdělení mezi marxisty a anarchisty ohledně toho, že anarchisté odmítli pozitivně ocenit hospodářské organizace nebo dokonce stávky. Engels prokázal, že ekonomické odborové svazy a stávky nestačí k vyřešení otázky revoluce, ale že by je měly podporovat revoluční strany, neboť jejich hodnota (jak již bylo uvedeno v Komunistickém manifestu) spočívá v rozšíření proletářské organizace směrem k jediné centralizované formě, která je politická.

V tomto období libertariáni navrhovali nejasně vymezenou místní, revoluční ‚komunu‘, někdy označovanou jako sílu, která bojuje proti ustavené moci a která prosazuje svou autonomii tím, že ruší všechny vazby s ústředním státem, a někdy jako formu, která spravuje nové hospodářství. Tato myšlenka nebyla nová, avšak sahá do počátečních kapitalistických forem, které se objevily na konci středověku: nezávislé obce, které existovaly v Itálii a v německém Flandrech, kde bojovala proti říši mladá buržoazie. Jako vždy v takových případech se události, které tehdy byly revoluční, pokud jde o hospodářský rozvoj, se dnes stávají prázdnými kopiemi přestrojenými za falešný extrémismus.

Pro anarchisty po více než padesát let, kdy si jí připomínáme, byla modelem tohoto místního orgánu Pařížská komuna z roku 1871. V Marxově a Leninově mnohem statnější a nezměnitelné analýze je naopak Pařížská komuna prvním skvělým příkladem dějinné diktatury proletariátu, centralizovaného, i když zde pouze teritoriálního, proletářského státu.

(…) Historie lokalismu a takzvaného anarchistického a libertariánského komunismu je příběhem oportunismu v rámci I. Internacionály. Marx se snažil osvobodit Internacionálu od těchto tendencí jak teoretickou kritikou, tak i tvrdým organizačním bojem proti Bakuninovi a jeho zarputilým přívržencům ve Francii, Švýcarsku, Španělsku a Itálii.

(…) Navzdory tomu, že mohli čerpat z bohaté historické zkušenosti ruské revoluce, mnoho ‚levých‘ a těch, kteří se prohlásili za nepřátele stalinismu, přesto stále vzhlížejí k anarchistům pro možnou podporu. Musíme tedy znovu zdůraznit, že libertarianismus byl první z neduhů, který infikoval proletářské hnutí a byl předchůdcem všeho pozdějšího oportunismu (včetně stalinismu) tím, že falšoval politiku a dějiny, aby přilákal drobné a střední buržoazní vrstvy společnosti na proletářskou stranu - navzdory tomu, že tyto třídy vždycky vše zničily a byly zdrojem každé formy neštěstí a omylů. Výsledkem tohoto přístupu nebylo proletářské vedení nad ‚lidovými masami‘, ale zničení všech proletářských charakteristik všeobecného hnutí a zesílení zotročení proletariátu vůči kapitálu.

Toto nebezpečí marxismus odsoudil od svých nejranějších dnů a je nesmírně smutné slyšet jak lidé říkají, že lze tento problém nyní mnohem lépe řešit, než za doby Marxe, protože jsou k dispozici další fakta. Zatím však tito lidé naproti tomu nesprávně interpretují to, co bylo před sto lety jasné. ‚Lidové‘ podání revolucí dělnické třídy Engelse ‚děsily‘ a často je odsuzoval. V předmluvě k ‚Třídním bojům ve Francii‘ napsal například: ‚Po porážkách z roku 1849 jsme naprosto nesdíleli iluze vulgární demokracie (…) Tato vulgární demokracie počítala s brzkým, jednou provždy rozhodujícím vítězství «lidu» nad «utlačovateli»; my jsme počítali s dlouhým bojem, po odstranění «utlačovatelů», mezi protichůdnými živly skrývajícími se právě v tomto «lidu».‘ [Marx Engels, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, 1950]

Pokud jde o marxistickou doktrínu, ta je od té doby vyzbrojena základními koncepcemi a principy potřebnými ke kritice všech dnešních obecně rozšířených variant oportunismu; včetně těch vyjádření skutečnosti, které předkládají skupiny jako jsou Socialisme ou Barbarie, která ve svých dlouhých ódách věnovaných maďarským událostem [z roku 1956] vylíčila ‚lidové‘ hnutí jako třídní hnutí.

Ti, kteří zaměňují ‚lid‘ za třídu tím, že upřednostňují proletářskou třídu namísto strany, věří tomu, že vzdávají třídě nejvyšší čest, zatímco ve skutečnosti ji deklasují, topí ji v ‚lidovém‘ zmatku a obětují ji na oltář kontrarevoluce.”

Zdroj: The Fundamentals of revolutionary communism, 1952; pdf