ostatni

Přijato II. kongresem Komunistické internacionály, 1920

Před světovým proletariátem stojí rozhodující boje. Éra, ve které nyní žijeme, je obdobím otevřených občanských válek. Blíží se rozhodující hodina. Prakticky v každé zemi, kde existuje značné hnutí pracujících, se dělnická třída musí se zbraněmi v rukou vypořádat s řadou prudkých bojů.

Dělnická třída nyní potřebuje více než kdy dříve silnou organizaci. Aby se připravila na tento rozhodující boj, musí pracovat neúnavně a aniž by ztratila jedinou drahocennou hodinu.

Pokud by v době Pařížské komuny (1871) měla dělnická třída disciplinovanou komunistickou stranu, jakkoli by byla malá, bylo by první hrdinské povstání francouzského proletariátu mnohem silnější a mohlo by se vyhnout mnoha chybám a nedostatkům. Boj, kterému dnes proletariát čelí za jiné dějinné situace, bude mnohem osudnější než ten v roce 1871.

Proto II. světový kongres Komunistické internacionály obrací pozornost revolučních dělníků celého světa k následujícím bodům:

1. Komunistická strana je částí dělnické třídy, a to nejpokročilejší, nejuvědomělejší, a tedy nejvíce revoluční. Procesem spontánní volby je komunistická strana utvářena nejlepšími, nejuvědomělejšími, nejoddanějšími a nejprozíravějšími dělníky. Komunistická strana nemá jiných zájmů, než jsou zájmy dělnické třídy jako celku. Komunistická strana se odlišuje od dělnické třídy jako celku v tom, že má jasnou nejvšeobecnější představu o celé dějinné trajektorii dělnické třídy a snaží se, na každém kroku této dráhy, bránit zájem dělnické třídy jako celku, a nikoli jejích jednotlivých skupin nebo odvětví. Komunistická strana je organizační a politický aparát, který používá nejvyspělejší část dělnické třídy k tomu, aby vedla proletářské a poloproletářské masy po správné cestě.

2. Dokud proletariát nedobude státní moc a jednou provždy neupevní svou vládu tak, že bude pevně zabezpečen proti znovunastolení moci buržoazií, bude mít komunistická strana ve svých organizovaných řadách jen menší část dělníků. Před dobytím moci a během přechodného období může komunistická strana za příznivých okolností uplatňovat nesporný ideologický a politický vliv na všechny proletářské a poloproletářské vrstvy obyvatelstva, nemůže je ale sjednotit organizačně ve svých řadách. Teprve poté, co proletářská diktatura zbavila buržoazii tak mocných prostředků vlivu, jako je tisk, školy, parlament, církev, administrativní aparát apod. a až poté, co konečná porážka buržoazního zřízení bude všem jasná, tak teprve pak začnou všichni nebo téměř všichni dělníci vstupovat do řad komunistické strany.

3. Pojetí třídy a strany je potřeba od sebe jasně odlišit. Členové “křesťanských” a liberálních odborů Německa, Anglie a dalších zemí jsou nepochybně součástí dělnické třídy. A není pochyb, že více či méně početné skupiny dělníků, kteří stále následují Scheidemanna, Gomperse a podobné, jsou také součástí dělnické třídy. Za určitých dějinných okolností je docela možné, že uvnitř dělnické třídy bude existovat velmi mnoho reakčních skupin. Úkolem komunismu není přizpůsobit se těmto zaostalým částem dělnické třídy, ale pozvednout celou dělnickou třídu na úroveň komunistického předvoje. Směšovat mezi těmito dvěma pojmy – strana a třída – může vést k těm největším chybám a nejhoršímu zmatení. Je například jasné, že dělnické strany měly, navzdory pocitům a předsudkům určité části dělnické třídy během imperialistické války, s těmito náladami a předsudky za každou cenu bojovat tím, že by hájily historické zájmy proletariátu, což by od této proletářské strany vyžadovalo vyhlásit válku této válku.

Při vypuknutí imperialistické války v roce 1914 se strany sociál-zrádců ve všech zemích, které podporovaly buržoazii svých “vlastních” zemí, vždy ospravedlňovaly, že jednají v souladu s vůlí dělnické třídy. Jenže zapomněly, že i kdyby to byla pravda, úkolem proletářské strany v takové situaci má být postavit se proti pocitům většiny dělníků a navzdory všemu hájit historické zájmy proletariátu. Stejně tak na konci 19. století ruští menševici té doby (tzv. ekonomisté) odmítali otevřený politický boj proti carismu s tím, že dělnická třída ještě není jako celek zralá na to, aby pochopila nutnost politického boje.

Obdobně pravicové křídlo německých Nezávislých vždy odůvodňovalo svá nerozhodná a polovičatá jednání “vůlí mas”, aniž by pochopilo, že strana existuje právě proto, aby masy vedla a ukázala jim cestu.

4. Komunistická internacionála je neochvějně přesvědčená, že selhání starých “sociálně demokratických” stran Druhé internacionály nemůže být za žádných okolností představováno jako krach proletářských stran obecně. Období bezprostředního boje za diktaturu proletariátu podnítilo zrod nové světové strany proletariátu, komunistickou stranu.

5. Komunistická internacionála rozhodně odmítá názor, podle kterého může proletariát dovést svou revoluci do konce, aniž by měl vlastní nezávislou politickou stranu. Každý třídní boj je politickým bojem. A cílem tohoto boje, který se nevyhnutelně mění v občanskou válku, je dobytí politické moci. Ta nemůže být dobyta, organizována a řízena jinak, než pouze prostřednictvím politické strany. Pouze má-li proletariát ve svém čele organizovanou stranu kovanou zkušenostmi, která sleduje jasně definované cíle a má program s konkrétními opatřeními pro blízkou budoucnost jak na poli vnitřní, tak i zahraniční politiky, pak se dobytí politické moci ukáže být ne nahodilou a dočasnou epizodou, ale výchozím bodem pro trvalou práci na budování komunistické společnosti ze strany proletariátu.

Tento samotný třídní boj vyžaduje rovněž centralizaci a sjednocené směřování nejrůznějších forem proletářského hnutí (odbory, družstva, tovární výbory, vzdělávací činnost, volby atd.). Takovýmto koordinačním a řídicím centrem může být pouze politická strana. Odmítnout vytvořit a posílit takovou stranu a podřídit se jí se rovná odmítnout jednotu vedení jednotlivých bojujících složek proletariátu, které jednají na různých bitevních polích. Třídní boj proletariátu vyžaduje intenzivní agitaci, která objasňuje jednotlivé fáze boje z jediného hlediska a směřuje pozornost proletariátu v každém daném okamžiku na jisté úkoly, které se dotýkají celé třídy. To nejde provést bez centralizovaného politického aparátu, tj. bez politické strany.

Propagace revolučních syndikalistů a přívrženců Průmyslových dělníků světa (IWW) proti nutnosti nezávislé dělnické strany proto objektivně nepomáhala a nepomáhá ničemu než podpoře buržoazie a kontrarevolučních “sociálních demokratů”. Ve své propagandě proti komunistické straně, kterou chtějí nahradit samotnými odborovými organizacemi nebo beztvarými “všeobecnými” dělnickými svazy, se syndikalisté a IWW blíží k nepokrytým oportunistům.

Po porážce revoluce z roku 1905 obhajovali ruští menševici po mnoho let myšlenku tzv. dělnického kongresu, který měl nahradit revoluční stranu dělnické třídy. Žluťáčtí “syndikalisté” všeho druhu v Anglii a Americe kážou dělníkům o vzniku beztvarých dělnických svazů nebo neurčitých sdruženích čistě parlamentní podoby, které by zaujaly místo politické strany, a přitom ve stejnou chvíli provádějí naprosto buržoazní politiku. Revoluční syndikalisté a IWW se snaží bojovat proti diktatuře buržoazie, ale neví jak. Nevidí, že dělnická třída je bez nezávislé politické strany orgánem bez hlavy.

Revoluční syndikalismus a proud inspirovaný IWW znamenají krok vpřed jen ve srovnání se starou, zatuchlou, kontrarevoluční ideologií Druhé internacionály. Ale ve srovnání s revolučním marxismem, tj. s komunismem, je revoluční syndikalismus a tendence okolo IWW krokem zpět. Prohlášení “levých” komunistů z Komunistické dělnické strany Německa (KAPD) na jejich zakládajícím kongresu z dubna, že zakládají stranu, která ale “není stranou v obyčejném smyslu”, je ideologická kapitulace vůči zmíněným reakcionářským názorům syndikalismu a proudům okolo IWW.

Při pouhé generální stávce, pouhou taktikou “sedět se založenýma rukama”, nemůže dělnická třída dosáhnout vítězství nad buržoazií. Proletariát se musí uchýlit k ozbrojenému povstání. Kdokoli to pochopil, tak musí také pochopit, že organizovaná politická strana je nezbytná, že beztvaré dělnické svazy nestačí.

Revoluční syndikalisté mluví často o důležité roli, kterou může hrát rozhodná revoluční menšina. A touto skutečnou menšinou dělnické třídy, menšinou, která je komunistická, která chce jednat, která má program a která má za cíl organizovat boj mas – tou je právě komunistická strana.

6. Nejdůležitějším úkolem skutečné komunistické strany je udržet vždy co nejtěsnější kontakt s nejširšími masami proletariátu. Aby k tomu došlo, musí být komunisté také činní ve sdruženích, které, přestože nejsou stranickými organizacemi, pokrývají svým členstvem velké skupiny proletariátu, jako jsou v různých zemích sdružení válečných invalidů, výbory kampaně “Ruce pryč od Ruska” v Anglii, spolky proletářských nájemníků atd. Zvláště důležitý je ruský příklad takzvaných “nestranických” konferencí dělníků a rolníků. Tyto konference jsou organizovány prakticky ve všech městech, v každé dělnické čtvrti a také na venkově. Na volbách do těchto konferencí se účastní nejširší masy včetně zaostalých pracujících. Na pořad jednání jsou zařazeny nejdůležitější otázky – zásobování potravinami, bydlení, vojenská situace, vzdělávání, aktuální politické úkoly atd. Komunisté co nejvíce uplatňují svůj aktivní vliv na tyto “nestranické” konference a daří se jím to ve prospěch strany s velkým úspěchem.

V těchto širších organizacích pracujících považují komunisté za svůj nejdůležitější úkol provádět systematicky provádět organizační a vzdělávací práci. Ale aby byla tato práce úspěšná, aby se zabránilo nepřátelům revolučního proletariátu v ovládnutí těchto širokých dělnických organizací, musí komunističtí dělníci, ti, kteří již nabyli třídního vědomí, mít svou vlastní nezávislou úzce a pevně stmelenou komunistickou stranu, která jedná vždy organizovaně a která je schopná při každé události a jakékoli podobě hnutí, reprezentovat všeobecné zájmy komunismu.

7. Komunisté se v žádném případě nevyhýbají masovým dělnickým organizacím, které jsou politicky neutrální, nemají stranický charakter, a to přestože by měly naprosto reakční charakter (žluťácké nebo křesťanské odborové svazy atd.); komunisté se jich nepřestanou účastnit a využívat je. Uvnitř nich komunistická strana neustále provádí svou propagandu a neúnavně přesvědčuje dělníky o tom, že myšlenka politické nestranickosti jakožto principu je záměrně povzbuzována mezi dělníky buržoazií a jejími přisluhovači, aby je odklonila od organizovaného boje za socialismus.

8. Staré “klasické” rozdělení dělnického hnutí do tří projevů – strana, odbory a družstva – je očividně překonané. Proletářská revoluce v Rusku vytvořila klíčovou formu proletářské diktatury – sověty. Nové rozdělení, ke kterému všude přikročíme, je: 1. strana, 2. dělnické rady (sověty), 3. výrobní sdružení (odborové svazy). Avšak jak dělnické rady, tak i revoluční odborové svazy musí být neustále a systematicky vedeny stranou proletariátu, tedy komunistickou stranou. Organizovaný předvoj dělnické třídy, tedy komunistická strana, musí vést boje celé dělnické třídy v hospodářské a politické oblasti, stejně jako v oblasti vzdělávání, musí být oživujícím duchem v rámci svazů a dělnických rad, stejně jako v každém jiném druhu proletářské organizace.

Nástup sovětů jako historické zásadní formy diktatury proletariátu nijak nezmenšuje vedoucí úlohu komunistické strany v proletářské revoluci. Když němečtí “leví” komunisté říkají (viz jejich výzva k německému proletariátu z 14. dubna 1920 podepsaná “Komunistickou dělnickou stranou Německa”), že “rovněž strana se musí stále více přizpůsobovat sovětské myšlence a nabýt proletářského charakteru” (Kommunistische Arbeiterzeitung č. 54), tak je to zmatené vyjádření představy, že má komunistická strana splynout se sověty a že sověty mohou nahradit komunistickou stranu. Tato myšlenka je zásadně nesprávná a reakční.

V dějinách Ruské revoluce bylo období, kdy sověty byly proti proletářské straně a podporovaly politiku zástupců buržoazie. To platí rovněž pro Německo. A totéž je možné i v jiných zemích.

Aby mohly sověty splnit svou dějinnou úlohu, je nezbytná silná komunistická strana, strana, která se nejen “nepřizpůsobuje” sovětům, ale bude mít vliv na to, že se sověty nebudou “přizpůsobovat” buržoazii a bělogvardějské sociální demokracii, strana, která prostřednictvím svých frakcí v sovětech dokáže, že jsou to sověty, které následují komunistickou stranu.

Navrhuje-li někdo, aby se komunistická strana “přizpůsobovala” sovětům, vidí-li někdo v takové adaptaci strany posílení jejího “proletářského charakteru”, tak poškozuje jak stranu, tak sověty a nebyl schopný pochopit význam strany ani sovětů. Čím silnější bude strana, jenž vytvoříme v kterékoli zemi, tím dříve “sovětská myšlenka” zvítězí. V dnešní době mnoho německých “nezávislých” a dokonce i pravicových socialistů přiznává verbální podporu “myšlence sovětů”. Zabránit těmto elementům, aby překroutily myšlenku sovětů, dokážeme pouze tehdy, pokud budeme mít silnou komunistickou stranu, která dokáže na politiku sovětů uplatňovat rozhodující vliv a směřovat ji.

9. Komunistická strana je pro dělnickou třídu nepostradatelná nejen před a při dobytí moci, ale i poté, co dojde k přenesení moci do rukou dělnické třídy. Dějiny Komunistické strany Ruska, která je u moci téměř tři roky, ukazuje, že úloha komunistické strany poté, co dělnická třída uchopí moc, nezeslábne, ale naopak se výrazně zvýší.

10. V okamžiku dobytí moci proletariátem zůstává jeho strana i nadále jen částí dělnické třídy – ale je to právě tato část dělnické třídy, která zařídila vítězství. Po dobu dvou desetiletí v Rusku a po řadu let v Německu bojovala komunistická strana nejen s buržoazií, ale také s oněmi “socialisty”, kteří jsou zástupci buržoazního vlivu na proletariát, a přijala do svých řad nejzarytější, nejbystřejší a nejvyspělejší bojovníky dělnické třídy. Pouze v případě existence takové disciplinované organizace nejlepší části dělnické třídy, je možné překonat všechny těžkosti, před kterými bude stát dělnická diktatura následující den po vítězství. Organizace nové proletářské rudé armády, skutečné ničení buržoazního státního aparátu a jeho nahrazení prvními prvky nového proletářského státního aparátu, boj proti úzkoprsé tendenci závodní správy výroby existující mezi skupinami dělníků, boj proti “lokálpatriotismu” a “regionalismu”, vytvoření prostoru pro realizaci nové pracovní disciplíny – to všechno jsou oblasti, ve kterých má Komunistická strana rozhodující slovo. A její členové musí svým živoucím příkladem inspirovat a vést nejširší masu dělnické třídy.

11. Potřeba politické strany proletariátu zmizí pouze s úplným zrušením tříd. Je možné, že se na cestě k tomuto konečnému vítězství komunismu historický význam těchto tří základních forem proletářské organizace současné doby (strana, sověty, svaz výrobců) promění a že postupně vykrystalizuje jediný typ dělnické organizace. Komunistická strana se však rozpustí úplně v dělnické třídě až tehdy, když komunismus přestane být cílem, za který je třeba bojovat, a když se stane celá dělnická třída komunistickou.

12. Druhý kongres Komunistické internacionály by měl nejen potvrdit historické poslání komunistické strany obecně, ale rovněž ukázat mezinárodnímu proletariátu, byť jen v obecných obrysech, jakou komunistickou stranu potřebujeme.

13. Komunistická internacionála je toho názoru, že zejména v období proletářské diktatury musí být komunistická strana postavená na základech neochvějného proletářského centralismu. Pro úspěšné vedení dělnické třídy v drsné a dlouhotrvající občanské válce musí komunistická strana ustavit i ve svých vlastních řadách železnou vojenskou kázeň. Zkušenost ruské Komunistické strany, která po tři roky vedla dělnickou třídu v občanské válce, ukázala, že bez přísné disciplíny, bez úplné centralizace a bez úplné soudružské důvěry všech stranických organizací v ústředí strany je vítězství pracujících nemožné.

14. Komunistická strana musí být vybudována na základě demokratického centralismu. Základní předpoklady demokratického centralismu spočívají na tom, že orgány vyšší úrovně strany jsou voleny těmi nižším, že všechny instrukce vyšších orgánů jsou kategoricky a nezbytně závazné pro ty nižší; dále na přítomnosti silného jádra strany, jehož autoritu v období mezi kongresy strany uznávají všichni z vůdčích představitelů bez výjimky a bezpodmínečně.

15. Důsledkem “stavu obležení”, který vyhlásila buržoazie komunistům, bylo, že řada komunistických stran v Evropě a Americe musela vést svůj život v ilegalitě. Za těchto okolností je možné, že může být případně narušeno toto obecné pravidlo voleb, a že budou muset řídicí stranické orgány, tak jak tomu bylo v Rusku, mít právo bez řádných voleb přibrat do těchto orgánů nové členy. Za “stavu obležení” není komunistická strana schopná přistoupit k demokratickému referendu v každé závažné otázce (jako to navrhuje skupina amerických komunistů); místo toho musí dát strana řídicímu orgánu právo přijímat v krizových případech důležitá rozhodnutí závazná pro všechny členy strany.

16. Prosazovat v současné době širokou “autonomii” pro místní stranické organizace pouze oslabuje řady komunistické strany, podkopává její schopnost jednat a napomáhá rozvoji maloburžoazních, anarchistických a narušujících tendencí.

17. V zemích, ve kterých se u moci stále nachází buržoazie nebo kontrarevoluční sociální demokracie, se komunistické strany musí naučit systematicky kombinovat legální a ilegální činnost. Legální práce musí být vždy pod skutečnou kontrolou ilegální strany. Komunistické parlamentní frakce a skupiny působící jak v centrálních, tak i místních institucích státu musí být zcela pod kontrolou strany jako celku bez ohledu na to, zda strana v daném okamžiku operuje legálně nebo ilegálně. Ti, kteří působí pod jakýmkoli mandátem a kteří se jakýmkoli způsobem odmítnou podřídit straně, musí být ze strany vyloučeni.

Legální tisk (noviny a vydavatelství) musí být zcela a bezpodmínečný podřízen celé straně a jejímu ústřednímu výboru. V tomto bode nejsou přípustné žádné ústupky.

18. Základním pilířem celé organizační činnosti komunistické strany musí být vytvoření komunistických buněk všude, kde se nachází proletáři a poloproletáři, a to i tehdy, kdyby jich bylo malé množství. V každém sovětu, v každé odborové organizaci, v každém družstvu, továrně, v každé radě nájemníku, byt by se jednalo o tři lidi, kteří sympatizují s komunismem, musí být okamžitě vytvořena komunistická buňka. Jen semknutá organizace komunistu je to, co umožňuje, aby se předvoj dělnické třídy stal představitelem celé třídy a ta jej následovala. Všechny buňky komunistické strany, které pracují v nestranických organizacích, musí být bezpodmínečný podřízeny organizaci strany jako celku bez ohledu na to, zdali strana v daném okamžiku působí legálně nebo ilegálně. Komunistické buňky musí operovat v přísné hierarchické součinnosti, dle co nejpreciznějšího systému.

19. Téměř všude se komunistická strana rodí jako městská strana, jako strana průmyslových dělníků žijících převážný ve městech. K zajištění a urychlení vítězství dělnické třídy se komunistická strana musí stát stranou nejen měst, ale i venkova. Komunistická strana musí vést svou propagandu a provádět svou organizační práci mezi zemědělskými dělníky a malými a středními rolníky. Komunistická strana musí věnovat organizování komunistických buněk na venkove zvláštní pozornost.

Mezinárodní organizace proletariátu muže být silná pouze, pokud právě popsané představy o úloze komunistické strany budou přijaté ve všech zemích, kde komunisté žijí a bojují. Komunistická internacionála zve na svůj kongres každou odborovou organizaci, která se hlásí k jejím zásadám a která je připravená rozejít se s žluťáckou odborovou internacionálou. Komunistická internacionála zorganizuje sekci Internacionály složenou z rudých odborových svazu, které uznávají komunistické principy. Komunistická internacionála nebude odmítat spolupracovat s jakoukoli nestranickou organizací dělníků, která je ochotná vést seriózní revoluční boj proti buržoazii. Zároveň ale nikdy nepřestane zdůrazňovat pracujícím celého světa:

1. Komunistická strana je hlavní a primární prostředek osvobození dělnické třídy. Nyní musíme mít ve všech zemích nejen pouhé skupiny nebo tendence, ale komunistickou stranu.

2. V každé zemi musí existovat pouze jedna komunistická strana.

3. Komunistická strana musí být postavena na předpokladu nejpřísnější centralizace a v době občanské války musí v jejích radách být nastolena vojenská kázeň.

4. Tam, kde se nachází tucet proletářů nebo poloproletářů, musí komunistická strana mít svou organizovanou buňku.

5. V každé nestranické organizaci musí být buňka komunistické strany, která je striktně podřízena straně jako celku.

6. Přestože pevně a neústupně hájí program a revoluční taktiku komunismu, musí být Komunistická strana vždy co nejtěsněji spojena s širokými dělnickými organizacemi a musí se vyvarovat sektářství a stejně tak absenci zásad.

Uplynulo sedmdesát dva let od okamžiku, kdy komunistická strana oznámila svůj program světu ve formě Manifestu napsaného nejvýznačnějšími učiteli proletářské revoluce, Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Dokonce i v té době komunismus, který jen co vstoupil do arény boje, sužovaly štvanice, lži, nenávist a pronásledování ze strany vlastnických tříd, kteří jej správně vnímali jako svého smrtelného nepřítele. V průběhu těchto sedmi desetiletí se komunismus rozvíjel po složitých cestách, během období bouřlivých postupů, střídajících se s obdobími úpadku; zaznamenal úspěchy, ale i těžké porážky. V podstatě však hnutí pokračovalo cestou, kterou předem ukázal Manifest Komunistické strany. Éra konečného, rozhodujícího boje se dostavila později, než šiřitelé sociální revoluce očekávali a doufali. Avšak tato éra nastala. My komunisté, představitelé revolučního proletariátu nejrůznějších zemí Evropy, Ameriky a Asie, kteří se shromáždili v sovětské Moskvě, se cítíme a považujeme se za následovníky a vykonavatele cíle, jehož program byl před 72 lety ohlášen veřejnosti. Naším úkolem je zevšeobecnit revoluční zkušenost dělnické třídy, očistit hnutí od rozkladných přísad oportunismu a sociál-patriotismu, shromáždit síly všech skutečně revolučních stran světového proletariátu, a tím usnadnit a urychlit vítězství komunistické revoluce na celém světě.

Dnes, když Evropu pokrývají hromady sutin a kouřící trosky, nejhanebnější žháři jsou zaneprázdněni pátráním po za válku odpovědných zločincích. Za nimi stojí jejich profesoři, poslanci parlamentu, novináři, sociál-patrioti a další političtí kuplíři buržoazie.

Po dlouhé roky socialismus předpovídal nevyhnutelnost imperialistické války, viděl její příčiny v nenasytné chamtivosti vlastnících tříd dvou hlavních táborů a obecně všech kapitalistických zemí. Na kongresu v Basileji, dva roky před vypuknutím války, odpovědní socialističtí vůdcové všech zemí označili imperialismus za původce blížící se války a hrozili buržoazii, že ji stihne socialistická revoluce jako proletářská odplata za zločiny militarismu. Dnes, po zkušenostech posledních pěti let, potom co dějiny odhalily dravé choutky Německa a o nic méně zločinné činy Dohody, státotvorní socialisté zemí Dohody pokračují spolu se svými vládami v tom, že ukazují prstem na sesazeného Německého císaře. Ba co více, němečtí sociál-patrioti, kteří v srpnu 1914 prohlásili úřední Bílou knihu Hohenzollernů, za nejposvátnější evangelium národů, nyní jako děsní patolízalové následují kroky socialistů států Dohody a obviňují sesazenou německou monarchii, které kdysi otrocky sloužili, za hlavního zločince. Doufávají tak, že jejich vlastní vina bude zapomenuta a že tímto současně získají laskavost vítězů. Ale bok po boku se svrženými dynastiemi Romanovců, Hohenzollernů a Habsburků a kapitalistických klik jejich zemí, ukazují na světlo vystoupivše události a diplomatické odhalení vládnoucí třídy Francie, Anglie, Itálie a Spojených států v celé jejich nekonečné hanebnosti.

Anglická diplomacie byla zahalena do svého závoje tajemství až do okamžiku, kdy vypukla válka. Vláda finančníků londýnské City dbala na to, aby nedošlo k jednoznačnému zveřejnění jejího úmyslu zúčastnit se války na straně Dohody, aby tak neodradila vládu Berlína od vstupu do války. V Londýně chtěli válku. Proto Berlín a Vídeň, s ohledem na její počínání, počítaly s neutralitou Anglie, zatímco v Paříži a Petrohradu se pevně počítalo s intervencí Anglie.

Válka, která dozrávala celým průběhem vývoje událostí po celá desetiletí, byla rozpoutána přímou a záměrnou provokací Velké Británie. Anglická vláda počítala s tím, že Rusku a Francii poskytne jen takový dostatek pomoci, než se samy vyčerpají, aby byl ochromen anglický smrtelný nepřítel, Německo. Avšak síla německého vojenského aparátu se ukázala být až hrozivá a to si vyžádalo u Anglie nikoli symbolickou, ale faktickou intervenci do války. Role třetího, který se směje, když se dva hádají, o kterou se Velká Británie následujíc svou odvěkou tradici snažila, padla na Spojené státy. S anglickou blokádou, jež jednostranně omezila volnost spekulací amerického burzovního trhu postavených na krvácející Evropě, se vláda Washingtonu smířila mnohem lépe, protože země Dohody vyrovnaly americké buržoazii porušení “mezinárodního práva” tučnými zisky. Avšak obrovská vojenská nadřazenost Německa přiměla vládu ve Washingtonu, aby opustila svou zdánlivou neutralitu. Spojené státy ve vztahu k celé Evropě převzaly roli, kterou Anglie hrála ve vztahu ke kontinentální Evropě v předchozích válkách a kterou se snažila hrát ve válce poslední, totiž: oslabovat jeden tábor tím, že pomáhala druhému, zasahovat do vojenských operacích jen potud, aby si zajistila všechny výhody situace. Wilsonův vklad nebyl s ohledem na americké standardy hazardních her příliš vysoký, ale šlo o poslední sázku a tak mu zajistila nejvyšší profit.

Jako následek války bylo lidstvo konfrontováno s rozpory kapitalistického systému ve formě bestiálního utrpení, hladu a chladu, epidemií a morálního zdivočení. To jednou a navždy rozhodlo akademické spory v socialistickém hnutí ohledně teorie zbídačení a postupného podkopávání kapitalismu socialismem. Statistici a puntičkáři zastávající teorii o možném narovnání protikladů se po desetiletí snažili vyhrabat ze všech koutů světa skutečné nebo údajné skutečnosti, které by svědčily o větším blahu nejrůznějších skupin a kategorií dělnické třídy. Předpokládalo se, že teorie zbídačení byla pohřbena za doprovodu pohrdavého posměchu vykastrovanců buržoazního profesorstva a úředních hodnostářů socialistického oportunismu. Dnes tomuto zbídačení, které už není pouze společenskou, ale rovněž i fyziologickou a biologickou formou, čelíme v jeho celé strašlivé skutečnosti.

Katastrofa imperialistické války odstranila všechny výdobytky odborového a parlamentního boje. Tato válka sama byla stejně tak produktem tendencí uvnitř samotného kapitalismu, stejně jako jimi byly ekonomické dohody a parlamentní kompromisy, které tato válka utopila v krvi a špíně.

Finanční kapitál, který vrhl lidstvo do propasti války, sám v průběhu války prodělal katastrofické změny. Vztah mezi papírovými penězi a materiální základnou výroby byl zcela rozerván. Papírové peníze stále víc ztrácejíce svůj význam jako prostředek a regulátor kapitalistického oběhu zboží se staly nástrojem vymáhání, loupeže a vojensko-ekonomického plenění obecně. Úplné zvrat v hodnotě papírových peněz odráží celkovou smrtelnou krizi kapitalistické zbožní směny. Jestliže v desetiletích předcházejících válce vytlačil volnou hospodářskou soutěž jako regulátora výroby a distribuce v hlavních oblastech hospodářského života systém trustů a monopolů, průběh událostí během války sebral těmto ekonomickým spolkům tuto regulační roli a odevzdal ji přímo vojenské státní moci. Distribuce surovin, těžba v Baku nebo rumunské ropy, uhlí v Doněcku a využití ukrajinské pšenice, osudných německých lokomotiv, nákladních vagónů a automobilů, zásobení hladovějící Evropy chlebem a masem - všechny tyto elementární otázky světové hospodářského života nejsou usměrňovány svobodnou hospodářskou soutěží, ani spolky národních a mezinárodních trustů a konsorcií, ale přímým uplatněním vojenské síly v zájmu jejího pokračujícího udržení. Pokud úplné podrobení státní moci síle finančního kapitálu dovedlo lidstvo do imperialistických jatek, pak tedy prostřednictvím tohoto masového vyvražďování finanční kapitál zcela militarizoval nejen stát, ale také sám sebe a není již schopen plnit svou hlavní hospodářskou funkci jinak než pomocí krve a železa.

Oportunisté, kteří před světovou válkou apelovali na dělníky, aby se chovali umírněně v zájmu postupného přechodu k socialismu a kteří během války požadovali od třídy poslušnost v zájmu občanského míru a národní obrany, se nyní znovu dožadují u proletariátu jeho vlastního sebepopření, aby se tak překonaly strašlivé následky války. Pokud by bylo toto kázání pracujícími masami vyslyšeno, mohl by kapitalistický rozvoj na kostích několika generací oslavovat svojí obnovu v nových, zesoustředěnějších a obludnějších formách s vyhlídkou nové a nevyhnutelné světové války. Naštěstí to pro lidstvo není nadále přijatelné. Zestátnění hospodářského života, kterému kapitalistický liberalismus tak silně odolával, se stalo skutečností. Neexistuje návrat k volné soutěži, ani k nadvládě trustů, podnikových syndikátů a dalších hospodářských kolosů. Jediným existujícím problémem je, kdo se bude napříště starat o znárodněnou produkci - imperialistický stát nebo stát vítězného proletariátu?

Jinými slovy: stane se veškeré pracující lidstvo životodárnými otroky vítězné celosvětové kliky, která pod jménem Ligy národů s pomocí “mezinárodní” armády a “mezinárodního” námořnictva bude na jednom místě drancovat a rdousit a jiném předhazovat drobky, zatímco všude bude proletariát vsazován do okovů s jediným úmyslem zachovat si svou vládu; nebo bude převzetí zcela vyčerpaného a zruinovaného hospodářství do moci samotné dělnické třídy Evropy a rozvinutých zemí jiných částí světa, aby tak zajistila jeho obnovu na socialistických základech, korunováno vítězstvím?

Zkrátit období současné krize je možné pouze prostřednictvím proletářské diktatury, která se nevrací zpět k minulosti, která nerespektuje dědičná privilegia ani majetková práva, ale vychází z potřeby zachránit hladovějící masy a za tímto účelem mobilizuje veškeré síly a zdroje, zavádí všeobecnou pracovní povinnost, nastavuje režim pracovní disciplíny, aby nejen vyléčila zoufalé rány způsobené válkou, ale také v průběhu několika let pozvedla lidstvo do nových a nepředstavitelných výšek.

Národní stát, který dodal kapitalistickému rozvoji mocný impuls, se stal příliš omezujícím pro další rozvoj výrobních sil. To činí postavení malých států, které jsou obklopené hlavními mocnostmi Evropy a rozparcelované napříč jinými kontinenty, ještě více neudržitelné. Tyto malé státy, které vznikly v různých časech jako fragmenty odštěpené od větších států, jako nejrůznější platby za různé poskytované služby nebo jako strategické nárazníkové pásmo, mají své vlastní dynastie, vlastní vládnoucí bandy, vlastní imperialistické nároky, vlastní diplomatické intriky. Jejich iluzorní nezávislost spočívala před válkou na stejných základech jako evropská rovnováha moci - ničím nenarušený antagonismus mezi dvěma imperialistickými tábory. Válka přerušila tuto rovnováhu. Tím, že válka v raných stádiích navozovala obrovskou převahu Německa, přinutila malé státy, aby hledaly spásu ve velkodušnosti německého militarismu. Potom co bylo Německo poraženo, buržoazie malých států se společně s jejich vlasteneckými “socialisty” obrátily k vítězným imperialistům spojenecké koalice a začaly se domáhat záruk v pokryteckých ustanoveních Wilsonova programu pro svoje trvalé nezávislé bytí. Zároveň se navýšil počet malých států - z rakousko-uherské monarchie, z částí bývalého carského impéria, se oddělily nové státní subjekty, které jen co spatřily světlo světa, se jeden druhému vrhaly po krku kvůli otázce státních hranic. Mezitím spojenecká imperialistá koalice vytváří propojování malých států, starých i nových, které jsou mezi sebou provázány závazky založenými na vzájemné nenávisti a společné nemohoucnosti.

Zatímco imperialisté Dohody utlačují a plení malé a slabé národy a odsuzují je k hladovění a ponížení, nepřestávají, stejně jako imperialisté Ústředních mocností před nedávnem, mluvit o právu národů na sebeurčení, které je dnes úplně potlačeno v Evropě stejně jako ve všech ostatních částech světa.

Malým národům může být zajištěna možnost svobodné existence pouze proletářskou revolucí, která osvobozuje výrobní síly všech zemí od omezení národního státu, sjednotí národy do nejtěsnější hospodářské spolupráce na základě společného hospodářského plánu a dá i tomu nejmenšímu a nejslabšímu lidu příležitost vést své národní kulturní záležitosti svobodně a nezávisle, aniž by to bylo na úkor jednotné a centralizované evropské a světové ekonomiky.

Poslední válka, která v nebyla ani v nejmenším válkou pro kolonie, byla současně válkou s pomocí kolonií. Obyvatelstvo kolonií bylo vtaženo do evropské války v míře nemající obdoby. Indiáni, černoši, Arabové a Madagaskarci bojovali na evropském kontinentě. Kvůli čemu? Za své právo zůstat otroky Anglie a Francie. Nikdy předtím se tak jasně neukázala nestoudnost kapitalistické vlády, nikdy předtím se problém koloniálního otroctví neprojevil tak naléhavě, jak je tomu dnes.

Z toho důvodu došlo ve všech koloniích k řadě otevřených povstání, revolučnímu vření. V samotné Evropě se Irsko připomnělo krvavými pouličními bitvami, že stále zůstává a stále se cítí být porobenou zemí. Na Madagaskaru, v Annamu (Vietnamu, pozn. red.) a dalších zemích museli vojáci buržoazní republiky během války potlačit více než jednu vzpouru koloniálních otroků. V Indii revoluční hnutí nezůstalo v klidu na jediný den a v poslední době tam došlo k největší dělnické stávce v Asii, na kterou britská vláda zareagovala tím, že nasadila v Bombaji do akce své obrněné vozy.

Koloniální otázka byla tedy v plném rozsahu zařazena na pořad jednání, a to nejen na diplomatická projednávání na kongresu v Paříži, ale rovněž v samotných koloniích. V nejlepším případě směřuje Wilsonův program pouze ke změně firemního loga koloniálního otroctví. Osvobození kolonií je možné pouze společně s osvobozením v metropolích. Dělníci a rolníci nejen v Annamu, Alžíru a Bengálsku, ale také v Persii a Arménii získají svou příležitost k samostatné existenci až poté, co dělníci Anglie a Francie svrhnou Lloyda George a Clemenceau a převezmou státní moc do svých rukou. V rozvinutějších koloniích již boj není veden jenom pod vlajkou národní osvobození, avšak bere na sebe bezprostředně jednoznačně vyslovený sociální charakter. Jestliže kapitalistická Evropa nuceně vtáhla zaostalé části světa do víru kapitalismu, pak socialistická Evropa přijde na pomoc osvobozeným koloniím se svou technologií, svou organizací a svými intelektuálními silami, aby usnadnila jejich přechod k systematicky organizovanému socialistickému hospodářství.

Koloniální otroci Afriky a Asie! Hodina proletářské diktatury v Evropě bude také hodinou vašeho osvobození!

Celý buržoazní svět obviňuje komunisty z rušení svobody a politické demokracie. To není pravda! Proletariát, který dobude moc, pouze poukazuje na naprostou nemožnost uplatňování metod buržoazní demokracie a vytváří podmínky a formy pro novou, vyšší dělnickou demokracii. Veškerý průběh kapitalistického vývoje, zejména během jeho konečného imperialistického období, podkopal politickou demokracii nejen rozdělením národů do dvou zcela protichůdných tříd, ale také odsouzením mnoha maloburžoazních a poloproletářských vrstev, stejně jako nejnižších vrstev proletariátu, k trvalému ekonomickému strádání a politické bezmocnosti.

Pracující třída v těch zemích, kde tomu dějinný vývoj poskytl příležitost, využila režim politické demokracie, aby se organizovala proti kapitálu. Totéž nastane v těch zemích, kde dosud nedozrály podmínky pro dělnickou revoluci. Pro rozsáhlé mezi-vrstvy na venkově, rovněž i ve městech, je ale kapitalismus překážkou, ty jsou tak celou epochu pozadu ve svém historickém vývoji. Sedlák v Bádensku a Bavorsku, který stále ještě nedohlédne za věžičku svého vesnického kostela, drobný francouzský producenta vína, který je ruinován kapitalisty, kteří pančují víno, a malý americký farmář, který je okrádán a podváděn bankéři a kongresmany - všechny tyto společenské vrstvy, které jsou vytlačovány kapitalismem z ohromného proudu rozvoje, jsou teoreticky vyzývány k tomu, aby v rámci režimu politické demokracie, spravovaly stát. Ovšem ve skutečnosti o všech důležitých otázkách, které určují osudy národa, je to finanční oligarchiie, kdo, za zády parlamentní demokracie, rozhoduje. Tak tomu bylo především okolo otázky války; a stejně je tak tomu i nyní ohledně otázky míru.

Pokud se bude finanční oligarchie domnívat, že je vhodné mít krytí parlamentu pro své násilné činy, buržoazní stát má k tomuto účelu k dispozici všechny rozmanité prostředky zděděné z předešlých staletí třídní nadvlády a znásobené o zázraky kapitalistické techniky - lži, demagogie, lsti, pomluvy, úplatkářství a teror.

Požadovat po proletariátu, aby se v tomto konečném boji na život a na smrt s kapitalismem řídil potřebami buržoazní demokracie, je jako žádat přepadeného člověka bojujícího o svůj život a existenci, aby dodržoval svým nepřítelem definované, ale nedodržované, strojené a omezující pravidla řecko-římského zápasu.

V tomto království zkázy, kde nejen výrobní a směnné prostředky, ale i instituce politické demokracie jsou v krvavých troskách, musí proletariát vytvořit svůj vlastní aparát, který je především určen k tomu, aby spojil dělnickou třídu a zajistil možnost jejího revoluční zásahu pro další rozvoj lidstva. Tento aparát jsou dělnické sověty. Staré strany, staré odborové organizace, se v podobě svých vůdců ukázaly jako neschopné uskutečnit, dokonce i pochopit, úkoly, které nastolila nová epocha. Proletariát vytvořil nový druh ústrojí, které zahrnuje celou dělnickou třídu bez ohledu na profesi nebo politickou zralost. Vytvořil flexibilní aparát schopný neustálé obnovy a rozšíření, schopný do své sféry vtahovat širší a širší vrstvy a otevírat své dveře pracujícím lidem ve městě a na venkově, kteří zaujímají pozici blízkou proletariátu. Tato nenahraditelná organizace vlastního vládnutí dělnické třídy, jejího boje a budoucího dobytí státní moci byla prověřena zkušenostmi různých zemí a představuje největší úspěch a nejsilnější zbraň proletariátu naší doby.

Ve všech zemích, kde se masy probouzejí k vědomí, utvoří se rovněž sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Posílit sověty, zvýšit jejich autoritu, postavit je do protikladu ke státnímu aparátu buržoazie - to je dnes ten nejdůležitější úkol třídně vědomých a poctivých dělníků všech zemí. Prostřednictvím sovětů se může dělnická třída ochránit před rozkladem, který byl do ní zaveden peklem utrpení války, hladu, násilím vládnoucích tříd a zradou bývalých vůdců. Pomocí sovětů se dělnická třída jistěji a snadněji dostane k moci ve všech těch zemích, kde sověty budou schopny okolo sebe shromáždit většinu pracujícího lidu. Prostřednictvím sovětů dělnická třída, která dobyla moc, bude spravovat všechny sféry hospodářského a kulturního života, jak tomu je v současné době v Rusku.

Kolaps imperialistického státu, od toho carského až po ten nejdemokratičtější, probíhá současně s rozkladem imperialistického vojenského systému. Mnohamilionové armády zmobilizované imperialismem mohly spolehlivě držet pohromadě jen dokud proletariát zůstal poslušně pod jařmem buržoasie. Rozpad národní jednoty znamená také nevyhnutelný rozpad armády. Tak se tomu stalo nejprve v Rusku, pak v Rakousku-Uhersku a Německu. Stejnou věc lze očekávat i v jiných imperialistických státech. Vzpoura rolníka proti velkostatkáři, dělníka proti kapitalistovi, jak proti monarchistické tak i demokratické byrokracii, nevyhnutelně se sebou nese vzpouru vojáků proti armádnímu velení a následně ostrý rozkol mezi proletářskými a buržoazními prvky armády. Imperialistická válka, která proti sobě postavila jednotlivé národy, přešla a přechází do občanské války, která staví proti sobě jednu třídu proti druhé.

Bouřlivý protest buržoazního světa proti občanské válce a rudému teroru je nejmizernější pokrytectví, které dosud v dějinách poznal politický boj. Žádná občanská válka by nebyla, pokud by se kliky vykořisťovatelů, které přivedly lidstvo na samou hranici zkázy, nestavěly na odpor každému kroku pracujících mas, pokud by nevyvolávaly spiknutí a vraždy a nepovolávaly by ozbrojenou pomoc zvenčí, aby si tak udržely a obnovily své zlodějské výsady.

Občanská válka je vnucena dělnické třídě jejím úhlavním nepřítelem. Jestliže se nehodlá zříci sebe sama a své vlastní budoucnosti, která je také budoucností celého lidstva, musí dělnická třída vracet každou ránu. Komunistické strany, které nikdy uměle nevyvolávají občanskou válku, se snaží co nejvíce trvání této občanské války, kdykoliv se se železnou nutností rozpoutá, zkrátit, snížit na minimum počet obětí a především zajistit vítězství proletariátu. Vyvstává tedy nutnost včasného odzbrojení buržoazie, ozbrojování dělníků, vytvoření komunistické armády k obraně proletářské moci a zajištění její socialistické struktury. Jako je tomu u Rudé armády Sovětského Ruska, která vznikla, aby chránila výdobytky dělnické třídy proti všem útokům zevnitř i z vnějšku. Armáda sovětů je neoddělitelná od sovětského státu.

S vědomím světově-dějinné povahy svých úkolů usilovali osvícení dělníci od samého počátku svého organizovaného socialistického hnutí o sdružení mezinárodního rozsahu. Základní kámen tomuto úsilí byl položen v Londýně v roce 1864 v podobě První internacionály. Prusko-francouzská válka, z níž se vylíhlo hohenzollernovské Německo, oslabila První internacionálu, zatímco současně podnítila rozvoj národních dělnických stran. Již v roce 1889 tyto strany spojily síly na kongresu v Paříži a vytvořily organizaci Druhé internacionály. Avšak těžiště dělnického hnutí během tohoto období zůstalo zcela na národní půdě, zcela v rámci národních států, založené na národním průmyslu a omezené v oblasti národního parlamentarismu. Desetiletí reformní organizační činnosti vytvořily generaci vůdců, kde většina z nich se hlásila k programu sociální revoluce slovy, ale popírala jej svými činy; uvízli v reformismu a přizpůsobování se buržoaznímu státu. Oportunistická povaha vedoucích stran Druhé internacionály byla nakonec odhalena a to vedlo k největšímu propadu světových dějin ve chvíli, kdy běh událostí vyžadoval od dělnických stran boje revolučními metodami. Jestliže válka z roku 1870 zasadila těžkou ránu První internacionále a odhalila, že za jejím sociálně-revolučním programem ještě neexistuje rozhodná moc mas, pak válka z roku 1914 zničila Druhou internacionálu a ukázala světu, že pracujícím masám, ač stmeleným dohromady, vládly strany, které prošly přeměnou v pomocné orgány buržoazního státu!

To se týká nejen sociálpatriotů, kteří dnes otevřeně přešli do tábora buržoazie, kteří se stali jejich oblíbenými agenty a nejspolehlivějšími katy dělnické třídy. Platí to rovněž na amorfní, nestabilní socialistický střed, který se nyní pokouší obnovit Druhou internacionálu, tj. znovu nastolit úzkoprsé stanovisko, oportunismus a revoluční bezmocnost svých vedoucích elit. Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, současná většina Socialistické strany Francie, menševická skupina v Rusku, Nezávislá labouristická strana v Anglii a další takové skupiny se ve skutečnosti pokoušejí zaplnit místo obsazené před válkou starými oficiálními stranami Druhé internacionály tím, že nabízí, stejně jako předtím, myšlenky na kompromis a jednotu s pomocí všech prostředků, které mají k dispozici, aby ochromily síly proletariátu, aby prodloužily krizi, a tak ještě zvětšily neštěstí Evropy. Boj proti socialistickému centru je nepostradatelným předpokladem úspěšného boje proti imperialismu.

My komunisté odmítajíce polovičatost, lži a zkaženosti zastaralých oficiálních socialistických stran, sjednoceni v Třetí internacionále, pokládáme se za přímé pokračovatele hrdinských snah a mučednictví dlouhé řady revolučních generací od Babeufa ke Karlu Liebknechtovi a Rose Luxemburgové.

Jestliže První internacionála předpověděla budoucí vývoj a ukázala cesty, po kterých se tento vývoj bude ubírat, jestliže Druhá internacionála shromáždila a zorganizovala miliony proletářů, pak Třetí internacionála je internacionálou otevřeného masového boje, internacionálou revoluční realizace, internacionálou akce.

Socialistická kritika dostatečně zpranýřovala buržoazní světový řád. Úkol mezinárodní komunistické strany spočívá ve svržení tohoto řádu a vybudování socialistického řádu na jeho místě.

Vyzýváme pracující muže a ženy všech zemí, aby se sjednotili pod komunistickým praporem, pod něhož praporem již byly první velké vítězství vybojovány.

Proletáři všech zemí! V boji proti imperialistickému barbarství, proti monarchiím, proti privilegovaným stavům, proti buržoaznímu státu a buržoaznímu vlastnictví, proti všem druhům a formám sociálního a národnostního útlaku - spojte se!

Proletáři všech zemí, pod praporem dělnických sovětů, pod praporem revolučního boje za moc a diktaturu proletariátu, pod praporem Třetího internacionály, spojte se!

Podepsáno v Moskvě dne 6. března 1919:

• Max Albert [Hugo Eberlein] za Německo
• N. Lenin za Rusko
• K. Gruber za německé Rakousko
• A. Rudnyanszky za Maďarsko
• Otto Grimlund za Švédsko
• Fritz Flatten za Švýcarsko
• B. Reinstein za Spojené státy
• C. Rakovskii za Balkánskou federaci
• J. Unschlicht (Jurowski) za Polsko
• Yrjö Sirola za Finsko
• Skrypnik za Ukrajinu
• K. Gailis za Lotyšsko
• Hans Pögelmann za Estonsko
• Haïkuni za Arménie
• G. Klinger za německé kolonisty z Volhy
• Jalymow za východní národy Ruska
• Henri Guilbeaux za francouzskou zimmerwaldskou levici

Nedávno skončila konference¹ zahraničních sekcí Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, konaná ve Švýcarsku. Kromě toho, že na konferenci byly projednány specificky zahraniční věci, o kterých se vynasnažíme pojednat alespoň stručně v dalších číslech ústředního orgánu, vypracovala konference resoluci o důležité a ožehavé otázce, o otázce války. Otiskujeme teď tyto resoluce, neboť doufáme, že budou užitečné pro všechny sociální demokraty, kteří vážně hledají východisko k praktické činnosti z dnešního názorového chaosu, záležejícího v podstatě v tom, že slovy je propagován internacionalismus, ve skutečnosti se však usiluje dosáhnout tak či onak, stůj co stůj, smíru se sociálšovinismem. Připomínáme, že diskuse o heslu „Spojených států evropských“ nabyla jednostranně politického rázu a že bylo usneseno projednání otázky odložit, dokud nebude prodiskutována v tisku hospodářská stránka věci.

Rezoluce konference

Konference, vycházejíc ze zásad manifestu Ústředního výboru, otištěného v čísle 33², a usilujíc o dosažení větší plánovitosti propagace, usnáší se na těchto thesích:

O povaze války

Nynější válka je válka imperialistická. Je způsobena poměry v epoše, kdy kapitalismus dosáhl nejvyšší ho stadia vývoje, kdy rozhodující význam má již nejenom vývoz zboží, nýbrž i vývoz kapitálu, kdy zkartelování výroby a zmezinárodnění hospodářského života dosáhlo značného rozsahu, kdy koloniální politika vedla k rozdělení téměř celého světa, kdy produktivní síly světového kapitalismu přerostly omezený rámec národně státních útvarů, kdy úplně dozrály objektivní podmínky uskutečnění socialismu.

O heslu „Obrana vlasti“

Skutečná podstata nynější války záleží v boji mezi Anglií, Francií a Německem za rozdělení kolonií a za oloupení soupeřících států, jakož i ve snaze carismu a vládnoucích tříd Ruska anektovat Persii, Mongolsko, asijské Turecko, Cařihrad. Halič atd. Národnostní prvek v rakousko-srbské válce má naprosto podřadný význam a nemění ničeho na všeobecné imperialistické povaze války.

Veškeré hospodářské a diplomatické dějiny posledních desetiletí ukazují, že obě skupiny válčících národů připravovaly systematicky právě takovou válku, o které se mluví výše. Otázka, která skupina první zahájila válečné operace nebo první vypověděla válku, nemá pro stanovení taktiky socialistů žádný význam. Fráze o obraně vlasti, o odražení nepřátelského vpádu, o obranné válce atp. jsou s obou stran vesměs klamáním lidu.

Podkladem skutečných národních válek, které byly vedeny zejména v epoše let 1789—1871, byl dlouhý proces masových národních hnutí, proces boje proti absolutismu a feudalismu, proces osvobození od národnostního útisku a vytvoření národních států jakožto předpokladu kapitalistického vývoje.

Nacionální ideologie, která vznikla v této epoše, zanechala hluboké stopy v mase maloburžoasie a části proletariátu. Toho nyní využívají v naprosto jiné, imperialistické epoše buržoazní sofisté a za nimi se belhající socialističtí zrádci, aby vnášeli rozkol mezi dělnictvo a odvraceli je od jeho třídních úkolů a od revolučního boje proti buržoasii.

Nyní se více než kdy jindy osvědčuje správnost slov „Komunistického manifestu“, že „dělníci nemají vlasti“. Jedině mezinárodním bojem proletariátu proti buržoasii mohou být ubráněny jeho vymoženosti a proklestěna utiskovaným masám cesta k lepší budoucnosti.

Hesla revoluční sociální demokracie

„Přeměna nynější imperialistické války ve válku občanskou je jedině správné proletářské heslo, které vyvěrá ze zkušeností Komuny, bylo vytyčeno v basilejské resoluci (r. 1912) a vyplývá ze všech podmínek imperialistické války mezi vysoce vyspělými buržoazními zeměmi.“³

Občanská válka, ke které vyzývá revoluční sociální demokracie v nynější epoše, je válka, kdy proletariát se zbraní v ruce bojuje proti buržoasii za expropriaci třídy kapitalistů v pokročilých kapitalistických státech, za demokratickou revoluci v Rusku (za demokratickou republiku, osmihodinovou pracovní dobu a za konfiskaci statkářské půdy), a za republiku v zaostalých monarchistických zemích vůbec atd.

Nesnesitelné útrapy mas, působené válkou, nezbytně vyvolávají revoluční nálady a hnutí, které má uvést vjedno a usměrnit heslo občanské války.

Organisace dělnické třídy je dnes značně poškozena. Ale revoluční krize přes to zraje. Po válce se panující třídy ve všech zemích ještě usilovněji vynasnaží, aby srazily zpět na dlouhá desetiletí osvobozenské hnutí proletariátu. Úkolem revoluční sociální demokracie jak v případě rychlého revolučního vývoje, tak i v případě vleklé krize bude, aby neupouštěla od vytrvalé, každodenní práce, aby nepodceňovala žádnou z dřívějších metod třídního boje. Jejím úkolem bude, aby parlamentarismus i hospodářský boj zaměřila proti oportunismu, v duchu revolučního boje mas.

První kroky, vedoucí k přeměně nynější imperialistické války ve válku občanskou, které je třeba zaznamenat, jsou tyto: 1. je nutno kategoricky odmítnout hlasovat pro válečné úvěry a vystoupit z buržoasiích vlád; 2. je nutno naprosto zanechat politiky „hradního míru“ (bloc national, Burgfrieden); 3. je nutno vybudovat nelegální organisaci všude, kde vlády a buržoasie zavedly stanné právo a ruší konstituční svobody; 4. je nutno podporovat sbratřování vojáků válčících národů v zákopech a na bojištích vůbec; 5. je nutno podporovat všechny revoluční masové akce proletariátu vůbec.

Oportunismus a bankrot II. Internacionály

Bankrot II. Internacionály je bankrot socialistického oportunismu, který vznikl jako produkt předchozí „klidné“ epochy rozvoje dělnického hnutí. Tato epocha naučila dělnickou třídu důležitým metodám boje, naučila ji na př. využívat parlamentarismu a všech legálních možností, budovat masové hospodářské a politické organisace, rozsáhlý dělnický tisk atd. Naproti tomu zplodila tato epocha tendenci zavrhovat třídní boj a hlásat sociální mír, zavrhovat socialistickou revoluci, zásadně odmítat nelegální organisace, schvalovat buržoazní patriotismus atd. Jisté vrstvy dělnické třídy (byrokracie v dělnickém hnutí a dělnická aristokracie, jimž se občas dostávalo malého podílu na důchodech z vykořisťování kolonií a z privilegovaného postavení, které měla jejich „vlast“ na světovém trhu), jakož i maloburžoazní souběžci v socialistických stranách byli hlavní sociální základnou těchto tendencí a nositeli buržoazního vlivu na proletariát.

III. Internacionála

Zhoubný vliv oportunismu se zvlášť pronikavě projevil v politice většiny oficiálních sociálně demokratických stran II. Internacionály za války. Odhlasování válečných úvěrů, vstup do vlád, politika „hradního míru“, vzdání se nelegální organisace v době, kdy legalita byla zrušena, to všechno znamená, že nejdůležitější usnesení Internacionály byla pošlapána a socialismus přímo zrazen.

Krize, způsobená válkou, odhalila skutečnou podstatu oportunismu, neboť jej ukázala jako přímého pomocníka buržoasie proti proletariátu. Tak zvané sociálně demokratické „centrum“ v čele s Kautským ve skutečnosti plně propadlo oportunismu, zastírajíc jej zvlášť škodlivými pokryteckými frázemi a předěláváním marxismu na imperialismus. Zkušenosti ukazují, že na př. v Německu jedině rázným vzepřením se většině špiček strany bylo umožněno vystoupit s obhajobou socialistického hlediska. Oddával by se škodlivým ilusím, kdo by měl za to, že je možno obnovit skutečně socialistickou Internacionálu, aniž budou úplně zpřetrhány všechny organisační svazky s oportunisty.

Sociálně demokratická dělnická strana Ruska musí podporovat všechny mezinárodní a revoluční masové akce proletariátu a usilovat o sblížení všech protišovinistických živlů Internacionály.

Pacifismus a heslo míru

Jedním ze způsobů balamucení dělnické třídy je pacifismus a abstraktní propagace míru. Za kapitalismu, zejména v jeho imperialistickém stadiu, jsou války neodvratné. Naproti tomu však nemohou sociální demokraté upírat positivní význam revolučním válkám, t. j. válkám neimperialistickým, nýbrž takovým válkám, které byly vedeny na př. od roku 1789 do roku 1871 a jejichž cílem bylo osvobození od národnostního útisku a vytvoření národních kapitalistických států ze států feudálně rozdrobených, nebo které mohou být vedeny na obranu vymožeností proletariátu, vítězícího v boji proti buržoasii.

Propagace míru nyní, není-li spojována s výzvou k revolučním akcím mas, je s to jedině šířit iluse, demoralizovat proletariát buzením důvěry v humánnost buržoasie a dělat z něho loutku v rukou tajné diplomacie válčících států. Zejména je hluboce pochybenou myšlenka, že je možný tak zvaný demokratický mír bez řady revolucí.

Porážka carské monarchie

V žádné zemi nesmí být boj proti vlastní vládě, vedoucí imperialistickou válku, zastaven z obavy, že revoluční agitací by mohla být způsobena porážka této země. Porážka vládní armády tuto vládu zeslabuje, napomáhá osvobození porobených národností a usnadňuje občanskou válku proti vládnoucím třídám.

V aplikaci na Rusko stává se tato these mimořádně správnou. Vítězství Ruska by vedlo k zesílení světové reakce, k zesílení reakce v zemi a bylo by provázeno úplným zotročením národů v územích již obsazených. Porážka Ruska je tedy za každých okolností nejmenší zlo.

Poměr k jiným stranám a skupinám

Válka, která popustila uzdu šovinismu, ukázala, že mu podlehla jak demokratická (narodnická) inteligence, tak také strana sociálních revolucionářů — jejíž opoziční směr z listu „Mysl“⁴ zastává naprosto kolísavé stanovisko — tak i hlavní jádro likvidátorů („Naša Zarja“), podporované Plechanovem. Šovinistické stanovisko zastává fakticky jak Organisační výbor⁵ — počínaje tím, že Larin a Martov zaobaleně podporují šovinismus, a konče tím. že Axelrod zásadně hájí myšlenky patriotismu — tak i Bund⁶, u něhož převládá germanofilský šovinismus. Bruselský blok⁷ (3. července 1914) se úplně rozpadl. A živly, seskupené kolem listu „Naše slovo“[#_], kolísají, hned projevujíce platonické sympatie k internacionalismu, hned usilujíce o jednotu s listem „Naša Zarja“ a Organisačním výborem stůj co stůj. Stejně kolísá sociálně demokratická frakce Čcheidze⁸, která jednak vyloučila plechanovce, t. j. šovinistu Maňkova, a jednak se snaží zastřít stůj co stůj šovinismus Plechanovovův, listu „Naša Zarja“, Axelrodův, Bundu atd.

Úkolem sociálně demokratické dělnické strany v Rusku je, aby dále upevňovala proletářskou jednotu, která byla vybudována v letech 1912 až 1914 hlavně „Pravdou“⁹, aby obnovila stranické sociálně demokratické organisace dělnické třídy, a to tak, že budou úplně zpřetrhány jakékoli organisační svazky se sociálšovinisty. Dočasné pakty mohou být uzavírány jedině s těmi sociálními demokraty, kteří chtějí zpřetrhat naprosto všechny organisační svazky s Organisačním výborem, listen „Naša Zarja“ a s Bundem.

„Social-Demokrat¹⁰, čís. 40, z 29. března 1915.

Lenin V. I., Konference zahraničních sekcí SDDSR, v Lenin V. I., O míru, Svoboda, Praha, 1952

Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru (porýnské Prusko). Jeho otec byl advokát, žid, jenž přestoupil r. 1824 na protestantství. Rodina byla zámožná, vzdělaná, nebyla však revoluční. Když Marx dokončil gymnasium v Trevíru vstoupil na universitu nejprve v Bonnu a potom v Berlíně. Studoval práva, ale především historii a filosofii. Studie zakončil r. 1841, předloživ universitní disertaci o Epikurově filosofii. Svými názory byl Marx tehdy ještě hegelovským idealistou. V Berlíně patřil ke skupině „levých hegelovců" (Bruno Bauer a jiní), kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filosofie atheistické a revoluční závěry.

Když Marx dokončil universitu, přesídlil do Bonnu, maje v úmyslu stát se profesorem. Ale reakční politika vlády, která roku 1832 zbavila Ludvíka Feuerbacha profesury a r. 1836 mu opět zabránila v přístupu na universitu a která roku 1841 odňala mladému profesorovi Bruno Bauerovi právo přednášet v Bonnu, přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké kariéry. Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Zejména Ludvík Feuerbach se od r. 1836 pouští do kritiky theologie a kloní se k materialismu, který u něho plně nabývá vrchu roku 1841 („Podstata křesťanství"); roku 1843 vyšly jeho „Zásady filosofie budoucnosti". „Bylo třeba prožít osvobozující účinek těchto knih," psal Engels později o těchto Feuerbachových dílech. „Byli z nás (t.j. levých hegelovců včetně Marxe) rázem feuerbachovci." V té době rýnští radikální měšťáci, kteří měli styčné body s levými hegelovci, založili v Ko­líně n. R. oposiční list „Rheinische Zeitung" (začal vycházet 1. ledna 1842). Marx a Bruno Bauer byli povoláni jako hlavní spolupracovníci. V říjnu 1842 se stal Marx šéfredaktorem a přesídlil z Bonnu do Kolína. Revolučně-demokratický směr listu se za Marxovy redakce stále jasněji vyhraňoval; vláda nejdříve podřídila list dvojí a trojí censuře, načež se 1. ledna 1843 rozhodla zastavit jej vůbec. Marx se tehdy musel vzdát redakce, ale jeho odchod přesto list nezachránil: byl v březnu 1843 zastaven. Mezi nejvýznačnějšími Marxovými články v „Rheinische Zeitung", kromě níže uvedených, zaznamenává Engels ještě článek o postavení rolníků-vinařů v údolí Mosely. Novinářská práce ukázala Marxovi, že neovládá dostatečně politickou ekonomii, a proto ji začal horlivě studovat.

Roku 1843 se Marx oženil v Kreuznachu s Jenny von Westfalen, svou přítelkyní z mládí, s níž byl zasnouben již jako student. Jeho žena pocházela z pruské reakční šlechtické rodiny. Její starší bratr byl ministrem vnitra v Prusku v letech 1850-58 v období největší reakce. Na podzim r. 1843 přijel Marx do Paříže, aby zde v cizině vydával radikální časopis spolu s Arnoldem Rugem (1802-1880, levý hegelovec, 1825-1830 v žaláři, po roce 1848 emigrant, v letech 1866 až 1870 bismarkovec). Vyšel však jen první sešit; časopis „Deutsch-franzözische Jahrbücher" přestal vycházet pro obtíže s tajným rozšiřováním v Německu a pro názorové neshody s Rugem. V článcích uveřejněných v tomto časopise vystupuje Marx již jako revolucionář hlásající „bezohlednou kritiku všeho stávajícího", a zejména „kritiku zbraněmi", a apelující k masám a proletariátu.

V září r. 1844 přijel do Paříže na několik dní B. Engels a od té doby se stal nejbližším přítelem Marxovým. Oba se společně velmi horlivě zúčastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam mělo Proudhonovo učení, s kterým se Marx kategoricky vypořádal ve své „Bídě filosofie" r. 1847) a v ostrém boji proti různým učením maloburžoasního socialismu vypracovali theorii a taktiku revolučního proletářského socialismu čili komunismu (marxismu). Viz Marxovy spisy z tohoto období 1844-48. Roku 1845 byl Marx na naléhání pruské vlády vypovězen z Paříže jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře 1847 Marx a Engels vstoupili do tajného propagačního spolku „Svazu komunistů" a zúčastnili se v listopadu 1847 v Londýně druhého sjezdu tohoto svazu, kde sehráli vynikající roli. Z pověření sjezdu vypracovali proslulý „Manifest komunistické strany", který vyšel v únoru 1848. V tomto díle je geniálně jasně načrtnut nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, theorie třídního boje i světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové komunistické společnosti.

Když vzplanula únorová revoluce r. 1848, byl Marx z Belgie vypovězen. Vrátil se opět do Paříže a odtud po březnové revoluci do Německa, do Kolína nad Rýnem. Tam vycházela od 1. června 1848 do 19. května 1849 „Neue Rheinische Zeitung"; šéfredaktorem byl Marx. Nová theorie byla skvěle potvrzena průběhem revolučních událostí let 1848-49 právě tak, jako byla později potvrzována všemi proletářskými a demokratickými hnutími všech zemí světa. Kontrarevoluce, která zvítězila, postavila nejdříve Marxe před soud (osvobozen 9. února 1849) a potom jej z Německa vypověděla (16. května 1849). Marx se odebral nejprve do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci 13. června 1849 vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do své smrti.

Podmínky života v emigraci, které jsou tak názorně odhaleny v Marxově korespondenci s Engelsem, jež vyšla roku 1913, byly krajně těžké. Bída přímo rdousila Marxe a jeho rodinu; nebýt ustavičné obětavé finanční podpory Engelsovy, byl by Marx nejen nemohl dokončit „Kapitál", ale byl by jistě pod tíží nouze podlehl. Kromě toho převládající učení a směry maloburžoasního a vůbec neproletářského socialismu nutily Marxe, aby ustavičně vedl neúprosný boj, ba někdy aby odrážel nejzběsilejší a nejdivočejší osobní útoky („Herr Vogt"). Straně se emigrantských kroužků, vypracovával Marx v řadě historických prací svou materialistickou theorii a hlavně se věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu Marx zrevolucionoval (viz Marxovo učení) svými díly „Ke kritice politické ekonomie" (1859) a „Kapitálem" (I. svazek r. 1867).

Epocha oživení demokratických hnutí koncem padesátých a šedesátých let povolala Marxe opět k praktické činnosti. 28. září roku 1864 byla v Londýně založena proslulá I. Internacionála, „Mezinárodní dělnické sdružení". Marx byl duší tohoto sdružení a sepsal jeho první „Adresu" a spoustu resolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocuje dělnické hnutí různých zemí, snaže se uvést rozmanité formy neproletářského, předmarxovského socialismu (Mazzini, Proudhon, Bakunin, anglický liberální tradeunionismus, lassallovské kolísání doprava v Německu apod.) na dráhu sjednocené činnosti, bojuje proti theoriím všech těchto sekt a škol, koval Marx jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy různých zemí. Po pádu Pařížské komuny (1871), kterou Marx tak hluboce, výstižně, skvěle a účinně, revolučně zhodnotil („Občanská válka ve Francii r. 1871"), a po rozkolu Internacionály, vyvolaném bakuninisty, se stalo další trvání Internacionály v Evropě nemožným. Po kongresu Internacionály v Haagu r. 1872 Marx prosadil, že generální rada Internacionály přesídlila do New Yorku. I. Internacionála dohrála svou historickou úlohu a byla vystřídána obdobím nesrovnatelně mohutnějšího růstu dělnického hnutí ve všech zemích světa, a to obdobím jeho růstu do šířky a tvoření masových socialistických, dělnických stran na půdě jednotlivých národních států.

Usilovná práce v Internacionále a ještě usilovnější theoretická studia nadobro podkopaly Marxovo zdraví. Pokračoval dále ve svém zpracování politické ekonomie a dokončoval „Kapitál", shromažďuje spoustu nové látky a uče se několika jazykům (např. ruskému); avšak nemoc mu zabránila, aby „Kapitál" dokončil.

2. prosince 1881 zemřela jeho žena a 14. března 1883 Marx tiše usnul na věky ve svém křesle. Je pohřben na Highgateském hřbitově v Londýně ve společném hrobě se svou ženou a věrnou služebnou Helenou Demuthovou, která byla takřka členem rodiny.

Marxovo učení

Marxismus je soustava Marxových názorů a jeho učení. Marx byl pokračovatelem a geniálním dovršitelem tří hlavních myšlenkových proudů 19. století, náležejících třem nejpokročilejším zemím lidstva: klasické německé filosofie, klasické anglické politické ekonomie a francouzského socialismu ve spojitosti s francouzskými revolučními učeními vůbec. Podivuhodná důslednost a ucelenost Marxových názorů, uznávaná i jeho odpůrci, které dohromady tvoří novodobý materialismus a novodobý vědecký socialismus jako theorii a program dělnického hnutí všech civilisovaných zemí na světě, vyžaduje, abychom výkladu hlavního obsahu marxismu, totiž výkladu ekonomického učení Marxova, předeslali stručný nárys jeho světového názoru vůbec.

Filosofický materialismus

Počínaje lety 1844-45, kdy se utvořily Marxovy názory, byl Marx materialistou, a to přívržencem L. Feuerbacha, jehož slabé stránky viděl i později výhradně v nedostatečné důslednosti a všestrannosti jeho materialismu. Světodějný, „epochální" Feuerbachův význam spatřoval Marx zejména v tom, že se Feuerbach rozhodně rozešel s Hegelovým idealismem a proklamoval materialismus, který již „v 18. století zejména ve Francii byl bojem nejen proti stávajícím politickým institucím, jakož i proti náboženství a theologii, nýbrž i proti veškeré metafysice" (ve smyslu „opilé spekulace" na rozdíl od „střízlivé filosofie") („Svatá rodina" v „Literární pozůstalosti"). „Pro Hegela," napsal Marx, „je proces myšlení, jejž pod jménem ideje přeměňuje dokonce v samostatný subjekt, demiurgem (tvůrcem) skutečna… U mne však naopak není ideální nic jiného než materiálno přesazené do lidské hlavy a v ní přetvořené." („Kapitál" L, předmluva k druhému vydání.) V úplné shodě s touto Marxovou materialistickou filosofií B. Engels při jejím výkladu v „Anti-Dühringu" (Marx četl toto dílo v rukopise) napsal: „…jednota světa nespočívá v jeho bytí, nýbrž v jeho materiálnosti, která je dokazována… dlouhým a svízelným vývojem filosofie a přírodních věd… Pohyb je forma existence hmoty. Nikdy a nikde nebylo a nemůže být hmoty bez pohybu a pohybu bez hmoty… Tážeme-li se,… co je myšlení a poznání a odkud pocházejí, shledáme, že jsou to produkty lidského mozku a že člověk sám je produktem přírody, jenž se vyvinul v určitém přírodním prostředí a současně s ním. Proto se rozumí samo sebou, že výtvory lidského mozku, které jsou konec konců také produkty přírody, neodporují ostatní souvislosti přírody, nýbrž jí odpovídají." „Hegel byl idealistou, t.j. jemu nebyly myšlenky naší hlavy více nebo méně abstraktními obrazy (Abbilder, snímky, někdy mluví Engels o „otiscích") skutečných věcí a dějů, nýbrž naopak, věci a jejich vývoj mu byly odrazy jakési ideje, existující kdesi před vznikem světa." Ve svém spise „Ludvík Feuerbach", v kterém B. Engels vykládá své i Marxovy názory na Feuerbachovu filosofii a který dal do tisku teprve tehdy, když znovu pročetl starý svůj a Marxův rukopis z let 1844-45 o Hegelovi, Feuerbachovi a materialistickém pojetí dějin, Engels píše: „Velikou základní otázkou veškeré filosofie, obzvláště filosofie novější, je otázka poměru myšlení k bytí, ducha k přírodě… co bylo dříve, duch nebo příroda?… Podle toho, jak filosofové odpovídali na tyto otázky, rozdělili se na dva veliké tábory. Ti, kteří tvrdili, že duch existoval dříve než příroda a kteří tudíž tak či onak přiznávali stvoření světa,… tvořili tábor idealistů. Ti, kteří za prvotní pokládali přírodu, přimkli se k různým školám materialistickým. Každé jiné použití pojmů (filosofického) idealismu a materialismu působí jedině zmatek, Marx rozhodně odmítal nejen idealismus, vždy tak či onak spjatý s náboženstvím, nýbrž také zejména za našich dnů rozšířené stanovisko Humeovo a Kantovo, agnosticismus, kriticismus a positivismus různých forem, považuje podobnou filosofii za „reakční" ústupek idealismu, a v nejlepším případě za „stydlivý způsob potají materialismus akceptovat, ale před světem jej zapírat". K této otázce viz kromě uvedených Marxových a Engelsových spisů Marxův dopis Engelsovi ze dne 12. prosince 1866. V tomto dopise píše Marx o vystoupení známého přírodozpytce T. Huxleye, „materialističtějším" než obvykle, a o jeho přiznání, že pokud „skutečně pozorujeme a myslíme, nemůžeme nikdy sejít s půdy materialismu", a současně mu vytýká, že otevřel „zadní dvířka" agnosticismu, humeovství. Zvláště nutné je zaznamenat Marxův názor na poměr svobody a nutnosti: „Nutnost je slepá, jen pokud není poznána. Svoboda je poznání nutnosti," (Engels v „Anti-Dühringu"). To znamená: uznání objektivní zákonitosti přírody a dialektické přeměny nutnosti ve svobodu (zároveň s přeměnou nepoznané, ale poznatelné „věci o sobě" ve „věc pro nás", „podstaty věcí" v „ jevy"). Podle Marxe a Engelse základním nedostatkem „starého" materialismu, tedy i materialismu feuerbachovského, a tím spíše „vulgárního" materialismu Buchnerova, Vogtova a Moleschottova bylo:

1. že tento materialismus byl „převážně mechanický" a nedbal nejnovějšího vývoje chemie a biologie, a dnes bychom ještě měli dodat: elektrické theorie hmoty; 2. že starý materialismus byl nehistorický, nedialektický (metafysický, ve smyslu antidialektiky), že neuplatňoval důsledně a všestranně hledisko vývoje; 3. že „lidskou bytost" chápali abstraktně, a nikoli jako „celek všech společenských vztahů" (konkrétně historicky určených), a proto svět jen „vykládali", ač jde o to jej „změnit", t.j. nechápali význam „revoluční praktické činnosti".

Dialektika

V hegelovské dialektice jako v nejvšestrannějším, nejobsažnějším a nejhlubším učení o vývoji spatřovali Marx a Engels největší vymoženost německé klasické filosofie. Každou jinou formulaci principu vývoje, evoluce, pokládali za jednostrannou, obsahově chudou, znetvořující a komolící skutečny běh vývoje (často se skoky, katastrofami, revolucemi) v přírodě i ve společnosti. „Marx a já jsme byli skoro jediní, kteří jsme si vytkli za úkol zachránit vědomou dialektiku (aby nebyla zničena idealismem včetně hegelovství) a převést ji do materialistického pojetí přírody." „Příroda je zkouškou dialektiky a my musíme moderní přírodovědě přiznat, že pro tuto zkoušku dodala nanejvýš bohatý, každým dnem se hromadící materiál (napsáno před objevením radia, elektronů, přeměny prvků atd.!) a tím dokázala, že v přírodě se všechno děje konec konců dialekticky a nikoli metafysicky."

„Veliká základní myšlenka," píše Engels, „že svět je nutno pojímat nikoli jako komplex hotových věcí, nýbrž jako komplex procesů, v němž věci zdánlivě neměnné, stejně jako jejich myšlenkové obrazy v naší hlavě, pojmy, prodělávají nepřetržitou proměnu vznikání a zanikání", tato veliká základní myšlenka přešla od dob Hegelových do obecného vědomí natolik, že ve své všeobecné formě sotva u někoho narazí na odpor. Avšak uznávat jí slovy je něco jiného, než ji uplatňovat v každém jednotlivém případě a ve všech oborech bádání. „Pro dialektickou filosofii není nic, co by bylo jednou provždy ustáleno, co by bylo absolutní, svaté. Ve všem i na všem objevuje pomíjivost a neobstojí před ní nic než nepřetržitý proces vznikání a zanikání, nekonečného stoupání od nižšího k vyššímu. Sama je jen pouhým zrcadlením tohoto procesu v myslícím mozku." Tedy podle Marxe je „vědou o všeobecných zákonech pohybu jak vnějšího světa, tak i lidského myšlení."

Marx přejal a rozvinul revoluční stránku Hegelovy filosofie. Dialektický materialismus „nepotřebuje filosofie, jež stojí nad ostatními vědami". Z dřívější filosofie zbývá „učení o myšlení a jeho zákonech – formální logika a dialektika". Dialektika v Marxově pojetí, ve shodě také s Hegelem, zahrnuje však i to, co se dnes nazývá theorií poznání, gnoseologií, která musí na svůj předmět pohlížet rovněž historicky, zkoumajíc a zevšeobecňujíc vznik a vývoj poznání, přechod od neznání k poznání.

Za našich časů idea vývoje, evoluce, vešla téměř úplně do veřejného vědomí, ale jinými cestami, nikoliv s pomocí Hegelovy filosofie. Avšak tato idea ve formulaci, kterou jí dali Marx a Engels opírajíce se o Hegela, je mnohem všestrannější, mnohem obsažnější než obvyklá idea evoluce. Vývoj jako by znovu procházející stupni, kterými již proběhl, procházející jimi však znovu jinak, na vyšší základně („negace negace"), vývoj, abych tak řekl, ve spirále, a nikoli v přímce; vývoj ve skocích, katastrofický, revoluční; – „přestávky postupnosti;" zvrat kvantity v kvalitu; – vnitřní podněty k vývoji, buzené rozporem, srážkou různých sil a tendencí, působících na dané těleso nebo v rámci daného jevu či uvnitř dané společnosti; – vzájemná závislost a nejtěsnější nerozlučná spojitost všech stránek každého jevu (přičemž dějiny odkrývají bíle nové a nové stránky), spojitost, tvořící jednotný, zákonitý a světový proces pohybu – takové jsou některé rysy dialektiky jako obsažnějšího (než obvyklé) učení o vývoji (Viz Marxův dopis Engelsovi z 8. ledna 1868, v němž se posmívá Steinovým „dřevěným trichotomiím", které zaměňovat s materialistickou dialektikou by byl nesmysl).

Materialistické pojetí dějin

Poznání nedůslednosti, nezakončenosti, jednostrannosti starého materialismu přivedlo Marxe k přesvědčení, že je nutno „vědu o společnosti uvést v soulad s materialistickým základem a na něm ji přebudovat", jestliže materialismus vůbec vysvětluje vědomí z bytí, a nikoli naopak, pak v aplikaci na společenský život lidstva materialismus vyžadoval, aby společenské vědomí bylo vysvětleno ze společenského bytí. „Technologie," praví Marx („Kapitál I."), „odhaluje aktivní chování člověka k přírodě, bezprostřední proces produkce jeho života a spolu s tím také jeho společenských životních poměrů a z nich vyvěrajících duševních představ." Ucelenou formulaci základních pouček materialismu, rozšířeného na lidskou společnost a její dějiny, podal Marx v předmluvě spisu „Ke kritice politické ekonomie" těmito slovy:

„Ve společenské produkci svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých poměrů, výrobních poměrů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních produktivních sil.

Souhrn všech těchto výrobních poměrů tvoří hospodářskou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob produkce materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální, produktivní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními poměry, nebo – což je jen právní výraz toho – s poměry vlastnickými, v jichž rámci se dosud rozvíjely. Z forem rozvoje produktivních sil se tyto poměry proměňují v jejich okovy. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu v celé ohromné nadstavbě. Zkoumáme-li takové převraty, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají jej.

Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat z jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými produktivními silami a výrobními poměry… „V hrubých obrysech lze označit asijský, antický, feudální a moderní, buržoasní výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace." (Srovnej stručnou Marxovu formulaci v dopise Engelsovi ze dne 7. července 1866: „Naše theorie o určení organisace práce výrobními prostředky.")

Objev materialistického pojetí dějin nebo přesněji řečeno, důsledné rozšíření materialismu na oblast společenských jevů odstranilo dva hlavní nedostatky dřívějších historických theorií. Za prvé, tyto teorie zkoumaly v nejlepším případě jen ideové pohnutky dějinné činnosti lidí, nepátraly po tom, čím jsou tyto pohnutky buzeny, nepostřehovaly objektivní zákonitost v rozvoji systému společenských poměrů, nehledaly kořeny těchto poměrů ve stupni vývoje materiální výroby; za druhé, dřívější theorie opomíjely právě činnost mas obyvatelstva, kdežto historický materialismus poprvé umožnil probádat společenské podmínky života mas a změny těchto podmínek s přírodovědecky historickou přesností. Předmarxovská „sociologie" a dějepisectví byly v nejlepším případě nakupením nezpracovaných, úryvkovitě sebraných faktů a popisem jednotlivých stránek historického procesu. Marxismus ukázal cestu k všeobsáhlému, všestrannému studiu procesu vzniku, rozvoje a úpadku společensko-hospodářských formací, neboť zkoumá souhrn všech protichůdných tendencí, redukuje je na přesně zjistitelné životní a výrobní podmínky různých tříd společnosti, odstraňuje subjektivismus a libovůli ve výběru čí výkladu jednotlivých „převládajících" idejí a odhaluje kořeny bez výjimky všech idejí a všech různých tendencí ve stavu materiálních a výrobních sil. Lidé sami tvoří své dějiny, avšak čím jsou určovány pohnutky lidí a zejména lidských mas, čím jsou vyvolávány srážky protichůdných idejí a snah, jaký je souhrn všech těchto srážek celé masy lidských společností, jaké jsou objektivní podmínky vytváření materiálního života, tvořící základ veškeré historické činnosti lidí, jaký je zákon rozvoje těchto podmínek – na to všechno obrátil zřetel Marx a ukázal cestu k vědeckému zkoumání dějin jako jednotného procesu, zákonitého v celé své nesmírné mnohostrannosti plné rozporů.

Třídní boj

Je všeobecně známo, že snahy jedněch členů dané společnosti se příčí snahám členů druhých, že společenský život je pln rozporů, že dějiny nám ukazují boj mezi národy a společnostmi a také jejich vnitřní boj, a kromě toho ještě střídání období revoluce a reakce, míru a válek, stagnace a rychlého pokroku nebo úpadku. Marxismus dal vodítko, které umožňuje objevit v tomto zdánlivém bludišti a chaosu zákonitost, totiž: theorii třídního boje. Jedině studium souhrnu snah všech příslušníků dané společnosti nebo skupiny společností může přivést k vědeckému určení výsledku těchto snah. A pramenem protichůdných snah je rozdíl v postavení a životních podmínkách těch tříd, na které se štěpí každá společnost. „Dějiny všech dosavadních společností," praví Marx v „Komunistickém manifestu" (kromě dějin prvobytné pospolitosti, dodává Engels) – jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, šlechtic a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný, stáli proti sobě ve stálém antagonismu, vedli nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé budovy společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd. Novodobá buržoasní společnost, vzešlá z lůna zaniklé feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Nahradila jen staré třídy, staré podmínky útisku, staré formy boje novými. Naše epocha, epocha buržoasie, se však vynucuje tím, že třídní protiklady zjednodušila: celá společnost se víc a více štěpí ve dva velké nepřátelské tábory, ve dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoasii a proletariát." Dějiny Evropy od Velké francouzské revoluce odhalovaly zvlášť názorně v řadě zemí tento skutečný podklad událostí, boj tříd. A již epocha restaurace ve Francii uvedla na scénu řadu dějepisců (Thierry, Guizot, Mignet, Thiers), kteří shrnujíce události byli nuceni uznat, že třídní boj je klíčem k chápání celých francouzských dějin. A nejnovější epocha, epocha úplného vítězství buržoasie, zastupitelských institucí, širokého – ne-li všeobecného – hlasovacího práva, levného denního tisku pronikajícího mezi masy atd., epocha mocných a stále rozsáhlejších dělnických odborů a podnikatelských svazů atd., ukázala ještě názorněji jako hybnou páku událostí třídní boj (byť někdy ve formě velmi jednostranné, „pokojné", „ústavní"). Co požadoval Marx od vědy o společnosti, pokud jde o objektivní analysu postavení každé třídy v soudobé společnosti ve spojitosti s analysou podmínek rozvoje každé třídy, ukazuje toto místo „Komunistického manifestu": „Ze všech tříd stojících dnes proti buržoasii je pouze proletariát skutečně revoluční třídou. Ostatní třídy upadají a zanikají s rozvojem velkoprůmyslu: proletariát je jeho nejvlastnějším produktem. Střední vrstvy: drobný průmyslník, malý obchodník a rolník, ti všichni bojují proti buržoasii, aby si zachránili jako střední stavy existenci před zánikem. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konservativní. Nejenom to: jsou reakční, snaží se kolo dějin otočit zpět. Jsou-li revoluční, pak jenom vzhledem k svému nastávajícímu přechodu do řad proletariátu pak nehájí své nynější, nýbrž své budoucí zájmy, pak opouštějí své vlastní stanovisko, aby se postavili na stanovisko proletariátu." V řadě historických spisů podal Marx skvělé a hluboce pojaté příklady materialistického dějepisectví a analysy postavení každé jednotlivé třídy a mnohdy různých skupin nebo vrstev uvnitř třídy, názorně objasňuje, proč a jak „každý třídní boj je bojem politickým", uvedený úryvek ukazuje, jakou složitou síť společenských vztahů a přechodných stupňů od jedné třídy k druhé, od minulosti k budoucnosti Marx analysuje, aby stanovil celou výslednici dějinného vývoje.

Nejhlubším, nejvšestrannějším a nejpodrobnějším potvrzením a uplatněním Marxovy theorie je jeho ekonomické učení.

Marxovo ekonomické učení

„Konečným účelem tohoto díla," praví Marx v předmluvě ke „Kapitálu", „je odhalit ekonomický zákon pohybu novodobé společnosti", to jest společnosti kapitalistické, buržoasní. Obsahem Marxova ekonomického učení je prozkoumání výrobních poměrů dané historicky určité společnosti v jejím vzniku, rozvoji a úpadku. V kapitalistické společnosti vládne výroba zboží, a proto Marxův rozbor začíná analysou zboží.

Hodnota

Zboží je předně věc, jež ukájí nějakou potřebu člověka; zboží je za druhé věc, kterou lze směnit za druhou věc. Užitečnost věci dělá z ní užitnou hodnotu. Směnná hodnota (či prostě hodnota) je především poměrem, proporcí, v jaké je určité množství užitných hodnot jednoho druhu směňováno za určité množství užitných hodnot jiného druhu. Každodenní zkušenost nám ukazuje, že v milionech a miliardách takových aktů směny neustále jsou navzájem srovnávány všemožné, nejrůznější a navzájem nejnesrovnatelnější užitné hodnoty. Co společného mají tyto různé věci, které jsou neustále navzájem přirovnávány v určitém systému společenských poměrů? Společné je jim to, že jsou produkty práce. Lidé, směňujíce výrobky, srovnávají nejrůznější druhy práce. Výroba zboží je systém společenských poměrů, ve kterém jednotliví výrobci vytvářejí rozmanité výrobky (společenská dělba práce), a při směně jsou všechny tyto výrobky navzájem srovnávány. Tedy to společné, co je obsaženo ve všech jednotlivých zbožích, není konkrétní práce určitého výrobního odvětví, práce jednoho druhu, nýbrž abstraktní lidská práce, lidská práce vůbec. Veškerá pracovní síla dané společnosti, vyjádřená v sumě hodnot všeho zboží, je jedna a táž pracovní síla: to dokazují miliardy aktů směny. A proto každé jednotlivé zboží je jen jistou částí společensky nutné pracovní doby. Velikost hodnoty je určována množstvím společensky nutné práce nebo pracovní dobou společensky nutnou k výrobě daného zboží, dané užitné hodnoty. „Lidé, srovnávajíce při směně své rozmanité výrobky, srovnávají různé druhy své práce. Nejsou si toho vědomi, ale dělají to." Hodnota je poměr mezi dvěma osobami – pravil jistý starý národohospodář; měl pouze dodat: poměr skrytý pod slupkou věcí. Co je hodnota, lze pochopit jedině s hlediska systému společenských výrobních poměrů určité historické formace společnosti, a to poměrů, které se projevují v masovém, bezpočtukrát se opakujícím jevu směny. „Jako hodnoty jsou všechna zboží jen určitým množstvím ztuhlé pracovní doby." Když Marx podrobně rozebral dvojaký ráz práce ztělesněné ve zboží, přechází k rozboru hodnotové formy a peněz. Hlavní úkol, který si při tom klade, je prozkoumat původ peněžní formy hodnoty, prozkoumat dějinný proces rozvoje směny od jednotlivých, nahodilých aktů směny („prostá, jednotlivá či nahodilá forma hodnoty": určité množství jednoho zboží je směňováno za určité množství jiného zboží) až po všeobecnou formu hodnoty, kdy řada různého zboží je směňována za jedno a totéž určité zboží, a po peněžní formu hodnoty, kdy tímto určitým zbožím, všeobecným ekvivalentem, je zlato. Peníze, které jsou nejvyšším produktem rozvoje směny a výroby zboží, zamlžují, zastírají společenský ráz soukromých prací, společenský vztah mezi jednotlivými výrobci spojenými trhem. Marx neobyčejně podrobně analysuje různé funkce peněz, přičemž i zde (jako vůbec v prvních kapitolách „Kapitálu") je zvlášť důležité zaznamenat, že abstraktní a někdy zdánlivě ryze deduktivní způsob výkladu ve skutečnosti reprodukuje nesmírnou spoustu faktického materiálu z dějin rozvoje směny a výroby zboží. „Peníze předpokládají směnu na určité výši zboží. Různé peněžní formy: pouhý ekvivalent zboží nebo oběživo nebo platidlo, poklad a světové peníze jsou znakem velmi různých stupňů společenského výrobního procesu podle toho, jak rozdílný je rozsah a jaká je relativní převaha té neb oné funkce." („Kapitál I.")

Nadhodnota

Na určitém stupni rozvoje výroby zboží přeměňují peníze v kapitál. Vzorcem oběhu zboží bylo: Z (zboží) – P (peníze) – Z (zboží), t.j. prodej jednoho zboží za účelem koupě zboží druhého. Všeobecný vzorec kapitálu je: P-Z-P t.j. koupě za účelem prodeje (se ziskem). Tento přírůstek nad původní hodnotu peněz, dávaných do oběhu, nazývá Marx nadhodnotou. Je všeobecně známo, že peníze v kapitalistickém oběhu *„přirůstají". Právě tento „přírůstek" mění peníze v kapitál, jako zvláštní, historicky určitý, společenský výrobní poměr. Nadhodnota nemůže vzniknout z oběhu zboží, neboť tento oběh zná jedině směnu ekvivalentů, nemůže vzniknout ani z přirážky k ceně, neboť vzájemné ztráty a zisky kupujících a prodávajících by se vyrovnaly, tady však jde o hromadný, průměrný společenský zjev, a nikoliv o zjev individuální. Aby dostal nadhodnotu, „musí majitel peněz nalézt na trhu takové zboží, jehož užitná hodnota by měla tu zvláštní vlastnost, že je zdrojem hodnoty", takové zboží, jehož proces spotřeby by byl zároveň procesem tvoření hodnoty, A takové zboží existuje. Je to lidská pracovní síla. Spotřeba této síly je prací a práce tvoří hodnotu. Majitel peněz kupuje pracovní sílu podle její hodnoty, která stejně jako hodnota každého jiného zboží je určována společensky nutnou pracovní dobou nutnou k její výrobě (t.j. hodnotou obživy dělníka a jeho rodiny). Když majitel peněz koupí pracovní sílu, má právo používat jí – t.j. přimět ji, aby pracovala celý den – řekněme 12 hodin. Avšak dělník vyrobí za 6 hodin („nutná" pracovní doba) výrobek, uhrazující jeho obživu, a za dalších 6 hodin („nadbytečná" pracovní doba) vytváří „nadvýrobek", kapitalistou nezaplacený, čili nadhodnotu. S hlediska výrobního procesu je tudíž nutno rozlišovat v kapitálu dvě části: konstantní kapitál, vynakládaný na výrobní prostředky (stroje, pracovní nástroje, suroviny atd.) – jeho hodnota přechází (najednou nebo po částech) nezměněna do hotového výrobku – a kapitál variabilní, vynaložený na pracovní sílu. Hodnota tohoto kapitálu nezůstává nezměněna, nýbrž roste v procesu práce, tvoříc nadhodnotu. Abychom tedy mohli vyjádřit stupeň vykořisťování pracovní síly kapitálem, nesmíme srovnávat nadhodnotu s celým kapitálem, nýbrž pouze s kapitálem variabilním. Míra nadhodnoty, jak nazývá Marx tento poměr, bude v našem případě 6/6, t.j. 100 %.

Dějinným předpokladem vzniku kapitálu je předně nakupení určitého množství peněz v rukou jednotlivců při poměrně vysoké úrovni rozvoje výroby zboží, za druhé existence dělníka „svobodného" v dvojím smyslu: od všech překážek nebo omezení prodávat pracovní sílu a od půdy a výrobních prostředků vůbec, t.j. dělníka, jenž nemá nic, „proletáře", jenž nemá z čeho žít než z prodeje pracovní síly.

Nadhodnota může být zvětšena dvěma hlavními způsoby: prodloužením pracovního dne („absolutní nadhodnota") a zkrácením nutného pracovního dne („relativní nadhodnota"). Marx analysuje první způsob a rozvíjí velkolepý obraz boje dělnické třídy za zkrácení pracovního dne i zásahy státní moci za prodloužení pracovního dne (XIV. až XVII. st.) i za jeho zkrácení (pracovní zákonodárství XIX. st.). – Po vyjití „Kapitálu" dodaly dějiny dělnického hnutí všech civilisovaných zemí světa nesmírné množství nových faktů ilustrujících tento obraz.

Při analyse vytváření relativní nadhodnoty zkoumá Marx základní historická stadia, v nichž kapitalismus zvyšuje produktivitu práce:

1. jednoduchou kooperaci; 2. dělbu práce a manufakturu; 3. stroje a velký průmysl.

Jak hluboce zde Marx odhalil základní, typické rysy vývoje kapitalismu, je patrno mimo jiné z toho, že zkoumání ruského, tzv. „domáckého průmyslu", skýtá velmi bohatý materiál k ilustraci prvních dvou ze tří uvedených stadií. A revolucionující účinek strojního velkoprůmyslu, vylíčený Marxem r. 1867, se projevil během půl století, které od té doby uplynulo, v řadě „nových" zemí (Rusko, Japonsko aj.).

Dále. Nanejvýš důležitý je Marxův rozbor akumulace kapitálu, t.j. přeměny části nadhodnoty v kapitál a použití této části nikoliv na kapitalistovy osobní potřeby nebo rozmary, nýbrž na novou výrobu. Marx ukázal, že celá dřívější klasická politická ekonomie (počínaje Adamem Smithem) se mýlila, když se domnívala, že celá nadhodnota přeměňovaná v kapitál je spotřebována na kapitál variabilní. Ve skutečnosti se dělí na výrobní prostředky plus variabilní kapitál. Ohromný význam v procesu vývoje kapitalismu a jeho přeměny v socialismus má skutečnost, že podíl konstantního kapitálu (v celkové sumě kapitálu) vzrůstá rychleji než podíl kapitálu variabilního.

Akumulace kapitálu tím, že urychluje vytlačování dělníků strojem, tím že na jednom pólu tvoří bohatství a na druhém bídu, vytváří i tzv. „reservní dělnickou armádu", „relativní nadbytek" dělnictva či „kapitalistické přelidnění", které nabývá neobyčejně různorodých forem a dává kapitálu možnost mimořádně rychle rozšiřovat výrobu. Tato možnost, ve spojitosti s úvěrem a akumulací kapitálu ve výrobních prostředcích, podává mimo jiné klíč k pochopení krisí nadvýroby, které vznikaly periodicky v kapitalistických zemích z počátku průměrně každých deset let, později v přestávkách delších a méně určitých. Od akumulace kapitálu na základně kapitalismu je nutno rozlišovat tak zvanou původní akumulaci: násilné odloučení pracovníka od výrobních prostředků, vypuzení rolníků z půdy, uloupení obecných pozemků, systém kolonií a státních dluhů, ochranných cel atd. „Původní akumulace" vytváří na jednom pólu „svobodného" proletáře, na druhém majitele peněz, kapitalistu.

„Dějinnou tendenci kapitalistické akumulace" charakterisuje Marx těmito proslulými slovy: „Vyvlastnění bezprostředních výrobců je prováděno s nejbezohlednějším vandalismem a pod tlakem nejpodlejších, nejšpinavějších, nejmalichernějších a nejzavilejších vášní. Soukromé vlastnictví, nabyté prací vlastníka" (rolníka a řemeslníka), „založené na tom, že jednotlivý nezávislý pracovník takřka srostl se svými pracovními nástroji a prostředky, je vytlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím, založeným na vykořisťování cizí, formálně však svobodné pracovní síly… Nyní již nemá být vyvlastňován samostatně hospodařící dělník, nýbrž kapitalista vykořisťující mnoho dělníků. Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou imanentních zákonů kapitalistické výroby samé, centralisací kapitálu. Jeden kapitalista zabíjí mnoho kapitalistů. Zároveň s touto centralisací čili vyvlastňováním mnohých kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále větším rozsahu kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické používání vědy, plánovité vykořisťování země, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, kterých lze použít jen společně, zhospodárnění všech výrobních prostředků kombinované, společenské práce, včleňování všech národů do sítě světového trhu, a tím mezinárodní ráz kapitalistického režimu. Zatím co se stále zmenšuje počet magnátů kapitálu, kteří usurpují a monopolisují všechny výhody tohoto procesu přeměny, roste množství bídy, útisku, poroby, degenerace, vykořisťování, ale vzrůstá i pobouření dělnické třídy, která je mechanismem samého kapitalistického výrobního procesu školena, sdružována a organisována. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který spolu s ním a pod jeho ochranou rozkvetl. Centralisace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, na kterém se stávají neslučitelnými se svým kapitalistickým obalem. Ten praská. Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni." („Kapitál" I.)

Nejvýš důležitá a nová je dále analysa reprodukce celkového společenského kapitálu, kterou podal Marx ve druhém svazku „Kapitálu", i zde si Marx všímá nikoliv zjevu individuálního, nýbrž hromadného, nikoliv zlomků ekonomie společnosti, nýbrž celého souhrnu této ekonomie. Marx opravuje uvedený omyl klasiků a rozděluje celou společenskou výrobu na dva velké obory: 1. na výrobu výrobních prostředků, 2. na výrobu spotřebních prostředků, a podrobně zkoumá na podkladě číselných příkladů oběh veškerého společenského kapitálu vcelku jak při výrobě v dřívějším rozsahu, tak i při akumulaci.

Ve třetím svazku „Kapitálu" je vyřešena otázka tvoření průměrné míry zisku na podkladě zákona hodnoty. Ekonomická věda učinila Marxovou zásluhou velký pokrok tím, že při analyse jsou brány za základ hromadné hospodářské jevy, celá souhrnnost společenského hospodářství, a nikoliv jednotlivé případy nebo zevnější povrch konkurence, nač se často omezuje vulgární politická ekonomie nebo moderní „theorie hraničního užitku". Marx nejprve rozebírá původ nadhodnoty a teprve potom přechází k jejímu štěpení na zisk, úrok a pozemkovou rentu. Zisk je poměr nadhodnoty k celému kapitálu, vloženému do podniku. Kapitál „vysokého organického složení" (t.j. kapitál, v němž převládá konstantní kapitál nad kapitálem variabilním v rozsahu větším, než činí společenský průměr) dává nižší míru zisku, než je průměrná míra. Kapitál „nízkého organického složení" dává vyšší míru zisku, než je průměrná. Konkurence mezi kapitály, jejich svobodné přelévání z odvětví do odvětví, redukuje i obojím případě míru zisku na míru průměrnou. Úhrn hodnot všeho zboží dané společnosti se shoduje s úhrnem cen zboží, avšak v jednotlivých podnicích a v jednotlivých výrobních odvětvích je zboží prodáváno, vlivem konkurence, nikoliv podle své hodnoty, nýbrž podle výrobních cen, které se rovnají vloženému kapitálu plus průměrný zisk.

Takto Marx na podkladě zákona hodnoty plně objasnil všeobecně známou a nespornou skutečnost, že ceny se odchylují od hodnot a zisk se vyrovnává, neboť úhrn hodnot všeho zboží se shoduje s úhrnem cen. Avšak hodnota (společenská) se redukuje na ceny (individuální) cestou nikoliv jednoduchou a přímou, nýbrž velmi složitou: je zcela přirozené, že ve společnosti rozptýlených výrobců zboží, spojených toliko trhem, se zákonitost může projevovat jedině jako zákonitost průměrná, společenská, hromadná, při čemž se vzájemně ruší individuální odchylky na tu neb onu stranu.

Zvýšení produktivity práce znamená rychlejší vzrůst konstantního kapitálu v porovnání s kapitálem variabilním. A ježto nadhodnota je funkcí jenom kapitálu variabilního, je pochopitelné, že míra zisku (poměr nadhodnoty k celému kapitálu, a nikoliv jen k jeho variabilní části) má tendenci k poklesu. Marx podrobně rozebírá tuto tendenci a řadu okolností, které ji zastírají nebo jí odporují. Nebudeme se zabývat vylíčením mimořádně zajímavých kapitol třetího svazku, věnovaných kapitálu lichvářskému, obchodnímu a peněžnímu, a přejdeme k nejdůležitějšímu: k theorii pozemkové renty. Výrobní cena zemědělských výrobků pro omezený rozsah půdy, která je v kapitalistických zemích úplně zabrána jednotlivými vlastníky, je určována výrobními náklady nikoliv na půdě průměrné, ale na půdě nejhorší, nikoliv při průměrných, ale při nejhorších podmínkách dodávání výrobků na trh. Rozdíl mezi touto cenou a výrobní cenou na lepší půdě (nebo při lepších podmínkách) dává rentu rozdílovou či diferenciální. Marx podrobně rozebírá tuto rentu, dokazuje, že vyplývá z rozdílné úrodnosti jednotlivých pozemků, z rozdílné velikosti kapitálu vloženého do půdy, a odhaluje úplně (viz také „Theorie o nadhodnotě", kde zasluhuje zvláštního povšimnutí kritika Rodbertuse) Ricardův omyl, že prý diferenciální renta vzniká jen za postupného přechodu od lepších pozemků k horším. Naopak, bývají také opačné přechody, půda jedné kategorie se mění v půdu kategorie druhé (pokrokem zemědělské techniky, vzrůstem měst apod.) a pověstný „zákon ubývající plodnosti půdy" je hlubokým omylem a pokusem svalit na přírodu nedostatky, omezenost a rozpory kapitalismu. Dále, stejný zisk ve všech odvětvích průmyslu a národního hospodářství vůbec předpokládá naprosto volnou soutěž a svobodu kapitálu prolévat se z odvětví do odvětví. Avšak soukromé vlastnictví půdy vytváří monopol, překážku svobodného přelévání kapitálu. V důsledku tohoto monopolu výrobky zemědělství, které se vyznačuje nižší skladbou kapitálu a tudíž individuálně vyšší mírou zisku, nedostávají se do úplně volného procesu vyrovnání míry zisku; vlastník půdy, jako monopolista, nabývá možnosti udržet cenu nad všeobecným průměrem a tato monopolní cena vytváří absolutní rentu. Diferenciální renta nemůže být odstraněna za existence kapitalismu, absolutní renta však odstraněna být může, např. při racionalisaci půdy, při převedení půdy do vlastnictví státu. Takový přechod by znamenal podkopání monopolu soukromých vlastníků, znamenal by důslednější, úplnější zavedení volné soutěže v zemědělství. A proto radikální měšťáci, jak poznamenává Marx, nejednou v dějinách vystupovali s tímto pokrokovým buržoazním požadavkem nacionalisace půdy, který však většinu buržoasie odstrašuje, neboť se příliš blízce „dotýká" i jiného monopolu, dnes zvlášť důležitého a „choulostivého": monopolu výrobních prostředků vůbec. (Pozoruhodně populárně, stručně a jasně vyložil sám Marx svou theorii průměrného zisku kapitálu a absolutní pozemkové renty v dopisu Engelsovi z 2. srpna 1862. Viz „Korespondenci", svazek III. str. 77-81. Srovnej také dopis z 9. srpna 1862, tamtéž, str. 86-87.) K dějinám pozemkové renty je také důležité poukázat na Marxův rozbor, ve kterém je objasněna přeměna renty v úkonech (když rolník vytváří nadvýrobek svou prací na statkářské půdě) v rentu ve výrobcích čili v rentu naturální (rolník vytváří nadvýrobek na vlastní půdě a dává jej statkáři v důsledku „vněekonomického donucení"), potom v rentu peněžní (táž naturální renta přeměněna v peníze, „obrok" ve staré Rusi, a to v důsledku rozvoje výroby zboží) a posléze v rentu kapitalistickou, když místo rolníka objevuje se v zemědělství podnikatel, jenž obdělává půdu s pomocí námezdní práce. V souvislosti s tímto rozborem „vzniku kapitalistické pozemkové renty" chceme upozornit na řadu výstižných Marxových myšlenek (zvlášť důležitých pro zaostalé země jako Rusko) o evoluci kapitalismu v zemědělství. „Přeměnu naturální renty v rentu peněžní nejen nezbytně doprovází, nýbrž jí dokonce předchází tvoření třídy nemajetných nádeníků, kteří se dávají najímat za peníze. V období, kdy tato třída vzniká, kdy se objevuje zatím jen sporadicky, vyvinul se proto nezbytně u lépe situovaných, obrokem povinných sedláků zvyk vykořisťovat na vlastní účet zemědělské námezdní dělníky právě tak, jako již ve feudální době zámožnější poddaní sedláci sami měli opět poddané. Tak se u nich postupně vyvíjí možnost nashromáždit jisté jmění a měnit se v budoucí kapitalisty. Mezi starými držiteli půdy, kteří samostatně hospodaří, vzniká tak vrstva kapitalistických pachtýřů, jejíž vývoj je podmíněn všeobecným rozvojem kapitalistické výroby mimo zemědělství." („Kapitál" III/2, 332) „Vyvlastnění a vypuzení části venkovského lidu nejen „uvolňuje" pro průmyslový kapitál dělníky, jejich životní prostředky a jejich pracovní nástroje, nýbrž vytváří také vnitrozemský trh. („Kapitál" 1/2, 778) Zbídačení a ožebračení venkovského obyvatelstva opětně vytváří pro kapitál reservní dělnickou armádu. V každé kapitalistické zemi „část venkovského lidu je tedy i ustavičně připravena přejít mezi městské nebo manufakturní (t.j. nezemědělské) obyvatelstvo. Tento pramen relativního nadbytku obyvatelstva ustavičně proudí… Zemědělský dělník je tak srážen na nejnižší úroveň mezd a stále stojí jednou nohou v bahně nouze." („Kapitál" 1/2, 668) Rolníkovo soukromé vlastnictví půdy, kterou obdělává, je základem malovýroby a podmínkou, aby prospívala a nabývala klasické formy. Avšak tato malovýroba je slučitelná jen s úzkým, primitivním rámcem výroby a společnosti. Za kapitalismu „se vykořisťování rolníků liší od vykořisťování průmyslového proletariátu jedině formou. Vykořisťovatel je týž: kapitál. Jednotliví kapitalisté vykořisťují jednotlivé rolníky s pomocí hypoték a lichvy; kapitalistická třída vykořisťuje rolnickou třídu s pomocí státních daní" („Třídní boje ve Francii"). „Parcela rolníkova je už jen záminkou umožňující kapitalistovi, aby těžil z půdy zisk, úroky a rentu a samému zemědělci přenechal starost, jak by si opatřil svou mzdu." Zpravidla rolník postupuje dokonce kapitalistické společnosti, t.j. třídě kapitalistů, část své mzdy a klesá „na úroveň irského pachtýře – pod záminkou, že je soukromým vlastníkem". („Třídní boje ve Francii") V čem tkví „jedna z příčin, proč v zemích s převládající drobnou rolnickou držbou půdy je cena obilí nižší než v zemích s kapitalistickým výrobním způsobem?" („Kapitál" 111/2, 340) V tom, že rolník dává společnosti (t.j. třídě kapitalistů) zadarmo část nadvýrobku. „Tato nízká cena (obilí a jiných zemědělských výrobků) je tedy výsledkem chudoby výrobců a rozhodně ne výsledkem produktivity jejich práce." (Tamtéž, 540) Drobné pozemkové vlastnictví, normální forma malovýroby, je za kapitalismu degradována, ničena a hyne. „Drobné vlastnictví půdy svou podstatou vylučuje: rozvoj společenských produktivních sil práce, společenské formy práce, společenskou koncentraci kapitálu, chov dobytka ve velkém rozsahu, stále hojnější používání vědy. Lichva a daňová soustava je všude nevyhnutelně přivádějí na mizinu. Výdej kapitálu na koupi odnímá tento kapitál agrikultuře. Nekonečné drobení výrobních prostředků a rozptylování výrobců samých." (Družstva, t.j. sdružení i malorolníků, která hrají neobyčejně progresivní buržoasní úlohu, tuto tendenci jen zeslabují, avšak neodstraňují; také se nesmí přehlédnout, že tato družstva přinášejí veliký užitek zámožným rolníkům a velmi malý, ba téměř žádný mase chudiny a pak, že družstva sama se stávají vykořisťovateli námezdní práce.) „Nesmírné plýtvání lidskou silou, neustále rostoucí zhoršování výrobních podmínek a zdražování výrobních prostředků je zákonem drobného vlastnictví půdy." V zemědělství, stejně jako v průmyslu, přetváří kapitalismus výrobní proces jen za cenu „martyrologie výrobců". „Rozptýlení vesnických dělníků na velkých prostorách láme sílu jejich odporu, kdežto koncentrace dělníků městských ji stupňuje. Jako v moderním, kapitalistickém zemědělství se zvýšená produktivita a větší pohyblivost pracovní síly vykupuje pustošením a vyčerpáním pracovní síly samé. A mimo to každý pokrok kapitalistického zemědělství je nejen pokrokem v umění olupovat dělníka, nýbrž i v umění drancovat půdu… Kapitalistická výroba rozvíjí proto techniku a kombinaci společenského výrobního procesu jedině tím, že podkopává zároveň zdroje všeho bohatství: půdu a dělníka." („Kapitál" I., konec 13. kap.)

Socialismus

Z uvedeného je patrno, že Marx vyvozuje nevyhnutelnost přeměny kapitalistické společnosti ve společnost socialistickou úplně a výhradně z ekonomického, pohybového zákona soudobé společnosti. Zespolečenštění práce, které spěje v tisícerých formách stále rychleji vpřed a projevuje se za půl století, které uplynulo od Marxovy smrti, zvlášť názorně ve vzrůstu velkovýroby, kartelů, syndikátů a trustů kapitalistů, jakož i v obrovském vzrůstu rozsahu a moci finančního kapitálu – toť hlavní materiální základna nevyhnutelného příchodu socialismu. Intelektuální a morální hybnou silou, fysickým vykonavatelem této přeměny je proletariát, vytvořený samotným kapitalismem. Boj proletariátu proti buržoasii, který se projevuje v různých a obsahově stále bohatších formách, se nevyhnutelně stává bojem politickým, směřujícím k dobytí politické moci proletariátem („diktatura proletariátu"). Zespolečenštění výroby musí nezbytně vést k převedení výrobních prostředků do vlastnictví společnosti, k „vyvlastnění vyvlastňovatelů". A přímým důsledkem onoho přechodu bude nesmírné zvýšení produktivity práce, zkrácení pracovní doby, nahrazení pozůstatků a trosek drobné, primitivní, roztříštěné výroby zdokonalenou prací kolektivní. Kapitalismus nadobro trhá svazek zemědělství s průmyslem, avšak současně na vyšším stupni svého vývoje připravuje nové prvky pro tento svazek, spojení průmyslu se zemědělstvím na základě vědomého využití vědy a kombinace kolektivní práce, nového usídlení lidstva (zároveň s odstraněním jak vesnické zanedbanosti, odloučenosti od světa a nekulturnosti, tak i nepřirozeného nahromadění obrovských mas ve velkoměstech).

Vyšší formy soudobého kapitalismu připravují novou formu rodiny, nové postavení ženy a nové podmínky ve výchově dorůstajících generací: práce žen a dětí, rozklad patriarchální rodiny kapitalismem nevyhnutelně nabývají v soudobé společnosti nejstrašnějších, nejzhoubnějších a nejodpornějších forem. Přesto však „velkoprůmysl, přiděliv ženám, mladistvým osobám a dětem obojího pohlaví rozhodující úlohu ve společensky organisovaných výrobních procesech mimo sféru domácnosti, tvoří nový ekonomický základ pro vyšší formu rodiny a poměru mezi oběma pohlavími. Bylo by ovšem stejně zpozdilé pokládat za absolutní křesťansko-germánskou formu rodiny, jakož i formu starořímskou nebo starořeckou či orientální, které ostatně tvoří navzájem články jednotné historické vývojové řady. Rovněž je jasné, že složení kombinovaného pracovního personálu z osob obojího pohlaví a různého věku – přesto, že je morovým zdrojem zkázy a otroctví ve své prvotní brutální, kapitalistické formě, kde dělník je tu pro výrobní proces, nikoliv výrobní proces pro dělníka – musí se naopak stát za příslušných podmínek zdrojem humánního vývoje." („Kapitál" I., konec 13. kap.) Tovární soustava nám ukazuje „zárodky výchovy budoucnosti, kdy pro všechny děti určitého věku bude spojena produktivní práce s vyučováním a gymnastikou nejen jako metoda zvýšení společenské výroby, nýbrž jako jediný prostředek vytváření všestranně vyspělých lidí" (tamtéž).

Na stejnou historickou základnu, nejen ve smyslu pouhého objasňování minulosti, ale i ve smyslu smělého předvídání budoucnosti a smělé praktické činnosti, směřující k jejímu uskutečnění, staví Marxův socialismus také otázku národnosti a otázku státu. Národy jsou nevyhnutelným produktem a nevyhnutelnou formou buržoasní epochy společenského vývoje. Také dělnická třída nemohla zesílit, vyspět a ustavit se, „aniž se zařídila v rámci národa", aniž se stala „národní" („třebaže nikterak ve smyslu, jak to chápe buržoasie"). Avšak vývoj kapitalismu stále více boří národnostní přehrady, ruší nacionální odloučenost, a na místo národnostních rozporů staví rozpory třídní. Ve vyspělých kapitalistických zemích je proto plně pravdou, že „dělníci nemají vlast" a že „spojené úsilí" dělnictva alespoň civilisovaných zemí „je jednou z prvních podmínek osvobození proletariátu" („Komunistický manifest"). Stát, toto organisované násilí, vznikl nevyhnutelně na určitém stupni vývoje společnosti, kdy se společnost rozštěpila na nesmiřitelné třídy a kdy by nemohla existovat bez „moci", která stojí zdánlivě nad společností a do jisté míry se od ní oddělila. Jelikož stát vzniká z třídních rozporů, stává se „státem nejmocnější, hospodářsky panující třídy, která se s pomocí státu stává třídou panující také politicky a tak získává nové prostředky k potlačování a vykořisťování třídy utiskované. Tak antický stát byl především státem otrokářů k potlačování otroků, feudální stát orgánem šlechty k potlačování nevolných a poddaných rolníků a moderní zastupitelský stát je nástrojem vykořisťování námezdných dělníků kapitalisty." (Engels v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu", kde vykládá názory své a Marxovy.) Dokonce ani nejsvobodnější a nejpokrokovější forma buržoasního státu, demokratická republika, nikterak neodstraňuje tuto skutečnost, nýbrž pouze mění její formu (spojení vlády s bursou, přímá i nepřímá úplatnost úřednictva a tisku atd.). Socialismus tím, že vede k zrušení tříd, vede také k zrušení státu. „První akt", píše Engels v „Anti-Dühringu", „při kterém stát vystoupí skutečně jako představitel celé společnosti – akt vyvlastnění výrobních prostředků ve prospěch celé společnosti – bude zároveň posledním jeho samostatným aktem jakožto státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se pak stane v jednom oboru po druhém zbytečným a samo sebou přestane. Vláda nad lidmi ustoupí vládě nad věcmi a řízení výrobního procesu."

Stát nebude „odstraněn", stát „odumře". „Společnost, která nově zorganisuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružení výrobců, uloží státní aparát tam, kam potom bude patřit: do musea starožitností, vedle kolovratu a bronzové sekery." (Engels v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu.")

Posléze, pokud jde o poměr Marxova socialismu k malorolnictvu, které zůstane až do doby vyvlastnění vyvlastňovatelů, je nutno poukázat na Engelsovo prohlášení, vyjadřující Marxovy myšlenky: „Až dobudeme státní moci, ani nepomyslíme na to, abychom násilím vyvlastnili malorolníky (lhostejno, zda s náhradou nebo bez náhrady), jako to budeme nuceni učinit s velkostatkáři. Náš úkol vůči malorolníkům tkví především v tom, abychom převedli jejich soukromý podnik a soukromou držbu v podnik a držbu družstevní, nikoli však násilím, nýbrž příkladem a poskytnutím pomoci na útraty společnosti. A pak budeme mít jistě dosti prostředků, abychom ukázali malorolníkovi všechny výhody tohoto přechodu, které mu již dnes musí být objasňovány." (Engels: „Rolnická otázka ve Francii a v Německu" v „Neue Zeit.")

Taktika třídního boje proletariátu

Marx, objasniv již v letech 1844-1845 jeden ze základních nedostatků starého materialismu, jenž spočíval v nepochopení podmínek revoluční praktické činnosti a v nedocenění jejího významu, věnoval kromě theoretických prací po celý svůj život neochabující pozornost otázkám taktiky třídního boje proletariátu. Všechna Marxova díla obsahují v tomto směru ohromný materiál, zejména jeho čtyřsvazková korespondence s Engelsem", jež vyšla r. 1913. Tento materiál není však ještě ani zdaleka sebrán, shromážděn, prostudován a prozkoumán. Proto se zde musíme omezit jen na nejvšeobecnější a nejstručnější poznámky, zdůrazňujíce, že Marx právem pokládal materialismus bez této stránky za polovičatý, jednostranný a mrtvý. Základní úkol taktiky proletariátu stanovil Marx v přísném souhlasu se všemi předpoklady svého materialisticko-dialektického světového názoru. Jedině objektivní zhodnocení celého souhrnu vzájemných vztahů mezi všemi třídami dané společnosti bez výjimky, a tudíž i zhodnocení objektivního stupně vývoje této společnosti a zhodnocení vzájemných vztahů mezi ní a jinými společnostmi může být základnou správné taktiky nejprogresivnější třídy. Přitom všechny třídy a všechny země jsou zkoumány nikoliv v statické formě, nýbrž ve formě dynamické, t.j. nikoliv ve stavu nehybnosti, nýbrž v pohybu (jehož zákony vyplývají z hospodářských podmínek existence každé třídy). Pohyb je zase zkoumán nejenom z hlediska minulosti, nýbrž i z hlediska budoucnosti, a přitom nikoli ve vulgárním pojetí „evolucionistů", kteří vidí jenom pozvolné změny, nýbrž dialekticky: „Ve velikých historických evolucích není dvacet let více než jeden den", psal Marx Engelsovi, „třebaže potom mohou opět přijít dny, které vydají za dvacet let." („Korespondence", sv. III. 127.)

Na každém stupni vývoje a v každém okamžiku musí taktika proletariátu přihlížet k této objektivně nevyhnutelné dialektice lidské historie, a to tak, že na jedné straně využívá období politické stagnace nebo hlemýždího, tzv. „klidného" vývoje k rozvíjení vědomí, síly a bojeschopnosti nejprogresivnější třídy, a na druhé straně že celé této činnosti využívá tak, aby mířila ke „konečnému cíli" hnutí dané třídy a učinila ji schopnou prakticky řešit veliké úkoly ve velikých dnech, „které vydají za dvacet let". Dvě Marxovy úvahy jsou v této otázce zvlášť důležité: jedna z „Bídy filosofie" o hospodářském boji a hospodářských organisacích proletariátu, druhá z „Komunistického manifestu" o politických úkolech proletariátu. V první se praví: „Velkoprůmysl hromadí na jednom místě množství lidí, kteří se navzájem neznají. Konkurence uvádí v nesoulad jejich zájmy. Ale uhájení mezd, tento zájem, který mají společný vůči zaměstnavateli, je stmeluje jedinou myšlenkou odporu, koalice… Koalice, zprvu ojedinělé, se spojují ve skupiny, a uhájit své svazy vůči stále sjednocenému kapitálu se stává pro dělníky důležitější než uhájení mezd… V tomto boji – skutečné občanské válce – se sdružují a rozvíjejí všechny síly pro budoucí bitvu. Jakmile je dosaženo tohoto bodu, nabývá koalice rázu politického. Máme tu program a taktiku hospodářského boje a odborového hnutí na několik desetiletí, pro celé dlouhé období, kdy proletariát sbírá síly „pro budoucí bitvu". S tím je nutno porovnat četné Marxovy a Engelsovy poukazy na anglické dělnické hnutí, na to, jak průmyslová „prosperita" vyvolává pokusy „podplatit proletariát" („Korespondence s Engelsem", I., 136) a odvrátit jej od boje; jak tato prosperita vůbec „demoralisuje dělníky" (II., 218); jak anglický proletariát „měšťáčtí", takže „tento nejburžoasnější ze všech národů" (anglický) „chce to zřejmě dotáhnout tak daleko, aby kromě buržoasie měl buržoasní šlechtu a buržoasní proletariát" (II., 200); jak vyprchává jeho „revoluční energie" (III., 124); jak bude nutno čekat kratší nebo delší dobu, než se „angličtí dělníci zhostí své zdánlivé buržoasní zkaženosti" (III., 127); jak anglickému dělnickému hnutí chybí „zanícení chartistů" (1866; III., 305); jak z vůdců anglického dělnictva se stává cosi „mezi radikálním měšťákem a dělníkem" (o Holyoakovi, IV., 209); jak v důsledku monopolního postavení Anglie a tak dlouho, pokud nebude zlomeno, „s britským dělníkem nic nesvedeš" (IV., 433). Taktika hospodářského boje v souvislosti s všeobecným průběhem (a výsledkem) dělnického hnutí je tu posuzována s hlediska obdivuhodné obsáhlého, všestranného, dialektického, opravdu revolučního.

„Komunistický manifest" razil v taktice politického boje základní poučku marxismu: „komunisté bojují za dosažení bezprostředních cílů a zájmů dělnické třídy, ale zároveň hájí i budoucnost hnutí." V souhlase s tím Marx r. 1848 podporoval v Polsku stranu „agrární revoluce", „tutéž stranu, která podnítila krakovské povstání r. 1846". V Německu roku 1848-49 podporoval Marx krajní revoluční demokracii a nikdy později neodvolal nic z toho, co tehdy řekl o taktice. Německou buržoasii pokládal za činitele, jenž „hned od prvopočátku byl náchylný k zrazování lidu" (jedině svazek s rolnictvem byl by mohl buržoasii dovést k úplnému uskutečnění jejích cílů) „a ke kompromisu s korunovanými representanty staré společnosti". Závěrečná Marxova analysa třídního postavení německé buržoasie v období buržoasně demokratické revoluce, analysa, která je mimo jiné ukázkou materialismu, zkoumajícího společnost v pohybu, a přitom nejenom s oné stránky pohybu, která je obrácena nazpět: „bez víry v sebe, bez víry v lid, vrčíc na vrchnost a třesouc se před lidem; …zastrašena světovou bouří; nikde s energií, všude s plagiátem; … bez iniciativy: …zlořečený stařec, kterému je souzeno, aby ve svém vlastním stařeckém zájmu řídil první mladistvé vzněty mladého, zdravého národa" … („Neue Rheinische Zeitung" 1848, viz Literární pozůstalost sv. 111., str. 212.) Asi o dvacet let později prohlásí Marx v dopisu Engelsovi (111., 224), že příčinou nezdaru revoluce r. 1848 bylo, že buržoasie dala přednost smíru s otroctvím, sotvaže se objevila perspektiva boje za svobodu. Když skončila epocha revolucí let 1848-49, postavil se Marx proti jakékoliv hře na revoluci (Schapper-Willich a boj proti nim) a požadoval umění pracovat v epoše nové fáze, připravující zdánlivě „klidně" nové revoluce. V jakém duchu Marx požadoval, aby tato práce byla prováděna, je patrno z jeho hodnocení situace v Německu v době nejtemnější reakce r. 1856: „Celá věc v Německu bude záviset na možnosti podepřít proletářskou revoluci nějakým druhým vydáním selské války." („Korespondence s Engelsem", II., 108). Potud nebyla zakončena demokratická (buržoasní) revoluce v Německu, soustřeďoval Marx veškerou pozornost při stanovení taktiky socialistického proletariátu na rozvinutí demokratické energie rolnictva. Byl přesvědčen, že Lassalle „objektivně zrazuje dělnické hnutí ve prospěch Pruska" (III., 210), mimo jiné právě proto, že Lassalle byl shovívavý k junkerům a pruskému nacionalismu. „Je podlé," psal Engels roku 1865, dorozumívaje se s Marxem o chystaném společném vystoupení v tisku, „napadat v zemi převážně zemědělské jménem průmyslového proletariátu výhradně buržoasii a zapomínat na patriarchální, karabáčnické vykořisťování' venkovského dělnictva feudální šlechtou" (III., 217). V období 1864-70, kdy se chýlilo ke konci období dovršení buržoasně demokratické revoluce v Německu, období boje vykořisťovatelských tříd Pruska a Rakouska za ten neb onen způsob dovršení této revoluce shora, odsuzoval Marx nejen Lassalla koketujícího s Bismarckem, nýbrž uváděl na správnou cestu i Liebknechta, jenž propadal „austrofilstvi" a obraně partikularismu: Marx požadoval revoluční taktiku, která by stejně nemilosrdně bojovala proti Bismarckovi i austrofilům, taktiku, která by se nepřizpůsobovala „vítězi" – pruskému junkerovi, ale neprodleně obnovovala revoluční boj proti němu i na základně, vytvořené pruskými vojenskými vítězstvími („Korespondence s Engelsem", III., 134, 136, 147, 179, 204, 210, 215. 418, 437, 440-1). V proslulé adrese Internacionály z 9. září 1870 varoval Marx francouzský proletariát před nevčasným povstáním; když však povstání přesto vzplanulo (r. 1871), uvítal s nadšením revoluční iniciativu mas „šturmujících nebe" (Marxův dopis Kugelmannovi). Porážka revolučního vystoupení za této situace, jako za mnoha jiných, byla z hlediska Marxova dialektického materialismu v celkovém průběhu a výsledku proletářského boje menším zlem, než vyklízení posic jednou už dobytých, než kapitulace bez boje: taková kapitulace by demoralisovala proletariát, podlomila by jeho bojeschopnost. Marx, jenž plně dovedl ocenit využití legálních prostředků boje v epoše politické stagnace a panství buržoasní legality, ostře odsuzoval v letech 1877-78 po vydání výjimečného zákona proti socialistům Mostovo „revoluční frazérství", avšak stejně ostře, ne-li ostřeji, tepal oportunismus, který tehdy přechodně ovládl oficiální sociálně demokratickou stranu, která hned neprojevila pevnost, houževnatost, revolučnost a pohotovost, aby přešla k nelegálnímu boji v odpověď na výjimečný zákon. („Marxova korespondence s Engelsem", IV., 397. 404. 418, 422. 424). Srovnej také dopisy Sorgemu.)

Po státním převratu, kterým skončila revoluce roku 1848, upadla Francie na osmnáct let pod jařmo napoleonského režimu. Tento režim nejen přivedl Francii k hospodářskému rozvratu, ale ponížil i celý národ. Proletariát, který povstal proti starému režimu, převzal dva úkoly – celonárodní a třídní: osvobodit Francii od vpádu Německa a socialisticky osvobodit dělníky od kapitalismu. Spojení těchto dvou úkolů, to je nanejvýš specifický rys Komuny.

Buržoazie tehdy vytvořila „vládu národní obrany“ a proletariát měl pod jejím vedením bojovat za nezávislost celého národa. Ve skutečnosti to byla vláda „národní zrady“, která viděla své poslání v boji proti pařížskému proletariátu. Proletariát zaslepený vlasteneckými iluzemi to však nepostřehl. Myšlenka vlastenectví se zrodila již za Velké revoluce v 18. století; opanovala mysl socialistů Komuny a například Blanqui, nesporný revolucionář a nadšený stoupenec socialismu, nenašel pro svůj list příhodnější název než buržoazní frázi „Vlast v nebezpečí!“.

Spojení rozporných úkolů, vlastenectví a socialismu, bylo osudovou chybou francouzských socialistů. Již v září 1870 v Manifestu internacionály varoval Marx francouzský proletariát před falešnou nacionální ideou¹: od Velké revoluce došlo k obrovským změnám, třídní rozpory se zostřily, a jestliže tehdy boj proti celoevropské reakci sjednocoval celý revoluční národ, dnes už proletariát nemůže spojovat své zájmy se zájmy jiných, jemu nepřátelských tříd; nechť odpovědnost za ponížení národa nese buržoazie – věcí proletariátu je bojovat za socialistické osvobození práce ze jha buržoazie.

A opravdu, skutečná podstata buržoazního „vlastenectví“ vyšla velmi záhy najevo. Po uzavření hanebného míru s Prusy přikročila versailleská vláda k svému bezprostřednímu úkolu – násilím se chtěla zmocnit zbraní pařížského proletariátu, jichž se tak děsila. Dělníci odpověděli vyhlášením Komuny a občanskou válkou.

Přestože socialistický proletariát byl rozdělen na mnoho sekt, byla Komuna skvělým příkladem toho, jak jednomyslně dovede proletariát uskutečňovat demokratické úkoly, které buržoazie dokázala pouze hlásat. Když proletariát uchopil moc, uskutečnil v praxi, jednoduše, bez jakéhokoli zvláštního složitého zákonodárství, demokratizaci společenského zřízení, zrušil byrokracii a zavedl volby úředníků lidem.

Plody skvělého vítězství však zmařily dvě chyby. Proletariát se zastavil na poloviční cestě: místo toho, aby „vyvlastnil vyvlastňovatele“, dal se strhnout ideálem nastolení nejvyšší spravedlnosti v zemi, sjednocené celonárodním úkolem; nezabral například takové instituce, jako je banka, mezi socialisty stále ještě převládaly proudhonistické teorie o „spravedlivé směně“ apod. Druhou chybou byla přílišná velkomyslnost proletariátu: nepřátele bylo třeba vyhladit, ale on se snažil na ně morálně působit, podcenil význam čistě vojenských operací v občanské válce, a místo aby rozhodným útokem na Versailles dovršil své vítězství v Paříži, váhal a poskytl versailleské vládě čas shromáždit temné síly a připravit se ke krvavému májovému týdnu.

Přes všechny chyby je však Komuna velkolepým vzorem velkolepého proletářského hnutí 19. století. Marx vysoce hodnotil historický význam Komuny : Kdyby si pařížský proletariát nechal vzít bez boje zbraně a předal je při záludném přepadu versailleské bandě, přinesla by zhoubná demoralizace, vnesená takovým slabošstvím do proletářského hnutí, nesrovnatelně těžší ztráty, než byly ty, které utrpěla dělnická třída v boji na obranu svých zbrani.² Ať jsou oběti Komuny sebevětší, jsou vykoupeny jejím významem pro boj všeho proletariátu : Komuna vyburcovala v Evropě socialistické hnuti, ukázala silu občanské války, rozptýlila vlastenecké iluze a zničila naivní víru v celonárodní snahy buržoazie. Komuna naučila evropský proletariát konkrétně formulovat úkoly socialistické revoluce.

Proletariát na toto poučeni nezapomene. Dělnická třída z něj bude čerpat, jako z něj čerpala již za prosincového povstání v Rusku.

Období, které předcházelo ruské revoluci a připravilo ji, v lecčems připomíná období napoleonského jha ve Francii. I v Rusku přivedla absolutistická klika zemi k strašnému hospodářskému úpadku a národnímu ponížení. Revoluce se však nemohla rozvinout dotud, dokud společenský vývoj nevytvořil podmínky pro masové hnuti a dokud se izolované útoky proti vládě v předrevolučním období přes veškeré hrdinství rozbíjely o netečnost lidových mas. Teprve sociální demokracie [čti komunistická strana, pozn. KL] svou houževnatou a plánovitou prací vychovala masy k vyšším formám boje, k masovým akcím a ozbrojené občanské válce.

Sociální demokracie dokázala zbavit mladý proletariát „celonárodních“ a „vlasteneckých“ bludů, a když se jejím bezprostředním zásahem podařilo vynutit na carovi Manifest ze 17. října³, začal se proletariát energicky připravovat na další nevyhnutelnou etapu revoluce – ozbrojené povstání. Oproštěn od „celonárodních“ iluzí, soustřeďoval proletariát síly své třídy ve svých masových organizacích – v sovětech dělnických a vojenských zástupců apod. A přestože cíle a úkoly ruské revoluce byly jiné než za francouzské revoluce roku 1871, byl ruský proletariát nucen sáhnout ke stejnému způsobu boje, který se zrodil v Pařížské komuně, k občanské válce. Protože měl na paměti poučeni z Komuny, věděl, že proletariát nesmí podceňovat pokojné metody boje, neboť slouží jeho každodenním, bezprostředním zájmům a jsou nezbytné v obdobích přípravy revoluce; nikdy však nesmí zapomenout, že za určitých podmínek třídní boj vyúsťuje v ozbrojený boj a občanskou válku; bývají chvíle, kdy je v zájmu proletariátu nemilosrdně vyhladit nepřátele v otevřených ozbrojených srážkách. Poprvé to ukázal francouzský proletariát za Komuny a skvěle to potvrdil ruský proletariát v prosincovém povstání.

I když byla obě tato grandiózní povstání dělnické třídy potlačena, dojde k novému povstání, v němž nepřátelé proletariátu nebudou silní a z něhož socialistický proletariát vyjde jako naprostý vítěz.

Zagraničnaja gazeta⁴, č. 2, 23. března 1908

Dělnické stávky jsou v posledních letech v Rusku neobyčejně časté. Dnes už není jediné průmyslové gubernie, kde by nebylo došlo k několika stávkám. A ve velkých městech stávky vůbec nepřestávají. Je proto pochopitelné, že uvědomělí dělníci a socialisté si stále častěji kladou otázku, jaký je význam stávek, jak stávky vést a jak se na nich mají socialisté podílet.

Chceme se pokusit vyložit některé naše názory na tyto otázky¹. V prvním článku hodláme mluvit o významu stávek v dělnickém hnutí vůbec, v druhém o ruských protistávkových zákonech, ve třetím o tom, jak se vedly a vedou stávky v Rusku a jak se k nim mají stavět uvědomělí dělníci.

I

Především si musíme položit otázku, čím lze vysvětlit vznik a rozšíření stávek. Každý, kdo si vzpomene na všechny stávky, které zná z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění či z novin, hned vidí, že stávky vznikají a šíří se tam, kde vznikají a rozšiřují se velké továrny. Sotva by se mezi většími továrnami, které zaměstnávají několik set (a někdy i několik tisíc) dělníků, našla jediná, kde by ještě dělnictvo nestávkovalo. Dokud bylo v Rusku málo velkých továren a závodů, bylo i málo stávek, ale od té doby, co velkých továren rychle přibývá jak ve starých průmyslových oblastech, tak v nových městech a obcích, od té doby se stávkuje častěji.

Čím to, že tovární velkovýroba vždycky vede ke stávkám? Je to tím, že kapitalismus nevyhnutelně vede k boji dělníků proti zaměstnavatelům, a když výroba získá charakter velkovýroby, stává se z tohoto boje nutně boj stávkový.

Vysvětlíme si to.

Kapitalismem se nazývá takové společenské zřízení, kdy půda, továrny, nástroje aj. patří malému počtu pozemkových vlastníků a kapitalistů, kdežto široké vrstvy lidu nevlastní nic nebo téměř nic, a musí proto vstupovat do námezdního pracovního poměru. Pozemkoví vlastníci a továrníci najímají dělníky, aby jim vyráběli určité výrobky, které pak prodají na trhu. Přitom továrníci platí jen takovou mzdu, aby z ní mohli být dělníci se svými rodinami jen taktak živi, a všechno, co dělník vyrobí nad toto množství výrobků, jde kapitalistovi do kapsy, tvoří jeho zisk. A tak za kapitalistického hospodářství pracují masy lidu námezdně u jiných lidí, nepracují na sebe, nýbrž za mzdu na zaměstnavatele. Pochopitelně že zaměstnavatelé se vždycky snaží tlačit mzdy dolů: čím méně zaplatí dělníkům, tím větší zisk jim zůstane. Dělníci se naproti tomu snaží dostat co nejvyšší mzdu, aby mohli dopřát celé rodině vydatnou a zdravou stravu, aby mohli slušně bydlet, slušně se šatit jako všichni ostatní, a ne jako nuzáci. Tak dochází mezi zaměstnavateli a dělníky k neustálému mzdovému boji: zaměstnavatel má možnost najmout si dělníka, jakého chce on, a proto hledá toho nejlevnějšího. Dělník má možnost dát se najmout k zaměstnavateli, k jakému chce on, a proto hledá toho, který nejvíc platí. Ať už dělník pracuje ve vsi nebo ve městě, ať se dává najímat do práce ke statkáři, bohatému hospodáři, podnikateli nebo továrníkovi, vždycky se zaměstnavatelem smlouvá, bojuje s ním o mzdu.

Může však dělník vést tento boj sám na vlastní pěst? Pracujícího lidu stále přibývá: rolníci přicházejí na mizinu a utíkají z vesnic do měst a do továren. Statkáři a továrníci zavádějí stroje, které připravují dělníky o práci. Ve městech je čím dál víc nezaměstnaných, na vesnicích čím dál víc nuzáků; hladoví lidé srážejí mzdy stále níž a níž. Dělník už teď nemůže proti zaměstnavateli bojovat sám. Jakmile žádá slušnou mzdu nebo nechce přistoupit na její snížení, zaměstnavatel mu na to řekne: prosím, jdi si, vidíš ten zástup hladových před branou, ti budou rádi dělat i za nízkou mzdu.

Když už je lid tak zbídačen, že ve městech i na vesnicích je neustále spousta nezaměstnaných, když továrníci hromadí obrovské bohatství a drobní podnikatelé jsou vytlačováni milionáři, pak je jednotlivý dělník proti kapitalistovi naprosto bezmocný. Kapitalista má teď možnost dělníka úplně vyřídit, uštvat ho k smrti při galejnické dřině, a nejen jeho, ale i jeho ženu a děti. A skutečně, jen se podívejte na výrobní odvětví, v nichž dělníci ještě nedosáhli zákonné ochrany a nemohou se proto postavit kapitalistům na odpor. Najdete tam nesmírně dlouhou pracovní dobu, 17—19 hodin denně, najdete pěti- až šestileté děti, jak se lopotí s prací, najdete tam celou generaci dělníků, kteří trvale hladovějí a pomalu hladem umírají. Jako příklad uvedu dělníky, kteří pracují doma na kapitalisty; ale každý dělník si vzpomene na mnoho a mnoho dalších příkladů! Ani za otroctví a za nevolnictví nebyl pracující lid tak strašlivě vysáván, jako je tomu za kapitalistů, jakmile se jim dělníci nemohou bránit, jakmile si nemohou vybojovat zákony, které by omezovaly zvůli zaměstnavatelů.

A tak aby se dělníci nedali přivést do této krajní situace, pouštějí se do zoufalého boje. Když vidí, že každý sám o sobě je naprosto bezmocný a že mu hrozí pod bičem kapitálu záhuba, začínají se bouřit proti svým zaměstnavatelům společně. Propukají dělnické stávky. Dělníci zpočátku často ani nechápou, čeho se domáhají, neuvědomují si, proč to dělají: rozbíjejí prostě stroje, demolují továrny. Chtějí jen dát továrníkům najevo své pobouření, zkoušejí své společné síly, aby se dostali z nesnesitelného postavení, a přitom ještě ani nevědí, proč vlastně je jejich postavení tak zoufalé a oč mají usilovat.

Ve všech zemích se pobouření dělnictva zpočátku projevovalo jednotlivými povstáními, vzpourami, jak jim u nás říká policie a továrníci. Ve všech zemích vzešly z těchto jednotlivých povstání jednak víceméně pokojné stávky, jednak všestranný boj dělnické třídy za osvobození.

Jaký vlastně mají stávky význam v boji dělnické třídy? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme nejdříve poněkud podrobněji pohovořit o stávkách. Určuje-li dělníkovu mzdu, jak jsme viděli, smlouva mezi zaměstnavatelem a dělníkem a je-li přitom samotný dělník naprosto bezmocný, je jasné, že dělníkům nezbývá než hájit své požadavky společně, že jim nezbývá než stávkovat, aby zaměstnavatelům zabránili snížit jim mzdu nebo aby dosáhli jejího zvýšení. A skutečně neexistuje jediná země s kapitalistickým zřízením, kde by nebyly dělnické stávky. Ve všech evropských státech i v Americe se dělníci cítí jako jednotlivci bezmocní a dovedou se postavit proti zaměstnavateli jedině společně; buď tak, že uspořádají stávku, nebo že jí pohrozí. A čím víc se kapitalismus rozvíjí, čím rychleji rostou velké továrny a závody, čím silněji jsou malí kapitalisté vytlačováni velkými, tím naléhavěji je zapotřebí, aby se dělníci bránili společně, protože nezaměstnanost je čím dál větší, konkurence mezi kapitalisty čím dál silnější, proto se snaží vyrábět zboží co nejlevněji (a proto musí i dělníkům platit co nejméně), a výkyvy v průmyslu a krize² jsou čím dál silnější. Když průmysl vzkvétá, mají továrníci velké zisky a ani je nenapadne dělit se o ně s dělníky; jakmile však nastane krize, snaží se továrníci přenést ztráty na dělníky. V evropských státech všichni považují stávky v kapitalistické společnosti za tak nezbytné, že je tam zákon ani nezakazuje. Jen v Rusku ještě platí drakonické protistávkové zákony (o těchto zákonech a jejich uplatňování si povíme jindy).

Protože však stávky pramení přímo z podstaty kapitalistické společnosti, jsou vlastně začátkem boje dělnické třídy proti tomuto společenskému zřízení. Když proti bohatým kapitalistům stojí osamocení nemajetní dělníci, znamená to, že dělník je úplně zotročen. Když se však tito nemajetní dělníci spojí, situace se mění. Žádné bohatství není kapitalistům nic platné, nenajdou-li dělníky, kteří jsou ochotni svou prací, jejich nástroji a z jejich materiálu vytvářet další bohatství. Stojí-li dělník proti zaměstnavateli sám, je stále jen skutečným otrokem, který se věčně dře pro skývu chleba na cizího člověka a věčně zůstává pokornou a němou námezdní silou. Když však dělníci společně vyhlásí své požadavky a odmítnou podřizovat se tomu, kdo má nacpanou kapsu, pak už přestávají být otroky a stávají se lidmi, začínají žádat, aby jejich práce neobohacovala jen hrstku darmožroutů, ale aby umožňovala pracujícím lidsky žít. Otroci začínají vznášet požadavek, že chtějí hospodařit sami, že nechtějí pracovat a žít tak, jak si to přejí statkáři a kapitalisté, ale tak, jak si to přejí sami pracující. Stávky nahánějí kapitalistům vždycky takovou hrůzu právě proto, že začínají otřásat jejich panstvím. „Chce-li silné rámě tvé, všechna kola se zastaví," zpívá se o dělnické třídě v jedné písni německých dělníků. A vskutku: továrny, závody, velkostatky, stroje, železnice aj., to všechno jako by byla kola jednoho obrovského mechanismu; tento mechanismus těží různé produkty, zpracovává je a dopravuje, kam je potřeba. Celý mechanismus udržuje v chodu dělník, který obdělává půdu, dobývá rudu, vyrábí zboží v továrnách, staví domy, dílny a železnice. Jakmile dělník odmítne pracovat, je chod celého mechanismu ohrožen. Každá stávka připomíná kapitalistům, že skutečnými hospodáři nejsou oni, ale dělníci, kteří se stále hlasitěji domáhají svých práv. Každá stávka připomíná dělníkům, že jejich situace není beznadějná, že nejsou osamoceni. Všimněte si, jak obrovský vliv má stávka jak na stávkující, tak na dělníky ze sousedních nebo blízkých továren nebo z továren téhož výrobního odvětví. V normální pokojné době se dělník mlčky do úmoru dře, neodporuje zaměstnavateli, neuvažuje o svém postavení. Při stávce však hlasitě klade své požadavky, připomíná zaměstnavatelům všechna jejich příkoří, hlásí se o svá práva a nemyslí jen na sebe a na svou výplatu, myslí i na všechny své soudruhy, kteří opustili práci spolu s ním, hájí dělnickou věc a nebojí se strádání. Každá stávka přináší dělníkovi nesmírně mnoho strádání, a to tak strašného, že se dá srovnat jen s válečnými útrapami: rodiny hladovějí, dělník přichází o výdělek, často bývá vězněn, vypovězen z města, kde se usadil a kde má zaměstnání. Ale přes všechny tyto útrapy opovrhují dělníci těmi, kdo své soudruhy opustí a přistoupí na dohodu se zaměstnavatelem. Přes všechny útrapy, které přináší stávka, je to pro dělníky ze sousedních továren vždycky vzpruha, když vidí, že jejich soudruzi zahájili boj. „Lidé, kteří dovedou tolik snášet, aby přiměli k povolnosti jednoho měšťáka, budou umět zlomit i moc celé buržoazie,"³ řekl Engels, velký učitel socialismu, o stávkách anglického dělnictva. Často stačí, když začne stávkovat jedna továrna a vzápětí vypukne řada stávek ve spoustě dalších. Tak velký je morální vliv stávek, tak nakažlivě působí na dělníky pohled na jejich soudruhy, kteří se třeba jen na chvíli stávají z otroků lidmi rovnoprávnými s boháči! Každá stávka vyvolává v dělnících naléhavé úvahy o socialismu, o boji celé dělnické třídy za vlastní osvobození z jařma kapitálu. Velmi často se stávalo, že před velkou stávkou dělníci z některé továrny nebo výrobního odvětví či města o socialismu skoro nevěděli a nepřemýšleli, ale po stávce stále častěji zakládají kroužky nebo spolky a stále více dělníků se stává socialisty.

Stávka učí dělníky uvědomovat si, v čem je síla zaměstnavatelů a v čem je síla dělníků, učí je přemýšlet nejen o jejich zaměstnavateli a nejen o soudruzích z nejbližšího okolí, ale o všech zaměstnavatelích, o celé kapitalistické třídě a o celé dělnické třídě. Když továrník, který si nadělal milióny z mozolů několika generací dělníků, není ochoten přistoupit ani na sebenepatrnější zvýšení mzdy nebo se ji dokonce pokouší ještě více snížit, a jakmile se proti němu dělníci postaví, vyhodí na dlažbu tisíce hladových rodin, pak dělníci jasně vidí, že celá kapitalistická třída je nepřítelem celé dělnické třídy, že dělníci mohou spoléhat jen na sebe a na svou jednotu. Velmi často se stává, že továrník se ze všech sil snaží na dělníky vyzrát, tvářit se jako jejich dobrodinec, zamaskovat jejich vykořisťování nějakou bezvýznamnou almužnou, nějakými planými sliby. Každá stávka vždycky celý tento podvod rázně odhalí, protože dělníkům ukáže jejich „dobrodince" jako vlky v kůži beránčí.

Ale stávka ukazuje dělníkům v novém světle nejen kapitalisty, ale i vládu a zákony. Stejně jako se továrníci snaží vydávat za dobrodince dělníků, tak i státní úředníci a jejich nohsledi se snaží dělníky přesvědčovat, že car a carská vláda pečují o továrníky i o dělníky stejně a spravedlivě. Dělník zákony nezná, s úředníky, zejména vyššími, do styku nepřijde, a proto často všemu věří. A najednou vypukne stávka. Do továrny přijde prokurátor, tovární inspektor, policie, často i vojsko. Dělníci se dovědí, že porušili zákon: továrníci se podle zákona smějí shromažďovat, smějí otevřeně mluvit o tom, jak dělníkům snížit mzdu, ale dělníci, kteří se společně dohodnou, jsou prohlášeni za zločince! Dělníky vyhánějí z bytů, policie uzavírá obchody, kde by mohli dostat na dluh potraviny; snaží se proti nim poštvat vojáky, i když třeba dělníci zachovávají klid a pořádek. Dokonce vojákům rozkazují do dělníků střílet, a když potom střílejí utíkajícím do zad a zabíjejí bezbranné dělníky, pošle jim sám car poděkování (jako poděkoval vojákům, kteří v roce 1895 zabili v Jaroslavli stávkující dělníky)⁴. Každému dělníkovi je pak jasné, že carská vláda je jeho zapřisáhlým nepřítelem, který chrání kapitalisty, kdežto dělníky spoutává na rukou i na nohou. Dělník si začíná uvědomovat, že zákony se vydávají jen v zájmu bohatých, že i státní úředníci hájí zájmy boháčů, že pracujícímu lidu zacpávají ústa a nedovolí mu vyslovit své požadavky, že dělnické třídě nezbývá než se domáhat práva na stávku, práva vydávat dělnické noviny, práva podílet se na činnosti lidového zastupitelského orgánu, který má vydávat zákony a kontrolovat jejich plnění. A vláda sama si je velmi dobře vědoma, že stávky otvírají dělníkům oči, proto se jich tolik bojí a snaží se je stůj co stůj co nejrychleji udusit. Jeden německý ministr vnitra, který se obzvlášť proslavil tím, že ze všech sil pronásledoval socialisty a uvědomělé dělníky, věděl, co říká, když jednou před zástupci lidu prohlásil: „Za každou stávkou vykukuje hydra (příšera) revoluce"⁵ s každou stávkou sílí a zakořeňuje se v dělnictvu vědomí, že vláda je jeho nepřítelem, že se dělnická třída musí připravovat k boji proti ní za práva lidu.

Stávky tedy učí dělníky jednotě, ukazují jim, že boj proti kapitalistům mohou vést jedině společně, učí dělníky přemýšlet o boji celé dělnické třídy proti celé třídě továrníků a proti absolutistické policejní vládě. A právě proto označují socialisté stávky za „válečnou školu", za školu, ve které se dělníci učí válčit proti svým nepřátelům za osvobození všeho lidu a všech pracujících od útlaku úředníků a od útlaku kapitálu.

Jenže „válečná škola" ještě není válka. Kdykoli se mezi dělnictvem začne šířit stávkové hnutí, někteří dělníci (a někteří socialisté) si hned myslí, že stačí, aby dělnická třída organizovala stávky, měla stávkové pokladny nebo spolky a že jen těmito stávkami může dosáhnout podstatného zlepšení svého postavení nebo dokonce svého osvobození. Když někteří lidé vidí, jakou sílu představuje sjednocené dělnictvo a co dokáží třeba jen malé stávky, myslí si, že stačí, aby dělníci provedli generální stávku v celé zemi, a už dosáhnou od kapitalistů a vlády všeho, co budou chtít. Takový názor zastávali dělníci i v jiných zemích v době, kdy jejich hnutí bylo teprve v plenkách a dělníci byli ještě velmi nezkušení. Jenže tento názor je mylný. Stávky jsou jedním z prostředků boje dělnické třídy za osvobození, nejsou však jediným prostředkem, a jestliže dělníci budou ignorovat ostatní prostředky boje, zpomalí tím rozmach a úspěchy dělnické třídy. K úspěchu stávek je skutečně zapotřebí pokladen, aby se z nich mohly vyplácet dělníkům v době stávek podpory. A dělníci (obvykle dělníci jednotlivých průmyslových odvětví, jednotlivých řemesel nebo cechů) si je ve všech zemích také zřizují, jen u nás v Rusku je to mimořádně těžké, protože policie je vyslídí, peníze zabaví a dělníky zavře. Samozřejmě že dělníci dovedou na policii vyzrát; zřizování takových pokladen je jistě prospěšné a my od toho nechceme dělníky zrazovat. Jsou-li však dělnické pokladny zákonem zakázány, nedá se čekat, že by získaly příliš mnoho členů; a při malém počtu členů zase nepřinesou mnoho užitku. Dokonce ani v zemích, kde svobodně existují dělnické odbory a mají obrovské pokladny ani tam se dělnická třída rozhodně nemůže ve svém boji omezit jen na stávky. Stačí, aby v průmyslu došlo ke stagnaci (například teď se schyluje i v Rusku ke krizi), a továrníci začnou hned vyvolávat stávky dokonce úmyslně, protože někdy je pro ně výhodné zastavit na čas práci a vyčerpat dělnické pokladny. Na pouhé stávky a stávkové výbory se proto dělníci rozhodně nemohou omezit. Za druhé stávky bývají úspěšné jen tam, kde jsou dělníci už poměrně uvědomělí, kde si dovedou zvolit pro stávku vhodnou chvíli, kde umějí předkládat požadavky, kde mají spojení se socialisty, od nichž mohou dostávat letáky a knížky. Ale takových dělníků je v Rusku ještě málo a musí se vynaložit všechny síly, aby jich bylo víc, aby se s dělnickou věcí seznámily široké masy dělnictva, aby se seznámily se socialismem a dělnickým bojem. Tohoto úkolu se musí ujmout socialisté a uvědomělí dělníci společně a utvořit proto socialistickou dělnickou stranu Za třetí stávky dělníkům ukazují, jak jsme viděli, že vláda je jejich nepřítelem a musí se proti ní bojovat. A ve všech zemích stávky opravdu postupně naučily dělnickou třídu bojovat proti vládě za práva dělníků a za práva všeho lidu. Tento boj může vést, jak už jsme řekli, jedině socialistická dělnická strana, která bude mezi dělnictvem šířit správné představy o vládě a dělnické věci. Jindy si povíme zejména o tom, jak se u nás v Rusku vedou stávky a jak jich mají využívat uvědomělí dělníci. Teď však musíme ukázat, že stávky jsou „válečnou školou", jak už jsme řekli, ne však samotnou válkou, stávky jsou jen jedním prostředkem boje, jen jednou formou dělnického hnutí. Od jednotlivých stávek dělníci mohou a musí přejít, a skutečně ve všech zemích přecházejí, k boji celé dělnické třídy za osvobození všech pracujících. Až se ze všech uvědomělých dělníků stanou socialisté, tj. až budou usilovat o toto osvobození, až se po celé zemi sjednotí, aby šířili mezi dělnictvem socialismus, aby učili dělníky bojovat všemi prostředky proti jejich nepřátelům, až začnou zakládat socialistickou dělnickou stranu, která bude bojovat za osvobození všeho lidu od útlaku vlády a za osvobození všech pracujících od útlaku kapitálu, teprve tehdy se dělnická třída plně připojí k onomu velikému hnutí dělníků na celém světě, které sjednocuje všechno dělnictvo a pozvedá rudý prapor s nápisem Proletáři všech zemí, spojte se!

Napsáno koncem roku 1899.

Podle rukopisu přepsaného N. K. Krupskou

Vzhledem k tomu,

že osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé, že boj za osvobození dělnické třídy neznamená boj za třídní výsady a monopoly, nýbrž boj za rovná práva a povinnosti a za odstranění veškerého třídního panství;

že ekonomické porobení dělníka monopolním vlastníkem pracovních prostředků, tj. životních prostředků, je základem poroby ve všech jejích formách, veškeré sociální bídy, veškeré duchovní degradace a politické závislosti;

že ekonomické osvobození dělnické třídy je tudíž oním velikým cílem, jemuž je třeba podřídit každé politické hnutí jako prostředek;

že dosud všechno úsilí o dosažení tohoto velkého cíle končilo nezdarem pro nedostatek solidarity mezi dělníky různých pracovních odvětví v každé zemi a protože neexistoval bratrský svazek mezi dělnickou třídou v různých zemí;

že osvobození práce není otázka ani místní, ani národní, nýbrž sociální problém, týká všech zemí, kde existuje moderní společnost, a nelze ji vyřešit bez praktické i teoretické spolupráce nejvyspělejších zemí;

že nynější oživení hnutí dělnické třídy v průmyslově nejvyspělejších evropských zemích probouzí sice nové naděje, ale je zároveň i vážnou výstrahou před opakováním starých chyb a vyžaduje, aby se dosud odtržená hnutí neprodleně spojila;

z těchto důvodů učinili podepsaní členové výboru, zmocnění k tomu usnesením veřejného shromáždění, jež se konalo 28. září 1864 v St. Martin’s Hallu v Londýně, nezbytné kroky k založení Mezinárodní dělnické sdružení.

Prohlašují, že toto Mezinárodní dělnické sdružení i všechny spolky a jednotlivci, kteří do něho vstupují, uznávají pravdu, spravedlnost a mravnost za základ vzájemných vztahů a jednání vůči všem lidem bez rozdílu barvy pleti, vyznání či národnosti.

Považují za povinnost každého člověka požadovat práva člověka a občana nejen pro sobe, ale pro každého, kdo koná své povinnosti. Není práv bez povinností, není povinností bez práv.[1]

V tomto duchu sestavili tyto prozatímní stanovy Mezinárodního sdružení:

1. Sdružení bylo založeno jako středisko styku a spolupráce mezi dělnickými spolky existujícími v různých zemích, které směřují k témuž cíli, totiž k ochraně, rozvoji a úplnému osvobození dělnické třídy.

2. Název spolku: „Mezinárodní dělnické sdružení“.

3. V roce 1865 se sejde v Belgii všeobecný dělnický kongres, na němž se shromáždí zástupci těch dělnických spolků, které se do té doby připojí k Mezinárodnímu sdružení. Úkolem kongresu bude proklamovat před tváří Evropy společné snahy dělnické třídy, schválit definitivní stanovy Mezinárodního sdružení, zvážit opatření nutná k úspěšné činnosti a jmenovat ústřední radu Sdružení.[2] Všeobecný kongres se sejde jednou ročně.

4. Ústřední rada zasedá v Londýně; jejími členy jsou dělníci různých zemí zastoupených v Mezinárodním sdružení. Z řad svých členů volí rada funkcionáře, jejichž je třeba k vyřizování všech záležitostí, a to: předsedu, pokladníka, generálního tajemníka, dopisující tajemníky pro jednotlivé země atd.

5. Na každoročním zasedání všeobecného kongresu podá ústřední rada veřejnou zprávu o své činnosti za uplynulý rok. Ústřední rada, kterou bude kongres každoročně jmenovat, má právo kooptovat nové členy. V naléhavém případě může ústřední rada svolat všeobecný kongres před pravidelným každoročním termínem.

6. Ústřední rada je mezinárodní orgán, který udržuje spojení mezi různými sdruženými spolky, tak aby dělníci v jedné zemi byli neustále informováni o hnutí své třídy ve všech ostatních zemích; aby se sociální poměry v různých zemích zkoumaly současně a pod společným vedením; aby otázky všeobecného zájmu, kterými se zabývá jeden spolek, projednaly všechny spolky a aby v případech, kdy je zapotřebí ihned poskytnout praktické kroky, například v mezinárodních sporech, jednaly členské spolky Sdružení současně a jednotně. Ústřední rada předkládá iniciativně návrhy jednotlivým národním nebo místním spolkům, kdykoli to pokládá za vhodné.

7. Protože úspěch dělnického hnutí v každé zemi může být zajištěn jen silou jednoty a spojení a protože na druhé straně zase užitečnost mezinárodní ústřední rady závisí do značné míry závisí na tom, za bude ve styku s malým a izolovaných místních spolků, musejí členové Mezinárodního sdružení vyložit všechny své síly, aby se izolované dělnické spolky v jejich zemích spojily v národní organizace zastupované ústředními národními orgány. Je ovšem samozřejmé, že uplatnění tohoto článku je závislé na zvláštních zákonech každé země, a nehledě na zákonné překážky nebude se žádnému samostatnému místnímu spolky bránit v přímém styku s ústřední radou.

8. Než se sejde první kongres, bude vystupovat výbor zvolený 28. září 1864 jako prozatímní ústřední rada, vynasnaží se navázat spojení mezi dělnickými sdruženími různých zemí, získat členy ve Spojeném království, provést přípravná opatření ke svolání všeobecného kongresu a projednat s národními a místními spolky hlavní otázky, které mají být předloženy kongresu.

9. Každému členu Mezinárodního sdružení při přesídlení ze země do země poskytnou dělnici organizovaní ve Sdružení bratrskou podporu.

10. Dělnické spolky, i když jsou spojeny v trvalý svazek bratrské spolupráce, zachovávají si při vstupu do Mezinárodního sdružení beze změny své existující organizace.

Následující bod byl na haagském kongresu 2.-7. září 1872 začleněn do všeobecných stanov sdružení. Jedná se o závěr schválený generální radou podle Engelsovy zprávy o rezoluci “Politická činnost dělnické třídy”, která reagovala na návrh Vaillanta na šestém zasedání londýnské konference z 20. září 1871 o nutnosti poukázat na neoddělitelnou souvislost politických a ekonomických otázek a nutnosti sjednotit síly proletariátu na politické základně. (Karel Marx Bedřich Engels - O odborových organisacích, Práce 1951; též v K. Marx - B. Engels Spisy, sv. 18, NPL 1866.)

7a. Ve svém boji proti spojenému panství majetných tříd může proletariát působit jako třída jen tehdy, jestliže se sám zorganizoval ve zvláštní politickou stranu, stojící proti všem starým stranám vytvořeným majetnými třídami.

Tato organizace proletariátu v politickou stranu je nutná k tomu, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a její konečný cíl - odstranění tříd.

Spojení sil dělnické třídy, jehož již bylo dosaženo hospodářskými boji, musí být také pákou v jejím boji proti politickému panství jejích vykořisťovatelů.

Ježto páni půdy a kapitalisté vždycky používají svých politických výsad k ochraně a zvěčňování svých hospodářských monopolů a k zotročování práce, stalo se dobytí politické moci velkým posláním proletariátu.

[1] Tento i předchozí odstavec, které mají deklarativní ráz, zahrnul Marx do textu úvodní části stanov na naléhání ostatních členů komise; psal o tom v dopise Engelsovi ze 4. listopadu 1864. - pozn. K. Marx - B. Engels Spisy, sv. 16, NPL 1965, str. 671

[2] První kongres Mezinárodního dělnické sdružení, který se měl původně konat v roce 1865 v Bruselu, se konal ve dnech 3.-8. září 1866 v Ženevě. Sekce Internacionály nebyly v roce 1865 ideově ani organizačně dost silné. Marx proto usiloval o odložení kongresu a ústřední rada se na jeho návrh rozhodla svolat místo kongresu uzavřenou předběžnou konferenci do Londýna. - pozn. K. Marx - B. Engels Spisy, sv. 16, NPL 1965, str. 671

Poznámky: Původní text – Prozatímní stanovy - vypracoval K. Marx mezi 21. a 27. říjnem 1864 k příležitosti založení I. Internacionály.