komunisticka-levice

Nedávno nás někteří čtenáři požádali o objasnění rozličných otázek. Jednou z nejčastěji kladených otázek je, čím se lišíme od jiných politických skupin, která si říkají „Mezinárodní komunistická strana“ nebo, nazývajíce se jinak, prohlašují, že jejich teoretické a politické kořeny sahají až ke Komunistické levici Itálie.

Pokud jde o rozdíly s ostatními skupinami, které se stejně jako my označují za mezinárodní komunistickou stranu, od krize z let 1982–1984, která rozmetala stranu založenou v roce 1952, jsme v našich stranických novinách Le Prolétaire a Il comunista objasňovali naše postoje. Od počátku nás od ostatních odlišovala práce na politické bilanci této krize, jež navazovala na reakce strany na krize předešlé, počínaje krizí v letech 1951–1952, která vedla k prvnímu rozhodujícímu rozkolu mezi skupinou, která bude pokračovat ve vydávání „Battaglia comunista“, a skupinou, která bude vydávat „Il programma comunista“. Není účelem zde uvádět výčet těchto článků; zájemce vybízíme k návštěvě stránek www.pcint.org, sekce Thèmes-Temi (témata), bod: 3.5 Kritika skupin, které samy sebe označují za skupiny „Komunistické levice“ (Critica dei gruppi che si definiscono come gruppi della „Sinistra comunista“).

Často se kromě žádostí o objasnění rozdílů mezi námi a ostatními skupinami také jednalo o žádosti týkající se stanovisek komunistů vůči otázce národněosvobozeneckého boje, otázce odborů a otázce strany ve vztahu k proletářskému státu a sovětům. Nedávno nám jeden čtenář položil otázky týkající se všech těchto tří témat. Níže zveřejňujeme obsah naší odpovědi, samozřejmě vyjma personálií, a to proto, že jsme se v ní snažili zachytit základní aspekty pro definici toho, jak a proč se revoluční komunisté potýkali a potýkají s těmito problémy.

Národně osvobozenecké boje

Měli by se jich účastnit i komunisté?

Nejprve pár slov úvodem. Toto téma je jedna z nejbolavějších otázek pro strany, které se označují za proletářské, komunistické, marxistické, leninské. Bylo také jedním z témat, které způsobilo roztržky a rozkoly v naší straně v minulosti (v letech 1951–1952 s „Battaglia comunista“, v roce 1973 s „Il partito comunista“ z Florencie a v letech 1983–1984 byla „palestinská a blízkovýchodní otázka“ rozbuškou, která naši stranu rozmetala).

Jako nejlepší se nám tak jeví navázat na stanoviska formulovaná naší stranou v roce 1953 (jen o něco málo přes rok po rozkolu s „Battaglia comunista“) ohledně „vícečetných revolucí“, která jsou součástí brožury „Sul filo del tempo“ z roku 1953. Níže uvádíme tento text:

Vícečetné revoluce

1. Stanovisko komunistické levice se jasně odlišuje (stejně jako od eklektičnosti taktických manévrů strany) od hrubého zjednodušování problému ze strany těch, kteří celý boj redukují na stále a všude se opakující vzájemný protiklad dvou klasických tříd, které mají jednat samostatně. Strategie moderního proletářského hnutí má jasné a pevně dané rysy a platí pro každou z předpokládaných budoucích akcí a je třeba ji vztáhnout k jednotlivým geografickým „oblastem“, na něž je rozdělen obydlený svět, a k jednotlivým časovým obdobím.

2. První a klasická oblast, kde se ze vzájemného působení sil poprvé vyprofilovala nezvratná teorie o směřování socialistické revoluce, je Anglie. Od roku 1688 buržoazní revoluce potlačila feudální moc a rychle vymýtila feudální výrobní formy a od roku 1840 je možné stanovit marxistickou koncepci spolupůsobení tří základních tříd: buržoazního vlastnictví půdy – průmyslového, obchodního a finančního kapitálu – a proletariátu bojujícího s prvními dvěma.

3. V západní Evropě (Francie, Německo, Itálie, méně významné země) probíhá buržoazní boj proti feudalismu od roku 1789 do roku 1871 a v podmínkách tohoto vývoje dochází ke spojenectví proletariátu s buržoazií, když se zbraní v ruce bojují za svržení feudální moci, přičemž dělnické strany již odmítají jakékoli názorové zmatky s ekonomickou a politickou glorifikací buržoazní společnosti.

4. V roce 1866 se Spojené státy americké ocitly v podobné situaci jako západní Evropa po roce 1871, když vítězstvím nad otrokářským a venkovským Jihem zlikvidovaly neryzí kapitalistické formy. Od roku 1871 odmítali radikální marxisté v celém euroamerickém regionu jakékoli spojenectví a vytváření bloků s buržoazními stranami na jakémkoli základě.

5. Situace před rokem 1871 uvedená v bodě 3 přetrvává v Rusku a dalších východoevropských zemích až do roku 1917 a vyvstává před nimi problém známý již z Německa roku 1848: rozpoutat dvě revoluce, a tím také bojovat za úkoly té kapitalistické. Podmínkou pro bezprostřední přechod k druhé, proletářské, revoluci byla politická revoluce na Západě, která však ztroskotala, přestože ruská proletářská třída si sama vybojovala politickou moc a několik let si ji udržela.

6. Zatímco se dá dnes ve východní Evropě nahrazení kapitalistického způsobu výroby a směny za feudální považovat za dokončené, v Asii je revoluce proti feudalismu, a dokonce i proti starobylejším režimům, která je vedena revolučním blokem buržoazních, maloburžoazních a pracujících tříd, v plném proudu.

7. Na základě dosud provedeného bohatého studia je zřejmé, že tyto pokusy o dvojí revoluci měly různé historické podoby: částečné vítězství a úplné vítězství, porážka na poli povstání a vítězství na poli ekonomicko-společenském a naopak. Zásadní je pro proletariát poučení z těchto polovičních revolucí a jejich kontrarevolucí. Z řady příkladů jsou klasické tyto: Německo po roce 1848: dvojí porážka povstání na straně buržoazie a proletariátu, společenské vítězství kapitalistických formy a postupné ustavování moci buržoazie. Rusko po roce 1917: dvojí vítězství povstání na straně buržoazie a proletářů (únor a říjen), společenská porážka socialistické formy, společenské vítězství kapitalistické formy.

8. Rusko, alespoň pokud jde o evropskou část [pozn. psal se rok 1953, dnes je rok 2019 a je třeba vzít v úvahu i asijskou část, pozn. redakce], má dnes již plně kapitalistickou strukturu výroby a směny, jejíž společenské fungování se politicky odráží ve straně a vládě, která se snaží o všechny možné strategie spojenectví s buržoazními stranami a státy na Západě. Ruský politický systém je úhlavním nepřítelem proletariátu a jakékoli spojenectví s ním nepřichází v úvahu, přičemž platí, že vítězství kapitalistické formy výroby v Rusku je revolučním výsledkem.

9. Pro ty asijské země, kde dosud převládá lokální zemědělské hospodářství patriarchálního a feudálního typu, je boj, a to i politický, „čtyř tříd“ článkem vítězství v mezinárodním komunistickém boji, byť se okamžitě objevují národní a buržoazní moci, a to jak z důvodu vzniku nových oblastí vhodných pro budoucí prosazování socialistických požadavků, tak z důvodu ran, které taková povstání a vzpoury způsobují euroamerickému imperialismu.

Pokud jde celkově o Afriku, kterou národní a antikoloniální buržoazní revoluční hnutí zasáhly mnohem později než Asii, musíme zabrousit do období po druhé světové válce a zejména do dvou desetiletí 1955–1975, kdy se odehrávala většina „národně osvobozeneckých bojů“, od Alžírska po Kongo, od Toga po Kamerun a Horní Voltu (dnes Burkina Faso), od Keni po Jihoafrickou republiku a dále po Angolu a Mosambik.

Co se týká Latinské Ameriky, je situace zcela odlišná, protože v těchto zemích se kapitalismus (evropský i americký) prosadil ve větší míře než v Africe; většina zemí získala nezávislost na koloniálních mocnostech, zejména na Španělsku a Portugalsku, na počátku 19. století (Brazílie 1822, Argentina 1816, Chile 1818, Peru a Venezuela 1821 následkem revolucí vedených Simónem Bolívarem, Kolumbie 1819, Bolívie 1825, Ekvádor 1822, Nikaragua a Kostarika 1821, Mexiko 1821, Guatemala 1839, Paraguay 1811, Uruguay 1825 atd.), následkem toho v Latinské Americe již otázka národní nezávislosti na starých koloniálních mocnostech pominula, zatímco se tam postupně rozrůstal vliv Severní Ameriky, a to buď prostřednictvím bezprostřední okupace, nebo prostřednictvím vlád úzce spjatých či podporovaných Washingtonem.

Zhodnocení, které jsme učinili v případě afrických revolucí, je v podstatě stejné jako u revolucí v Asii; prosazování kapitalistického výrobního způsobu probíhalo téměř výhradně v odvětvích těžby nerostných surovin a zemědělské produkce komodit, jako je káva, kakao, kukuřice, cukrová třtina atd., a okolo nezbytných dopravních cest zajišťujících spojení s přístavy a maximálně usnadňujících obchod – zpravidla pod kontrolou velkých evropských nebo amerických společností.

Po druhé světové válce, jak jsme již řekli, vyvstala „národní a koloniální otázka“ pro africké a asijské země, kde byl starý kolonialismus nahrazen novým finančním kolonialismem charakteristickým pro imperialistické mocnosti. Války za „národní osvobození“ tak nabyly charakteru ani ne tak klasické buržoazní protifeudální revoluce – třebaže ta stále měla dokončit jak v Asii, tak především v Africe, svůj aktivní historický úkol – jako spíše politické nezávislosti národních buržoazií jednotlivých zemí na imperialistické buržoazii zemí západní Evropy, Spojených států a samotného Ruska, které i za Stalina a jeho nástupců pokračovalo v politice útlaku jak asijských populací, tak evropských národů (tzv. „socialistických zemí“ východní Evropy). Každý „boj proti imperialismu“, který buržoazní třídy vedly revolučními prostředky za účasti většiny obyvatelstva, tedy i rolnictva a proletariátu – jako v případě Číny, Alžírska, Konga atd. – byl námi vyhodnocen jako „člán[ek] vítězství v mezinárodním komunistickém boji, byť se okamžitě objevují národní a buržoazní moci, a to jak z důvodu vzniku nových oblastí vhodných pro budoucí prosazování socialistických požadavků, tak z důvodu ran, které taková povstání a vzpoury způsobují euroamerickému imperialismu“ (jak je uvedeno ve výše uvedených bodech). Tento krok vpřed v dějinách byl dán právě rozvojem kapitalismu ve srovnání s předchozími výrobními způsoby, a tedy zformováním proletariátu, který jako jediná skutečně revoluční třída moderní doby začal i v těchto zaostalých a tísnivých oblastech představovat objektivně revoluční hybnou sílu, jež se přidala k proletářským masám vyspělých kapitalistických zemí.

Základní hledisko pro revoluční komunistickou stranu je již od „národních a koloniálních tezí“ Komunistické internacionály dáno historickým cílem, za který komunistická strana bojuje a za který je proletářská třída kterékoli země nucena bojovat z důvodů týchž společenských rozporů a zejména nesmiřitelného třídního protikladu, který ji staví proti buržoazii a jakékoli společenské třídě bývalých předkapitalistických zřízení: proletářská revoluce, dobytí politické moci, které spočívá v rozbití stávajícího státu jeho nahrazením diktaturou proletariátu (tedy proletářským státem), diktaturou uplatňovanou výhradně revoluční komunistickou stranou. Tato strana na sebe bere úkol bránit ji před vnitřními i vnějšími útoky, despoticky zasahovat do politické, společenské a ekonomické sféry, zamezit rudým terorem buržoazii a bývalým předkapitalistickým třídám, aby se zorganizovaly a jednaly, a iniciovat nejvhodnějšími opatřeními boj proti buržoazním výrobním a vlastnickým vztahům a, tudíž, společenskou transformaci vstříc socialismu i z ekonomického hlediska – v rozsahu reálných možností, které umožňuje kapitalistický vývoj země a v rozsahu, který umožňuje šíření proletářské revoluce do dalších zemí a zejména do kapitalisticky vyspělejších zemí. To vše úzce souvisí s mezinárodní revolucí, protože převzetí moci v jedné zemi je pouze první fází mezinárodní revoluce, jejímž cílem je uchopení moci na celém světě.

Stanovisko revolučních komunistů se od ustavení Komunistické internacionály, pokud jde o politickou a organizační nezávislost komunistické strany, nezměnilo; ba co víc, stalo se od té doby ještě neústupnějším, neboť s poslední smrtící oportunistickou vlnou, kterou dějiny dělnického hnutí poznaly (stalinismus), komunistické strany přejaly národní a demokratické požadavky buržoazní třídy a vydávaly je za „socialistické“, čímž zároveň popřely jak proletářský internacionalismus, tak výlučně revoluční a komunistické úkoly komunistické strany a celé proletářské třídy na celém světě. Rok 1927 v Číně byl první velkou ukázkou stalinistické politiky: ta donutila čínskou komunistickou stranu se rozložit a přejít do Kuo-min-tangu, čímž dala Čankajškovi volnou ruku k masakrování revolučních proletářů v Kantonu a Šanghaji. Po druhé světové válce Mao Ce-tung neudělal nic jiného, než že navázal na buržoazní revoluci, kterou na počátku 20. století zahájil Sunjatsen, a dotáhl ji do konce tím, že v roce 1949 utvořil Čínu jako nezávislý buržoazní stát a nazval jej Čínskou lidovou republikou, která byla rovněž vydávána za „socialistickou zemi“. To se stalo ve všech zemích východní Evropy, které ruský imperialismus kolonizoval díky vítězství ve druhé světové imperialistické válce a díky dělbě práce na ovládání proletářských mas mezi dva mocné vítěze – USA a Rusko – a ve všech dalších zemích, v nichž stály stalinizované komunistické strany v čele „národně osvobozeneckých“ hnutí proti imperialismu, jako byla Korea, Vietnam, Kambodža, Kuba atd.

Můžeme tedy dospět k následujícímu závěru: ve „válce za národní osvobození“ v zemi, v níž je třeba fakticky zbavit kapitalistický výrobní způsob omezení předešlých výrobních způsobů a zbavit se bývalých vládnoucích tříd nastolením nového státu, se komunistická strana, pokud je fakticky přítomna a má reálný vliv na stávající proletářské vrstvy a chudé rolnictvo, zapojuje do této války, ale se svými vlastními cíli a svou vlastní organizací, zcela nezávislou na jakékoli jiné politické síle; a vede boj proti cizí koloniální mocnosti a zároveň také proti své vlastní národní buržoazii. Pro buržoazii kolonizované země je cílem jejího boje za „národní osvobození“ nastolit v zemi vlastní třídní panství, které by nahradilo panství cizácké buržoazie – a s tímto cílem mobilizuje dohromady proletáře, rolníky, maloburžoazii z měst i venkova. Cíl proletářské třídy je taktéž třídní, ale zcela opačný než cíl buržoazie, protože směřuje k dobytí politické moci za účelem nastolení diktatury proletariátu a nikoliv diktatury buržoazie. Je nevyhnutelným faktem, a historie to prokázala, že v protifeudální buržoazní revoluci a revoluci proti ještě starobylejším vládnoucím třídám vítězí buržoazie jen tehdy, podaří-li se ji strhnout za sebou rolnické a proletářské masy; jakmile však buržoazie vydobude moc, uplatňuje ji ke svým vlastním ekonomickým a politickým cílům a užívá všech prostředků, které má k dispozici, a především ozbrojené moci státu, aby rolnickým a proletářským masám vnutila své zákony, své třídní zájmy. S vítězstvím stalinismu v bolševické straně a v Komunistické internacionále byly všechny komunistické strany světa, ať už byly členy Komunistické internacionály, nebo vznikly později – a až na „italský“ levicový komunistický proud – stalinizovány; zcela ztratily rysy proletářské třídní strany, aby nabyly rysů strany národně-buržoazní „levice“ a ztotožnily svůj vlastní „antiimperialismus“ s národní lidovou revolucí, tudíž s revolucí buržoazní. Proto ani Mao Ce-tungova strana, ani Ho Či Minova, ani Castrova a všech ostatních „vůdců“, jež se vydávali za „komunisty“, nikdy komunistickými nebyly; ve skutečnosti byly „násilnickou oporou“ národní buržoazie bojující za dobytí vlastního národního trhu a volnost co nejvíce vykořisťovat svůj vlastní proletariát. Z hlediska historického vývoje představovalo utváření nezávislého státu a rozvoj kapitalismu uvnitř dosažených národních hranic zcela jistě krok vpřed ve srovnání s feudalismem, asijským despotismem a naturálním hospodářstvím; ale zároveň stalinistické strany představovaly smrtící zbraně buržoazní a imperialistické kontrarevoluce, které přispěly k ještě většímu rozdrcení proletariátu nejen hospodářsky zaostalých zemí, ale i zemí vyspělých.

Dějiny třídních bojů, revolucí a kontrarevolucí naučily buržoazii na celém světě, že demokracie je vynikající politickou zbraní k podrobení chudých proletářských a rolnických tříd skutečným potřebám kapitalismu; ale demokracie se svým parlamentním politickým systémem, svými postupy a správními prostředky ve skutečnosti stojí mnohem více než otevřeně diktátorský systém; jsou to výdaje, které si imperialistické mocnosti mohou dovolit, zatímco je mnohem obtížnější vynaložit takové výdaje pro slabší a zaostalejší země. Proto jsou v nejslabších a nejzaostalejších kapitalistických zemích demokratické systémy spíše ideologickou a demagogickou zástěrkou pro hospodářsko-finanční síly menších vlivových skupin více či méně skrytě napojených na některou imperialistickou mocnost (často bývalou koloniální mocnost), zatímco v mnoha případech má buržoazní moc podobu vojenské diktatury, někdy otevřené, jindy více či méně zahalené pseudodemokratickými mechanismy.

Dějiny vícečetných revolucí nebo „dvojích revolucí“, jak se jim dříve říkalo, prokázaly, že otázka „národně osvobozenecké válek“ se nyní stala především otázkou buržoazní, záležitostí boje mezi národními buržoaziemi a zahraničními buržoaziemi (Marxův a Engelsův Manifest připomíná, že „[b]uržoazie vede nepřetržitý boj: zpočátku proti aristokracii, později přímo proti těm částem buržoazie, jejichž zájmy se dostávají do rozporu s pokrokem průmyslu a ustavičně proti buržoazii všech cizích zemí.“ a samozřejmě proti třídnímu hnutí proletariátu), kdežto opravdovým bojem, který může otevřít cestu ke společenskému a revolučnímu vývoji, je třídní boj proletariátu a jeho revoluce proti všem buržoazním třídám, jak národním, tak zahraničním. Pařížská komuna, jde-li o kapitalisticky vyspělé země, a Rusko z října 1917, jde-li o země hospodářsky zaostalejší a přitom politicky spoutané starobylými předkapitalistickými třídami, představovaly pro tehdejší komunisty opravdové majáky a jsou jimi i pro současné a budoucí komunisty.

To neznamená, že „národní“ otázka již nevyvstává v žádné části světa nebo že nemůže znovu vyvstat jako otázka „osvobození se“ od dusivého útlaku imperialistické mocnosti. Někdy může historie v důsledku řady faktorů mezinárodní povahy vyvolávajících změny v poměru sil mezi třídami a mezi různými mocnostmi způsobit, že ve vývoji dané země nebo oblasti je učiněn krok zpět. Například neúspěch proletářské revoluce v Evropě na počátku dvacátých let (jako v Německu nebo Itálii) významně přispěl k opětovnému povzbuzení kontrarevolučních sil a jejich protiútoku, jímž obklíčily a zadusily revoluční moc v Rusku, narušily a odvrátily postup revolučních sil v Rusku i ve světě; a současně zmařily samotné dílčí hospodářské kroky podniknuté v Rusku na cestě k socialismu. Státní kapitalismus, respektive státní „industrialismus“, který pod kontrolou revoluční komunistické moci mohl být v Rusku krokem vpřed v boji socialismu proti kapitalismu, s vítězstvím kontrarevoluce plnil svou vlastní úlohu, totiž být odrazovým můstkem pro soukromý kapitalismus. Nemůžeme tudíž tvrdit, že „národní otázka“ již nikde není přítomna nebo že v určitých historických fázích střetů mezi jednotlivými imperialismy se „národní“ otázka již neprojeví s rysy „revolučního“ ozbrojeného boje; může se jednat o velmi specifické situace, ale nemůžeme je absolutně vyloučit. Faktem však zůstává, že čím více imperialismus rozvíjí svou moc ovládat ekonomiky všech zemí světa, tím více se národní otázka celých národů (např. Palestinců, Kurdů, Jemenců, Afghánců atd.) přetavuje do podoby útlaku, který může vyřešit pouze proletářská revoluce, v jistém smyslu jako v dobách carského Ruska, které na svém nesmírném území mezi Evropou a Asií utlačovalo více než sto národů, z nichž mnohé se dokázaly osvobodit z carského útlaku nikoli díky buržoazní revoluci, ale díky proletářské revoluci, která zvítězila v Moskvě a Petrohradě.

Díky své nekompromisnosti, nejen z hlediska doktríny, ale i z hlediska politického a taktického, opírající se o dlouhou historii třídních bitev proti západní demokracii, byla a je Komunistická levice Itálie jediným politickým proudem, který dokázal vyvodit všechna poučení nejen z revolucí, ale především z kontrarevolucí.

Pokud máte zájem o hlubší pochopení „národní a koloniální“ otázky, můžete najít informace na našem webu (www.pcint.org) v sekci „Témata“ (italsky) pod názvem „2.13 Národní a koloniální otázka“. Články zveřejněné v někdejších stranických novinách „il programma comunista“ a v současných novinách „il comunista“ jsou dostupné v elektronické podobě ve formátu pdf každého čísla.

Dobytí politické moci a otázka státu

Měla by vedení státu převzít komunistická strana nebo by to měly udělat sověty?

Komunistická strana je podle marxismu vědomým orgánem proletářské revoluce, dobytí politické moci (nikoliv dobytí státu), vykonávání diktatury proletariátu a uvedení do pohybu revolučního kurzu směřujícího k transformaci od kapitalistické ekonomiky k socialismu a nakonec k úplnému komunismu. Právě kvůli tomuto svému specifickému rysu se komunistická strana nesmí rozpustit v sociálních hnutích, odborech, sovětech, nebo dokonce ve státě proletářské diktatury. Její úkol je dialekticky vnitřní i vnější vůči všem společenským organizacím vytvořeným třídním bojem a jeho průběhem; to jest, v celé dějinné fázi postupu od kapitalismu k socialismu, a tedy k plnému komunismu – neboli k beztřídní společnosti, k lidské pospolitosti – plní komunistická strana svůj primární úkol jako třídní strana; jako politické vedení proletářské třídy ji připravuje na revoluci, na řízení proletářského státu a proletářské diktatury, aby politický a sociální převrat, kterou proletářská revoluce vyvolá, pokračoval až do úplné hospodářské přeměny společnosti a dovedl ji k plnému socialismu, a potažmo ke komunismu.

Aby se komunistické straně podařilo vést proletariát k revoluci a v revoluci a následně po vítězství v období třídní diktatury, musí dosáhnout rozhodujícího vlivu na proletariát; toho lze dosáhnout pouze souvislou prací zasahování do dění v proletářských organizacích (odborech, sovětech) – bojujíce proti buržoazním a oportunistickým vlivům, které nevyhnutelně odvrací, matou a paralyzují proletářský třídní boj – s vědomím, že „jakákoli perspektiva všeobecného revoluční hnutí závisí na přítomnosti následujících klíčových faktorů: 1) velký početný proletariát složený z naprostých námezdních pracujících, 2) velké hnutí dělnických sdružení s ekonomickým obsahem, které pojímá velkou část proletariátu, 3) silná revoluční třídní strana, která sdružuje pouze menšinu pracujících, ale která je schopna v průběhu boje rozsáhle a účinně uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči buržoazní třídě a buržoazní moci“ (jak je uvedeno v našem textu „Revoluční strana a ekonomická akce“, 1951).

V Tezích o roli komunistické strany v proletářské revoluci (rezoluce II. sjezdu KI,1920), které obhajujeme, se v bodě 8 píše: „Staré ‚klasické‘ rozdělení dělnického hnutí do tří projevů – strana, odbory a družstva – je očividně překonané. Proletářská revoluce v Rusku vytvořila klíčovou formu proletářské diktatury – sověty. Nové rozdělení, ke kterému všude přikročíme, je: 1. strana, 2. dělnické rady (sověty), 3. výrobní sdružení (odborové svazy). Avšak jak dělnické rady, tak i revoluční odborové svazy musí být neustále a systematicky vedeny stranou proletariátu, tedy komunistickou stranou. Organizovaný předvoj dělnické třídy, tedy komunistická strana, musí vést boje celé dělnické třídy v hospodářské a politické oblasti, stejně jako v oblasti vzdělávání, musí být oživujícím duchem v rámci svazů a dělnických rad, stejně jako v každém jiném druhu proletářské organizace. (…) V dějinách Ruské revoluce bylo období, kdy sověty byly proti proletářské straně a podporovaly politiku zástupců buržoazie. To platí rovněž pro Německo. A totéž je možné i v jiných zemích. Aby mohly sověty splnit svou dějinnou úlohu, je nezbytná silná komunistická strana, strana, která se nejen ‚nepřizpůsobuje‘ sovětům, ale bude mít vliv na to, že se sověty nebudou ‚přizpůsobovat‘ buržoazii a bělogvardějské sociální demokracii, strana, která prostřednictvím svých frakcí v sovětech dokáže, že jsou to sověty, které následují komunistickou stranu.“

Zde se jasně hovoří o sovětech jako o nových formách proletářské organizace, které vzešly z revolučního hnutí v Rusku z roku 1905, formách, které s bolševickým vítězstvím v Říjnu 1917 objektivně nabyly všeobecné platnosti. Současně však bylo opětovně zdůrazněno, že „*‚revoluce není otázkou forem organizace‘, (…) je naopak otázkou obsahu, neboli pohybu a působení revolučních sil v neustávajícím procesu, který nelze teoretizovat skrze nejrůznější pokusy zpracovat jeho obsah do jakési neměnné ‚doktríny uspořádání organizace‘ *“ (z textu Il principio democratico, Bordiga A., 1922). Tím je myšleno, že v budoucí proletářské revoluci by průběh třídního boje mezi buržoazií a proletariátem mohl dát vzniknout i jiným proletářským organizačním formám; a pouze ty, které budou mít skutečně třídní a revoluční obsah, budou moci nabýt všeobecné platnosti, jako tomu bylo v případě sovětů.

Je to tedy komunistická strana, která uplatňuje proletářskou diktaturu prostřednictvím svého vedení sovětů (územních proletářských organizací, na rozdíl od odborů, které jsou proletářskými obrannými organizacemi na úrovni odvětví hospodářství, v průmyslu a zemědělství, v distribuci a dopravě), sovětů, které ruská revoluce vyzdvihla jako nové formy proletářské organizace. Proletářský stát, který se rodí po svržení a rozmetání buržoazního státu, je politicko-administrativním mechanismem, v němž je soustředěna revoluční moc a jehož úkolem jakožto třídní organizace je bojovat proti jiným třídám, které jsou zbaveny svých ekonomických a sociálních privilegií. Na rozdíl od buržoazního státu – který je ve skutečnosti výborem pro obranu třídních zájmů vládnoucí buržoazie, tj. menšiny obyvatelstva – „[p]roletářský stát (…) je faktickou dějinnou silou, který se přizpůsobuje cíli, jež sleduje, čili účelům, pro něž byl zrozen“ (citováno z Il principio democratico). Proletářský stát nevzniká proto, aby se stal permanentní centralizovanou mocí vládnoucí třídy, která svou nadvládu zakládá na třídním rozdělení společnosti; je centralizovanou organizací politické moci, kterou proletářská třída buduje na obranu revoluce, jejímž dějinným úkolem je smést buržoazní výrobní a vlastnické vztahy a definitivně překonat třídně rozdělenou společnost. Z hlediska historického vývoje lidských společností bojuje třída proletariátu prostřednictvím svého třídního boje a svého revolučního boje za zničení kapitalismu ve všech koutech světa; a, dovede-li tento revoluční boj do krajních důsledků, bojuje za úplné vymizení tříd, tedy i sebe sama. Právě z tohoto hlediska definovali Marx a Engels a v naprosté kontinuitě Lenin a Komunistická levice Itálie proletářský stát jako jakýsi ne-stát, organizaci ozbrojené síly proletariátu coby vládnoucí třídy, která z pohledu dějin, tváří v tvář minulosti a současnosti bojuje proti všem buržoazním státům a za proletářskou revoluci na mezinárodní úrovni; a tváří v tvář budoucnosti bojuje prostřednictvím despotických zásahů na politické, společenské a ekonomické úrovni (a tudíž v podstatě na úrovni buržoazních výrobních a vlastnických vztahů) za celkovou přeměnu hospodářství z kapitalistického výrobního způsobu na socialistický výrobní způsob, který bude základem společnosti bez tříd, plně komunistické společnosti.

Možná bude užitečné podtrhnout, že mluvit o demokracii a „vydobytí demokracie“ v roce 1848 (jak je tomu v Manifestu), uprostřed dějinného převratu buržoazního a souběžně proletářského významu, jehož smyslem bylo navždy svrhnout feudální výrobní způsob a jeho politickou moc, bylo něco zcela jiného než mluvit o tom dnes, kdy se demokracie ukázala být prohnilým záměrným klamem ohledně „svrchovanosti lidu“. Buržoazní revoluce tehdy nemohla být jinak než revolucí za nastolení demokracie proti monarchickému a feudálnímu absolutismu, protože se na ní nutně podílela většina populace, kterou tvořili rolníci a proletáři, ale i buržoazie a maloburžoazie. Ale již tehdy buržoazní demokracie projevila své nesporné historické meze, neboť svoboda a rovnost, kterých se buržoazní revolucionáři domáhali, nebyly ničím jiným než svobodou vykořisťování námezdní práce, tj. svobodným uplatňováním kapitalistických výrobních vztahů a buržoazního vlastnictví v každé hospodářské, finanční a společenské činnosti, vztahů, které prostřednictvím zákonů ustanovovaly formální rovnost všech občanů před státem. Samotný vývoj kapitalismu, počínaje Evropou, ukázal, že „demokratické svobody“ nejsou ničím jiným než svobodou nejsilnějších ekonomik vybavit se politicky a vojensky k dobytí trhů, kde mohou prodávat své zboží a kam mohou investovat svůj kapitál, a to násilným podrobením všech národů světa zákonům kapitálu, postupným zničením předkapitalistických způsobů výroby, díky nimž tyto národy dokázaly přežít, aby byly donuceny přežívat a umírat podle zájmů nejsilnějších buržoazií, jež se rychle staly buržoaziemi kolonialistickými a později imperialistickými.

Vrátíme-li se k proletářskému státu a k faktu, že je výrazem třídní diktatury proletariátu, v našem výše citovaném textu upřesňujeme, že tato faktická dějinná síla „v určitých okamžicích by mohla čerpat podněty z velmi široké poradní činnosti mas [zde uplatňujeme „demokratický“ mechanismus, jak to buržoazie nikdy neudělala, pozn. red], stejně jako z fungování velmi úzkých výkonných orgánů vybavených plnými pravomocemi; zcela zásadní je, aby tato organizace proletářské moci byla vybavena prostředky a zbraněmi k odbourání buržoazních ekonomických privilegií a buržoazního politického a vojenského odporu, a tím připravila samotné vymizení tříd a půdu pro stále podstatnější proměny svého úkolu a struktury“ [zde jde o uskutečnění co největší diktaturní centralizace, kterou například vyžadují okolnosti vážného ohrožení proletářské moci, pro něž není čas zahájit nejširší masové konzultace, pozn. red]. (citace z Il principio democratico). Proletářský stát, ne-stát, je tedy osobitou třídní organizací, která je naprosto nezbytná ke svržení kapitalismu a jeho společnosti a k zahájení úplné socialistické transformace, organizací, která je historicky na cestě k odumření. Konečným cílem proletářské revoluce, a tedy i proletářské diktatury, je dosáhnout vymizení společnosti rozdělené na protikladné třídy, beztřídní společnosti, lidské pospolitosti. A aby bylo možné tuto dlouhou, namáhavou a komplikovanou dějinnou pouť prošlapávat ve všech vzestupech a pádech, pokrocích a zvratech třídní války světového proletariátu proti buržoazii všech zemí, je zapotřebí politického orgánu, jakým je komunistická strana, která v současnosti představuje konečné cíle proletářské revoluce. Pouze třídní strana, komunistická strana, je tímto osobitým orgánem, protože je vybavena marxistickou teorií, teorií revolučního komunismu, díky níž nejen správně interpretuje historická fakta, ale také všeobecně předvídá jejich realizaci, a to nejen výkladem dějin třídních bojů, minulých revolucí a kontrarevolucí, ale také výkladem budoucích dějin.

V závislosti na událostech vyvolaných revolučním bojem na světové úrovni a dobytím moci v jedné zemi nebo ve více zemích a v závislosti na průběhu války, kterou budou muset revoluční síly vést na obranu dobyté moci a na podporu revolučního boje v dalších zemích, bude trvání proletářská diktatura více či méně dlouhé, ale rozhodně nebude nijak krátké.

Zpočátku bude mít nesmírně obtížné a složité úkoly a toto počáteční období „lze rozdělit do tří oblastí činnosti: politické, vojenské a ekonomické. Problém vojenské obrany proti útokům kontrarevoluce zevnitř i zvenčí, stejně jako problém obnovy hospodářství na kolektivních základech, závisí na existenci a uplatňování systematického a racionálního plánu činnosti, která při využívání rozmanitých sil veškerých mas, ba právě využívání s maximální účinností, musí zároveň dospívat k silné jednotě. Z toho vyplývá, že organismus, který primárně vede boj proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli, neboli revoluční armáda (a policie), musí být založen na disciplíně a jeho hierarchie musí být centralizována v rukou proletářské moci: i samotná rudá armáda je tedy pořád organizovaným tělesem, jehož hierarchie je zavedena zvenčí, tj. politickým vedením proletářského státu, a totéž platí pro revoluční policii a soudnictví.“ (opět z Il principio democratico).

Systematický a racionální plán využití veškerého úsilí proletářských mas a z něj vyplývající aktivita při jeho uplatňování může zajistit pouze komunistická strana, která plní svůj úkol zvenčí proletářských mas a jejich organizací (odborů, sovětů, státu) a dialekticky z jejich nitra prostřednictvím svých militantů je tak ovlivňuje a směřuje k všeobecným třídním cílům. Od vítězství v Říjnu 1917 uplynulo čtyři a půl roku, když Bordiga napsal onen citovaný text do časopisu „Rassegna comunista“: zde uvádíme všeobecné ponaučení týkající se organizace proletářského státu, které je tudíž platné pro všechny země.

„Mnohem složitější aspekty“, pokračuje citovaný text, „představuje problematika hospodářského mechanismu, který vítězný proletariát buduje jakožto základ nového systému výroby a rozdělování. Nezbývá než připomenout, že charakteristickým rysem, který odlišuje tento racionální správní aparát od chaosu soukromé buržoazní ekonomiky, je centralizace. Řízení všech podniků má probíhat v zájmu celého společenství a v souladu s potřebami celého plánu výroby a distribuce. Na druhé straně se tento hospodářský mechanismus, a zařazení jednotlivců v něm činných, neustále mění, a to nejen kvůli postupujícímu vývoji jeho budování, ale také kvůli nevyhnutelným krizím v období tak rozsáhlé transformace, které nemohou nedoprovázet politické a vojenské boje.“ Jaký závěr lze z těchto úvah vyvodit o počátečním období proletářské diktatury? Pokračujeme v citaci: „mají-li rady [sověty, pozn. red.] různých stupňů současně umožnit jmenování svých zástupců do zákonodárných orgánů na vyšší úrovni i do výkonných orgánů místní správy, absolutní odpovědnost za řízení vojenské obrany a méně přísnou odpovědnost také za řízení hospodářských operací musí zůstat centru. Co se týče místních orgánů, ty slouží k politickému začlenění mas do uskutečňování těchto plánů a získání jejich souhlasu s vojenskou a hospodářskou organizací. Tím vytvářejí půdu pro co nejširší a nejkontinuálnější aktivitu mas týkající se problémů kolektivního života a směřují ji k vytvoření silně centralizované organizace, kterou je proletářský stát“ (zvýrazněno námi).

V proletářské diktatuře tedy existuje státní hierarchie s centrem a se zprostředkujícími a místními orgány, které utvářejí pyramidu tvořenou silně jednotnou organizací, jíž je proletářský stát, na jehož vrcholu se nachází komunistická strana. V tomto smyslu je třeba vykládat známý výrok prohlašující, že diktatura proletariátu je uplatňována stranou: strana nenahrazuje organizaci „proletářského státu“, ale řídí ji ve všech jejích složkách tím, že zastává centralizované řízení, které není ani formální, ani demokratické, natož autonomní. Jednota organizace proletářského státu je zajištěna její centralizací a je vytyčena od samého počátku: není výsledkem demokratického procesu při poradách s masami, je výsledkem proletářské revoluce, která, jak Engels argumentoval proti anarchistům, je tím nejautoritativnějším, co existuje. Komunistická strana má za úkol ji prosazovat a hájit za každé situace. Tato centralizace nezabraňuje tomu, aby zprostředkující orgány měly možnost pohybu a iniciativy, které nebudou odpovídat kritériím rozdělení podle starých buržoazních podnikových a profesních schémat, ale budou odpovídat „na základě empirických kritérií, respektive se budou samy vytvářet na základě empirických kritérií, mezi kterými může docházet i ke splynutí jak na pracovišti, tak v místě bydliště, v posádce vojska, na frontě nebo v jakýchkoli jiných situacích každodenního života, aniž by je apriorně kdokoli vylučoval nebo vyzdvihoval jako model.“ Reprezentace státu proletářské revoluce – pokračuje citovaný text – bude tedy založena na „územním rozdělení do volebních okrsků, v jejichž rámci se konají volby.“ Ale to, co odlišuje systém zastupování proletářských mas v sovětech nebo v radách, chcete-li, je, že neodpovídá žádnému pevně stanovenému „ustavujícímu“ schématu, a že „většinová demokracie“ ve formálním a aritmetickém pojetí, s jejíž pomocí lze přijímat rozhodnutí, se nechápe jako jediná metoda koordinace vztahů uvnitř kolektivních orgánů jako by sama o sobě byla ušetřena nedostatků a chyb. Na druhé straně se odstraněním osobnostní a profesní klasifikace každého člena nové socialistické společnosti s touto novou organizací státu a zprostředkujících a místních orgánů, na nichž se proletáři podílejí, uvádí do chodu racionální proces přímého zapojení mas do nejrůznějších společenských činností ve výrobě a distribuci, kdy si při rozvoji tohoto procesu členové společnosti zvyknou přispívat svým dílem do celé šíře a různorodosti pracovních a společenských oblastí činnosti, do výroby, distribuce, řízení, správy, vzdělávání atd., a odlehčí tak své síly k tomu, aby se mohli věnovat umění, hrám, volnému času, vědě a poznání. Z tohoto pohledu s postupným odumíráním státu ztratí strana svůj charakter orgánu třídního boje a přemění se v orgán plánování a řízení celkového hospodářství.

V knize „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“ Trockij o správné marxistické linii, obnovené Leninem ve věci strany a proletářského státu, uvádí:

„Výjimečná role komunistické strany v období vítězné proletářské revoluce je zcela pochopitelná. Jde o diktaturu třídy. V rámci třídy jako takové existují různé vrstvy, přístupy, různé stupně vývoje. Diktatura předpokládá jednotu vůle, směřování a jednání. (…) Revoluční nadvláda proletariátu předpokládá uvnitř samotného proletariátu politickou nadvládu strany s jasným akčním programem a neporušitelnou vnitřní disciplínou. (…) Bylo nám nejednou vyčítáno, že jsme diktaturu sovětů jen naoko připouštěli a ve skutečnosti jsme uplatňovali diktaturu naší strany. Přesto lze s jistotou říci, že diktatura sovětů byla možná pouze prostřednictvím diktatury strany: díky jasnosti své teoretické vize a silné organizaci poskytla strana sovětům možnost přeměnit se z beztvarých parlamentů dělnictva v aparát nadvlády dělnictva.“

Stejně jako Pařížská komuna byl i proletářský stát, který vznikl vítězstvím v Říjnu 1917, zároveň zákonodárným i výkonným orgánem, tedy orgánem činu; a tak tomu bude muset být i v případě budoucí proletářské revoluce, protože celkovým historickým cílem je společnost bez tříd, tedy bez třídního státu a bez třídní strany: v dějinném procesu, který bude zahájen vítězstvím proletářské revoluce, se „spěje k vývoji organismů, který nemůžeme plně předvídat, ale lze jen vytušit, že bude docházet ke sloučení všech různých orgánů: politických, správních a hospodářských, s postupným odstraňováním všech donucovacích prvků a samotného státu jako nástroje třídní moci a boje proti ostatním dosud existujícím třídám“ (z našeho „Il principio democratico“, Rassegna comunista, 1922).

Strana je tudíž orgánem, který vede proletářskou revoluci, řídí dobytí moci a nastolení proletářské diktatury; tím, že řídí sověty, které jsou proletářskými orgány tvořícími proletářskou třídní moc, řídí, samozřejmě, proletářský stát, ale nijak se v něm nerozpouští, a důvod pro to je výsostně politický (tedy v zásadě teoretický), protože komunistická strana během třídní diktatury bojuje současně jak za zničení ekonomických a společenských výsad buržoazie a buržoazního politického a vojenského odporu, tak i proti buržoaznímu a kontrarevolučnímu vlivu, který – zejména v ekonomických a vojenských obtížích revoluční války vedené proti všem vnitřním i vnějším buržoazním silám – bude mít stará vládnoucí třída, opírající se o všechny ekonomické, společenské, politické a kulturní aspekty staré společnosti, jež nemohou zmizet přes noc, na zaostalé maloburžoazní a proletářské vrstvy. Nezapomínejme totiž, že buržoazní ideologie, a zejména buržoazní demokracie (se svými praktikami, zvyky, báchorkami, lpěním na každodennosti a individualismu), bude mít i nadále vliv na proletářskou generaci, která provede revoluci a, vzhledem k tomu, že proletářská a komunistická revoluce nezvítězí najednou ve většině vyspělých kapitalistických zemí, bude mít vliv i na další generace a na proletáře v zemích, kde revoluce ještě nezvítězila, nebo kde byla dokonce při svém pokusu poražena. Izolace, do níž bolševická revoluce v Rusku upadla v letech následujících po vítězství v Říjnu, a tedy i neúspěch proletářské revoluce v Evropě – tedy v zemích vyspělého kapitalismu – přispěly fakticky zásadním způsobem k porážce mezinárodního komunistického hnutí, stejně jako kontrarevoluční činnost stran Druhé internacionály, které se každá ve své zemi zapojily do světové imperialistické války, a oportunistická činnost různých forem socialistického maximalismu v bezprostředně poválečném období, které úplně oslabovaly evropské proletářské hnutí tím, že napomáhaly obnovení buržoazního vlivu na toto hnutí, zejména prostřednictvím báchorek o demokracii a reformismu.

Závěrem lze říci, že sověty jsou územní proletářské orgány „bezprostřední“ povahy, kterých se účastní proletáři jakéhokoli pracovního odvětví, jakéhokoli politického či náboženského přesvědčení, jakékoli národnosti, věku či pohlaví (slovy Trockého jsou to beztvaré parlamenty dělnictva). Z tohoto důvodu jsou snadno ovlivnitelné buržoazií, a zejména městskou a rolnickou maloburžoazií a dělnickou aristokracií. V západní Evropě se jejich organizační forma překládala jako dělnické rady, ale význam, který jim byl dán ve slavných letech ruské revoluce, byl s kontrarevolučním vítězstvím stalinismu a jeho systematickým falšováním marxistického socialismu zcela zkreslen. Dnes by bylo nesmyslné dožadovat se znovuobnovení sovětů, jako by byly revoluční organizační formou samy o sobě, jakousi absolutní formou mimo čas a prostor. Ruské sověty se staly revolučními teprve tehdy, když se bolševické straně podařilo je ovlivnit a řídit; heslo „všechna moc sovětům“ se pak v ruské revoluci, která právě svrhla carskou moc, mohlo stát heslem proletářské a komunistické revoluce pouze proto, že bolševická strana získala jejich vedení. Po vítězství stalinistické kontrarevoluce se sověty opět staly orgány ovlivňovanými a řízenými kontrarevolučními silami.

Není vyloučeno, že v budoucím obnovení třídního boje vzniknou další nové organizační formy, vždy územního a bezprostředního charakteru, do nichž však budou mít militanti revoluční komunistické strany za úkol zasahovat a propagovat nejen třídní požadavky proletářského boje, ale i revoluční cíle. Na druhé straně má komunistická strana dnes a v budoucnu, stejně jako v minulosti, za úkol otevřeně zasahovat prostřednictvím svých organizovaných skupin v odborech dělníků, byť i řízených oportunisty a kolaboranty, a pokud k tomu mají reálnou praktickou možnost. Odbory jsou ve skutečnosti dělnické ekonomické organizace bezprostřední obrany, které jsou obvykle ovlivňovány a řízeny oportunisty a třídními kolaboranty; ale v míře, v jaké organizují masy proletářů, mají komunističtí militanti, pokud mají praktickou možnost, za úkol do nich zasahovat a šířit názory strany, a to jak na úrovni bezprostředních požadavků, tak na obecnější politické úrovni. Ve vyspělých kapitalistických zemích se po druhé světové imperialistické válce nesmírně rozvíjel postup integrace dělnických odborů do státních institucí, a to do té míry, že proletářům, kteří byli jejich členy, byl v nich znemožněn jakýkoli odborový život hodný toho jména, a to jak na pracovišti, tak i mimo něj. Na důkaz toho, že třídní nesmiřitelný protiklad mezi proletariátem a buržoazií není vymýcen konzervativními a třídně kolaborantskými praktikami, se tváří v tvář naléhavé potřebě bezprostřední obrany, a to jak z hlediska ekonomického, tak i z hlediska pracovních podmínek, neustále rodí a znovuzrozují organismy boje, které se snaží vymanit z područí třídní kolaborace, které působí tím více sabotérsky, čím více se vyjednává, a snaží se účinněji zorganizovat, když ne uvnitř tradičních odborů, tak mimo ně. A tímto se dostáváme k otázce, jakou roli by měli komunisté zaujímat v odborech.

K tématu proletářské diktatury, strany a státu lze uvést mnoho pramenů, počínaje Marxovými texty o Pařížské komuně, Leninovým „Státem a revolucí“, Trockého „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“ a Leninovým dílem „Proletářská revoluce a renegát Kautský“. A nechybí ani práce našeho proudu, jako je například text „Třídní strana a proletářská diktatura (Partito di classe e dittatura proletaria)“ z roku 1951, který spolu s dalšími zásadními pracemi tvoří klíčový základ pro vznik naší strany v letech 1951–1952.

Komunistická strana a odbory

Jakou roli by měli komunisté zaujímat v odborech?

„Odborová otázka“ je jednou z nejsložitějších otázek, které proletářské a komunistické hnutí vždy věnovalo a bude muset i nadále věnovat mnoho energie, protože tato otázka není vyřešena revolučním vítězstvím a nastolením proletářské diktatury; ve skutečnosti, jak nás učí i Říjnová revoluce a první léta proletářské moci, budou i v budoucnu existovat dělnické odbory a jejich úkolem bude hájit bezprostřední zájmy proletariátu, třebaže ve zcela jiném vztahu, než jaký existuje v buržoazní společnosti. Kapitalistické hospodářství nelze ani v nejvyspělejší kapitalistické zemi rázem nebo ve velmi krátké době přeměnit na hospodářství socialistické, a to jak z vnitřních důvodů země, v níž revoluce zvítězila, tak z důvodů obrany proti vnějším útokům.

Jak již bylo uvedeno výše, ve vyhlídkách každého všeobecného revolučního hnutí musí být přítomny tyto základní faktory: 1) široký a početný proletariát čistě námezdních dělníků; 2) velké hnutí dělnických sdružení s ekonomickým obsahem, které pojímá velkou část proletariátu; 3) silná, revoluční, třídní strana, v níž sice bojuje menší část dělníků, ale které průběh boje umožnil účinně a rozsáhle uplatnit svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči vlivu buržoazní třídy a buržoazní moci.

Začněme podstatným rozdílem mezi odbory a stranou. Ve srovnání se stranou má odborová organizace rys „úplnější stejnosti materiálních a bezprostředních zájmů: v rámci příslušných mezí dané kategorie dosahuje značné stejnorodosti svého složení a může se z orgánu založeného na dobrovolném připojení se stát orgánem, k němuž se ze své podstaty nebo v proletářském státě za určitého vývojového stadia budou povinně muset přidružit všichni pracující v dané kategorii nebo odvětví“ (citováno z „Il principio democratico“, 1922). Přirozeně vycházíme z pojetí třídy, pojetí, které se vztahuje na každou třídu, na niž se společnost historicky dělí, a z konstatování, že dějiny se vyvíjejí skrze boj mezi třídami. „Když spatřujeme společenskou tendenci, jakési hnutí směřující k daným cílům, pak můžeme rozpoznat existenci třídy v pravém slova smyslu. Pak ale už v podstatě třídní strana existuje, i když zatím ne formálně. Strana žije, když existuje doktrína a způsob jednání. Strana je školou politického myšlení a tudíž i organizací boje. To prvé je faktem uvědomění, to druhé je faktem vůle, přesněji řečeno snahy směřovat k nějakému cíli. Bez těchto dvou charakteristik ještě nemáme definici třídy (…) Přičemž tyto dvě charakteristiky lze nalézt zhuštěné a konkretizované pouze v třídní straně.“ (z našeho textu Strana a třída, 1921).

Rozvoj kapitalismu se uskutečňuje prostřednictvím rozvoje výrobních sil, kterými jsou stručně řečeno kapitál a námezdní práce; v rámci tohoto rozvoje se kapitál a námezdní práce dostávají do nesmiřitelného antagonismu, do boje za zcela protichůdné zájmy. Právě v tomto boji se formuje vědomí a vůle jednat na obranu třídních zájmů jak na straně kapitálu, tak na straně námezdní práce, a toto vědomí a vůle se soustřeďuje do odpovídajících třídních stran. Různorodost protichůdných zájmů, které vznikají v rámci kapitalistického vývoje ve všech společenských třídách – vlastníci půdy, kapitalisté v průmyslu, obchodu, zemědělství, službách, městská a venkovská maloburžoazie, proletáři různých vrstev – je však v závislosti na ekonomickém a společenském vývoji kapitalistické země reprezentována více či méně rozsáhlým počtem politických stran, které hájí jejich třídní zájmy. Právě proto, že buržoazie zakládá své společenské výsady a svou dominující sílu na kapitalistické ekonomice (tj. na buržoazních výrobních a vlastnických vztazích, tudíž na zbožní výrobě, trhu a konkurenčním boji), vznikají nevyhnutelně konflikty mezi různými skupinami, které sice mají historicky stejný všeobecný a mezinárodní „třídní“ zájem (zachovat a maximálně rozvíjet vykořisťování námezdní pracovní síly v každé sféře a v každé zemi), ale tytéž kapitalistické zákony je nutí bojovat mezi sebou o průmyslovou, obchodní, finanční, politickou a vojenskou nadvládu. Jak připomíná Marxův a Engelsův Manifest, buržoazie neustále bojuje, a to proti starým dosud přežívajícím vládnoucím třídám, proti částem buržoazie za prosazení a zachování vlastních a individuálních společenských privilegií, proti zahraniční buržoazii a proti proletariátu. Kapitalistické výrobní vztahy, které kapitalistům přisuzují různou ekonomickou moc v závislosti na hodnotě soukromého vlastnictví, z něhož pocházejí (zděděné nebo násilím získané soukromé vlastnictví), a na velikosti kapitálu určeného pro proces zhodnocování (tj. maximální vykořisťování námezdní pracovní síly), vždy a v každém případě přisuzují námezdním pracujícím postavení lidí bez rezerv, výrobců společenského bohatství, které si zcela přivlastňuje menšina obyvatelstva tvořená kapitalisty, čímž se v zásadě prohlubuje bída vykořisťovaných tříd. Všude na světě je postavení proletariátu postavením těch bez rezerv, i když – jako je tomu v nejmocnějších imperialistických zemích – je vrstva dělnické aristokracie lépe placena a je vedena k tomu, aby sdílela nejen buržoazní ideologii, ale i buržoazní způsob života jakožto vlastník; proto je vedena k tomu, aby bránila buržoazní režim, který jí ve srovnání s velkou většinou proletářů světa umožňuje být privilegovanou vrstvou.

Proletariát má v každé zemi stejný základní ekonomický zájem: být méně vykořisťován a dostávat vyšší mzdu. Ve všech zemích kapitalisté, aby udrželi námezdní pracovní sílu v područí a platili jí co nejméně, uplatňují ve vztazích s proletariátem mechanismy odvozené z konkurenčních vztahů, které mají mezi sebou; a naučili se, že jejich boj proti proletariátu má větší šanci na vítězství, je-li založen na konkurenci mezi proletáři. Dělení proletářů podle kategorií, odvětví, oblastí, národností, profesí, specializací, věku, pohlaví atd. je na jedné straně nutností ekonomického uspořádání podniků, která charakterizuje kapitalismus v jeho různých sférách činnosti; a na druhé straně představuje určitou společenskou výhodu, protože výrazně usnadňuje všeobecnou společenskou kontrolu. Proletářské životní a pracovní podmínky však nutí masy, aby se organizovaly, aby se mohly lépe a účinněji bránit; právě v obraně těchto bezprostředních zájmů se zrodily odbory, nejprve profesní, později průmyslového odvětví. Vyjednávací síla proletariátu se zvyšuje do té míry, do jaké odbory pracujících používají třídní metody a prostředky boje, tj. výhradně na obranu proletářských zájmů. Jakmile si proletářské třídní boje dlouhým a usilovným bojem proti buržoazní moci vydobyly právo na boj a uznání svých ekonomických organizací, staly se dělnické odbory, počínaje průmyslem, nepostradatelným prvkem obrany bezprostředních zájmů pracujících. Ale právě kvůli svému lpění na bezprostředních zájmech byly vždy nevyhnutelně vystaveny vlivu buržoazní ideologie. Historicky se vztahy mezi odbory pracujících a buržoazní mocí vyvíjely ve třech hlavních obdobích: od zákazu jejich existence, a tudíž jejich potlačování, k jejich toleranci až po jejich integraci do mechanismů ochrany buržoazního režimu.

Rovněž buržoazie se poučila z třídního boje proletariátu. Stejně jako na politickém poli pochopila, že demokracie, volební systém, parlamentarismus jsou zbraněmi „odklonění mas“ schopnými přesunout proletáře z terénu třídního boje na terén spolupráce mezi třídami, stejně tak pochopila, že odbory tím, že organizují proletářské masy na bezprostředním terénu, by mohly prostřednictvím buržoazního ideologického a praktického vlivu dokonce i sloužit k lepšímu a ještě většímu ovládání proletariátu ve prospěch buržoazní moci.

Dělnické odbory mohou tudíž být nebo se stát třídními odbory, tj. organismy protikapitalistického a protiburžoazního proletářského boje, pouze tehdy, působí-li na půdě třídního boje; to otevírá možnost politického vlivu revoluční komunistické strany, která má za úkol – jak již bylo zmíněno výše s odkazem na jeden z našich textů z roku 1951 – účinně a široce uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči vlivu buržoazní třídy a buržoazní moci. To znamená, že po většinu času, dokud nedozrají všeobecné společenské podmínky pro opětovné obnovení proletářského třídního boje, a tím i pro možnost komunistické strany zasáhnout do něj a ovlivnit ekonomické organizace proletariátu, jsou dělnické odbory a jakékoli jiné proletářské organizace bezprostředního charakteru – družstva, sousedské výbory, výbory nájemníků, výbory proti represím atd. – neúprosně ovlivňovány buržoazní třídou a buržoazní mocí.

V citaci z textu Il principio democratico o pět odstavců výše je velmi zajímavá zmínka, kde se říká, že odbory jsou orgánem, který se z orgánu založeného na dobrovolném připojení se může stát orgánem, k němuž se ze své podstaty nebo v proletářském státě za určitého vývojového stádia budou povinně muset přidružit všichni dělníci v dané kategorii nebo odvětví. Z toho lze vyvodit, že po vítězství revoluce a následném nastolení proletářského státu, tedy v období proletářské diktatury a za určitého stadia jeho vývoje, se všichni dělníci povinně přidruží k jim odpovídajícím odborům. Komunisté jako marxističtí revolucionáři, a nikoli jako utopisté či voluntaristé, vědí, že ekonomická a společenská přeměna kapitalistické společnosti ve společnost socialistickou neproběhne ve velmi krátké době, ani automatickým působením opatření učiněných proletářským státem, a že úkoly a neodkladnosti diktované samotným revolučním bojem proti všem buržoaziím světa jsou podmíněny silovými vztahy mezi proletářskou revolucí a proletářským státem (či státy) a dosud nesvrženými buržoazními mocnostmi. Jakmile proletariát získá moc v jedné zemi (nebo více zemích), bude mít v závislosti na hospodářství (rozvinutém nebo zaostalém) a v závislosti na vývoji revolučního boje v ostatních vyspělých kapitalistických zemích a ve světě proletářská moc větší či menší sílu vzdorovat útokům buržoazní kontrarevoluce, které se aktivně zúčastní všechny buržoazie světa. Proto bude jedním z prioritních úkolů vítězné proletářské moci bránit se všemi prostředky –- vojenskými, politickými, ekonomickými i ideologickými –- proti útokům kontrarevoluce. K nepostradatelným zbraním této obrany proletářského státu patří podněcování a podporování revolučního boje proletariátu v kapitalistických zemích, protože tento boj zcela jistě oslabí buržoazní státy, které jím budou trýzněny; boj, který za určitých okolností (například v případě proletářského povstání v kapitalistické zemi nebo při obraně jiného proletářského státu) může požívat hmotné podpory ze strany rudé armády (jak se o to pokusila Rudá armáda v Polsku v letech 1918–1921).

V tomto obrovském úsilí proletářské diktatury maximálně soustředit proletářské síly, a to jak k odrážení kontrarevolučních útoků uvnitř i vně země, v níž zvítězila, tak k reorganizaci hospodářství z trosek imperialistické války a války mezi revolučními a kontrarevolučními silami a k udržení třídního a revolučního boje na mezinárodní úrovni, je povinností proletářské diktatury zabývat se problémem proletářských životních a pracovních podmínek, a to především z hlediska všeobecných zájmů proletariátu a revoluce, avšak aniž by opomenula potřebu samotného proletariátu – který se stále nachází v podmínkách námezdní práce – nadále obhajovat své dílčí, ale třídní zájmy proti ekonomickému útlaku (danému právě námezdní prací), který stále existuje. Aby se tyto dílčí, ale třídní zájmy, nestaly nositelem immediatistických tendencí, rozvratu revolučního proletářského hnutí a znovu neotevřely průchod konkurenci mezi proletáři (což by usnadnilo působení buržoazní kontrarevoluce), musí být nasměrovány tak, aby neohrožovaly všeobecné proletářské zájmy. Proto se třídní dělnické odbory – které se s blížící se revoluční konfrontací s buržoazním státem přeměnily v revoluční odbory a na které měla revoluční komunistická strana možnost působit a řídit je – stanou za proletářské diktatury orgány, k nimž se dělníci budou muset povinně připojit. Tato povinnost je zároveň aktem obrany všeobecných zájmů proletariátu – pro jejichž obranu je ústřední strukturou proletářský stát – a překážkou vzniku bezprostředních organizací buržoazního, a tedy kontrarevolučního charakteru. Nezapomínejme totiž, že proletářský stát mezi prvními opatřeními, která zavede, bude absolutní zákaz zakládání ať už otevřeně či nepřímo buržoazních stran a organizací. Období diktatury proletariátu není obdobím míru, v němž síla vítězné revoluce stačí k tomu, aby tolerovala reorganizaci poražené buržoazie, byť v omezených možnostech; je to naopak období, v němž třídní válka nabývá maximálního vzepětí a v němž – vzhledem k tomu, že revoluce může zpočátku zvítězit jen v jedné nebo několika málo zemích – budou všechny buržoazní státy, zejména ty imperialistické, organizovat nejrůznější útoky na proletářský stát a podporovat svými ekonomickými a finančními zdroji nejrůznější podněty a organizace vedoucí k oslabení diktátorské moci proletářského státu a ke vzniku průrev v jeho řízení a obraně. Povinnost námezdně pracujících vstoupit do odborů uznaných proletářskou diktaturou je ve skutečnosti aktem obrany proletářských zájmů, a to jak všeobecných, tak dílčích, který vyžaduje přísné omezení jejich vlastní „svobody organizace“.

Na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že orgány proletářské diktatury – ať už se budou nazývat sověty nebo ne, v každém případě půjde o orgány, které politicky zapojí proletářské masy a na jejichž směřování se bude podílet revoluční komunistická strana, která diktaturu vede – zapojí tytéž proletářské masy, které budou povolány k účasti v odborech jednotlivých profesí nebo odvětví. V celkovém obraze tedy lze vidět na jedné straně proletářské masy, které s revolučním bojem a dobytím politické moci získávají možnosti a zkušenosti přímé účasti na přeměně společnosti na všech úrovních (politické, hospodářské, společenské), a na druhé straně revoluční komunistickou stranu, která vede celý revoluční proces od jeho počátku až po jeho konečné uskutečnění; vedení, které vyžaduje nejen silnou centralizaci moci, ale také schopnost jít proti proudu, a to nejen před revolucí (proti buržoazním dělnickým stranám a všem projevům oportunismu a mezitřídního kolaborantství), ale také v průběhu diktatury proletariátu, neboť by bylo naivně idealistické domnívat se, že po získání politické moci a ustavení proletářského státu již nebudou v proletářských vrstvách existovat žádné buržoazní vlivy. Dokud nebude uskutečněna nejen politická, ale především hospodářská přeměna, alespoň ve většině kapitalisticky vyspělých zemí, bude vždy existovat možnost, že se buržoazní třídy s využitím kapitalistické materiální základny (která nezmizí ze dne na den) reorganizují ve snaze znovu získat moc a svrhnout diktátorskou moc proletariátu.

Vrátíme-li se do současnosti, nebo alespoň do období po druhé světové válce, je pro nás prokázaným faktem, že odbory v imperialistické epoše jsou jistě organizacemi pracujících, avšak jsou stále více součástí státního mechanismu. Existují tací, jako jsou například „florenťané“ (skupina, která se odštěpila od naší strany v letech 1973–74, která vydává noviny „Il partito comunista“ a která se rovněž označuje za „mezinárodní komunistickou stranu“), kteří tyto odbory definují jako „prorežimní odbory“. My dáváme přednost označení „třídně kolaborantské odbory“, protože třebaže se v podstatě svou kolaborantskou politikou s buržoazní mocí neliší od fašistických odborů, nežijeme dnes v režimu jedné povinné odborové organizace, jako tomu bylo během fašistického období od 20. do 40. let minulého století. Každá otevřená a deklarovaná diktatura (ať už fašistická nebo proletářsko-komunistická) podřizuje celou společnost maximální centralizaci nejen své vlastní moci, ale i všech společenských a ekonomických organismů. Ať už za fašismu nebo za demokracie, vždy dominuje buržoazní třída a stát není ničím jiným než buržoazním státem; za fašismu je společenská politika vůči proletariátu – po zničení jeho třídních organizací a jeho politických stran – politikou spolupráce mezi třídami, která je založena na utišení primárních potřeb proletariátu uskutečněním požadavků, které vznesl socialistický reformismus (důchody, sociální zabezpečení atd.). Buržoazie se vždy snažila získat většinu proletariátu na svou stranu, a to buď násilím nebo reformismem, případně obojím.

Fašismus byl řešením, ke kterému buržoazní vládnoucí třída čelící vážnému nebezpečí proletářské a komunistické revoluce v Itálii (a Německu), poté, co využila buržoazní dělnické strany (všechny oportunistické strany) k tomu, aby odvrátily proletáře od třídního a revolučního boje, oslabovaly je a vyčerpávaly v dílčích a lokálních bojích bez výsledků, a poté, co se zreorganizovala z chaosu způsobeného válkou, nakonec dospěla a dosáhla tak dvojího výsledku. Na jedné straně potlačování demonstrací proletariátu squadristickým násilím, ničení jeho sídel a novin, lokální útoky vůči nim pod ochranou státních složek; na druhé straně likvidace složek socialistického reformismu, dělnických stran a odborů, jejich družstev a sdružení s cílem zabránit proletariátu v jeho třídní a revoluční reorganizaci, působíc tak jako preventivní kontrarevoluce. Fašismus využil demokracie a ochrany buržoazního státu, aby tak vykonal svou funkci „ilegálního“ ozbrojeného křídla proti proletářským organizacím a aby se dostal do parlamentu coby „legální“ síla, což mu posléze umožnilo delegovat na sebe veškerou moc a smést demokracii a její parlamentní mechanismy. Zároveň však musel vládnoucí buržoazní třídě zaručit společenské „zklidnění“, které by jí umožnilo plně se věnovat obchodu a dobývání trhů a kolonií. Za tímto účelem fašismus uplatňoval otevřenou a neskrývanou třídní spolupráci jakožto základní pilíř své sociální politiky (třídní spolupráci, kterou předtím částečně a často skrytě uvedli do chodu socialističtí reformisté) a uskutečnil řadu reforem s cílem ovlivnit a zapojit proletariát do obhajování buržoazních zájmů, a to jak v míru, tak ve válce (od koloniální války až po válku světovou).

Postfašistická demokracie, politicky podporovaná silami stalinistické kontrarevoluce, které se v míru i válce spojily s buržoazními silami „demokratických“ imperialistických zemí, není pro osvobození proletariátu nijak „krokem vpřed“, stejně jako fašismus nebyl v dějinách „krokem vzad“. V obou případech je proletariát třídou, která zaplatila absolutně nejvyšší cenu za rozvoj kapitalismu v jeho imperialistické fázi. Miliony mrtvých v první světové imperialistické válce mohly být vykoupeny revolučním a komunistickým hnutím, které zvítězilo v Říjnu 1917 v Rusku a pokusilo se převzít moc v Maďarsku, Německu a Polsku. Revoluční a komunistické hnutí bylo poraženo, ještě před buržoazními vojenskými silami, sociálnědemokratickou rakovinou, která vedla k degeneraci celého mezinárodního hnutí. Miliony mrtvých ve druhé světové imperialistické válce nebyly vykoupeny vůbec žádným revolučním a komunistickým hnutím, protože degenerace Komunistické internacionály v polovině dvacátých let a rozmach stalinistické kontrarevoluce po celém světě s následným zničením internacionalistických komunistických stran a fyzickou likvidací celé staré bolševické gardy, znemožnily ruskému proletariátu – slavnému protagonistovi Říjnové revoluce a prvních let proletářské diktatury v této obrovské zemi – a proletariátu západních kapitalistických zemí v tom, aby měl spolehlivý politický a teoretický opěrný bod a mohl se tak ze všech sil postavit světové válce, která se po porážce čínského proletariátu v roce 1927 a španělského proletariátu v letech 1934–1937 blížila mílovými kroky.

Tvrdili jsme tehdy, že jedním z nejhorších důsledků fašismu pro osud proletariátu byl antifašismus: antifašistická demokracie byla nejsilnějším jedem, který buržoazní mocnosti dokázaly objevit. Buržoazie takto nejen omladila demokracii, která prokázala všechny své iluze a falešnou ochotu usnadnit osvobození proletariátu; ale mohla také znovu použít všechny své mechanismy a všechny své iluze coby hrozivé zbraně k připoutání proletariátu, tentokrát na dlouhou dobu, všude k buržoaznímu soustrojí. V tomto složitém uspořádání sehrálo poválečné odborové hnutí velmi důležitou úlohu, která byla vcelku paralelní s úlohou stalinizovaných komunistických stran, mezi nimiž měla italská Komunistická strana Gramsciho a Togliattiho v Evropě jistý primát: byla největší „komunistickou“ stranou na Západě.

Dobře jsme věděli, jak byla Italská všeobecná konfederace práce (CGIL) v roce 1943 ustavena, pod politickým řízením stalinistů a spojenců, kteří urgovali a podporovali organizaci partyzánského hnutí, jež byla nezbytná k co nejpřísnější kontrole stávkových hnutí, která spontánně vznikala v továrnách severní Itálie. CGIL založena v roce 1943 neměla nic do činění s předválečnou Všeobecnou konfederací práce (CGL), která byla zničena fašismem: máme zde zrádcovské, třídně kolaborantské odbory (není náhodou, že do názvu bylo vloženo „I“, italská), zatímco CGL byla třídní odborová organizace, i když vedená oportunisty (stejně jako byly všechny odbory).

V jednom z článků ze série „Sul filo del tempo“ z roku 1949 u příležitosti rozkolu v CGIL, z něhož vzešly CISL a UIL, nazvaném „Le scissione sindacali in Italia“ (1), poté, co znovu stvrdil, že tyto rozkoly „nenaruší společenský vývoj v porobení odborů buržoaznímu státu a představují pouze jednu fázi kapitalistického boje, jehož cílem je připravit budoucí revoluční třídní hnutí o pevný základ skutečně svébytného dělnického odborového rámce“, se konstatuje, že „ani Konfederace, která zůstává se sociálkomunisty typu Nenniho a Togliattiho, není založena na třídní nezávislosti. Nejde o rudou organizaci, jde rovněž o organizaci v barvách trikolóry (třídně kolaborantskou) střiženou podle Mussoliniho vzoru.“ Pro nás bylo důležité s jistotou stanovit směr, kterým se dělnické strany a bezprostřední dělnické organizace vydaly s ohledem na imperialistickou válku a její poválečné období. Podřízení se buržoaznímu státu se ve skutečnosti týkalo jak CGIL, tak PCI, ovšem s rozdílnými rolemi. Ale pokud jde o CGIL, naše strana, ačkoli ji považuje za třídně kolaborantskou organizaci „střiženou podle Mussoliniho vzoru“ (tedy nikoli za odborovou organizaci ve všech ohledech fašistickou, nýbrž za odborovou organizaci vytvořenou podle tohoto vzoru, avšak v situaci, kdy je povolena svoboda odborové organizace), nemohla nevzít v úvahu, že velká část pracujících mas organizovaných v odborech byla členy CGIL; proto se třídní strana, která má za úkol vykonávat svou práci a své intervence „ve spojení s dělnickou třídou“ (jak uvádí naše „Co nás odlišuje“), nemůže zříci intervence v odborech pracujících, přestože jsou „třídně kolaborantské“ (Lenin s ohledem na zájem strany působit tam, kde se dělníci organizují nebo jsou organizováni k bezprostřední obraně, tvrdil, že by bylo užitečné intervenovat i v odborech organizovaných policií, samozřejmě s patřičnou obezřetností). Úkolem strany je především odsuzovat oportunistickou a kolaborantskou politiku a praxi třídně kolaborantských odborů, snažit se ovlivňovat skupiny dělníků, které jsou vedeny k boji, aby směřovaly k třídním, a nikoli kolaborantským cílům, a aby používaly metody a prostředky třídního boje, a nikoli metody a prostředky mezitřídního kolaborantství. Tato práce uvnitř odborů je pro stranu životně důležitá, protože proletáři mají možnost poznat přímo, v praxi, v boji, na bezprostřední půdě revoluční komunisty, co říkají, co prosazují, co dělají, jak jednají: je to základ práce vlivu revolučních komunistů uvnitř proletářské třídy s výhledem na budoucí obnovení třídního boje.

„Florenťané“ zapomněli na to, co strana od svého vzniku prosazovala ve vztahu k CGIL a odborům po druhé světové válce; nechali se zaslepit dělnickými boji druhé poloviny šedesátých let, a zejména „horkým podzimem“ roku 1969; domnívali se, že proletariát je připraven zneuznat vedení CGIL kvůli jejich neustálému sabotování bojů (které bylo navíc stále více „jasněji formulováno“); považovali CGIL za „rudou“, „třídní“ odborovou organizaci, na jejíž obranu je třeba bojovat proti špičkám vedení, jejich politice a jejich projektu sjednocení s CISL a UIL, jako kdyby toto sjednocení znamenalo konec „rudého“ odborářství a začátek „fašistického“ odborářství. Zapomnělo se, že CISL a UIL byly původně proudy jedné odborové organizace CGIL a že se šest let po jejím ustavení oddělily od původního tělesa, v němž všechny působily, žluté, rudé, bílé i černé, bez ohledu na to, jaké byly, s cílem dále rozdělit proletariát a proto, že společenské síly, které byly výrazem různých stran, se potřebovaly opřít o snáze kontrolovanou společenskou a voličskou základnu. Nicméně tendence podřídit se buržoaznímu státu zůstala v zásadě nedotčena, jen se projevovala v různých organizacích, které byly shodně třídně kolaborantské.

Ve výše zmíněném článku ze série „Sul filo del tempo“, pokud jde o fašistické odbory, se dočteme, že:

„Fašistické odbory se objevily jako jedna z mnoha odborových značek, třídně kolaborantská proti rudým, žlutým a bílým, ale kapitalistický svět byl nyní světem monopolismu, a tyto odbory se transformovaly ve státní odbory, v povinné odbory, které zasazují dělníky do struktury vládnoucího režimu a fakticky i právně znemožňují každou jinou organizaci. Tato velká nová skutečnost současné doby byla nezvratná; a představuje klíč k vývoji odborů ve všech velkých kapitalistických zemích.“ Proto se potýkáme s celosvětovým trendem, který nelze zvrátit; to znamená, stručně řečeno, že odborové organizace ve všech velkých kapitalistických zemích, tak jak jsou ustaveny a strukturovány, se nemohou stát v procesu rozvoje demokratických mechanismů v odborech z třídně kolaborantských odborů opět rudými. Odbory jsou stále a každopádně organizacemi pracujících, které organizují pracující na poli bezprostředních bojů, a právě na tomto poli mohou a musí komunisté do dění vstupovat s cílem směřovat pracující na cestu třídního boje; strana v těchto orgánech působí, dokud „není vyloučena poslední faktická a na základě stanov zamezující možnost nezávislé třídní aktivity“ (Charakteristické teze strany, rok 1951, kapitola IV. Činnost strany v Itálii a dalších zemích v roce 1952), proniká do nich a pokouší se, když je „reálný početní poměr mezi jejími členy, sympatizanty a těmi, kteří jsou organizováni v daném odborovém orgánu, znatelný“, při nevyhnutelných střetech s konzervativními silami i o její vedení. Proto není vyloučena ani vzdálená možnost rozvoje třídní a komunistické činnosti v rámci třídně kolaborantských odborů; nezávislá třídní činnost, která, pokud povede k rozhodujícímu vlivu na proletáře dohnaných k třídnímu boji, kteří jsou členy tohoto konkrétního odborového orgánu, by mohla umožnit i dobytí jeho vedení (dalo by se říci: třeba i výpraskem). Pokud by však této nezávislé třídní činnosti bránily stanovy a vnitřní mechanismy odborové organizace, museli by se komunisté omezit na propagandu cílů, metod a prostředků třídního boje, a to pokud možno uvnitř odborů a vždy a za všech okolností i mimo ně, a podněcovat proletáře, aby vzali organizaci svého boje přímo do svých rukou. Na druhou stranu víme, že v desetiletích od konce druhé imperialistické války proces integrace třídně kolaborantských odborů do státu neustále postupoval, postupně likvidoval odborový život, na němž se podílela většina pracujících, likvidoval dělnická shromáždění, na nichž se rozhodovalo o bojích, cílech, prostředcích boje, které se mají použít, atd., a proměňoval delegáty odborů v pouhé úředníky byrokracie, jejímž cílem bylo udržovat stabilní vztahy spolupráce se šéfy, jejich sdružení a buržoazního státu, aby se vypořádaly se všemi problémy, které vznikají v kapitalistických výrobních a distribučních vztazích z hlediska produktivity, konkurenceschopnosti, ekonomického růstu a dobré ekonomické výkonnosti podniků a národního hospodářství.

V podstatě se nic neliší od toho, co chtěl fašismus vytěžit z odborů, jenže dnes demokracie umožňuje, aby se skupiny pracujících, které nesouhlasí s linií odborů, jejichž jsou členy, sdružovaly a organizovaly jinak, avšak vždy řídíce se pravidly a zákony, které svazují odborovou činnost tak, aby byla od počátku kontrolována, pokud jde o stanovy, členství, členské příspěvky atd. Aby se proletáři mohli znovu organizovat skutečně nezávislým a třídním způsobem, budou muset projít hlubokým rozchodem s třídní kolaborací a nepřetržitým, časově a prostorově neomezeným, znovuoživením třídního boje. V období, které nás dělí od znovuoživení třídního boje, se komunisté nestahují do věže ze slonoviny; neomezují se dobrovolně na studování a střežení marxistické teorie: snaží se spojit vnucené omezení svých možností zasahovat do existujících bojů a do bezprostředních dělnických organizací s činností propagandy, intervence a organizační činnosti ve všech skulinách, které reálná situace otevírá, očekávajíce – rozhodně nikdy se neprosazují „machinací, lstí, které využívají ony skupiny, kádry a vrstvy, které dnes, uzurpujíce si jméno proletářské, socialistické, komunistické, ovládají masy“ (Teze z roku 1951, tamtéž) – že v rámci vnitřní neodvratitelnosti krize kapitalismu se budou vyvíjet ekonomické, politické a společenské síly, které budou objektivně tlačit proletářské masy k obnovení třídního boje, k prolomení sociálního smíru a okovů spolupráce mezi třídami.

Rozhovořili jsme se velmi dlouze, ale věříme, že jsme poskytli některé platné podklady pro pochopení našich postojů k tak složitým a obtížným otázkám. Na druhé straně je naše dnešní práce spojena s prací strany minulosti a výhledově i s prací strany budoucnosti, sledujeme však hledisko, podle něhož již bylo dosaženo obnovení marxistické doktríny, jemuž naše strana věnovala své nejlepší síly v průběhu třiceti let po konci druhé světové války; a že na základě této obnovy byly definovány Teze, které nás odlišují od kdejakého jiného politického uskupení, jež si říká proletářské, komunistické a revoluční; práce, která tvoří nezcizitelný teoretický a politický základ internacionalistické a mezinárodní komunistické strany.

(1) Tento článek je součástí série „Sul filo del tempo“ Amadea Bordigy a vyšel v čísle 21 z 25. května až 1. června 1949 tehdejších stranických novin „Battaglia comunista“. Spolu s dalšími články této série, které se zabývají „odborářskou otázkou“, je zařazen do naší publikace Reprint „Il comunista“, č. 9, květen 2015, s názvem Partito di classe e “questione sindacale” (Třídní strana a „odborová otázka“).

Tento stručný, ale výstižný článek o základních úkolech třídní strany vyšel ve španělsky psaném stranickém listu „El comunista“ v červnu 1981; jeho překlad byl publikován v „Il programma comunista“ č. 14 z července 1981. Cílem bylo vytyčit mladým soudruhům, kteří se sbližovali se stranou, jistý a jednoznačný směr, aby jejich snahy a revoluční energie nabyly jistot vědy. A protože téma militantní aktivity strany je mezi soudruhy, sympatizanty a čtenáři stále aktuální, zdá se vhodné navázat na něj tím, že znovu zveřejníme onen článek napsaný zhruba rok před výbušnou krizí strany minulosti, a to jako první z řady dalších, které budou následovat v příštích číslech.

Marxismus od samého počátku formuloval cíle komunistické strany příkladně jasně. Manifest z roku 1848 to vyjádřil stručně, jako by se to chtělo vštípit do paměti námezdních otroků: ustavení proletariátu v třídu, a tím v politickou stranu; svržení buržoazního panství; dobytí politické moci. Není třeba se dlouze rozepisovat o tom, že podle marxismu toto svržení předpokládá občanskou válku a že tato politická moc může existovat pouze v podobě diktatury proletariátu.

O 72 let později, v reakci na sociálnědemokratickou degeneraci a apolitičnost anarchosyndikalismu, II. kongres Komunistické internacionály ve svém manifestu, který vypracoval Trockij, neméně stejně jasně prohlásil: Třetí internacionála je stranou násilného povstání a proletářské diktatury.

Z toho vyplývá, že připojí-li se někdo ke komunistické straně, je to proto, aby zformoval politický orgán, jehož účelem je vést ozbrojené povstání a proletářskou diktaturu.

Marxismu je cizí představa, že revoluce je oním velkým dnem, který si představují anarchisté a revoluční syndikalisté, jenž popírají nutnost strany i proletářského státu. Revoluce bude celé historické období postupů a ústupů, poražených a vítězných povstání, občanských válek a revolučních válek, v jejichž středu bude stát otázka dobytí a diktaturního prosazování politické moci.

Samotné povstání je momentem – jistě zásadním – třídní války. Jeho objektivní podmínkou je hluboká společenská krize (tj. intenzivní rozvinutí třídního boje) vyvolaná revolučním impulsem v nejširších vrstvách proletariátu, která způsobila všeobecnou politickou krizi buržoazní nadvlády takového rozsahu, že se kapitalistické třídě začíná vymykat moc z jejích područí. Jeho subjektivními podmínkami je existence komunistické strany vybavené jasnou programovou vizí, pevně centralizované a disciplinované, ostřílené a zocelené, která dokázala získat určující vliv na nejbojovnější části třídy, a také vůle dozrálá ve straně a rozhodujících vrstvách proletariátu (a vojáků) systematicky se zapojit do definitivního boje za dobytí moci.

Příprava revoluce je takto přípravou strany a jejím prostřednictvím i mas na nejvyšší úkoly třídní války.

Tři fronty jednoho boje

Ve slavné pasáži Engels rozeznává tři stálé úkoly strany: teoretický, politický a ekonomicko-praktický (odpor vůči kapitalistům). Italská levice je v Lyonských tezích z roku 1926 (1) specifikuje takto:

„Činnost strany… musí v každé době a za všech situací zahrnovat následující tři body:

a) obhajování a objasňování základních programových principů ve světle nově se objevujících skutečností, tedy obhajování a objasňování teoretického vědomí dělnického hnutí;

b) zajištění kontinuity organizační struktury a účinnosti strany a její obrany proti kontaminaci cizími vlivy, které jsou protikladné k revolučním zájmům proletariátu;

c) aktivní účast ve všech bojích dělnické třídy včetně těch, které jsou podníceny dílčími a omezenými zájmy, s cílem podpořit jejich rozvoj, avšak neustále zdůrazňovat jejich souvislost s konečnými revolučními cíli; a to tak, že se výdobytky tohoto třídního boje představují jako mosty k přechodu ke zcela nutným bojům budoucnosti a tím, že se odsuzuje nebezpečí ustrnout na bojích za dílčí výdobytky, jako by byly cílem samy o sobě…“

Teoretický a politický boj

Teoretická činnost strany je základní podmínkou revoluce: bez revoluční teorie nemůže existovat ani revoluční hnutí. Vědecké objasnění konečných cílů, osvojení si a obhajování základních východisek komunismu, tj. obecných cílů, jichž je třeba dosáhnout, aby se zrodila nová společnost, pochopení dynamiky třídního boje, aby do něj bylo možné vsadit uvědomělé jednání strany (tj. taktiku), které je schopno zajistit, přes vzestupy a poklesy, vítězství a porážky, revoluční schopnost třídy; to vše vyžaduje pevné osvojení marxistické teorie a neustálý výklad historických skutečností ve světle marxismu. Teoretický boj je vyjádřením vědomí strany a bylo by antimarxistické nalézt jej ve vědomí každého jednotlivého militanta, stejně jako není vojenská strategie přítomna v každém jednotlivém důstojníkovi a vojákovi armády. Teorie je kompasem revoluční strany, bez níž může existovat jen fádní empirismus oportunismu, který se opírá o ideologii třídního nepřítele.

Politický boj, nakolik je možné, aby byl oddělen od teoretického boje a získal vlastní ráz, se projevuje v činnosti strany, která z historického hlediska postupuje po těchto stupních: (a) propaganda základních východisek komunismu a závěrů doktríny ve vztahu ke zkušenostem a v protikladu k ostatním silám a stranám nepřátelských tříd; a získávání nových stoupenců; (b) získání rostoucího a rozhodujícího politicko-organizačního vlivu na bojující masy třídy s cílem podřídit jejich boje revolučním cílům a jejich celkovým požadavkům; (c) ozbrojené povstání a nastolení a řízení nového třídního státu. Právě v této specifické a charakteristické činnosti se uskutečňuje samotný smysl existence strany. Při absenci takové činnosti – a dnes i bez jejího prvého stupně – nelze hovořit ani o straně, ani o činnosti strany.

Účast v dílčích bojích

Aktivní účast v dílčích bojích dělnické třídy, zejména v rámci odborového boje, představuje jednu z oblastí činnosti strany, byť to není činnost charakterizující samotnou stranu. To, co komunisty odlišuje, pokud jde o tuto oblast, není fakt, že se účastní odborového boje (který je v zásadě otevřen každému proletáři bez ohledu na jeho politické názorové přesvědčení), ani to, že se do něj zapojují tím či oním způsobem, nýbrž fakt, že se jej účastní proto, aby posílili přesvědčení, že v buržoazní společnosti není možno trvalých výdobytků, a aby potvrdili potřebu učinit z neustále se opakujících drobných bitev proti kapitálu školu války za komunismus (ovšem takováto škola války není ještě samotnou válkou!).

Prostřednictvím této účasti může strana svou propagandou šířeji uplatnit poučení ze zkušeností, získat nové stoupence a rozšířit svůj politický a organizační vliv mezi širšími masami třídy. Vzájemně s tím je tato účast faktorem posilujícím bezprostřední organizace a zárukou jejich setrvání na půdě třídního boje.

Ale přestože je nepochybné, že komunisté se zapojují do ekonomických bojů a jsou z historického hlediska schopni jim dodat plný potenciál tím, že je začlení do boje za revoluci, neplatí to opačně: ke komunistické straně se člověk nepřipojuje jen tím, že je militantem na odborovém terénu, ať už je jakkoli bojovný. Militant na půdě odborů bojuje za konkrétní ekonomické cíle (mzdy, pracovní doba atd.). Komunistický militant jakožto takový zasazuje svůj boj do boje organismu, který bojuje za dobytí moci.

Organizační činnost

Zcela zásadním aspektem boje komunistických militantů je organizační činnost. Každá válka – a zvláště třídní válka – si vyžaduje organizaci, od generálního štábu až po jednotlivé bojovníky, od komunikace až po zásobování, od financí až po zpravodajskou službu a kontrašpionáž. Stejně tak strana předpokládá organizaci schopnou boje ve všech oblastech společenské války, se svými veřejnými a tajnými, legálními a ilegálními strukturami, se svými komunikačními a informačními sítěmi, se svou administrativou a řídícími osobami, se svými propagandistickými a obrannými orgány, se svými teritoriálními a sektorovými, centrálními a okrajovými, vertikálními a horizontálními organizacemi, které jako celek musí zajistit její kontinuitu, efektivitu a ochranu. Jedná se o činnost strany, o aspekt jejího boje, který materiálně podporuje jak činnost (rovněž teoretickou) propagandy a na získávání příznivců, tak činnost agitační a na účasti v bezprostředních bojích třídy a revolučního vedení mas.

Za neomezující pojetí úkolů strany

Tyto různé úrovně činnosti strany představují specifické požadavky na jednotnou činnost. Každá z nich předpokládá přesně definované metody práce, a tedy i specializaci militantů. Strana jakožto jednotné společenství je však „musí v každé době a za všech situací zahrnovat“, jak bylo uvedeno výše. Řečeno Engelsovými slovy, boj strany se musí vésti „ve všech třech směrech (…) jednotně, koordinovaně a plánovitě“. A nejen to, „v tomto takříkajíc koncentrovaném útoku je právě síla a nepřemožitelnost“ (2).

Strana se sama připravuje a připravuje třídu tím, že plní všechny své úkoly. Neredukuje se pouze k některému z nich. Není náhodou, že základní strukturou strany, čili místní sekcí, je teritoriální struktura, která má na starosti propagandistickou činnost a získávání politických stoupenců, stejně jako organizační činnost a zapojování se do dělnických bojů. Není náhodou, že odborové nebo závodní komunistické skupiny (či buňky), propagandistické skupiny (včetně redakcí), stejně jako všechny ostatní články strany v různých odvětvích její činnosti, jsou závislé na jejích teritoriálních organizacích (místní, regionální, národní sekce, mezinárodní centrum). Strana není součtem jejích různých aktivit, ale centralizovaným společenstvím, které vykonává permanentní úkoly revoluční přípravy.

Strana se neomezuje pouze na teoretickou činnost. Není jen historickým produktem vybaveným vědomím; je také silou uplatňující se v dějinách, která je vybavena vůlí. Nejde pouze o výklad světa, ale o jeho změnu. Ale na druhou stranu podceňovat teoretickou činnost znamená uvolnit cestu k bezmoci, k zotročujícímu vlivu nepřítele, k oportunistické zradě.

Strana se neomezuje ani jen na činnost propagandistickou a získávání stoupenců. Marxismus v historickém smyslu znamená překonání utopismu, který se snažil transformovat společnost prostřednictvím vzdělávání. Boj proti „edukacionismu“ – přesvědčení, že vzdělání je cestou k emancipaci proletářů – je neoddělitelný od marxismu obecně a obzvláště od boje proti oportunismu. Jedním z prvních projevů levice samotné byl v roce 1912 boj proti „kulturalismu“ (tendence, která chtěla postavit kulturní vzdělávání do čela přípravy militantů) socialistické mládeže, proti pravici, která se snažila redukovat revoluční činnost mládeže na osvojování si „socialistické kultury“.

Strana je, ano, orgánem propagandy; je jím však proto, aby mohla být orgánem boje. A naopak, podceňovat propagandu a získávání politických stoupenců znamená vyprázdnit jednání strany, zbavit ji smyslu jejího bytí (raison d’être). Armáda revoluce je armádou těch jednajících z vlastní vůle, a to jak na úrovni strany (která je jejím generálním štábem), tak na úrovni mas, které jsou sdruženy v bezprostředních organizacích třídy. Přilnutí ke straně, zaměření a vedení jejích organizací a militantů, vliv, který uplatňují na dělnické masy, vyžadují permanentní politickou propagandu proti té ze strany politických sil protivníka.

Činnost strany se neomezuje ani na organizační práci. Marxismus sice v blanquismu shledával správnost požadavku centralizované organizace povstalecké akce a dobytí moci, ale zároveň poukazoval na meze tohoto čistě organizačního pojetí revoluční akce. Revoluce předpokládá boj mas řízený stranou, a tudíž získání rozhodujícího vlivu strany nad nimi. A naopak, podceňování organizační činnosti znamená pacifistickou a fatalistickou vizi třídního boje.

Pacifistickou, neboť třídní boj je válkou na život a na smrt o moc: buržoazie prokázala veškerou svou schopnost odolnosti při obraně své diktatury; generální štáb proletariátu se musí metodicky a systematicky připravovat na válku, která není jen válkou idejí, ale musí být vedena materiálními prostředky každé občanské války. Fatalistická, neboť přenechává jiným řešení problémů, které namísto toho náleží pouze a jedině straně, k zajištění kontinuity a účinnosti politického působení revoluční avantgardy.

Proti ekonomismu

Strana se neomezuje ani jen na zapojování se do bezprostředních bojů. Rozhled strany se neomezuje na válku drobných odborových bitev. Její boj nelze zaměňovat s žádným z dílčích bojů a není součtem její účasti v nich. Za předchůdce komunistického hnutí Marx neuznává spontánní hnutí odborové povahy, ale utopismus, který s sebou nesl programové předjímání budoucí společnosti, a Babeufovo Spiknutí rovných, které spolu s instinktivním poznáním komunismu přineslo proletářský politický boj za dobytí moci. Zrod a vývoj komunistického hnutí se neshoduje s a ani není navýšením odborového hnutí dělnické třídy. Toto odborové hnutí je svými kořeny zaklestěno do protikladu mezi ziskem a mzdou, který neopouští a nemůže opustit horizont buržoazní společnosti; zatímco komunistické hnutí se situuje na terén boje za nový způsob výroby, na politický terén dobytí moci. Odborové hnutí klade odpor důsledkům námezdního vykořisťování; revoluční politické hnutí míří k odstranění jeho příčin.

Revoluční energie třídy nekrystalizuje v odborovém hnutí, ale v politickém hnutí. Přilnutí k revoluční straně znamená překonání limitů, které jsou vlastní každému odborovému hnutí, znamená to povznesení se ke komunistickému vědomí a vůli. Proto byl a je oportunistický požadavek včerejšího a dnešního ekonomismu „dodat samotnému hospodářskému boji (…) politický charakter“ (3).

Úkolem reformismu je právě redukovat záběr proletářského boje na boj za příznivější dělbu mezi mzdami a zisky. Proto ani komunistické vědomí, ani komunistická vůle nemohou vyplývat z odborového hnutí; proto musí být revoluční vědomí do spontánního hnutí vneseno zvenčí, prostřednictvím činnosti strany, za účelem začlenění akce mas do boje, který překročí omezení dané ekonomickými okolnostmi a bezprostředními zájmy.

Činit zrod, pokyny a působení strany závislými na dílčích bojích a jejich vzestupech a pádech, čili na spontánní vlně odborového hnutí, znamená obětovat konečné cíle příležitostným výsledkům, což je samotná definice oportunismu; znamená to přijmout věčnou formulaci reformismu, pro kterou „cíl je ničím, hnutí je vším“.

Strana není ani výběrovou organizací propagandistů („stranou profesorů“), ani stranou odborářů, ať už jsou jakkoli bojovní: je organizací proletářů, kteří se spojili s vědomím komunistických principů s rozhodnutím věnovat všechny své síly věci revoluce.

Ale naopak podceňovat zapojování se do bezprostředních bojů znamená vydávat proletariát bránící své životní podmínky do područí nepříznivých vlivů; znamená to znemožňovat si osvojení obtížného umění boje a možnosti zvětšit vliv strany mezi masami; znamená to zkrátka činit nemožným dosažení nezbytných podmínek revoluční přípravy strany a třídy.

Neexistuje žádný speciální způsob, jak konkrétně utvářet revoluční stranu a rozšiřovat její vliv; strana posiluje sama sebe a získává schopnost řídit třídu na její cestě rozvíjením komplexu svých úkolů v průběhu boje, který je vepsán do pevné nepřerušenosti mezi jejími programovými postoji a její direktivami propagandy a boje.

Není žádné „kratší“ cesty, protože žádná jiná neexistuje.

(1) Viz Návrh tezí pro III. sjezd Komunistické strany Itálie předložený levicí (Lyonské teze), 1926, § 3. Taktika strany a činnost strany, ve stranickém sborníku In difesa della continuità del programma comunista, s. 96-97.

(2) Viz Engels B., Německá selská válka, předmluva, 1874.

(3) Viz Lenin V. I., Co dělat?, kapitola III, § a) Politická agitace a její zúžení ekonomisty.

Při naší kritice individuálního terorismu vycházíme z marxismu, který uznává třídní násilí jako „porodní bábu dějin“ a představuje jedinou cestu a jedinou sílu, která je schopna tuto cestu spojit s občasnými epizodami proletářského násilí proti buržoaznímu útlaku. Tato kritika musí nejprve ukázat materiální společenské příčiny jevu, který se pravidelně objevuje v dějinách boje mezi třídami; poté musí analyzovat jeho charakteristickou ideologii, jeho základní rysy a různé historické formy. Tato analýza musí vycházet z jediné možné perspektivy, tedy z perspektivy proletářského třídního boje – boje, který v budoucí objektivní situaci nevyhnutelně musí vyústit v otevřenou válku. V této válce strana zajišťuje nezbytnou organizaci, směřování a disciplínu proletářských sil. Ačkoli je tato vrcholná konfrontace mezi třídami jistě ještě nějakou dobu vzdálená, právě nyní se na ni musíme začít připravovat, a to jak politicky, tak materiálně.

Abychom doplnili četné články již publikované v našem tisku (1), začneme zde odkazem na klasické práce marxistického hnutí.

* * *

„Marxista stojí na půdě třídního boje, a ne sociálního smíru. V určitých obdobích ostrých hospodářských a politických krizí třídní boj přerůstá v přímou občanskou válku […]. Z hlediska marxismu je zcela nepřípustné ji jakkoli morálně odsuzovat“ (2).

V těchto řádcích Lenin shrnuje základní principy, jimiž se marxisté musí řídit při analýze různých bezprostředních projevů terorismu, při hodnocení úlohy a významu „ozbrojeného boje vedeného jednotlivci a malými skupinami“. Tyto projevy se vyskytují v mnoha různých situacích, ale všechny jsou součástí neodvratitelného a nezadržitelného procesu, který, i když není vždy občanskou válkou, není nikdy sociálním smírem.

Při analýze konkrétního projevu „terorismu“ tyto principiální úvahy předem zakazují jakýkoli pokus vycházet ve svém úsudku z čehokoli jiného než z neochvějného a trvalého odporu vůči státu vládnoucí třídy – toť základní charakteristika komunistů. Zakazují nejen jakékoli otevřené vyjádření sociálního pacifismu (jak je to charakteristické pro oficiální „komunistické“ strany), ale i ty mnohem rafinovanější a nebezpečnější postoje, které se snaží uhýbat před daným problémem a odmítají otevřeně a důsledně zaujmout perspektivu třídního boje se vším, co z toho nevyhnutelně vyplývá – což je pro marxisty nutností i tehdy, když boj ještě nevypukl v otevřenou válku.

Z hlediska těchto kritérií nemohou marxisté „odsuzovat“ fenomén individuálního terorismu o nic víc než jakýkoli jiný projev dlouhodobě se projevujících krizí buržoazní společnosti. Nejprve musí ukázat jeho materiální příčiny a historické kořeny a poté si položit následující otázku: jaký význam má tento jev z hlediska třídního boje, a to nikoliv obecně nebo abstraktně, ale tady a teď? Jak je třeba o něm uvažovat s ohledem na vývoj třídního boje, který dříve či později (a dnes musíme připustit, že to nebude případ blízké budoucnosti) „v určitých obdobích ostrých hospodářských a politických krizí“ musí přerůst v občanskou válku? Jaký úkol to ukládá straně, která nesmí „vytvářet“, nýbrž vést revoluci, která musí, jak říkal Lenin, vtisknout revoluci její charakter? Jaký úkol to ukládá straně, která předem ví, že ke dni revoluce se dospěje jen nerovnoměrným průběhem vzestupů a pádů s prvotními a spontánními malými střety, které budou předcházet velké bitvě, straně, která nemůže tuto bitvu řídit, pokud se na ni aktivně nepřipravila tím, že pracovala na ujmutí se vedení těchto předběžných bojů? Zejména, jak musí strana reagovat na ty, kteří redukují celý třídní boj na terorismus a činí z něj jediný prostředek činnosti třídní strany, a to za předpokladu, že by při takové perspektivě bylo stále možné hovořit o straně. Ti, kdo odmítají násilí obecně, ozbrojený boj obecně a terorismus obecně, jsou z povahy věci mimo marxismus, ale k tomu, aby měl někdo právo nazývat se marxistou, nestačí dožadovat se tohoto všeho obecně (tj. dožadovat se obecně revoluce).

Nedostatečné odpovědi „levice“

Mnoho takzvaných „levicových“ skupin předstírá, že odpovídají marxistickým způsobem na „terorismus jako absolutní metodu“ (či terorismus „jakožto princip“). Ve skutečnosti jsou však jejich odpovědi zcela nedostatečné a odhalují snahu zakrýt skutečnost, že vůči otázce násilí a terorismu obecně vystupují vyhýbavě a nerozhodně. Lenin nám ohledně této otázky podává základní vodítka, jimiž se máme řídit, v první kapitole Partyzánské války, z níž jsme citovali výše. Píše v ní:

„Začněme od začátku. Které základní požadavky musí uplatňovat každý marxista, hodlá-li zkoumat formy boje? Za prvé, marxismus se liší od všech ostatních primitivních forem socialismu tím, že nespojuje hnutí s nějakou jednou určitou formou boje. Uznává nejrůznější formy boje a přitom si je ‚nevymýšlí‘, ale jen je zobecňuje a třídí, vnáší uvědomělost do těch forem boje revolučních tříd, jež vznikají samy o sobě v průběhu hnutí. Jako nesmiřitelný nepřítel všech abstraktních formulí i všech doktrinářských receptů marxismus považuje za nutné pozorně sledovat současný masový boj, jenž s rozvojem hnutí, s růstem uvědomělosti mas a zostřováním hospodářských i politických krizí přináší stále nové a stále rozmanitější způsoby obrany i útoku. Proto se marxismus rozhodně nezříká žádných forem boje. V žádném případě se neomezuje jen na takové formy boje, které jsou použitelné a uplatňují se právě v dané situaci, nýbrž uznává, že změna dané sociální situace nutně přinese nové formy boje, které v současné době nejsou ani známy. V tomto ohledu se marxismus učí, lze-li se tak vyjádřit, z praxe mas, a ani zdaleka si nedělá nároky učit masy formám boje, které si vymýšlejí kabinentní „systematikové“. Víme, řekl například Kautsky, když studoval formy sociální revoluce, že nám nadcházející krize přinese nové formy boje, které dnes nemůžeme předvídat.

Za druhé, marxismus požaduje, aby se formy boje posuzovaly přísně historicky. Klást tuto otázku mimo konkrétní historickou situaci znamená nechápat základy dialektického materialismu. V různých momentech ekonomického vývoje a v závislosti na různých politických, národně kulturních, životních a jiných podmínkách se dostávají do popředí různé formy boje, stávají se hlavními, čímž se mění také druhořadé a vedlejší formy boje. Pokoušet se bez podrobného rozboru konkrétní situace daného hnutí na daném stupni jeho vývoje odpovědět ano či ne na otázku, jaký prostředek boje zvolit, znamená úplně opouštět marxistické pozice.“

Nestačí tedy odpovědět na teroristickou ideologii takto: vy jste pro individuální násilí a my jsme pro třídní násilí, kolektivní násilí; to je to, co odlišuje marxismus od „revolučního avanturismu“. Taková formulace je polemicky nedostatečná a má negativní dopady na práci revoluční přípravy pracující třídy. Ono zrníčko pravdy, které obsahuje, je, že pouze násilí uplatňované proletariátem je porodní bábou dějin – tedy pouze násilí jediné revoluční třídy v kapitalistické společnosti, třídy, která je ve svém obtížném boji vyzbrojena svým nepostradatelným stranickým orgánem, aby centralizovala veškeré své úsilí o své osvobození a aby všechny základní popudy, i ty „iracionální“, směřovala k cíli, jímž je uchopení moci.

Je také pravda – a to je něco, co teoretici anarchistického-spontaneistického terorismu nechápou – že tento cíl není v kterémkoli okamžiku uskutečnitelný. Lze ho dosáhnout pouze tak, že projdeme po sobě jdoucími fázemi, kdy uvidíme, že do boje vstupují nikoli malé skupinky spiklenců nebo odvážných jednotlivců, ale stále větší masy, které jsou uváděny do pohybu vůbec ne svou „uvědomělostí“ nebo vnitřním osvojením si určitého racionálního akčního plánu, nýbrž tlakem vlastních materiálních životních podmínek. Je nepopiratelné, že vrcholný projev třídního násilí, tj. povstání, které uvozuje dobytí a diktaturní uplatňování moci, může být pouze oním „uměním“, jímž musí být, aby bylo zajištěno vítězství, pouze nebude-li se opírat „ani o spiknutí, ani o stranu, ale o pokrokovou třídu“ (3). To je možné pouze tehdy, pokud se opírá o „revoluční elán lidu“ a umí využít tento „převratný okamžik v dějinách narůstající revoluce, kdy aktivita vyspělých vrstev lidu je největší, kdy řady nepřátel i řady slabých, polovičatých a nerozhodných přátel revoluce nejvíce kolísají“. Je jisté, že terorismus, ať už starý nebo nový, ať už anarchistického ražení z konce 19. století nebo Baadera a Rudých brigád dnes, tyto podmínky zcela ignoruje, neboť, jak uvidíme, nemůže je než ignorovat.

Hranice mezi individuálním a kolektivním násilím však vůbec není absolutní. Během povstání a v postupu, který k němu vede, vstupuje do boje a bojuje s nepřítelem nejen pokroková třída, ale spolu s ní i okrajové vrstvy a dílčí části „lidu“. V takové situaci je čirá sofistika stavět proti sobě individuální terorismus a kolektivní terorismus, nebo se dokonce snažit najít mezi nimi jasnou hranici. Je sofistikou předstírat, že v takovém masovém (a tudíž kolektivním) hnutí lze vyloučit nebo eliminovat násilné a teroristické iniciativy „jednotlivců a nevelkých skupin“ proletariátu. Je čistou sofistikou předstírat, že strana musí těmto akcím oponovat, namísto aby je podřídila své přímé kontrole. Je to sofistika vhodná pro akademiky a salónní revolucionáře a neslouží k ničemu jinému než k odložení revolučního násilí, revoluce a třídní diktatury na neurčito.

V roce 1906 Lenin poukázal na rostoucí počet ozbrojených akcí „jednotlivců a nevelkých skupin“, které se „zaměřují (…) na likvidaci jednotlivých osob, velitelů i nižších příslušníků armády a policie [nebo na] konfiskování vládních i soukromých peněžních prostředků“ (4). Těm, kteří byli těmito akcemi šokováni a kteří zděšeně volali proti anarchismu, blanquismu a terorismu, se dostalo této ostré Leninovy odezvy: v současné situaci jsou tyto formy boje nevyhnutelné a úkolem revoluční strany není vyhýbat se jim ze strachu, že by jimi byla dezorganizována, ale naopak dát jim organizaci, která jim fatálně chybí, a snažit dokázat je „zvládnout“ – tj. mít pod svou kontrolou (5).

Podobně v roce 1921, kdy italský proletariát vedl těžký defenzivní boj proti fašismu, aniž by však opomíjel příznivé příležitosti k protiútoku, a kdy maximalisté (6) podepsali s fašisty „mírovou dohodu“, Komunistická strana Itálie reagovala následujícím prohlášením, v němž odsoudila pokrytecké argumenty maximalistů:

„Revoluční socialismus uznává, že v určitém historickém okamžiku […] nabývá střet mezi společenskými třídami podoby občanské války. Tato válka, která je vedena všemi možnými prostředky, se projevuje zpočátku epizodicky střety jednotlivých skupinek, jejichž počet narůstá a které rozšiřují svou aktivitu a útočnou sílu. Jsou tací, kteří by v této válce chtěli nastolit pravidla rytířské cti. Nakolik jsou tyto snahy dětinské a na hony vzdálené realitě, jíž člověk útrpně čelí během boje, ukazují zkušenosti z válek a z minulých i nedávných revolucí.

Rozlišovat v této válce mezi kolektivním násilím a individuálním násilím by bylo hnidopišstvím a malicherným hašteřením se o možnosti boje, v němž by bylo možné eliminovat individuální násilí. A častěji se to rovná odmítnutí vést tuto válku. Každý, kdo se otevřeně staví proti občanské válce, popírá samotný třídní boj, neboť třídní boj podle socialistického mínění a vzhledem k příčinám, které jej vyvolávají, nemůže než nakonec vést k občanské válce. Pokud je někdo proti této válce, pak je povinen to jasně říci proletariátu, jak to dosud až příliš často činili pánové ze socialistické pravice. Pokud však někdo uznává dějinnou nutnost občanské války, pak je třeba ji přijmout se všemi výstřelky, které ji provázejí, a zároveň se pokusit ujmout se jejího vedení dodržováním politické disciplíny a předvídáním jejích vyústění“ (7).

Pokud jde o „excesy“, které oportunistická propaganda tak vehementně odsuzuje, je třeba připomenout slova, která Marx a Engels adresovali dělníkům na barikádách revoluce, kteří byli odhodláni nenechat se limitovat ve svém společném boji proti starému feudálnímu režimu cíli stanovenými buržoazií:

„Nesmějí vystupovat proti takzvaným výstřelkům, exemplárním projevům pomsty lidu na nenáviděných jednotlivcích nebo veřejných budovách, jež jsou spojeny s nenávistnými vzpomínkami, musí tyto projevy nejen trpět, nýbrž sami se ujmout jejich vedení.“ (8)

Jistě se najdou tací, kteří namítnou, že dnešní situace je jiná než v době, kdy Marx a Engels napsali tato slova. To je jistě pravda. Ve skutečnosti je jednou z našich kritik klasického i současného terorismu právě to, že není schopen pochopit, které momenty si žádají individuálního teroru, a v důsledku toho je nastolen coby metafyzický princip platný pro jakoukoli situaci a oproštěn od veškerého materiálního základu. Přesto však strana nemůže brát ohled pouze na současnost, neboť jejím úkolem je právě dnes budovat subjektivní podmínky pro revoluční boj budoucnosti. Je tedy její povinností začít již nyní připravovat své militanty a proletářský předvoj na okamžik (a není důležité, zda je tento okamžik blízký, nebo vzdálený), kdy činy „jednotlivců nebo nevelkých skupin“, ať už spontánní, nebo organizované stranou, budou sehrávat skutečnou úlohu a kdy jejich uskutečňování nesmí být brzděno odporem vůči tomuto typu akcí, který je údajně odůvodňován „principy“. Strana má povinnost připravit proletářský předvoj na „ideální“ řešení a tím je, aby strana tyto akce dokázala zvládnout (tj. mít nad nimi kontrolu) a využít je v souladu se svým posouzením aktuální situace a svou celkovou strategií. Má také povinnost připravit je na možnost – která je do jisté míry nevyhnutelná –, že k těmto činům dojde mimo její kontrolu, jakožto projevům zdravého proletářského hněvu.

Stejně jako nestačí postavit kolektivní násilí proti násilí individuálnímu, není rovněž dostačující odmítnout teorii „exemplárních činů“, která je charakteristická jak pro starý terorismus, tak dle všeho i pro jeho současnou podobu. Její prosté odmítnutí znamená dopustit se stejné chyby, jaké se dopouštějí ideologové „propagandy činu“: to, co je pouze prostředkem a někdy i účelným prostředkem, se mění v samotnou podstatu (tj. jedni ji absolutně odmítají, druzí ji absolutně prosazují). Je jisté, že revoluční situaci ani svržení nepřátelské mašinérie nadvlády nemůže přivodit ani izolovaný čin „bombového atentátníka“, ani dopad, který takový odvážný čin údajně má pokud jde o „pozvednutí uvědomělosti mas“ (nebo „lidu“, abychom použili jazyk, který je pro toto téma příhodnější).

Marxisté však tuto zcela oprávněnou kritiku nesměřují vůči aktu samotnému, nýbrž proti jeho idealizaci, proti teoretickému zdůvodnění. Avšak i marxisté, a to právě proto, že disponují teoretickými prostředky, které jim brání upadnout do takovýchto idealizací, musí uznat význam, který tyto činy mohou mít v určitých fázích třídního boje. I sporadické akce tohoto druhu mohou mít význam pro zastrašení nepřítele a co je ještě důležitější, mohou sloužit k utužení vůle proletářských bojovníků, dát jim pocítit vlastní síly a zranitelnosti nepřítele a ukázat vykořisťovaným, že režim, proti němuž se bouří, je jistě mocný, ale nikoli všemocný, byť těžko zničitelný, nikoli však nezničitelný. V určitých aspektech a v určitých mantinelech se třídní boj řídí stejnými zákony jako všechny jiné války. Nebylo nutné čekat až do naší „civilizované“ epochy, aby se zjistilo, jak zastrašování působí na útočníka i napadeného; a není od věci, že Marx a Engels označili tyto pověstné „excesy“ za „příklady“ a apelovali na komunisty, aby je nezatracovali, ale aby je podporovali a je-li to možné, aby je vedli.

Tímto aspektem se zabývá Návrh akčního programu Komunistické strany Itálie, který byl prezentován na IV. kongresu Komunistické internacionály na konci roku 1922. Návrh programu vycházel z praktických zkušeností strany v občanské válce a byl zcela v souladu s akcemi, které strana uskutečňovala v průběhu předchozích dvou let. Návrh objasňuje:

„[Fašismus] má za cíl demoralizovat a porazit proletariát prostřednictvím teroristických metod, tj. vzbuzením u proletariátu dojmu, že fašistické síly jsou neporazitelné a že je nemožné jim vzdorovat. Abychom mohli bojovat proti tomuto postupu demoralizace mas, je nutné, aby si proletariát uvědomil, že oponovat síle silou, organizaci organizací, vyzbrojování vyzbrojováním není nějaké vágní heslo, které se bude uskutečňovat až v daleké budoucnosti, nýbrž praktická a uskutečnitelná aktivita, díky níž jedině bude možné připravit se na návrat proletariátu k ozbrojeným akciím. V této oblasti činnosti si strana nestanovuje žádné principiální mantinely vyjma toho, že jakákoli akce, která není naplánována příslušnými orgány strany, musí být odmítána (a to se následně týká i jakékoli individuální iniciativy). To neznamená, že se zříkáme individuálních akcí zaměřených na konkrétní jednotlivce z tábora nepřítele nebo akcí prováděných osamocenými komunistickými soudruhy na příkaz strany. Právě naopak, neboť akcí se mohou účastnit vojenské skupiny nebo formace pouze tehdy, začnou-li do boje vstupovat velké masy. V běžném průběhu třídní partyzánské války musí strana organizovat akce jednotlivců nebo nevelkých selektovaných skupin a musí tyto akce pečlivě připravovat, aby se vyhnula nepříznivým důsledkům. Akce tohoto typu budou namířeny nejen proti ozbrojeným silám nebo fašistům, ale obecně proti vlastnictví, institucím a osobám buržoazní třídy a všem buržoazním stranám. Obecně platí, že je třeba se vyvarovat nadměrných přímých či nepřímých škod na materiálních zájmech pracujících. Cílem takových akcí by měl být odvetný úder na každý útok nepřítele proti proletářským institucím. V této oblasti musí komunistická strana vůči buržoazním institucím postupovat stejně jako fašisté vůči proletářským masám. Průvodním rysem této taktiky je, že v antifašistické kampani je důležité nepadnout do pasti fašistů tím, že budeme přehnaně zdůrazňovat zvěrstva a bezohlednost jejich jednání. Jakkoli je nutno činit fašismus odpovědným za všechny jeho akce, je třeba se vyvarovat toho, abychom zaujali plačtivý postoj, a naopak maximálně vyzdvihovat násilné akce provedené silami pod vedením strany nebo samotným proletariátem jakožto spontánní reakce na útok nepřítele“ (9).

Zopakujme ještě jednou, že kritéria, jimiž se třídní strana řídí při volbě metod jednání, nejsou moralistická kritéria. Strana rovněž nemá neomylný recept na poražení nepřítele a zajištění vítězství. Nicméně jak při útoku, tak při zoufalé obraně a dokonce i při nejbolestnější porážce se musí snažit co nejúčinněji využít „psychologických“ faktorů ve společenském boji. Přestože úloha a význam těchto faktorů během agitace ohledně ekonomických otázek a při stávkách je zcela jiná než v období otevřené nebo doutnající občanské války, hrají přesto svou roli v každé situaci a je vždy nutné brát tyto faktory v úvahu, a to nikoli proto, abychom z nich vytvořili mýtus jako idealisté, kteří vztyčili terorismus jako systém, ale naopak proto, abychom je lépe využili jako taktické prostředky.

Rok 1921 ukázal nejen to, jak nedostatečný, ale i jak nebezpečný je postoj, který šíří falešnou a malichernou kritiku terorismu, o níž jsme se dříve zmínili. Tehdy část Komunistické strany Německa (KPD) v reakci na idiotskou teorii „ofenzívy za každou cenu“ s její perspektivou finální a „nezvratné“ krize kapitalismu upadla do těch nejporaženějších defenzívních postojů – a to též „za každou cenu“. Jak se dalo očekávat, jako blanquismus, anarchismus a gangsterismus (10) stigmatizovala akty teroru a odplaty, k nimž se skupinky proletářů, pronásledovaných policií, armádou a soudy, uchylovaly, byť jen z důvodu své obrany a svého přežití – a běda jim, kdyby tak nečinily.

Na III. sjezdu Komunistické internacionály (1921) Lenin a Trockij prohlásili, že hlásat permanentní útok je sice idiotské, avšak odmítat útok celkově a „z principu“ je přímo zrada; a Internacionála, i když odsoudila útok vyhlášený coby absolutno, vzdala hold „teroristickým“ akcím Maxe Hölze. Strana, která má vést třídu, jež má dějinné poslání útoku na nepřítele a zničení jeho ústředních bašt, zcela jistě nemůže zavrhnout přímý a ozbrojený útok, aniž by jako revoluční strana spáchala vlastní sebevraždu, jakkoli chápe, že tento útok nemůže zahájit v kterémkoli okamžiku. Pointa, kterou chtěli Lenin a Trockij sdělit, však jde za toto obecné shrnutí a lze ji formulovat ve stručnosti takto: je základním pravidlem války – a nevěděl to nikdo lépe než Trockij –, že se nelze účinně bránit, zříkáme-li se a priori veškerého útoku. Ani v obranném boji nelze principiálně odmítat ofenzivní akce a o možnosti jejich zahájení se nesmí rozhodovat na základě nějakého abstraktního principu, ale na základě praktického vyhodnocení situace. Tento argument je dále rozveden v jednom z našich základních stranických textů, který byl v naprostém souladu s postojem Internacionály:

„Žádný komunista nemůže mít předsudky vůči používání ozbrojených akcí, odvetných úderů a dokonce teroru nebo popírat, že tyto akce, které vyžadují disciplínu a organizaci, musí být řízeny komunistickou stranou. Stejně tak dětinská je představa, že používání násilí a ozbrojených akcí je vyhrazeno teprve pro onen ‚významný okamžik‘, kdy bude zahájen vrcholný boj o dobytí moci. V realitě revolučního vývoje jsou krvavé srážky mezi proletariátem a buržoazií před finálním bojem nevyhnutelné; mohou mít počátek nejen v neúspěšných pokusech o povstání samotného proletariátu, ale také i v nevyhnutelných, dílčích a jen krátkodobých střetech mezi buržoazními obrannými silami a skupinami proletářů, kteří byli dohnáni k tomu povstat se zbraní v ruce, nebo mezi oddíly buržoazních ‚bílých gard‘ a dělníky, kteří jimi byli napadeni a vyprovokováni. Není rovněž správné tvrdit, že se komunistické strany musí distancovat od všech takovýchto akcí a šetřit veškerou svou sílu na finální okamžik, neboť všechny boje vyžadují přípravu a určitou dobu učení a právě v těchto prvotních akcích se musí začít formovat a prověřovat revoluční schopnost strany vést a organizovat masy.

Bylo by však chybou ze všech těchto předchozích úvah vyvozovat, že činnost politické třídní strany si lze představovat pouze jako akce jakéhosi generálního štábu, který by mohl pouhou svou vůlí rozhodovat o pohybu ozbrojených sil a jejich použití. A bylo by zcela fantaskní taktickou perspektivou domnívat se, že strana potom, co vybuduje vojenskou organizaci, by mohla v určeném okamžiku, jakmile by usoudila, že její síla je dostatečná k porážce buržoazních obranných sil, zahájit útok.

Ofenzivní akce strany je myslitelná pouze tehdy, když realita ekonomické a společenské situace vrhne masy do hnutí s cílem vyřešit problémy, které v nejširší rovině přímo souvisejí s jejich životními podmínkami; toto hnutí vytváří vlnu nespokojenosti, která se může rozvinout skutečně revolučním směrem pouze za podmínky, že strana do toho zasáhne s jasným stanovením svých všeobecných cílů a zároveň racionální a účinnou organizací své činnosti, a to včetně jejího vojenského umu. Není pochyb o tom, že i v dílčích pohybech mas se může revoluční příprava strany začít promítat do předem připravených akcí: takto jsou odvetné údery proti bílému teroru – jejichž cílem je vzbudit v proletariátu pocit, že je definitivně slabší než jeho protivník, a přimět jej zanechat revoluční přípravy – nepostradatelným taktickým prostředkem.

Bylo by nicméně dalším voluntaristickým omylem – pro který nemůže a nesmí být žádný prostor v metodách marxistické Internacionály – domnívat se, že využitím takovýchto vojenských sil, byť by byly široce velmi dobře organizované, je možno změnit poměry a uprostřed stagnující situace vyvolat zahájení celkového revolučního boje“ (11).

Tato pasáž velmi jasně poukazuje na materialistická hlediska, jimiž se marxisté musí řídit v této i ve všech ostatních otázkách třídního boje. Ukazuje, že nelze provést marxistickou kritiku ideologie terorismu, je-li předmětem kritiky „kodex akce“ teroristů (který jsou v určitých situacích nenapadnutelný a pouze je třeba jej včlenit do celkového rámce revoluční akce) anebo jejich neustále se opakující omyly v hodnocení poměrů sil. Místo toho je třeba cílit na samotné základy teroristické ideologie. V opačném případě kritika upadne do nesprávně zjednodušujícího a poraženeckého pacifismu, který tak oprávněně podnítil revoluční rozhořčení Lenina.

Když Friedrich Adler 21. října 1916 zavraždil rakouského ministerského předsedu Stürgha, Leninova reakce byla pravým opakem jakéhokoli pacifismu. Když si bral slovo na sjezdu Švýcarské sociálně demokratické strany, nechal otevřenou odpověď na otázku, zda v tomto konkrétním případě byla tato akce

„aktem teroru jako taktiky (12), jež spočívá v soustavném organizování politických vražd bez spojení s revolučním bojem mas, nebo zda je tato vražda jen jedním krokem na přechodu od oportunistické, nesocialistické taktiky oficiálních rakouských sociálních demokratů, spjaté s jejich obranou vlasti, k taktice revoluční masové akce“.

Ale bez ohledu na to, co to mohlo představovat, pokračoval:

„V každém případě jsme přesvědčeni, že zkušenosti z revoluce a kontrarevoluce v Rusku potvrdily správnost více než dvacetiletého boje naší strany proti teroru jako taktice. Nesmí se však zapomínat, že tento boj byl veden v těsném sepětí s nelítostným bojem proti oportunismu, který měl tendenci odmítat každé násilí utlačovaných tříd vůči utlačovatelům. Byli jsme vždy pro používání násilí jak v masovém boji, tak i v souvislosti s tímto bojem. Za druhé, boj proti terorismu jsme spojili s dlouholetým propagováním ozbrojeného povstání, s nímž jsme začali již mnoho let před prosincem 1905. V ozbrojeném povstání jsme spatřovali nejen nejlepší odpověď proletariátu na politiku vlády, ale i nevyhnutelný důsledek rozvoje třídního boje za socialismus a demokracii. Za třetí, neomezovali jsme se jen na to, že jsme zásadně uznali používání násilí a propagovali ozbrojené povstání. Tak například již čtyři roky před revolucí jsme byli pro to, aby masy používaly vůči svým utlačovatelů násilí, zejména při pouličních demonstracích. Snažili jsme se, aby se z každé takové demonstrace poučila celá země. Začali jsme se stále více zamýšlet nad tím, jak organizovat důsledný a soustavný odpor mas proti policii a armádě, jak jeho prostřednictvím zapojit co největší část armády do boje mezi proletariátem a vládou, jak přimět rolnictvo a vojsko, aby se na tomto boji uvědoměle podílely. To je tedy taktika, kterou jsme uplatňovali v boji proti terorismu a která podle našeho pevného přesvědčení byla korunována úspěchem“ (13).

Tato krátká rekapitulace procesu formování bolševické strany obsahuje deklaraci několika základních principů. Ty navazují na aspekty, kterými jsme se již zabývali, a vedou nás k těm, které ještě zbývá rozvést. Proto se zde na chvíli zastavme a proberme principy, které Lenin vytyčil.

Za prvé, kritika terorismu (který je lépe označovat jako „individualistický“ než „individuální“ terorismus) a za určitých okolností i otevřený boj proti němu jsou legitimní a dokonce i povinné za jediné podmínky, že jsou vždy spojeny s kritikou oportunismu a neúprosným bojem proti němu. Je příznačné, kterak tu Lenin objasnil, že rozlišujícím charakteristickým rysem oportunismu je „odmítat každé násilí utlačovaných tříd vůči utlačovatelům“. Ti, kdo zastávají takový postoj, nemají právo kritizovat terorismus; totéž platí pro ty, kdo se ohání Leninovou kritikou terorismu, avšak sami neútočí na oportunismus.

Za druhé, obě „deviace“, proti nimž muselo hnutí historicky bojovat, aby si dokázalo vytvořit třídní orientaci a pevnou třídní organizaci – tj. proti oportunistické a „teroristické“ deviaci – nelze klást na stejnou úroveň. Stejně tak, jak ukázal Lenin v roce 1920, „levičáctví“, ona „dětská nemoc komunismu“, rovněž nemůže být postavena na stejnou úroveň jako ta forma věkem sešlé degenerace, kterou je pacifistický, legalistický a reformistický oportunismus. V případě posledně zmíněné (tj. oportunismu) není co zachraňovat a vše musí být zavrženo. V případě té první („levičáctví“) můžeme zachránit přinejmenším – a to vůbec není bez významu – požadavek násilí proti utlačovatelům. Ten lze ovšem zachránit pouze tím, že ho zasadíme do všeobecného a mnohostranného hnutí proletariátu, a dokonce i lidových mas, a přizpůsobíme ho vývoji a potřebám hnutí a budeme se snažit, aby se dostalo pod „kontrolu“, a dokonce i pod vědomou iniciativu třídní strany. Jedině tak můžeme rozptýlit zmatené představy, do nichž ho jeho teoretici obalují a kteří mu, protože jsou vyjádřením mentality maloburžoazie, nevyhnutelně dodávají individualistický a spontánní charakter.

Za třetí, komunisté nezůstávají u principiálního požadavku násilí „utlačovaných proti utlačovatelům“ jakožto obecné teze, která se má dodržovat pouze v teoretické rovině. Naopak musí tento požadavek v různé míře a v různých formách rozšířit na celou škálu projevů třídního boje, od těch nejelementárnějších až po ty nejvyspělejší (14), které vrcholí ozbrojeným povstáním a uchopením a výkonem moci. Musí ideově připravit proletáře na nutnost užití násilí, aby později byli sto připravit je – a to je to podstatné – na jeho fyzické uplatnění. Proto, jak řekl Lenin, komunisté nesmí váhat uznat jako něco, co si zasluhuje naše „všechny sympatie“, i izolovaný, individualistický čin anarchistického ražení, jako byl například čin Friedricha Adlera, vyjadřuje-li takový čin jako instinktivní reakce militanta nebo skupinky militantů snahu politické organizovanosti proletariátu začít se rozhodně vymaňovat z bažiny oportunismu.

Za čtvrté, ruská zkušenost, která je opravdovým cenným historickým příkladem, přesně ukazuje, za jakých podmínek může dosáhnout „boj proti terorismu“ úspěchu a odsunout tento fenomén do ústraní. K tomu je nutné, aby organizované dělnické hnutí rostlo a sílilo, aby se jeho předvojové složky postavily na stranu boje proti vládnoucí třídě a jejímu státu a aby třídní strana získala mezi dělnickou třídou vliv, který jí umožní třídu směřovat a vést ji kupředu a agitovat ve všech jejích sektorech za celkové cíle komunismu, za jeho zásady, program a taktiku. Pak bude mít individuální terorismus jakožto specifický fenomén tendenci ustoupit do ústraní, ale jen natolik, nakolik třídní hnutí a strana převezmou od něj na sebe požadavek násilí a přetvoří jej; a jen natolik, nakolik z něj učiní jeden z taktických prostředků, které si v různé míře a různých formách vynucují různé situace, a nikoliv již jedinou metodu s rádoby zázračnými vlastnostmi. Jinými slovy, jedině překročením úzkého rámce individualistického terorismu je možné dostat se ven ze slepé uličky, do níž vede.

Nesmíme zapomínat, že tento druh terorismu se historicky ve skutečnosti objevoval v jedné ze dvou dějinných situací. Za prvé se s ním setkáváme v obdobích hluboké vnitřní společenské krize, která nabourává a znepokojuje více či méně široké vrstvy vládnoucí třídy a její podvrstvy, především intelektuály. Tyto vrstvy, neschopné zorientovat se ve stávajícím režimu a neschopné si v něm vydobýt své místo, jsou vháněny do politického a společenského dění a nakolik organizované hnutí pracující třídy, jediné revoluční, absentuje, je v útlumu nebo je příliš slabé, jsou tlačeny do pozice, kdy hrají pomíjivou roli předvoje. Při absenci polarizující síly novodobého proletariátu jsou tyto vrstvy vydány napospas svému bezprostřednímu spontaneismu a ubírají se směrem odpovídajícím společenským faktorům, kterými jsou poháněny, a jejich ideologii, která je idealistická, voluntaristická a moralistická.

Tak tomu bylo v případě v jádru „narodnického“ a blanquistického terorismu, který se objevil v 70. letech 19. století v Rusku, stejně jako v podstatě anarchistických variant, které se objevily ve Francii a Španělsku na konci 19. století po krvavé porážce Pařížské komuny a španělského republikánského hnutí (1873–1874).

Tento druh terorismu se objevil rovněž – například v letech bezprostředně předcházejících a následujících po revoluci v Rusku v roce 1905 a částečně i dnes – jako „zoufalá“ politická a moralistická reakce na převahu oportunistických proudů v dělnickém hnutí. Jak napsal Lenin v roce 1920, „anarchismus [a Lenin do tohoto pojmu zahrnul všechny odrůdy nejen anarchistického, ale i ‚lidově-osvobozeneckého‘ a blanquistického terorismu] býval často jakýmsi trestem za oportunistické hříchy dělnického hnutí. Oba nešvary se navzájem doplňovaly“ (15). Úpadek „starého“ terorismu na počátku 90. let 19. století se časově kryl s rozšířením a radikalizací stávek a zrodem prvních marxistických skupin a kroužků. Ústup „nového“ terorismu objevujícího se v letech předcházejících revoluci z roku 1905 se kryl se vzestupem dělnického hnutí, které mělo vliv na rolnictvo, a s vznikem dělnické třídní strany. Dějiny mají své neúprosné zákony, přestože to teoretikům individualistického terorismu uniká.

Dlouhý boj na dvou frontách

Je velmi důležité pochopit, jak v rámci ruské strany šla kritika individualistického terorismu ruku v ruce s neúprosným bojem proti oportunistickým tendencím, které terorismu poskytovaly objektivní opodstatnění. V letech 1898–1901 byl jednoznačný rozchod s teroristickou a konspirační anarchistickou a blanquistickou tradicí jednou z nezbytných předpokladů vzniku třídní strany. Když se však ujasnila celá složitost úkolů revolučních marxistů, co se týče celkové perspektivy i taktiky a organizace, téma revolučního teroru a jeho použití se vymanilo z temna minulosti, aby zaujalo své místo v perspektivě hnutí pokrývajícího celou společnost a v němž se pracující třída ujímá role protagonisty a vedení.

Nejprve zlom

V brožuře, kterou Lenin napsal a která vyšla v roce 1898 – právě v té brožuře, kde rozpracoval úlohu proletariátu v dvojí revoluci s takovou jasností, že o významu účasti proletariátu v demokratické revoluci nemohlo být pochyb – se můžeme dočíst následující:

„Blanquistické tradice spiklenectví jsou u narodovoljovců nesmírně silné, tak silné, že si politický boj nedovedou představit jinak než ve formě politického spiknutí. Sociální demokraté však nemají tak omezené názory; ve spiknutí nevěří a myslí si, že doby spiknutí už dávno minuly, že redukovat politický boj na spiknutí znamená jednak jej nesmírně zužovat, jednak volit nejnevhodnější metody boje.“

Jádrem kritiky je tedy „omezenost“ obzoru „spiklenců z principu“, nikoliv jeho „nelegitimnost“; nikoli „neadekvátnost“ prostředků, které přijímají a jejich „nedůslednost“ v absolutním smyslu. Bylo nutno překročit slepou uličku jejich jednání a jejich teoretických postulátů, aby se mohla rozvinout mnohostranná činnost ruských sociálních demokratů, činnost, která

„tkví v tom, že propagují učení vědeckého socialismu, že šíří mezi dělnictvem správné chápání současného společenskoekonomického zřízení, jeho základů a vývoje, různých tříd v ruské společnosti, jejich vzájemného vztahu, vzájemného boje těchto tříd, úlohy dělnické třídy v tomto boji a jejího poměru k zanikajícím a rozvíjejícím se třídám, k minulosti a budoucnosti kapitalismu, dějinného úkolu mezinárodní sociální demokracie a ruské dělnické třídy. S propagací je nerozlučně spjata agitace mezi dělníky (…). Agitace mezi dělnictvem spočívá v tom, že se sociální demokraté účastní všech živelných akcí v rámci boje dělnické třídy, všech srážek dělníků s kapitalisty kvůli pracovní době, mzdě, pracovním podmínkám atd.“ (16)

Již v roce 1900, kdy Lenin vytyčil rámcovou linii, po níž se bude v příštích letech ubírat obrovská práce teoretické výzbroje ruské strany, se v brožuře Naléhavé úkoly našeho hnutí zabýval choulostivými problémy „období rozkolísanosti, období pochybností, které vedou až k negaci vlastní existence“, které zachvátilo ruskou sociální demokracii, a přičítal je chybné orientaci v každodenní praktické činnosti strany. Tato rozkolísanost a pochybnosti měly jeden ze dvou důsledků: buď je „dělnické hnutí odtrhováno od socialismu“ tím, že se dělníkům pomáhá vést ekonomický boj, aniž by jim vysvětlily „socialistické cíle a politické úkoly hnutí jako celku“; nebo je „socialismus odtrhován od dělnického hnutí“ tím, že se tvrdí, že jelikož se dělníci údajně omezují jen na ekonomický boj, musí boj proti vládě vést „inteligence jen svými vlastními silami“. Omyl ekonomismu plodí jako protiváhu omyl, který redukuje politiku na konspirační aktivity, a obráceně. Chceme-li se dát revoluční cestou, musíme překonat tyto dvě deviace a odbourat jednostranný charakter činností tím, že je budeme organizovat na základě celkového taktického plánu, v němž má vše svou vlastní roli. Lenin píše:

„Náš hlavní a základní úkol je napomáhat politickému rozvoji a politické organizaci dělnické třídy. Každý, kdo tento úkol odsunuje do pozadí, kdo mu nepodřizuje všechny dílčí úkoly a jednotlivé metody boje, se ocitá na nesprávné cestě a hnutí vážně poškozuje. A odsunují jej za prvé ti, kdo vyzývají revolucionáře k boji proti vládě v jednotlivých spikleneckých kroužcích odtržených od dělnického hnutí. Za druhé ti, kdo zužují obsah a rozmach politické propagandy, agitace a organizace, kdo považují za možné a vhodné předkládat dělníkům ‚politiku‘ jen ve výjimečných chvílích jejich života, jen při výjimečných příležitostech (…).

…sociální demokracie si nesvazuje ruce a neomezuje svou činnost na nějaký předem vymyšlený plán nebo způsob politického boje – uznává všechny prostředky boje, hlavně když odpovídají reálným silám strany a umožňují dosahovat za daných podmínek nejlepších možných výsledků. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může jednotlivá stávka přerůst v politickou demonstraci, v politické vítězství nad vládou. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může se povstání v jednotlivém místě rozrůst ve vítěznou revoluci“ (17).

V roce 1901, kdy byly položeny programové základy strany a stanoveny obecné linie její taktiky („taktika-jako-plán“ – Co dělat?), bylo třeba naléhavě řešit problém organizačních úkolů. Jakou roli v tomto kontextu hraje terorismus? Lenin opět nepřistupuje k otázce abstraktně, ale uvažuje o ní ve vztahu k perspektivám, úkolům a celkovým cílům hnutí a ve vztahu ke stupni rozvoje vůdčího orgánu hnutí, tedy strany. Právě v tomto světle nahlíží na danou otázku v článku Čím začít?. Může určitý taktický prostředek, například terorismus, přispět k posílení hnutí, nebo přináší rizika jeho oslabení či dokonce zničení? Lenin píše:

„Teroru jsme se nikdy zásadně nezříkali a nemůžeme se ho zříkat. Je to jedna z bojových akcí, která může být v určité fázi boje, za určitého stav vojska a za určitých podmínek zcela vhodná, a dokonce nezbytná. Ale podstatné je právě to, že terorem se dnes vůbec nemyslí jedna z operací bojující armády, operace úzce spojená a zkoordinovaná s celým systémem boje, nýbrž samostatný a na jakékoli armádě nezávislý prostředek individuálního útoku. Vždyť neexistuje-li ústřední organizace a jsou-li místní revoluční organizace slabé, teror ani ničím jiným být nemůže. Proto tedy jednoznačně prohlašujeme, že tento prostředek boje je za daných okolností nevhodný a neúčelný, protože odvádí nejaktivnější bojovníky od jejich skutečného a pro celé hnutí nejdůležitějšího úkolu, že je to prostředek, který dezorganizuje nikoli vládní, ale revoluční síly. (…) Rozhodně nechceme říci, že jednotlivé odvážné údery nemají žádný význam, ale naší povinností je co nejenergičtěji varovat před nadšením pro teror, před tím, aby byl uznáván za hlavní a základní prostředek boje, k čemuž dnes tak silně inklinuje až příliš mnoho lidí.

(…) Jinými slovy: naše strana nemůže nyní vyzývat všechny síly k útoky, nýbrž k vytvoření revoluční organizace schopné sjednotit všechny síly a vést hnutí nejen fiktivně, ale i skutečně, tj. takové organizace, která by byla vždy připravena podpořit každý protest a každý výbuch a využít jich k znásobení a posílení bojových sil schopných vést rozhodný boj.“ (18)

Dále, překonání úzkého rámce individualistického terorismu

Dělnické hnutí může překonat onen úzký rámec, k němuž jej omezují síly, jejichž pojetí se upíná k bezprostředním okolnostem a jejich proměnám, jen pokud překoná svůj vlastní spontánní immediatismus. Dva póly této spontánnosti, z nichž oba vedou k podřízení hnutí buržoazní politice, jsou právě ekonomismus a terorismus. Dělnické hnutí může tuto spontánnost přemoci a překonat pouze osvojením si revolučního marxistického programu, jenž je obhajován se zarputilou pevností a neustálou neoblomností stranou a houževnatou prací vnášen do řad hnutí. O tom napsal Lenin v knize Co dělat? následující:

„V předchozí poznámce jsme srovnávali ‚ekonomistu‘ a nesociálně demokratického teroristu, kteří se náhodou shodli. Avšak, všeobecně řečeno, vnitřní spjatost mezi nimi není jen nahodilá, nýbrž nutná. (…) ‚Ekonomisté‘ a dnešní teroristé mají společné to základní: je to právě ono poddávání se živelnosti, (…). Na první pohled se naše tvrzení může zdát paradoxní: tak velký je zřejmě rozdíl mezi lidmi, kteří zdůrazňují ‚všední každodenní boj‘, a mezi lidmi, kteří vyzývají k nejobětavějšímu individuálnímu boji. Ale není to paradox. ‚Ekonomisté‘ a teroristé se poddávají různým pólům živelného hnutí: ‚ekonomisté‘ živelnosti ‚čistě dělnického hnutí‘ a teroristé živelnosti vášnivého rozhořčení inteligence, která nedovede anebo nemá možnost spojit revoluční práce v jeden celek s dělnickým hnutím.

(…) Politická činnost má svou logiku, nezávislou na vědomí těch, kdo s nejlepšími úmysly vyzývají buď k teroru, nebo k tomu, aby se vlastnímu hospodářskému boji vtiskl politický ráz. Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími, a v tomto případě nejsou dobrá předsevzetí ještě nic platná proti živelné snaze jít ‚cestou nejmenšího odporu‘…

(…) teroristé i ‚ekonomisté‘ podceňují revoluční aktivitu mas…, přičemž jedni horlivě pátrají po vykonstruovaných ‚podněcujících prostředcích‘, kdežto druzí mluví o ‚konkrétních požadavcích‘. Ani jedni, ani druzí nevěnují dostatečnou pozornost zvyšování své vlastní aktivity při politické agitaci a organizaci odhalování politických poměrů.“ (19)

V následujících kapitolách („Jaký typ organizace potřebujeme?“ a „‚Spiklenecká‘ organizace a ‚demokratismus‘“) Lenin ukazuje, v jakém kontextu přestává být individuální teroristická akce tím, čím je spontánně, tj. projevem „revolučního avanturismu“. To je možné pouze v rámci komplexní a organizované činnosti strany; strany, která si je vědoma celého rozsahu svých vlastních úkolů a je připravena použít všech schůdných prostředků ve své propagandě a agitaci zaměřené na všechny vrstvy společnosti a dotýkající se všech vztahů mezi třídami a všech vztahů mezi těmito třídami a státem; strany, která pracuje na tom, „co sbližuje a stmeluje v jeden celek živelně ničivou sílu davu a vědomě ničivou sílu organizace revolucionářů“. Lenin píše:

„silná revoluční organizace je bezpodmínečně nutná právě proto, aby upevnila hnutí a uchránila je před možností nepromyšlených útoků. Právě nyní, kdy takovou organizaci nemáme a kdy se rychle a živelně šíří revoluční hnutí, objevují se již dvě naprosté krajnosti (které se, což se dalo očekávat, ‚setkávají‘): hned naprosto neudržitelný ‚ekonomismus‘ a hlásání umírněnosti, hned právě tak neudržitelný ‚excitační teror’,… (…) už [se] vyskytují sociální demokraté, kteří před oběma krajnostmi kapitulují. Není na tom nic překvapujícího, mimo jiné také proto, že ‚hospodářský boj proti zaměstnavatelům a vládě‘ revolucionáře nikdy neuspokojí a protikladné krajnosti se budou vždycky objevovat hned tu, hned tam. Jen centralizovaná bojová organizace, která důsledně provádí sociálně demokratickou politiku a uspokojuje takříkajíc všechny revoluční instinkty a snahy, může ochránit hnutí před nepromyšleným útokem a připravit útok slibující úspěch“ (20).

Aby nebylo pochyb a aby nikdo nemohl využít jeho slov k odkládání zahájení boje, doplnil Lenin v září 1902 následující jednoznačné řádky:

„Sociální demokracie bude vždy varovat před avanturismem a nelítostně odhalovat iluze, které nutně končí úplným rozčarováním. Musíme mít na paměti, že revoluční strana je hodna svého jména pouze tehdy, když skutečně vede hnutí revoluční třídy. Musíme mít na paměti, že každé lidové hnutí má nekonečně rozmanité formy, že neustále vytváří nové formy a odhazuje staré, že pozměňuje nebo nově kombinuje staré i nové formy. A naší povinností je aktivně se podílet na tomto vypracovávání metod a prostředků boje. (…) V zásadě jsme vůbec neodmítali násilí a teror, ale žádali jsme, aby se připravovaly takové formy násilí, které by počítaly s bezprostřední účastí mas a které by tuto účast zajišťovaly. Nezavíráme oči před obtížností tohoto úkolu, ale budeme jej vytrvale a houževnatě plnit a nenecháme se odradit námitkami, že to je ‚neurčitá vzdálená budoucnost‘. Ano, pánové, my hájíme i budoucí, a ne pouze minulé formy hnutí. Dáváme přednost dlouhé a namáhavé práci, má-li budoucnost, před ,snadným’ opakováním toho, co už minulost odsoudila.“ (21)

Dlouhá a namáhavá práce, má-li budoucnost… O tři roky později, 26. září 1905, věnoval Lenin krátký entuziasmem nabitý článek „Od obrany k útoku“ zprávě o akci, dnes by se řeklo „speciálního komanda“, v Rize, přímořském městě u Baltského moře. Sedmdesát lidí zaútočilo na ústřední věznici, zabilo a zranilo několik dozorců; osvobodili dva politické vězně a podařilo se jim stáhnout bez velkých ztrát. Lenin píše:

„V tomto okamžiku průkopníci ozbrojeného boje nejen slovy, nýbrž i skutky splývají vjedno s masami, stavějí se do čela proletářských družin a oddílů, ohněm a mečem občanské války vychovávají desítky lidových vůdců, kteří zítra, v den dělnického povstání, budou moci svými zkušenostmi a svou hrdinskou odvahou být nápomocni tisícům a desetitisícům dělníků. (…)

Naše kořist: dva revoluční vůdcové vysvobození ze zajetí. Ale vždyť to je přece skvělé vítězství!!! Opravdové vítězství v boji s nepřítelem ozbrojeným od hlavy až k patě. To už není spiknutí proti nějaké nenáviděné osobě, to není akt pomsty, výbuch zoufalství nebo pouhá ‚zastrašovací akce‘, nikoli, to je promyšlený, připravený, z hlediska poměru sil uvážený začátek operací oddílů revoluční armády. Naštěstí už minuly doby, kdy neexistoval revoluční lid a revoluci ‚dělali‘ pouze jednotliví revolucionáři, teroristé. Puma už přestala být zbraní jednotlivce ‚atentátníka’. Stává se nezbytnou součástí výzbroje ozbrojeného lidu.“ (22)

Aby bylo možné dosáhnout tohoto bodu a opakovat tuto dílčí akci ve větším měřítku, aby bylo možné přejít od individuálního terorismu k masovému terorismu, který ten první přejímá a zúročuje, bylo zapotřebí dosáhnout vyššího stadia, než jakého dosáhlo hnutí, které v roce 1905 zachvátilo velké masy. Bylo zapotřebí strany, která se již popasovala s problematikou ozbrojeného povstání a partyzánské války (přičemž ta je právě bojem jednotlivců či skupin za použití revolučního teroru). Bylo zapotřebí, aby strana tuto problematiku měla již vyřešenou a aby na základě přijatých závěrů postavila přípravu na budoucnost. Přestože tato budoucnost byla třeba vzdálena na několik let, přestože jí třeba měly předcházet odrazující faktory a porážky, dokázala ji strana díky své marxistické metodě předjímat a připravovat se na ni – a po „generální zkoušce“ z roku 1905 se nakonec naplnila v říjnu 1917.

„Generální zkouška“ z roku 1905

Není proto divu, že Lenin označil ruskou revoluci v roce 1905 za „generální zkoušku“ revoluce v roce 1917. Ve skutečnosti to byla generální zkouška pro proletariát, který si během onoho roku plného dramatických otřesů odzkoušel všechny možné formy boje: od demonstrací po pouliční boje, od izolovaných a lokálních stávek po generální stávky, od městských a venkovských vzpour po pokusy o povstání, od opovážlivých útoků na věznice a zbrojnice po vzpoury v armádě a zejména v námořnictvu, od bezprostředních organizací po vytvoření prvních sovětů dělnických zástupců. Pro stranu to byla rovněž generální zkouška: jak boj dramaticky gradoval, strana zdokonalovala své teoretické, programové a taktické zbraně stavějíc problematiku ozbrojeného povstání (a „umění povstání“) na pořad dne se vším, co to obnášelo nejen v průběhu samotného povstání, ale i při přípravě na něj. A nebyla-li strana sto prověřit tyto zbraně v samotném víru událostí, dokázala je předat coby nehmotný odkaz Rudému říjnu roku 1917.

Ve sledu revolučních událostí ztratilo násilí a teror, včetně toho, které uplatňovali „jednotlivci a nevelké skupiny“, svůj voluntaristický, idealistický a „blanquistický“ charakter. Bylo na bolševicích, aby obhajovali násilí a teror právě v takovémto kontextu a postavili se nejen proti zapřisáhlým oportunistům, ale i proti verbálním revolucionářům, tj. proti menševikům a samotnému Plechanovovi.

Revoluce sotva vzplanula, když Lenin na III. sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany, který se konal v Londýně od 17. dubna do 10. května 1905 (podle juliánského kalendáře od 12. do 25. dubna), předložil rezoluci „Návrh resoluce o postoji SDDSR k ozbrojenému povstání“. Třebaže později souhlasil se zmírněním některých formulací a zpřesněním jiných, přetiskujeme ji zde:

„1. proletariát je již svým postavením nejpokrokovější a nejdůslednější revoluční třídou a je tedy povolán sehrát úlohu vůdce a vedoucí síly ve všeobecně demokratickém revolučním hnutí v Rusku;

2. pouze splnění této úlohy v revoluci zajistí proletariátu nejvýhodnější pozici pro další boj za socialismus proti majetným třídám rodícího se buržoazně demokratického Ruska;

3. tuto úlohu může proletariát splnit jen tehdy, zorganizuje-li se pod praporem sociální demokracie v samostatnou politickou sílu a bude-li vystupovat ve stávkách a demonstracích co nejjednotněji,

usnáší se III. sjezd SDDSR, že jedním z hlavních úkolů strany v této revoluční situaci je organizovat síly proletariátu k přímému boji proti samoděržaví prostřednictvím masových politických stávek a ozbrojených povstání a vytvořit s tímto cílem informující a řídící aparát. Proto ukládá jak ústřednímu výboru, tak i místním výborům a svazům, aby začaly připravovat masovou politickou stávku a zároveň také organizovat zvláštní skupiny, které budou obstarávat a rozdělovat zbraně, vypracují plán ozbrojeného povstání a budou je bezprostředně řídit. Tento úkol může a musí být plněn tak, aby nejen neutrpěla sebemenší újmu veškerá práce spjatá s probouzením třídního uvědomění proletariátu, ale aby byla naopak prohloubena a úspěšně rozvinuta“ (23).

Je to právě revoluce, která „poučí lidové masy“. Problémem pro stranu je zjistit, bude-li ze své strany schopna „něčemu naučit revoluci“ (24). Dokud existuje dělnické hnutí, má strana dvojí úkol: jednak vyzbrojit proletariát „palčivou potřebou ozbrojit se“ pro svůj cíl, kterým je uchopení moci, jednak „přivést ty, kteří si to uvědomují, k nutnosti organizace a plánovitého jednání, k nutnosti zvážit celou politickou situaci“. V „normální“ situaci strana vždy staví vůči šlechetné, ale bezmocné vůli „okamžitě se vypořádat s buržoy a jejich lokaji“ sílu „organizace a kázně, sílu uvědomění a vědomí toho, že individuální vraždy jsou nesmyslné, že ještě nenastal čas opravdového lidového revolučního boje, že pro to není vhodná politická situace“. Za takových poměrů strana „nikdy neřekne: Ozbrojujte se!, ale vždy a závazně (…) [lid] vyzbrojuje palčivou potřebou ozbrojit se a zaútočit na nepřítele“. Ovšem v revoluční situaci, jakou byl rok 1905, tatáž strana „následující revolučně iniciativní dělníky, vytyčuje heslo Do zbraně!“ (25).

Tato pasáž jasně ukazuje postoj revolučních marxistů. Je opakem postoje „šarlatánů“, kteří se vyhýbají (nebo se jednou provždy zřekli) za každé situace propagovat nutnost přípravy na toto ozbrojené povstání, bez něhož je dobytí moci a následný přechod k socialismu pouhou fantasmagorií. Je rovněž opakem postoje voluntaristů, kteří v kterémkoli okamžiku pozvedají zbraně nebo vyzývají proletáře k ozbrojenému vystoupení, aniž by se seriózně zabývali skutečným poměrem sil. Jestliže ti první si zasluhují zavržení, protože reálně opustili revoluční perspektivu, ti druzí představují neefektivní a dezorganizující faktor, protože si osobují ambice nahrazovat jimi samotnými věcnou povahu situace, jež rovněž sestává ze síly třídy a revoluční strany. Navíc v průběhu povstaleckých vystoupení je marxistický postoj opakem jak těch, kteří si pletou povstání s bojem určitých jednotlivců proti jiným jednotlivcům, tak těch, kteří třebaže v podstatě obhajují nutnost povstání, nechtějí jej organizovat v živoucím nitru všeobecného třídního boje, neboť, byť si to nechtějí přiznat, „se strachem myslí na to, aby [jej] nemuseli provést‘“.

S tímto neoblomně zastávaným postojem Lenin sleduje s nadšením a vášnivou jasností nekonečně rozmanitý a složitý vývoj revolučního boje, zaznamenává z něj ponaučení a ukazuje marxistickým militantům, jak převzít „úlohu vůdce a vedoucí síly“ ve všech oblastech, včetně (ale nejen) vojenské přípravy. Citujme několik pasáží jeho postřehů a instrukcí. V srpnu 1905 napsal:

„Můžete si, pánové, sebevíc ohrnovat nos nad nočními útoky a podobnými ryze taktickými vojenskými otázkami, můžete se sebevíc pošklebovat ‚plánu‘ vyhlásit stálou pohotovost tajemníků nebo i řadových členů organizace pro případ mimořádných vojenských akcí, život si žádá své, revoluce učí, přitahuje a burcuje i nejzkostnatělejší pedanty. Vojenské otázky, až po ty nejdetailnější, se za občanské války musí studovat a zájem dělníků o tyto otázky je jev naprosto přirozený a zdravý. Hlavní štáby (nebo členové organizace mající stálou pohotovost) se musí organizovat. Rozestavování stráží a rozmisťování oddílů – to všechno jsou ryze vojenské funkce, to všechno jsou počáteční operace revoluční armády, to všechno je organizování ozbrojeného povstání, organizování revoluční moci, která se v těchto drobných přípravných akcích, v těchto malých potyčkách zoceluje a zakaluje své síly, zkouší je, učí se bojovat a připravuje se k vítězství“ (26).

I těmto mimořádně složitým problémům je třeba neodkladně čelit. Avšak ani v té nejútočnější Leninově pasáži není ani stopy po „avanturismu“ či přehnané ukvapenosti:

„Povstání – to je velké slovo. Výzva k povstání je nesmírně vážná věc. A čím složitější je společenský systém, čím organizovanější je státní moc, čím dokonalejší je vojenská technika, tím je nepřípustnější, aby se takové heslo razilo lehkomyslně. Řekli jsme již nejednou, že revoluční sociální demokraté se chystali vydat toto heslo už dávno, ale jako přímou výzvu je vydali až teprve tehdy, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o závažnosti, šířce a hloubce revolučního hnutí, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o tom, že věci spějí k rozuzlení v doslovném smyslu slova. (…) Heslo povstání je heslo vyzývající k řešení materiální silou, a takovouto silou je za současného stavu evropské kultury jedině vojenská síla. Toto heslo nelze razit dříve, než dozrají celkové podmínky převratu, dříve než se jasně projeví pobouření mas a jejich odhodlání k činům, dříve než vnější okolnosti dospějí k zjevné krizi. Ale když už bylo jednou toto heslo vydáno, pak už by bylo přímo hanebné od něho couvat zpátky, zase jen k morální síle, zase jen k jedné z podmínek vzrůstající připravenosti k povstání, zase k jednomu z ‚možných přechodů‘ atd. atd. Nikoli! Jakmile byly jednou kostky vrženy, musí se skoncovat se všemi vytáčkami a musí se co nejširším masám přímo a otevřeně vysvětlit, jaké jsou teď praktické podmínky úspěšného převratu“ (27).

Opět je třeba umět se z revoluce poučit a něco ji naučit. Je třeba umět se poté, co se s chladnou hlavou zhodnotí situace a určí se okamžik, energicky rozhodovat. Je třeba začít jednat před hnutím mas, ale až poté, co je myšlenkově a materiálně připravíme na nutnost nevratného rozhodnutí. Nelze si představovat, že si masy vystačí samy se sebou, ani že si strana vystačí sama se sebou, natož pak její „vojenské křídlo“, jež podle některých teorií nahrazuje samotnou stranu. Revoluční proces je poznamenán bouřlivou erupcí společenských sil, které si razí cestu tisíci směry, které vytvářejí a znovu tvoří, opouští a následně znovu obnovují organizační formy, v nichž jejich energie postupně hledají směřování a disciplínu. Každá z nich má vliv na ostatní: všechny na sebe vzájemně působí. Všechny stojí nebo padají v tomto procesu společně.

V červenci 1906 první revoluční vlna opadla, ale vše nasvědčovalo tomu, že se znovu silně vzedme. To se zdálo být tak bezprostřední, že bolševici byli nuceni otevřeně bojkotovat volby do dumy, jež byly zamýšleny jako pojistka proti hněvu dělníků a rolníků. V té chvíli Lenin upozornil na skutečnost, že „posledním slovem“ masového hnutí v průběhu posledního čtvrtletí roku 1905 byla politická generální stávka. Ukázal, že tato stávka byla jistě nezbytnou podmínkou pro vývoj stavu vysokého společenského pnutí, ale navzdory tomu by zůstala nedostačujícím faktorem, pokud by nezavdala příčinu k povstání. To bylo vyvoláno právě tím, že politická generální stávka se střetla s protivníkem, který si byl vědom, že vytahuje svou poslední kartu: „nezávisle na naší vůli, navzdory jakýmkoli ‚direktivám‘ přemění zostřená revoluční situace demonstraci ve stávku, protest v boj a stávku v povstání“. A teprve vývoj tohoto vzestupného řetězce událostí, jehož články se vzájemně prolínají, bude sto postavit nutnost dobytí moci před široké masy s naprostou jasností.

Na konci roku 1905 jsme byli svědky toho, jak ze stávky vzešly sověty dělnických delegátů jakožto orgány masového boje. Ale „pod tlakem nutnosti se z nich velmi rychle staly orgány všeobecného revolučního boje proti vládě“: ty se „nezadržitelně přeměnily v orgány povstání“. Jsou-li však sověty „nezbytné k stmelení mas, k jejich sjednocení pro boj, k šíření stranických (nebo po dohodě stran vytyčovaných) hesel politického vedení, k zainteresování, probuzení a získání mas“, „nestačí však k organizování sil pro přímý boj, k organizování povstání v nejužším smyslu slova“. Ba co víc, samotné přežití sovětů předpokládá existenci „vojenské organizace k jejich obraně, k uskutečnění povstání, bez něhož by byli všechny sověty i všichni volení zástupci mas bezmocní“. Vytváření těchto vojenských orgánů samozřejmě nemůže být dílem pouze sil strany: organizace mas „do lehkých, mobilních, malých bojových jednotek prokáže, až se věci dají do pohybu, velmi velkou službu, pokud jde o obstarávání zbraní“ (28).

To však stále nestačí. Moskevské povstání v prosinci 1905 ukázalo, že se Plechanov mýlil, když naříkal nad tím, že „se nemělo sahat ke zbraním“; události jasně ukázaly, že naopak ke zbraním „se mělo sáhnout s mnohem větší rozhodností, energií a útočností“ a že je třeba řídit se Marxovými instrukcemi, že „povstání je umění a že hlavním pravidlem tohoto umění je co nejodvážněji, co nejodhodlaněji a co nejrozhodněji útočit“. Povstání také prokázalo, že o vážném boji nemůže být řeč, „nestane-li se revoluce záležitostí širokých mas a nezachvátí-li také armádu“. Navíc prokázalo, že tento „boj o armádu“ nebude vybojován jako „jednorázový akt“, ale že vítězství bude výsledkem dlouhého, houževnatého, „odvážného, obratného a ofenzívního“ boje, který v okamžiku povstání bude „také fyzický boj“ (29).

A konečně obráceně, ozbrojené povstání, vrcholný bod všeobecného masového revolučního boje, je nemyslitelné bez činnosti „malých, pohyblivých oddílů – desítičlenných, trojčlenných nebo dokonce dvojčlenných“. Tato činnost je ve vlastním smyslu „taktikou partyzánské války“ a je právě dána a nezbytná vzhledem k vývoji moderní vojenské techniky, a to jak jako předzvěst, tak jako součást povstání jako takového:

„A partyzánská válka, masový teror, který se od prosince takřka nepřetržitě šíří po celém Rusku, nesporně masám pomohou naučit se v budoucím povstání správné taktice. Sociální demokracie musí tento masový teror uznat a včlenit jej do své taktiky, musí jej ovšem organizovat a kontrolovat, podřizovat jej zájmům a podmínkám dělnického hnutí a všeobecného revolučního boje a zároveň musí potlačovat a nelítostně vymycovat ‚lumpenproletářské‘ výstřelky této partyzánské války, s nimiž se tak skvěle a nemilosrdně vypořádali Moskvané ve dnech povstání a Lotyši ve dnech proslulých lotyšských republik.“ (30)

Je třeba mít na paměti, že k povstání lze dospět až ve vrcholném stadiu dlouhé řady demonstrací a stávek, a to jak na poli ekonomickém, tak politickém; že armádu je možné dostat na svou stranu až na vrcholu úsilí proletariátu o ozbrojení a přezbrojení; že oddíly na obranu sovětů mohou být skutečně organizovány až na vrcholu formování a zevšeobecnění sovětů atd. Vše se vzájemně propojuje, vše se sbíhá v závěrečném aktu povstání. To je ona ohromná perspektiva, kterou Lenin zaujímá v návrhu Taktické platformy k sjednocovacímu sjezdu SDDSR a která nemá nic společného s krátkozrakým a úzkoprsým viděním individualistického a voluntaristického terorismu. Po nové rezoluci o Ozbrojeném povstání, která shrnuje body, jež jsme právě připomněli, navrhl slavnou rezoluci o Partyzánských bojových akcích, zcela překrucovanou těmi, kdo dnes tvrdí, že se na ni odvolávají. Zní takto:

„Vzhledem k tomu, že

1. od prosincového povstání téměř nikde v Rusku nedošlo k úplnému zastavení vojenských akcí, jež se nyní projevují jednotlivými partyzánskými útoky revolučního lidu proti nepříteli;

2. tyto partyzánské akce jsou za existence dvou nepřátelských ozbrojených sil a za dočasné převahy běsnících vojenských pochopů nejen nevyhnutelné, ale zároveň dezorganizují nepřítele a přispívají k přípravě dalších otevřených a masových ozbrojených akcí;

3. tyto akce jsou nezbytné také pro bojovou výchovu a vojenský výcvik našich bojových družin, které za prosincového povstání nebyly, jak se na mnoha místech ukázalo, na tuto pro ně novou činnost prakticky připraveny,

konstatujeme a navrhujeme sjezdu, aby schválil tyto závěry:

1. Strana musí uznat partyzánské bojové akce družin, jež jsou jejími složkami nebo jsou na ni napojeny, v nynějším období za zásadně přípustné a účelné.

2. Partyzánské bojové akce musí být co do svého charakteru přizpůsobeny úkolu vychovávat v povstání kádry vůdců dělnických mas a osvojovat si zkušenosti v útočných a nenadálých vojenských akcích.

3. Za nejpřednější a nejbližší úkol při takových akcích je třeba považovat rozbití vládního, policejního a vojenského aparátu a nemilosrdný boj proti aktivním černosotňovským organizacím, jež se uchylují k násilnostem a zastrašování obyvatelstva.

4. Přípustné jsou rovněž bojové akce s cílem zmocnit se peněžních prostředků nepřítele, tj. absolutistické vlády, a použít je pro potřeby povstání, přičemž je nutno bedlivě dbát, aby byly co nejméně poškozovány zájmy obyvatelstva.

5. Partyzánské bojové akce se musí provádět pod kontrolou strany, a to tak, aby se zbytečně neplýtvalo silami proletariátu a aby se zároveň přihlíželo k podmínkám dělnického hnutí v daném místě a ke smýšlení širokých mas“ (31).

Právě všechny tyto aspekty (které anarchistický či blanquistický voluntarismus a romantismus se vším svým individualismem systematicky ignorují) přisuzují „partyzánské akci“ a „masovému terorismu“ roli, kterou nelze oddělit od povstaleckého boje za uchopení moci. Tato tvrzení nás přivádějí zpět k našemu výchozímu bodu, k citátům z Leninovy Partyzánské války a našeho textu Strana a třídní akce, které jsme vzpomněli v první části tohoto článku. Poté, co jsme zrekapitulovali na rovině teoretického boje i praktických instrukcí dějiny bolševismu od jeho zrodu až po předvečer boje o moc v revoluci roku 1905 – předchůdkyně revoluce roku 1917 –, můžeme kriticky zhodnotit nejen individualistický terorismus obecně, ale i jeho současné verze.

Marxistická metoda a otázka terorismu

Zvolili jsme-li tuto nepřímou cestu, bylo to proto, abychom objasnili postoj marxismu k terorismu, postoj, který, jak poznamenal Trockij ohledně role spiknutí v revolučním procesu, je rozporuplný pouze navenek: principiální kritika individuálního a romantického terorismu jde ruku v ruce s obhajobou násilí a teroru v rámci celkové strategie pracující třídy na dobytí moci. Proti lavině samoúčelných falzifikací nejrůznějších politických skupin reagujících na činy Frakce Rudé armády (Německo) nebo Rudých brigád (Itálie) lze bojovat pouze na tomto základě.

Marxismus odmítá všechna vysvětlení společenského fenoménu terorismu, která se neopírají o materialistickou analýzu a jejichž materiální základ musí marxisté naopak vysvětlit. Připustíme-li, že individualistický terorismus je čistě a jednoduše produktem určité ideologie, bylo by nutné hledat objektivní kořeny této ideologie: všechny ideologie jsou odrazem materiální reality. Připustíme-li, že individualistický terorismus je systematickým výsledkem „tajných intrik“ „protistrany“, bylo by třeba vysvětlit, proč taková „provokace“ nachází tak úrodnou půdu. Připustíme-li, že terorismus je (obecně, a nikoli jen v několika sporadických patologických případech) „politickou variací“ běžné kriminality, bylo by stále nutné vysvětlit jak tento výsostně společenský fenomén kriminality, jakož i neméně společenský fenomén její politické „přeměny“.

Marxismus ze své strany spojuje fenomén individuálního terorismu se zcela přesným historickým a společenským kontextem – v opačném případě by neměl právo nazývat se vědou. Při vší úctě k těm, kteří se vydávají za marxisty, ačkoli prosazují nebo navrhují jako marxistická například i ona výše uvedená „vysvětlení“, musíme konstatovat, že právě tímto přístupem se marxismus při studiu teroristických akcí i teroristických „teorií“ vždy řídil.

Nejčastěji marxismus nacházel kořeny terorismu v bouřlivé vnitřní krizi samotné vládnoucí třídy, v krizi, která nutí ke vzpouře i samotné syny a dcery etablovaného řádu, včetně těch z nejvyšších vrstev, ale především těch nižších, bezprostředněji zasažených nebo ohrožených rozvíjejícím se nebo blížícím se společenským zemětřesením: intelektuály, studenty a obecněji, jakmile kapitalismus dospěl do určitého stádia nebo je v procesu svého rozvoje, městskou maloburžoazii. Vzácněji a až druhotně nacházel tyto kořeny v živelné a spontánní reakci (například první tajné spolky) rodící se dělnické třídy proti dramatickým převratům všech tradičních životních a pracovních podmínek, které způsobovala primitivní akumulace kapitálu a rozvoj velkého průmyslu. V konkrétním případě Rudých brigád v Itálii je pupeční šňůra spojující je se studentským hnutím, zvláště pak s rokem 1968, tedy s maloburžoazně smýšlejícím společenským prostředím, očividná.

Nakolik marxismus poznává a chápe kořeny tohoto jevu, je jediný schopen jej historicky vysvětlit, byť zároveň přistupuje k jeho drtivé porážce na teoretické úrovni. Jedině marxismus je schopen rozpoznat symptomatických význam událostí, které nutně probíhají nejen nezávisle na vůli, rozhodnutích a vědomých cílech aktérů zaujímajících přední místo na společenské scéně, ale i proti jejich vůli, rozhodnutím a vědomým cílům. A pozitivní či negativní význam, který je třeba těmto událostem přisoudit, závisí pro marxismus na materiálních danostech konkrétní historické situace, nikdy ne na abstraktních úvahách a už vůbec ne na moralistických soudech! Je zjevné, že idealisté takovému pohledu nemohou rozumět.

Podívejme se na několik historických příkladů marxistické kritiky. V roce 1847 Engels spolu s Marxem rozcupoval Heinzenovu „tyranovraždu“ a odsoudil marnou snahu svrhnout existující politické a společenské vztahy odstraněním velké či malé „osobnosti“, která ve skutečnosti není původcem, ale produktem těchto vztahů. A v letech 1878–1879 tentýž Engels vítal známky blížící se revoluce v Rusku, která pro jistotu „začne (…) nahoře, v paláci, mezi zchudlou a frondérskou šlechtou“, ale která, jakmile se dá do pohybu, „strhne rolníky a pak uvidíte scény, před nimiž budou blednout ty, které se odehrály v roce 1793“; tentýž Engels vítal „silnou konspirativní činnost v armádě a dokonce i na carském dvoře“; a tentýž Engels mluvil o „politické vraždě“ jakožto „jediném prostředku, který mají inteligentní, čestní a charakterní lidé na obranu proti agentům neslýchaného despotismu“ (32).

Navíc, zatímco Engels v letech 1875–1894 vedl nemilosrdnou kritiku narodnické ideologie v Rusku a jejích blanquistických kořenů, aby tím položil teoreticko-programové základy orgánu rodícího se proletariátu, komunistické strany, byl to opět on sám, kdo v roce 1885 psal o sudu střelného prachu, kterým se carská říše stala:

„Je to jeden z výjimečných případů, kdy hrstka lidí může provést revoluci; to znamená malým nárazem zvrátit celý systém, jehož rovnováha je víc než labilní (abych použil Plechanovovy metafory) a uvolnit tak jinak bezvýznamným činem výbušné síly, které se pak už nedají spoutat. Jestliže tedy blanquismus – fantazie, že celou společnost převrátí akce malé spiklenecké skupiny – měl kdy určité oprávnění, pak je to rozhodně v Petrohradě. Jakmile se jednou prach zapálí, jakmile se uvolní síly a potencionální energie národa se přemění v kinetickou (opět oblíbený a výtečný obraz Plechanovův) – budou lidé, kteří minu zapálili, výbuchem strženi a ten bude tisíckrát silnější než oni a bude si hledat ventil, kde to bude možné, jak rozhodne ekonomická potence a rezistence“ (33).

V pesimistických podmínkách po roce 1850 Marx opačně odsuzoval voluntaristické sny Schappera a Willicha („musíme se dostat k moci hned – nebo si můžeme rovnou lehnout za pec!“), sny, ve kterých neviděl ani nejmenší náznak příznivého stavu. Obdobně Engels odsuzoval sny, jimž se oddávali blanquističtí komunardi v Londýně, kde nalezli útočiště, v době vrcholného ústupu, jenž následoval po potlačení Pařížské komuny.

Marx a Engels však současně vysvětlovali tyto sny z materialistického hlediska, ze zoufalé situace dělnické třídy, která byla po strašlivých porážkách v letech 1848–1849 v Německu a 1871 ve Francii uvržena do stavu bezmoci a zbavena dokonce i „práva na svobodu slova, tisku a sdružování“. A jako důsledek oné šlechetné, leč bezmocné vůle (blanquisté totiž nechápali, že dělnická třída se z této situace dostane až „za 15, 20 nebo 50 let“, a to ještě jen pod podmínkou, že bude pracovat na budování proletářské strany budoucnosti), usilovali o okamžité vybřednutí z této situace pomocí voluntaristického aktu.

Ve všech případech je pochopení fenoménu terorismu – jako činu nebo jako teorie – nezbytnou podmínkou pro jeho překonání prostřednictví třídně orientované a materialistické vize revolučního procesu a role, kterou v tomto procesu hraje strana. Toto pochopení je o to nutnější, neboť romantický terorismus nachází nejen volné pole působnosti, ale takřka své opodstatnění vzhledem k absenci či momentálnímu útlumu jediné dějinné síly, která je schopna polarizovat „výbušné energie“ dřímající ve společnosti (ať už jde o dovedení buržoazně demokratické revoluce v rámci dvojí revoluce do nejzazších důsledků, nebo o uskutečnění proletářské a komunistické revoluce), tedy proletariátu jednajícího jako třída.

Dále je třeba zdůraznit, že přísný ortel vynesený marxisty se nevztahuje na terorismus obecně, nýbrž na jeho specifickou podobu, kterou mu dávají ti, kdo podle Marxovy výstižné definice s odkazem na Schappera a Willicha nahrazují „materialistický názor idealistickým“, pro něž „místo skutečných poměrů stává se jí hybnou pákou revoluce pouhá vůle“ (34). To, co nás od nich odlišuje, není otázka, zda je třeba použít násilí a teror, ale skutečnost, že máme odlišné, ba dokonce zcela opačné pojetí revolučního procesu, třídního boje a třídní války. V našem pojetí teroristický či exemplární čin, odvážný útok, realizovaný dokonce „jednotlivci nebo skupinami“, když ne přímo vzmáhajícími se masami, vedenými a pokud možno organizovanými stranou, nachází své přirozené místo a svou přínosnou funkci – stejně tak i „konspirace“, která je nezbytným aspektem povstání –, protože vše je zasazeno do dějinného cyklu, který není možné redukovat na úroveň… jakéhosi puče.

Základním předpokladem marxistického pojetí je, že střet tříd se nerozhoduje na rovině práva, ale na rovině síly, síly, jejímž nejvyšším vyjádřením je revoluční, autoritářské a centralizované násilí, které útočí na kapitalistický stát a které se po dobytí moci přeměňuje v jinou formu systematického a plánovaného násilí, v proletářskou třídní diktaturu. To je význam proslulých slov z Kapitálu: „násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná novou společností“ – a ti pacifističtí akademici, kteří by rádi tvrdili, že Marx a Engels si nepředstavovali, že tato slova budou mít své zjevné konsekvence, a kteří tvrdí, že obhajoba násilí byla naopak výmyslem Lenina (který je házen do jednoho pytle se Stalinem), šíří pouhopouhou směšnou a opovrženíhodnou lež.

Pro pořádek je třeba říci, že v Londýně po roce 1850 se Marx a Engels odvrátili od voluntaristických revolucionářů, kteří byli zaměstnáni obrazným sestavováním „budoucí prozatímní vlády“, zatímco „nastalo nové dosud nevídané období průmyslové prosperity“ a základna společenských poměrů byla „tak pevná a… tak buržoazní“ (35). Ovšem v žáru revolučních bojů předchozích let, inspirován potřebami boje, a nikoli abstraktním přemítáním či „svobodným rozhodnutím“, to byl Marx, jehož buržoazie označila za doktora rudého teroru, kdo napsal: „existuje jen jeden prostředek, jak zkrátit, zjednodušit a zkoncentrovat vražedné smrtelné křeče staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti, jen jeden prostředek – revoluční terorismus“! A jestliže proletariátu není vlastní „kanibalismus“ buržoazní kontrarevoluce, stejně tak pohrdá pokrytectvím, s nímž tato kontrarevoluce zastírá krutost svých represálií. „Jsme bezohlední, a nežádáme žádné ohledy od vás,“ řekl Marx pruským policistům, kteří zakázali vydávat Neue Rheinische Zeitung, „až přijde řada na nás, nebudeme terorismus nijak přikrášlovat“ (36).

V roce 1850 Marx a Engels přerušili ve Svazu komunistů organizační svazky se Schapperem a Willichem, muži – které přesto osobně obdivovali –, kteří „podstrkují revoluční frázi na místo revolučního vývoje“; věnovali se přípravě „opoziční strany budoucnosti“, proletářské třídní strany, pro budoucnost, o níž věděli, že je dosti vzdálená, a obhajobě důsledně nezávislých postojů. Ale v březnu téhož roku ve slavném Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů dali této straně závazný pokyn, že „ozbrojení veškerého proletariátu puškami, karabinami, děly a střelivem musí být provedeno okamžitě“, protože dobře věděli, že „včerejší spojenci“ jsou současnými, a tím spíše budoucími nepřáteli. Prohlásili, že „zbraně a střelivo [se] nesmějí za žádnou cenu dávat z rukou, každý pokus o odzbrojení musí být v krajním případě zmařen násilím“. Stručně řečeno konstatovali, že „dělníci (…) musí být ozbrojeni a organizováni“ (37). V témže roce Engels v Revoluci a kontrarevoluci v Německu stanovil závaznou taktickou zásadu, že „povstání je umění“, což je v protikladu k představě povstání vydaného napospas vlastní živelnosti, připraveného o centralizaci, a tím i o účinnost, zásadu, která si vynucuje jednat „co nejrozhodněji a přejít do ofenzívy“ (38).

V roce 1874 marxisté vskutku nemilosrdně odsoudili voluntarismus, který panoval mezi blanquisty v exilu. V Třídních bojích ve Francii (1850) však Marx poukazuje na Blanquiho jako na muže, který v očích buržoazie po právu zosobňoval – a to je ta nejlepší pocta, jíž se mu mohlo dostat – děsivý přízrak „vyhlášení permanentnosti revoluce, (…) třídní diktatury proletariátu“ v bouřlivých dnech roku 1848. V roce 1861 ho Marx opět vyzdvihuje jako „hlavu a srdce proletářské strany ve Francii“ (39), a to proto, že se neváhal postavit nepříteli na jeho vlastním poli, na poli síly, a tedy i násilí.

V roce 1871, s očima upřenýma na šlechetný příklad komunardů, napsal Marx Kugelmannovi, že „podlehnou-li, bude to jen proto, že jsou tak ‚velkodušní‘“, a to především proto, že nechtěli „začínat občanskou válku“ okamžitým pochodem na Versailles (40). Dnes se oportunisté třesou při představě, že by Rudé brigády mohly případně – jen si to představte – rozpoutat občanskou válku! Po porážce Komuny Marx znovu volal po tom, aby se ve „válce ujařmených proti jejich utlačovatelům, jediné oprávněné válce v dějinách“, užívalo právě takových metod, jakými jsou otevřená odplata, zastrašování a teror, které ohavná vládnoucí třída uplatnila proti poraženým, aniž by váhala jedinou vteřinu dát svým jednotkám rozkaz „zabíjet, pálit a ničit“ (41). Co se týče Engelse, který v roce 1874 kritizoval „revoluční frazérství“ blanquistů, ten samý rok připomněl odpůrcům autority, že:

„Vždyť revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen existuje; je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bodáky a děly, to jest prostředky neobyčejně autoritativními; a jestliže vítězná strana nechce přijít o plody svého boje, musí udržovat své panství strachem, který nahánějí reakcionářům její zbraně. Byla by se Pařížská komuna udržela třeba jen jediný den, kdyby se nebyla opírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoazii? Co naopak Komuně právem nevytýkáme, že této autority neužívala v dostatečné míře?“ (42).

Můžeme to říci jasněji než takto? Nepředjímá snad těchto několik úryvků vybraných z nepřeberného množství jiných impozantní události Rudého října a občanské války, dovedené k vítězství pod vedením „barbarů“, „asiatů“, či dokonce „jakobínů“, jimiž měli být Lenin a Trockij?

Neslučitelnost marxismu a individualistického terorismu

Protože je si vědom společenských kořenů individualistického terorismu, může marxismus bez potíží definovat a kritizovat jemu vlastní ideologii, která řídí jeho jednání.

Na této rovině a s přihlédnutím nikoli ke konkrétnostem jeho projevů za určitých daných okolností, nýbrž k jeho historickým stálostem, nabývá „odlišnost“ mezi teroristickým romantismem a marxismem neslučitelnosti a rozdíly se stávají antitezemi. Ve svém boji či své instinktivní reakci proti zavedenému řádu za sebou příslušníci společenských vrstev, kde individualistický terorismus nachází svou živnou půdu – střední vrstvy včetně inteligence – osudově vlečou břemeno ideologických pohnutek vlastních jejich společenskému původu jakož i tomu odpovídajících forem jednání. Jako jednotlivci se bouří proti tíze výrobních, společenských a politických struktur, které „lidskou bytost“ stále více dusí (a které ji dusí tím více, čím více se společnost dušuje, že ji osvobozuje, má k ní úctu a umožňuje její rozvinutí). Třebaže používají střípky z marxistické terminologie, třebaže se dovolávají „proletariátu“ a mluví o „boji za komunismus“, zasazují svou vzpouru osudně pod prapor „buržoazního individualismu naruby“, onoho „individualismu jako základu celého světového názoru anarchismu“ (43), v němž Lenin rozpoznal samu podstatu jedné z ideologických větví narodnického terorismu. Nezbytným doplňkem tohoto individualismu (zde se připojuje k druhé větvi, terorismu povýšenému na systém, blanquismu) je idealismus ve výkladu dějin a voluntarismus v teoretickém pojímání prostředků akce, jež mají modifikovat jejich chod, což ostatně Marx kritizoval u Schappera a Willicha.

V centru tohoto vidění světa nejsou žádné třídy, ani žádné výrobní způsoby a výrobní vztahy, nýbrž naopak nijak spojená individua. Na rozdíl od tříd, které jsou nutně nuceny jednat na základě materiálních potřeb, tito jedinci údajně jednají v důsledku „svobodné volby“ a rozhodnutí své vůle. Proti „zlu“, moci a privilegiím, jimž se těší jednotliví utlačovatelé a vykořisťovatelé, staví své morální rozhořčení, vášnivou vůli, sílu myšlenky a model „spravedlivější“ společnosti, který si usmysleli utlačovaní a vykořisťovaní jedinci.

Zde nalézáme trojí „nepochopení“, které Lenin odhalil v anarchistickém pojetí a které se podepsalo již na předmarxistické a antimarxistické stránce blanquismu, jak to podtrhl Engels ve své kritice blanquistických emigrantů v Anglii: „socialista pouze citem, který sympatizuje s utrpením lidu, [Blanqui] nemá však ani socialistickou teorii, ani určité praktické návrhy na sociální nápravu“. Tento trojí nedostatek pochopení – nedostatečné „pochopení příčin vykořisťování; (…) pochopení vývoje společnosti vedoucího k socialismu; (…) třídního boje jako tvořivé síly k uskutečnění socialismu“ – zrcadlí idealistickou vizi revolučního procesu. Tato vize vychází z hrubých a bezprostředních faktů o vztahu utlačovaný–utlačovatel, vykořisťovaný–vykořisťovatel, ovládaný–vládce, který je společný všem společnostem rozděleným v třídy, a tedy nezávislý, na konkrétní společnosti, v níž člověk žije a jedná, a není sto jej překročit. Není schopna vysledovat materiální příčiny, které tento vztah určují, nikoliv abstraktně a odtrženě od jeho historické látky, ale v současném způsobu výroby a společenského života. Není schopna vysledovat třídní síly, které ze svého nitra plodí moderní způsob výroby a které nezadržitelně směřují k jeho svržení. Není tudíž schopna dospět k cestám a prostředkům, které jediné umožní těmto silám probít se z jejich skořápky, a dospět k cílům, které samotný vývoj tohoto výrobního způsobu činí současně možnými a nutnými. Následkem toho je odsouzena motat se v bludném kruhu iluzí a deziluzí, z něhož má za to, že bude schopna uniknout „aktem vůle“, který bude zároveň destruktivní i tvůrčí.

Proto Lenin dělá paralelu mezi ekonomismem a terorismem: jsou to dva projevy, jen zdánlivě protikladné, stejného zásadního podřízení se živelnosti, bezprostřední situaci. Zatímco „ryze ekonomický“ (odborový) boj redukuje historický střet mezi proletářskou třídou a buržoazní třídou se všemi jeho nezbytnými konsekvencemi na prostý spor mezi námezdními pracujícími a šéfy, čímž je omezen jeho obzor, „ryze teroristický“ boj vidí pouze spor mezi porobeným a vládcem (s korunou či bez ní) a redukuje tento historický střet, z nějž očekává „lidštější“ společnost, všeobecně na spor mezi otrokem a pánem.

Staví-li se teroristické akce (které dnes, zejména v Evropě, pramení z rozplynutí snu roku 1968 o „anti-moci“ či „alternativní moci“, obdobně jako ruský nihilismus pramenil ze zklamání těch, kteří chtěli v 70. letech 19. století „chodit mezi lid“) svou okázalostí proti tupé aktivitě ekonomismu, mají nicméně stejný ideologický horizont, který zůstává sevřen uvnitř rámce společenského uspořádání, proti němuž oba věří – uznáváme, že upřímně – bojují. A je-li terorista „hoden větší úcty“ než ekonomista vzhledem k tomu, že je vzbouřencem, je rovněž mnohem abstraktnější: uvažuje v termínech, které platí bez rozdílu pro otrokářskou, feudální nebo kapitalistickou společnost, a podle toho i jedná.

Mylné představy teroristů na této úrovni nevyhnutelně bují, a to nikoli náhodou. Je nevyhnutelné, že se domnívá, že „zasahuje stát přímo v jeho nitru“, zasahuje-li určitou osobu jeho aparátu, nebo naopak mechanismus výroby, zasahuje-li určitého jejího představitele. Je nevyhnutelné, že si plete síť zájmů, vztahů a institucí, na nichž spočívá buržoazní společnost, s hierarchií či přímo nějakou „klikou“, s pouhým a prostým souborem jedinců, který právě proto může být ohrožen odvážnými počiny nějakého jiného seskupení jedinců.

Je nevyhnutelné, že si plete revoluci se spiknutím vyvolených, jejichž cílem je svrhnout celosvětové spiknutí zlovolných jedinců. Nevidí, že v pevně spjaté struktuře ekonomické základny a společensko-politické nadstavby je onen lidský aparát označovaný jako výkonná moc pouze souborem zaměnitelných, obměnitelných a vlastně neustále nahrazovaných postav sloužících neosobní, historicky podmíněné mašinérii.

Je nevyhnutelné, že terorista odlišuje od celku určitou část – „centrum moci“, tu a tamtu vládu či stranu – a představuje si, že „rozloží“ celek tím, že rozloží jednu jeho část (ani na to klasická bomba či modernější únos zcela jistě nestačí…). Je nevyhnutelné, že určité skupiny (obzvláště v Evropě) spatřují zlo v nadnárodních korporacích, jejichž odstranění by učinilo stále ještě kapitalistický svět akceptovatelným.

Je nevyhnutelné, aby revoluční či kontrarevoluční úroveň poměrů poměřoval dle ukazatelů úrovně vlastního zanícení; co záleží na spletité souhře poměrů sil, je-li to pouhá vůle, která je vyvolává a řídí? Přemrštěné zhodnocení dějinných událostí ze strany nemarxistického a antimarxistického teroristy v žádném případě není důsledkem „omylu v analýze“. Naopak, je mu vrozené, je součástí jeho naturelu a jeho smyslu existence („raison d’être“).

Nejenže se toto podřízení živelnosti promítá do bezmocné snahy zanechat škrábanec na obrněném krunýři „systému“; nejenže individualistický terorismus není sto dezorganizovat protivníka, i když mu může způsobit nesporné potíže, stejně tak však není sto organizovat společenské síly, za jejichž představitele a obhájce se vydává. Ba co hůř, přispívá celkově k jejich dezorganizaci.

Takto ruští narodnici šířili mýtus o lidu a především o ruském rolníkovi, který měl být „instinktivním revolucionářem“; který si stále zachovával nedotčené občinové instituce, jež byly údajně předstupněm budoucí socialistické společnosti, a který byl údajně připraven vydat se na svou slavnou pouť, pokud bude rozbit obrněný krunýř ryze politické a policejní nadstavby, tj. ruské samoděržaví. Tkačov, čelný představitel tohoto proudu, měl kupříkladu za to,

„‚že je jen třeba současně na několika místech probudit nahromaděný pocit rozhořčení a nespokojenosti, který… stále vře v hrudi našeho lidu‘. Pak ‚dojde už samo sebou k sjednocení revolučních sil a boj… musí skončit příznivě pro věc lidu. Praktická nutnost, instinkt sebezáchovy‘ vytvoří už samy sebou ‚pevný a nerozborný svazek mezi protestujícími občinami‘“

Engels mu na to odvětil:

„Snazší a příjemnější revoluci si vůbec nelze představit. Stačí udeřit na třech, čtyřech místech současně a ‚instinktivní revolucionář‘, ‚praktická nutnost‘, ‚instinkt sebezáchovy‘ udělají všechno ostatní ‚už samy sebou‘. Proč při této hravé lehkosti nebyla revoluce už dávno provedena, lid osvobozen a Rusko proměněno ve vzornou socialistickou zemi, to je prostě nepochopitelné.“ (44)

S několika drobnými úpravami výraziva nalezneme tentýž mýtus vyjadřovaný v ideologii současných teroristů, kteří i když mluví o „proletariátu“, systematicky jej směšují s lidem: vše, co je třeba udělat, je zahájit náš útok, proletariát je na svém místě, připraven, povstane samovolně; vše, co je třeba udělat, je vzepřít se, socialismus je své pozici, připraven, vzedme se samovolně.

Uvažovat tímto způsobem znamená ignorovat veškeré dějiny dělnické třídy, které na historické škále sestávají z řady postupů vpřed a porážek. Znamená to ignorovat závažnost těchto zvratů, stále přetrvávající brzdný efekt coby dědictví minulosti a zběhnutí celých zástupů vůdčích osobností k nepříteli. Znamená to ignorovat vliv buržoazní ideologie, nepřetržitě šířené ze všech vysoce postavených stolic, a rozkladné účinky „konkurence mezi námezdními dělníky“. Znamená to ignorovat obtíže uskutečnění „skoku“ – neboť je třeba učinit skutečný skok – z ryze ekonomického boje do boje politického, boje o moc a ignorovat nemožnost (navzdory jakékoli impozantní vůli) budovat uvnitř buržoazní společnosti ostrůvky alternativní moci. Znamená to zapomenout, že tato strana nevzniká přímo během boje a nerodí se spontánně a že nečeká na to, až její program – program osvobození proletariátu – vyplyne z přemítání nějaké „ozbrojené frakce“; že svou roli vůdčího orgánu revoluce může sehrát jen potud, pokud bude existovat před samotnou revolucí, a to jak na rovině programu (který není možné vymýšlet dnes, jelikož byl zformulován před půldruhým stoletím), tak na rovině praktické organizace. A znamená to zapomenout, že strana musí sehrát tuto roli, aby revoluce, vypukne-li, opět nebyla poražena.

Co je třeba udělat tady a teď uvnitř pracující třídy, která se konečně v některých oblastech světa teprve začíná zbavovat břemene oportunismu, který ji podřizuje buržoazii, pracující třídy, která se sotva začíná bránit na bezprostřední ekonomické úrovni a která si ještě neklade otázku své fyzické sebeobrany? Co je třeba udělat uvnitř pracující třídy, která se pracně snaží znovu objevit nejelementárnější metody a nástroje třídního boje a znovu zbudovat ty orgány odborového odporu, které dlouhé období kontrarevoluce zlikvidovalo nebo hluboce zdeformovalo? Co je třeba udělat, aby se krok za krokem potíral a odstraňoval nejen vliv otevřené třídní spolupráce, ale i reformismu a jeho tisíců „levicových“ variant? Jaký může být vztah mezi bezprostředním bojem, který je dnes pracující třída nucena vést na stále obtížném a nepříliš příznivém terénu, a „ozbrojenou organizací“ strany, která může existovat pouze ve fázi velmi vysoce napjaté společenské situace (45), a to pouze jako „vojenské křídlo“ této politické strany? Je možné skrze tyto nejzákladnější boje, skrze tyto prvotní pracné krůčky, vybudovat skutečnou solidaritu mezi dělníky, nezaměstnanými a zcela nemajetnými, ponechanými nuzně přežívat ať už jakýmikoliv krajními prostředky, budeme-li je ohlupovat nereálnou perspektivou bezprostředně blížící se revoluce? Jaký má být náš soud nad ruským, kubánským, jugoslávským, vietnamským nebo albánským „socialismem“ a nad „socialistickými“ hávy revolučních národně-demokratických hnutí, jejichž ideologie se mísí s anarchistickým a blanquistickým dědictvím současného teroristického romantismu? Cožpak není třídní strana nepostradatelná nejen pro uchvácení moci, ale i pro vedení a výkon proletářské diktatury? Není snad nutné tuto stranu znovu budovat v linii kontinuální tradice, již je zpětně strana povinna znovu předat pracující třídě v její celistvosti a neměnnosti, zbavené všech deformací a pokřivení nabalených jak zprava, tak „zleva“? A konečně, co je to komunismus, který tolik lidí degraduje na špatnou kopii kapitalismu?

Všechny tyto a mnohé další problémy zůstávají i nadále nevyřešenými otázkami mezi tím, co se vydává za „revoluční předvoj“. Chceme-li nyní směřovat k revoluci, je nezbytné dát na tyto otázky jasnou a pevnou odpověď. Naši současní teroristé nevědí o revoluci o nic víc než jejich předchůdci. Jediné, co dokážou říci, je, že je třeba zasáhnout stát v jeho nitru (nebo v tom, o čem se domnívají, že je jeho nitrem), přičemž prostě a jednoduše ignorují obrovské, někdy i prosté a ne vždy spektakulární, leč zásadní úkoly revoluční přípravy.

Ignorovat tyto problémy a tyto úkoly nebo spoléhat na otřesy bezuzdného teroru při jejich řešení znamená nejen vyhýbat se obtížné a zcela nezbytné práci na přípravě subjektivních podmínek revoluce, ale i fakticky si idealizovat stav programové a taktické dezorganizace a dezorientace, v němž se dnes pracující třída nachází. Nejenže to znamená, jak řekl Plechanov v roce 1884 (ve svém revolučním období), odvrácení „naší pozornosti od nejdůležitějšího cíle – organizace dělnické třídy pro její boj proti jejím současným i budoucím nepřátelům“ (46), ale znamená to popírání samotné nezbytnosti této organizace. To znamená, že dezorganizaci, které bylo docíleno reformistickým oportunismem, zvyšuje teroristický romantismus svou vlastní dezorganizací a svou vlastní beztvárností, kterou nemůže zakrýt ani hřmot revolučních frází a dávek ze samopalů.

Jak Trockij velmi správně napsal:

„V podstatě je v každé třídní společnosti rozporů dost, aby bylo lze v jejich skulinách sestrojit spiknutí… Samotné spiknutí, i když se mu podaří zvítězit, může přinésti jenom to, že se vystřídají u vlády jednotlivé kliky téže vládnoucí třídy, anebo ještě méně: že se vystřídají vládní figury. Vítězství jednoho sociálního řádu nad druhým bylo v dějinách způsobeno vždy jen hromadným povstáním… Masy několikráte nastupují a ustupují, než se rozhodnou k poslednímu útoku. (47)“

Uvědomíme-li si, že to Trockij řekl o období, které bylo již předrevoluční, můžeme pochopit, jak těžkou a dlouhou přípravnou práci máme dnes před sebou. Právě tohoto těžkého úkolu se musíme ujmout a právě jemu musíme věnovat maximum svých sil. Revoluční vyústění bude výsledek dlouhého a namáhavého tažení, a nikoliv důsledek prostého šťouchnutí zasazeného do struktury kapitalismu, která je navzdory svým narušeným základům stále pevná.

Individualistický terorismus odmítá nastoupit na tuto cestu. Právě v tomto odmítnutí spočívá jeho „pomatenost“ – a nikoli v obhajování dějinné nutnosti násilí, což pobuřuje naše udatné demokraty, kteří jsou sami vždy připraveni jej bez zábran použít k obraně buržoazních institucí. Je to právě toto odmítnutí, které je odsouzením terorismu.

Co potřebují masy?

V žádném případě nepředstavuje rozpor to, že individualistický idealismus, který charakterizuje doktrínu a praxi romantického terorismu jak v minulosti, tak dnes, se v určitém bodě své dráhy pokouší vymanit z bludného kruhu své reálné izolace a věří, že se může „promítnout do hnutí mas“, jak se například píše v rezoluci Rudých brigád z února 1978. Tento pokus naopak potvrzuje jeho náturu, kdy buď fantazíruje, že aktivizuje hnutí mas, aby se do něj pak sám zasadil, nebo se vydává za „špičku ledovce“ již probíhajícího hnutí. V obou případech pouze pozvedá svůj vrozený voluntarismus na vyšší úroveň, aby jej mohl lépe spojit se spontaneismem. Teroristé sní o tom, že začnou organizovat „dělnickou moc v továrnách, obytných čtvrtích a věznicích“ právě teď a že budou působit prostřednictvím své vojenské organizace jako ocelová pěst daná k dispozici této nové moci.

Historie se opakuje. V létě 1902 musel Lenin svádět boj se socialisty-revolucionáři:

„Socialisté-revolucionaři se div nepotrhají, když hájí teror, jehož nevhodnost tak jasně dokázaly zkušenosti ruského revolučního hnutí, a když prohlašují, že uznávají pouze teror spojený s prací mezi masami a že se jich proto netýkají argumenty, kterými ruští sociální demokraté vyvraceli (a na dlouhou dobu vyvrátili) účelnost tohoto způsobu boje“ (48).

S velebením případů ozbrojených „soubojů“ s představiteli moci socialisté-revolucionáři prohlašovali:

„…vyzýváme k teroru nikoli místo práce mezi masami, nýbrž právě v zájmu této práce a současně s ní“.

Leninova odpověď je o to poučnější, že vychází ze situace, která se radikálně liší od té dnešní. Tehdy byly masy prakticky na pokraji vzpoury. Závažný problém, kterému revoluce čelila, spočíval v tom, jak vyplnit mezeru oddělující vzmáhající se masové hnutí a křehkost organizace, která nebyla schopna v této chvíli, nikoli přímo vést, nýbrž reagovat na jeho nejelementárnější potřeby směřování, organizace a politické připravenosti v širokém slova smyslu. Nuže, „nepochopení úlohy organizace a výchovy“ bylo pro Lenina a marxismus vždy jedním z charakteristických rysů anarchismu. Ekonomisté, v zajetí immediatistické vize hnutí, redukují revoluční úkoly na každodenní intervenování do ekonomických bojů. Teroristé, „na rub převrácení ekonomisté“, stižení nemocí analogické neschopnosti, zužují tyto úkoly na spektakulární hrdinské činy. Oba ignorují naléhavé potřeby, současně jak nenápadné, tak i působivé, tohoto hnutí, pro něž, jak sami tvrdí, se obětují. Oba maří subjektivní podmínky pro posílení orgánu, bez něhož je hnutí odsouzeno k motání se v kruhu, to znamená třídní strany.

Dnes zažíváme dlouhodobé dopady sociálnědemokratické a stalinistické kontrarevoluce, které tak znesnadňují znovuzrození autentického „hnutí mas“ a které především s hrozivou tíhou působí na obnovu programových, taktických a organizačních základů revoluční třídní strany. Proto mají Leninova slova, napsaná v době obrovského společenského napětí, kdy se pokládaly základy budoucí říjnové strany, dnes ještě větší aktuálnost.

„Jak jsme už mnohokrát dokazovali, vyvěrá tato chyba z nepochopení [socialistů-revolucionářů] základního nedostatku našeho hnutí. (…) Vyzývat v době, kdy revolucionáři nemají dostatek sil a prostředků k vedení povstávajících mas, k takovému teroru, podle něhož mají jednotlivci a kroužky, které se navzájem neznají, organizovat atentáty na ministry, znamená, že se tím nejen maří práce mezi masami, ale že se tato práce dokonce přímo dezorganizuje.“

A svým obvyklým způsobem posuzování nejobtížnějších teoretických otázek z hlediska činnosti strany Lenin vysvětlil:

„Kdo skutečně vyvíjí svou revoluční činnost v sepětí s třídním bojem proletariátu, ten velmi dobře ví, vidí a cítí, jaká spousta bezprostředních a přímých požadavků proletariátu (a lidových vrstev, jež jsou schopny ho podporovat) zůstává neuspokojena. Ten také ví, že se na mnoha místech, v celých obrovských oblastech pracující lid doslova hrne do boje a že jeho elán přichází nazmar, protože revoluční organizace nemají dost literatury a vůdců, nemají síly a prostředky. A my se ocitáme – vidíme to, že se ocitáme – ve stejném proklatém bludném kruhu, který jako zlý osud tak dlouho svíral ruskou revoluci. Na jedné straně přichází nazmar revoluční elán nedostatečně uvědomělého a neorganizovaného davu. Na druhé straně vyznívají naprázdno výstřely ‚nepolapitelných jedinců‘, kteří ztrácejí víru v možnost kráčet v jedné řadě a v jednom šiku s masami a pracovat s nimi ruku v ruce“ (49).

Proto Lenin (jak jsme uvedli výše) postavil proti „‚snadnému‘ opakováním toho, co už minulost odsoudila“, tj. proti „pouze minulým formám hnutí“, to, co „má budoucnost“, „budoucí (…) formy hnutí“. Proto, vyhlásiv „rozhodný a nelítostný boj socialistům-revolucionářům“, mimo jiné napsal:

„Žádné slovní ujišťování a zapřísahání nemůže vyvrátit nesporný fakt, že nynější teror, jak ho uplatňují a propagují socialisté-revolucionáři, nikterak nesouvisí s činností mezi masami, s činností ve prospěch mas a společně s masami, že organizuje-li strana teroristické akce, odvádí to naše velice skrovné organizátorské síly od jejich obtížného a zdaleka ještě ne splněného úkolu organizovat revoluční dělnickou stranu, že teror socialistů-revolucionářů není ve skutečnosti ničím jiným než bojem muže proti muži, který dějinné zkušenosti naprosto zavrhly. Toto halasné propagování teroru, kterým se teď zabývají naši socialisté‑revolucionáři, začíná znepokojovat dokonce i zahraniční socialisty. A masám ruského dělnictva jsou tak přímo vštěpovány škodlivé iluze, že prý teror ‚nutí lidi, aby politicky uvažovali, třeba i proti své vůli‘ (Revoljucionnaja‑Rossija, č. 7, s. 4), že prý teror ‚dokáže lépe než měsíce ústní propagandy změnit názory… tisíců lidí na revolucionáře a na smysl (!!) jejich činnosti‘, že prý je schopen ‚vdechnout nové síly kolísajícím a zastrašeným, kteří jsou udiveni žalostným výsledkem četných demonstrací‘ (tamtéž) apod. Tyto škodlivé iluze mohou vést pouze k rychlému rozčarování a k oslabení příprav náporu mas proti samoděržaví“ (50)

…nebo dnes proti buržoaznímu demokratickému státu.

„Bojující strana“

Soudobí teroristé možná věří tomu, že se postavili na Leninovu stranu, protože se řídí jednou z jeho zásad, a to zásadou „bojující strany“. Je to z jejich strany skutečně projevem uznání zásadní nezbytnosti strany a měli bychom zde spatřovat náznak kvalitativní změny v teorii a programu individualistického terorismu? Očividně tomu tak vůbec není a tito lidé využívají Leninovo vyjádření zcela vytrženě z kontextu.

V marxistickém pojetí (a to nikoli v tom, které „revidoval a zkorigoval“ Lenin, jak by leckdo rád uvedl, ale prostě rozvinutém ve všech jeho výslovných i nevyslovených konsekvencích) má třídní strana, politická strana, od svého zrodu ve svém programu, jehož jádro je neměnné, vepsáno, že její jedinou funkcí jakožto politické „organizování proletářů v třídu“ je připravit kvalitativní skok k jeho „zorganizovaní v panující třídu“, jinými slovy připravit revoluční uchopení moci. To předpokládá ozbrojené povstání a diktaturu vykonávanou nad poraženými třídami vítěznou mocí vedenou stranou, a to jak ke zlomení vnitřního a vnějšího odporu buržoazie, tak k pokračování, dovolí-li to objektivní podmínky, ze své podstaty mezinárodního boje proti kapitalismu ve formě revoluční války. Strana nadto si je vědoma toho, že tohoto vytčeného cíle nelze dosáhnout a tuto přípravu nelze realizovat jinak než za předpokladu, že v celém období předcházejícím revoluční situaci nejen uskutečňovala celý soubor aktivit propagandy, získávání nových stoupenců, agitace, organizace, zasahování do dělnických bojů atd., jež jsou pro stranu charakteristické, ale také že je všechny (v různé míře) nepřestává vykonávat i v průběhu revoluční situace. Jedině tak totiž bude schopna reagovat na potřeby organizace a politické přípravy proletariátu, kvůli nimž se zrodila a které ji určují jakožto třídní stranu.

„Za občanské války,“ píše Lenin ve výše citovaném článku o partyzánské válce, „je ideálem proletářské strany bojující strana“. Přesně tak, v době občanské války! Ne v jakékoli době, ne v jakékoli situaci, kterou blouznění nebo vůle určitých lidí označí za situaci občanské války. Strana se stává „bojující stranou“ teprve tehdy, když „už masové hnutí dospělo fakticky k povstání a když v občanské válce nastávají delší či kratší přestávky mezi ‚velkými bitvami‘“; tehdy, kdy strana, aby zabránila rozkladu a demoralizaci hnutí, které vyplývají z jeho hojné živelnosti, jíž tolik chybí směřování, musí prokázat, že je schopna jej vést. Stane-li se pak strana „bojující stranou“, je to proto, že se dlouhou dobu připravovala na nutnost vybavit se „vojenským křídlem“, což je úkol, který nelze aplikovat na jakoukoli situaci a který není realizovatelný v libovolné době. V žádném případě však nelze stranu směšovat s jejím vojenským křídlem, ani ji na něj zužovat. Je-li „bojující stranou“, je to proto, že se již dávno naučila boji a proto, že „za občanské války“ je připravena užívat náležitých prostředků, tj. vojenských, a vést proletariát na této úrovni boje. Nikdy však tyto prostředky nepovažuje za „za jediný nebo dokonce za hlavní prostředek boje“; naopak, „tento prostředek musí být podřízen ostatním a musí být nejen v patřičném souladu s hlavními prostředky boje, ale také zušlechtěn výchovným a organizujícím vlivem socialismu“ (51).

Využívá tedy těchto prostředků tak, že je zasazuje do strategického a taktického plánu, který nikdy nepřipouští, aby se politická strana přetvořila ve více či méně semknutou síť „brigád“ anebo v jakýsi typ „vojska“. Právě naopak, tento plán vyžaduje, aby si politická strana v období občanské války vybudovala vlastní vojenský aparát, který bude přísně podřízen cílům, programu, organizační síti a taktickým rozhodnutím strany. Vyžaduje, aby strana dopředu připravila subjektivní podmínky pro vytvoření tohoto aparátu a nedovolila, aby ji v okamžiku, který nadejde, brzdily nevyhnutelné projevy „dezorganizace“, které přináší přechod k jakémukoli aktu války a „každá nová forma boje, spjatá s novým nebezpečím a s novými oběťmi“. Tyto nevyhnutelné obtíže budou nicméně méně závažné nakolik budou militanti strany připraveni jim co nejlépe čelit a nakolik si strana jako celek vybojuje přízeň a podporu stále širších vrstev třídy v průběhu své činnosti vykonávané s neústupností a soustavností na poli a způsoby, které doposud nejsou a ani nemohou být vojenského rázu.

Tato strana, jejíž „vojenské křídlo“ je pouze nástrojem – a to nástrojem pomocným, technickým a přísně podřízeným – si nedopřává trochu zábavy tím, že si zvolí „život v ilegalitě“ (jak se říká v typicky voluntaristické frazeologii romantického terorismu), byť počítá s tím, že v určitém okamžiku svého života bude nucena v ilegalitě fungovat. Navíc nepodléhá idealistickému omylu, který prezentuje podzemí aktivitu jako jakési samovolné synonymum ozbrojeného boje nebo vojenských operací, byť počítá s tím, že v rozhodující fázi povstání se podzemní činnost stane jedním – ale pouze jedním – z nejdůležitějších způsobů jejího působení. Ba naopak, tehdy nepřestává ilegálními prostředky rozvíjet všechny ty aktivity, které byly charakteristické pro její předešlou „legální“ existenci, obdobně jako se v běžných časech musí věnovat vytváření více či méně pevné skryté sítě, nikoli jako alternativy k viditelné a veřejně propagované síti strany, ale jako jejího nezbytného doplňku, jako jejího systému nepostradatelné obrany.

Strana se zkrátka nedomnívá, že její trvalý úkol, který spočívá v organizování a nasměrování mas, aby je mohla vést, a který bude muset vykonávat i po skončení občanské války a po dobytí moci, lze redukovat na to, co je pouze jednou z jejích fází, fází, která je jistě mimořádně ošemetná, ale proto také tou, kterou je třeba mít nejvíce politicky pod kontrolou a která je z hlediska času nejméně rozsáhlá.

Co může mít organizace, která jedná podle těchto kritérií, společného s „bojující stranou“, kterou propagují teroristé blanquistického typu? Tito povyšují na úroveň strany to, co je pro marxismus pouze jedním z nástrojů strany, nástrojem, od nějž se vyžaduje především politická i organizační kázeň a dodržování instrukcí, protože jen za tohoto předpokladu mu strana bude moci v rozhodující hodině svěřit funkci dočasného velení na určitém území (52).

Pro marxismus není orgán strany mechanickým produktem živelného třídního hnutí (jak si namlouvají všichni spontaneisté), tím méně se může zrodit z hnutí zúženého na projev vojenských komand velmi omezeného rozsahu, jak by si to přáli dnešní brigadisté. Netvoří si svůj program den co den sbíráním všemožných rádoby nových teorií. Nečiní svou organizaci závislou na reálných či imaginárních vyhlídkách dané chvíle. Nepodřizuje svůj taktický plán bezprostřední přitažlivosti daného okamžiku. Její schopnost vést reálné hnutí – které sama nevytváří a o jehož chvíli vzniku nemůže nijak rozhodovat, podobně jako nemůže stanovovat stále rozmanitější formy, skrze něž se budou projevovat jeho rozmanité požadavky – závisí na její schopnosti mu předcházet svou existencí. Závisí na její schopnosti předjímat konečné vyústění i cestu, která k němu vede, fáze, kterými bude muset na této dlouhé trase projít, prostředky, které bude třeba v každé z těchto fází použít, přičemž žádný z nich nevylučuje ostatní, třebaže jeden z nich může zaujímat přední místo.

Strana má tuto schopnost, protože disponuje teorií a programem, které ukazují cestu vpřed na revoluční cestě potud, pokud zosobňují zájmy a cíle, které nikterak odpovídají jedné izolované fázi hnutí, nýbrž které přesahují snahy, jež se mohou zdát důležité jednotlivým příslušníkům třídy, ba dokonce třídě jako celku v určitých okamžicích jejích dějin. Stručně řečeno, strana musí být odrazovým můstkem, aby mohla být rozhodující pákou v procesu osvobození pracující třídy. Na druhé straně vojenský aparát, který je životně důležitým orgánem povstání, ale sám o sobě není ani dostačující, ani nezávislý, může být pouze jedním z vyšších stupňů na vzestupné trajektorii revoluce, nikdy jejím odrazovým můstkem.

Proto Lenin v knize Co je dělat? ukazuje, že zdánlivě protichůdné jevy – ekonomismus a terorismus – jsou dvě strany téže mince, která nese název: poddávání se živelnosti. Proto píše:

„Bylo by obrovskou chybou, kdybychom při budování stranické organizace počítali jenom s výbuchem a pouličním bojem nebo jenom s ‚postupným rozvíjením všedního každodenního boje‘. Musíme vždy konat svou každodenní práci a vždy být připraveni na všechno, protože velmi často bývá téměř nemožné předvídat, kdy budou období výbuchu vystřídána obdobími klidu, a ani tehdy, kdy by to možné bylo, nemohli bychom na základě předvídání přebudovat organizaci, poněvadž v absolutistické zemi se období výbuchů a období klidu střídají úžasně rychle, a mnohdy záleží na jediném nočním nájezdu carských janičářů. Ani samu revoluci si nesmíme představovat jako ojedinělý akt (jak se patrně zdá Naděždinům), nýbrž jako několikeré rychlé střídání slabšího či silnějšího výbuchu a menšího či většího klidu. Hlavní náplní činnosti naší stranické organizace, ohniskem této činnosti musí proto být taková práce, jež je možná a nutná jak v období nejsilnějšího výbuchu, tak v období úplného klidu, totiž politická agitace, jednotná v celém Rusku, osvětlující všechny stránky života a zaměřená na nejširší masy“ (53).

Lenin tedy nepoukazuje na zbraň nebo bombu jako na hlavní nástroj strany, ale na nástroj vzdělávání a politické organizace, který představují stranické noviny, prostředek šíření zásad, programu a taktického plánu, tedy těch naléhavých požadavků, kterým je a musí zůstat podřízen každý jednotlivý prostředek boje. Okolo tohoto prostředku se bude formovat organizační síť, která přesně,

„bude připravena na všechno, od ochrany cti, prestiže a kontinuity strany v okamžiku největšího ‚potlačení‘ revoluce až po přípravu, stanovení data a uskutečnění všelidového ozbrojeného povstání“ (54).

Tedy „úkol vytvořit [v obdobích vysokého společenského napětí] takové organizace, které by byly schopny co nejlépe vést masy jak v těchto velkých bitvách, tak i pokud možno v těchto drobných srážkách“, a když se „třídní boj vyhrocuje až v občanskou válku (…), této občanské války se nejen účastnit, nýbrž mít v ní i vedoucí úlohu“ – tento úkol není svěřen jen tak nějaké organizaci vzešlé jako bezprostřední projev boje nebo vůle k boji, ať už ozbrojené či nikoliv. Lenin ji ukládá revoluční třídní straně (55), fyzickému, nikoli metafyzickému ztělesnění teorie, programu a tradic boje staletého dělnického hnutí.

Jedině v této perspektivě máme právo a povinnost bojovat za „bojující stranu“. Ti, kdo tento pohled nesdílejí, bojují pouze za fantazie vzešlé z jejich vlastního voluntarismu, a tím dezorganizují a dezorientují právě to „masové hnutí“, o kterém tvrdí, že toliko oslavují.

Ve světle Října

Bolševici byli důsledně věrni této celkové vizi, nikoliv omezené či zkratkovité, o úloze strany v proletářské revoluci a při její přípravě. Právě to jim umožnilo nejen dát pokyn k povstání v říjnu 1917, což by bylo samo o sobě nedostačující, ale také ho vést a dovést ho k vítězství.

Od února do října prošla strana všemi fázemi svého vývoje, plnila všechny své úkoly, napnula své síly o svou propagandu, agitaci a úsilí o organizaci proletariátu ve všech směrech. Zdaleka se nespokojila se svým postavení coby menšiny a snažila se je překonat prací uvnitř řad samotné třídy, a to jak „v utajení“, tak „na denním světle“, při pouličních demonstracích i v ekonomických bojích, při odvážných útocích ve chvílích ofenzivy i při obezřetných operacích v době ústupu či bránění se. Pracovala neustále dál, soustředíc svou pozornost nikoli na svá vlastní přání nebo na svou netrpělivost, ale na skutečné tužby a hluboké potřeby mas, a vždy se snažila hnutí pobízet kupředu, i kdyby to znamenalo odvrhnout z vlastních řad všechny „chvostisty“, kteří měli sklon zůstat ve vleku hnutí. To je činnost, která charakterizuje „bojující stranu“, a nikoli její parodie podlévaná omáčkou městského partyzánství. Právě tato činnost strany přinesla ono „vrcholné dílo vojenského umění“, říjnové povstání. Právě díky ní byl Říjen zároveň pohřbením individualistického terorismu a současně vrcholnou oslavou třídního násilí a teroru.

V celé této práci jsme se snažili znovu uvést ony dialektické souvislosti, které jediné nám umožňují opětovně stvrdit revoluční podstatu marxismu tváří v tvář nářkům demokracie a jejích uctívačů uvnitř dělnického hnutí, aniž bychom však polevili ve staleté kritice romantického terorismu. Neznáme lepší způsob, jak ji zakončit, než citací ze stránek, kde Trockij v plném souznění s Leninem ve svých dopisech ústřednímu výboru těsně před samotným Říjnem a také ještě dříve znovu dává konspiraci její náležité místo, a kde ji předkládá proletariátu jako jednu z jeho nepostradatelných zbraní.

Poté, co zdůraznil obrovský rozdíl mezi „záměrným podnikem menšiny“ a „povstáním, vypínající se nad revolucí jako nejvyšší vrchol v horském pásmu jejich událostí“, které „může býti způsobeno právě tak málo z libovůle jako revoluce vůbec“, Trockij píše:

„To, co jsme řekli, však nikterak neznamená, že by se lidové povstání se spiknutím vzájemně vylučovaly vždy. Prvek spiknutí, ať v rozměru tom nebo onom, je skoro vždy složkou povstání. Hromadné povstání, jsouc dějinně podmíněnou etapou revoluce, nikdy nebývá jenom živelné. Třebas propuklo neočekávaně pro většinu vlastních účastníků, je přece oplodňováno těmi idejemi, v nichž povstalci spatřují východisku z tíhy života. Avšak hromadné povstání se může také předvídat a připravit. Může býti organisováno předem. Tehdy je spiknutí podřízeno povstání, slouží mu, usnadňuje jeho postup a urychluje jeho vítězství. Čím vyšší je politická úroveň revolučního hnutí, čím vážnější jeho vedení, tím více místa zaujímá spiknutí v lidovém povstání…

Svrhnout starou moc je jedna věc. Chopiti se moci je věc jiná. Měšťáctvo v revoluci může se chopit moci nikoli proto, že by bylo revoluční, nýbrž proto, že je měsťácké: v jeho rukou jsou majetky, výchova, tisk, síť opěrných míst a soustava institucí. Jinak proletariát: nemajíc sociálních výhod, které by mu vně síly vlastní byly po ruce, může povstání proletářské spoléhat jen na svou početnost, na svou semknutost, na svá jádra a na své vedení.

Tak jako kovář nemůže holou rukou brát rozpálené železo, tak ani proletariát nemůže holýma rukama chápat se moci: třeba mu organisace, přizpůsobené tomuto úkolu. Spojovat hromadné povstání se spiknutím, podřídit spiknutí povstání, organisovat povstání skrze spiknutí, toť onen složitý a odpovědný úsek revoluční politiky, jejž Marx a Engels nazývali ‚uměním povstati‘. Předpokládá obecné správné vedení mas, pružnou orientaci v měnících se okolnostech, promyšlený záměr útoku, opatrnost v technické přípravě a smělost při první ráně…

(…) sociální demokracie (…) nepopírá revoluce vůbec, nepopírá jí jako sociální katastrofy, tak jako nepopírá zemětřesení, sopečných výbuchů, zatmění slunce a morové nákazy. To, co popírá jakožto ‚blanquismus‘, anebo ještě hůře bolševictví, je vědomá příprava k převratu, záměr, spiknutí…

August Blanqui vytkl z pozorování a úvah o neúspěších mnohých povstání, jejichž byl účastníkem anebo svědkem, několik taktických pravidel, jichž třeba dbát, nemá-li povstání vítězit neobyčejně svízelně, ne-li vzít za své. Blanqui žádal, aby se včas ustavily řádné revoluční oddíly, velení nad nimi se soustředilo, aby byly správně zásobovány, barikády postaveny na nejdůležitější místa, vybudovány podle určitého vzoru a hájeny soustavně a ne náhodně. Všechna tato pravidla, plynoucí z vojenských úkolů povstání, musí se ovšem ihned změnit, jakmile se mění sociální okolnosti a vojenská technika; avšak sama o sobě tato pravidla naprosto nejsou ‚blanquismem‘ v tom smysle, v němž se tento pojem blíží německému ‚pučismu‘ anebo revolučnímu dobrodružství.

Povstání je umění a jako každé umění má i ono své zákony. Pravidla Blanquiho byla požadavkem vojensko-revolučního realismu. Omyl Blanquiho nebyl v jeho přímé poučce, nýbrž v jejím zvratu. Z toho, že bezradnost v taktice odsuzovala povstání k porážce, činil Blanqui závěr, že bude-li se dbát pravidel povstalecké taktiky, může již to samo o sobě zajistiti vítězství. Teprve tu se začíná přirozená protiva mezi blanquismem a marxismem. Spiknutí nenahradí povstání. Činná menšina proletariátu, ať je jakkoliv dobře organisována, nemůže uchvátiti moc nezávisle na obecné situaci země: tu je blanquismus odsouzen dějinami. Ale jenom tu. Přímá poučka si uchovává veškerou svou platnost. Aby se proletariát chopil moci, na to nestačí živelné povstání. Třeba náležité organisace, třeba záměru a třeba spiknutí“ (56).

Právě z těchto všech důvodů, které tvoří nedělitelný celek, je zapotřebí revoluční třídní strany, pevně zakořeněné v sovětech, odborech, továrních radách atd., disponující svým vojenským aparátem, avšak nikoli podřízené kterémukoli z těchto orgánů. A Trockij pokračuje těmito slovy, která se shodují se základními postoji našeho proudu:

„V čele ruského proletariátu se příznivou shodou dějinných okolností, a to jak vnitřních, tak i mezinárodních, octla strana politicky neobyčejně ujasněná a revolučně nesmírně zocelená: a jenom takto právě mohla mladá a málo početná třída vykonat dějinný úkol, jehož rozmach byl nesmírný. Dějiny – a to jak dějiny pařížské komuny, tak dějiny německé a rakouské revoluce 1918, tak sovětského Maďarska a Bavorska, revoluce italské roku 1919, německé krise roku 1923, čínské revoluce z let 1925 až 1927 i španělské revoluce roku 1931 – svědčí o tom, že až dosud byl vždy článek stranický nejslabším článkem v řetěze podmínek revolučního vítězství: úkol pro dělnickou třídu ze všech nejnesnadnější jest vytvořit revoluční organisaci, jež by byla na rovni jejích dějinných úkolů. V nejstarších a nejcivilisovanějších zemích jsou v činnosti ohromné síly, které zeslabují a rozkládají revoluční předvoj. Důležitou součástkou takovéto práce je i boj sociální demokracie proti ‚blanquismu‘, jímž se rozumí revoluční podstata marxismu.“

Před komunisty stojí obrovský úkol: bojovat proti silám sociálnědemokratického a dnes především stalinistického ražení a zároveň nedovolit, aby se na nohy znovu postavila ona pomýlená reakce, tj. ideologie popírající centralizující funkci strany.

Z těchto důvodů – zatímco odhalujeme rozporuplnosti „negativní stránky“ teroristického blanquismu a veškerých jeho variant – vyzýváme mladé proletáře, aby s maximální energií bojovali proti falešným iluzím reformistického gradualismu, proti moru oportunismu, a nepropadali přitom neplodnému a bezmocnému snění individualistického terorismu. Vyzýváme je k boji, aby se revoluční obsah marxismu mohl ukázat na denním světle; aby úsek pásma nezbytných podmínek pro revoluci, tj. marxistická politická strana, která se ve vyspělých zemích dosud ukázala být nejslabším článkem, mohla zesílit a projevit se se vší vervou; aby se proletářská revoluce znovu rodila díky sbližování a vzájemné interakci strany s živelným povstáním sil zrozených ze sopečného prostředí ekonomického a společenského života a aby se namísto toho, že bude opět zadušena v zárodku, mohla chopit svého vítězství.

Poznámky:

(1) Viz zejména anglicky „Terrorism and Communism: On the Events in Germany“, v Communist Program, č. 4, 1978. Dostupné z: https://pcint.org/40_pdf/270_Communist_Program/CP_04-w.pdf. Ve francouzštině viz naši brožuru Violence, terrorisme et lutte de classe, která je souborem článků z našeho tisku a letáků distribuovaných stranou; viz také články „L’idéologie des Brigades Rouges“ a „Critique du romantisme terroriste“ v č. 264 a 265 Le Prolétaire, našeho francouzsky psaného listu.

(2) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 29. Dlouhý citát, který použijeme o něco dále, se nachází na str. 23–24.

(3) Je třeba porozumět přesnému smyslu těchto slov: ani na spiknutí, ani na straně, neboť revoluční situace nevznikají dle vlastní vůle. Autor těchto slov (LENIN, Vladimír Iljič. Marxismus a povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 34, Praha: Svoboda, 1987, str. 273) je také tím, kdo váhajícím soudruhům neúprosně vysvětloval, že jakmile se tyto objektivní podmínky dostaví, je zásah strany nezbytný, aby hnutí nasměrovala a zajistila jeho soudržnou organizaci. Byl to také on, kdo poukázal na nezbytnost speciálního tajného, konspiračního, vojenského orgánu strany pověřeného praktickými úkoly při uplatňování onoho „umění povstání“. Nestačí tedy říci, že marxisté odmítají blanquismus. Odmítají konspirátorské spiklenectví povýšené na absolutní a nad dějinami stojící schéma, avšak sami musí využívat konspirátorských metod. K tomuto bodu se dostaneme později, až se podíváme na Leninovy a Trockého spisy a na dějiny bolševické strany v předvečer rudého Října.

(4) Nemluvě o braní rukojmích, popravách špionů či provokatérů, akcích na osvobození politických vězňů atd. K tomuto bodu se vrátíme později.

(5) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 29. Touto otázkou se velmi podrobně zabývá práce „Úkoly oddílů revoluční armády“ (1905), v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 361–365.

(6) Křídlo Italské socialistické strany vedené Serratim.

(7) „Mentre si prepara la ‚spedizione pacificatrice‘“, článek zveřejněný v Il Comunista, 31. 7. 1921.

(8) MARX Karel; ENGELS Bedřich. Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, březen 1850, v Marx Engels Spisy, sv. 7, Praha: SNPL, 1959, str. 278.

(9) Tento „Návrh akčního programu“ byl v plném znění zveřejněn v čísle 67 časopisu Programme Communiste, naší teoretické revue ve francouzštině, pod názvem Projet de programme d’action du P.C. d’Italie, 1922. Výše citovaná pasáž se nachází na str. 57–58. Dostupné z https://pcint.org/40_pdf/04_PC-pdf/PC_067-w.pdf.

(10) Jako obvykle byl celý tento povyk (zejména ze strany Paula Leviho) doprovázen varováním před nebezpečím, že se strana zkompromituje s podproletářskými vrstvami (lumpenproletariátem), a špatně užitými citacemi z Marxe a Engelse. Lenin na podobné protesty reagoval již v roce 1906:

„Partyzánská válka prý snižuje uvědomělý proletariát na úroveň zpustlých pijanů a tuláků. To je pravda. Vyplývá však z toho jedině to, že proletářská strana nemůže nikdy považovat partyzánskou válku za jediný nebo dokonce za hlavní prostředek boje, že tento prostředek musí být podřízen ostatním a musí být nejen v patřičném souladu s hlavními prostředky boje, ale také zušlechtěn výchovným a organizujícím vlivem socialismu. Bez této poslední podmínky totiž všechny, naprosto všechny prostředky boje v buržoazní společnosti přiřazují proletariát k různým neproletářským vrstvám stojícím nad ním či pod ním, a jakmile jsou ponechány napospas živelnému běhu událostí, degenerují, zvrhají se, prostituují.“ (LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 31).

(11) „Partito e azione di classe“, publikováno v Rassegna Comunista, 31. 5. 1921. V anglickém jazyce coby „Party and Class Action“ v naší brožuře Party and Class. Dostupné z: https://pcint.org/40_pdf/18_publication-pdf/EN/Party-and-Class-w.pdf.

(12) Lze namítnout, že v případě individualistického typu terorismu se jedná spíše o strategii než o taktiku. Je však důležité nezapomínat, že Lenin tato slova napsal v období totální imperialistické války a při představě nejen revoluční situace, ale i revoluční strategie založené na přeměně imperialistické války ve válku občanskou. Právě z tohoto hlediska bylo třeba správně definovat taktické úkoly proletářského a komunistického předvoje. Co se týče individuálního či kolektivního teroru, bylo třeba na ně nahlížet z hlediska jejich propojení s akcemi mas proletářů a vykořisťovaných obecně, a nikoli z hlediska „exemplárních činů“.

(13) LENIN, Vladimír Iljič. Projev na sjezdu švýcarské sociálně demokratické strany 4. listopadu 1916, Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Praha: Svoboda, 1987, str. 204.

(14) V krátkém Leninově projevu, z něhož jsme citovali výše, mluvil o „pouličních demonstracích“, což je něco, co je již na vyšší úrovni než bezprostřední boje pracující třídy. Již jsme však viděli a dále znovu uvidíme, že zde má na mysli i skromnější a sporadické akce, počínaje stávkovými pikety, které jsou rovněž základní obrannou formou násilí.

V článku „Úkoly levicových zimmerwaldistů ve Švýcarské sociálnědemokratické straně“, napsaném o několik měsíců později, Lenin názorně ukázal, jakou propagandu a agitaci je třeba rozvíjet ve všech oblastech, aby bylo možné přivést masy na pozice revolučního defétismu. Zdůraznil, že je třeba „ve všech vojenských jednotkách [armády] ustavit sociálně demokratické skupiny“; a „vysvětlovat, že z hlediska socialismu je historicky nutné a logické použít zbraně v jediné spravedlivé válce, tj. ve válce proletariátu proti buržoazii za osvobození lidstva od námezdního otroctví“. Když mluvil o nutnosti vést „propagandu proti izolovaným atentátům“, bylo to proto, „aby bylo možné spojit boj revoluční části armády s širokým hnutím proletariátu a vykořisťované části veškerého obyvatelstva“. Nakonec vyzýval intenzivněji propagovat postoje, „v niž se vojákům radí, aby odepřeli poslušnost, bude-li vojsko použito proti stávkujícím, a zároveň vysvětlovat, že se nesmějí omezovat na pasívní odpírání poslušnosti“ (Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Praha: Svoboda, 1987, str. 226).

(15) LENIN, Vladimír Iljič. Levičáctví – dětská nemoc komunismu, Lenin Sebrané spisy, sv. 41, Praha: Svoboda, 1988, str. 46–47.

(16) Úkoly ruských sociálních demokratů, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 2, Praha: Svoboda, 1980, str. 441. Pojem „sociální demokrat“ byl v té době samozřejmě synonymem pro „socialista“ nebo „komunista“.

(17) LENIN, pozn. 16, str. 377–378 (zvýrazněno námi).

(18) LENIN, Vladimír Iljič. Čím začít?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 5, Praha: Svoboda, 1980, str. 24.

(19) LENIN, Vladimír Iljič. Co dělat?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 91–92, 94.

(20) LENIN, pozn. 19, str. 151 (poslední věta námi zdůrazněna).

(21) LENIN, Vladimír Iljič. Revoluční avanturismus, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 393–394 (střední část námi zvýrazněna).

(22) LENIN, Vladimír Iljič. Od obrany k útoku, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 290–291 (poslední třetina je námi zdůrazněna).

(23) Návrh rezoluce o postoji SDDSR k ozbrojenému povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 10., Praha: Svoboda, 1982, str. 134. Zatímco dnes jsou sociálnědemokratické strany pouze zdegenerovaní reformisté, musíme připomenout, že v Leninově době se pojem sociální demokracie používal k označení marxistické strany.

(24) LENIN, Vladimír Iljič. Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 30.

(25) LENIN, Vladimír Iljič. Máme organizovat revoluci?, v Lenin Sebrané spisy, sv. 9, Praha: Svoboda, 1982, str. 263–272.

(26) LENIN, Vladimír Iljič. Černé sotně a organizace povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 212–216. Aby Lenin nepřikládal pojmu „revoluční“ armáda banální „technický“ význam, upřesňuje v jiné pasáži, že jde:

„o vojenskou sílu, o vojenskou sílu revolučního lidu (a ne lidu vůbec), sestávající 1. z ozbrojeného proletariátu a rolnictva, 2. z organizovaného předvoje zástupců těchto tříd, 3. z vojenských jednotek odhodlaných přejít na stranu lidu. To všechno dohromady právě tvoří revoluční armádu“ (Poslední slovo „Jiskrovské“ taktiky čili volební fraška jako nový podnět k povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 386–387).

(27) LENIN, Vladimír Iljič. Poslední slovo „Jiskrovské“ taktiky čili volební fraška jako nový podnět k povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 387–389.

(28) LENIN, Vladimír Iljič. Rozpuštění dumy a úkoly proletariátu, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, Praha: Svoboda, 1983, str. 338–343.

(29) LENIN, Vladimír Iljič. Poučení z moskevského povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, Praha: Svoboda, 1983, str. 391–392.

(30) LENIN, Vladimír Iljič. pozn. 29, str. 395. Zdůraznili jsme ty věty, v nichž Lenin vyjadřuje stěžejní aspekt marxistického pohledu na použití násilí a teroru v revolučním boji.

(31) LENIN, Vladimír Iljič. Taktická platforma k sjednocovacímu sjezdu SDDSR, v Lenin Sebrané spisy, sv. 12, Praha: Svoboda, 1983, str. 241–242; text byl původně zveřejněn 20. března 1906; naše zvýraznění.

(32) ENGELS, Bedřich. Dělnické hnutí v Německu, Francii, USA a Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 19, Praha: NPL, 1966, str. 148; Engels B., Výjimečný zákon proti socialistům v Německu. – Situace v Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 19, Praha: NPL, 1966, str. 180.

(33) ENGELS, Bedřich. Engels Věře Ivanovně Zasuličové do Ženevy, 23. dubna 1885, v Marx Engels Spisy, sv. 36, Praha: Svoboda, 1973, str. 363.

(34) MARX, Karel. Odhalení o kolínském procesu proti komunistům, v Marx Engels Spisy, sv. 8, Praha: SNPL, 1960, str. 450.

(35) ENGELS, Bedřich. K dějinám Svazu komunistů, v Marx Engels Spisy, sv. 21, Praha: Svoboda, 1967, str. 253.

(36) MARX, Karel. Vítězství kontrarevoluce ve Vídni, v Marx Engels Spisy, sv. 5, Praha: SNPL, 1959, str. 497; a Marx K., Policejní potlačení „Neue Rheinische Zeitung“, v Marx Engels Spisy, sv. 6, Praha: SNPL, 1959, str. 516.

(37) MARX, Karel; ENGELS, Bedřich. Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, v Marx Engels Spisy, sv. 7, Praha: SNPL, 1959, str. 276.

(38) ENGELS, Bedřich. Revoluce a kontrarevoluce v Německu, v Marx Engels Spisy, sv. 8, Praha: SNPL, 1960, str. 121; v předvečer říjnové revoluce Lenin tuto stránku z Engelse obšírně citoval.

(39) MARX, Karel. Marx Louisu Watteauouvi do Bruselu (10. listopadu 1861), v Marx Engels Spisy, sv. 30, Praha: Svoboda, 1969, str. 688.

(40) MARX, Karel. Marx Ludwigu Kugelmannovi do Hannoveru (12. dubna 1871), v Marx Engels Spisy, sv. 33, Praha: Svoboda, 1971, str. 246.

(41) MARX, Karel. Občanská válka ve Francii. Adresa Generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, v Marx Engels Spisy, sv. 17, Praha: NPL, 1965, str. 392–393.

(42) ENGELS, Bedřich. O autoritě, v Marx Engels Spisy, sv. 18, Praha: NPL, 1966, str. 338.

(43) LENIN, Vladimír Iljič. Anarchismus a socialismus, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 5, Praha: Svoboda, 1981, str. 383.

(44) ENGELS, Bedřich. O sociálních poměrech v Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 18, Praha: NPL, 1966, str. 582.

(45) To samozřejmě nijak neubírá na úkolu sebeobrany, který lze nastolit v jakémkoli období.

(46) PLEKHANOV, Georgi. V., Our Differences, v Selected Philosophical Works, Vol 1, 3rd ed., Moscow: Progress Publishers, 1977, str. 182; překlad vlastní.

(47) TROCKIJ, Lev. Dějiny ruské revoluce 1905–1917, Díl 3. Říjnová revoluce, Praha: Fr. Borový, 1936, str. 615–616. Dodejme, že zde citujeme Trockého jakožto člena bolševické strany, zakladatele Rudé armády a odpůrce Stalinovy kontrarevoluční teorie „socialismu v jedné zemi“. To v žádném případě neznamená, že můžeme obhajovat všechny Trockého postoje nebo že náš proud má něco společného s dnešním trockismem.

(48) LENIN, Vladimír Iljič. Revoluční avanturismus, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 388.

(49) LENIN, pozn. 48, str. 394–395.

(50) LENIN, Vladimír Iljič. Proč musí sociální demokracie vyhlásit rozhodný a nelítostný boj socialistům‑revolucionářům?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 384.

(51) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 29.

(52) Říjnový „revoluční vojenský výbor“ byl tedy velkolepým technicko-politickým nástrojem bolševické strany, který dostával příkazy od strany a byl jí odpovědný. Nikoho, a nejméně Trockého, by nikdy nenapadlo povýšit jej na úroveň náhražky strany.

(53) LENIN, Vladimír Iljič. Co dělat?, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 189–190.

(54) LENIN, pozn. 53, str. 189–190.

(55) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 33.

(56) Tento a následující citát (naše zvýraznění) jsou převzaty z TROCKIJ, Lev. Dějiny ruské revoluce 1905–1917, Díl 3. Říjnová revoluce, Praha: Fr. Borový, 1936, str. 616–619, 624. Je nepochybné, že s převzetím moci se otevírá nová kapitola, kapitola rudého teroru v průběhu občanské války a diktatury. Připomínáme čtenáři, že touto otázkou se Trockij vyčerpávajícím způsobem a s ohromnou dialektickou razancí zabýval ve své knize Terorismus a komunismus (česky viz TROCKÝ, Lev. Terorismus a komunismus, v Základní otázky revoluce, Praha: Komunistické nakladatelství a knihkupectví, 1925).

Rádi bychom se touto otázkou zabývali prostřednictvím kritiky knihy.

Jiří Pelikán byl, jak víme, jedním z vůdců a představitelů slavného pražského jara. Z tohoto důvodu nás zajímá jeho kniha „Ein Frühling, der nie zu Ende geht“ (S. Fischer 1976). Jako mluvčí svých soudruhů, kteří byli odsouzeni k mlčení, sleduje Pelikán v této knize na jedné straně cíl „podat upřímné svědectví o naší generaci, generaci, která prošla školou hnutí odporu, vybudovala socialistickou společnost a později ji podrobila kritickému a sebekritickému zkoumání“. Na druhé straně chce nastolit otázku budoucnosti socialismu: „Mám po všech svých zkušenostech stále právo věřit v autentický socialismus, který se liší od toho sovětského? (…) Jaké jsou nezbytné předpoklady (…) a co nám zaručuje, že ‚degenerace‘socialismu, který byl tak dlouho zvrácený, nezkazí šance na další socialismus v rozvinutých zemích? Otázky a otázky…“ (s. 11 a 13).

I když jsou jeho svědectví, otázky a odpovědi zajímavé, svědčí o absolutní neschopnosti odklonit se od stalinismu. To za předpokladu, že člověk pochopí, že stalinismus se nevyznačuje policejní diktaturou, terorem, pomluvami, „absencí demokracie“ atd., ale spíše svou historickou rolí a historickým obsahem. Uvidíme, že takzvaný „socialismus s lidskou tváří“ pouze zpochybňuje brutální formy, ve kterých se stalinistická politika odehrává, a v žádném případě nezpochybňuje tuto politiku samotnou, kterou naopak tlačí k jejím extrémním antikomunistickým důsledkům.

Navíc nepřekvapuje, že Pelikán není schopen se odpoutat od stalinismu. Nejedná se o osobní neschopnost, ale o neschopnost, která, jak sám říká, charakterizuje a je vrozená celé generaci: generaci, která vstoupila do Komunistické strany (KS) v době druhé imperialistické války; která, snad v domnění, že se připojuje ke komunismu, se připojila právě… ke stalinismu! Ať už jde ve své kritice jakkoli daleko, nikdy toto zásadní přistoupení nezpochybňuje. Typickým příkladem toho je Pelikán sám. V roce 1939 „přistoupil ke komunismu“: ve skutečnosti je součástí národní odbojové fronty, obrany vlasti, jednoty všech „antifašistických“ tříd, zkrátka se přidal ke stalinismu. Částečně však byl – už tehdy! – v opozici vůči Rusku. Rusko tehdy přehodnotilo svou dosavadní politiku (spojenectví se západními imperialismy) a uzavřelo pakt s Německou říší, či spíše si s ní rozdělilo Polsko. Tento německo-sovětský pakt1 způsobil strašlivé šoky v KS, zejména v „komunistických“ stranách, ve kterých byly nejsilnější demokratické a nacionalistické tradice, Francouzské komunistické straně (PCF) a v ještě větší míře KSČ.

Ta posledně uvedená byla „spojena s lidem (…), bojovali proti nacistické okupaci od prvního dne, ale většinou v rozporu s instrukcemi Moskvy“ (s. 34), popisuje Pelikán a tuto obecnou skutečnost dokládá svou osobní zkušeností:

„Jednoho večera se můj bratr vrátil domů velmi ustaraný. ‚Máme distribuovat leták, který ještě musím napsat. Nemůžeme šířit instrukce strany, které přicházejí přímo z Moskvy, musíme je přepsat.‘ Přečetl mi instrukce od vedení strany, které bylo v té době v Moskvě. V podstatě sdělovaly: tato válka je nespravedlivá válka mezi imperialistickými zeměmi, které chtějí rozdělit svět; my, čeští komunističtí odbojáři, nemáme zájem ji podporovat; němečtí vojáci v Československu, proletáři v uniformách německé armády, jsou třídní bratři; proto je nutné bojovat proti šovinistické propagandě maloměšťácké buržoazie, protože naším hlavním nepřítelem je anglický, francouzský a americký imperialismus, stejně jako prezident Beneš v londýnském exilu; s ním také musíme bojovat.

‚Nemůžeme distribuovat leták s takovými pokyny,‘ řekl můj bratr, ‚lidé tady by tomu nerozuměli. Pomoz mi je přepsat.‘

Naštval jsem se. ‚Ne, ne! Pokud vedení strany v Moskvě zaujme takový postoj, dokazuje to, že nechápe náš boj proti nacistickým okupantům, našemu hlavnímu nepříteli. A myslí na ostatní, nekomunisty, kteří bojují v odboji? I oni jsou našimi spojenci a není důvod, abychom mezi sebou bojovali!’“ (s. 32, lepší překlad oproti původnímu francouzskému vydání).

Parodie na „revoluční defétismus“, kterou tehdy praktikovala Kominterna, byla opravdu nechutná2. Ale nejen proto, že byla dána do služeb zájmů ruského státu, a nikoli mezinárodního proletariátu, ale především proto, že za tímto účelem formálně obnovila správné odsouzení imperialistické války a sociálpatriotismu, požadavek mezinárodního třídního boje, a protože tato karikaturní mezihra mezi dvěma obdobími spojenectví s dominantním imperialismem, omluva vlastenectví a obrana demokracie sloužila ve skutečnosti pouze k zesměšnění a s konečnou platností k likvidaci základních pozic Komunistické internacionály. Všimněte si však, že to nebylo to, co Tillona, Pelikána a spol. šokovalo, ale naopak samotný fakt, že je vyvoláván, byť jako karikatura, přízrak třídního boje, představy – jaká hrůza! – „boje mezi námi“.

Pelikánovo „námi“ samozřejmě neznamená mezinárodní proletariát, ale „vlastence“ a obecněji všechny Čechy. A právě z hlediska tohoto „námi“ pranýřuje „další legendu: Hitler byl poražen pouze sovětskou armádou, jen ta nás osvobodila. Jinými slovy, ostatní Spojenci nevedli vážnou válku proti nacistům, ale jen čekali, až Sovětský svaz zeslábne, aby ovládli svět. Není pochyb o tom, že Sovětský svaz přinesl největší oběti ve druhé světové válce; to je jeho zásluha v dějinách a moji krajané a já sám mu za to budeme vždy vděční; (…) Proč skrývat skutečnost, že i jiné země – Spojené státy, Anglie, Francie atd. – přinesly oběti? Že bojovaly a podporovaly naši věc?“ (s. 55). Zde máme způsob psaní historie, který vychází přímo z buržoazních příruček o historii a je diametrálně odlišný od komunistických postojů!

Poukázali jsme na Pelikánův postoj k imperialistické válce, který se v letech 1938 až 1976 nezměnil, protože jasně ukazuje základ, na němž stojí, a rámec, do něhož vkládá celou svou perspektivu: perspektivu lidu a národa. A byl to právě stalinismus, který dal politický výraz triumfu této buržoazní orientace v Rusku Sovětů a v Komunistické internacionále. Byl to on, kdo vnutil proletariátu, aby znovu zvedl „národní prapor, který buržoazie (abych tak řekl) odhodila do bahna“; byl to právě on, kdo ztotožnil obranu vlasti s bojem za socialismus a dovolil sociálpatriotům věřit, že přistupují ke komunismu!

Tento postoj však také ukazuje, kdy a proč se Pelikán staví proti Rusku: konkrétně kdy a do jaké míry se národní zájmy Československa staví proti zájmům Ruska. Je zcela pravda, že politická linie, kterou Stalin uvalil na Komunistické strany, sloužila národním zájmům ruského státu. My komunisté jsme to kritizovali, protože to bylo v rozporu s třídními zájmy mezinárodního proletariátu. Pelikán ji zase kritizoval, protože pohrdá národními zájmy Československa. Také v tomto ohledu spojuje dokonalá kontinuita jeho postoje z roku 1968 s postoji z roku 1938: „To mě přivádí k bolestnému zamyšlení: Není dnes náš lid oprávněn k závěru, že my komunisté jsme stejně neschopní zajistit národní nezávislost, když je ohrožena Sovětským svazem nebo některou z oněch socialistických zemí, jako byli ti, kteří tuto nezávislost nedokázali ubránit před nacistickými okupanty v roce 1938? Pro mnoho našich krajanů tyto události prohloubily pocit, že komunističtí vůdci jsou ve své většině a kvůli dopadu své minulé ideologie natolik orientováni na Sovětský svaz, že se jim zdá nemyslitelné odvážit se jít do střetu s vlastí socialismu. V těch dnech roku 1968 masy očekávaly, že komunisté, kteří stáli v čele země a měli monopol na rozhodování, budou hájit nejen zájmy své strany, ale také – a především – zájmy této země. Právě tyto zájmy země jsme zradili…“3 „přijetím diktátu Moskvy“, napsal v roce 1975.

Je však pozoruhodné, s jakou mlčenlivostí Pelikán přechází povahu těchto „zájmů země“, které jsou v protikladu k zájmům Ruska. V roce 1939 byl problém jednoduchý: pokus rozdělit východní Evropu na ruskou a německou zónu vlivu zanechal Československo německé nadvládě. Ale co to bylo za střet zájmů v roce 1968? Jako správný stalinista Pelikán uznává, že země východního bloku jsou socialistické, všechny. To ho nutí, podobně jako ideology Kremlu, zoufale skrývat rozpory mezi materiálními zájmy těchto buržoazních či národních států, rozpory, o jejichž existenci ani nemá tušení! Ať už je to Jugoslávie nebo Čína, Maďarsko, Kuba nebo jeho milované Československo, všude tento zastánce „zájmů země“ vidí jen ideologické rozpory s Rusy: odlišný způsob pojímání a praktikování socialismu a strach Rusů z nákazy „humánního“, nebyrokratického, liberálního a demokratického socialismu: „Proč byl rozvoj této země (Československa), který probíhal několik desetiletí, kategoricky odmítnut?“ Podle Pelikána „socialistický charakter Československa zůstal nedotčen. Původ konfliktu tedy spočívá ve skutečnosti – jak v letech 1945 až 1950, tak v roce 1968 –, že sovětské vedení považovalo a stále považuje každý socialistický model odlišný od jejich za nepřijatelný, protože se domnívalo, že úspěch československého experimentu socialismu s lidskou tváří bude mít nepříjemné následky jak v samotném Sovětském svazu, tak i v ostatních zemích Východu. Z tohoto důvodu se Sověti rozhodli exemplárně potrestat Československo, čímž ostatní země vážně varovali“(s. 99).

Takové vysvětlení však Pelikána samotného neuspokojuje, což je pochopitelné! Vždyť teoretické základy jeho „socialismu s lidskou tváří“ položili právě… Rusové. Slavná „destalinizace“ začala Chruščovovou zprávou na XX. kongresu. Na tomto kongresu, a zejména na XXII. kongresu, Rusové vyhlásili liberalizaci a demokratizaci a nesouhlasili s „brutálními a autoritářskými“ metodami stalinistické éry. Ale člověk musí jít ještě dál a pak si uvědomí, že skutečným zakladatelem Pelikánových teorií není nikdo jiný než… sám Stalin. Pelikán vysvětluje, že „od roku 1945 se českoslovenští komunisté(snaží a)snažili najít novou formu přechodu od národní a demokratické revoluce k revoluci socialistické, což nevylučovalo pacifistické, demokratické a parlamentní metody“4. Zároveň musí uznat, že zpočátku se zdálo, že „jejich úsilí bylo dokonce podporováno Stalinem“, který „v rozhovoru s delegací Labouristické strany řekl, že situace se po druhé světové válce natolik změnila, že diktatura proletariátu již není nutná a parlamentní cesta k socialismu se stává přijatelnou“ (s. 97)5. Ať už to byl Stalin, Thorez, Gottwald, Mao nebo řekněme Togliatti, kdo jako první vyhlásil teorii „národních a demokratických cest k socialismu“, ponecháváme na jejich pokračovatelích, aby si to určili v postupu určení otcovství sami. V každém případě je tato teorie, která odmítá základní principy komunismu a která shrnuje jak aspirace pražských symbolů naděje, tak aspirace „eurokomunistů“, nejkrásnějším klenotem stalinistické školy.

A právě proto, že patří do této školy, musí Pelikán zůstat němý tváří v tvář následujícímu rozporu: Pokaždé, když Komunistické strany hlásají teorie, které se navrací ke stalinismu nebo rozvíjejí jeho důsledky – teorie, které obecně předem hlásali samotní Rusové – ti druzí je plácnou přes prsty nebo… jim uštědří políček!

Nechápe, že tento rozpor pouze vyjadřuje skutečný rozpor stalinismu v mystifikované podobě. Ta jako teorie vznikla, aby ospravedlnila vynucenou výstavbu ruského kapitalismu (pokřtěného jako „socialismus“), aby zbavila Komunistickou internacionálu její proletářské linie, rozbila ji jako třídní organizaci a využila pro potřeby ruského státu. Za tímto účelem proměnil socialismus (tj. to, co nazýval socialismem) v národní záležitost a apeloval stále rozhodněji na národní nezávislost, národní suverenitu a národní zájem, přičemž se současně snažil podřídit zájem ostatních zemí ruskému národnímu zájmu. Odmítáním a praktickou likvidací proletářského internacionalismu stalinismus nevyhnutelně upadl do rozporu buržoazního nacionalismu, který se snaží zakrýt skutečný útlak a vykořisťování malých velkými národy kázáními o svobodě, rovnosti a bratrství národů. Tento rozpor musel být v tomto případě ještě palčivější, protože na jedné straně musela Moskva dohnat Komunistické strany k nacionalismu, aby zničila jakékoliv třídní postavení, a na druhé straně musela zabránit tomu, aby se tento nacionalismus obrátil proti vlastním národním zájmům. Tento rozpor bude mít své nejostřejší podoby v těch zemích, které byly po druhé imperialistické světové válce Rusku přímo podrobeny a ním vykořisťovány.

Je vskutku zarážející, že na zhruba 300 stranách věnovaných vztahům mezi Ruskem a jeho satelity se Pelikán ani jednou nezmiňuje o ekonomickém drancování uvaleném na tyto země Ruskem, od holých a prostých krádeží celých továren v roce 1945, povinných cen, povinného podílnictví atd., přes blokování či „zdanění“ jejich výměn se Západem dnes, zkrátka celý arzenál „nerovných“ výměn, které tak pobuřují zastánce „poctivého“ obchodu. To je zarážející o to více, že v případě Československa, země kapitalisticky vyspělejší než Rusko, je toto vykořisťování obzvláště do očí bijící: zde již drancování nelze nijak skrývat pod zákony kapitalistického trhu, ale jeví se jako vnucené silou. A ještě více je zarážející, když si člověk vzpomene, že Rusové okupovali Československo v srpnu 1968 právě proto, aby mu zabránili sledovat jeho „národní zájem“, tj. uniknout ruské ekonomické kontrole a sklouznout na Západ!

Právě proto, že toto vykořisťování prohlubuje nacionalismus zemí východního bloku a že tento nacionalismus nevyhnutelně nachází své politické vyjádření v Komunistických stranách, muselo Rusko nechat vládnout uvnitř těchto stran ten nejnesmyslnější teror. Procesy, které Pelikána trápí, nejsou procesy z Moskvy v roce 1936, během nichž byla dokončena likvidace staré bolševické gardy. Ne, jsou to procesy se Slánským, Rajkem, Gomułkou atd., procesy, které zasáhly stalinistické vůdce KS, kteří byli jmenováni Moskvou, kteří byli Moskvou orientováni na linii národní obrany a osvobození, fronty národního a demokratického odboje, ale u kterých kvůli jejich zakotvení v lidu a vlivu získanému v těchto bojích hrozilo, že se stanou mluvčími a nástroji protiruského nacionalismu. Tyto nacionalistické tlaky jsou navíc tak silné a každý den je znovu provokuje ruská nadvláda, že i vůdci uvedení do úřadu po vojenské intervenci (jako byl Kádár v Budapešti po roce 1956) jsou hnáni do pozic těch, které nahrazují. Čistky uvnitř Komunistických stran jsou sisyfovským úkolem, který se začíná znovu a znovu a včerejší kat se stává dnešní obětí. Jako takový objeví krásy liberalismu a tolerance a provede „sebekritiku“. Pokud jako Pelikán člověk vidí v tomto děsivém baletu pouze policejní svévoli, hlad po moci nebo výraz „ideologického boje“, pak samozřejmě nemůže ničemu z toho rozumět. A pak nezbývá než tomu čelit morálním požadavkem na „socialismus“, kde by byly respektovány všechny názory a práva jednotlivců. Přitom se samozřejmě zapomíná, že „práva“ kodifikují společenské antagonismy a že „názory“ – které zdaleka nejsou svobodné – vyjadřují zájmy různých společenských skupin. Takto člověk dospěje k „socialismu s lidskou tváří“, na který se podíváme blíže.

Pokud jde o samotný koncept socialismu, Pelikán je mimořádně tajnůstkářský, přinejmenším v ekonomické oblasti. Již jsme viděli, že ignoruje ekonomické vztahy, které tvoří základ vztahů mezi státy6. Totéž platí pro společenské vztahy obecně.

Marxismus předpokládá, že všechny projevy společenského života jsou v konečném důsledku určovány výrobními vztahya vidí v přechodu k socialismu destrukci kapitalistických výrobních vztahů a rozkvět nového způsobu výroby vyvolaný historickým vývojem. Pro nás není rozdíl mezi kapitalismem a socialismem rozdílem kvantitativním, ale kvalitativním: jsou to dva různé historické způsoby výroby, v nichž jsou všechny společenské vztahy odlišné. Stalinismus tento rozdíl redukoval (pokud vůbec) na prosté „znárodnění výrobních prostředků“ a hledal punc socialismu v kvantitativním závodění, zejména slavným zvýšením míry výroby. To je normální, protože to byl teoretický převlek kapitalistické akumulace v Rusku. Pokud jde o Pelikána, patriota již rozvinuté kapitalistické země, kritizuje toto absolutní kritérium produktivismu, ale jen proto, aby přesunul kvantitativní konkurenci do… morální sféry. V ekonomické sféře je jeho charakteristika socialismu tisíckrát bídnější než Stalinova, z níž vychází. Předkládá nám ji prohlášením, že „reformy” pražského jara nepokřivily socialismus v Československu: „Socialistický charakter Československa zůstal nedotčen…(protože)ani jedna továrna nebyla vrácena bývalým majitelům, ani jedno zemědělské družstvo se nerozpadlo“ (s. 99).

Znárodnění továren a vznik zemědělských družstev, to je podle Pelikána charakteristické pro socialistické hospodářství. A ani v tomto směru se nesmí zacházet příliš daleko, protože při své třetí návštěvě Kuby v roce 1967 je Pelikán zneklidněn, když vidí, „že kubánští vůdci, přestože dobře věděli, jaké chyby se v socialistických zemích staly, se je chystali opakovat: znárodnění celé ekonomiky a malých podniků, kolektivizace zemědělství…“ (s. 150). Pokud tomu správně rozumíme, socialistické hospodářství zhruba odpovídá společnému programu francouzských „levicových stran“! Mimochodem, vyvstává otázka, která „socialistická země“ se dopustila výše uvedených „chyb“ a „omylů“, neboť ani v Rusku nejsou zdaleka všechny pozemky kolektivizovány a soukromý obchod a malé soukromé podniky zde zůstaly v nezanedbatelné míře7. Ať je to jak chce, Pelikán nahlíží na socialistickou ekonomiku jako Stalin nebo spíše Chruščov a Brežněv, protože pro starého Stalina byla pokračující existence trhu a námezdní práce stále (jak se říká) problémem, zatímco jeho nástupci, včetně Pelikána, už ani nevědí, že socialismus znamená jejich zrušení!

Způsob výroby založený na mzdové práci a trhu, na autonomii výrobních jednotek (od řemeslnické dílny po ocelářský komplex, od jednotlivého kousku země po obrovskou kolektivní farmu, od továrny k národu) a na honbě za ziskem a akumulací, zkrátka kapitalistický způsob výroby, tito drazí lidé lehkovážně nazývají „socialistickým“. Nemají tedy jinou možnost, než znovu hledat rozdíl v oblasti morálních hodnot. Tak to vidí Brežněv v tom, že se v Rusku objeví občan „nového typu“ nebo „‚historicky nov[á]‘ sociální a nadnárodní komunit[a]“(viz Le Monde ze dne 24. 11. 1977). Pokud jde o Pelikána, píše následující:

„Kdyby se mě někdo zeptal, kdy uznám společnost za socialistickou, uvedl bych následující podmínky:

• Pokud představuje politický, hospodářský a kulturní pokrok oproti kapitalistické společnosti.

• Pokud poskytuje většině občanů více spravedlnosti, více svobody, více rovnosti, více příležitostí k rozvoji, více vzdělávacích příležitostí, více informací, více lidské důstojnosti.

• Pokud se rozvíjí zvýšená solidarita mezi národy.

• Pokud vytvoří humánnější vztahy mezi lidmi.

Socialismus se tedy od kapitalismu neliší primárně v míře produktivity a růstu výroby, ale především v míře svobody, spravedlnosti, rovnosti a aktivní účasti občanů na veřejném životě“ (s. 314).

Je to Pelikán, kdo více vyzdvihl zmíněnou pětici, aby ukázal, že pro něj nejde o revoluci ve společnosti odshora dolů, ale pouze o kvantitativní rozšíření aspektů kapitalismu, které považuje za „dobré“, neboť tyto expanze musí být koneckonců „poměřovány s úspěchy parlamentní demokracie“!

Zde máme socialismus, kterým by Fabiánská společnost8 nepohrdla, ale který nemá nic společného s proletariátem. Pelikán se skutečně odvažuje nazývat komunistou – a možná si myslí že je komunistou! Neví, že „lidštější vztahy“ jsou nemožné, pokud člověk, jeho pracovní schopnost a jeho výrobky jsou zboží. Nezajímají ho třídy a jejich boje, ale občané a jejich svobody: „Kde je skutečný souboj mezi socialismem a kapitalismem? Socialismus musí dokázat, že je schopen osvobodit lidi nejen od strachu z nezaměstnanosti a od hospodářského vykořisťování, ale také od cenzury a paternalismu všeho druhu, včetně toho ve jménu dělnické třídy. Socialismus musí otevřít cestu společnosti, v níž výrobní prostředky patří pracujícím a slouží jim, a politickému pluralismu bez policejní a administrativní represe“ (s. 315).

Samozřejmě, pokud připustíme, že „lidé“ ve východním bloku jsou „osvobozeni od hospodářského vykořisťování“, že tam už nejsou žádné třídní antagonismy, pak se cenzura (!) a „paternalismus všeho druhu“ (!) musí jevit jako svévolné krutosti! Ale pak je absurdní stavět se proti nim s „politickým pluralismem“, protože už by neměla existovat vůbec žádná politika. V jedné chvíli Pelikán cituje vůdce české KS, který je bez sebe z „marxistické nekulturnosti“ současných ruských vůdců; podle něj mu tajemník buňky z českého venkova rozumí víc než oni. Rádi tomu věříme. „Kultura“ samotného Pelikána je však stalinistická, nikoli marxistická: nezná nic o historickém determinismu, neví nic o marxistické ekonomii, neví nic o teorii státu, dokonce hodil přes palubu cíl revolučního hnutí, komunistickou společnost. Často jsme demonstrovali, že všichni revizionisté se prezentují jako empirici a v té či oné formě přejímají Bernsteinův vzorec „To, co se obecně zove konečným cílem socialismu, není mně ničím, hnutí vším.“9 Podle Pelikána „socialismus musí vést… k politickému pluralismu…“ a nikdo neví, kam to všechno povede. Protože „…se mi zdá, že musíme přehodnotit myšlenku komunistické společnosti, pro kterou by socialismus byl jen přechodnou fází. Zůstane-li naše představa komunistické společnosti vždy taková, jakou ji prezentovali marxističtí teoretici, totiž společnost materiální hojnosti (každému podle jeho potřeb), nebude moci vzniknout zítra, vyjdeme-li ze současné situace celého lidstva (a nejen kapitalistické společnosti), která čelí problému omezenosti energie a surovin, nedostatku potravin a demografické exploze“10.

Tím, že definuje komunismus jednoduše jako „společnost materiální hojnosti“, zametá Pelikán pod koberec to, co ho kvalitativně odlišuje od kapitalismu, totiž skutečnost, že jde o beztřídní společnost. Ve skutečnosti to znamená, že ani nepředpokládá možnost překonání kapitalismu, a právě z tohoto důvodu se mu kvantitativní problémy s energií, surovinami a populací jeví jako neřešitelné: jsou takové, pokud společenskou činnost určují zákony kapitalistické výroby. Před více než sto lety Engels tyto „neřešitelné problémy“ vyvrátil. Jako příklad připomeňme, že nedostatek potravin (hezký eufemismus, který hovoří o utrpení dvou třetin lidstva, které nemají dostatek potravy) je způsoben výrobními vztahy, a nikoli nedostatečností výrobních sil. S výrobními kapacitami, které má lidstvo dnes „k dispozici“, by mohlo hojně uspokojit svůj hlad, jen kdyby je skutečně mělo k dispozici, kdyby výroba byla určována potřebami lidí, a ne kapitálu.

Pokud skutečně komunismus „nebude moci vzniknout zítra“, není to kvůli potížím s kvantitativním nárůstem výroby (zde Pelikán upadá zpět do stalinistické posedlosti výrobou, od níž předstíral, že se distancuje), ale proto, že nejprve musí dojít k radikálnímu kvalitativnímu převratu, k radikální změně všech výrobních vztahů a jimi určených společenských vztahů. Zrušení všech mechanismů výroby a oběhu zboží, přeměna veškerého lidstva v jedinou jednotku výroby a spotřeby, která plánuje a kontroluje všechny své činnosti; zánik společenské dělby práce a rozdělení do tříd; odstranění rozdílu mezi městem a venkovem zničením měst a rozprostřením obyvatelstva na celém obyvatelném zemském povrchu; odstranění domácké ekonomiky a rodiny, která ji produkuje; radikální proměna všech lidských vztahů, vztahů mezi pohlavími a mezi generacemi; tato obrovská změna, která musí předcházet novému kvantitativnímu skoku v produktivních silách a která si sama o sobě zaslouží název přechod k socialismu, samozřejmě vyžaduje dlouhé období transformace.

Od všech variant „utopického socialismu“ a zpátečnického socialismu nás odlišuje nejen jasná koncepce tohoto cíle, ale i Marxova „malá větička“, která prohlašuje, že politickým uspořádáním společnosti v tomto období může být toliko revoluční diktatura proletariátu. Požadavek diktatury proletariátu vedoucí k beztřídní společnosti, to je, jak nám Lenin připomněl, specifická vlastnost marxismu. Kdo se však zřekne cíle, nemá samozřejmě důvod kázat prostředky; kdo plive na komunistickou společnost, může diktaturu proletariátu jedině odmítnout. A ti, kdo se zřekli zničení kapitalistického způsobu výroby a společnosti, se mohou jen pokoušet… jej reformovat. Přesně tomu se věnuje Pelikán.

Ve skutečnosti chce především reformovat politickou organizaci kapitalistické společnosti, její stát. Pokud jde o ekonomiku, viděli jsme, že některá znárodňování a družstva, která v žádném případě nepřekračují rámec ekonomických zákonů kapitalismu, se mu již zdají nec plus ultra!11 Pelikán však není první, kdo tvrdí, že takto může učinit „lid“ šťastným, aniž by se dotkl základů kapitalistické ekonomiky. Mohl objevit novou a originální metodu? Samozřejmě, že ne. Dokázal jen znovu vytáhnout nechutný buržoazní nesmysl o svobodě a rovnosti, o demokracii a parlamentarismu, jehož výhody by „mládež“ – člověk ocení originalitu tohoto klišé – nebyla schopna pochopit: „To, co jsem se dozvěděl o parlamentní demokracii, se pravděpodobně příliš neliší od toho, co v ní vidí dnešní mládež na Západě. Jak lze ocenit i jemnou hru politických stran(sic!), svobodné vyjádření názoru opozice, když se člověk bouří jen proti nespravedlnosti? Člověk vidí jen negativní stránky systému, aniž by chtěl připustit ty pozitivní“ (s. 26, citace podle francouzského vydání).

S cílem odsoudit diktaturu proletariátu, kterou nevyhnutelně vede jediná komunistická strana a která nemůže poskytnout žádná práva opozici zastupující protichůdné třídní zájmy a pochlebovat parlamentní demokracii, Pelikán vždy spoléhá na jistou kritiku buržoazních východních států, které jsou falešně prezentovány jako socialistické: „Ve srovnání s vyspělými zeměmi konstatujeme, že ‚reálný socialismus‘ vykazuje značnou zaostalost v oblasti svobod“ (s. 316). Zde se nespokojí s postulováním „oblasti svobod“ vznášející se v absolutnu, nýbrž zavádí žebříček svobody, na němž „buržoazní demokracie“ (též diktatura buržoazie) dosáhla dosud nejvyšší příčky. „Jediným, ale výmluvným příkladem v parlamentních demokraciích je přes všechny jejich slabiny opozice vůči vládě – jev neoddělitelný od tohoto systému. Přestože komunistické strany otevřeně prosazují změnu systému, jsou legální a často požívají značného vlivu…“ zatímco ve východoevropských zemích nenajdeme „ani stopu po legální opozici“ (s. 316).

Pelikán, který považuje KS za komunistické strany, se zřejmě domnívá, že uznání, či neuznání legální opozice závisí na více, či méně laskavosti vládnoucí třídy. Udělejme si trochu pořádek v tom, co si podle libosti popletl: diktatura proletariátu nebude tolerovat legální opozici, protože nepřipouští politická práva ostatním třídám, to je velmi jednoduché; pro diktaturu buržoazie je to složitější, protože nepřipouští, že je diktaturou třídy, ale spíše se prezentuje jako „stát celého lidu“. Pokud má buržoazie možnost neutralizovat třídní boj proletariátu tím, že materiálně korumpuje jeho horní vrstvy imperialistickými extra zisky a politicky oportunismem; pokud je úroveň těchto bojů nízká a zůstávají v rámci buržoazní zákonnosti, pak existence opozice, která patří k systému, má na ni rozhodně stabilizační účinek. Pokud je to možné, buržoazie si dopřává demokracii, legální opozici atd., tyto tlumiče sociálních šoků. Když se však společenské antagonismy a konflikty stanou příliš násilnými, tyto tlumiče otřesů přestanou dostačovat. Ty pak brání použití zjevných prostředků útlaku, které se vnucují k použití, a buržoazie je alespoň dočasně odstraňuje. Poté tito bardi chvalozpěvů svobody vyzývají proletariát, aby nesvrhl nadvládu buržoazie, a nastolil tak svou vlastní, ale aby obnovil demokracii, parlamentarismus a legální opozici.

Ale kdo říká parlamentarismus, říká stranický pluralismus; a naopak, kdo volá po stranické rozmanitosti, volá po parlamentarismu. Tedy Pelikán: „…Již jsem zdůraznil, že systém jediné strany a existence velmi malé vedoucí skupiny v socialistických zemích východní Evropy neumožňují vypracovat alternativní programy, které by bylo možné v daném okamžiku uplatnit. Bohužel tomu tak zůstane: vždy bude chybět ‚výměnný tým‘, dokud nebude odstraněna největší překážka – monopol jediné strany – a nebude povolena svobodná diskuse“ (s. 216). Pečlivá četba této pasáže ukazuje, že Pelikán v ní říká totéž, co v předchozím odstavci, ale z hlediska měšťáckého státu a jeho stability. V daném okamžiku použitelný alternativní program a výměnný tým, a sociální krize je překonána!

Záludnost spočívá v prezentaci těchto faktorů stability buržoazní společnosti jako podmínek socialistické transformace, v touze vmáčknout revoluční transformaci společnosti mezi tlumiče otřesů sociálních střetů kapitalistické společnosti a v prohlášení, že na tomto postoji je cosi „komunistického“: „Nepovažuji za chybu, že komunistická strana (v roce 1948) chtěla hrát vedoucí úlohu; již jsem zdůraznil, že reflex(sic!)společný všem stranám je boj o moc. A tak se domnívám, že skutečná otázka zněla a zní takto: kdyby komunistická strana dosáhla většiny, ponechala by ostatním politickým stranám dostatečný prostor pro výkon jejich politických funkcí ve vládě nebo v opozici? Byla komunistická strana připravena respektovat systém demokratických voleb a opozice do takové míry, že kdyby zůstala v příštích volbách v menšině, vzdala by se moci, rozdělila si moc nebo přešla do loajální opozice? Stejný problém by nastal dnes ve Francii nebo v Itálii, kdyby volby vyhrála sjednocená levice.“ (s.73-74).

Jak je vidět, Pelikán má stejnou perspektivu jako Berlinguer, Carillo a další „eurokomunisté“. Ale i když schválí Projet de Declaration des Libertés (návrh deklarace svobod) od CPF, i když plně souhlasí s Marchaisem, který staví na roveň socialismus a demokracii, socialismus a svobodu, stále se bojí, pochybuje, chce garantovat… Velká zkušenost mu ukázala, že cesta vedoucí k totalitní diktatuře kapitálu je dlážděna dobrými liberálními a demokratickými úmysly: ve východním Německu v roce 1945 nebo v Československu v roce 1948 požadoval stalinismus zase stranickou pluralitu, svobodu, demokracii… Náš autor samozřejmě nepoznal kapitalismus pod „socialistickým“ převlekem, který vymyslel Stalin. Po celém světě však liberalismus a demokracie vedly k otevřené diktatuře kapitálu; její vyžadování nevede k ničemu jinému a charakterizuje přesně buržoazii. Náš idealista nechápe, že žádný buržoazní stát nemůže tyto sliby dlouhodobě dodržet. Nerozumí tomu, co pán Peachum, lichvář, šermíř a vykořisťovatel žebráků zpívá v Brechtově Žebrácké opeře: „Kdo dobrým člověkem by nebyl rád? (…) Kdo nechtěl by žít v míru, ve svornosti? Tak co nám brání v tom? No, poměry!“12

Tyto poměry jsou určovány antagonismy, které nevyhnutelně vznikají z fungování kapitalistické ekonomiky, a nestačí jen změnit název této ekonomiky, pokřtít ji na „socialistickou“, aby se tyto rozpory vymazaly. Právě tyto rozpory – rozpory mezi třídami a státy – odvrhují „dobrodince“, kteří hlásají svobodu, demokracii a národní nezávislost. Nebo přesněji řečeno, tyto rozpory jim ponechávají jen malý manévrovací prostor, pokud nejsou příliš násilné, a liberálně-demokratické mechanismy je dostatečně tlumí.

Marxismus odhalil mystifikaci svobody a demokracie. Staví se proti změně měkké či brutální vlády buržoazie na skrytou či otevřenou diktaturu kapitálu nikoli s obranou či požadavkem svobody a demokracie, ale s požadavkem násilné revoluce a diktatury proletariátu vedeného stranou, což je jediný způsob, jak se z tohoto začarovaného kruhu vymanit. Byl to stalinismus, který zastřel toto základní stanovisko, které bylo obnoveno Komunistickou internacionálou, a který ho postupně v „teorii“ nahradil třídně usmiřující demokracií a v praxi diktaturou kapitálu. Marchais a Pelikán v žádném případě nezavrhují práci stalinismu, který zničil revoluční teorii a organizaci proletariátu a současně realizoval kapitalistickou akumulaci v Rusku. Ze stalinismu odsuzují pouze revoluční aspekty, jednotnou stranu, diktaturu, teror, které zdědil po proletářské revoluci a které si zachoval jako převlek a proto, že je mohl použít pro své vlastní revoluční cíle v buržoazním smyslu. Spoléhají se na to, co udělal, aby dotlačil své politické postoje k jejich konečným důsledkům, k vulgárnímu buržoaznímu demokratismu, ve svém hlásání nemožného „kapitalismu s lidskou tváří“. Ať už jsou pronásledováni v zemích východního bloku nebo se chystají převzít vedení buržoazního státu v některých zemích Západu, jejich program a činnost jsou všude stejné: podřídit proletariát imperativům národního zájmu a zabránit mu v návratu k jeho třídní orientaci a nezávislé třídní činnosti.

Mezi těmito stalinisty s lidskou tváří, kteří jsou ještě odpornější než jejich „nehumánní“ předchůdci, a komunisty nemůže existovat žádná solidarita nebo porozumění, ale jen ten nejzuřivější boj. Pelikán obviňuje jistou levici, že si mezi opozičníky na východě „vybírá“ ty, které chce bránit, a znovu je vyzývá k všeobecné demokracii: „Opakovaně jsem vysvětloval těmto soudruhům z levice, že takový postoj je nespravedlivý a nebezpečný, neboť veškeré represe v socialistických zemích začaly proti nekomunistům a nakonec byly namířeny proti samotným komunistům. Chceme-li my, kteří tvrdíme, že přinášíme větší svobodu než buržoazní parlamentní systém, být upřímní, musíme zaručit svobodu všem, bojovat za to, aby i naši oponenti měli právo vyjadřovat své názory; jedině tak máme právo bojovat s nimi politickými argumenty. Musíme bránit svobody politických oponentů se stejným odhodláním, s jakým bráníme své vlastní, chceme-li si nárokovat morální právo kritizovat své oponenty“ (s. 104-105). To je opravdu příliš! Tyto zvadlé listy sociálnědemokratického podzimu, které Lenin a Trockij smetli ve svém neúnavném boji proti Kautskému, se nám odvažují představit jako poupata socialistického jara!

My naopak odsuzujeme podporu, kterou různá hnutí prohlašující se za komunistická poskytují Pelikánovi a dalším stalinistickým demokratům. Vysmíváme se „morálnímu právu“ kritizovat své oponenty: bojujeme s nimi do posledního dechu! Dnes se zbraní kritiky, zítra kritikou zbraní. Dnes, stejně jako zítra, ve jménu historického práva a historické povinnosti proletariátu bojovat za svou emancipaci!

(1) Demokraty, zejména ty, které takto Moskva hnala do boje proti vlastní vlasti, tento německo-sovětský pakt pobouřil. Kdyby Rusko bylo stále proletářským státem, byl by tento pakt samozřejmě skandální, ale o nic skandálnější než Stalin-Lavalova deklarace z roku 1935 nebo válečné spojenectví s „Velkou demokracií“, neboli americkým imperialismem. Rusko se však zřeklo prosazování mezinárodní revoluce prostřednictvím politické a materiální podpory proletariátu. Pod rouškou „vývozu proletářské revoluce s bajonety Rudé armády“ hájila své národní zájmy. Z tohoto (neproletářského) hlediska bylo konzistentní spojit se nejprve s nejslabším imperialismem, aby se pokusil rozdrtit nejsilnější. Jak je vidět, nebyl to Mao, kdo vymyslel teorii „hlavního nepřítele“ a „sekundárního nepřítele“. Kdyby byla buržoazní politika, stejně jako politika maoistů, schopná kontinuity, musela by se navíc odvolávat na Hitlerův boj proti jejich současnému hlavnímu nepříteli, Rusku!

Pokud tento pokus selhal, bylo to proto, že se německý imperialismus neodvážil postavit rozhodně proti despotům světového trhu, jmenovitě proti rozkládající se Anglii a USA, které byly v plné převaze; snažil se s nimi dohodnout v naději, že mu výměnou za zničení Ruska dají kontrolu nad Evropou.

Stalin chytře zvrátil svá spojenectví. Ale místo toho, aby následně čelil Německu vyčerpanému a přemoženému vlastním vítězstvím, musel se vypořádat s americkým zlobrem, jehož produkci a chuť k jídlu podnítila válka.

(2) Do jaké míry Trockij přecenil situaci a zaměnil svá přání s realitou, lze vidět v tom, co napsal na začátku června 1940: „Ve Francii se stalinisté projevují jako odvážní vůči své vládě. Stále jsou naplněni duchem Října. Představují výběr revolučních elementů, kteří jsou klamáni Moskvou, ale jsou upřímní.“ (citováno a přeloženo z Craipeau Y., Contre vents et marées, s. 53).

„Odvážní“ byli a jistě mezi nimi byli i „upřímní“ militanti. Ale Trockij ze všech lidí měl vědět, že PCF nikdy, ani ve svých nejlepších chvílích, nepředstavovala „výběr revolučních elementů, [kteří] (…) jsou naplněni duchem Října“. A v roce 1940 méně než kdy jindy.

(3) Přeložili jsme tuto pasáž z původního francouzského vydání: Pelikán J., S’ils me tuent, Grasset, 1975, s. 230.

(4) Pelikán sám vysvětluje, že Československo už bylo rozvinutou kapitalistickou zemí. Hovořit v roce 1945 o „národní a demokratické revoluci“ svědčí o nejhorším stalinistickém zmatku (a navíc nejen stalinistickém, neboť do této pasti slepě padli i trockisté).

(5) Kaplan zase cituje následující „prohlášení“ Gottwalda pro ÚV KSČ v září 1946: „Mohu vás ujistit, že jsem o tomto problému mluvil i se Stalinem během své poslední návštěvy v Moskvě. Soudruh Stalin mi řekl, že, jak ukázala zkušenost a jak učí klasikové marxismu-leninismu, neexistuje jediná povinná cesta, která by vedla přes sověty a diktaturu proletariátu, ale že za určitých zvláštních okolností mohou být jiné cesty k socialismu.“ (Le Monde, 6. 5. 1977).

(6) Je zřejmé, že nejen ekonomické faktory určují vztahy mezi státy. Nelze například přehlížet skutečnost, že země východní Evropy představují pro Rusko jakýsi vojenský glacis. (Glacis [glassí], franc., česky koliště, je v opevňovacím stavitelství nejvnějšnější část hradeb. Pozn. překl.)

(7) Viz například článek „The myth of ‚socialist planning‘ in Russia“ v Communist Program, č. 4, duben 1978. Pro obecnou kritiku ruského pseudosocialismu viz „Revolution und Konterrevolution in Russland“, Ed. Programma Comunista, 1976, „Dialogato con Stalin“, Il programma comunista, č. 1–4, 1952, a „Bilanz einer Revolution“, Kommunistisches Programm, č. 15/16, 1977.

(8) Přeložili jsme tuto pasáž z původního francouzského vydání: Pelikan J., S’ils me tuent, Grasset, 1975, str. 273. Nec plus ultra [nεkplysyltʀa] (franc.), to nejlepší. Pozn. překl.

Ve dvacátém století každá vlna reformistické degenerace třídní strany vedla k renesanci anarchistického hnutí v nejrůznějších podobách. Právě v politickém boji jak proti reformistické degeneraci, tak proti rozmachu anarchismu, těmto oběma rysově podobným deviacím proletářského hnutí se marxistická strana zocelila a opětovně se obnovila.

Takto první projevy oportunistické infekce v Druhé internacionále vyprovokovaly odezvu v podobě revolučního odborářství. Marxistická levice Italské socialistické strany, zatímco bojovala proti reformismu a parlamentní slabomyslnosti, které byly na počátku této deviace, vedla proti revolučnímu odborářství nepřetržitý boj.

Německá levice se v reakci na bankrot Druhé internacionály vynořila na zcela odlišných pozicích, než jaké byly Leninovy a vznikající Komunistické internacionály, která, zatímco vedla tvrdý politický a vojenský boj proti světovému imperialismu a jeho sociálně-patriotickým, sociálně oportunistickým a centristickým přisluhovačům, byla nucena se s touto levicí vypořádat.

Jestliže nejen Lenin, ale i všechny složky opravdového marxismu se v roce 1920, v rozporu s pokřivenými pozicemi, které tato „německá levice“ předložila k projednání, zabývaly obnovou správné marxistické doktríny, bylo to proto, že si uvědomovaly, že světová strana proletariátu nemůže splnit úkoly, ke kterým je povolána, jestliže je samotná výsledkem handrkování ohledně základních myšlenek.

Avšak marxistická levice byla uvnitř samotné Komunistické internacionály poražena, pokračující pokřivování pozic uvnitř Internacionály se nemohlo vyvinout jinak, než že způsobilo zrození tak zvané „levice“, jejíž hlavními charakteristikami je odmítnutí orgánu strany a diktatury proletariátu, ne-li slovy, tak přinejmenším v jejich marxistickém významu, a to v politické rovině a rovině doktríny, toto odmítnutí tedy není ničím jiným než idealismem.

Dnes, uprostřed kontrarevoluce, je běžné, že se hojně vyskytují anarchizující tendence. Všichni ti, kteří se více či méně odvolávají na takového teoretika německé levice, kterým byl Anton Pannekoek, chtějí (nejčastěji, aniž by si to uvědomovali) spojit dohromady anarchismus a marxismus, idealismus a dialektický materialismus. Právě proto je cílem této práce ukázat neslábnoucí protiklad, který obecně odlišuje marxistický materialismus od idealismu, jakkoliv „revoluční“ by ve svých slovech mohl být, a zejména ukázat protiklad mezi italskou marxistickou levicí, z níž vyrostla naše strana, a tzv. „německou levicí“.

Mít jasno v těchto otázkách je skutečně zásadní nutnost pro obnovu mezinárodní komunistické strany, jejíž schopnost správně reagovat musí být utvářena a zdokonalována teoretickou kritikou a politickými zápasy daleko dříve, než dojde k opětovnému konfliktu společenských sil.

Základ principiálních východisek revolučního idealismu

Proud německé „levice“ a její teoretik Pannekoek vždy prohlašovali svou věrnost materialistickému pojetí dějin.

Je pravda, že nezpochybnili marxistickou vizi, podle níž lze vývoj lidské společnosti omezit na řadu různých výrobních způsobů, z nichž samotný kapitalismus je historicky přechodný a zásadní zákony a tendence současné společnosti ji samotnou odsuzují k tomu, aby v budoucnu vyklidila pole pro vyšší výrobní způsob, a to prostřednictvím revoluce utlačované třídy.

Nicméně podat popis historického materialismu nestačí – v první řadě to ve skutečnosti nebyl marxismus, kdo objevil třídy a třídní boj; a dále dokonce i sociální demokracie přiznává, přinejmenším slovy, kapitalismu přechodný charakter.

To, co marxismus objevil svou analýzou dynamiky výrobních způsobů, je materialistická představa třídního boje a jeho hybných sil (stran a států), a je to tahle představa, která marxismu umožnila přesně definovat podstatné znaky revolučního přechodu od kapitalismus k socialismu.

Idealistická vize třídního boje

Pro Pannekoeka „[d]vě síly, z nichž jedna vychází z druhé, duchovní síla a materiální síla, zapříčiňují transformaci kapitalismu v komunismus. Materiální rozvoj hospodářství umožňuje pochopit skutečný průběh věcí a to je příčinou revoluční vůle.“¹

Podle tohoto učení umožňuje kapitalismus utváření socialistické vůle a vědomí mas, které jsou výchozím bodem revolučního dělnického hnutí. Již v roce 1920 tento teoretik KAPD v ostré diskusi, která jej postavila proti Kautskému, řekl:

„Organizace proletariátu (…) nesmí být zaměňována s formou jeho organizací a sdružení v současnosti (…) Povaha této organizace [proletariátu v třídu, pozn. redakce] je něco duchovního, je to úplný převrat charakteru proletáře [zvýrazněno samotným autorem, pozn. redakce].“²

Z těchto předpokladů Pannekoek přirozeně vyvozuje závěr, že sociální revoluce je zralá, až pracující masy dosáhnou vysokého rozvoje socialistického vědomí. Jednou z podmínek revoluce by byla „revoluce myšlenek“:

„Revoluce je současně obdobím hlubokého duchovního převratu myšlenek mas; vytváří pro to podmínky a je tím podmíněna (…).“³

Podle Pannekoka, aby se uskutečnila revoluce, „je nezbytné, aby si proletariát, obrovské milionové masy, jasně uvědomil cestu a cíl“⁴ a v dokonalé kontinuitě tohoto učení autor zabývající se touto stejnou otázkou po vítězství stalinismu prohlašuje:

„[Komunistické revoluce] nelze dosáhnout s nevědomou masou, (…). Lze jí dosáhnout pouze tehdy, pokud samotní dělníci, celá třída, pochopí podmínky, způsoby a prostředky svého boje (…).“⁵

Jakmile proměnili revoluci v otázku vědomí, Pannekoek a celá německá „levice“ se pevně postavili na pole idealismu. Zdali je toto masové vědomí výsledkem třídního boje nemění samotný problém. Je to marxista Plechanov, kdo správně prohlašuje:

„Jak ale máme označit historický názor těch lidí, kteří sice tvrdí, že ekonomický faktor ovládá společenský život, přitom jsou však přesvědčeni, že tento faktor, tj. ekonomika společnosti, je výplodem lidských poznatků a pojmů? Takové názory nelze označit jinak než za idealistické. Z toho vyplývá, že ekonomický materialismus nijak nevylučuje historický idealismus. (…) řekli jsme, že [ekonomický materialismus] nijak nevylučuje idealismus, ale je třeba říci: Ekonomický materialismus se nejčastěji projevoval a dodnes se projevuje jako pouhá odrůda idealismu.“⁶

Pannekoek tvrdí, stejně jako stará buržoazní demokracie, že osud proletariátu a obecněji společnosti samotné, je podmíněn mírou vzdělání a povědomí o společenských problémech mas. Říkají: Vzdělávejte se a váš osud se změní! Jemný rozdíl mezi těmito dvěma postoji spočívá v typu vzdělání, kterého je třeba: buržoazní v prvním případě, socialistické v tom druhém. Pannekoek a proud německé „levice“ tvrdí, že jsou „extremisté“, protože pro ně by „socialistické osvícení mas“ bylo výsledkem třídního boje, ke kterému vyzývají. Takto jsme se znovu vrátili k boji (léta páně 1972!) proti moderním variantám novohegelovské levice a jejich dědicům anarchistům.

Aby socialistické vzdělání mas bylo předpokladem pro revoluci, je popřením samotné revoluce, neboť toto takzvané vzdělání je uvnitř kapitalistického režimu nemožné.

Marx proti novohegelovcům, kteří jsou hluboce pedagogického ražení, tvrdil:

„Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, (…) Protože vládnoucí třída má k disposici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů,…“⁷

Zničení buržoazní ideologie mezi pracujícími masami předpokládá, že již byly kapitalistické výrobní vztahy zničeny, že prostředky hmotné i duševní výroby již byly vyrvány z rukou kapitalistické třídy, kterou již komunistická revoluce porazila. Socialistické vědomí bude dominantním vědomím, jakmile budou zřízeny nové materiální vztahy socialistické výroby, a teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami (viz Engels).

Z hlediska doktríny je celá německá „levice“ závislá na buržoazní ideologii a zejména pak na sociálně demokratických východiscích. Sdílí s nimi demokratickou a neustálou vzdělávající vizi revoluce a dělnického hnutí.

Kautsky, hlavní marxolog sociální demokracie, řekl:

„(…) rychlost pokroku [v získání mas pro myšlenku socialismu, pozn. překl.] překotně vzrůstá, když se dostaví období revolučního vření. Je skoro neuvěřitelné s jakou rychlostí se v této době masy obyvatelstva učí a získávají jasné vědomí svých třídních zájmů.“⁸

Ve všech demokratických teoriích politického boje jde o stvoření člověka (pro buržou) nebo dělníka (pro „humanistického socialistu“) schopného dělat vlastní dějiny. Společenské síly a politické síly, i ty kolektivní, jsou jen součtem jednotlivých nezávislých vůlí. A, jak je tomu dnes, poslední nemoc dělnického hnutí – stalinismus – dává vinu za nepřetržité porážky dělnické třídy „nevědomosti mas“.

Pro všechny tyto ideology, idealisty, ať už jde o sociální demokraty nebo německou „levici“, se politický boj, revoluce a „revolty“ ztotožňují s bojem za myšlenku, který musí zvítězit, za socialistickou myšlenku; pro ně k revoluci dochází, když masy vědomě bojují za uskutečnění komunistické společnosti, když jejich bezprostředním cílem je socialismus.⁹

Pro marxistický materialismus revoluce nemá nic společného s těmito sny buržoazního osvícenství šmrncnutého socialismem. Pro marxistický materialismus je revoluce materiální a fyzický fakt, jedná se o výsledek střetů mezi třídami, které do tohoto boje tlačí nesmiřitelný protiklad mezi výrobními silami a výrobními vztahy:

„Ba i musíme konstatovat, že revoluce je skutečně zralá, (…) když reálná a fyzická skutečnost neadekvátnosti výrobních systémů přivádí (…) i vyšší společenské vrstvy do konfliktu s vlastními materiálními zájmy velké části samotné privilegované třídy. (…) Ekonomická nutnost vyvíjí tlak a zatěžuje všechny ty, kteří jsou utlačováni a které dusí formy ztělesněné v daném výrobním systému; tito reagují, bojují, vrhají se proti omezením [daného výrobního systému],…“¹⁰

„Po desetiletí je nám říkáno, že chceme revoluci uskutečněnou těmi, kteří nemají uvědomění.“¹¹

„Mohli bychom na to odvětit, že za předpokladu, že revoluce zamete se spoustou hrůz, které vytvořil buržoazní režim, a za předpokladu, že obávané pevné sevření buržoazních institucí, které utlačují a rdousí vyrábějící masy, bude rozbito, pak by nás ani v nejmenším netrápilo, že rozhodující rány budou zasazeny i těmi, kteří si až dosud neuvědomují vyústění tohoto boje.“¹²

To je důvod, proč „dělníci nemusejí chodit na kurzy filozofie či něčeho jiného, ale pouze bojovat za svou třídu“¹³, protože jsme pro „revoluci neuvědomělých“, protože jsme pro revoluci!

Pannekoekovy názory představují nejucelenější vyjádření buržoazního materialismu. Revoluční buržoazie zavedla materialismus do přírodních věd, ale zastavila se na prahu společensko-historických věd a prohlásila, že lidé dělají své dějiny svobodně.

Pannekoek se hlásí k materialismu v oblasti analýzy výrobních způsobů a společností, avšak idealismus vytahuje drápky, jakmile dojde na přechod od kapitalismu k socialistické společnosti. Správně tvrdí, že lidská přirozenost má dějinnou povahu nikterak pevně danou, avšak činí revoluční transformaci společnosti závislou na proměně „lidské přirozenosti v proletariátu“¹⁴. Pro vědecký materialismus je naopak změna lidské přirozenosti výsledkem – a nikoliv předpokladem – změny výrobního způsobu, změny již vytvořené společnosti.

Při rozsahu s jakým buržoazní materialismus německé „levice“ koresponduje s idealistickou deviací v dělnickém hnutí, upřednostňujeme definovat jej jako proletářský nebo „revoluční“ idealismus, který je o nic méně vzdálený marxismu než kterýkoli jiný idealismus.

V rozporu s buržoazní demokracií, sociální demokracií a navzdory „revolučnímu“ idealismu, které činí politické vědomí mas hybnou silou společenských přeměn, marxismus prohlašuje, že vědomou hybnou silou revoluce je politická třídní strana – komunistická strana. Pro marxismus nejsou činitelé dějin ani jednotlivci, ani beztvaré shluky lidí, davy, ale společenské třídy, jejichž boj lze ztotožnit s bojem společenských a dějinných organismů, ve kterých se tyto třídy samy organizují, ve stranách a státech, které ztělesňují jejich vůli a jejich vědomí:

„Klíč k našemu pojetí spočívá právě ve skutečnosti, že za centrum takovéhoto povědomí [o společnosti] nepovažujeme úzkoprsý prostor jednotlivého člověka, a že jsme si dobře vědomi toho, že, obecně řečeno, části mas, které jsou nuceny do boje, nemohou mít ve svých myslích fakta celkové teoretické vize. Požadovat takovýto předpoklad by bylo naprosto marné a kontrarevoluční. Naproti tomu tato úloha mít teoretické vědomí nenáleží skupince nebo uskupením mimořádných jednotlivců, jejichž posláním je pomoci lidstvu, ale náleží jistému organismu, ústrojí, kteréžto lze rozlišit uvnitř mas, které užívá jednotlivé součásti jako buňky organismu, jež tvoří jeho tkáň, a jsou povznášeny k úloze, která je umožněna jen tímto souhrnem vztahů. Tento organismus, toto ústrojí, tento souhrn součástí, každá s vlastní funkcí, odpovídaje živočišnému organismu a jeho nesmírně složitému uspořádání tkání, sítí, cév atd., je organismus třídy,…“¹⁵

„(…) Vždy jsme chápali, že tato jasnost a vědomí teoretického rozhledu se neuskutečňuje v nestrukturovaném shluku osamocených jednotlivců, ale v organizacích, které se vynořují z nerozlišitelné masy, v uspořádaných a sešikovaných rozhodných minoritách, které, propojeny napříč hranicemi států a sledujíce celkovou dějinnou kontinuitu hnutí, berou na sebe úlohu vést boj mas; zatímco větší část těchto mas je naproti tomu do tohoto boje tlačena ekonomickými podněty a důvody daleko předtím, než nabude stejné síly a jasnosti názorů, které ztělesňuje vůdčí strana.“¹⁶

„Když je masa vržena do akce, jsou to jedině tyto první skupiny, kdo dokáže předvídat konečný cíl a jsou to ony, kdo pohání a vede zbytek. (…) Ačkoli strana zahrnuje jen část třídy, tak pouze strana může třídě poskytnout její akční jednotu a jednotu pohybu, neboť strana spojuje – nehledě na meze kategorií a lokalit – ty živly, které se cítí býti třídou a reprezentují ji.“¹⁷

Komunistická strana jako orgán, kterým je vyjádřena kontinuita a pokračující houževnatá existence třídního hnutí, má „poslání rozšiřovat revoluční vědomí mezi masami, organizovat materiální prostředky akce a vést v průběhu boje proletariát.“^{18 19}

Marxistický materialismus dále tvrdí, že „[s]trana není ustavena na základě vědomí jednotlivce: nejenže není možné, aby každý proletář dosáhl vědomí, ještě méně je možné, aby si osvojil třídní doktrínu nějakým způsobem vzdělávání, ale není to ani možné pro každého jednotlivého aktivistu, ani pro vůdce strany. Vědomí spočívá pouze v organické jednotě samotné strany.“²⁰

V marxismu tudíž není památky po učení osvícenství, které činí z jednotlivce předmět dějin.

Buržoazní ideologie si nepřipouští představu společenského organismu s kolektivním vědomím, na druhou stranu v přírodě se nám takový sebemenší jev projevuje v tisíci příkladech. Takto je člověk v biologické říši subjektem s vědomím, ale toto vědomí není vědomím samotných buněk ani samotného mozku, ale vědomím organické jednoty. Mohli bychom vyměnit tyto dva prvky této představy a říci, že strana představuje centrální nervový systém třídy. Je nesporné, že třídní boj má na lidi vliv a následně má vliv na jejich individuální vědomí. Konkrétně individuální vědomí dělníka je výsledkem jeho začlenění do kolektivního třídního boje. Je to toto vědomí, které ho tlačí k tomu, aby se připojil k třídní straně, avšak komunistické vědomí je spíše výsledkem než podmínkou takového členství ve straně, straně, která propojuje takového militanta s historickou kontinuitou a mezinárodní organizací: v obou případech – dělník jako součást třídy, či jako aktivní člen strany – je vědomí následkem působení celku na jeho části, působení mnohobuněčného organismu na jednu z jeho buněk.

„U socialistického dělníka je přesvědčení dcerou zanícení a cítění a je tu něco, co brání tomu, aby toto cítění vyhaslo: instinktivní solidarita vykořisťovaných. Ti, kteří tomu již nevěří a chtějí ji nahradit nicotným teoretickým vyučováním, studiem, povědomím o praktických problémech, se nachází, podle našeho mínění, smutně řečeno mimo socialismus.“²¹

Marxismus tak důrazně připisuje straně kritické vědomí společenského hnutí, na druhou stranu současně popírá, že toto vědomí je výsledkem pěstěného vzdělávacího rozvoje každého z jeho členů:

„Máme za to, že pěstění vzdělávací stránky dělníků může být zařazeno do programů demokracie, avšak tato kulturní stránka má malý význam pro podvratnou činnost socialismu.

To neznamená, že se zříkáme pěstování vzdělávací stránky socialismu. Naopak se domníváme, že jediným způsobem, jak jej povzbudit, je ponechat jej individuální iniciativě, aniž bychom jej uvěznili uvnitř nenávist vzbuzujícího rámce pedantského a zkostnatělého systému. A tato činnost může být povzbuzena jen tím, že se mladí proletáři vrhnou do výhně společenského boje a společenských rozporů, který v nich zvětší touhu být schopnější v tomto boji.“²²

Problematika ustavení a rozvoje Komunistické strany je tudíž otázkou vedení a začlenění těch sil, které se ocitly na všeobecném terénu boje proti kapitalismu, a to způsobem ustavením živoucího a jednotného orgánu, který je takto orientován. A tím, že se tento orgán účastní třídního boje, získává odezvy a „schopnost vést pracující masy proti vládnoucí třídě a jejím organizacím na cestě, která vede k socialistické přeměně. Jedná se o historický a materiální proces, nikoli o proces intelektuální či voluntaristický.“²³

Stejně jako proti deviaci usilující o stupňovité vzdělání dělníků tak i proti voluntarismu italská marxistická levice neobyčejně důrazným způsobem konstatuje, že ani strany ani revoluce nejsou vytvářeny; ty jsou vedeny, nikoli tvořeny, protože jsou materiálními výsledky srážky společenských sil. A jsou vedeny způsoby předurčenými třídní doktrínou závisející na historii mezinárodního komunistického hnutí.

V marxistické koncepci tedy neexistuje žádný rozpor mezi nejurputnějším postojem proti stupňovitému vzdělávání dělnictva a nejnevyvratitelnější neústupností na poli doktríny a základních předpokladů. Ba naopak, marxistická levice vždy trvala na existenci pevného vztahu mezi teorií, programem, taktikou a organizací. Jak řekl Lenin, „Bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí.“²⁴

Podle představ celé nauky o všech silách působících v dějinách to pro marxismus znamená, že strana je výsledkem své vlastní akce (tj. jejího plánovitého jednání) a toho, že je zaměřená na své cíle (program). V tomto smyslu je marxismus základem komunistického hnutí.²⁵

Právě z tohoto důvodu levice trvá na dějinné neměnnosti marxismu a čerpá z nových událostí potvrzení své doktríny. Pokud by materiální skutečnosti vyvrátily jen jeden z článků jednolitého jádra jeho doktríny, bylo to proto, že došlo k „mystifikaci“ kritického vědomí této nauky a tímto by se toto učení zároveň stalo nevhodné ke splnění svých úkolů: v takovém případě by žádný empirismus, žádné rychlokvašené záplatování doktríny nemohlo přinést jakoukoli nápravu!

Boj skutečných marxistických proudů je nepřetržitým bojem proti všem odchylkám, které brání tomu, aby orgán-strana plnil své dějinné úkoly, tedy bojem proti všem nebezpečím odklonu od správného směru (degenerace).

Marxistická strana nebo socialistická sekta?

Vzhledem k tomu, že se má za to, že socialistické vědomí mas je předpokladem pro proletariát k uskutečnění revolučních úkolů, by podle německé „levice“ revoluční strana – jako odlišující se organizace mas – měla jedinou funkci poskytovat těmto masám vědomí:

„Úkolem revoluční strany je předem šířit jasné znalosti, aby se v celých masách objevily složky, které, v oněch okamžicích (velkých událostí světové politiky), vědí, co mají dělat a jsou schopné nezávisle zhodnotit situaci.“²⁶

Takto pro teoretika KAPD strana nemá vést, ale má třídu duchovně „nasměrovat“; strana tu nemá vést revoluci, vést společenské síly k předem jasně definovanému cíli, uplatnit moc, ale poskytovat rady.

Provádět teoretickou činnost a „jít mluvit s dělníky“²⁷; – nikde jinde než v této formulaci nevyjádří Pannekoek tak souhrnně a jasně, jak sám chápe, funkci strany!

Podle učení tohoto proudu to, co by rozhodlo o členství v takové „straně“, by bylo jasné vědomí jedince; tudíž by taková „strana“ nebyla nic jiného než organizace elity, která „pochopila“ a která je připravena „napomáhat druhým pochopit“, aby ti druzí byli způsobilí „provést revoluci“, stranou, která by se čím dál více rozpouštěla a splývala do samotné revoluční masy v důsledku toho, jak by se socialistické vědomí během boje zmocnilo mas.

Tato ústřední představa, že revoluční masy přilnou ke komunistické doktríně a propagování celkové vize osvícenou elitou, která činí revoluci procesem, „kdy samotné masy ovládne sektářství“, kdy se celá třída stává ohromnou sektou, je základním kamenem všech učení socialistických sekt.

V tomto textu můžeme kritizovat jediný druh těchto sekt: takový, pro který ovládnutí samotných pracujících mas sektářstvím nastane v přechodných organizacích (sověty, tovární rady, odbory apod.). Jiný druh má naopak za to, že toto pohlcení samotných mas sektářstvím se bude muset vyvíjet jako růst příklonu mas a jejich splynutí se skupinou zasvěcených. V prvním případě můžeme hovořit o „rozpuštění sekty v masách“, v druhém o splynutí mas se sektou, avšak mezi těmito dvěma „alternativami“ neexistuje žádný skutečný protiklad. Obě nejsou schopné ve své utopičnosti uchopit materiální proces ustavení proletariátu v třídu a nato ve vládnoucí třídu.

„Strana“, o níž Pannekoek hovoří, není stranou v marxistickém duchu a náš proud se zrodil právě tím, že se odlišil od takovýchto „stran“, které jsou pouhými socialistickými sektami. Fakt, že takovéto „strany“ sdružovaly tisíce lidí – jako v případě anarchismu – ve skutečnosti nic nemění: jsou jen zvěstovatelé „pravd“, zastánci myšlenek, „revoluční pedagogové“.²⁸

„Revolučně“ idealistická představa sociální revoluce

Jakákoli idealistická doktrína je nutně doprovázena koncepcí, kde zničení politické moci vládnoucí třídy je chápáno jako postupný stupňovitý vývoj (gradualismus). Pannekoekova doktrína není výjimkou. Pro něj je revoluce „pohyb-proces“, během kterého pracující masy rozvíjejí svůj boj a své vědomí, zmocní se výrobních prostředků a zorganizují novou společnost, zatímco se buržoazní moc postupně rozpadá:

„Sociální revoluce je proces pozvolného, postupného rozpuštění všech prostředků moci vládnoucí třídy a zejména státu, proces neustálého budování moci proletariátu až do jejího úplného dovršení.“²⁹

Pannekoek se tak snaží o zesměšnění a karikaturu pevnosti a nezvratnosti marxistického učení:

„Existuje mnoho takových, kteří nepolevují v představě proletářské revoluce (…) jako sled fází, kde jedna vyvolává následující: nejprve dobytí politické moci a zřízení nové vlády; poté vyvlastnění kapitalistické třídy nařízením; nakonec přebudování výrobního procesu (… ale), aby se proletariát mohl skutečně stát pánem svého osudu, musí současně vytvářet vlastní organizaci a formy nového ekonomického řádu. Tyto dva prvky jsou neoddělitelné a tvoří proces sociální revoluce.“³⁰

Zcela v rozporu s tímto je pro marxismus revoluce pouze zrod společnosti, jejíž podmínky existují již v té staré; tato revoluce nemá nic, co stavět, musí jen rozbít bariéry a potřebuje centralizovanou sílu, která může být uplatněna na celou společnost, a kterážto je proletářským státem. Sled tedy je: zničení kapitalistického státu, proletářská diktatura, despotické zasahování do výrobních vztahů. Není tu žádný gradualismus ani v ustavení proletariátu ve vládnoucí třídu, ani v případě zničení moci buržoazie. Ustavení proletariátu jako vládnoucí třídy podmiňuje a předchází zničení kapitalismu na poli hospodářství. Prohlašovat opak znamená popírat přechodné období, diktaturu proletariátu.

„Revolučně“ idealistická představa diktatury proletariátu

Od té doby, co Marx ve své Kritice gothajského programu³¹ načrtnul přechodné fáze, které musí vést ke komunistické společnosti prostřednictvím diktatury proletariátu a nižšího socialismu, revizionismus, ačkoli tvrdí, že se na ně odkazuje, mění jejich obsah. Zde je to, co nám Pannekoek prozrazuje o první fázi – diktatuře proletariátu:

„Dělnické rady jsou podobou organizace, která je charakteristická pro přechodné období, během něhož pracující třída bojuje za nadvládu, ničí kapitalistický systém a organizuje společenskou výrobu.“³²

Nejedná se však o organizační recept; „radovectví“ je zásada, nikoliv forma organizace:

„Dělnické rady nejsou míněny jako nějaká pečlivě promyšlená organizační forma, kteréž detaily čekají na zdokonalení; znamenají zásadu, zásadu disponovat mocí samotnými dělníky nad provozem a výrobou.“³³

Toto je konečná představa „revolučního“ idealismu. Revoluce se ztotožňuje s bojem mas, které přijaly „posvátnou myšlenku“, přijaly socialismus (ovládnutí samotných mas „socialistickým“ sektářstvím takto dělá tyto masy schopné živelně organizovat společenskou výrobu!). Pouze dějiny mohou odhalit cesty, které k tomu vedou.

„Pro revoluční boje potřebují pracující nové formy organizace, ve kterých si podrží moc ohledně akce ve svých rukou. Bylo by marné chtít tyto nové formy vybudovat nebo si je představovat; mohou vzniknout pouze ze skutečného boje samotných dělníků.“³⁴

Marxistická kritika „revolučního“ idealismu nemá žádnou potíž poukázat na vztah mezi různými vyjádřeními tohoto proudu, který počínaje Proudhonem a Bakuninem nejprve opětovně vystoupí v revolučním syndikalismu, aby se znovu objevil v německé „levici“ a v italském gramscismu.

Pro toto maloburžoazní, osvícenecké a idealistické učení není revoluce ničím jiným než „osvobozením“ dělníka a mohutný nesmiřitelný protiklad mezi společenskou výrobou a systémem obchodní směny výrobků je redukován na protiklad mezi „těmi dole“ a „těmi nahoře“, mezi výrobci a šmelináři, mezi pracujícími a „příživníky“, mezi masami a vůdci, mezi „svobodou“ a útlakem. Revoluce není ničím jiným než procesem osvobození dělníků od všech donucení (stará dobrá „svoboda“ drahého Bakunina), proti disciplíně továrny, státu, odborů nebo stran; jedná se o pouhý pokus „vzít život do vlastních rukou“ a to dle bezmocné a jalové představy maloburžoazie.

Německá „levice“ pouze zmodernizovala své postoje podle neměnných principů anarchismu. Samotný Pannekoek to nakonec přiznává:

„V dnešní době, kdy jsou dělníci stále častěji vystaveni drtivé tyranii buržoazního státu, je přirozené, že anarchismus vzbuzuje zvýšené sympatie, jelikož veřejně šíří myšlenky svobody. (…) (!!!) zdá se, že má dnes větší možnosti vývoje a to v době maximálního rozšiřování státního kapitalismu. Ale (…) nes[e] se sebou stopy primitivních podmínek (sic!), podmínek 19. století. Tato základní myšlenka svobody, která se zrodila v buržoazních podmínkách raného kapitalismu, svoboda obchodu a svoboda podnikání, není dostatečná pro dělnickou třídu. Problémem a cílem dělníků je, jak spojit svobodu a organizaci. Anarchismus, tím, že udává svobodu jako svůj cíl, zapomíná, že svobodná společnost pracujících může existovat jen díky silnému pocitu sounáležitosti s komunitou, což je samotná podstata způsobu myšlení náležející sdruženým výrobcům. Tento nový způsob myšlení, který již dostává tvar v energické solidaritě v dělnických bojích, je základem organizace bez přinucení aplikovaných shora. Tato vlastní samosprávná organizace svobodně spolupracujících dělníků je současně základem jejich osobní svobody, jinými slovy jejich pocitu, že jsou svobodnými pány své vlastní práce.“³⁵

Stručně řečeno, anarchismus – předčasně narozený, ba co více, zaostalý na stupni vývoje 19. století – tu „konečně“ nalézá v „moderním“ kapitalismu, tedy ve 20. století, nejen svou historickou možnost realizace, ale i své úplné vyjádření. Pannekoek nedělá nic jiného, než že modernizuje Bakunina podle vývoje kapitalismu, vývoje, který způsobuje pronikání kapitalistické kooperace ve své moderní podobě jak do nejrůznějších společenských aktivit, tak továren, a současně stále častěji vytlačuje kapitalisty z oblasti výroby a přeměňuje je na pouhé „střihače kuponů“. Starý anarchistický protiklad mezi „svobodou“ a „útlakem“, mezi výrobci a „příživníky“ – který mezi revolučními odboráři nabývá podoby protikladu mezi odbory a šéfy – zde má podobu protikladu mezi masami a „byrokracií“ nebo „úředními aparáty“: populistická představa, která jde ruku v ruce, k potěšení sociálnědemokratických nebo stalinistických oportunistů, s představou stavící „lid“ proti trustům, Gramsciho anebo Garaudův „historický blok“ proti monopolům! Bída anarchismu!

Tím, že se „radovectví“ nestalo otázkou forem organizace, ale pravidlem, může se v krajním případě Pannekoek formálně domáhat marxistické teze: „revoluce není otázkou formy organizace“.³⁶ Až na to, že neslučitelnost mezi marxistickým odporem k formalismu a idealismem je totální.

Přestože obě učení nepředjímají formu, kterou nabude revoluční násilí dělnické třídy, tj. masové organizace, které se vzniknou³⁷, marxismus trvá na tom, že pouze strana těmto formám může poskytnout jednotu revoluční vůle a vědomí (centralizací, vedením a uplatněním moci třídní strany) a umožnit jim uskutečnit dějinné úkoly společenské transformace a zničení nepřátelských tříd.

Na druhou stranu německá „levice“ staví masové organizace a jejich funkce proti straně a její úloze. Navíc tvrdí, že pouze za situace, kdy se masové organizace zbaví vedení jakékoli strany, budou se moci stát orgány společenské přeměny. Tudíž pro Pannekoka „strana“-sekta, kterou si představuje, je ta, „které je cizí cíl jakékoli politické strany (…): převzít státní aparát do svých rukou.“³⁸ K čemu je dobrá diktatura vedená sektou, jestliže jsou revoluční masy ve skutečnosti sektářské?!

Podle Pannekoeka, jestliže uvnitř revolučních mas nějaká minorita (čímž míní komunistickou stranu) centralizuje a uplatňuje moc, je to proto, že „ohromné masy“ nejsou připraveny „to udělat samy“ a že tudíž revoluce není možná! A takto by to „nevyhnutelně“ vedlo k nadvládě byrokracie nad masami!³⁹

Pro toto učení je revoluční strana, jak ji pojímá ortodoxní marxismus, degenerovaným dědictvím buržoazního období:

„Dříve jsme řekli, že ve vztahu k proletářské revoluci představuje ‚revoluční strana‘ protimluv. Jiným způsobem by se dalo říci, že totiž ve vyjádření ‚revoluční strana‘ termín revoluční se nutně odkazuje k buržoazní revoluci. Pokaždé, když se masy vrhly do svržení vlády a poté svěřily moc nějaké nové straně, jsme svědky buržoazní revoluce, nahrazení jedné vládnoucí vrstvy za novou.“⁴⁰

Argument tohoto teoretika KAPD proti roli komunistické strany je stejný jako argument Bakunina proti proletářskému státu: měli bychom být proti jakémukoli státu, protože až do současnosti všechny státy představovaly nadvládu jedné třídy nad druhou a zachování společnosti nadvlády.

Marxismus provždy skončil s nepropracovanými sny maloburžoazních ideologů: svoboda, po které volají ve své vrozené hrůze z veškeré autority a disciplíny, nemůže být materiálně ničím jiným než svoboda kapitálu a svoboda obchodu, svoboda koupě a prodeje. Strany a státy byly vždy a vždy budou nástroji vládnoucí třídy; strana a proletářský stát budou nástroji zničení poslední třídní společnosti. Jakákoli doktrína, která odmítá zorganizování a řízení diktatury proletariátu stranou a současně s tím obhajuje demokratickou vizi revoluce a demokratické uplatnění moci tím, že odepírá centralizovaným předvojům úlohu, kterou jsou tyto povinovány naplnit, zpřetrhávají materiální dynamický ráz dějin, a ti, kteří jsou takové doktríny stoupenci, popírají nejen marxismus, ale i revoluci.

Je pravdou, že komunistické hnutí užívalo v minulosti hesla „dělnické demokracie“, bylo tomu ale v duchu ostrého názorového střetu namířeného proti buržoazii, která tvrdila, že parlamentní demokracie je prostředkem ke zmenšování nerovnosti mezi třídami. Toto heslo, pokud jde o něj samotné, ukazovalo parlamentní demokracii jako pouhou jednu z forem diktatury buržoazie a tvrdilo, že vnitřním smyslem dožadování se rovnosti je zmizení tříd, jehož politickým předpokladem je ustavení proletariátu ve vládnoucí třídu.

Nemá žádný vědecký smysl ztotožňovat diktaturu proletariátu a dělnickou demokracii, protože diktatura proletariátu není o politické rovnosti – což je jak formalistické, jak utopické – všech pracujících, i kdyby to byli pouze revoluční pracující, kteří umožnili tuto diktaturu, jde naopak o uplatnění revolučního donucení pro dosažení dějinných úkolů proletariátu. Revoluce nemá co uznávat abstraktní práva: všichni ti, jejichž činnost bude proti potřebám revoluce, budou muset být neutralizováni.

„Revolučně“ idealistická kritika sociálně demokratického oportunismu

Když se zrodila německá „levice“, tvrdila, že se v rozporu s praxí minimálního programu a reformismu sociální demokracie a jejím rostoucím oportunismem vrátí k původním kořenům ortodoxního marxismu. Dokonce i revoluční odborářství tvrdilo to samé ve svém raném období. Nic nemůže být dál od pravdy.

V následující pasáži – ryzího díla z per myslitelů „německé levice“ – se onen teoretik KAPD snaží vytyčit hranice oddělující sociální demokracii od německého „levého“ komunismu:

„Odlišujícím znakem mezi sociální demokracií a komunismem není cíl (!) hnutí; obé (?) usilují o uchvácení společenské moci dělnickou třídou. Ani to není fakt, že komunisté chtějí této skutečnosti dosáhnout prostřednictvím revoluce a sociální demokraté prostřednictvím postupného nepřetržitého rozvoje (!!!), prostřednictvím pomalého dospění k budoucímu státu; neboť i sociální demokracie předpokládá možnost, že (…) dojde (…) k boji mezi třídami. Rozdíl není ani v tom, že pro komunismus místo čekání na kýžené dozrání materiálních skutečností samotným vývojem je uchvácení moci jednorázovým aktem: takové nejsou myšlenky komunismu (!!!).“⁴¹

„Základní rozdíl mezi těmito směry tkví v jejich názorech (!) na prostředky a orgány proletariátu, které tuto moc převezmou.“⁴²

„Pro sociální demokracii strana (spojena s odborovými svazy) vždy byla orgán, jenž provede revoluci. To nutně neznamenalo, že užití volebních a hlasovacích metod bylo dostatečné; pro nejradikálnější část strany byl nutný společný tlak parlamentních prostředků a mimoparlamentních prostředků, jako jsou stávky a demonstrace, aby se tak mohla uplatnit moc proletářských mas. Nakonec to ale vždy byla strana, kde vede boj (…). A jakmile by byla stržena represivní skořápka státní moci, byla by to opět strana, kdo získá moc jako zástupce proletariátu (…). Vývoj sociální demokracie před, během a po válce prokázal nemožnost takovýchto vyhlídek. Strana, která takto roste a rozvíjí příslušný úřední aparát, nabývá konzervativní charakter; její byrokratický aparát se bojí revoluce (…). Uvnitř takové demokratické strany (…) sotva může masa členů zvítězit proti dobře organizované byrokracii, která svírá všechny prostředky moci.“⁴³

Uvedená pasáž je jasná. Jasně anarchistická. Podle autora došlo k bankrotu sociální demokracie, protože byla stranou, protože „věří tomu, že má vést a řídit“. Vůdcové se mohli prosadit na úkor členů strany, „stranický aparát“ mohl jedině sám sebe prosadit na úkor mas! „Ponaučení“, které německá „levice“ vyvozuje z degenerace sociální demokracie, je následující: nakonec to byl Bakunin, kdo měl ve sporu s proudem marxismu pravdu.

Citovaná pasáž jasně ukazuje, že – na poli doktríny – německá „levice“ nebyla schopna udělat nic jiného než demokratickou kritiku sociální demokracie. Uznává, že sociální demokracie – potom, co sklouzla během války k třídní kolaboraci a přímo vzala na sebe obranu buržoazního řádu proti povstání dělníků ve střední Evropě – si vytyčila socialismus jako svůj cíl; přiznává sociální demokracii snahu o dobytí politické moci dělnickou třídou poté, co sociální demokracie prokázala v doktríně a ve skutečnosti, že si stanovila za svůj cíl jedině obranu buržoazní demokracie proti proletářské revoluci; prohlašuje, že revoluce v kontrastu s evolucí není žádnou dějinnou alternativou! Bída anarchismu!

Tohle není nějaká přechodná zbloudilost. A je to sám autor, kdo nám dává klíč ke svým postojům, když prohlašuje, že základní rozdíle mezi těmito dvěma proudy tkví v myšlence, jaké ten či onen proud vytváří prostředky a orgány boje za dobytí moci. V návaznosti na svou idealistickou představu společenských bojů obviňuje sociální demokracii z toho, že dává dělníkům „špatné nápady“, nápady, které protlačují organizace k „ovládnutí“ dělníků a ty tak hrály kontrarevoluční roli.

Jádro jejich kritiky se nachází zde. Zbytek je jen divadýlko okolo.

Jaké to „ponaučení“ z historie! „Nápady“ prosazované sociální demokracií byly„dobré“ až na ty, které se týkají vedoucí úlohy strany. Stačí „tudíž“ veřejně šířit myšlenky proti takovému nápadu a současně si ponechat ty další!

„Revoluční“ idealismus neprovedl ani nejmenší vážnou analýzu sociálně-demokratického oportunismu; místo jakékoliv vysvětlení jenom pranýřuje korupci „stranických aparátů“ a teorii substitucionismu (tzn. jednání stranických aparátů, poslanců nebo odborů místo a jménem dělnické třídy, a to proto, že je ovládla myšlenka vést!).

Tento politický proud se prohlašuje za „extremistický“, protože se domáhá v rozporu se sociální demokracií zničení státu, kdežto sociální demokracie se vyjadřovala o pouhém „přestavení sil uvnitř státu“. Až na to, že toto anarchistické volání proti státu – jak historie vždy prokázala – není nic jiného než falešný radikalismus, jenž je dohnán předpoklady samotné maloburžoazní demokracie k absurditě.

Podle tohoto proudu má dělnické hnutí, tváří v tvář obrovité kontrarevoluční síle sociální demokracie, provést rituální harakiri ve stylu maloburžoazie rozdrcené „aparáty“, mocí a autoritou. „Ponaučení“, které německá „levice“ vyvozuje z historie, není takové, že je třeba vytvořit silnou armádu, jejíž centralizovaná a autoritářská síla (pramenící nikoli z bůhvíjaké „diktatury nad třídou“, avšak z materiální dynamiky samotného třídního boje) bude schopná překonat všechny překážky revoluce: jedná se o moralizující postoj, který řádně smrdí ulhaným šosáctvím liberalismu, demokratismu, „revolučního“ kalvinismu, kterýžto je vykreslován jako nejucelenější projev proletářského radikalismu.

Komunismus nemá nic společného se všemi těmito lžemi „svobody“: dělnické hnutí je překonání požadavku na svobodu jednotlivce (ať už občana nebo dělníka) a negací jakéhokoli demokratického principu. Nikdy nebude existovat „svoboda dělníků“, pouze jedině politická nadvláda proletariátu, a ta jí umožní následně zmizet jako třída prostřednictvím zničení kapitalismu. Království svobody bude totiž království toho lidského pokolení, které došlo ke komunismu.

Daleko od těchto smrdutých vod demokratismu odhalila Komunistická internacionála kořeny degenerace sociálně demokratických stran, které se staly z orgánů revolučního boje za osvobození proletariátu při jejich vzniku prostřednictvím své reformistické praxe, jež napadla jejich moc, deformovala jejich kritické vědomí a překroutila jejich úlohu, orgány pro zachování nynější podoby společnosti.

Marxistická kritika sociální demokracie není kritikou stranické formy, ale je kritikou strany, která se již nadále nehlásí k ničemu jinému než pouhým „reformám“. Je pravda, že marxismus v zásadě neodmítá boj o reformu. Toto je otázka, která závisí na geografických oblastech a historickém období. Tento boj byl uznán a akceptován pro Evropu až do roku 1914, kdy byl navždy odsunut stranou. Avšak pro marxismus byl tento boj prostředkem, který měl umožnil rozkvět třídního boje, ustavení proletariátu v třídu, a takto ve stranu. V marxistické představě se bojovalo za reformy s cílem urychlit zničení buržoasní společnosti; tento boj měl pomoci zlikvidovat veškeré společenské a politické dědictví předchozích fází kapitalistické společnosti a tak ukázat, že kapitalismus má být zničen stejně tak jako demokratický stát. Cílem nebyla demokracie, ale její negace: revoluce a třídní diktatura proletariátu.

Marxistická levice jasně ukázala, že oportunistická degenerace v dělnickém hnutí nastala, když socialistické strany začaly předkládat socialistickou revoluci jako rozšíření bojů o reformy a demokracii a nikoli jako jejich dialektickou negaci.⁴⁴

Lenin jasně ukázal, že hluboké kořeny – hospodářské a společenské – tohoto neduhu dělnického hnutí jsou imperialismus a dělnická aristokracie. Je to imperialismus, který měl úspěch v tom, že vytvořil více či méně široké vrstvy pracujících zkorumpovaných drobky z imperialistického a koloniálního drancování, které nalezly v oportunismu a sociálním pacifismu politické vyjádření svého faktického sklonu k třídní kolaboraci a spojenectví mezi třídami⁴⁵. A oportunismus uspěl v prosazení se v třídní organizaci, protože boj za reformy ztratil svůj podvratný obsah, což mělo za následek ztrátu revoluční schopnosti orgánu, který jej vedl. Z tohoto důvodu mohl oportunismus hlásat historickou spojitost s praxí II. Internacionály, zatímco III. Internacionála se zbavila dědictví minimálního programu bojujícího za reformy.

Jedná se o příklon k demokratismu a reformismu na úkor revolučního marxismu, který je základem popření učení marxismu ze strany sociální demokracie. To, co marxistická levice kritizuje v učení sociální demokracie, není to, že si dělá nárok na politickou moc, ale to, že si chce mírumilovně podrobit stát prostřednictvím parlamentní většiny namísto toho, aby tento stát byl zničen a nahrazen novým státem ozbrojeného proletariátu, což je pojetí, které nepřipouští postupný a pozvolný vývoj; nekritizuje myšlenku uplatnění proletářské moci stranou, ale prohlašuje, že se jedná o diktaturu a nikoli o demokracii.

„Revolučně“ idealistická kritika Komunistické internacionály

Existovalo hluboké nedorozumění ohledně přihlášení se německé „levice“ a obzvláště Pannekoeka k říjnové revoluci a Komunistické internacionále. Ale toto nedorozumění bylo rychle vyřešeno. KAPD se zúčastnila III. kongresu Komunistické internacionály (KI) a v průběhu zaútočila na všechna rozhodnutí II. kongresu – její skutečně ustavující kongres – a obvinila KI z oportunismu.

Neshody okamžitě vypukly ohledně zásadní otázky doktríny: podstata a poslání třídní strany a okamžitě se odrazily v nejrůznějších otázkách taktiky diskutovaných uvnitř Internacionály. Než se dostaneme k těmto taktickým otázkám, uvědomme si, že Pannekoek zaútočil na Komunistickou internacionálu ohledně jiné sporné otázky: rozkolu uvnitř socialistických stran, který umožnil vstup do Internacionály rozsáhlým vrstvám centristických oportunistů a „kajících se“ sociál-patriotů, takovým, jako byl na jedné straně Serrati a Cachin na straně druhé.

Dějiny bojů proti sociálně demokratickému oportunismu ukázaly, že nestačí hlásat boj proti tomuto chronickému neduhu dělnického hnutí, aby se někdo postavil na stranu revoluční komunistické tradice. Sorelův revoluční syndikalismus – předtím, než otevřeně odhalil svůj revizionistický charakter – prohlašoval, že v protikladu k parlamentní slabomyslnosti představuje návrat ke kořenům. Podívejme se tedy, na jakém základě staví Pannekoek tuto kritiku:

„A během revoluce musí strana vyjádřit programy, hesla a pokyny, které spontánně jednající masy uznají za správné, protože v nich objeví v dokonalé formě své vlastní revolučního cíle a zvládnou díky nim vidět věci mnohem jasněji: díky tomuto je strana vedením boje. Pokud masy zůstávají neaktivní, může se zdát, že toto úsilí nemá úspěchu; avšak vnitřně jasné propagované zásady dosáhnou na mnohé složky mas, které se sice nejprve drží zpátky, ale během revoluce se tyto zásady prokáží být aktivní silou, jež pomůže vést tyto složky mas správným směrem. Na druhou stranu, pokud je tu snaha ustavit nějakou větší stranu oslabením zásad, prostřednictvím koalic a ústupků, pak to znamená poskytnout v časech revoluce příležitost nejistým elementům získat vliv, a to aniž by byly masy schopné pochopit situaci z důvodu svých vlastních nedostatků.“⁴⁶

Jinými slovy, německá „levice“ se domáhá rozštěpení stran ještě více nalevo, protože chce „strany“-sekty schopné plnit takovou roli, kterou jim „revoluční“ idealismus přisoudil: rozvíjet teorii, program a hesla, které by mohly „osvítit“ masy, když nadejde čas, což by ale nebylo možné, pokud by „nečistí“ lidé vstoupili do takovéto „strany“.

Skutečná marxistická kritika toho, že štěpení, které dalo vzniknout národním sekcím Komunistické internacionály, bylo prováděno příliš napravo, byla provedena italskou levicí na jiných základech a pro zcela jiný účel. Tato obava italské levice pramenila z jejího jasného vědomí toho, že se světová strana nemůže ustavit a rozvíjet organickým způsobem na podkladě toho, že se vzájemně naroubují různorodé proudy s odlišnými programy, tradicemi a kritickými představami. Bylo tehdy lepší mít malý orgán, který by byl schopný plnit své úkoly a tedy rozvíjet se, než mít fúze, kterými se dosáhlo jen toho, že jeho revoluční boj se stal obtížný či beznadějný – jak tomu často bylo.

Je zbytečné dodávat, že v pojetí marxistické levice, tak, jak je vyjádřeno v „Lyonských tezích“ (Návrh tezí předložených levicí, 1926), nelze pro proud stoupenců KAPD v Komunistické internacionále rovněž najít místo.

Otázka taktiky

Spor mezi německou „levicí“ a Komunistickou internacionálou se netýkal problémů taktiky, přestože – na první pohled – se jich dotýkal. Ve skutečnosti propast, která oddělovala obě strany sporu, se týkala principů. A to se budeme snažit názorně vyložit.

Pro Pannekoeka „Problém taktiky, (…) spočívá v tom, jak vymítit z proletářských mas tradiční buržoazní způsob myšlení, které paralyzuje jejich sílu?“⁴⁷ A tento „problém“ byl, podle něj, o to naléhavější, protože kontrarevoluce neměla žádný jiný základ:

V Německu roku 1918 tomu tak bylo, „[p]rotože proletářské masy byly stále zcela ovládány buržoazním způsobem myšlení, po pádu obnovily masy buržoazní nadvládu svýma vlastníma rukama.“⁴⁸

A pro tohoto autora je buržoazní způsob myšlení mezi pracujícími masami ztělesněn sociálně demokratickou ideologií, která je takto povýšena na pozici příčiny zotročení proletariátu a nadvládu buržoasie. Sociálně demokratická ideologie – nebo v současnosti stalinistická ideologie – představuje vlastně pro „revoluční“ idealisty 20. století to stejné, co náboženství v 19. století představovalo pro anarchisty. Jsou to tedy myšlenky či duchovní síly, které byly povýšeny mezi hybné síly dějin nebo příčin období kontrarevoluce.⁴⁹ Jaký to „materialismus“! A právě na takovýchto idealistických základech bude proud okolo KAPD proti parlamentu, principiálně pro rozkol v odborech, proti jednotné frontě, dokonce i proti jednotné odborové frontě.⁵⁰ Komunistické hnutí – vzhledem k materialistickému pohledu na historické podmínky, ve kterých dochází k třídnímu boji a vzhledem k povaze a poslání strany – vždy muselo znovu zesílit­ v boji proti taktice jednotných front a indiferentním deviacím.

V marxistickém vidění je problém taktiky uveden zpět na problém přípravy subjektivních podmínek pro revoluci a to na základě objektivních podmínek.

Italská levice přesně stanovila marxistickou podstatu problému taktiky, když prohlásila:

„Podmínky pro dosažení revolučních cílů Komunistické internacionály jsou objektivní svou povahou, objektivní v tom smyslu, že spočívají na stavu kapitalistického režimu a na fázi krize, kterou tento režim prochází; a jsou subjektivní povahy, pokud jde o schopnost dělnické třídy bojovat za svržení moci buržoazie a za zorganizování vlastní diktatury se soudržností svého jednání: to jest podřízení všech dílčích zájmů omezených skupin celkovému zájmu celého proletariátu a konečnému cíli revoluce.

Subjektivní podmínky jsou tohoto dvojího pořadí, a to:

a) existence komunistických stran s jasnou programovou vizí a s dobře vymezenou organizací, která zaručuje jednotu jejich jednání.

b) jistá míra vlivu komunistické strany na masu pracujících a jejich ekonomické organizace, která komunistickou stranu staví do silnějšího postavení vůči dalším politickým tendencím proletariátu.

Problém taktiky spočívá v nalezení prostředků, které nejlépe umožní komunistickým stranám současně dosáhnout těchto revolučních podmínek subjektivní povahy spočívajících na objektivních podmínkách a průběhu jejich samotného rozvoje.“⁵¹

Protiklad mezi těmito dvěma proudy nemůže být více do očí bijící. Ačkoli se proudy usilující o stupňovité vzdělávání mas (sociální demokraté, anarchisté, německá „levice“) hlásí k marxistické představě „katastrofismu“ – což znamená proletářskou revoluci pramenící na jedné straně z rozporů buržoazního systému a na straně druhé z vyspělosti a síly proletariátu – pro tyto proudy je zmíněný druhý předpoklad měřen rozsahem „socialistického vědomí“ mezi masami, zatímco pro marxistický materialismus je tento druhý předpoklad měřen stupněm vlivu komunistické strany na společenské hnutí, to znamená stupněm ustavení proletariátu ve třídu.

Na základě tohoto materialistického vidění otázky taktiky, která je neoddělitelně spojená s pojetím podstaty a funkce stranického orgánu, italská levice negativně zhodnotila „revoluční parlamentarismus“, odmítla taktiku principiálního rozštěpení odborů a – již před rokem 1919 – jednotnou frontu politických organizací, přestože obhajovala jednotnou frontu v bezprostředních organizacích třídy; a nakonec se bezpodmínečně přihlásila k taktice přijaté na II. kongresu Internacionály ohledně národní a koloniální otázky (viz článek levice „Komunismu a národní otázka“ v „Prometeo“, 1924).

Budeme se tu zabývat pouze parlamentní a odborovou otázkou a upozorníme na hluboké rozdíly mezi oběma zmíněnými proudy.

O „revolučním parlamentarismu“

Pro Pannekoeka je nevyhnutelné bojovat proti „revolučnímu parlamentarismu“, který prosazuje Komunistická internacionála, a přijmout taktiku zdržení se volební účasti, protože:

„Parlamentarismus představuje typickou formu boje, který probíhá prostřednictvím vůdců a v němž samotné masy hrají podřadnou roli. V praxi to znamená, že se odevzdává faktické směřování boje jednotlivým samostatným osobnostem, poslancům; a ti musí proto držet masy v klamu, že jiní lidé mohou vést boj namísto nich samotných.“⁵²

Podle Pannekoka tu v protikladu nestojí komunistický a revoluční boj na jedné straně a absence boje, nahrazení skutečného boje parlamentní činností, na straně druhé. Nikoli! Jde o „boj mas“ a …„boj prostřednictvím vůdců“!

Naproti tomu marxistická levice na II. kongresu Komunistické internacionály kritizovala parlamentní taktiku Internacionály na Západě z pohledu úkolů komunistické strany:

„Zatímco výkonný, vojenský a policejní výkonný aparát buržoazního státu organizuje přímé kroky proti proletářské revoluci, zastupitelská demokracie představuje nepřímý prostředek obrany tím, že šíří mezi masami iluzi, že mohou dosáhnout svého osvobození prostřednictvím mírumilovného procesu a že forma proletářského státu může být rovněž založena na parlamentu, s právem zastoupení buržoazní menšiny. Výsledkem tohoto demokratického vlivu na proletářské masy bylo zkorumpování socialistického hnutí II. Internacionály v oblasti teorie i akce.

V současné době je úkolem komunistů, v jejich práci teoretické a materiální přípravy na revoluci, především zbavit proletariát těchto iluzí a pověr rozšířených v jeho řadách (…). V zemích, kde demokratický systém existuje již dlouho a je hluboce zakořeněn ve zvycích mas a jejich způsobu myšlení, stejně jako v tradičních socialistických stranách, má tento úkol zvláštní význam a je na předním místě mezi problémy revoluční přípravy.“⁵³

Za těchto okolností si tato příprava subjektivních podmínek revoluce žádá bojkot, protože:

a) „(…) jasnost propagandy, stejně jako účinná příprava na konečný boj za diktaturu proletariátu, vyžaduje, aby komunisté vedli agitaci za bojkot voleb mezi dělníky.“⁵⁴;

b) „(…) ústředním problémem hnutí se stalo revoluční dobytí moci, veškerá politická činnost třídní strany musí být zasvěcena tomuto určenému cíli.“⁵⁵;

c) „(…) zhnusení proletariátu vůči této zrádcovské praxi připravila živnou půdu pro poklesky syndikalistů a anarchistů, kteří popírají jakýkoli význam pro politické jednání a funkci strany. Komunistické strany proto nikdy nedosáhnou významného úspěchu v propagandě marxistické revoluční metody, jestliže jejich bezprostřední práce za diktaturu proletariátu nebude spočívat na zpřetrhání veškerého kontaktu s mašinérií buržoazní demokracie.“⁵⁶;

d) „Ohromně důležitý význam, který se v praxi přisuzuje volební kampani a jejím výsledkům, a skutečnost, že po dlouhou dobu jí strana věnuje všechny své síly a všechny své zdroje (své lidi, tisk, ekonomické prostředky), na jedné straně posiluje pocit, navzdory všem veřejným projevům a všem teoretickým prohlášením, že se jedná o skutečně ústřední činnost pro dosažení komunistických cílů, na druhé straně taková praxe vede k téměř úplnému zřeknutí se práce na revoluční organizaci a přípravě, dává organizaci strany technicistní charakter, který je zcela v rozporu s požadavky jak legální, tak ilegální revoluční práce.“⁵⁷;

e) „Pro strany, které se většinovým usnesením připojily k III. Internacionále, skutečnost, že je možné pokračovat ve volebních aktivitách, brání nezbytnému očištění od sociálnědemokratických elementů; bez tohoto očištění III. Internacionála selže ve své dějinné úloze a nebude nikdy více disciplinovanou a homogenní armádou světové revoluce.“⁵⁸;

f) „Samotná povaha debat, které mají v parlamentu a dalších demokratických orgánech prostor pro své divadýlko, vylučuje jakoukoli možnost přechodu od čisté kritiky politiky protichůdných stran…“⁵⁹

Všechny zde předložené argumenty mají za cíl, aby strana byla schopná plnit revoluční úkoly, vyrvat stranu ze spár oslabující reformistické praxe, umožnit její jasné politického vymezení a umožnit masám bojujícím proti kapitalismu najít ve straně orgán schopný je vést, protože rovněž strana je materiálním výsledkem svého vlastního jednání. Pro levici se jedná o otázku jasného vymezení výchozích bodů, které umožní zformovat silnou komunistickou stranu, a nikoli „vytváření“ podmínek, které by masám umožnily konat za absence jejich třídní strany!

O odborové otázce

Německá „levice“ byla pro rozštěpení anebo pro principiální bojkot masových organizací vedených reformisty. Tato pozice pramení z úvah, které mají navzdory své rozmanitosti revizionismus jako svého společného jmenovatele.

První důvod se týká „formy odborů“: „Je to forma organizace [odborů], která dělá masy prakticky bezmocnými a brání jim v tom, aby z odborů učinily nástroj své vůle.“⁶⁰

A jednak, „jejich způsob fungování (…) neumožňuje učinit z nich nástroj proletářské revoluce…“⁶¹

Tyto pasáže neodolají ani sebemenší marxistické kritice. Za prvé, forma odborů se proměnila pouze v průběhu dějin a za druhé, principiálně prohlašovat, že jakákoli organizace, která má konkrétní cíl bránit pracovní sílu, ze své vlastní podstaty, není způsobilá stát se nástrojem vůle dělníků a pákou revoluce, znamená „docela prostě“ tvrdit, že proletariát není schopen důsledně bojovat o své přežití a že tento boj – a nesmiřitelný protiklad, který jej vyvolává – je překážkou revoluce! To je to, co Pannekoek říká, když prohlašuje:

„Ve vzestupném a prosperujícím kapitalismu je organizace rad nemožná, protože dělnicí jsou plně zaměstnáni zlepšováním svých podmínek, což je v té době možné prostřednictvím odborů a politické akce. V kapitalismu ve stavu úpadku a v záchvatu krize je toto úsilí marné a víra v ně může jedině bránit vývoji nezávislé vlastní aktivity mas.“⁶²

To je zářivý příklad toho, co tento politický proud nazývá „marxismem“! Pokud by byla pravda to, co Pannekoek prohlašuje, byla by revoluce výslednicí něčeho, co nemá nic společného s „přízemními“ ekonomickými zájmy proletariátu. Socialismus by tímto musel být přeměněn na „morální myšlenku“, toliko blízkou srdci všech idealistů (včetně Bernsteina!), ve stylu všech maloburžoazních snílků („žít lépe“,„samospráva“, svoboda – rovnost – bratrství!).

Ve skutečnosti je argument tohoto teoretika KAPD zcela v souladu s jeho postupně vyvíjející se představou revoluce: jaký smysl mají organizace ekonomické obranné povahy, je-li revoluce procesem, při kterém mizí námezdní práce? Obrana námezdní práce by tedy proto znamenala obranu kapitalismu (!)… Zoufalství „revolučního“ idealismu!

Materialistická analýza může být pouze dějinnou analýzou. Zde jsou Pannekoekovy „dějinné“ argumenty ve prospěch rozkolnické taktiky: „(…) forma organizování se v odborových organizacích (…), která vznikla v období expandujícího kapitalismu, již nemá žádného využití.“⁶³

Toto tvrzení nutně vede k dalšímu: odborové organizace – organizace obrany pracovní síly – již postrádají „v době imperialismu“ smysl existence. Jinými slovy, zákony vlastní kapitalistickému systému již neplatí pro období imperialismu; imperialismus by pak už nebyl fází kapitalismu, avšak nějakým specifickým výrobním způsobem!!! Pojďme dále…

„Jistě,“ – a toto je druhý „dějinný“ argument Pannekoka – „podmínky boje se pro dělníky zhoršily. Moc kapitalistické třídy ohromně vzrostla… (…), vlastní seskupení samotných šéfů postavila odbory tváří v tvář mnohem silnější a často téměř neotřesitelné moci. Nadto tvrdá konkurence mezi kapitalisty ze všech zemí (…), nutnost použití zvyšujícího se podílu nadhodnoty na (…) zbrojení (…), klesající míra zisku, nutí kapitalisty ke zvýšení míry vykořisťování, tj. ke snížení pracovních podmínek dělníků. Takto se odborové svazy setkávají s rostoucím odporem, staré metody boje se stávají zbytečnými.“ (Naopak Lassalův „železný zákon mzdový“ je „stále více a více“ platný…, pozn. redakce.)⁶⁴

Tento odstavec poukazuje na hluboký pacifismus všech „revolučních“ idealistů, pacifismus, na který Marx poukázal u „levých“ novohegelovců, kteří věřili, že otřesou světem svou „revoluční“ frazeologií. Pannekoek pozoruje pouze potencionální nárůst antagonismu uvnitř kapitalistické společnosti a ve jménu ryze verbálního radikalismu vyvozuje závěr, že je nezbytné odvrátit se od odborového boje, protože pracující třída čelí vzrůstajícímu odporu! Proč se tedy neodvrátit od politického boje, jestliže kapitalistický stát pouze zvětšil své prostředky odporu?

Poslední z Pannekoekových argumentů je hluboce „praktický“. Je založen na osvíceneckém poslání „strany“-sekty, která existuje, aby „(…) zrevolucionizova[la] a osvíti[la] mysli lidí slovem a činem a usiluje o to, aby se jako naprostý protiklad vůči sobě postavily staré myšlenky a nové zásady.“⁶⁵

Argument je neobyčejně „prostý“. Pro lepší „osvícení“ dělníků je nutné, aby se ti, kteří již „začali chápat“ (jejich počet se zvyšuje v revolučních časech a snižuje v období kontrarevoluce) spojili mimo odborové svazy. Jejich boj, zbaven „byrokracie“, tak umožní „straně“-sektě vybavit dělníky tímto socialistickým vědomím a dát příklad dělníkům, kteří propadli oportunismu, tím, že jim ukáže „jak na to“. Za pomoci materiálních podmínek by byl spuštěn revoluční proces. To je důvod, proč ti „komunisté“, kteří jsou říznutí duchem KAPD, jsou schopni zajímat se o bezprostřední boje třídy pouze tehdy, souvisejí-li tyto boje přímo s revolučním procesem; v jiném případě „nemohou být masy přístupné socialismu“. Proto musí být revoluční organizace „ryzí“ (Unionen vyžadovaly od svých členů, aby se přihlásili k nutnosti diktatury proletariátu…) a „zajímat se“ o boje mas jedině, pokud se masy „zajímají“ o revoluci!⁶⁶

Radši ani nebudeme zpochybňovat logickou konzistentnost taktiky německé „levice“ s jejími zásadami a programem. Nelze vyvodit komunistickou taktiku z idealistických předpokladů. Tato idealistická logická konzistentnost znovu potvrzuje marxistickou pozici, že neexistuje žádný taktický problém sám o sobě; taktika není nikdy souborem „receptů“. Marxistická levice vždy tvrdila, že komunistická taktika musí odpovídat komunistické doktríně a programu v tom smyslu, že taktika, jež je způsobem intervence strany v třídním boji, musí být v souladu s materialistickou představou ohledně zúčastněných sil a se sledovanými cíli.

Tato logická konzistence je obzvláště důležitá v oblasti třídních organizací nalézajících se mezi masou a stranou. Podle základních hledisek marxismu následuje uvědomování si překážek v uspokojení hmotných potřeb akci, která cílí k jejich naplnění. Z toho vyplývá, že boj za materiálními okolnostmi podmíněné cíle je jednou z podmínek, jedním z nezbytných předpokladů pro to, aby komunistická strana mohla účinně a ve velkém měřítku být prostřednictvím své propagandy, ideového přesvědčování a činů protiváhou vůči ostatním politickým proudům uvnitř dělnického hnutí, a aby tak okolo sebe vytvořila „celou širší síť stranické organizace propojenou jak s nejširšími vrstvami mas, tak s řídícím centrem samotné strany. V tomto smyslu se připravuje jednotná disciplína dělnické třídy.“⁶⁷

Na druhou stranu revoluce předpokládá, že budou uvedeny do pohybu obrovské masy, jejichž hmotné potřeby nemohou být uspokojeny bez svržení celého buržoazního řádu. Úlohou strany je nasměrovat síly, které bojují o dílčí cíle, předem omezené výdobytky, aby se tak vytvořila lavina, která by byla schopná smést všechny překážky, které brání ve zrodu nové společnosti. Právě při vykonávání této úlohy se strana vyvíjí a rozvíjí svůj vliv na masy. To stranu zavazuje věnovat největší pozornost podobám boje a formám organizace, které musí tento boj nutně vytvořit.⁶⁸ Komunistická strana si nevymýšlí tu či onu podobu boje, „pouze zobecňuje, organizuje, dává vědomé vyjádření těmto formám boje (…), které se objevují spontánně v samém průběhu hnutí“⁶⁹, aby tyto boje a jejich organizované vyjádření centralizovala.

Právě na této bázi se Komunistická internacionála a italská levice v roce 1920 ocitly v dokonalé shodě v otázce postoje vůči organizacím mas ovládaným reformisty. Pokud tyto organizace zůstávají otevřené pracujícím masám – a protože je možné, že se stanou organizovaným vyjádřením jejich boje – strana se nevzdává toho v nich pracovat. Když je rozkol opodstatněný, je tomu rovněž z důvodů, které vyplývají z materialistického učení: když jsou obrovské masy nevpuštěny do odborů, přestože třída projevuje všeobecný sklon k organizaci.

Toto je principiální stanovisko, které postihuje všechny bezprostřední organizace třídy, a to nejen odborové organizace. Navíc, marxismus ve své teorii nikdy nepovažuje nějakou formu organizace samu od sebe za „revoluční formu“, která z povahy samotné organizace bude sloužit povstání a dobytí moci. V roce 1871 to byla Komuna; v roce 1917 to byly sověty; v Itálii mohly být vhodné Komory práce (Camere del Lavoro); podle Trockého v Německu v roce 1923 mohly být tovární výbory převodní pákou revoluce.

Ponaučení z kontrarevoluce

Kritika italské marxistické levice vůči taktikám, které následovaly od roku 1922 (politická jednotná fronta, dělnická vláda, dělnicko-rolnická vláda) reaguje – vzhledem k tomu, že se tento problém týká sféry taktiky – na stejné obavy, které vedly italskou levici k tomu, aby definovala zmíněné předpoklady pro subjektivní přípravu revoluce.

„Revoluční“ idealisté se budou ptát, kde končí otázka taktiky a začíná otázka doktríny. Marxismus naopak tvrdí, že strana nemá ve volbě taktiky „svobodnou vůli“ a že tato volba je podmíněna cíli vepsanými do jejího programu a vztahem třídních sil uvnitř společnosti, ve které má strana jednat.

Stoupenci německé „levice“ – pro které je základem existence strany fakt uvědomění – provolají své vítězství. Podle nich, jestliže Komunistická internacionála zvolila chybné taktické prostředky, bylo to důsledkem lživé doktríny. Zoufalství kulturalismu!⁷⁰

Pro vědecký materialismus závisí zachování konzistence mezi teorií a akcí, doktrínou a taktikou na dějinných a materiálních podmínkách, za kterých je ustavován orgán strany. V Komunistické internacionále se jednotný směr neobjevil, jelikož se Internacionála utvářela na základě proudů, které nedokonale vyvázly z krachu II. Internacionály a které se spojily s Komunistickou internacionálou ve vzruchu vítězství říjnové revoluce, avšak aniž by tyto proudy měly jednotnou historickou tradici. To je materiální, historický fakt, který bychom měli zmínit. Komunistická internacionála se měla stát světovou stranou; dějiny to neumožnily. Musíme z toho vyvodit ponaučení jako materialisté, abychom zjistili, kde byly provedeny chyby, které umožnily nebo pomohly degeneraci této strany, aby – ve světle velkých vítězství a velkých porážek – další utváření a tříbení revolučních sil umožnilo opětovné ustavení světové strany, která bude schopná vyhnout se tisíci a jedné pasti, které komunistickému proletariátu nastražuje buržoazní společnost. Jde o to vytvořit pevný orgán, který ve svých reakcích podmíněných veškerými minulými dějinami třídního boje, ve své praxi a směřování, bude schopen vykonat svůj dějinný úkol.

Kritika rozvedená italskou levicí byla krutě potvrzena událostmi v Německu v roce 1923, kdy se komunistická strana zdiskreditovala jako revoluční strana a událostmi v Itálii v roce 1924 potom, co po atentátu na Matteotiho padla do rukou centrismu byla neschopná rozhodně stát na poli třídního boje.

V roce 1926 italská levice v „Lyonských tezích“ neudělala nic jiného, než že potvrdila krutou realitou sedmi let mezinárodních zkušeností ty pozice, které byly základem pro ustavení Komunistické strany Itálie, sekce Komunistické internacionály; a učinila tak ve jménu ustavujících základů samotné Internacionály, čímž předala budoucímu komunistickému hnutí ponaučení získaná z téměř stoleté historie.

Pokud jde o německou „levici“, ta z kontrarevoluce nevyvodila nic jiného než potvrzení svých stanovisek, jak zásad, tak i taktiky, které obhajovala – jako jasně samostatný proud – od prvního desetiletí 20. století:

„Tak ti, kteří sní o ‚revoluční straně‘, čerpají z předchozího vývoje jen polovičaté ponaučení. Protože se dělnické strany, Socialistická strana a Komunistická strana, staly buržoazními orgány nadvlády sloužícími k udržení vykořisťování, dochází pouze k závěru, že si musí vést lépe. Nevidí, že za selháním těchto stran leží mnohem hlubší konflikt, a to konflikt mezi emancipací třídy jako celku s pomocí svých vlastních sil a pacifikací revoluce prostřednictvím nějaké nové dělníkům vstřícné vlády. (…) Jakýkoli údajný předvoj, který podle svého programu usiluje o to vést a řídit masy prostřednictvím ‚revoluční strany‘, se poté ukáže díky této samotné představě jako reakční faktor.“⁷¹

Stručně řečeno, „Ať žije Bakunin, pryč s marxismem!“, „Ať žije revoluce, pryč s ustavením třídy ve stranu“, „Ať žijí sověty… bez bolševiků!“

S vítězstvím současné kontrarevoluce se kanibalismus, který doprovází jakoukoliv kontrarevoluci, pozvedl do nepoznaných výšek a jak s ohledem na útlak proletariátu, tak na celkový protiútok vůči komunistickému učení. A mezi jeho nejohavnější křídlo patří ti, kteří – ve jménu proletariátu a socialistické revoluce – vypouští do éteru svou obžalobu na stejné demokratické frekvenci jako buržoazie, sociální demokracie a stalinističtí zastánci „mírového soužití“, aby tak pranýřovali samotné základní východiska bolševismu (tedy marxismus!) a Komunistické internacionály jako lůna stalinistické kontrarevoluce.

Nemáme v současné době co dodat k tomu, co náš proud zastával nejen během slavných let prvního poválečného období, ale i hned po svém zrodu v roce 1847. Naše posouzení „revolučně“ idealistických proudů nezávisí na dějinném období, ale na jejich samotné povaze. Již Manifest komunistické strany je prohlásil za zastaralý kus dějin. Dnes je jejich existence vskutku známkou hloubky kontrarevoluce, ze které čerpají svůj smysl bytí a ostře kritická slova Manifestu si zachovávají veškerou svou hodnotu:

„Význam kriticko-utopického socialismu a komunismu je v obráceném poměru k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznášení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti. (…) Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady. Stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií… (…) Ponenáhlu sestupují do kategorie (…) reakčních a konzervativních socialistů a liší se od nich jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy.

Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může vyvěrat jedině ze slepé nevíry v nové evangelium.“⁷²

Dějiny již zplodily proudy, protichůdné historické síly, které v obdobích kontrarevoluce připravují zbraně svého učení a které budou muset provázet společenská hnutí zítřka.

Za prvé sociální demokraty (od Ludvíka Blanca po stalinismus, přes Kautského a centristy), kteří chtějí snoubit parlamentní demokracii a ustavení proletariátu ve vládnoucí třídu, lid a dělnickou třídu, reformy a socialismus a kteří v prvé řadě spojují své síly pod neustále obnovovaným a kontrarevolučním praporem „mírového přechodu k socialismu“.

Za druhé anarchismus, který prohlašuje, že směřuje k osvobození proletariátu a že zničí kapitalismus, zatímco popírá základní zbraně revolučního boje – stranu a stát, centralizované násilí a diktaturu – a současně přijímá demokratickou a graduální představu revoluce, od Proudhona k Bakuninovi, od revolučních odborářů po německou „levici“ (a její mnohé následovatele), kteří vykřikují tytéž zavádějící hesla o „svobodě“, „autonomii“ a „svrchovanosti“.

Po každé vlně kontrarevoluce se marxistická strana musela opětovně zformovat bojem proti těmto dvěma chorobným úchylkám dělnického hnutí, které vždy prohlašují, že vychází jako vítězové z každé porážky revoluce. Od Marxe k Leninovi, od První k Třetí internacionále, byl boj vždy tentýž – bránit třídní stranu proti pokusům „inovátorů“ a „kritiků“ a zbavovat se všech demokratických nebo libertarianských deformací.

Během poslední kontrarevoluční vlny náležel nárok na historickou neměnnost marxismu italské levici. Potvrzující všechen arzenál své teorie a doktríny italská levice názorně prokázala, že v marxistických postojích není nic, co by bylo třeba přezkoumávat a že ty chyby, které byly příčinou úpadku Třetí internacionály, se netýkají marxismu, ale učení nepřátelských tříd.

Člověk netvoří ucelená učení podle své libosti; ty vznikají během význačných konfliktů třídních sil, na které je buržoazní společnost bohatá a kterou tyto konflikty čtyřikrát ohrozily: 1848, 1871, 1905 a 1917. Nové síly, které vstupují do politického boje, mohou být začleněny jedině do jedné z těchto neslučitelných tradic, které se v současné době bijí na poli teorie se zbraněmi kritiky a které se, podle zákona zrozeného v ohni materialistickým determinismem, historií společenských tříd a revolucí, na zítřejší den utkají na poli skutečné lidské společnosti kritikou zbraní.

V několika reportech z předešlých všeobecných setkání strany, ze kterých nebylo bohužel možné zveřejnit ucelený report, jsme se snažili znovu přikročit k dramatickému historickému cyklu, ve kterém německá sociální demokracie – ne jako „německá“ sociální demokracie, ale jako část mezinárodní sociální demokracie – sehrála v zemi, která tehdy stála v centru třídního boje v Evropě, roli „vraha revolučního proletariátu“: její většinové křídlo hrálo kata, „nezávislé“ křídlo pak katova pomocníka. Roli o to více hanebnou, protože byla mnohem pokrytečtější a zahalovala se do údajné marxistické „ortodoxie“.

Tento report jsme nevypracovali z „historiografické“ mánie, nýbrž abychom ze samotných událostí čerpali rozhodné potvrzení stálosti tezí Komunistické levice, která ve vedení Komunistické strany Itálie (Partito Comunista d’Italia, PCd’I) i uvnitř Internacionály vždy bojovala proti fetišismu „dělnické jednoty“ a ještě více proti iluzorním taktickým manévrům, o kterých se myslelo, že by se jimi daly pro komunistickou věc získat početnější síly než ty, kterým vytvořená situace na konci prvního světového masakru umožnila přesunout se na terén, velkolepě připravený Rudým říjnem, příprav revolučního dobytí moci a uskutečnění proletářské diktatury stranou vedoucí po dlouhé a útrpné cestě občanské války, teroru a despotických zásahů do ekonomiky k socialistické společnosti. Tyto teze, jak jsme často připomínali, našly své nejjasnější vyjádření v článku z února 1921 s názvem La funzione della socialdemocrazia, jehož ústřední myšlenka je vystižena v této pasáži:

„Sociální demokracie má specifickou funkci v tom smyslu, že v západních zemích pravděpodobně nastane doba, kdy sociální demokratické strany půjdou do vlády – samy, nebo s buržoazními stranami. Avšak tam, kde proletariát nebude mít sílu se tomu vyhnout, tam takovéto mezidobí nebude představovat pozitivní podmínku, podmínku nezbytnou pro vznik revolučních forem a institucí, nebude to užitečná příprava na proletářský útok. Bude to naopak záměrná snaha buržoazie zbavit dělnickou třídu její síly k tomuto útoku, přesměrovat jej a v případě, že by dělnická třída zůstala dostatečně energická na to, aby se vzbouřila proti legitimní, humanistické, dobré sociálně­‑demokratické vládě, nemilosrdně ji rozdrtit údery reakce“.¹

Článek vyzýval italský proletariát, aby pojal jakoukoli zkušenost se sociálně­‑demokratickou vládou – bez ohledu na to, jde­‑li o „čistě“ reformistickou vládu nebo koalici mezi reformisty a jinými stranami, otevřeně a ústavně buržoazními (jak tomu bylo několikrát v Německu v letech 1919-1922) – „jako vyhlášení války, a ne jako příslib příměří v třídním boji, který by inicioval pokus na mírové řešení otázek revoluce“.² Článek končil tímto varováním nejen pro italské proletáře, ale pro proletáře celého světa:

„Proto říkáme, že revoluční taktika musí být založena nejen na národních, ale i na mezinárodních zkušenostech a že (…) mučednictví proletářů v Maďarsku, Finsku a dalších zemích by mělo stačit k tomu, aby se západní proletariát poučil, aniž by proléval svou krev, jaká je skutečná funkce sociální demokracie v dějinách. Sociální demokracie zcela nevyhnutelně bude pokračovat tuto svou cestu až do konce, komunisté si ale musí předsevzít zastavit ji co nejdříve, než se jí podaří zabodnout dýku zrady do zad proletariátu.“³

Právě v tomto duchu jsme chtěli připomenout, s pomocí podpůrných dokumentů (a to dokumentů zkropených krví), roli sociální demokracie v Německu během tohoto klíčového období. Snažíme se oslovit především mladé aktivisty, které od těchto rozhodujících „zkušeností“ dělí dlouhá léta. Byla to sociální demokracie, kdo vtáhl hrdinský proletariát střední Evropy vstříc světovému masakru.

A jakmile byla po válce ustavena takzvaná „Republika rad“ s vládou většinových sociálních demokratů a nezávislých socialistů, byla to tato sociální demokracie, kdo sťal – během těchto hrůzných měsíců, kdy Scheidemann a Noske vypustili „svobodné sbory (Freikorps)“ jako nejzlověstnější reakci proti „spartakovským kriminálníkům“ – hlavy předvoji proletariátu, zbavil jej jeho nejbojovnějších militantů, zasel do jeho řad zmatek a paniku. A byla to sociální demokracie, kdo na „spálené zemi“ Berlína a Mnichova, Hamburku a Drážďan, Essenu a Brém dal základ vládě buržoazní demokracie v její operetní verzi – Výmarské republice. A přesto by ke slávě německého proletariátu měl být řečeno, že se v těch dlouhých měsících a letech prudkých bojů sociální demokracii nikdy nepodařilo zabránit tomu, aby nenáviděné strašidlo komunistické revoluce pokaždé zvedlo hlavu a ze svých ran, jak se zdá, čerpalo nové síly.

Historie této „dějinné funkce sociální demokracie“ je vyryta do událostí těchto tragických let ohněm a žádný revoluční militant si nemůže dovolit je ignorovat a vyhýbat se jejich strašlivým lekcím. Právě ve střední Evropě v období po první světové válce našly „lekce října“ své největší potvrzení, i když toto potvrzení zůstalo bohužel čistě objektivní, místo aby se stalo nedílnou součástí vědomí strany a stalo se jejím kompasem na této „křížové cestě poseté strašnými oběťmi“ (použijeme­‑li výraz Rosy Luxemburgové)⁴, kterou ji dějiny určily projít na cestě k vítězství, které se zdálo evidentně blízko, ale které bylo naopak strašlivě daleko.

Nicméně připomenout si tuto historickou bilanci, definitivní bilanci pro všechny proletáře kterékoli země, je stále jen polovinou úkolu, který nám připadl a který považujeme za nezbytný k tomu, aby se znovu zrodila jediná světová strana proletariátu. Ještě důležitější je, aby od počátku měla teoretické a praktické zbraně, které jsou nepostradatelné pro boj, který bude muset vybojovat a který své epicentrum bude možná opět mít ve střední Evropě, zejména Německu. Rovněž se musíme podívat na druhou stranu mince, tu, do které nejsou vytlačené sviňské ksichty Noskeho a Scheidemanna, ale hrdinské podobizny Liebknechta a Luxemburgové, abychom pochopili, co byl další aspekt poválečné proletářské tragédie v Německu – chceme mluvit o otřesném prodlení, nikoli proletariátu, ale jeho politického vedení tváří v tvář dozrávajícím materiálním a objektivním podmínkám německé revoluce, v níž bolševici očekávali spásu říjnové revoluce a která naopak skončila strašlivým krveprolitím, které za sebou dokonce nenechalo ani nit pevné tradice, kterou by následující generace mohly následovat. Proto musíme – a je to nekonečně bolestivý a těžký úkol – *provést* hodnocení, nikoli aby bylo odloženo do archivů, ale aby se udrželo v živé a hmatatelné paměti pro současné a budoucí revoluční generace, nerozhodnosti, zmatku, doložené nezralosti, které bohužel charakterizovaly všechny politické síly, které se koncem prosince 1918 a začátkem ledna 1919 shromáždily v Komunistické straně Německa (Liga spartakovců). Právě tato nezralost dovolila kontrarevoluci vedené sociálními demokraty, aby se utrhla ze řetězů dlouho předtím, než komunisté mohli revoluci, řekněme, ne že „provést“, ale „připravovat“ a „vést“ ji, a aby reakce zabránila této revoluci včas, aby ještě v zárodku potlačila velké úsilí dělnické třídy schopné bojovat v ulicích po dlouhé tři měsíce a aby ukončila „šílenství“ oněch „výtržníků Karla a Rosy“ – jak řekl „učenec“ Kautský za svého profesorského pokyvování hlavou – a miliónů anonymních proletářů, kteří se v nich instinktivně poznali.

Neudála se žádná „německá revoluce“ – jak je až příliš často nazývána a kteréžto označení historici, aniž by dokázali jít pod povrch věcí, opakují – ale krvavá preventivní kontrarevoluce.

Tato preventivní kontrarevoluce, která v očích vládnoucí třídy byla plně ospravedlněna bouřlivými agitacemi dělníků v montérkách či uniformách, byla rozpoutána rychlostí, která byla o to víc ohromující, protože nepřítel proletariátu měl sice rozpačitý, zato strašlivě správný pocit, že tato ozbrojená armáda dělníků nemá žádné politické vedení – nebo má alespoň takové, které se bezbranně vystavuje úderům nepřítele. Rozhodně by bylo antimarxistické vysvětlovat tragédii takového rozsahu čistě „subjektivními“ příčinami. Bylo by to navíc i nedůstojné tváří v tvář kolektivnímu mučednictví, které svým rozsahem a vážností nemá v dějinách dělnického hnutí možná sobě srovnatelný protějšek. My se tady ale nesnažíme nabízet „vysvětlení“ – spíše se jedná o bolestivé zjištění, konstatování. Zatímco vysvětlení může být zajímavé pro historiky, zjištění, konstatování má být užitečné pro militanty. Dokonce i skvěle ozbrojené revoluční vedení může ve svém úkolu selhat, pokud postrádá kombinaci okolností, jež žádná společenská síla sama o sobě nemá moc vytvořit. To, co dějiny stranám a jejich vedení neodpouští, není, že podlehly během nerovného boje, ale že bojovaly na nesprávné frontě nebo alespoň na takové, která nebyla zcela jim vlastní, a že nedokázaly budoucnosti předat „sémě“ či spíše, protože takhle řečeno to zní jako evangelium, základní pilíře nezbytné pro silné energické zotavení. Copak Marx nesložil hold poraženým komunardům, který mu ale nebránil rozpoznat a odsoudit jejich chyby nebo vyvodit z nich plodnou lekci pro proletáře povolané v budoucnu pozvednout prapor Komuny a nakonec jej nést až k vítězství?

Na druhou stranu hodně mladých lidí, kteří hledají světlo v temnotě stalinistické kontrarevoluce, vyvodilo ze „zmeškané revoluce“ 1919-1920 v Berlíně právě její negativní ponaučení přiživované výbuchy hněvu ze strany Gortera a Pannekoeka, ze strany jejich KAPD a jejich Unionen. To je důvod, proč náš boj za plné obnovení revolučního marxismu v sobě musí nezbytně zahrnovat nejnemilosrdnější, zato však nejobjektivnější, kritiku tohoto imediatismu, spontaneismu, workerismu, podnikového socialismu, radovectví, které byly, když ne primární příčinou tragédie německého proletariátu, tak alespoň jejím vnějším projevem, jejím „průvodním jevem“ a do té míry i jednou z jejích příčin.

Dopad prodlení politického předvoje na dynamiku třídního boje

Častokrát byla zdůrazněna strašlivá prodleva, se kterou, navzdory křtu ohněm ze srpna 1914 a zkušenostem následujících měsíců a let, se skupina úžasných revolučních militantů shromážděných kolem Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové konečně oddělila od páchnoucího tělesa sociální demokracie. Vlastně se jim podařilo ustavit ve stranu ve chvíli, kdy byl boj, přinejmenším pro nejbližší budoucnost, již prohraný – a to prohraný do té míry, že ani ne tři týdny nato byli, při tomto nejhorším kolektivním zločinu, kterým si zdegenerovaný „socialismus“ ušpinil během své předlouhé historie ruce, Karl a Rosa zavražděni.

Ve své polemice z roku 1916 s „Juniusem“⁵ (pseudonym Luxemburgové) Lenin kritizoval neochotu spartakovců rozejít se s „jednotářskou“ tradicí strany. Správně ji označil za Juniusovo slabé místo, a to navzdory jeho houževnaté opozici vůči vládnoucímu sociál­‑patriotismu a jeho hlasitému přihlášení se k proletářskému internacionalismu a vyjádřil přání, aby se skupina „Die Internationale“ osvobodila od tíhy této „historické setrvačnosti“ a uznala za své nepřátele nejen otevřené zastánce „svaté jednoty“, ale také a především lstivé nohsledy „centristického“ oportunismu (Kautský, Hilferding). Nicméně k rozchodu nedošlo v roce 1916, ale muselo se počkat do konce roku 1918, kdy se rozchod odehrál a to ještě s velkým váháním svých protagonistů. Nestalo se tomu tak náhodou, ani kvůli chybnému zhodnocení, ani kvůli spleti nevyhnutelných vnějších okolností, ale kvůli teoretické představě, kterou spartakovci, a především Rosa Luxemburgová, měli o revolučním procesu.

Na konci 19. a počátkem 20. století byla Rosa Luxemburgová v popředí boje proti bernsteinismu, millerandismu a revizionismu. Byla první (jak později uznal Lenin), kdo během polemik po roce 1905 odhalila u Kautského zárodek (který se později stane jednolitým tělesem) oportunistických úchylek. S dokonalou myšlenkovou konzistencí byla první v Německu, kdo odsoudil zradu srpna 1914 a zaplatila za to vězením. To, co v roce 1906 bylo malou roztržkou uvnitř strany způsobené následky ruské revoluce roku 1905, se v roce 1914 stalo celkovou katastrofou pro celou třídu; cesta, ze které se v roce 1906 zdálo, že se sešlo pouze dočasně, byla v roce 1914 doslova odhozena pro zcela opačnou cestu, a to cestu vládnoucí třídy. Ale v představě Rosy Luxemburgové byl tento debakl vepsán, s tisíci dalšími, mezi bolestné kapitoly dějinné kroniky proletářské emancipace, mezi kroky na její sekulární křížové cestě. Nic nemůže proletariátu zabránit, aby objevil znovu cestu marxismu, to se ale mělo odehrát na konci dlouhého procesu, během kterého by dělnická třída jako celek znovu nalezla sebe sama v boji a prostřednictvím boje, tj. plně a zcela by si uvědomila cíle svého instinktivního pohybu, v celkovém a konečném přisvojení si socialistické doktríny. Protagonisté tohoto znovuobjevení nemohou být ani jednotliví militanti, ani strana, ale masy samotné; a ty by nedosáhly tohoto cíle – který je ztotožňován se socialismem – ani božským osvícením, ani graduálním nahromaděním částečných „výdobytků“ jako v zcestné představě reformistů, ale skrze boj dotlačený ke svému vrcholnému vyjádření, ke generální stávce, která se v německém jazyce nazývá Massenstreik, neboli masová stávka.

Bylo to právě v žáru boje či dokonce třídní války, když se strana v letech 1905 a 1906 očistila; byla to generální stávka v Petrohradě a ve Varšavě, která přinesla závan čerstvého vzduchu do ztuhlých orgánů západních stran; to samé se mělo a muselo stát nyní, navzdory válce a jejím výjimečným zákonům. Opětovně vtáhnut do víru třídního boje, proletariát jako celek měl znovu dobýt svůj program a *tímto i *stranu: zbavil by se veškerého ksindlu, odstranil by iluzorní „hlavní protagonisty“, zkrátka obnovil by tu jednotu, kterou zkorumpovaní vůdci věřili, že jednou provždy zničili nebo že ji nadobro upsali do služeb nepřítele. Uskutečnění tohoto očistného obratu nepříslušelo jednotlivcům, skupinám, uvědomělým avantgardám; ti by něco takového mohli maximálně tak urychlit:

„Lidé nevytváří své dějiny libovolně. Ale tvoří je sami. Proletariát je při svém jednání závislý na daném stupni společenského vývoje, ale společenský vývoj neprobíhá mimo něj; proletariát je stejnou měrou hnací silou a příčinou tohoto vývoje, jako je jeho produktem a následkem. Jednání proletariátu samo je spoluurčující součástí dějin. A třebaže nemůžeme historický vývoj předhonit, právě tak jako člověk nemůže předhonit svůj stín, můžeme jej velice urychlit nebo zpomalit. (…) …[vítězství proletariátu] závisí na železných zákonech dějin, na tisících stupínků předchozího svízelného a nadmíru pomalého vývoje. Ale nemůže se nikdy uskutečnit, jestliže z veškerého vývojem nahromaděného souhrnu předchozích materiálních předpokladů nevyšlehne zažehovací jiskra uvědomělé vůle veliké masy lidu.“⁶

Anebo: „Nová Internacionála, která musí být znovu zrozena po zhroucení té staré 4. srpna 1914, nemůže vzejít jinak než pouze z revolučního třídního boje proletářských mas v nejdůležitějších kapitalistických zemích. (…) Tato Internacionála bude zrozena zdola…“.⁷

Rosa Luxemburgová oddána této koncepci stejně jako všichni spartakovci nepřijala, že byla ze strany vyloučena – bylo to vedení strany, které se samo vyloučilo svou zradou v srpnu 1914 a následnými chybami, a Nemesis dějin, tato bohyně odplaty, učiní svůj neodvolatelný soud tím, že ho nemilosrdně odhodí na smetiště dominantní buržoazie a jejích válečných bláznivých saturnálií:

„Likvidace této ‚hromady organizované hniloby‘, která je dnes nazývána německou sociální demokracií, není soukromou záležitostí, která závisí na osobním rozhodnutí jedné nebo více skupin. Nastane jako nevyhnutelný důsledek světové války… (…) Není to nic jiného než dětinská fantazie mluvit o osvobození veškeré masy proletářů z útrpného a hrozného osudu pouhým ‚odejitím‘ [ze strany]…“.⁸

Většinoví sociální demokraté se po dlouhém tolerování „opozice“, která jim poskytovala pojistný ventil před rozhořčením a záští militantů bez ohrožení „nejvyššího blaha“ jednoty, nakonec rozhodli vyloučit skupinu spartakovců společně s „rebelským“ křídlem nezávislých. (Nezávislí se oficiálně ustavili ve stranu v roce 1917 – s odhodlaným úmyslem absorbovat ty proletáře, u kterých, kdyby byli ponecháni sami sobě, by existovalo riziko, že se radikalizují a nakonec se vrhnout do náruče spartakovců.) Spartakovci, kteří okamžitě odsoudili a odhalili podlé pokrytectví a cynické křivé chování „nezávislých“, přesto přijali pokryteckou nabídku pohostinnosti v řadách jejich strany proti prostému slibu na „autonomii“ propagandy. Ti tak učinili jistě ne proto, že by postrádali potřebnou a dostatečnou odvahu „provést rozkol“ (jak bychom mohli vyčítat budoucím mučedníkům z ledna 1919 nedostatek odvahy?), ale proto, že je k tomu tlačila samotná logika jejich představy o historickém procesu emancipace třídy a záchraně strany jakožto výsledku tohoto procesu.

Takové je jediné vysvětlení pro toto prodlení – i tak podle všeho ne moc vysvětlitelné – se kterým se komunisté zformovali do strany poté, co nezávislí sdíleli po tři měsíce s většinovými sociálními demokraty skandální odpovědnost za vládu, která se snažila zajistit bezbolestný přechod tohoto buržoazního Německa, avšak překypujícího revolučním neklidem, z císařství do republikánského režimu a zmírnit obrovský nápor, jehož dělnické a vojenské rady byly i nadále hmatatelným vyjádřením. Rady byly odsouzené k tomu dostat se pod dominantní vliv nezávislých, a dokonce i většinových sociálních demokratů, a to právě do té míry, že neexistovala žádná revoluční strana s jasně definovanými charakteristikami a programem, která by mohla být katalyzátorem alespoň pro nejbojovnější dělnický předvoj a která by se zřetelně odlišovala od všech ostatních stran nejen ve svých politických proklamacích, ale také svou praktickou činností.

To také vysvětluje mnohé nejistoty a váhání, které ve skupině spartakovců přetrvávaly, když opustili USPD, aby založili KPD (S), a to přes to, že nezávislí vyloučili Luxemburgovou a Liebknechta z všeobecného kongresu rad, který se konal v polovině prosince, protože by očividně byli nepohodlnými a nebezpečnými hosty na shromáždění, které mělo schválit jednak úplné podřízení rad a jejich ústředních řídicích orgánů „Radě lidových pověřenců“ („Rat der Volksbeauftragten„, tj. v méně pompézních termínech radě ministrů nově vzniklé německé republiky, jednak ohlášení blížících se voleb do Ústavodárného shromáždění. Konečně to také vysvětluje, proč se skupina spartakovců a jména jejich militantů objevila společně se zástupci USPD ve stávkových výborech, a dokonce i v „revolučních výborech“, a proč tedy byla mladá komunistická strana vydírána ze strany těchto údajných „bratranců“ a skončila jako oběť jejich ohavných manévrů.

Přirozeně se naše kritické hodnocení spartakismu musí nést v duchu, jaký měl Lenin, když v říjnu 1916 komentoval teze Juniuse (Luxemburgové) publikované v brožuře Krize sociální demokracie – od revolucionářů k revolucionářům. Ve fatálním váhání spartakovců rozejít se s centrismem, v neschopnosti rozpoznat spojení mezi „sociál­‑šovinismem“ většinových sociálních demokratů a „oportunismem“ nezávislých, v absenci „semknuté ilegální organizace, provádějící soustavně svou linii a vychovávající masy v duchu nových úkolů“⁹, musíme umět rozpoznat fakt, který nebyl subjektivní a individuální, ale objektivní a obecný – totiž „slabost“ levice „opředené ze všech stran hnusnou sítí kautskyánského pokrytectv퓹⁰ a vystavené tlaku (nebo dokonce pouze apatii) nepřátelského prostředí.

Na rozdíl od bolševiků nedokázal žádný ze spartakovců včas poznat, že politika ze 4. června nebyla jen plodem „…iluzí vůdců, kteří se vytratí pod zostřeným tlakem třídních antagonismů. Zkušenosti ukázaly, že jsme se mýlili. Za prvé, tato politika nebyla jen politikou těchto vůdců. Stála za ní celá skupina pracujících, kteří nechtěli nic jiného, než co chtěli samotní tito vůdcové. A bylo by osudnou iluzí, pokud bychom sami řekli, že dnes za těmito vůdci žádné masy nestojí nebo, pokud za nimi stojí, tak je tomu jen proto, že nejsou dostatečně osvícené. Dělící linie vede přímo skrz samotnou masu dělnické třídy.“¹¹

Je to v této neschopnosti rozpoznat tuto tvrdou realitu, co způsobilo „prodlení“ v připravenosti komunistického politického předvoje na oživení (tj. na první projevy bortících se vazeb mezi masami a oportunismem) masových hnutí, které stály na konci roku 1918 na pokraji občanské války.

Zrození Komunistické strany Německa

Lenin mohl v roce 1916 jen spekulovat, zda toto prodlení vůči rychlým změnám naléhavých skutečností byla „náhoda“, a mohl si přát, aby tomu tak skutečně bylo. Při pohledu zpět musíme bohužel říct, že to náhoda nebyla. V jiné mimořádně jasné pasáži, psané rovněž za války, Lenin připomenul nezapomenutelnou bitvu vedenou Rosou Luxemburgovou v letech 1905-1906, která dovedla německou sociální demokracii k tomu, že uznala generální stávku za jednu ze základních zbraní třídního boje. Dodal však, že v době války (a to se mělo podle něho vztahovat i na rozvášněné poválečné období) se generální stávka nutně změní ve válku občanskou, a pokud občanská válka nutně implikuje stávku, pak by se u ní nemělo přestat, ale musí vést až k ozbrojenému povstání.

V představách spartakovců je to ale jinak. Nic to neukazuje lépe než projev Rosy Luxemburgové na zakládajícím sjezdu KPD z 1. ledna 1919. V tomto projevu lze nalézt energické shrnutí revoluční esence marxismu a živoucí požadavek „k návratu k Manifestu Komunistické strany“ proti odporné parlamentaristické a gradualistické činnosti II. Internacionály. Nicméně tento projev je zřetelnou ukázkou toho, že pro spartakovce generální stávka nebyla jedním z projevů a jedním z prostředků proletářské revoluce – šlo o její jedinečný projev a její jedinečný prostředek, a to do té míry, že před zraky proletářů zastíral (v souvislosti s programem komunistů bychom řekli, že vylučoval) ozbrojené povstání a v tomto ozbrojeném povstání centrální a centralizující funkci strany – jedinečné marxistické revoluční strany.

Tenhle bod má zásadní význam. Pro Rosu Luxemburgovou transfer moci z rukou bandy Viléma II. na Eberta­‑Scheidemanna a vyhlášení republiky byl již revolucí, nikoli pouhou výměnou stráží před revolucí, která se chvěla v útrobách Německa. Byla to revoluce, ve které tkvěl veškerý „začátečnický, nedostatečný, polovičatý a neuvědomělý ráz“¹² jakékoli čistě politické revoluce. „Boj za socialismus“¹³ začíná teprve nyní, tj. když je to „hospodářská revoluce a tím se stane revolucí socialistickou.“¹⁴ Socialismus se neustavuje dekrety, i kdyby je vyhlašovala ta „sebeskvělejší socialistická vláda“¹⁵ (mluvíme o Ebertově vládě z jara 1919, ta je tudíž a navzdory všemu socialistickou vládou a její opatření jsou „ona socialistická opatření„ – „Socialismus musí být uskutečněn masami, každým proletářem. Tam kde jsou přikováni k řetězu kapitalismu, tam musí být řetěz rozbit. Jen to je socialismus, jen tak lze socialismus uskutečnit. A jakou vnější formu má boj za socialismus? Je jí stávka, a proto jsme viděli, že hospodářská fáze vývoje vystoupila nyní v druhém období revoluce do popředí.“¹⁶

Revoluční proces je tedy následující: navrácení se k metodám otevřeného a neústupného třídního boje; rozšiřování stávek ve stále širším měřítku, z měst na venkov; na popud těchto stávek získávají dělnické a vojenské rady „takovou moc, aby, až bude Ebertova a Scheidemannova nebo jaká podobná vláda svržena, bylo to jen závěrečným aktem.“¹⁷ Logická dedukce – „Musíme tedy dobývat moci nikoli jednorázově, nýbrž průběžně tím, že pronikneme do měšťáckého státu, až obsadíme všechny pozice a budeme je hájit zuby nehty. (…) …je nutno bojovat krok za krokem, muž proti muži v každém státě, v každém městě, v každé vsi, v každé obci o všechny mocenské prostředky státu, které musí být kus po kuse vyrvány buržoazii a předány radám dělníků a vojáků.“¹⁸

Boj se samozřejmě musí řídit nekompromisností a neúprosnou pevností, ale jeho cílem – a jeho cestou – není zničení buržoazní státní moci, ale zbavování se jí, a prostředkem, kterým se toho má dosáhnout je „podminovat půdu natolik, aby byla zralá k převratu, který pak musí korunovat naše dílo.“¹⁹ Revoluce je proto revolucí „zdola“.²⁰

„Dole, kde jednotlivý podnikatel stojí proti svým námezdním otrokům, dole, kde všechny výkonné orgány politické třídní nadvlády stojí proti objektům této nadvlády, proti masám, tam musíme krok za krokem vyrvat vládnoucím jejich mocenské prostředky a dostat je do svých rukou.“²¹ Což je mnohem náročnější úkol, než byl úkol buržoazních revolucí, „kdy stačilo v centru svrhnout oficiální moc“²²

Jako celek je to obrácená představa revolučního procesu – namísto politického chopení se moci na centrální úrovni (což je zároveň neoddělitelně zničením buržoazního státního aparátu) jakožto předpokladu pro ekonomickou transformaci, tu máme dobytí politické moci na lokální úrovni prostřednictvím třídního boje dotlačeného ke svému kulminačnímu bodu (generální stávce) jakožto jediného aktu potřebného k „přeměně ekonomických podmínek“. Na konci tohoto procesu se zkáza buržoazního režimu jeví jako prudký propad stromu, pod kterým byla „podminována půda“. To spočívá podle „Programu“, který schválil kongres, v dělnickém „dosažení kontroly nad výrobou a nakonec převzetí (…) jejího skutečného řízení“.²³ Co se v této představě spartakovců vrací jako obsesivní hlavní myšlenka je vize, že „proletářské masy se musí naučit, jak se stát, ze strojů bez života používaných kapitalistou ve výrobním procesu, myslícími, svobodnými, nezávislými pány tohoto procesu“²⁴; které získají „smysl pro zodpovědnost, který je charakteristický pro aktivní členy kolektivity, která ovládá veškeré společenské bohatstv퓲⁵; a které v boji a skrze boj získávají „socialistické ctnosti“²⁶ „pracovitosti bez biče kapitalisty, nejvyšší produktivity bez otrokářů, disciplíny bez jařma, pořádku bez podřízen퓲⁷, navíc vstřebávají znalosti a dovednosti nepostradatelné pro vedení socialistických podniků, neboť jinak by nemohlo být „[bez těchto ctností] osvobození pracující třídy (…) dílem samotných pracujících“²⁸.

Je proto pochopitelné, proč program Svazu spartakovců, který se stal Komunistickou stranou Německa, nezmiňuje ani občanskou válku (před a po revoluci), ani ozbrojené povstání. Je pochopitelné, proč se celá kapitola (ze tří, které program má) věnuje tomu, aby demonstrovala, že:

„Proletářská revoluce nevyžaduje teror… protože nebojuje s jednotlivci, ale institucemi, protože do arény nevstupuje s naivními iluzemi, jejichž zklamání by pak hledalo pomstu“, protože nejde o „zoufalý pokus menšiny formovat svět za použití síly podle svého ideálu, ale o působení obrovských mas lidí předurčených naplnit historické poslání a přeměnit historickou nutnost v realitu.“²⁹ Je pochopitelné, proč se diktatura proletariátu objevuje v programu pouze jako prostředek jak „zlom[it] (…) se železnou pěstí a nemilosrdnou energií“ neoblomný a zuřivý odpor buržoasie, která je stažena do svých nepočetných bašt odporu, ze kterých organizuje, s asistencí svých zahraničních kolegů, povstání; to znamená čistě obrannou roli, a proč je ve své nejobecnější podobě omezena na „ozbrojení lidu“ a na „odzbrojení buržoasie“, které jsou považovány za dva aspekty jasné vidiny cílů, ostražitosti a neustále bdělosti proletářských mas. Je pochopitelné, proč strana chybí nikoli jako pouhá hybná a ještě méně jako osvícená síla, ale jako vůdčí síla, a proč se diktatura proletariátu ztotožňuje s „pravou demokracií“. A konečně je pochopitelné, proč Rosa Luxemburgová ve své slavné kritice bolševické revoluce požaduje sdílet moc se všemi „dělnickými“ stranami nebo alespoň svobodu pro jejich působení a agitaci. Je pochopitelné, proč program končí těmito slavnými slovy:

„Svaz spartakovců není stranou, která se chce před nebo prostřednictvím mas pracujících dostat k moci. Svaz spartakovců je jen ta nejvíc vědomá a odhodlaná část proletariátu, která na každém kroku ukazuje celé široké mase pracující třídy směr k jejímu historickému úkolu, což v každém jednotlivém stádiu revoluce představuje konečný socialistický cíl, a ve všech národnostních otázkách ukazuje zájmy proletářské světové revoluce. (…) Svaz spartakovců také odmítne dostat se k moci jen proto, že Scheidemann­‑Ebert krachují a nezávislí se, tím že s nimi spolupracovali, dostali do smrtelné uličky. Svaz spartakovců se nikdy neujme vládní moci, s výjimkou, že by reagovala na jasnou a jednoznačnou vůli velké většiny proletářských mas celého Německa, nikdy ne bez proletariátem vědomého potvrzení stanovisek, cílů a metod boje Svazu spartakovců… Vítězství Svazu spartakovců nepřichází na začátku, ale na konci revoluce: je totožné s vítězstvím velkých mnohamilionových mas socialistického proletariátu.“³⁰

Vrátili jsme se tam, kde jsme začali. Dobytí centrální politické moci tu není nezbytným a nepostradatelným aktem ekonomické transformace (která je zároveň „transformací člověka“, revolucí „vědomí„, ale naopak je to závěr procesu dobývání politických, ale zejména ekonomických řídicích pák, „odspodu nahoru“, hrubou silou protestních akcí na pracovištích dotlačených až ke své nejvyšší úrovni, ke generální stávce. Toto samo se shoduje s realizací socialismu, nikoli s jeho předcházející nezbytně dlouhou a složitou realizací. Vyjadřuje úplnou podporu pracující třídy cílům socialismu; a strana je odrazem tohoto úplného „probuzení vědomí“, nikoli orgánem předcházejícího revolučního dobytí politické moci a diktátorského uplatňování moci ve spojení s pohybem pracujících mas, pohybem, který je instinktivní, ale který je ovlivněný propagandou strany, agitací a sešikováním strany; pokud by tomu bylo jinak, revoluce by nebyla socialistická, protože by nebyla „dílem pracující třídy samé“!

Závěrem, který z toho můžeme vyvodit, je především to, že toto pojetí se radikálně vzdaluje marxismu, jehož podstatu znovu obnovila bolševická revoluce a ještě před ní teoretický boj Leninovy strany. Naopak se v něm sbíhají proudy, které jsou marxismu cizí, počínaje spontaneismem k podnikovému socialismu, od radovectví k revolučnímu syndikalismu, od workerismu k proudu edukativního idealismu a humanismu. Proto neexistuje na počátku téměř žádná demarkační linie mezi KPD a proudem, který později zformoval KAPD na jedné straně, a KPD a mnoha alternativami syndikalismu nebo lépe De Leonovým „unionismem“ (včetně bezpartijní varianty IWW nebo „závodních důvěrníků„ na straně druhé. V tomto druhém případě je pozdější cesta komunistického hnutí v Německu (pro ty, kteří nechtějí zůstat na povrchu věcí u úsudku jednotlivců, u klepů o „mocenských bojích„ nepochopitelná, pokud se člověk nevydá zpět k teoretickým a politickým kořenům hnutí.

Řekli jsme, že „téměř žádná demarkační linie“ neexistovala, protože zakládající kongres ukázal, že pokud byl spartakismus náchylný k vlivům imediatismu, což je vhodnější termín než tehdy použitý termín „syndikalismus“ (který použila i naše frakce), tak další proudy, které se sloučily do KPD a jimiž se Rosa Luxemburgová, Leo Jogiches a další nenechali strhnout, protože tyto proudy neměly žádné teoretické „proti­‑stanoviska“, se staly jeho obhájci – zejména tu jde o „Mezinárodní komunisty Německa (Internationale Kommunisten Deutschlands, IKD)“ z Hamburku a Brém.

Tyto dvě skupiny, hlavně ta druhá, měly dlouhou tradici radikální kritiky nejen sociál­‑šovinismu většinových sociálních demokratů, ale i kautskyánského oportunismu. Od roku 1916, ale zejména od roku 1917, oponovaly spartakovskému heslu „ani rozdělení, ani jednota, ale znovudobytí strany zezdola“, sloganem otevřeného a okamžitého rozkolu, a silně odsuzovaly připojení, i když podmíněné, skupiny Gruppe Internationale (což tehdy byla přezdívka spartakovců) k USPD. Přestože vždy uznávaly, že spartakovci byli jedinou revoluční silou, která přežila ničivý srpen 1914 a která jediná disponuje alespoň zárodečnou národní sítí, projevovaly k nim silnou nedůvěru, která pramenila z neochoty spartakovců provést právě tento rozkol: proto se IKD rozhodli sloučit se spartakovci pouze poté, co padla základní překážka v podobě jejich napojení na stranu nezávislých, a to 15.-17. prosince 1918 na konferenci v Berlíně (takže 29 delegátů IKD bylo přítomno na zakládajícím kongresu KPD spolu s 83 spartakovci). Ti si do nové strany s sebou nesli prestiž nekompromisní pozice, kterou zastávali mnohem déle než ostatní levicové proudy sociální demokracie, ale také břemeno ideologické formace, která měla blíže k americkému De Leonovu revolučnímu syndikalismu nebo tomu v románských zemích, než k marxismu – uctívání „spontaneity bez centralizace, a tedy bez efektivity“ (jak by řekl Engels), opozice mas vůči vůdcům, organizační federalismus³¹, opěvování „dělnické demokracie“ zosobněné v radách, důraz kladený na ekonomický boj na úkor politického, omezení funkce strany na roli osvěty uvědomění jednotlivého člověka (a v některých skupinách dokonce i negace strany) atd.

Navzdory odporu zejména Rosy Luxemburgové vůči formulacím, které byly evidentně marxismu cizí, byl terén spartakismu v onom prudkém klimatu konce roku 1918 připraven do jisté míry přijmout a rozplozovat toto sémě. Můžeme to vidět v diskuzích uvnitř KPD ohledně těchto tří bodů: postoj k tradičním ekonomickým organizacím (odborům), revoluční parlamentarismus, organizace nové strany. Pokud jde o první bod, tak poté co Frölich podpořil tezi o okamžitém opuštění odborů a založení jednotných ekonomicko‑politických organizací, „jejíž základna by sestávala ze skupin našich soudruhů uvnitř továren“, a vůči kterým Rosa Luxemburgová oponovala tezí – z jiných podobných důvodů, že „funkce odborových organizací jsou nyní zajištěny dělnickými a vojenskými radami a továrními radami“, byla tato otázka postoupena, protože se kongres domníval, že vyžaduje důkladnější přezkoumání, speciální komisi (atmosféra na kongresu byla tak či tak přístupná zjednodušující demagogii motta „pryč z odborů"). Pokud jde o druhý bod, zatímco je slyšet jednomyslná averze vůči parlamentarismu a jednomyslná vůle pracovat pro jeho zničení, teze, která jednoznačně zvítězila, byla ta abstencionismu založeného nikoli na čistě marxistických argumentech rozvinutých ve stejné době naší frakcí, ale na zděšení ohledně vůdců, kteří pošlapávají „sebeurčení mas“. Pokud jde o třetí bod, kongres jednohlasně přijal Eberleinův návrh, který opíral novou organizační strukturu strany: 1) na modelu závodních rad vycházejících z komunistických skupin utvořených uvnitř závodů; 2) na tom, že „[místní] organizace musí mít úplnou autonomii“³², které „nesmí vždy čekat na pokyny shora, musí mít možnost zahájit akce z vlastní iniciativy“ tak, aby ústředí strany (Zentrale) mělo pouze prosté poslání „politického a intelektuálního vedení a sjednocovat to, co se děje mimo něj“.³³

Mučednictví spartakismu

Je až příliš zřejmé, že německá komunistická strana, založena pozdě a na velmi nejistých základech, si s sebou nesla těžké dědictví nejistoty a dokonce zmatku – její „základna“ byla bojovná, avšak měla sklony k tomu nechat se pohltit k bojům na barikádách; pokud jde o její „summit“, proti kterému byly všechny síly kontrarevoluce, vedené vládou většinových socialistů (fakt, který byl při pohledu zvenčí zastřen zapojením nezávislých do této vlády), jako puštěné ze řetězu, tak ten zůstal ve vleku fascinace „dělnickou jednotou“.

Po mnoho měsíců, od konce roku 1918 až do jara 1919, platila mladá strana a proletářské masy, které vedly dozajista zmatený, ale zuřivý boj, vyšší krvavou daň než ve Finsku a Maďarsku, a to i přes zuřivý cynismus reakčních sil po selhání revolučních pokusů v těchto zemích; a onu daň zaplatily ne za *dějící se *revoluci, ale za revoluci, které se vládnoucí třída a její stoupenci pevně rozhodli předejít. Během těch děsivých měsíců se hrůzná hra, která bude zopakována v Budapešti, nepřetržitě opakovala.

Leden, Berlín: Hnutí propuklo pod záštitou „nezávislých“. Nejenže KPD souhlasila připojit se ke společným prohlášením s USPD a Revolučními důvěrníky (Revolutionäre Obleute), ale vstoupila do smíšené „revoluční komise“, která oscilovala mezi neuváženým pučismem (s pokyny k „pouličním bojům") a pochybným zákulisním vyjednáváním s vládou. Z vlastní iniciativy Liebknecht dokonce souhlasil, aby se stal součástí vedení tříčlenného sboru s Ledebourem za nezávislé a „revolučním důvěrníkem“ Scholzem s nekonzistentním výhledem a iluzí na svržení vlády a získání moci – Rosa Luxemburgová tuto iniciativu usilovně odsuzovala nikoliv z principiálních důvodů, ale pouze proto, že situace nebyla zralá. 10. ledna, v den, kdy se žoldákům povolaným Noskem z řad nejhorších pozůstatků pruské armády, ke kterým se připojili sociálnědemokratičtí dobrovolníci, těživše z odchodu nezávislých z vlády a z únavy dělníků dezorientovaných protichůdnými slogany, podařilo vytlačit demonstranty z ústředí novin (okupovali pouze noviny!), tak zástupci spartakovců opouští tento okázalý a neplodný výbor s tím, že odsuzují jeho paktování se s nepřítelem. Avšak pouze proti „ozbrojeným gangsterům“, proti „šílencům a zločincům Svazu spartakovců“, se na příkaz vlády rozpoutalo zuřivé policejní běsnění bez jakýchkoliv překážek a skrupulí. Věrni až do samotného konce ve „spontaneitu“ mas, jistě hrdinských, avšak „zbavených centralizace“ kvůli chybějící politické linii, stali se Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová oběťmi nejhoršího zločinu během těchto krutých měsíců a let spáchaného chladnokrevně a po hrozném mučení.

Únor, Porúří: Po revolučních otřesech v Hamburku, Brémách, Halle, Düsseldorfu, které potlačily ostré kulky sociálních demokratů, začala kampaň za „znárodnění“ dolů v Porúří. „Vedli“ ji komunisté a nezávislí společně se zástupci řadových členů většinových sociálních demokratů. Ti se stáhli právě včas a nechali otevřené pole působnosti divoké represi ozbrojeným silám Reichswehru, kterou Noske reorganizoval a svěřil jí mimořádné policejní funkce. Opětovně krátce nato v hallském regionu vyhlašují spartakovci, nezávislí a většinoví sociální demokraté generální stávku za „znárodnění zdola“ a za „demokratizaci továren“ (!!!) – další zběhnutí sociálních demokratů, nové váhání nezávislých, na závěr masakr spartakovců.

Březen, Berlín: Obrovská vlna stávek se vrátila ze středu Německa zpět do hlavního města, kde byl vytvořený bůhví kolikátý stávkový výbor z těchto tří stran, z něhož se většinoví socialisté rychle stahují. Agitace je mohutná, ale zmatená – je vedena spartakovci a zpočátku i „revolučními důvěrníky“, kteří je nakonec opouští – výbor se s vynaložením obrovské energie snaží krotit hnutí před unáhleným povstalectvím (ale mezi stávkující se přimíchaly všechny druhy zkrachovalců, od demobilizovaných vojáků nebo vykořeněných individuí pocházejících z malé a velké buržoazie). Noske křičí: „Brutalita a zuřivost Spartakovců, kteří bojují proti nám, mě nutí vydat toto nařízení: kdo bude zachycen se zbraní v ruce a bude bojovat proti vládním jednotkám, bude neprodleně zastřelen“³⁴. A nato vpouští své vrahy do hlavního města. Zemřelo 1500 až 3000 lidí, mezi nimi i Leo Jogiches.

Duben, Mnichov: Zatímco „prostomyslná a krvežíznivá represe“ stále dopadala na Porúří a později na Sasko (s následky, které budou trvat až do poloviny května), skupina nezávislých a rebelujících většinových sociálních demokratů organizují ohromnou frašku v podobě vyhlášení Bavorské republiky rad. Komunisté odsoudili tento ubohý demagogický manévr, ale pak podlehli tlaku nezávislých smíšených s anarchisty a bohémy nejrůznějšího původu – takže se postavili na obranu „moci rad“, moci, kterou jejich spojenci lstivě hodlali předat ministrovi za většinovou sociální demokracii Hoffmanovi, později vrchnímu vůdci represivních sil. Na 1. května, ponecháni v čele Republiky rad vytvořené ostatními (víme o Leninově znepokojivém telegramu, ve kterém uvádí základní a nutná opatření, která se musí udělat, ale která nikdy nebudou naplněna, protože na ně nebude čas), jsou Spartakovci nemilosrdně odstraněni. S ohromným opovržením smrtí čelí Eugen Leviné popravčí četě za výkřiků maloburžoazie lačnící po pomstě. Několik poprav rukojmích, ke kterým přistoupila „moc rad“ a kterými udeřila na zbabělé přívržence „Společnosti Thule“ (na bedrech představitelů této rasistické spodiny bude vzkvétat nacismus), poskytly záminku dalšímu z řady masakrů. O tři měsíce později i Maďarská sovětská republika s Bély Kunem v čele padne a rovněž se stane obětí „jednoty“, této prosté zástěrky zrádcovské politiky levých sociálních demokratů, jediné politiky, které jsou schopni.

Posedlost „proletářskou jednotou“ za každou cenu vyjde draho napsal „Il Soviet“ – týdeník našeho proudu – o událostech v Mnichově a Budapešti³⁵. Mladá německá strana za to zaplatila genocidou svých nejlepších militantů, dezorganizací přeživších a izolací strany od mas, které zůstaly ve válečném stavu, ačkoli byly také krutě zdecimované a dezorientované.

A navíc na tuto posedlost doplatí tím, že hrůza, kterou vůdcové strany vždy projevovali ohledně „pučismu“ a která byla ospravedlňována jako reakce na destruktivní tendence „hrát si na povstání“, jak by řekl Engels, dojde až do bodu, že se v průběhu roku 1920 vzdá dokonce i samotné vyhlídky na povstání a udělá otočku směrem k ustrašenému a ponižujícímu legalismu, který tragickou ironií znovu oživí nostalgii po jednotě u pravé části strany, jako byl Levi a Zetkin.

Levi bude vyloučen v roce 1921 za to, že veřejně odmítne rozkol v Livorně jako „příliš levicový“ a odsoudí březnové akce v Německu jako pučistické bláznovství; zůstávajíc ve straně stařičká Zetkin bude později, v souladu s přáním tatíčka národů Josifa Stalina, zaštiťovat možnost existence „socialismu v jedné zemi“!

Dvě tradice, obě zakořeněné do dějin III. Internacionály, negativně spoluutvářely formování tohoto typického stanoviska strany: na jedné straně spontaneismus, který vše řeší čekáním na diktát mas k okamžiku akce, na kterou se nikdy nepřipravoval a pokud by nadešel čas pro takový okamžik, nejen že by byl zastižen čelit této situaci neozbrojený a dezorientovaný, ale vrhl by se po hlavě k vydávání veřejných prohlášení ohledně konečných příkazů k akci při existenci prvního a energického pohybu náměstí, a který se v případě ústupu stahuje do své parlamentní a minimalistické ulity; na druhé straně ta, kterou Trockij nazývá „revolučním fatalismem“ německé strany, pro kterou „revoluce se blíží – říkají – a přinese s sebou povstání a dá nám moc; pokud jde o stranu, její úlohou v této chvíli je provádět revoluční agitaci a čekat na její účinky.“³⁶ Oba tyto faktory se poté propojily a vyvolaly sklon k legalismu, který samotný Trockij odkazující na tragickou následnou zkušenost v Německu v roce 1923 odsoudil v Lekcích října jako tendenci „vidět především na cestě revoluce obtíže, úskalí a překážky a zvažovat každou situaci s předem určeným záměrem, i když ne vždy vědomě, vyhnout se akci“³⁷ používající marxismus výhradně s cílem „zdůvodňovat nemožnost revolučního jednán퓳⁸ a obětovat čtyři pětiny stranické činnosti „vymítání“ pučistického nebezpečí povýšeného na posedlost na jedné straně a maření všeho na straně druhé. Po tom, co bylo řečeno, to v žádném případě neznamená popírat hrdinskou neústupnost militantů, kteří byli schopni padnou v bojích na barikádách, ale znamená to pouze uznat, že šlo o barikády, pro které se rozhodly špičky vedení ve světle v podstatě nerevoluční vize.³⁹

K oficiálnímu vyřešení „pučismu“ dojde na [tajné] národní konferenci v Berlíně ve dnech 14. a 15. června. Tato konference, v polemice s revolučními odboráři, kteří byli v KPD, schválila, že je potřeba „bojovat v tuto chvíli [pouze v tuto chvíli?], 1. aby se proletariát zorganizoval v politickou stranu; 2. aby v současné fázi [opět!] revolučního boje byla organizace této strany přísně centralistická.“ KPD pod energickým vedením bolševiků očividně byla, v kontrastu k jednomu z velkolepých článků, které Rosa Luxemburgová napsala před svou smrtí, na cestě k tomu vymanit se z této situace a pozvednout se. V onom článku Rosa Luxemburgová důrazně prohlásila, že „Dosavadní stav, kdy není dostatečné vedení, kdy chybí vedoucí centrum berlínského dělnictva, je nadále neudržitelný.“⁴⁰ Avšak uznání této nutnosti nikdy nedošlo dál než k prohlášení, že „Má­‑li jít věc revoluce kupředu, nemá­‑li být vítězství proletariátu, nemá­‑li být socialismus jen snem, musí si revoluční dělnictvo vytvořit vedoucí orgány, které jsou na výši, které dovedou vést a použít bojové energie mas…“⁴¹; nikdy to nedošlo až k uznání ústřední role strany a už vůbec ne centralizované strany. Ve svém slavném článku „V Berlíně vládne pořádek“ ještě pořád říká: „Vedení selhalo. Ale vedení může být a musí být znovu vytvořeno masami a z mas. Masy jsou rozhodující síla, masy jsou skála, na níž bude zbudováno konečné vítězství revoluce.“⁴²

Pokud jde o nebezpečí pučismu, není pochyb o tom, že si jej Rosa Luxemburgová akutně uvědomovala, ale byl to výhradně Radek, ne jako jedinec, ale jako mluvčí bolševické strany a Internacionály, kdo mohl německou komunistickou stranu na toto nebezpečí upozornit; 9. ledna ji varoval, aby se nezaplétala do počínání spojených kontrarevolučních sil a aby se nenechala dotlačit k převzetí vedoucí odpovědnosti za předčasné hnutí v situaci, kdy „[to] není (…) komunistická strana, kdo je v jejich čele [dělnické a vojenské rady], nýbrž sociál­‑patrioti a nezávislí“⁴³ – a domlouval ji, aby se přesto v takovéto situaci, o které již bylo rozhodnuto a nedalo se jí vyhnout, bila za to, aby si udržela „charakter pouze protestní akce“⁴⁴, a nikoli povstaleckého útoku.

Jen Radek mohl připomenout, slovy, které by mohly být našimi a na které bolševici příliš rychle zapomněli, že v předrevoluční fázi od února do října 1917 nemuseli bolševici „vést takové boje, jako jsou tyto v lednu… během kterých bylo tak mnoho krve (…) tak absurdně obětováno“⁴⁵, protože měli skutečně masové organizace, nebyli konfrontováni s organizacemi pracujících, ze kterých by se staly „základny kontrarevoluce“⁴⁶ a neměli proti sobě buržoazii ještě tak silnou, jako byla německá buržoazie. Žádný představitel německé levice nemohl udělat tak jasnou předpověď jako Radek, že „občanská válka v Německu [my jsme s Leninem řekli: po celém Západě] bude mnohem zuřivější a ničivější než ta v Rusku.“⁴⁷

Kongres v Heidelbergu

Bylo to toto povědomí o smrtelném nebezpečí pučismu jakož i teoretické vize na vyšší úrovni, co naplnilo teze heidelbergského kongresu v říjnu 1919, u kterých Il Soviet zdůraznil, okamžitě poté, co se o nich dozvěděl, jejich dokonalou věrnost marxismu⁴⁸, které ale byly daleko od autentického luxemburgistického proudu.

Směrnice ke komunistickým principům a taktikám od začátku staví do čela převzetí moci a diktaturu proletariátu jakožto podmínky pro „nahrazení kapitalistických vztahů vykořisťování socialistickou organizací výroby“⁴⁹. Potvrzují, že ve všech fázích, které předcházejí revolučnímu převzetí moci proletariátem, „revoluce je politickým bojem proletářských mas za politickou moc“⁵⁰. Ukládají straně „vést revolučního boj mas“⁵¹). Stanovují, že je kontrarevoluční mít za to, že „organizování [třídy] ve stranu není nutné (…) nebo že by se spíše strana měla (…) omezit se na propagandu“⁵²; požadují „nejpřísnější centralizaci“⁵³, aby strana mohla dosáhnout svého historického úkolu v revolučním období (omezující upřesnění, které je možná odrazem federalistické nostalgie?) a požadují ji také pro ekonomické organizace.

Tyto teze uznávají mimořádnou důležitost dělnických rad v revolučním procesu, nicméně prohlašují, že to ve skutečnosti nejsou stanovy, hlasovací předpisy atd., které jim mohou dát život, ale že je to spád událostí v proletářském boji za dobytí moci. Prohlašují, že komunisté musí pracovat v ekonomických organizacích, aby je přeměnili v nástroje politického boje; za maloburžoazní utopii pak označují „myšlenku, že lze vytvořit masová hnutí pomocí zvláštního organizačního vzorce, a že tedy revoluce je otázkou formy organizace“⁵⁴.

Směrnice o parlamentarismu⁵⁵ nenechávají nejmenší pochyby o potřebě zničit parlament jakožto orgán buržoazní nadvlády; popírají, že je parlamentarismus nástroj k dobytí a uplatnění třídní moci proletariátu a doporučují jej pouze jako taktický prostředek k rozšíření vlivu strany na masy prostřednictvím voleb a řečnických tribun parlamentu.

Duch Směrnic o odborové otázce⁵⁶ je rovněž správný. Odmítají syndikalistickou teorii, která navrhuje jednotné organizace, to znamená zároveň ekonomické a politické, a která popírá funkci strany. Potvrzují potřebu pozvednout ekonomický boj na úroveň politického boje o moc. Nakonec odsuzují jak odchod komunistů z odborových organizací řízenými oportunisty, což by se rovnalo tomu ponechat masy napospas jařmu kontrarevolučních sil, tak požadavek „opozičníků“ vytvořit ekonomické organizace omezené na základě politické příslušnosti nebo obecněji ideologické víry členů.

Všechny tyto teze tedy předznamenávají pozice později přijaté II. kongresem Internacionály, které se zásadně rozcházejí s pozicemi zakládajícího kongresu KPD. Lze pouze litovat nepřesnosti některých formulací, jako je „boj [proletářských mas o moc] je veden všemi politickými a ekonomickými prostředky“⁵⁷, formulace, kterou již odsoudil Il Soviet pojednáním o programu nezávislých. Politováníhodné je také to, že ospravedlňují „revoluční parlamentarismus“ tím, že rozlišují mezi „malými“ prostředky (přesněji bojem v parlamentu za propagandu proti parlamentu) a „velkými“ prostředky, a to proto, že toto rozdělování poukazuje na starou a absurdní dichotomii maximálního a minimálního programu. Pro nás zcela zjevně, jak připomíná článek z Il Soviet zmíněný výše, bylo samotné motto revolučního parlamentarismu nejen nedostatečné, ale i nebezpečné, protože musíme proletariátu vždy jasně ukázat radikální protiklad mezi komunistickou diktaturou a demokracií, která je „maskou a zároveň i válečnou hradbou diktatury kapitálu“.⁵⁸

Avšak ani nejlepší z programů nemusí stačit, aby učinil nápravu u strany, která je od svého počátku různorodá a navíc rozpolcená mezi protichůdné požadavky jak zvnitřku, tak především zvenčí. Odsouzení „syndikalismu“ v jeho nejidealističtější podobě (o které budeme hovořit ještě později v souvislosti s KAPD) na kongresu v Heidelbergu bylo správné a razantní. Avšak buď – anebo ultimátum, před které byly sekce z Hamburku a Brém – jistě zmatené a vybočující z linie, ale nikoli zatím nezvratně ideově vyhraněné a na druhou stranu štědře obdařené revolučním instinktem – postaveny, tj. přijmutí oficiálních tezí bez projednání nebo odchod, přineslo (ve straně, která se ještě potřebovala ideologicky zformovat) podezření, že cílem je zbavením se nepohodlných oponentů dát volný průchod v podstatě legalistické praxi (což bylo podezření, které naše frakce neopomněla vyjádřit). Na každý pád šlo o známku nesnášenlivosti… řídicího aparátu strany, se kterým ostře nesouhlasili mezi prvními bolševici.

Analogicky, odsouzení pokrytectví „nezávislých“ se zdálo být nezrušitelné, v dalších měsících se ale ukázalo, že poslední provolání Rosy Luxemburgové: „Zúčtování se Scheidemanny a Eberty předpokládá likvidaci NSS [nezávislých], která funguje jako ochranná zeď Ebertů a Scheidemannů.“⁵⁹ (z 11. ledna) nikdo ve skutečnosti doopravdy nepřijal za své a že izolace, do které spartakovce stále více zahánělo divoké pronásledování, oživila starou lítost nad rozkolem s USPD. Centralismus je jedním z pilířů komunistického učení; ale skutečnost, že ústředí komunistické strany se ho chystalo přijmout po dlouhé polofederalistické tradici bez seriózní přípravy uvnitř strany, mohlo leckoho přimět myslet si, že chtěli mít volné ruce k tahům vstříc „bratránkům“ z nezávislých. Je pochopitelné, že KPD, pronásledována, zdecimována, omezena na minimum kontaktu s masami seskupenými uvnitř dvou sociálně demokratických stran a jejich obrovských odborových organizací, svou izolací trpěla. Nicméně je zrůdné, že z toho vyvodila závěry, jako tyto vyjádřené v Leviho zprávě do Moskvy:

„Z toho všeho si odnášíme stejnou lekci, jakou kongres Komunistické internacionály vytyčil pro proletáře všech zemí (!!!): během revolučního období, kdy se masy rapidně vyvíjí revolučním směrem, může být na rozdíl od období, kdy je proces transformace pomalejší a bolestivější, výhodné (!!!) zůstat pro radikální a komunistické opoziční skupiny ve velkých stranách za předpokladu, že mohou operovat otevřeně a jsou schopné vést svou agitaci a propagandu bez překážek. Dnes je nejdůležitějším problémem rozvoje proletariátu v Německu revolučním směrem to, jak odtrhnout vedení USPD od revolučních mas nezávislé strany, které jsou hluboce komunistické a zapojily se již do stovek bojů. Tento problém by nevznikl, kdyby spartakovci (řekl s politováním Levi) využili příležitosti, kterou měli, a dál rozvíjeli svou činnost v rámci USPD.“⁶⁰

Výtečným bodem bylo odsouzení odchodu z tradičních odborových organizací, tedy vzdání se velkých organizovaných mas a jejich nahrazení „svazy“ striktně založenými (i kdyby vágně) na příslušnosti ke komunistickým myšlenkách. Avšak vážnou a podezřelou mezerou v tezích heidelbergského kongresu je to, že na rozdíl od toho, co budou říkat teze II. kongresu v Moskvě, nemají ani náznak toho, že – použijeme­‑li znovu naše vlastní slova z tehdejší doby – „v některých případech může postup korupce reformních vůdců dosáhnout takové úrovně a proporcí, že učiní nevyhnutelným ponechat sobě napospas orgán, který je už úplně prohnilý“⁶¹, jakým například byla obrovská německá odborová konfederace.⁶²

„Bolševizace“ spartakismu tím pádem nebyla příliš důvěryhodná, což dokázal až příliš dobře všeobecně známý Kappův puč z března 1920.

Kappův puč

Řekli jsme, že Kappův­‑Lüttwitzův puč (13.-17. března 1920) poskytl důkazy o chabé míře bolševizace KPD. Tento převrat, práce přívrženců císaře a moci junkerů, proti kterému se jako takovému stavěla samotná velká buržoazie, selhal díky okamžité stávce dělníků na jedné straně a pevnému rozhodnutí odborových organizací zachránit mladou Výmarskou republiku na straně druhé, a to za situace, která hlavně v Porúří připomínala předvečer občanské války. Nicméně ústředí Komunistické strany zpočátku prokazovalo politováníhodnou pasivitu, kterou následovala neuvěřitelná ukvapenost do akce. Začalo to tvrzením, že spor mezi monarchií a republikou dělníky přímo nezajímá (tato otázka byla ale mnohem širší – za Kappem­‑Lüttwitzem stály jednotky Freikorps, které se hodlaly zbavit chronické „neposlušnosti“ německého proletariátu!) a také výstrahou před riziky generální stávky, kterou by pracující třída měla důvod začít a jistě by začala „v takové chvíli a takovými prostředky, které by považovala za nejvhodnější“⁶³ (jako kdyby bylo vždy možné, aby si utlačovaná třída mohla zvolit ten nejlepší moment jednat a jako kdyby se ke generální stávce měla uchýlit vždy a jen kvůli konečným revolučním cílům!); načež učinila pod tlakem ohromného ozbrojování se pracující třídy KPD obrat o 180 stupňů tím, že mobilizovala pracující sloganem „všechno moc radám!“⁶⁴ jako kdyby otázkou nebylo bránění se silou zbraní, ale zničení buržoazního státu jen tak z čistého nebe a bez jakékoliv přípravy. Kandidát na diktaturu Kapp uprchl na radu samotných průmyslníků: „Jednota je mezi pracujícími taková,“ řekl mu Ernst Borsig, „že nejde rozlišit vůdce od milionů dělníků, kteří zastavili práci.“⁶⁵ Legien – odborářský byrokrat číslo 1 – vnímavý k rozpoložení pracujících, se nato rozhoduje prodloužit stávku do doby, než vláda jeho sociálnědemokratických kompliců neposkytne vážné záruky reformy: především odstranit Noskeho a podniknout energická opatření, která mají předejít útokům na republiku a na politická a ekonomická sdružení proletariátu. Za účelem posílení a zpřesnění těchto požadavků se Legien stal uvnitř USPD propagátorem vytvoření „dělnické vlády“, ve které budou zastoupeny tři strany ze starého předválečného sociálnědemokratického tělesa⁶⁶ a také odbory.

Je to od této chvíle, co se velkolepý německý proletariát, který se vrhl tělem i duší do boje ve všech průmyslových centrech na severu i jihu, na východě i západě, stal svědkem bolestivého kolotoče nařízení a kontra­‑nařízení, manévrů a kontra­‑manévrů, postupů a ústupů. Aby USPD neztratila tvář na levici a nespálila se na pravici, odmítla návrh na účast ve vládě. Delegáti KPD, především Wilhelm Pieck (jeho první krůčky… vstříc nádherné stalinistické budoucnosti), prohlašují, že jsou – jak by se řeklo dnes – k dispozici, to ale okamžitě popírá ústředí, které ujišťuje, že „nikdy nepodporovalo návrh zformovat koaliční vládu s odbory a USPD.“⁶⁷ Večer 22. března nezávislí, zatímco opakují, že se nechtějí ujmout ministerského úřadu, prohlašují, že „situaci uklidňující“ protinávrhy nového sociálnědemokratického kabinetu, Müllerova kabinetu, jsou přijatelné a hlasují pro ukončení stávky, což se také stane (takzvaná „levice“ nezávislých více subtilně navrhuje, aby stávka „byla přerušena"!). KPD ukončujíce kolísání mezi letargií a smírčí politikou vyzývá pracující, aby odsoudili zradu sociální demokracie a pokračovali ve stávce. Následující den však oznamuje, že vzhledem k tomu, že chybí „objektivní základy pro diktaturu proletariátu“⁶⁸ a že je nutné zpočátku pracovat pro získání pracujících mas pro komunismus, považuje za „[největší význam] situaci, ve které bude politická svoboda použita bez omezení, ve které buržoazní demokracie nebude moct (!!!) jednat jako diktatura kapitálu.“⁶⁹ Vedena těmito strategickými úvahami, KPD prohlašuje, že považuje „vytvoření socialistické vlády, s vyloučením kapitalistických buržoazních stran, za žádoucí stav pro vlastní aktivitu proletářských mas a jejich dozrání k vykonávání diktatury proletariátu. [KPD] bude věrnou opozicí této vlády, dokud ta bude poskytovat nezbytné záruky pro politickou činnost mas, dokud bude bojovat [to tedy] s buržoazní kontrarevolucí všemi dostupnými prostředky a nebude bránit společenskému a organizačnímu zesílení pracující třídy.“⁷⁰ Nakonec KPD dodává, že „Loajální opozicí máme na mysli: žádná příprava na násilný převrat za zjevného zachování svobody politické agitace strany za její cíle a hesla.“⁷¹

Toto prohlášení zvedlo vlnu pobouření v širokých vrstvách strany. Majíc volnou ruku, sociálnědemokratická vláda nabízí náčelníkovi štábu Říšské obrany (Reichswehr) von Seecktovi možnost pomstít se a násilím zadusit povstalecké líhně v Porúří a jinde a znovu prolít krev proletářů navzdory skandálním dohodám o míru v Bielefeldu a snaze lokálních a ústředních komunistických vůdců zabránit demonstrantům, aby zašli příliš daleko (avšak za těchto okolností je i tak represe jako utržená ze řetězu nebo možná o to více, když se jeden „drží zpátky“!). Pod útokem většinových sociálních demokratů, zrazeni nezávislými, dezorientováni spartakovci, pracující končí tak, že se vzdávají svých zbraní po několika dnech. Nyní jsou na tahu válečné soudy!

Staré a pevně zakořeněné zlo

Tyto smutné události vedly k dlouhé řadě obvinění, proti­‑obvinění a odchodu ze strany. Jen málo militantů chápalo, že špatné věci ve skutečnosti pochází ze starší doby. Radek v prudké bojovné stati píše – a nemýlí se – že „antipučismus [u vůdců strany] dospěl k jakési tichosti: z nemožnosti dobýt v Německu moc – fakt, který byl empiricky vyvozen v roce 1919 – vyvodili v březnu roku 1920, že jakákoli akce je obecně nemožná, což je závěr, který byl už v minulém roce chybný…“⁷² Krátce poté je na čtvrtém kongresu KPD⁷³ nařkl z toho, že se chovají spíše jako „rozumbradové než jako bojovníci“⁷⁴, kteří vyměnili sociálnědemokratický „parlamentní kretenismus“ za jakýsi typ „vládního kretenismu“, tedy za jakousi komunistickou variantu „posibilismu“. O několik dní později těšíce se nezasloužené slávě za to, že se neúčastnili těchto ohavných manévrů, „extremisté“, již vyloučení na kongresu v Heildelbergu, vytvořili Komunistickou dělnickou stranu Německa (KAPD). To byl konec jedné etapy. Bylo na řadě další méně nešťastné období?

Il Soviet, orgán naší frakce, byl schopný sledovat tragické březnové události z druhé ruky a s prodlevou, stejně jako celý socialistický tisk v Itálii. Okamžitě ale odsoudil společnou zradu majoritních sociálních demokratů a nezávislých a zatímco souhlasil s tezemi odhlasovanými KPD v Heildelbergu předchozí rok, dokázal odsoudit nejasnosti, oscilace a legalistické tendence ústředí strany. 28. března položil otázku: „Dokáží se Spartakovci za otevřené militaristické reakce vůči reakci renegátů socialismu znovu postavit a vyhrát? Pomstí se německý proletariát za smrt svých hrdinů z ledna 1919?“⁷⁵ Okamžitě ale dodal, že „opět nezávislí socialisté se svým nejednoznačným postojem kolísajícím mezi více směry zradili věc revoluce“⁷⁶ a to potvrdilo tvrzení naší starší teze, která říkala, že „[nezávislí socialisté], navzdory svému lstivému programu, který si mnozí spletli s komunistickým programem, jsou pořád podporovatelé buržoazního demokratického režimu a zasluhují si dokonce větší nedůvěru než samotní většinoví sociální demokraté“⁷⁷: nebyl proto důvod litovat, jako to při každé příležitosti dělali [italští] maximalisté, „rozštěpení na tyto větrné korouhvičky a na naše hrdinské komunistické soudruhy“⁷⁸.

Il Soviet 25. dubna⁷⁹ reprodukoval článek z vídeňského časopisu Der Kommunismus⁸⁰, který označil za hanebnost „kombinaci vyjednávání, stávek a ozbrojování“⁸¹, jíž se USPD stalo hlásnou troubou během poslední fáze Kapp­‑Lüttwitzovy aféry a která definitivně zpečetila osud tohoto velkého dělnického hnutí. 16. května, i když ospravedlňoval opatrnost, s níž spartakovci jednali v situaci plné chaotických výbuchů a nekontrolovatelných impulzů, Il Soviet podpořil kritiku Bély Kuna ústředí strany. „Ačkoli připravovat se na revoluci neznamená mít vždy v rukou zbraně, nicméně to neustále předpokládá zůstávat na bitevním poli, což v důsledku znamená budovat organizaci a být připraven kdykoli vzít do rukou zbraně. ‚Žádná příprava na násilné povstání‘ znamená vzdát se této přípravy.“⁸² A konečně, náš delegát píšící z Berlína na cestě do Moskvy na II. kongres Komunistické internacionály⁸³, zatímco opakoval naši hlubokou kritiku nově vzniklé KAPD, neskrýval své přísné hodnocení pasivity Komunistické strany a jejích nebezpečných parlamentní tendencí.

Tato epizoda bude mít dlouhodobé dopady. Celá historie KPD v měsících a dokonce letech, jež následovaly, ponese stigmata křehkosti a nesoudržnosti, které si odnesla ze svého opožděného zrodu s obdobími náhlých přeměn z pasivity ke krajnímu aktivismu, z parlamentaristické a legalistické činnosti k objevení „teorie útoku“ založené na roztržitém ekonomicistním zhodnocení krize německého kapitalismu a světového kapitalismu obecně, od zveřejňování návrhů na společnou akci s USPD až po odmítání společných akcí, dokonce i ve sporech o mzdové požadavky a uvnitř odborových svazů. Nejhorší taktické inovace KPD (otevřené dopisy, jednotné fronty, podpora takzvaných dělnických vlád) skončí tím, že kontaminují samotnou Internacionálu a zdůrazní a prohloubí její krizi. Co se týče principu centralismu a disciplíny, který byl spěšně naroubován na starou spontaneistickou a federalistickou podnož a který nebyl ukotven pevnými programovými pozicemi, tak ten bude sloužit jako zástěrka pro pochybné manévry (nevyjímaje „národní bolševismus“, který byl nejprve odsouzen v KAPD a poté přijat jeho vlastními kritiky), jindy bude narušen nesčetnými skupinkami jedinců vzájemně se podporujících v dosažení svých cílů spíše na základě nahodilosti nebo na základě osobní známosti, než teoretické a politické spřízněnosti, což způsobí, že tato smutná podívaná okolo KPD bude trvat až do okamžiku, kdy padne do otevřeného náručí stalinismu.

Tváří v tvář této opravdové katastrofě, která tížila celé světové komunistické hnutí, se musí s hořkostí poznamenat, že naše komunistická „abstencionistická“ frakce měla až příliš pravdu a viděla věci až moc střízlivě, když tvrdošíjně opakovala, že vybírat mladé sekce Internacionály, obzvlášť pak ty ze střední Evropy, v této klíčové oblasti revoluce, je nutné provést skutečně s chirurgickou přesností. Na konci roku 1920, ve jménu iluzorního „získání si širokých mas“, KPD pozvala na svou křehkou palubu „levici“ (nyní většinu!) USPD, přestože to znamenalo muset její velkou část o rok později hodit přes palubu jako nepohodlnou přítěž. Avšak kurz, jakým se ubírá strana, nemá nic společného s tím, kterým se ubírá její loďstvo. Provedené a anulované fúze, taktické kličky a programové obraty mohou zdánlivě zkorigovat kormidlo zbloudilé lodi, nemohou však zabránit tomu, že z nich nebude posádka dezorientovaná a zklamaná, že tak nezeslábne její disciplína, že se jí neodcizí řady stoupenců a že se samotný kurz lodi nebude ubírat špatným směrem. Přísnost je předpokladem efektivity pod podmínkou, že to není formální a „administrativní“ přísnost, ale kontinuita v činnosti a soudržnosti v prosazování skutečného cíle. Takové je poučení, které jsme učinili z oné doby a které nyní musíme přijmout do našich myslí a srdcí, aby nebyl znovu ztracen směr k našemu cíli!

Aby to bylo jasné: rozpoznat a poukázat na nedostatky, chyby a alarmující kličkování německé strany a vidět jejich kořeny nad rámec událostí určitého měsíce nebo roku neznamená tvrdit, že jejich příčina je připisována pouze vnitřním faktorům nebo, jak se říká, faktorům subjektivním. Ty jsou ve skutečnosti neoddělitelné od souboru materiálních faktorů, jsou to produkty a stejně tak i jedny z příčin. Ani to neznamená snižovat hrdinskou neústupnost militantů, kteří, přestože se dostali na chybnou linii, bojovali za velmi obtížné doby obětavě. Neznamená to ani vydat se vstříc zbytečným hypotézám a přemýšlet nad tím, jaká by strana byla, kdyby v jejím čele mohli až do samotného konce stát Luxemburgová, Liebknecht nebo Jogisches. Jádro věci tkví jinde a je zásadní pro obecné pochopení problémů komunistické taktiky. Když byly vzaty v potaz objektivní determinace, zbývá potřeba pochopit – jak říkal Trockij – že „[skutečnost] neodpustí ani jednu teoretickou chybu.“⁸⁴ Že tyto chyby, jakmile k nim dojde a přenesou se do akce, stávají se objektivními skutečnostmi, těžkými balvany, které ovlivňují ty, kteří do těchto chyb spadli a kteří si je možná jednoho dne uvědomí, v každém případě to ale bude pozdě. Ještě horší je, že tyto chyby mají sílu přitahovat jednotlivce a skupiny, kteří jsou tradičně naklonění tomu nevnímat je jako chyby. Jednotlivci sami o sobě nemají váhu; není ale náhodou, právě proto, že jde o objektivní společenský jev, pokud si taktika stejně jako situace, vybírá své nástroje, své lidské strůjce: není náhodou, že Levi kritizoval rozkol v Livorně a ostudně odsoudil už během boje bojovníky z března 1921 jako dobrodruhy; není náhodou, že několik militantů, kteří se v roce 1920 postavili proti manévrům „loajální opozice“, a dokonce ti, kteří později vytvořili pochybnou levici R. Fischera a Maslowa, přijmou v dalších letech heslo o vnější (nebo dokonce vnitřní) podpoře „dělnických“ vlád v Sasku a Durynsku a budou litovat pouze použitých metod. Nikdo v KPD nikdy nepochopil – natolik houževnatý byl starý fetišismus „jednoty“ – lekci, kterou italská levice načerpala již z drsné reality let 1918 a 1919 a kterou formulovala do článku z roku 1921 s názvem La funzione della socialdemocrazia (a sociální demokracií se zde myslí nejen pravice, ale i střed).

Nejenže si německá strana tuto lekci neosvojila, ale živé debaty na jejím IV. kongresu ukázaly na jedné straně, že parlamentní a legalistická tichost pod rouškou antipučismu nebyla ještě zdaleka překonána a na druhé straně, že se dominantním problémem v rámci strany stále více stávalo, navzdory protestům některých delegátů, jež měli spojení s tvrdou zkušeností bojů v Hamburku a Porúří, znovuzískání „levice“ nezávislých, která byla zasypávána chválou, zatímco tuto stejnou „levici“ nezávislých III. kongres⁸⁵ odsoudil za její kapitulaci před otevřenou zradou pravice. Spojení KPD s levicí Nezávislé strany, jež se odehrálo během podzimu, které následovalo po kongresu v Halle a které naše frakce komunistické levice odsoudila jako nebezpečný precedent pro uvolnění podmínek členství v Komunistické internacionále, bylo ve vzduchu už od dubna: posedlost jednotou má houževnatý kořínek!

Imediatismus falešné levice

Chybějící jediné nebo téměř jediné geografické centrum a z toho plynoucí fragmentace do několika silných a koncentrovaných, avšak relativně uzavřených, městských jader představuje jeden z charakteristických rysů německého dělnického hnutí: rys rozhodně negativní, třebaže zároveň příznačný – například v porovnání se situací ve Francii – do té míry, do jaké velký průmysl pronikl do všech pórů „národa“. Berlín byl nepochybně místem silné koncentrace dělníků, avšak méně než byla v 19. století Paříž nebo na začátku 20. století Petrohrad.

Tento rys – zakořeněný pevně v dějinách Německa – vyústil v roce 1919 téměř po celém Německu ve vznik silných revolučních center a ve zrození a rychlé skonání zárodečných „komun“; ale už během války a dokonce ještě před ní se tento rys projevoval v ustavování mnoha poměrně autonomních skupin uvnitř SPD a nejhorší bylo, že tento nevyvratitelný stav pak měl tendenci být teoretizován právě těmi silami, které v rozhodujícím okamžiku mohly vyjádřit elán a bojovnost proletářských mas které byly vržené vřavou války a dokonce rozvířeným poválečným obdobím na kolbiště sociálních bojů.

V jistém smyslu bylo šíření takzvaného imediatismu této levice v letech 1919-1920 odrazem objektivního lokalismu, který nedokázal překonat svou vlastní omezenost komplexním viděním problémů proletářské revoluce: sami spartakovci cítili jeho dopady, i když v mnohem menší míře a získali tedy jakožto síla lepší postavení. Samozvaný levicový radikalismus, který se víceméně sbíhal v KAPD v dubnu 1920, měl centra své působnosti v Hamburku, Brémách, Berlíně a Drážďanech a, v rámci sdílené všeobecné představy syndikalistického typu, představoval nemalé rozdíly, zdroje konfliktů a štěpení, které byly jen potenciální, nebo již visely ve vzduchu. Společným znakem, který doslova bil do očí, byla tendence všech těchto skupin hledat klíč k vítězství nad oportunismem a k sešikování dělnického hnutí do revoluční fronty, a tím pádem najít klíč k vítězství proletariátu nad kapitalismem, v bezprostředních ekonomických formách organizace, ve kterých by se vůle této třídy, zvažovaná všeobecně, vyjadřovala přímo bez narušení zprostředkovatelů. Pro některé mohly být takovou formou závodní rady (které si často pletli se sověty), pro jiné průmyslové odbory v protikladu k tradičním odborům postaveným na profesi a pro jiné zase Unionen jakožto organizace, které překračují dělení na ekonomické a politické boje (něco za způsob „One big union“ amerických IWW); vždy však postavené na federalistických základech, aby se uniklo odporné a obávané diktatuře vůdců a zabránilo se vedení, aby zákony vydávalo „shora“ a pošlapávalo vůli mas.

Otázka revoluce byla redukována na „otázku organizačních forem“ – a to navíc forem ekonomických – které byly považovány za samy o sobě revoluční právě proto, že šlo o bezprostřední organizace věrně odrážející vůli k boji a třídní „uvědomění“ proletariátu. Proletariát tudíž by se nebyl – tak říkajíc – odlučoval sám sobě z důvodu zprostředkování stranou, jejíž funkci některé skupiny popíraly, zatímco jiné ji omezovaly na teoretické „osvícení“ mas a intelektuální propagandu a další ji konečně zavrhly jako ďáblovo pokušení. Z toho tehdy vyplývaly a objevovaly se tyto pozorovatelné projevy: výzva k opuštění tradičních odborů považovaných za byrokratické organizace, tudíž kontrarevoluční ze své povahy, a parlamentu považovaného za svatyni ani ne tak demokratické lsti, jako spíše nadřazenosti „vůdců“ nad „těmi vedenými“, tedy těch, kteří řídí (parlamentní führeři na straně jedné a velcí odborový bossové na straně druhé) ty, kteří jsou řízeni, tedy že se popírá „demokracie“, třebaže „dělnická“; přeceňování ekonomického boje na úkor boje politického, přičemž na ekonomický boj je nahlíženo jako na graduální proces (třebaže násilný v každé své fázi) dobývání výrobní soustavy přímo v místě jejího „zrodu“, to znamená uvnitř továren; zapomenutí základní marxistické teze, té kterou jsme vždy opakovaně potvrzovali, že „proletářská revoluce je v její akutní fázi předtím, než se se stane procesem ekonomické transformace, bojem o moc mezi buržoazií a proletariátem, který vrcholí ve vytvoření nové formy státu, jehož předpokladem je existence proletářských rad jakožto politických orgánů třídy a v nich převažující postavení komunistické strany“⁸⁶, a tedy že tato rozhodující historická fáze předpokládá pro své uskutečnění „centralizované a kolektivní činnosti vedené stranou na politické půdě“⁸⁷, „stranou marxistickou, silnou a centralizovanou, jak říkával Lenin“⁸⁸. Samo o sobě se jednalo o odraz objektivní roztříštěnosti dělnického hnutí, imediatismus zhoršil tuto roztříštěnost tím, že teoretizoval tento stav jako faktor síly, i když šlo o slabinu.

Bylo by chybou domnívat se, že tento proud, který ani nelze nazvat odchýlením od marxismu, protože mu byl radikálně cizí, vyjadřoval pouhou podrážděnou vzpouru tváří v tvář sociálnědemokratické zradě během války, a tedy i v poválečném období; byl oživením starého neduhu dělnického hnutí, jehož blízkost k anarchistickému antiautoritářství nebo k syndikalistickým postojům proti straně a proti politice ani jeho fundamentálně idealistické kořeny není třeba zmiňovat, byl proudem, který měl v Německu svou jakousi kontinuitu, i když méně zřetelnou, než tomu bylo v dělnickém hnutí „románských“ zemí, vzhledem k tomu, že sahala hlouběji do minulosti ještě před světovou válku.

Protistranický a antiautoritářský postoj těchto proudů vedl, aby se dostal z bezvýchodné situace, kdy organizace není organizací, a kdy třídní boj není politickým bojem, k různým často protichůdným řešením: zda podporovat tuhle, nebo onu stranu, i když pouze vždy zvnějšku. Nebo vedl k popření původní funkce ekonomické a masové organizace, když tvrdil, že nové Unionen nebo tovární rady se rodí na základě nikoli stmelování námezdních pracujících jakožto lidí pracujících za mzdu, ale jako proletářů, „kteří akceptují diktaturu proletariátu a systém sovětů“, načež z nich udělali elitářské dělnické sdružení… KPD mohla být slabošská a legalistická, ale teoretické teze obhajované její centrálou, a proti kterým vedla boj opozice, byly přesně – pro nás jakož i Internacionálu – „na správném marxistickém základě“.

Zrod KAPD

Byly to právě tyto skupiny zmíněné opozice, kdo na zakládajícím kongresu KAPD křičel za „vystoupení z odborů“, kdo dosáhl vítězství v otázce voleb vždy ve jménu odmítnutí diktatury vůdců a trval na tom, že strana má mít organizační strukturu, která lokálním sekcím ponechává nejvíc autonomie. Během celého roku 1919 byla hamburská skupina nejaktivnějším mluvčím tohoto imediatismu, jehož kontury ještě pořád nebyly úplně jasné. Právě z této skupiny vyšla výzva osmnácti delegátů vyloučených na kongresu v Heidelbergu, která byla pojatá takto:

„Všechny stranické organizace Komunistické strany Německa, které jsou toho názoru, že proletářská diktatura musí být diktaturou třídy, a nikoli diktaturou vedení strany, a i nadále mají za to, že revoluční masové akce nemají být nařizovány shora od tajné skupiny vůdců, ale které namísto toho mají být započaté a připravené vůlí samotných mas prostřednictvím organizačního sloučení revolučních proletářů v revolučních masových organizací na nejširším demokratickém základě, jsou vyzvány k tomu, aby se spojily se sekcí v Hamburku.“⁸⁹.

Jde o stejnou skupinu, která udává tón stanovám „Všeobecného dělnického svazu Německu“ (Allgemeine Arbeiter­‑Union Deutschlands, AAUD), ke kterým se vrátíme později, a které vznikají oddělením od anarchosyndikalistického FAUD 14. února 1920 v Hannoveru. Skupina v rezoluci proklamuje:

„Všeobecný dělnický svaz organizuje námezdně pracující ke konečnému boji proti kapitalismu a za zřízení republiky rad pomocí síly. Právě za tímto účelem vyzývá námezdně pracující, aby se spojili na základě revoluční jednotné organizace a vytvořili jeden velký svaz.“⁹⁰.

AAUD z principu odmítal „organizace, které: 1. se účastní uplatňování zákona o továrních radách [zákon, který tovární rady začlenil do výmarské ústavy a udělal z nich jedno z koleček administrativní mašinérie Německé republiky], 2. odmítají diktaturu proletariátu, 3. neuznává jako svoji organizační základnu tovární organizace.“⁹¹

Zatímco hamburská skupina již od konce roku 1919 rozvíjela teorii, které se později bude říkat „národní bolševismus“, a ztratila nejen z tohoto důvodu přední roli, kterou hrála v době založení AAUD, tak v měsících, které následovaly, to byly organizace z Drážďan a východního Saska, které dovedly do konečných důsledků své antiautoritářské a protistranické zásady. Na zakládajícím kongresu KAPD v dubnu 1920 Otto Rühle, který bude z KAPD vyloučen v listopadu téhož roku, prohlašuje:

„Strana je jakožto organizační struktura spojená, ve svém historickém opodstatnění existence, s předpokladem buržoazního parlamentarismu, který v éře revoluce z principu odmítáme.(…) Pokud je demokracie tradiční formou buržoazní nadvlády, tak strana je tradiční formou prosazování a zastupování buržoazních zájmů.“⁹²

„Politika jakékoli strany proto nutně vede k oportunismu a jemu odpovídajícím taktickým metodám (vyjednávání, dělání kompromisů, reformám), které z principu odmítáme.“⁹³ V roce 1921 prohlásil, že „buržoazně­‑kapitalistický třídní stát, parlament a strana patří k sobě a srostly spolu; podmiňují se navzájem; jedna funguje pouze ve vztahu k ostatním.“⁹⁴

Už nešlo jen o otázku „zničení odborů“, které byly stejně jako strana považovány za produkt buržoazního režimu a vnímány jako kontrarevoluční „ze své podstavy“, protože byly založené na centralismu. Šlo už o otázku „zničení (…) politických stran, těchto hlavních překážek na cestě ke sjednocení proletářské třídy a dalšímu rozvoji sociální revoluce, která nemůže být záležitostí ani strany ani odborů“⁹⁵, a o to nahradit je „sloučením revolučního proletariátu v podnicích, které jsou prvotními buňkami výroby, základem nadcházející společnosti.“⁹⁶ Pro tento cíl měl pracovat Všeobecný dělnický svaz – Jednotná organizace (Allgemeine Arbeiter­‑Union – Einheitsorganisation, AAU­‑E), odštěpené odborové sdružení založené drážďanskou skupinou poté, co vystoupila z KAPD.

Právě jsme vzpomenuli ty nejkrajnější a nejvíce scestné pozice v duchu revolučního syndikalismu a dokonce anarchismu. Avšak pozice skupin v Brémách a Berlíně­‑Braniborsku a jejich teoretiků Antona Pannekoeka a Hermanna Gortera, idolů dnešních falešných levých skupin, není o nic lepší ani v případě, že je daleko zevrubnější a zahalená do formálního uctívání „marxismu“. Je nezbytné se v tomto bodě pozastavit, protože právě a především ve vztahu k této pozici se naše frakce, stejně jako Internacionála, musela vymezit – což tradičně nebrání módním historikům, aby nás s oněmi pozicemi spojovali v jedno nebo, v těch lepších případech, aby nás vyvozovali ze stejných kořenů.

Na rozdíl od skupin z Hamburku a zejména Saska „leví komunisté“ z Brém a Berlína neuznali za neodvolatelné vyloučení ze strany. Navrhli dokonce úpravy svých vlastních tezí, které by jim dovolily zůstat v organizaci.

Třetí kongres KPD⁹⁷ plně znovu potvrzujíc program odhlasovaný na 2. kongresu v Heidelbergu potvrdil vyloučení disidentů a pro tyto disidenty chování Spartakovců během „slavných událostí“ Kappova puče způsobilo, že sblížení bylo nepřijatelné. Takzvaní „leví komunisté“ z toho nicméně dosud kategoricky nevyvodili, že každá strana, právě proto že je stranou, ztělesňuje obecný předpoklad zla, ani to, jak brzy vyhlásí O. Rühle a D. Pfemfert v Drážďanech, že si tento obecný předpoklad zvolil za své sídlo Moskvu. Byla to berlínská sekce, která hned po březnových akcích⁹⁸ svolala zástupce všech proudů „komunistické opozice“ do hlavního města na 4. a 5. dubna. Tehdy se zrodilo to, co bude, chtěně či nechtěně, novou stranou, Komunistickou dělnickou stranou Německa (Kommunistische Arteterapeutčini Deutschlands, KAPD). Její nejsilnější a početně největší bašty byly v Berlíně a v Porýní­‑Vestfálsku a AAU byla, do určité míry v pozměněné podobě, jejím ekonomicko‑odborovým přívěskem a disponovala prvními, popravdě rychle pomíjejícími, buňkami „bojové organizace“, které tvořily její vojenské křídlo v továrnách. Je pravděpodobné – dojem, který potvrzuje článek v Il Soviet⁹⁹ – že v prvním půl roce své existence a nejspíš ještě během prvních měsíců roku 1921 KAPD přitahovala značné množství dělníků z řad těch nejbojovnějších a bezpochyby nejvíce vnímavých k náladám velkých mas. Do jejich řad je nejspíš nepřitahovaly ani tak specifické charakteristiky programu KAPD, jako spíše znechucení z tendenčního legalismu a nekonečného váhání oficiální strany. Stejně tak je dost možné, že AAU, která závisela na KAPD, shromažďovala námezdní dělníky bouřící se proti krajně konformistickým direktivám velké reformistické odborové centrály. Oba tyto faktory vysvětlují jednak úsilí Komunistická internacionály obracet se ke KAPD až do třetího kongresu, který se konal následující rok, jednak předem rozhodnutou a ráznou opozici KPD vůči jakékoli vyhlídce, byť vzdálené, na znovusjednocení.

Kromě taktických názorových rozdílů nad otázkami parlamentarismu a odborů vyšlo jak pro bolševiky, tak i pro nás najevo – obzvlášť pak, když pozice bývalých disidentů byly teoretizovány Pannekoekem a Gorterem – že to, co nás odděluje od všech opozičních proudů, které se seskupily dočasně v KAPD, byly zcela klíčové spory ohledně zásad. Tato neshoda ohledně principů nezabránila „Mezinárodním socialistům (později komunistům) Německa“¹⁰⁰ v Hamburku a Brémách, aby se během války zařadili po bok levice v Zimmerwaldu a Kienthalu a aby souběžně s Leninem vedli boj proti kautskysmu – ale tváří v tvář realitě proletářské diktatury byli chtě nechtě postaveni na druhou stranu barikády. Neznajíc takřka nic víc než jejich pojetí taktiky naše abstencionistická frakce poznamenala, že tito disidenti z KPD byli sužováni „herezí syndikalismu“, na jedné straně v tom smyslu, že snižovali roli strany a že dávali na první místo ekonomický boj před boj politický, na druhou stranu v tom smyslu, že sdíleli „anarchisticko‑maloburžoazní představu, podle které bude nová ekonomika výsledkem vzniku podniků přímo řízených dělníky, kteří v nich pracuj퓹⁰¹. Ve skutečnosti se ale rozpor týkal celkového teoretického pozadí KAPD. Jeho členové náleželi svým původem k ideologickému proudu, který se mohl jevit přijetím některých pravidel výkladu kapitalistického výrobního způsobu a struktury buržoazní společnosti jako marxistický, zatímco byl již ve svých kořenech idealistický; jedná se o stejný původ, ze kterého vzchází anarchismus, revoluční syndikalismus, závodní socialismus, radovectví, ordinovismus, jehož všechny složky se dají najít, i když v různém množstvím, v jejich ideologii. Právě idealistický původ těchto proudů je zanedlouho dovedl navzdory jejich počátečním neshodám k tomu, aby se sešikovali do společného tábora popírajícího marxismus (později by raději říkali „bolševismus“ s přesvědčením, že by se mělo jednat nejen o odlišné, ba dokonce oponující si proudy!). Takto se proti nim sešikoval společný tábor bolševiků a nás i přes společné vědomí toho, že spíše „vinou“ KPD než kvůli jejich „kladům“ bojují v jejich řadách instinktivně komunističtí proletáři a i přes to, že jsme měli jiný názor na způsob, jak je zpátky získat pro naši věc, než Moskva.

Anti‑marxismus Pannekoeka a Gortera

Pro Pannekoeka jako (nebo možná ještě zřetelněji) pro Gortera revoluční proces nemá formu především hmotného a fyzického střetu dvou tříd, ve kterém utlačovaná třída je materiálními podmínkami vržena do útoku proti moci nepřátelské třídy a která jedná bez povědomí toho (a předtím, než si toho bude dobře vědoma) k jakému konečnému cíli směřuje a která se na této cestě potkává se stranou – to znamená s programem nebo s „vědomím“ konečného cíle a nezbytných kroků na této cestě k jeho dosažení – a s nutně menšinovou organizací komunistického předvoje, která krystalizuje kolem tohoto programu; naopak pro ně se jedná o kolektivní uvědomění si cesty a cíle ze strany vykořisťovaných, což je „předběžná podmínka“ jejich revoluční akce. To, co se tehdy mezi Spartakovci v lednu 1919 zdálo jako odchylka od správné marxistické doktríny, se v tomto případě stává čirým a prostým převrácením marxismu. Jak již napsal Gorter v roce 1908, nová společnost může vzejít pouze z nového člověka, který si je sám sebe vědom a sám je hybnou silou: „Mysl musí být revolucionizována!“¹⁰² Jak napíše Pannekoek v roce 1920, aby byla provedena revoluce, „je nezbytné, aby si proletariát, obrovské milionové masy, uvědomil cestu a cíl.“¹⁰³ Jestliže se oportunismus zmocnil většiny pracující třídy, je tomu přesně proto, že tento proces duševního (nebo intelektuálního) osvobození nebyl ještě dokončen, a nikoli z důvodů, jejichž kořeny musí marxisté hledat a které jsou materiální povahy, a – odkazujíc na rok 1919 – je tomu právě „[p]rotože masy byly stále zcela ovládány buržoazním způsobem myšlení, po kolapsu buržoazní nadvlády [povšimněte si, jak přivedením formulace Rosy Luxemburgové, citované výše, k absurditě, se proměnilo hnutí v Německu z října 1918 ve skutečnou politickou revoluci, která přinesla svržení buržoazie!] ji masy obnovily vlastníma rukama.“¹⁰⁴ Nejenže nabytí sebeuvědomění a samoaktivace (či sebe­‑podnícení nebo snahy prosazovat sebe samé v praktickém životě – jakkoli lze přeložit německé slovo Selbstbetätigung) má předcházet revoluci nebo se s ní krýt alespoň v jejím vrcholu; je také nutné, aby se jednalo o dobytí sebe samého, nabytí ze strany třídy jejími vlastními silami, o „kvalitativní skok“ dovršený utlačovanou třídou jako celku. V opačném případě by zase došlo k rozdělení na masy a vůdce, což pro holandské tribunisty a tedy německé KAPD je subjekt skandálních rozměrů a (podle nich) „pravým“ vysvětlením, proč proletariát před vypuknutím války kapituloval, zřekl se své dějinné iniciativy a vědomí, jak jednat, a svěřil ji do rukou „vůdců“, führerů, a takto je povýšil z nástrojů dějin do řad jejích tvůrců. Proto pokud má existence strany pro Pannekoeka ještě nějaký smysl, tak pouze „předem šířit jasné znalosti, aby se v celých masách objevily složky, které, v oněch okamžicích (velkých událostí světové politiky), vědí, co mají dělat a jsou schopné nezávisle zhodnotit situaci.“¹⁰⁵ Strana už nemá žádný jiný úkol než radit, vzdělávat, osvítit masy nebo jim spíše pomáhat uvědomit si sebe samé, znovu objevit onu vědu, kterou je marxismus.

Strana tu nikdy není tím bojovným orgánem, který sjednocuje masy. Už není zbraní, která uplatňuje moc ve jménu mas a sjednocuje instinktivní proletářskou vzpouru a která vede skutečné hnutí, o němž má, jakožto kolektivita, určitou koncepci. K vědomí skutečného hnutí – což tito údajní „marxisté“ nepochopili a ani nepochopí – třída může dojít pouze poté, co zničí aparát svého hospodářského a společenského vykořisťování, a tímto se sama osvobodí rovněž z duševního otroctví, což v každém případě bude poslední z jejích okovů, jež budou zpřetrhány.

Proto je tedy jasné, proč se pro milieu okolo KAPD autentickým vyjádřením revolučního útoku a tím spíše realizace socialismu staly toliko samy o sobě právě formy organizace, zastoupené radami, německými Räte nebo na vyšší úrovni ruskými sověty. Takto by tedy bylo – i když se připouští, jako krajní ústupek, že těmto formám bude stát po boku strana jakožto „odborník“ a „rádce" – spojení mezi masami a jejich sebeuvědoměním­‑samoaktivací úplné a „transparentní“. Tyto formy jsou samy o sobě revoluční, „protože dovoluj[í] dělníkům samotným aktivně o všem rozhodovat.“¹⁰⁶

Ze stejného důvodu se pro Pannekoeka jeví diktatura proletariátu v pojetí bolševiků jako svévolná diktatura „rozhodné revoluční menšiny“¹⁰⁷; ba dokonce ani to ne, ale jako diktatura jejího „vedení vykonávající diktaturu prvně uvnitř samotné strany, kde brání jistým osobám v přístupu ke své absolutní moci a nečestnými prostředky vylučuje jakoukoli opozici“¹⁰⁸; zkrátka jako nová forma blanquismu, jako vzkříšení strašáka vůdcovství, které zašlapává své bezbranné pěšáky do země. Tohle dává do protikladu s představou strany nebo lépe řečeno sekty osvícených lidí, kterým „je cizí cíl jakékoli politické strany (…): převzít státní aparát do svých rukou“¹⁰⁹.

Takto tu protiklad mezi masami a vůdci nahrazuje antagonismus mezi třídami. Pokud Pannekoek a Gorter odmítají parlament, není to proto, že je to specifický orgán třídní nadvlády buržoazie, ale protože je „typickou formou boje, který probíhá prostřednictvím vůdců a v němž samotné masy hrají podřadnou roli.“¹¹⁰ Tímto, „místo sjednocení celé třídy, se komunismus stává novou stranou s vlastními stranickými vůdci, která se připojuje k ostatním stranám a udržuje politické rozdělení proletariátu“¹¹¹; její zničení proto „představuje naproti tomu vyšší stupeň na cestě k sebeosvobozen퓹¹². A podobné je to s odborovými svazy, kde jejich“ organizace, navzdory [své] formální demokracii, znemožňuje je [jich] využití jako nástroje proletářské revoluce“¹¹³, je to tato forma, která „činí masy téměř bezmocnými“ a která jim brání v tom, aby je využívaly jako „orgán své vůle“¹¹⁴. Naopak ve výrobních organizacích, vysvětluje Gorter, „zde dělník, každý dělník má moc. Neboť si (…) volí vlastní delegáty, má přímou kontrolu nad okresními a celostátními orgány. (…) Nakolik je to v kapitalismu možné, je tvůrcem a vládcem svého vlastního osudu, a jelikož totéž platí pro případ každého dělníka, masy jsou strůjcem a vládcem svého vlastního boje.“¹¹⁵

Všimněte si, že Pannekoek ani Gorter nepopírají, že „bolševické“ pojetí (jinými slovy marxistické pojetí, pojetí nás samotných) strany má ospravedlnění. Avšak pro ně to odpovídá historické situaci Ruska podstupující dvojitou revoluci, napůl proletářskou, napůl buržoazní: ať již potřebuje být vedena netečná masa rolníků (z čehož vyvěrá potřeba „nového blanquismu"), nebo společná existence dvou různých revolučních tlaků činí nezbytným umění manévrování, což je výsada „vůdců“. Stejné pojetí strany by ale nebylo použitelné na Západě, kde „proletariát je osamocen. Zde proletariát musí proto sám provést revoluci proti všem ostatním třídám“¹¹⁶, kde „musí mít proto nejlepší zbraně pro revoluci“¹¹⁷ a kde „musí udělat revoluci sám a bez pomoci, musí se intelektuálně a duševně pozvednout na vysokou úroveň“¹¹⁸ zbavujíce se vůdců, politických stran v běžném slova smyslu, profesních odborů a ze stejného důvodu parlamentních institucí. Komunisté se v řadách proletariátu „snaží především o to pozvednout masy, jakožto celek a jakožto jednotlivce, na mnohem vyšší úroveň, vzdělávat proletáře, jednoho po druhém, a udělat z nich revoluční bojovníky, ukazovat jim jasně (nejen pomocí teorie, ale především praxí), že vše na nich závisí, že mají očekávat nulovou vnější pomoc od ostatních tříd, velmi málo od vůdců“.¹¹⁹ Povšimněte si, jak se tu nadbíhání masám spojuje s jejich omezením na pouhé „nezralé“ stádo, které potřebuje vzdělávat až do doby, kdy nebudou potřebovat žádného učitele! Proto ten slavný rozpor, kterému se Lenin vysmívá v díle „Dětská nemoc ‚levičáctví‘ v komunismu“:

„‚Dvě komunistické strany stojí tedy nyní vzájemně proti sobě: Jedna – strana vůdců, která se snaží organizovat revoluční boj a dirigovat jej shora (…) druhá – masová strana, která očekává, že revoluční boj vyšlehne zdola (…). Tam diktatura vůdců, zde diktatura mas! — to je naše heslo.‘“¹²⁰

Právě touto ideologií, jejíž stejnorodost nenarušují nepodstatné jemné rozdíly mezi jedinci, se inspirovala „výzva“¹²¹ a „program“¹²² schválený ustavujícím kongresem KAPD. Výzva poukazuje na „politický a morální úpadek“¹²³ KPD, která se stala kořistí „kliky vůdců, kteří jednají všemi korupčními prostředky“¹²⁴ a kteří se se rozhodli „sabotovat myšlenku proletářské revoluce v zájmu svých egoistických cílů.“¹²⁵ Uvádí, že nová strana „není stranou v tradičním smyslu“ („Vyjadřovat autonomii členů za všech okolností je základní zásadou proletářské strany, která není stranou v tradičním smyslu“. [Program KAPD, 1920] Je třeba říci, že tímto se tu navrací jednak k Bakuninovi, jednak k Proudhonovi, zkrátka ke staré polemice proti „autoritě“, „Generální radě“, „diktatuře Marxe“ atd.).

„Není stranou vůdců. Její hlavní [dobře si všimněte!] prací bude podporovat německý proletariát v jeho úsilí osvobodit se od jakéhokoli vůdcovství“, – které je prostředkem, tím nejúčinnějším, ke „sjednocení proletariátu v duchu myšlenky rad“, což je „skutečný cíl revoluce“.¹²⁶ Pokud jde o program, ten rekapituluje historii třídních bojů ve světě od konce války a odmítá smrtelnou krizi, ve které se zmítá kapitalismus, místo toho vidí příčinu zpoždění subjektivních faktorů revoluční krize v objektivních faktorech – v tom, že „ideologie¹²⁷ německého proletariátu je stále částečně pod jařmem buržoazních nebo maloburžoazních ideologických živlů.“¹²⁸ Proto tedy „problém německé revoluce je problémem vývoje sebeuvědomění německého proletariátu“.¹²⁹ Program vyhlašuje válku oportunistickým metodách boje, parlamentu a odborům („pouze zničení odborů uvolní cestu pro postup revoluce“ ¹³⁰), do centra revoluční akce staví „závodní organizace“, kde „masy jsou hnací silou výroby“¹³¹, kde „intelektuální boj, revoluce vědomí se uskutečňuje v neustálé konfrontaci člověka s člověkem, masy s masou“¹³² a která má mezi svými zásadní úkoly „přípravu výstavby komunistické společnosti“¹³³, jejímž je „počátkem“¹³⁴. K této organizaci, „páteři továrních rad“, může patřit „každý dělník, který se hlásí k diktatuře proletariátu“ ¹³⁵. V jejím nitru bude KAPD provádět vlastní propagandu, přičemž „hesla boje musí být domluven铹³⁶ a organizovat se tak, aby „také strana nabývala stále více proletářského charakteru… odpovídala diktatuře zdola“¹³⁷. Takto se dosáhne toho – „a tovární organizace je toho zárukou – že s vítězstvím, to znamená s převzetím moci proletariátem, může začít diktatura třídy, a ne diktatura několika stranických vůdců a jejich klik“¹³⁸. Není ani třeba dodávat, že „politická forma organizace komunistické komunity je systém rad.“¹³⁹ Zde dělají stejnou chybu, kterou Nezávislí, ať už z dobré vůle, nebo ne a nesejde na tom, udělali dříve; že předpokládají, že „komunistická společnost“ bude mít určitou formu politického uspořádání, navíc okopírovanou z „typu organizace“ zrozené z třídního boje v plně rozvinutém buržoazním režimu.

Z této shrnující analýzy svérázné „kaapedistické“ ideologie vyplývá – a řekli jsme to už v té době – že na úrovni teorie, principů a také taktiky stojí na protichůdných pozicích, než jaké konstantně hájili italští abstencionističtí komunisté a které tato frakce shrnula ve svých Tezích¹⁴⁰ v červnu 1920, stejně jako v sérii polemik s „Ordine Nuovo“ o ustavování sovětů v Itálii a v dalších článcích té doby. Mezi těmito dvěma pozicemi neexistuje žádný styčný bod, ani v otázce abstencionismu. Abstencionismus má pro Gortera a Pannekoeka principiálníhodnotu, stejně jako pro anarchisty, pro které je touto hodnotou zásady i negace „autority“. Pro nás je naopak abstencionismus taktickým řešením, které se vztahuje k dané fázi kapitalismu a proletářského boje za jeho svržení. Není to vždy platné a všude absolutní řešení (dokonce i dnes, po hořkém historickém zhodnocení, máme právo abstencionismus považovat ne za „vedlejší“, ale za primární otázku komunistické taktiky v oblastech s vyspělým kapitalismem, totéž by se nám ani nesnilo prosazovat pro země, které teprve provádí své „buržoazní revoluce“, a ve kterých je parlament evidentně vzhledem ke světovému vývoji totalitním směrem ještě více vedlejší arénou boje, než za jakou ho považovali ve své době bolševici, a přesto zůstává jedním z bitevních polí, na kterém se střetávají nejrůznější třídy.) Mimo to u KAPD a jejích teoretiků je „parlamentní otázka“ – koneckonců logicky – hozena do jednoho pytle s „otázkou odborů", to znamená, že na jedné straně se na stejnou úroveň klade ústavní instituce státu, parlament, který je současně vyjádřením nadvlády vykořisťující třídy a – jak její ideologie prohlašuje – zastoupením (je nedůležité, že fiktivním) několika tříd; a na druhé straně se klade forma sdružení, dělnické odborové organizace. Ty sice mohou být pohlcené buržoazním státním aparátem (k čemuž dochází stále více), jenže tato forma sdružuje pouze námezdně pracující, čímž nutně zrcadlí tlak ekonomických určujících faktorů, které jsou zdrojem téhož politického boje, a která, pokud je získána (nebo znovu podmaněna) vlivu strany, tak představuje pro stranu potřebné pole pro její činnost, propagandu a obzvlášť pak agitaci v řadách pracující třídy, která je ať tak či onak organizována (i kdyby carským špiónem, jak by řekl Lenin).

KAPD a my

Chyba kaapedistů a tribunistů¹⁴¹ je tedy dvojí, jak uvedl Il Soviet 11. ledna a 23. května 1920: tváří se, že budují formy ekonomické organizace, které jsou revoluční samy o sobě, zatímco každá z těchto forem „tu a tam jedná revolučním způsobem uvnitř buržoazního režimu, pokud je naplněná komunistickým duchem a jedná podle komunistických pokynů, pod tlakem a kontrolou komunistů“¹⁴²; zapomínají, že odborové organizace – ať už jsou to existující odborové organizace avšak znovu získané pro svou třídní funkci, nebo nové orgány vynucené proto, že proletáři sami „ponechali sobě napospas orgán, který je už úplně prohnilý“¹⁴³ – budou v každém případě „užitečné a pozitivně aktivní orgány v komunistickém režimu a to nejen kvůli formě jejich ustavení.“¹⁴⁴. Jinými slovy odborové organizace jsou orgány, které by neměly být zničené jako buržoazní parlamenty, ale dány do služeb diktatury proletariátu.

Hluboká kritika Internacionály směřovaná straně zrozené ze Svazu spartakovců není dostatečná na to spojovat nás s KAPD. V „otevřeném dopise“¹⁴⁵ ze dne 2. června 1920 se představitelé Internacionály obrátili na „soudruhy“ Komunistické dělnické strany Německa a snažili se je přesvědčit o jejich chybách v ústřední otázce strany a její role v proletářské revoluci, v zásadní otázce členství v reakcionářských odborových svazech, které zahrnovaly obrovskou většinu dělníků, a v jejich „teoretickém“ odůvodnění abstencionismu. Vyzvali je také, aby se distancovali od „národního bolševismu“ a anarchismu s předpokladem, že se obě strany spojí pod záštitou Kominterny, pokud budou přijata rozhodnutí II. kongresu. Tento dopis, který je zcela obdobný s celou naší opakující se kritickou analýzou, není o nic méně přísný a striktní při odsuzování váhání a odchylek KPD¹⁴⁶, než jak jsme my sami uvedli.

Stejně tak neobstojí paralela, kterou vykreslili někteří historici mezi námi a tribunisty­‑radovci na základě „společného“ rozlišování mezi dvojitou revolucí a „čistou“ proletářskou revolucí. Především takové rozlišování je společné pro nás a Lenina. Je to sám Lenin, kdo tvrdí, že „v Evropě je nepoměrně obtížnější začít revoluci, kdežto u nás je nepoměrně snadnější ji začít“¹⁴⁷ (věta je převzata z Referátu o válce a míru¹⁴⁸, ale významně ji opakuje i v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu), ačkoliv v Rusku „bude [ale] těžší v ní pokračovat než tam“¹⁴⁹. Za druhé z tohoto společného rozlišování revolucí jsme my vyvodili závěr, že v Evropě by meč, kterým se Bolševici oháněli v i tak dvojité revoluci, musel být ještě ostřejší, protože jsme požadovali, že vykonávání diktatury proletariátu a předtím vedení boje o moc má být pouze na komunistické straně, a ne na nějakém „beztvarém parlamentu dělníků“ (to znamená sovětu bez materiálního, a nikoli pouhého „duchovního“ vedení strany).

Zdrcující tíha demokratických tradic, hluboké kořeny oportunismu materiálně zakořeněné v aristokracii pracujících a v celém souboru, byť nejistých, sociálních výhod, existence „dělnicko‑buržoazních stran“ nebo dokonce jakéhosi „imperialismu dělníků“ (podle vyjádření Lenina a Trockého) – to vše pro nás vyjadřovalo požadavek, aby byla dovedena až do konečných důsledků bolševická zkušenost s ukončením jakéhokoli politického spojenectví komunistické strany s jinými stranami nebo skupinami a opuštění takové taktiky, jako té revolučního parlamentarismu, i v nerevolučním období. Gorter a Pannekoek z toho vyvozují naopak opačný závěr s nutností zlikvidovat stranu ve prospěch vágní „dělnické demokracie“. A konečně, Lenin měl tisíc důvodů vyčíst levým komunistům (Links‑kommunisten) jejich absurdní představu proletářské revoluce, která jako „neposkvrněná“ proletářská revoluce by od revolučního předvoje nevyžadovala nadále se držet „přísně objektivní [ho] zhodnocení všech třídních sil toho kterého státu“¹⁵⁰, a tedy nikoli „neignorovat“, zjednodušujícím (a dětinským) způsobem, přispění, které neproletářské vrstvy, třebaže nepočetné, nalézající se mezi třídami mohou mít pro revoluci, či nutnosti neutralizovat ostatní vrstvy (specificky odkazuje na venkov); místo toho tribunisté­‑radovci, což my jsme oproti nim nikdy neudělali, je hodili do stejného pytle jako stoupence kontrarevoluce. V roce 1921 a v letech následujících Gorter a s ním značná část KAPD („essenský proud„ odmítne dokonce i ekonomický boj za požadavky a využívání stávek, pokud se nejedná o útok na dobytí moci: buď revoluce, nebo nic!, což znamená: revoluce nikdy! Zároveň v téže době v Itálii Levice ve vedení Komunistické strany Itálie zrozené v Livorně¹⁵¹, vedla ve městech a na venkově bouřlivou a brilantní odborovou činnost.

Neexistuje žádný „západní marxismus“ stojící protichůdně k marxismu „leninistickému“ či „východnímu“. Máme tu marxismus, který sešikoval bolševiky a nás na stejnou linii doktríny a principů. A pak je souběžný pomýlený­‑marxismus nebo lépe ne­‑marxismus, okolo kterého se pohybují, ne náhodou, KAPD a Ordine Nuovo a okolo kterého dnes krouží všechny spontaneistická, workeristická a protistranická uskupení. Možná, že v roce 1920 jak bolševikům, tak nám, nebylo úplně jasné, že takový byl matečný původ těchto proudů či stran a že jejich principiální opozice vůči marxismu byla vyhraněnější a hlubší než nahodilá a viditelná taktická neshoda. Což dnes ten, kdo je ochoten pročíst obtížně stravitelnou produkci východisek a zásad jedněch či druhých, uvidí zcela zřetelně. Nicméně Leninovu prudkou reakci v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu lze vysvětlit – a to je nedotknutelné – instinktivním teoretickým opovržením čistokrevného marxisty vůči této idealistické spodině, která nebyla ani tak „dětskou nemocí“ jako spíš skutečným zhoubným nádorem. Pojďme dále: litujeme­‑li toho, že nás Lenin (který se omluvil za to, že o nás věděl tak málo) hodil do stejného pytle s těmi, proti jejímž myšlenkovému původu jsme bojovali a hrdě bojujeme, stejně jako před rokem 1914 proti anarchosyndikalistům nebo kulturalistům a v letech 1919-1920 proti ordinovistům, dokážeme z historického hlediska pochopit, proč tento velký marxista, který cítil přes určité „taktické“ teoretizace věčného ideologického nepřítele, ostře zkritizoval extremismus i za cenu – jak přizná o rok později – že přešel „napravo“, a proč nás podezříval, vzhledem k naší zdánlivé blízkosti s tímto extremismem, ze skutečného nebo potenciálního „anarchismu“. Špatnou službou, kterou hnutí prokázal imediatismus stylu KAPD – jedna z bestií, na které Lenin v pamfletu útočil, nikoli poslední v jejich výčtu – bylo to, že zatemnil polemiku, která se měla odehrát pouze mezi marxisty a jen na poli, na kterém se tito marxisté mohli shodnout, že se budou držet, a která by na straně jedné vedla mezinárodní komunistické hnutí k víc než nutnému odsouzení této formy abstencionismu (nebo lépe řečeno tohoto taktického nihilismu) a jeho teoretických kořenů, a na straně druhé k potvrzení nejen nezměnitelného jádra doktríny (jak jsme chtěli, aby učinil II. kongres Internacionály), ale také k řadě taktických norem, které by byly přikázány národním sekcím jako povinné, a které by byly dokonce přísnějšínež ty navrhované bolševiky, které by však v žádném případě nebyly nerealistické.

Odborové organizace

V předchozích kapitolách jsme se snažili sledovat popis politického vývoje až do poloviny roku 1920 jak u KPD, tak takzvaných „levých“ proudů, které se více či méně trvale sjednocovaly uvnitř KAPD. Pozdějšímu osudu těchto dvou organizací se budeme věnovat až v jiné studii. V této ještě musíme popsat rozvoj odborových organizací, které vznikaly vedle velké reformistické konfederace ustavené v červenci roku 1919 pod názvem ADGB (Všeobecný německý odborový svaz, Allgemeiner Deutscher Gewerkschaftsbund) a v opozici k ní.

Není to snadný popis, protože těchto odtržených organizací bylo nesčetně a jejich rozvoj byl nerovnoměrný a nestálý. Jejich zrod se dá pouze částečně připsat vlivu jasně vymezených politických proudů nebo lépe řečeno, jen částečně zrcadlily během své existence vliv té či oné skupiny, zpravidla než se upevnil jejich určitý charakter.

Příliv proletářů do jejich řad neznamená ani tak to, že by se vědomě přichylovali k nějakým daným programovým platformám, ty se totiž neustále měnily. Šlo spíše o vyjádření odporu, který v bojovných dělnících podnítila (přinejmenším) smířlivá politika mocné reformistické ADGB a vyjádření jejich nejasné tendence přenést těžiště vlastních bojů či podstatu ekonomických sdružení mas spíš než na politickou stranu, či dokonce namísto těchto sdružení, na závodní rady, které považovali za orgány bližší náladám a zájmům samotných pracovníků a za méně náchylné k „byrokratizaci“.

Krom toho bychom neměli zapomínat na vliv objektivní tradice lokalismu a decentralismu uvnitř německého dělnického hnutí, kterou různé politické a syndikalistické proudy disentu zčásti zrcadlily a zčásti zhoršily tím, že ji zakomponovaly do své teorie, tj. že ji povýšily takřka na vzor veškeré autentické revoluční činnosti a jakékoli nefalšované revoluční organizace. Dále je třeba neopomenout, že rozptýlení a roztříštěnost hnutí se dále zhoršovalo zuřivými údery kontrarevoluce, kterou vedli sociální demokraté, protože téměř ve všech německých spolkových zemích docházelo po každé velké stávce k zatýkání nejbojovnějších organizátorů a k rozpouštění nově vzniklých průmyslových odborových organizací, které však již byly viditelně přítomny v bojích mas a v pouličních ozbrojených střetech.

Společnou charakteristikou všech odborových nebo továrních organizací, které se zrodily v opozici vůči reformistickým odborům, je federalistická struktura, otevřené nebo zastírané odmítnutí jakékoli hierarchicky uspořádané organizace a o to větší hrůza z „vůdců“ považovaných za ztělesněné zlo a tendence buď odmítat politickou akci (ztotožňovanou s činností v parlamentu), nebo ji podřídit akcím boje za požadavky.

Dále je tu idealizace generální stávky jakožto rozhodující zbraně boje mezi třídami, a dokonce přehlížení či spíše vyloučení ozbrojeného povstání. Dále přiřknutí odborovým organizacím (nebo naopak továrním radám) úkol spravovat hospodářství v porevoluční době, zatímco pro marxismus se jedná o vlastní a výlučný úkol patřící straně. Oproti americkým IWW se navíc tyto nové ekonomické sdružení nezamýšlely nad potřebou – víc než legitimní a objektivně pozitivní z pohledu nejobecnějších zájmů třídního boje – organizovat široké masy obyčejných, příležitostných, migrujících nekvalifikovaných a jiných pracujících, obvykle se nalézajících mimo oficiální konfederace, které jsou útočištěm „dělnické aristokracie“, tj. nejodbornějších, nejkvalifikovanějších, nejlépe placených pracovníků. Naopak inklinovaly k tomu vytvářet uzavřené, elitářské organismy spojující skupinky proletářů nikoli jako námezdní dělníky, ale jako bojovníky ochotné bojovat za cíle uvedené v jejich více či méně jasných programech. Takto se, rozumějíc samo sebou, vzdaly svých původních prohlášení o „apolitičnosti“ a postavily se na politickou frontu „dělnické“ nebo „přímé demokracie“ a dalších takových ideologických nesmyslů společných různou měrou pro revoluční syndikalismus, anarchismus a „radovectví“. A nakonec se staly odborovými přívěšky těchto politických proudů, přívěšky očividně (výrazně) menšinovými v porovnání s obrovskou reformistickou odborovou konfederací.

Tyto organizace lze rozčlenit do dvou skupin, které odpovídají jejich více či méně deklarované ideologické příslušnosti.

Anarchosyndikalistické organizace

Ačkoliv „revoluční syndikalismus“ neměl v Německu tak dlouhou a důležitou tradici jako v románských zemích, podařilo se mu udržet si určitou organizační kontinuitu, a to i během války (přirozeně v ilegalitě). A právě na tomto základě ke konci prosince 1918 se nově ustanovuje první odborová konfederace vně budoucí ADGB: Freie Vereinigung deutscher Gewerkschaften (FVdG, Svobodné sdružení německých odborů)¹⁵².

Syndikalistický nádech této nové a efemérní organizace se jasně projevuje ve „výzvě“ vydané 14. prosince. Jako cíl si stanovuje „odstranění námezdní práce, vyvlastnění půdy, továren a výrobních prostředků velkým kapitalistům. Ustavení socialisticko‑komunistické výroby.“¹⁵³ Odmítá nejen reformy, ale i ekonomický boj za zvýšení mezd v rámci buržoazního režimu, staví přímou akci do protikladu k parlamentní činnosti a aktivitě minimálního programu.¹⁵⁴ Radí jako charakteristický prostředek boje za „ustavení socialismu“ „generální stávku, solidární stávku, bojkot (…) sabotáž“¹⁵⁵ kapitalistické výroby. Navrhuje překonat staré rozdělení na hospodářské a politické organizace spojením do jediného politicko‑hospodářského sdružení. A vedení „socialistické výroby“ budoucnosti svěřuje do rukou revolučně syndikalistických odborů. V této fázi navrhuje svým členům „počínat si ve shodě“¹⁵⁶ se „skupinami na levici dělnického hnutí: s Nezávislými, Spartakovci.“¹⁵⁷ Pojem diktatury proletariátu neodmítá za předpokladu, že diktaturu nevykonává strana, ale „dělnické rady [které] jsou parlamenty pracující třídy.“¹⁵⁸ Nepřekvapuje proto, že Komunistická strana Německa, zrozená v napjaté atmosféře posledních měsíců roku 1918, až do poloviny roku 1919, do kongresu v Heidelbergu, uprostřed výkřiků „Pryč z tradičních odborů!“ a „Všechnu moc radám!“ s touto první rozkolnickou organizací úzce spolupracovala a rovněž se snažila politicky ovlivnit její nejlepší části a objasňovat vážné teoretické nedostatky revolučního syndikalismu.

Věci se změnily hned, jak nad čistými syndikalisty získali převahu anarchisté. Toto první rozkolnické odborové sdružení, které bylo těžce zasažené během velkých bojů roku 1919, se reorganizuje v prosinci téhož roku pod jménem FAUD (Svobodný svaz pracujících Německa, Freie Arbeiter Union Deutschlands). Ačkoli si ponechalo své „syndikalistické“ pojmenování, jeho „Prohlášení o zásadách [syndikalismu]“¹⁵⁹ však odráží směs syndikalismu a anarchismu: odmítání politických stran obecně a zvláště pak diktatury proletariátu vedené stranou; proto tedy žádné vztahy s existujícími dělnickými stranami, dokonce ani s těmi „levicovými“; přiřknutí úkolu ekonomické „výstavby socialismu“ odborům, které tím pádem syndikalisté nevidí jako „přechodný produkt kapitalistické společnosti, ale [jako] zárodky budoucí socialistické hospodářské organizace,“¹⁶⁰ a které musí už nyní předznamenat ve své federalistické struktuře svobodných místních sdružení pracujících znaky předpokládaného budoucího společenství („organizaci továren a dílen závodními radami; organizaci výroby na obecné úrovni průmyslovými a zemědělskými sdruženími; organizaci spotřeby skrze burzy práce“¹⁶¹); ve zkratce „reorganizace veškerého hospodářského života na základě svobodného, tj. bezstátního komunismu“¹⁶²), tvrzení, že „socialismus je v konečném důsledku otázkou kultury a jako taková může být vyřešena pouze směrem zdola nahoru tvůrčí činností lidí,“¹⁶³ odmítání organizovaného násilí, které zcela popírá tuto svobodnou tvůrčí činnost. A dále se ve stejném duchu střídá směs individualismu a kulturalismu dotlačeného do extrému na jedné straně a na straně druhé syndikalismu a potlačovaného odborářství, se všemi rozpory specifickými pro tyto proudy, které marxismus tisíckrát již odsoudil jako maloburžoazní, idealistické a jako vrozeně demokratické.

Organizace spjaté s tzv. „levým komunismem"

Jak jsme uvedli v předešlých částech, hranice mezi syndikalismem (a dokonce i anarchismem) a takzvaným „levým komunismem“ (Linkskommunismus) byla v Německu od počátku krajně nejasná. Pokud o sympatizování, v podobě mnoha „řadových“ militantů, s tímto tzv. „levým komunismem“ můžeme hovořit jako o čiré a prosté „dětské nemoci“ v komunismu, použijeme­‑li Leninův výraz, tak v případě jeho teoretiků a jejich programových prohlášení se ale musí mluvit o ne­‑marxismua něčemu, co je marxismu vnější.

Hrůza z moci, státu, strany, vůdců, centralizace je vlastně dědictvím společným oběma těmto proudům a nemá nic společného s dialektickým materialismem, tudíž s marxismem. Pokud jde o striktně politickou rovinu, tzv. „levý komunismus“ nedosáhl nikdy určité homogenity principů a programu a tříštil se na lokální proudy, které byly pouze dočasně spojené společným odporem k fundamentálním marxistickým tezím o roli strany v proletářské revoluci, svým anarchoidním antiparlamentarismem a svou averzí k tradičním odborovým organizacím. Stejně tak se na úrovni odborů různorodost teoretických koncepcí – například mezi skupinami z Brém a Berlína a skupinami z Hamburku či Drážďan – odrážela v odlišném pojetí ekonomických sdružení více či méně zrozených z iniciativy nebo s přispěním samotných „levých komunistů“.

Takto si ve stanovách Allgemeine Arbeiter­‑Union (Všeobecný dělnický svaz, AAU) vypracovaných v srpnu 1919 v Essenu, které měly sloužit jako základ pro rekonstrukci represí těžce zasažených odborových svazů, zejména těch hornických, můžeme povšimnout jak vlivu amerického syndikalismu („Jeden velký svaz“, One Big Union¹⁶⁴ jakožto organizace zároveň politická a ekonomická), tak vlivu německého „radovectví“ v té době ještě stále podporovaném KPD. „[V]ítězství socialismu a komunismu – tvrdí dokument – lze dosáhnout pouze sjednocením [dělníků] do jednotné bojové organizace.“¹⁶⁵ Jeho cílem je „připravit a v době sociální revoluce provést přechod z kapitalistického způsobu výroby k socialistickému,“¹⁶⁶ jehož první fází bude „zavedení systému rad,“¹⁶⁷ který se stane „hospodářskou organizací nové společnosti.“ Proto základnou, na které staví AAU, je továrna; jeho delegáti utváří první článek pružné organizační struktury, jejímž vrcholem je ústřední výbor. Ten „má povinnost zůstat v trvalém kontaktu se všemi stávajícími revolučními organizacemi a sjednotit je na základě ryzího systému rad.“¹⁶⁸

V únoru 1920 v Hannoveru na první národní konferenci této organizace, která se od té doby bude označovat zkratkou AAUD (Všeobecný dělnický svaz Německa, Allgemeine Arbeiter­‑Union Deutschlands), vítězí stále obecná linie hamburské skupiny. Teze ustavujícího kongresu odrážejí myšlenky amerického syndikalismu a prohlašují, že AAUD „organizuje námezdně pracující ke konečnému boji proti kapitalismu a za zřízení republiky rad“¹⁶⁹ a vyzývají dělníky, aby „vytvořili jeden velký svaz“¹⁷⁰ a stanovují, že předběžnými podmínkami pro vstup je přijetí programu, který se odlišuje jak od programu reformních organizací, tak programu syndikalistických a anarchosyndikalistických organizací, jelikož „k AAU [D] nemohou náležet organizace, které: 1. se účastní uplatňování zákona o továrních radách (zákon, který tovární rady začlenil do výmarské ústavy a udělal z nich jedno z koleček administrativní mašinérie Německé republiky), 2. odmítají diktaturu proletariátu, 3. neuznávají jako svoji organizační základnu tovární organizace.“¹⁷¹ Na jedné straně je zavržena organizace dle průmyslového odvětví a nahrazena organizací založenou na továrně, jakožto počáteční fáze; na druhé straně o možných shodách s „revolučními“ politickými stranami se již nemluví; nová organizace je totiž sama o sobě směsí odborového svazu a politické strany; či je spíše náhražkou politické strany, o jejíž roli v proletářské revoluci a především v „diktatuře proletariátu“ se vůbec nemluví. Mosty jsou proto spáleny a odříznuty jsou nejen reformistické nebo syndikalistické ekonomické organizace, ale také KPD a všechny strany, dokonce i ty, které se samy nazývající „dělnickými“.

Nicméně během několika měsíců a paralelně se vznikem KAPD je nová organizace naplněna novým programovým obsahem, který ve velké části odráží myšlenky Pannekoeka a především Gortera. Sídlo ústředí je přesunuto do Berlína a AAUD, zatímco znovu prohlašuje své obecné protistranické pozice, zabírá pozici jako doprovodné ekonomické organizace Komunistické dělnické strany Německa (KAPD), jejichž vzájemný vztah byl protichůdný, navíc špatně definovaný a předznamenával další rozkoly. „Směrnice“ (Richtlinien)¹⁷² nové organizace opakují charakteristické pozice workeristického imediatismu Pannekoeka a Gortera: „Vznik politických stran je svázán s parlamentarismem. Výsledkem je, že strany“ – všechny strany! – „plně nesou charakter kapitalistické organizace. Jsou postaveny na základě principu: vůdcové a masy. Vůdcové stojí nad masami… Vůdcové přikazují, masy poslouchají… Vůdce je podnikatel (!!!), strana jeho vlastnictví.“¹⁷³ Pokud jde o odbory, tak „odbory jsou celkově vzato byrokratické organizace zrozené ze světa soukromé ekonomiky, s níž jsou jejich šéfové, jako stálí úředníci, spojeni v dobrém i zlém.“¹⁷⁴

Do protikladu vůči oběma, vůči stranám a odborovým svazům, staví „orgán, ve kterém je zosobněno třídní vědomí, společenské vědomí, vědomí vzájemné soudržnosti. Tato forma organizace vyvstávající z revolučního procesu je organizace rad“;¹⁷⁵ jako „úhlavní nepřítel každé byrokracie“¹⁷⁶ je vyjádřením na jedné straně „rozšiřujícího se osvobození [proletariátu] z okovů kapitalismu, především z okovů buržoazního intelektuálního světa,“¹⁷⁷ a na straně druhé „vzestupného rozvoje sebeuvědomění proletariátu; vůle přeměnit proletářské třídní vědomí ve skutečnost, dát mu viditelné vyjádření.“ ¹⁷⁸ Na takovém základě musí vzniknout nové ekonomické organizace, které, začleněné do AAUD, „nejsou ani politickou stranou, ani odborovým svazem,“¹⁷⁹ ale vyjadřují tendenci proletariátu „vědomě se organizovat za úplné svržení staré společnosti“¹⁸⁰ a „spojit se jako třída.“¹⁸¹

AAUD odmítá centralismus „kter[ý] podle vůle hrstky lidí manipuluje a ukázňuje masy“¹⁸² a který „[p]ro AAU je ďáblem, jenž musí být zničen.“¹⁸³ Odmítá také jeho opačné dvojče, federalismus. Na druhou stranu chce (sláva, že to chápe) „nejtěsnější spojení [proletariátu], které mu umožní konečně překonat kapitalismus,“¹⁸⁴ spojení, kterého je dosaženo pouze „stále větším rozvojem systému rad,“¹⁸⁵ protože v takovém systému, „s jeho kontrolou zespoda, s prostorem pro veškeré schopnosti a energii proletariátu, s jeho vazbami mezi vůdci a masami, jsou vyřešeny všechny rozpory… Nejdříve na intelektuální úrovni, poté, v sociální komunitě, i na úrovni hospodářské.“¹⁸⁶ Protiklad mezi vůdci masami je tímto překonán (bohužel jen na papíře!), protože „masa už není beztvarým souhrnem zmatených sobců, ​​ale masa je proletariát, za předpokladu, že je nerozlučně spojena skrze své třídní vědomí ve společenském myšlení a odhodlán퓹⁸⁷ a že se „vůdce musí stát, spojený s ní úzkými vazbami, členem této třídně uvědomělé masy,“¹⁸⁸ kterou bude neustále podněcován a kontrolován. Konečně, uplatnění diktatury proletariátu předpokládá „výlučné uplatnění vůle proletářů nad všemi politickými a ekonomickými institucemi společnosti, prostřednictvím organizace rad.“¹⁸⁹ To vše ale AAUD nezastaví, aby spolupracovala… s KAPD!

V programu¹⁹⁰ odhlasovaném na konferenci v Lipsku v prosinci 1920, jsou stejné myšlenky vyjádřeny stručnějším způsobem:

„1) AAUD bojuje za sjednocení proletariátu jakožto třídy. 2) Jeho cílem je beztřídní společnost, jejímž prvním krokem je diktatura proletariátu, tj. výlučné uplatnění vůle proletariátu nad všemi politickými a ekonomickými institucemi společnosti prostřednictvím organizace rad. 3) Postupné prosazování myšlenky rad se časově kryje s pokračujícím rozvojem sebeuvědomění proletářské třídy. Skuteční diktátoři jsou delegáti rad, kteří musí uplatňovat jejich rozhodnutí. Rady mohou být kdykoliv odvolány prostřednictvím svých řadových zmocněnců. Takzvané „vůdce“ lze považovat pouze za poradce. 4-8) AAUD odmítá jakoukoli účast v parlamentu, protože to znamená sabotovat myšlenku rad; …jakoukoli účast v zákonných závodních radách, jakožto nebezpečnou formou společných zájmů se zaměstnavatelem; …odborářství, protože odporuje myšlence rad. Obzvláště ale stojí proti odborovým svazům považovaným za hlavní překážku rozvoje revoluce v Německu a za překážku sjednocení proletariátu jakožto třídy… 9) (…) Ačkoli neuznává oprávněnost existence politických stran (protože dějinný vývoj vynucuje jejich rozpuštění), AAUD nebojuje proti politické organizaci KAPD, která má stejný cíl a stejnou metodu boje s AAU, nýbrž se snaží postupovat společně s ní v revolučním boji. 10) Úkolem AAUD je revoluce v továrnách [!!!]. Jeho starostí je politické a ekonomické vzdělávání dělníků. 11) Ve fázi dobytí politické moci se sama tovární organizace stává ozubeným kolem v soukolí proletářské diktatury, která je v továrnách uplatňována továrními radami postavenými na tovární organizaci. Tovární organizace bojuje za to, aby politickou moc vždy vykonával pouze výkonný orgán rady.“

Nicméně, jak už bylo uvedeno v předešlých částech, skupina z Drážďan okolo Otto Rühleho nepřijala toto přechodné postavení AAUD a nejen že se oddělila od KAPD ve druhé polovině roku 1920, ale vytvořila i typicky „syndikalistickou“ organizaci AAU (E) (Všeobecný dělnický svaz – Jednotná organizace, Allgemeine Arbeiterunion – Einheitsorganisation), která proto navrhovala „zničení odborových svazů a politických stran, těchto hlavních překážek na cestě ke sjednocení proletářské třídy a dalšímu rozvoji sociální revoluce, která nemůže být záležitostí ani strany ani odborů.“¹⁹¹

O ostatních organizacích, ačkoli nově revolučně syndikalistického původu, které po určitou dobu přináležely k Rudé odborové internacionále, budeme mluvit poté, co bude příležitost prostudovat následující období trýznivé historie německého proletariátu. Pro tuto chvíli stačí skončit se závěrem, že nezpochybnitelná bojovnost těchto rozkolnických organizací neubírá nic z jejich původní vady: na jedné straně jejich imediatistický, workeristický a lokalistický¹⁹² programový základ, na straně druhé skutečnost, že zatímco si dělaly ambice na „sjednocení“ třídy, ve skutečnosti se izolovaly od velkých mas námezdních pracujících jako elitářské organizace založené na vágních programech „přímé demokracie“, „sebeuvědomění proletariátu“, popírání strany – což pak jako vždy znamená, že jsou spojeny se zcela specifickými politickými proudy, s jasnými a rozpoznatelnými maloburžoazními, idealistickými, a dokonce i individualistickými ideologiemi – kolísající mezi negací strany, jejím nahrazením politicko‑ekonomickými organizacemi se špatně definovanými specifiky a podporou toho či onoho modelu stranické organizace.

Tyto organizace přemítajíc o roztříštěnosti německého proletariátu mu byly jen přítěží. Všechny skončily s ubíhajícími roky na otevřeně demokratických pozicích nebo se vytratily, když revoluční stimul vyplývající z ekonomického podloží ztratil na síle. Byly nikoli faktorem jasnosti a soudržnosti mezi vykořisťovanými, ale faktorem zmatku, roztříštění a nepřidává jim ani to, že na rozdíl od IWW nebo Shop Stewards,¹⁹³ se nemohou chlubit, že by byly masovými organizacemi otevřenými všem námezdním pracujícím bez ohledu na zařazení a rozdíly v politické příslušnosti. Byly proto jak znakem, tak faktorem tragédie proletariátu ve střední Evropě, zejména v Německu, a vedle něj světového proletariátu.

Návrat ke „katastrofismu“

Na úrovni všeobecné doktríny o historicko-společenském vývoji vedla nyní již úplná politická degenerace starého komunistického hnutí k zavržení Marxovy „katastrofické“ vize: ani třídní protiklady, ani střety mezi státy už – prý – nevyústí v násilný boj, v ozbrojený konflikt. V podstatě jde jak o perspektivu mezinárodního míru posvěceného mírovým soužitím, tak o perspektivu sociálního smíru garantovaného konzervativním a reakčním heslem „nové demokracie“ založené na „demokratickém plánování“, „strukturálních reformách“ a „boji proti monopolům“. Ve skutečnosti stalinský „komunismus“ a o to více poststalinský „komunismus“, není ničím jiným než obhajobou pokroku, neboť opěvuje zvyšování výroby a produktivity; není ničím jiným než obhajobou kapitalismu, neboť opěvuje zvyšování obchodu.

Tváří v tvář těmto postojům, které jsou pouhou a prostou kopií postojů „pokrokové“ buržoazie druhé poloviny 19. století, zůstávají marxistické postoje neměnné: v kapitalismu znamená zvyšování výroby a produktivity rostoucí vykořisťování práce kapitálem, neúměrný růst nezaplacené části práce, nadhodnoty. Spotřeba pracujících, „rezervní fond“, který si dělnická třída vytváří v individuální i společenské podobě (zabezpečení pro případ nemoci a ve stáří; rodinné právo atd.), mohou růst; ale stejně tak roste i podřízenost výrobce kapitálu a nejistota jeho postavení, spojená s vzestupy a pády tržní ekonomiky. Třídní antagonismus není vůbec oslaben; naopak, je vyhrocen k maximu.

Rozšiřování obchodu znamená rozšiřování nadvlády vyspělých zemí nad zeměmi méně rozvinutými a postupné zesilování přirozené konkurence mezi vyspělými zeměmi. Tím, že propojuje různé národy, různé kontinenty do osidel stále globálnější ekonomiky – což je skutečný, i když nedobrovolný výdobytek –, dialekticky představuje „negativní“ aspekt, který všichni její apologeti předstírají, že nevidí: připravování obchodní, posléze finanční a průmyslové krize, jejímž jediným východiskem může být dnes stejně jako včera pouze imperialistická válka. Navíc se dnes stále větší část výrobních sil promrhává bezesporu nejen ve výrobě „zboží a služeb“, kterou by „poctivý obchod“ a „k vzájemnému prospěchu“, toliko drahému oportunistům Západu a Východu, „obdaroval“ celé „lidstvo“, ale i ve výrobě ničivých zbraní, které mají mnohem více hospodářskou (odvětví akumulace absorbující nadvýrobu) než vojenskou funkci.

Tváří v tvář klasičtějším reformistickým argumentům poststalinismu zůstávají pozice revolučního marxismu stejné jako v době sociální demokracie: moderní kapitalismus v žádném případě necharakterizuje (toho si všiml už Engels!) „absence plánu“; ale ani samotné „plánování“, ať už je jakékoliv, v žádném případě nestačí k tomu, aby charakterizovalo socialismus. Ani (víceméně reálné) vymizení kapitalisty coby společenské postavy, které má charakterizovat dnešní ruskou společnost, nestačí jako důkaz odstranění kapitalismu jako takového (toho si všiml už Marx!), protože kapitalismus není nic jiného než redukce moderního pracujícího do postavení námezdního dělníka, a kde tento stav přetrvává, tam existuje i nadále.

Apologie kapitalismu a reformismus sociálnědemokratického typu, jejichž spojení je charakteristické pro „komunismus“ ruského či čínského stylu, je dokonce horší než klasický reformismus, jsou spojeny s poraženectvím, které jakožto psychologický a ideologický projev rozbití revoluční síly proletariátu dokonce znemožňuje vzpouru, kterou tato apologie a tento reformismus v určitých dělnických kruzích podněcují. Spočívá především v tom, že dělnické třídě upírá jakoukoli možnost překonat rozjitřenou konkurenci, která ji dnes rozděluje, vzbouřit se proti tyranii nutností vyvolaných kapitalistickou blahobytem, uniknout zpitomění vytvářeného buržoazní organizací péče o stránku ducha, tak těla, volného času, „kultury“, a ustavil se v revoluční stranu; a za druhé spočívá v tom, že implicitně či explicitně připouští, že pokrok ve zbrojení transformoval běžné nakládání s vojenským potenciálem společnosti vládnoucí třídou v její navždy nezničitelný monopol. Všechny tyto postoje znamenají vzdání se všech revolučních nadějí tváří v tvář faktické, ale pro nás historicky pomíjivé všemocnosti kapitálu. S takovými se setkáváme v každé epoše politické a společenské reakce (pověrčivý respekt k vojenské síle nepřítele, s nímž bojoval již Engels v době „konvenčních“ děl a kanonů; omezenecké opovržení či pohrdání „tupostí“, „nevědomostí“, „nedostatkem idealismu“ dělníků, s nimiž bojoval už Lenin a všichni revoluční militanti); ovšem každý z nich si vytváří své vlastní a nevyvratitelné důvody, proč v ně věřit (atomová a vodíková bomba nebo, jako v nejnovějších myšlenkových dílech lidí jako Marcuse a jemu podobných, nevyléčitelně zhoubná moc „konzumní společnosti“! ).

I v tomto zůstávají marxistické postoje stejné jako vždy: kapitalismus rozděluje, ale zároveň soustřeďuje a organizuje proletariát; a nakonec má soustředění navrch nad rozdělením. Kapitalismus korumpuje a oslabuje, ale aniž by to tak chtěl, revolučně vzdělává proletariát; a nakonec má takové vzdělávání navrch nad korupcí. Veškeré sofistikované produkty „průmyslu rozkoše“ jsou ve skutečnosti stejně bezmocné utišit rostoucí neduh společenského života (jak městského, tak venkovského), jako jsou tišící prostředky moderní medicíny bezmocné obnovit harmonii ve vztazích člověka kapitalistické společnosti k sobě samému a k ostatním, kterou „moderní život“ – tj. kapitalismus – ničí. Mnohem více než v tomto druhu korumpování spočívá síla kapitálu dnes stejně jako včera v drcení výrobce délkou dne, týdne, roku a pracovního života. Kapitalismus však musí tuto délku z podstaty věci historicky omezovat; dělá tak pozvolna, chabě, s neustálými kroky zpět, ale nemůže tak nečinit, a důsledky toho, jak Marx a Engels předvídali, budou nutně revoluční, uvážíme-li, že kromě toho je zároveň nucen školit (současně s jejich omamováním; proč ne?) ty, kteří se stanou jeho „hrobaři“. Ať už se tedy jedná o perspektivu bezprostředního výbuchu krize typu roku 1929, která by dnešního „zburžoaznělého dělníka“ redukovala do stavu proletáře, nebo o perspektivu dlouhé historické fáze expanze a „prosperity“, samotná dialektika současné společnosti brání každému, kdo otevřeně neholduje poraženectví, vyvozovat (jak to z různých úhlů pohledu dělají maoisté, castristé, guevaristé atd.) z dezorganizace proletariátu, definitivní dějinný ortel, „sociologicky determinovanou“ bezmocnost k znovuobnovení třídní strany a internacionály, a tedy nutnost, aby jiné společenské vrstvy nebo sociologické kategorie (rolníci, studenti atd.) zaujaly její místo na čele sociální revoluce.

O to absurdnější je domnívat se, že s převahou společenské moci, kterou samotný rozvoj kapitalismu dodává třídě námezdních pracujících, se tato třída stala bezmocnou uskutečnit první úkol každé sociální revoluce v dějinách: odzbrojit třídního nepřítele, totalitně si přivlastnit jeho vojenský potenciál.

Návrat k revolučnímu „totalitarismu“

Na politické a společenské úrovni se konečné vítězství demokratismu nad revoluční doktrínou proletariátu ve starém komunistickém hnutí projevilo tak, že se „odpor proti totalitarismu“ stal cílem proletariátu a všech společenských vrstev utlačovaných kapitálem.

Tato orientace, jejímž prvním dějinným projevem byl předválečný a válečný antifašismus, neušetřila žádnou ze stran napojených na Moskvu (nehledě na ty, které se vymanily z její kontroly, jako například čínská), což vedlo k negaci jedné strany, struktury, která byla v původu nepochybně komunistická a leninská, jakožto nezbytného vedení revoluce a proletářské diktatury. Zatímco v „lidových demokraciích“ takzvaného „socialistického tábora“ je moc v rukou lidových nebo národních „front“, tj. stran nebo „aliancí“, které výslovně ztělesňují blok více tříd, „komunistické“ strany operující v „buržoazním táboře“ se oficiálně zřekly doktríny revolučního třídního násilí jako jediné cesty k moci a diktatury vykonávané třídou prostřednictvím jedné komunistické strany jakožto jediného způsobu jejího udržení, a slibují dvoříce se socialistům, katolíkům a dalším partnerům debat „socialismus“ řízený společenstvím několika stran zastupujících „lid“. Taková orientace, kterou vítají všichni nepřátelé proletářské revoluce, neboť ve stalinisticky pojatém „komunismu“ je zavrženo vše, co připomíná zářný Rudý říjen, je nejen poraženecká, ale i iluzorní. Stejně jako si proletariát nečiní nárok na jakoukoli svobodu v rámci despotického režimu kapitálu, a proto si neosvojuje prapor demokracie, ani „formální“, ani „skutečné“, tak si jako nedílnou součást svého programu předsevzává potlačení všech svobod společenských skupin spjatých s kapitálem v rámci despotického režimu, který po uchopení moci prosadí vůči poražené třídě. Jestliže buržoazie skrývá svou diktaturu za demokratickou fikcí – podle níž se mají na politické scéně střetávat nikoli proti sobě stojící třídy, nýbrž svobodná a rovnoprávná individua „ve vzájemném dialogu“, a tento střet má být spíše střetem názorů než fyzických a společenských sil rozdělených neslučitelnými protiklady – komunisté, kteří, od dob Manifestu „nemají co skrývat“ otevřeně hlásají, že revoluční dobytí moci, nezbytný předstupeň k přetvoření společnosti, znamená zároveň totalitní nadvládu bývalé utlačované třídy, ztělesněné její stranou, nad bývalou vládnoucí třídou.

Antitotalitarismus je požadavkem těch tříd, které operují na stejném společenském základě jako kapitalistická třída (soukromé nakládání s výrobními prostředky a výrobky), ale které jsou jí neustále drceny; je to ideologie – společná pestrým hnutím „intelektuálů“, „studentů“ atd., jimiž je zamořena současná politická scéna – malé a střední městské a venkovské buržoazie, která lpí na mýtech o malovýrobě, suverenitě jednotlivce a „přímé demokracii“, o nichž ví, že jsou odsouzeny dějinami, ale které se přesto zoufale snaží zachránit. Je tedy buržoazní a proti chodu dějin, a z těchto dvou důvodů i protiproletářská. Krach maloburžoazie pod údery kladiva velkokapitálu je historicky nevyhnutelný a společensky představuje – kapitalistickým, brutálním a pomalým způsobem zároveň – krok k socialistické revoluci, neboť činí platným skutečný a jediný historický přínos kapitalismu: centralizaci výroby, zespolečenštění výrobní činnosti.

Proletariát, který v navrácení se (i kdyby to bylo možné) k méně koncentrovaným formám výroby nemůže nevidět odklon od svého vlastního historického cíle, jímž je zcela společenská výroba a společenské nakládání s výrobky, nepovažuje za svou povinnost ani obranu maloburžoazie proti velkoburžoazii (oba jsou stejnými nepřáteli socialismu), ani přijetí pluralismu a „polycentrismu“ v politice, které nemá důvod přijímat v ekonomické a společenské rovině.

Stejně jako je reakční heslo „boje proti monopolům“ na obranu malovýroby, jsou reakční i všechna ta hnutí, která – buď jako odraz maloburžoazních ideologií, nebo jako mylná reakce na zvrhávající se vývoj ruské revoluce (interpretovaný nikoli jako důsledek neúspěchu mezinárodního rozšíření proletářské revoluce a následkem toho opuštění komunistického internacionalismu, ale nastolení od samého počátku totalitní diktatury, tedy protidemokratické) – vidí revoluční proces jako postupné dobývání ostrůvků periferní „moci“ blíže neurčenými proletářskými organismy na základě podniků, vyjadřujících přízračnou „přímou demokracii“, (gramsciovská a ordinovská teorie továrních rad, současné tirády o všelijaké dělnické „moci“ a jiné), a přehlíží tak ústřední problém dobytí politické moci, zničení kapitalistického státu, a proto i strany jako centralizujícího orgánu třídy, anebo předkládají jako již uskutečněný „socialismus“ systém založený na síti „samosprávných“ podniků, z nichž každý vypracovává svůj plán prostřednictvím podobných orgánů „rozhodování zdola“ (jugoslávská teorie samospráv), čímž ničí v základech možnost oné „kontrol[y] společenské výroby společenskou předvídavostí“, kterou Marx označil za „politickou ekonomii dělnické třídy“ a která je uskutečnitelná pouze překonáním autonomie základních výrobních článků kapitalistické ekonomiky a „slepé nadvlády“ trhu, v němž nacházejí svůj jediný, chaotický a nepředvídatelný spojovací prvek.

Před ani po uchopení moci, ať už v politice nebo v ekonomice, revoluční proletariát nečiní a ani nemůže činit žádné ústupky antitotalitarismu, další verzi onoho idealistického a utopického antiautoritářství, které Marx a Engels odsuzovali ve své dlouhotrvající polemice s anarchisty a které jak Lenin ve Státu a revoluci prokázal, se snoubí s gradualistickým a demokratickým reformismem. Ve vztahu k malovýrobcům nebude socialistický proletariát uplatňovat takovou krutost jako kapitalismus v celých svých dějinách; ale ve vztahu k malovýrobě a jejím politickým, ideologickým a náboženským reflexům bude jeho činnost neskonale rozhodnější, rychlejší a zkrátka totalitní. Proletářská diktatura ušetří celý lidský druh nekonečné masy násilí a utrpení, které v kapitalismu tvoří jeho denní chléb, ale bude toho schopna právě proto, že nebude váhat použít sílu, pohrůžky a v případě nutnosti i nejrozhodnější represi proti jakékoli společenské skupině, velké či malé, která jí bude bránit v plnění jejího historického poslání.

Závěrem lze říci, že ten, kdo spojuje představu socialismu s jakoukoli formou liberalismu, demokratismu, organizace továrních rad, lokalismu, systému více stran nebo ještě hůře s odmítáním strany vůbec, jak to různými způsoby činí „protiruské“ proudy, které se vytvořily uvnitř dělnického hnutí v důsledku hrůzné stalinské buržoazní kontrarevoluce, se staví mimo běh dějin, mimo cestu vedoucí k obnově totalitně komunistické strany a internacionály.

Návrat k internacionalismu

Od roku 1848, tedy od chvíle, kdy se objevilo to, co ne náhodou bez národního vymezení nese název Manifest Komunistické strany, jsou komunismus a boj za revoluční přeměnu společnosti z definice mezinárodní a internacionalistické: „Dělníci nemají vlast“; „Spojená akce, alespoň civilizovaných zemí, je jednou z prvních podmínek osvobození proletariátu“.

Při svém založení v roce 1864 Mezinárodní dělnické sdružení vepsalo do svých všeobecných stanov poznatek, že „dosud všechno úsilí o dosažení tohoto velkého cíle končilo nezdarem pro nedostatek solidarity mezi dělníky různých pracovních odvětví v každé zemi a protože neexistoval bratrský svazek mezi dělnickou třídou v různých zemích“, a důrazně prohlásilo, „že osvobození práce není otázka ani místní, ani národní, nýbrž sociální, týká se všech zemí, kde existuje moderní společnost, a nelze ji vyřešit bez praktické i teoretické spolupráce nejvyspělejších zemí“. V roce 1920 Komunistická internacionála, zrozená z dlouhého boje světové internacionalistické levice za přeměnu imperialistické války ve válku občanskou, ať už v nejdemokratičtějších republikách, v nejautokratičtějších impériích nebo v nejkonstitučnějších a nejparlamentnějších monarchiích, převzala a přijala za své stanovy První internacionály a prohlásila, že „nová dělnická internacionála se ustavuje k organizaci společných akcí proletářů různých zemí směřujících k jedinému cíli, kterým je svržení kapitalismu, nastolení diktatury proletariátu a mezinárodní republiky sovětů za účelem úplného odstranění tříd a uskutečnění socialismu, této první etapy komunistické společnosti“ a dodala, že „organizační aparát Komunistické internacionály musí zajistit pracujícím každé země možnost kdykoli získat co největší myslitelnou pomoc od organizovaných proletářů ostatních zemí“.

Nit této velké tradice byla přetržena v prvním meziválečném období společným působením teorie a praxe „socialismu v jedné zemi“ a nahrazení boje za demokracii proti fašismu za boj za diktaturu proletariátu. První direktiva odpoutala osud vítězné revoluce v Rusku od osudu proletářského revolučního hnutí na celém světě a podmínila jeho vývoj měnícími se diplomatickými a mocenskými zájmy sovětského státu; druhá, tím, že rozdělila svět na fašistické a demokratické země a přikázala proletářům nacházejícím se v totalitních režimech, aby bojovali proti své vládě ne za revoluční dobytí moci, ale za obnovení demokratických a parlamentních institucí, a proletářům nacházejícím se v demokratických režimech, aby bránili své vlády a v případě potřeby za ně šli do války proti svým bratrům na druhé straně hranice, svázala osud dělnické třídy s osudem jejich „vlasti“ a jejich buržoazních institucí.

Rozpad Komunistické internacionály v průběhu druhé světové války byl logickým vyústěním tohoto obratu v doktríně, strategii a taktice. Z nového imperialistického masakru vznikly ve východní Evropě státy, které si říkají socialistické, ale srdnatě hlásají a brání svou národní „suverenitu“; které si říkají bratrské, ale jsou izolovány horlivě střeženými hranicemi; které se označují za členy „socialistického tábora“, ale jsou rozděleny hospodářskými spory, k jejichž řešení, když dosáhnou bodu krajního napětí, zbývá jen použití hrubé síly (Maďarsko, Československo), nebo které tam, kde není možný vojenský zásah, vedou k hlubokým rozporům jako v případě Číny a Jugoslávie. Strany, které se ještě nedostaly k „moci“, se zase hlásí k vlastní „národní cestě k socialismu“ (což je pro všechny jedna a tatáž cesta zřeknutí se revoluce a diktatury proletariátu a naprostého příklonu k demokratické, parlamentní a reformistické ideologii) a prezentují se v hrdé obraně vlastní autonomie vůči ostatním „sesterským“ stranám jako dědicové nejčistších politických a vlasteneckých tradic svých buržoazií, připraveny zvednout – řečeno Stalinovými slovy – prapor, který buržoazie odhodila.

V takové situaci se internacionalismus proměnil v ještě prázdnější a rétoričtější frázi než slova o „mezinárodním sbratření národů“, která Marx v Kritice gothajského programu ostře vytýkal německé dělnické straně jakožto „vypůjčená od buržoazní Ligy míru a Svobody“. Žádná mezinárodní solidarita není možná – a žádná skutečná mezinárodní solidarita se ve skutečnosti už nikdy neprojevila, a to ani v dobách silného společenského napětí (stávky horníků v Belgii, stávky dokařů v Anglii, vzpoury černých proletářů v americkém automobilovém průmyslu, francouzská generální stávka 1968 atd.) – od chvíle, kdy se vyhlásilo, že každý proletariát a „komunistická“ strana musí řešit a jedině on, ona, je „kompetentní řešit“ své osobité problémy, a každý, každá, z nich se na svém „soukromém“ písečku staví do role obránce institucí a tradic vlasti, národního hospodářství, a dokonce i „posvátných hranic“. Ostatně k čemu je takový ne ve slovech, ale „faktický“ (Lenin), internacionalismus, když poselstvím „nových stran“ světu je to o mírovém soužití a vzájemném soutěžení mezi kapitalismem a „socialismem“?

Proletářské hnutí se v plné šíři svých dějinných charakteristických rysů obrodí pouze za předpokladu, že uzná, že cesta k jeho osvobození je v každé zemi jedna a tatáž a že jedna a tatáž musí být i jeho strana – co se týče doktríny, zásad, programu a praktických norem činnosti –, nikoliv plodem míšení chaoticky neslučitelných programů, „nýbrž spolehlivým a organickým překonáním všech partikulárních podnětů vyvolaných zájmy proletářských uskupení, odlišitelných podle profesních kategorií a národnostní příslušnosti, v sjednocenou sílu působící směrem ke světové revoluci“ (Politická platforma strany, 1945).

Stejně krutě se rezignace komunistického hnutí na své mezinárodní revoluční úkoly odráží v naprostém a hanebném opuštění klasického postoje marxismu tváří v tvář povstaleckým bojům kolonizovaných národů proti imperialistickému útlaku, bojům, které v období po druhé světové válce nabyly krajně násilných projevů, zatímco byl proletariát imperialistických metropolí zbaběle zapřažen do vleku buržoazní „obnovy“. Tváří v tvář ozbrojeným bojům kolonizovaných národů, které již po první světové válce otřásaly imperialismem, nastínil v roce 1920 druhý kongres Komunistické internacionály a první kongres národů Východu grandiózní perspektivu jednotné světové strategie, která by spojila defétismus společenského povstání v kapitalistických metropolích s národním povstáním v koloniích a polokoloniích. Toto povstání, politicky řízené nově vzniklými buržoaziemi kolonií, ačkoli sledovalo buržoazní cíl národní jednoty a nezávislosti, ale v politické situaci, ve které „[o]tázka proletářské revoluce se dostává nyní prakticky na pořad dne v celé řadě států“ (Lenin), a kdy na jedné straně aktivní zasahování do boje politicky a organizačně nezávislými nově vzniklými komunistickými stranami v čele gigantických mas dělníků a rolníků a na straně druhé ofenzíva metropolitního proletariátu proti baštám kolonialismu mohla umožnit svržení národně-revolučních stran a přeměnu původně buržoazních revolucí v revoluce proletářské podle Marxem načrtnutého schématu permanentní revoluce, kterou bolševici uskutečnili v polofeudálním Rusku v roce 1917. Ústředním bodem této strategie byl a nemohl nebýt právě revoluční proletariát „civilizovanějších“, tj. ekonomicky vyspělejších zemí, protože jen a pouze jeho vítězství by umožnilo ekonomicky zaostalým zemím kolonizovaného světa překonat historické znevýhodnění, které spočívalo v jejich zaostalosti: metropolitní proletariát, ovládnuv moc a výrobní prostředky na Západě, by sdílel tyto prostředky s ekonomikami bývalých kolonií prostřednictvím „světového hospodářského plánu“, který, ač jednotný jako ten, k němuž kapitalismus již směřuje, by na rozdíl od kapitalismu neměl zapotřebí utlačovat nebo dobývat, vyhlazovat nebo vykořisťovat; i kolonizované země by díky „podřízení bezprostředních zájmů zemí, ve kterých zvítězila revoluce, obecným zájmům revoluce na celém světě“ dospěly k socialismu, aniž by musely projít hrůzami kapitalistické fáze, jež by byla tím krutější, čím více by byly nuceny podnikat kroky k tomu, aby se dostaly na úroveň vyspělejších ekonomik.

Od let 1926–1927, kdy se rozhodovalo o osudu čínské revoluce, nenechal oportunismus z této impozantní konstrukce kámen na kameni. V koloniích se takzvané komunistické strany, zejména po druhé světové válce, ani zdaleka „nestavěly do čela vykořisťovaných mas“, aby tak uspíšily jejich odtržení od beztvarého bloku více tříd utvořeného pod praporem národní nezávislosti, ale dostaly se do vleku domácí buržoazie a dokonce i „protiimperialistických“ feudálních tříd a potentátů, nebo když se chopily moci, hlásily se k politickému programu konstituční, parlamentní a vícestranické demokracie a „zapomněly“ na to „stav[ět] do popředí otázku vlastnictví“ a přinejmenším přistoupit ke konfiskaci bez náhrady obrovských pozemků vlastníků půdy (životně spjatých s obchodní a průmyslovou buržoazií a jejím prostřednictvím i se samotným imperialismem), a nikdy nestavěly mladý, ale zocelený a silně koncentrovaný místní proletariát do čela rolnických a poloproletářských mas, žijících po staletí v naprosté bídě, aby společně setřásly jho kapitálu. V imperialistických metropolích se naopak zřekly zásad násilné revoluce a proletářské diktatury, a vzhledem k tomu, že klesly ještě níže než reformisté z Druhé internacionály, omezily se ve Francii během poslední části alžírské války za nezávislost stejně jako v Americe během války ve Vietnamu k volání po „míru“ a „jednání“ a k požadavkům na svých vládách na ono „formální a čistě oficiální uznání rovnosti a nezávislosti“ nově ustavených národů, jež Třetí internacionála prohlásila za pokrytecké heslo „buržoazních demokratů vydávajících se za socialisty“.

Důsledkem této naprosté ztráty marxistické perspektivy dvojích revolucí bylo a je, že gigantický revoluční potenciál, který byl obsažen ve velkolepých a často krvavých povstáních, jejichž břímě nesly vždy a pouze miliony chudých proletářů a rolníků, byl promarněn: ve formálně nezávislých zemích jsou nyní u moci chamtivé, zkorumpované a parazitické buržoazie, které se spojují se včerejším „nepřítelem“, imperialismem, tím ochotněji, čím více si uvědomují hrozbu, která vyvstává ze strany vykořisťovaných mas ve městech a na venkově; současně se v bývalých metropolích nijak dotčený kapitál prostřednictvím „pomoci“, půjček a obchodu se surovinami a hotovými výrobky vrací do zemí, z nichž byl potupně donucen odejít. Paralýza proletářského a komunistického revolučního hnutí v baštách imperialismu zároveň zavdávala a zavdává zdánlivé historické ospravedlnění zdegenerovaným maoistickým, castrovským a guevarovským teoriím, které poukazují na fantaskní rolnické, lidové nebo libertariánské revoluce jako na jediné možné východisko ze světového marasmu legalistického a pacifistického reformismu. A právě to je výsledek, ke kterému vedlo a muselo vést opuštění vytyčené linie internacionalismu.

Ale stejně jako je internacionalismus, od něhož se distancovaly strany, které se hlásí k Moskvě nebo Pekingu, předurčen znovu povstat, protože je pevně zasazen do reality stále globálnější ekonomiky a systému obchodu, tak i konec prosazování národního zřízení, které v koloniích upevnilo jednotnou frontu všech tříd, jejich nucenou industrializaci; rychlou proměnu jejich politických a společenských uspořádání, nemůže nenavrátit otázku třídního boje a proletářské diktatury všude na světě na pořad dne; to od nynějška poukazuje na úkol Mezinárodní komunistické strany pomoci nedávno ustavené místní dělnické třídě takzvaného třetího světa definitivně odpoutat svůj osud od vládnoucích společenských vrstev a zaujmout své těžce vydobyté místo ve světové armádě komunistické revoluce.

Návrat ke komunistickému programu

Na programové úrovni se naše pojetí socialismu liší od všech ostatních tím, že předpokládá nutnost předběžné násilné revoluce, zničení všech institucí buržoazního státu a vytvoření nového státního aparátu řízeného v opačném směru prostřednictvím jedné strany: strany, která připravila, sjednotila a dovedla k vítězství proletářské útoky na starý režim.

Ale stejně jako odmítáme koncepci postupného a pokojného přechodu od kapitalismu k socialismu bez politické revoluce, tj. bez zničení demokracie, odmítáme i anarchistickou představu, která redukuje úkoly revoluce na svržení stávající státní moci. Pro ortodoxní marxismus otevírá politická revoluce novou společenskou epochu, jejíž hlavní fáze je třeba nově definovat:

1) Přechodná fáze

Politicky se vyznačuje diktaturou proletariátu; ekonomicky přežitím forem specificky spojených s kapitalismem: obchodní distribuce produktů, byť i velkého průmyslu, a v některých odvětvích, zejména v zemědělství, parcelová výroba. Tyto formy lze překonat pouze díky despotickým opatřením proletářské moci: podřízením jejímu řízení všech odvětví, která již mají společenský a kolektivní charakter (velký průmysl, velké zemědělství, velký obchod, doprava atd.); vytvořením rozsáhlého distribučního aparátu nezávislého na soukromém obchodu, ale nadále fungujícího, alespoň zpočátku, podle obchodních kritérií. V této fázi však převažuje úkol vojenského boje nad úkolem hospodářské a společenské reorganizace, pokud se třída, která je vnitřně poražena a zvenčí ohrožována, navzdory všem rozumným předpokladům, nevzdá veškerého ozbrojeného odporu.

Délka trvání této fáze závisí na jedné straně na velikosti obtíží, které bude třída kapitalistů schopna vyvolat revolučnímu proletariátu, a na druhé straně na rozsahu reorganizační práce, která je nepřímo úměrná stupni, kterého ekonomika a společnost v každém odvětví a v každé zemi dosáhly, a proto ve vyspělejších zemích probíhá snadněji.

2) Nižší fáze socialismu (nebo socialistická fáze)

Dialekticky vychází z prvního. Její charakteristiky jsou následující: proletářský stát nyní disponuje veškerým směnitelným produktem, i když stále existuje sektor malovýroby; to je podmínkou přechodu k distribuci, která již není peněžní, ale stále si zachovává směnný charakter, protože rozdělování produktů výrobcům závisí na jejich pracovním výkonu, který se uskutečňuje prostřednictvím pracovních poukázek, jež jsou jeho osvědčením. Tento systém se zásadně liší od systému námezdního práce, kde se nakládá s dělníkem v závislosti na hodnotě jeho pracovní síly a kde se mezi životem jednotlivců a možnostmi a bohatstvím společnosti rozevírá stále větší propast: protože mezi potřebami a jejich uspokojením nestojí nic jiného než povinnost pracovat pro všechny schopné jedince, stává se každý pokrok společnosti, který v kapitalistickém režimu vyrůstá v nepřátelskou sílu vůči třídě výrobců, vůči proletariátu, okamžitě prostředkem emancipace celého druhu. Stále však máme co do činění s formami přímo zděděnými z buržoazní společnosti: „Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě… Rovné právo je tu tedy – v zásadě – stále ještě buržoazní právo, ačkoli zásada a praxe nejsou už na štíru, zatímco při směně zboží dochází ke směně ekvivalentů jen v průměru, a ne v každém jednotlivém případě. Přes tento pokrok nepřekračuje toto rovné právo stále ještě buržoazní meze. Právo výrobců je úměrné práci, kterou dodávají“ (Marx: Kritika gothajského programu). Práce se především nadále jeví jako společenské omezení, avšak stále méně a méně utlačující, a to v míře, v jaké se zlepšují všeobecné pracovní podmínky.

Na druhé straně skutečnost, že proletářský stát disponuje hlavními výrobními prostředky, umožňuje (po drakonickém potlačení všech neužitečných nebo protispolečenských hospodářských odvětví, které začalo již v přechodné fázi) urychlený rozvoj odvětví zanedbávaných kapitalismem, jimiž jsou především bydlení a zemědělství; ba co víc, umožňuje geografické přeuspořádání výrobního aparátu, které v konečném důsledku povede k odstranění antagonismu mezi městem a venkovem a k ustavení jednotného výrobního celku přinejmenším v kontinentálním měřítku. Umožňuje také začlenění drobných výrobců do společenské výroby díky výhodám, které jim proletářský stát umožní, pokud přijmou přechod k vyspělejším a koncentrovanějším formám výroby, až bude disponovat faktickým monopolem průmyslové výroby.

Nakonec všechen takto dosažený pokrok představuje odstranění všeobecných podmínek, které na jedné straně připoutávají ženské pohlaví k neproduktivním a drobným domácím pracím a na druhé straně odsuzují celou skupinu výrobců k čistě manuálním činnostem, čímž se intelektuální práce stává společenskou výsadou a celé dědictví vědeckého poznání je postoupeno jediné společenské třídě. Takto se naskýtá perspektiva nejen zrušení tříd v jejich příslušných vztazích k výrobním prostředkům, ale také vymizení pevného přidělování konkrétních společenských úkolů určitým skupinám lidí.

3) Vyšší fáze socialismu (neboli komunistická fáze)

Pokud plní tyto úkoly, pro které vznikl a které překračují rámec jeho historické funkce zamezovat a potlačovat pokusy o znovunastolení kapitalismu, má stát tendenci zaniknout jakožto stát, tj. coby nadvláda nad lidmi, a proměnit se v pouhý aparát pro správu záležitostí. Toto odumírání je spojeno s vymizením rozlišitelných a protichůdných tříd ve společnosti, a probíhá tedy s přeměnou víceméně drobného rolníka (nebo řemeslníka) v plnohodnotného průmyslového výrobce. Tak se dostáváme do stadia vyššího komunismu, které Marx charakterizuje takto: „Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem – teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“.

Tento velký historický úspěch přesahuje zničení antagonismů mezi lidmi, jejichž důsledkem byl neklid, „všeobecná, konkrétní, věčná“ nejistota (Babeuf), úděl člověka v kapitalistické společnosti; je podmínkou skutečné nadvlády společnosti nad přírodou, toho, co Engels nazval „přechodem z říše nutnosti do říše svobody“, v níž se rozvoj lidských sil poprvé stává cílem lidské činnosti sám o sobě. Tehdy se rovněž ve společenské praxi podaří vyřešit všechny rozpory tradičního teoretického myšlení, „mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem“ (Marx), takže komunismus si zaslouží označení, které pro něj použili zakladatelé vědeckého socialismu, totiž že je „vyřešenou záhadou dějin“.

Na základě tohoto programu se Mezinárodní komunistická strana přihlašuje jako celku k základům učení marxismu: dialektickému materialismu jakožto systému nazírání na svět a lidské dějiny, zásadním ekonomickým učením obsaženým v Marxově Kapitálu jako metodě interpretace kapitalistické ekonomiky, programovým formulacím obsaženým v Komunistickém manifestu coby historickému a politickému plánu osvobození světové pracující třídy, a přihlašuje k celému souboru zásad a metod, jichž potvrzení, obnovení a následné rozvinutí představovala vítězná zkušenost ruské revoluce, teoretická a praktická práce Lenina a bolševické strany v rozhodujících letech převzetí moci a občanské války a charakteristické teze II. sjezdu Komunistické internacionály, a které dnes ještě více podtrhují poučení z tragické revizionistické vlny, jež začala v letech 1926–1927 pod pojmem „socialismus v jedné zemi“. Tato vlna, která se jen ze zvyku pojí se jménem konkrétní osoby Stalina, protože vznikla pod tlakem enormních objektivních společenských sil v Rusku po nezdařeném rozšíření revolučního požáru Října 1917 do celého světa – tlakem, o kterém se nepomýšlelo, že by bylo nutné mu včas čelit programovou a taktickou bariérou, která, přestože by nedokázala zabránit porážce, by přesto mohla učinit znovuobnovení mezinárodního komunistického hnutí méně obtížným a trýznivým; tato vlna měla mnohem fatálnější následky než oportunistická choroba, která sužovala krátkou existenci První internacionály (anarchistické deviace), a než ta, která strhla Druhou internacionálu do hlubin připojení se k tzv. posvátné jednotě (fran. Union Sacrée) a potažmo podpoře imperialistické války v roce 1914 (gradualismus, parlamentarismus, demokratismus). Dnes, téměř dvacet pět let po druhé světové válce, se tedy situace dělnického hnutí jeví tisíckrát kritičtější než v dobách závratného kolapsu Druhé internacionály na prahu první světové války.

Třetí internacionála se zrodila v roce 1919 s programem, který znovunastolením základů marxistického učení se nenávratně rozešel s demokratickými, gradualistickými, parlamentními a pacifistickými iluzemi Druhé internacionály (které ostatně během války upadly do nejhanebnějšího šovinismu a válečného štvaní); a nic neubírá na nesmírném historickém přínosu Lenina, Trockého a staré bolševické gardy, na poznání, že nebezpečí degenerace Komunistické internacionály do jisté míry hrozilo od samého počátku, a to jak kvůli příliš uspěchanému způsobu ustavování komunistických stran, zejména v západní Evropě, tak kvůli příliš pružné taktice, která byla přijata k „ovládnutí mas“. Tato metoda a taktika pro uskutečňovatele Rudého října v žádném případě neznamenala a neměla znamenat opuštění základních principů násilného dobytí moci, zničení buržoazního parlamentního a demokratického státního aparátu, nastolení diktatury proletariátu řízenou stranou, a jejich použití by nemuselo mít katastrofální následky, kdyby revoluce, jak se doufalo, rychle propukla po celém světě; jak však levice upozornila již na II. sjezdu v roce 1920, nesly s sebou riziko, že budou mít krajně negativní důsledky na vratkou strukturu stran, které se mnohdy ustavily dost nahodile a nebyly dostatečně imunní vůči možnosti znovu upadnutí do sociáldemokratismu, jakmile by vlna opadla, což se bohužel stalo, a na povrch se tak dostali ani ne tak určití lidé, jako spíše hnisavé infekce z nepříliš dávné minulosti.

Kritérium, kterým byla levice v letech 1920–1926 motivována jak při požadování definování jednotné programové a taktické platformy pro všechny sekce Internacionály, tak při varování před nebezpečím, které v sobě skrývá uplatňování „revolučního parlamentarismu“ na Západě, který byl po více než sto let zamořen demokracií, ale především v jejím odporu nejprve proti taktice „jednotné politické fronty“, poté proti „dělnické (a dělnicko-rolnické) vládě“ jako nejednoznačné zástupné formulaci namísto jednoznačné „diktatury proletariátu“, v odsuzování způsobu přímého připojení k Internacionále ze strany organizací nezávislých na místní komunistické straně a přijímání „sympatizujících“ stran, stejně jako v odmítání praxe pronikání do pseudodělnických nebo dokonce buržoazních stran (jako byl Kuomintang) a, což bylo ještě horší, „bloků“ třebaže dočasných, se sebeproklamovanými příbuznými stranami nebo stranami čistě náhodně sladěných na pozicích, jež byly jen zdánlivě „podobné“, byla a zůstala následující: posílení komunistických stran závisí nikoli na taktických úskocích nebo projevech subjektivního voluntarismu, nýbrž na objektivním revolučním kurzu, který nemá nejmenší důvod řídit se pravidly lineárního a kontinuálního pokroku; převzetí moci může být vzdálené nebo blízké a v obou případech, ale zejména v tom prvním, příprava na něj (a příprava více či méně rozsáhlé vrstvy proletářů na něj) znamená odmítnout jakoukoli činnost, která by mohla vést k tomu, že komunistická organizace spadne zpět do oportunismu podobného oportunismu Druhé internacionály, tj. že dojde k přerušení neoddělitelného spojení mezi prostředky a cíli, taktikou a zásadami, bezprostředními cíli a konečnými cíli, čehož výsledkem nemůže být nic jiného než návrat k elektoralismu a demokratismu v politice a k reformismu v sociální oblasti.

Od roku 1926 se tento rozpor přenesl přímo do politické roviny a skončil rozkolem mezi Internacionálou a levicí. Na stole byly dvě záležitosti: „socialismus v jedné zemi“ a krátce nato „antifašismus“. „Socialismus v jedné zemi“ je dvojím popřením leninismu, protože za socialismus označuje to, co Lenin nazval „kapitalistickým vývojem po evropském způsobu v maloburžoazním a polofeudálním Rusku“, a protože odděluje osudy ruské revoluce od osudů světové proletářské revoluce. Je to doktrína kontrarevoluce: uvnitř SSSR ospravedlňovala represe proti staré marxistické a internacionalistické gardě, počínaje Trockým; za jeho hranicemi napomáhala potlačování levých proudů frakcemi středu, často přímo vzešlými ze sociální demokracie, „kapitulujícími na celé čáře před buržoazií“ (Trockij).

Hlavním projevem tohoto opuštění programových základů světového komunistického boje bylo právě nahrazení hesla revolučního převzetí moci heslem obrany demokracie před fašismem, jako by tyto dva režimy neodpovídaly společnému cíli zachování kapitalistického režimu tváří v tvář nebezpečí nové revoluční vlny proletariátu, jež se střídají v čele státu podle naléhavých požadavků dynamiky boje mezi třídami. Tato skutečnost se projevila nejen ve III. Internacionále po pádu její německé bašty po vítězství Hitlera v roce 1933, ale i v samotné „trockistické“ opozici, která se chopila hesla „obrany demokracie před fašismem“, i když jej prezentovala jako „fázi“ či „etapu“, kterou je třeba projít, než bude možné nastolit maximální požadavky revolučního proletariátu. V obou případech to vedlo ke zničení dělnické třídy coby svébytné politické síly s cíli, které jsou v naprostém rozporu s cíli kterékoli jiné společenské vrstvy, k mobilizaci proletářů v různých zemích na obranu nejprve demokratických institucí, poté „vlasti“, k znovuzrození a vystupňování šovinistické nenávisti a nakonec k rozpuštění, třebaže formálnímu, Komunistické internacionály a k dočasnému zahubení jakýchkoli snah o její obnovení.

Poté, co byla dělnická třída zapřažena do krvavého soukolí imperialistické války v letech 1939–1945, nemohly chabé síly mezinárodního a internacionalistického komunismu, pokud a kde přežily, proto nikterak situaci ovlivnit: volání po „přeměně imperialistické války ve válku občanskou“, první provolání z roku 1914 ruské revoluce roku 1917, zůstalo bez odezvy a sklidilo opovržení. Poválečné období nejenže nenaplnilo naivní „naděje“ na rozšíření revolučního komunismu na hrotech ruských bajonetů, ale bylo svědkem triumfu ještě horší nové participace v ministerstvech, než té pravicových křídel Druhé internacionály, protože byla uplatňována v nejtěžším období kapitalistické obnovy ku prospěchu znovunastolení autority státu (odzbrojení proletářů, kteří byli zařazeni do partyzánských formací), záchrany národního hospodářství (úvěrů na obnovu, přijetí úsporných opatření ve jménu „nadřazených zájmů“ národa atd.) a později v „lidových demokraciích“ ve prospěch obnovení systému vydávaného za „sovětský“ (Berlín, Poznaň, Budapešť). Jakmile skončilo období otevřené kolaborace v čele státu, ocitly se „komunistické“ strany napojené na Kreml odsunuty svými válečnými a „mírovými“ spojenci do ústraní čistě parlamentní „opozice“ ve stále více tvrději spoutaném, policejním a fašistickém světě; a propadaly se, aniž by našly Leninem vyšlapanou cestu (což by se jim nepodařilo, ani kdyby hypoteticky chtěly), stále hlouběji do propasti úplného zpřevracení marxistické doktríny, až v oněch letech dosáhly samého dna, kdy se už nepředpokládá a neobhajuje ani konec kapitalismu, naopak jej vyzdvihly v podobě mezinárodního obchodu, a ani buržoazního parlamentarismu, který naopak má být bráněn před útoky buržoazie, jež upustila od jeho „slavné“ minulosti, a ani rozvinutí onoho údajného boje mezi „socialistickým táborem“ a „kapitalistickým táborem“, na který stalinismus ve výsledku redukoval třídní boj, neboť v mezinárodním měřítku se jejich heslem stalo: „Mírové soužití a soutěžení!“.

Z hlubin této propasti se v očekávání znovupozvednutí boje proletariátu ozývá volání: „Proletáři celého světa, spojte se!“ a „Diktatura proletariátu!“. A toto volání je naše.

Mezinárodní komunistická strana je ustavena na základě následujících principů, které byly formulovány v roce 1921 v Livornu při založení Komunistické strany Itálie (sekce Komunistické internacionály):

1. V současném kapitalistickém společenském režimu se rozvíjí stále rostoucí konflikt mezi výrobními silami a výrobními vztahy, což vyvolává protiklad zájmů a třídní boj mezi proletariátem a vládnoucí buržoazií.

2. Dnešní výrobní vztahy jsou chráněny mocí buržoazního státu, který je, bez ohledu na formu zastupitelského systému a uplatňování volební demokracie, orgánem obrany zájmů kapitalistické třídy.

3. Proletariát nemůže zničit ani změnit systém kapitalistických výrobních vztahů, z něhož pramení jeho vykořisťování, bez násilného svržení buržoazní moci.

4. Nepostradatelným orgánem revolučního boje proletariátu je třídní strana. Komunistická strana sdružující nejpokročilejší a nejrozhodnější část proletariátu sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že je obrací od bojů za zájmy různých skupin a za případné dílčí výsledky k všeobecnému boji za revoluční osvobození proletariátu. Úkolem strany je šířit revoluční teorii uvnitř mas, organizovat materiální prostředky akce, řídit dělnickou třídu v průběhu boje a zároveň zajišťovat historickou kontinuitu a mezinárodní jednotu hnutí.

5. Po svržení kapitalistické moci se proletariát nemůže zorganizovat ve vládnoucí třídu jinak než zničením starého státního aparátu a nastolením vlastní diktatury, tj. vyloučením buržoazní třídy a jejích příslušníků ze všech politických práv a funkcí, dokud společensky přežívají, a opřením orgánů nového režimu pouze o produktivní třídu. Komunistická strana, jejíž programová charakteristika spočívá v uskutečnění tohoto základního cíle, současně reprezentuje, organizuje a řídí diktaturu proletariátu. Nutnou obranu proletářského státu proti všem kontrarevolučním pokusům lze zajistit pouze tím, že buržoazii a stranám, které se staví proti diktatuře proletariátu, budou odňaty všechny prostředky politické agitace a propagandy a ozbrojenou organizací proletariátu k odražení vnitřních i vnějších útoků.

6. Pouze síla proletářského státu bude schopna systematicky realizovat všechna následná intervenční opatření do vztahů společenské ekonomiky, jimiž bude uskutečňováno nahrazení kapitalistického systému kolektivním řízením výroby a distribuce.

7. Výsledkem této ekonomické transformace a následných proměn všech činností společenského života bude, že odezní potřeba politického státu a jeho mechanismus se postupně transformuje na racionální správu lidských činností.

Postoj strany k situaci v kapitalistickém světě a dělnickém hnutí po druhé světové válce vychází z následujících bodů:

8. V průběhu první poloviny 20. století se kapitalistický společenský systém rozvíjel v ekonomické sféře mezi zaměstnavateli zaváděním monopolistických trustů a snahami kontrolovat a řídit výrobu a obchod dle centrálního plánování, a to až po státní řízení celých výrobních odvětví; v politické sféře růstem policejního a vojenského potenciálu státu a totalitním způsobem vlády. To vše nejsou nové typy společenské organizace s rysy přechodu mezi kapitalismem a socialismem, ani návraty k předkapitalistickým politickým režimům: jedná se o specifické formy ještě bezprostřednějšího a výlučnějšího výkonu moci a řízení státu ze strany nejrozvinutějších sil kapitálu.

Tento proces vylučuje progresivní a pacifistické evolucionistické interpretace vývoje buržoazního režimu a potvrzuje predikci koncentrace a formování proti sobě stojících třídních sil. Aby mohly revoluční síly proletariátu zesílit a čelit s odpovídajícím potenciálem svému nepříteli, musí proletariát odmítnout jako svůj požadavek a agitační prostředek návrat k demokratickému liberalismu a požadování zákonných záruk; musí být také definitivně vyloučena metoda přechodného spojenectví revoluční třídní strany jak s buržoazními a maloburžoazními stranami, tak i s pseudodělnickými stranami s reformistickým programem.

9. Světové imperialistické války ukazují, že kritické stadium rozkladu kapitalismu je nevyhnutelné, protože definitivně započalo období, v němž expanze kapitalismu již nevede k růstu výrobních sil, ale podmiňuje jejich akumulaci střídavým a rozsáhlejším ničením. Tyto války způsobily hluboké a opakující se krize v celosvětových organizacích pracujících, protože jim vládnoucí třídy dokázaly vnutit národní a vojenskou soudržnost s tou či onou válčící stranou. Jedinou historickou alternativou, jak čelit této situaci, je znovuzažehnutí třídního boje uvnitř těchto národů vedoucího k občanské válce pracujících mas za účelem svržení moci všech buržoazních států a světových koalic a s tím i obnovení mezinárodní komunistické strany jako síly nezávislé na veškerých organizovaných politických a vojenských silách.

10. Proletářský stát, jelikož jeho aparát je prostředkem a zbraní boje v historickém přechodném období, nečerpá svou organizační sílu z ústavních kodexů a vzorců zastupitelského systému. Největším historickým projevem jeho organizace byly doposud rady dělníků, které se objevily během ruské Říjnové revoluce v roce 1917, v období ozbrojené organizace dělnické třídy pod vedením bolševické strany a totalitního dobytí moci, rozpuštění ústavodárného shromáždění, boje za odražení vnějších útoků buržoazních vlád a potlačení domácí rebelie svržených tříd, středních a maloburžoazních vrstev a oportunistických stran, jakožto neodmyslitelných spojenců kontrarevoluce v rozhodujících momentech.

11. Obrana proletářského režimu před nebezpečím degenerace, které je spojeno s možnými neúspěchy a ústupy v práci na ekonomické a společenské transformaci, jejíž kompletní realizace je nemyslitelná v rámci jedné země, může být zajištěna pouze neustálou koordinací politiky dělnického státu s jednotným mezinárodním bojem proletariátu každé země proti její vlastní buržoazii a jejímu státnímu a vojenskému aparátu, neustálým bojem v jakékoli mírové či válečné situaci a prostřednictvím politické a programové kontroly světové komunistické strany nad aparáty státu, v němž se dělnická třída dostala k moci.

Obnovení proletářské politické strany v národním a mezinárodním měřítku, která by byla schopna zajistit kontinuitu revoluční politiky, se nemůže stát skutečnou historickou skutečností, pokud se předvojové síly proletariátu ve vyspělých i nerozvinutých zemích nebudou stavět na výše definované základní pozice. Ortodoxní komunismus se odlišuje od všech odrůd více či méně krajně radikálních postojů socialistického ražení, protože popírá, že vývoj moderní společnosti vylučuje opakování takového historického jevu, respektive že tytéž zákony, které v současné, v podstatě fašistické, fázi kapitalistické nadvlády determinují, že má jít o boj čistě mezi buržoazními stranami, činí rovněž proletariát neschopným zformovat se v revoluční stranu. Naopak tvrdí, že právě setření protikladů, i formálních, mezi klasickou pravicí a levicí, mezi liberalismem a autoritářstvím, mezi fašismem a demokracií, poskytuje nejlepší historický základ pro rozvoj rozhodně komunistické a revoluční strany. Uskutečnění této možnosti je svázáno nejen s nevyhnutelným propuknutím otevřené krize s více či méně krátkou dobou trvání a v jakékoli podobě, ale i s objektivním vyostřením společenských protikladů v samotných fázích expanze a prosperity. Každý, kdo v této otázce projevuje sebemenší pochybnosti, ve skutečnosti pochybuje o historických perspektivách komunistické revoluce. Lze to vysvětlit intezitou zpětného účinku, který způsobila degenerace Třetí internacionály, druhá imperialistická válka, celosvětové rozšíření a následné posílení kapitalismu, ovšem to jen dokresluje momentální triumf kapitálu, a to až v myšlení jeho „hrobařů“. Tento triumf, který zdaleka nezajistil věčnost režimu, ve skutečnosti připravuje, jelikož jej brzdí, nejsilnější revoluční výbuch v dějinách.

Rozvoj strany se nemůže řídit formálními pravidly, kterých se pod označením „demokratický centralismus“ dožadovala řada antistalinských opozičních subjektů a které se zakládají na přesvědčení, že správná orientace strany závisí na svobodném projevu myšlení a vůle proletářské „základny“ a na respektování demokratických zásad a pravidel hlasování při obsazování vedoucích funkcí na různých úrovních. Jakkoli nepopíráme, že potlačování opozice a procedurální nesrovnalosti skutečně sloužily k likvidaci revoluční komunistické tradice v Rusku i ve světě, naše strana tuto likvidaci ve své podstatě definuje a vždy definovala jakožto likvidaci programu a taktiky, které by případný návrat ke zdravým organizačním normám, jenž požadovali trockisté, nebyl beztak sto zamezit. Analogicky se do budoucna spíše než na stanovy, které vyžadují široké a pravidelné využívání většinového mechanismu, spoléháme na vymezení bez nejednoznačnosti a bez kompromisů cílů a prostředků revolučního boje. Buď se straně podaří vybrat z vlastních řad jedince, kteří jsou evidentně schopni bez zaváhání aplikovat její „věrouku“, nebo je nutno zpochybnit samotnou její existenci. V každém případě je to právě tento výběr, který je třeba uvézt v život, nikoliv naplňovat nějaký libovolný model vnitřního fungování. Takový je obsah slovního spojení organický centralismus, který náš proud v minulosti a dnešní strana vždy stavěla a staví proti zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuje jediný skutečně podstatný prvek, kterým je ctění nikoli většiny, ale programu; nikoli individuálního názoru, ale historické a teoretické tradice hnutí. Tomuto pojetí odpovídá vnitřní struktura, kterou by zapřísáhlí zastánci individuálních či kolektivních svobod mohli označit za diktaturu výborů či dokonce jednotlivců, která však v podstatě realizuje podmínku, bez které nelze pomýšlet (lat. sine qua non) na přetrvání strany jakožto revolučního organismu: je jí diktatura principů. Je-li tento stav uskutečňován, pak je disciplinace základny vůči rozhodnutím centra dosahována s minimem třenic, zatímco skutečná diktatura jednotlivců se stává nezbytnou, jakmile se taktika strany vymaňuje z uznávané působnosti programu, což vyvolává pnutí a střety, které je možné řešit pouze na základě disciplinárních opatření, jak se tomu stalo v Internacionále ještě před Stalinovým vítězstvím.

Dějinný vývoj třídní strany se projevuje, ať už probíhá v jakékoli epoše, „přesunem předvoje proletariátu z terénu živelně vznikajících hnutí vyvolaných dílčími a skupinovými zájmy na terén všeobecné proletářské akce“. Takovému stavu napomáhá nikoliv odmítnutí těchto elementárních hnutí, ale naopak zapojení orgánu strany, byť jen zárodečného, do fyzických bojů proletariátu. Práce ideologické propagandy a snah získávat nové stoupence, která přirozeně následuje po fázi ideologického vyjasnění uvnitř samotného nitra strany, nelze tudíž oddělit od intervencí do hnutí prosazujících své požadavky, která, aniž bychom kdy přisuzovali odborovým „výdobytkům“ význam samoúčelného cíle, se řídí dvěma zájmy: učinit z těchto hnutí prostředek k nabytí zkušeností a průpravy nepostradatelných pro skutečnou revoluční přípravu a to prostřednictvím nemilosrdné kritiky prognóz budoucího vývoje, postulátů a způsobů jednání třídně kolaborantských odborů a stran, které tyto hnutí ovládají; a v pokročilejších fázích uskutečňovat jejich sjednocení a dosáhnout jejich revolučního překonání v živoucí praxi tím, že budou dotlačeny k jejich plnému a úplnému uskutečnění.

Byť je pravda, že dnes se všechny problémy týkající se vývoje strany projevují v historickém rámci dosud nevídané ideologické a praktické krize mezinárodního socialistického hnutí, přesto minulé zkušenosti postačují ke stanovení jedné zákonitosti: znovuobnovení ofenzivní síly pracující třídy nemůže být výsledkem jakéhosi přezkoumání, zpřítomnění marxismu, a tím méně „stvoření“ údajné nové doktríny, ale může být pouze výsledkem obnovení původního programu, které proti odklonům Druhé internacionály zajistila bolševická strana a které proti odklonům Třetí internacionály zabezpečila italská marxistická levice ve všeobecně ještě horších podmínkách. Ať už jsou oblasti, v nichž je boj za komunismus předurčen k opětovnému zrození, jakékoliv, ať už nás od něj dělí jakákoliv doba, budoucí mezinárodní hnutí nemůže být ničím jiným než dějinným momentem počátku boje podporovaného tímto proudem, a je pravděpodobné, že i fyzicky v něm bude hrát rozhodující roli. Proto může mít znovuobnovení jakéhosi zárodku Internacionály v současné fázi pouze jedinou podobu: přilnutí k programu a činnosti Mezinárodní komunistické strany a vytvoření takových organizačních vazeb s ní, které budou odpovídat zásadě organického centralismu a budou prosty všech forem demokratismu.

Komunismus je pro dnešní společnost celosvětovou a absolutní naléhavou potřebou. Dříve či později proletářské masy se znovu vrhnou do útoků na pevnosti kapitalismu v obrovské revoluční vlně. Ke zničení těchto pevností, k vítězství proletariátu, může dojít pouze tehdy, pokud se tendence k obnovení třídní strany prohloubí a pronikne celým světem. Ustavení světové strany proletariátu: to je cíl všech, kdo chtějí vítězství komunistické revoluce, proti které již bojují semknuté síly buržoazní Internacionály.

V tomto článku je stručně, ale velmi jasně ukázáno, jak stalinismus překroutil marxismus až v samém jádru jeho učení a jak revoluční komunisté bojují proti takovému útoku na marxistickou teorii. Neustálá náprava teoretických bodů, které tvoří strukturu marxistické doktríny, obhajoba jejich neoddělitelných dialektických vazeb, představuje nejúčinnější protiútok. Nadto je to metoda, kterou od samého počátku používali sami Marx a Engels proti každé idealistické a kontrarevoluční doktríně, a Lenin, Trockij, Zinovjev, Kameněv a Bordiga pokaždé, když byl zpochybněn nebo překroucen některý základní aspekt marxistické teorie.

Ještě za Stalinova života se díky blízké přítomnosti velkého poryvu, kterým byla Říjnová revoluce a následným nesmiřitelným polemikám, které po ní následovaly, díky vzedmutí nových výrobních sil, které povstání osvobodilo, kvůli porážce komunistického hnutí v srdci Evropy, vyhlazení staré bolševické gardy stalinisty, udržovala při životě a nadále pokračovala polemika o socialismu v jednom státě; být pro nebo proti Stalinovi tehdy znamenalo být pro nebo proti teorii socialismu v jedné zemi, která ve Stalinovi našla svého nejpřesvědčenějšího zastánce. Diskurs, který následoval, měl, když už nic jiného, tu výhodu, že zkoumal argumenty ekonomické povahy a umožňoval nám, marxistům, vyhnout se kontaktu s idealistickou a existencialistickou frazeologií, kterou byl následně „obohacen“ slovník stran spojených s Moskvou.

Mnozí si pamatují článek nebohého ctihodného poslance Alicaty, který vyšel v l’Unità několik dní před jeho smrtí a v němž se slova „úzkost“, „volba“, „odpovědnost“ skvěle vyjímala v tom nejčistším existencialistickém smyslu; a nezapomněli ani na to, že jeden z důležitých nekrologů ctihodného Togliattiho pochází z pera Jeana Paula Sartra.

Nebudeme to my, marxisté, kdo dává do spojitosti s biologickým projevem života a smrti jednotlivce zrod impozantních dějinných událostí, které ovlivňují a určují život celého lidstva, a ochotně přenecháme našim oponentům úlohu vyvozovat obskurní závěry, které z takových bláznivých předpokladů vyplývají; zato se můžeme pokusit vyčíst z reality výrobních vztahů to, co zhoubný jazyk našich nepřátel ochotně mystifikuje a skrývá.

V roce 1952 vyšla v Itálii Stalinova brožura (Marxismus a problémy jazykovědy, pozn. překl.), která obsahovala články o jazykovědě otištěné v květnu 1950 u příležitosti otevřené diskuse s některými sovětskými občany. Naše strana se tímto pamfletem zabývala ve svém textu Dialogo coi morti (Dialog s mrtvými) před více než deseti lety a předpověděla, že bude „smeten ze svatostánku“, přestože filištínsky tvrdil, že mateřský jazyk není nadstavbou, ale spíše „základnou“ společnou mnoha lidem a určenou k tomu, aby zůstala povznesenou nad „měnícími se formami výroby a třídních vztahů“. Dokonce i dnes má tato kniha zásluhu na tom, že částečně sumarizuje teoretické chyby stalinismu, odhaluje jeho jasnou idealistickou podstatu, a představuje doznání, které vítáme.

Tak pravil Stalin

Dne 28. července 1950 Stalin napsal v polemice s jistým Cholopovem, který měl zjevně tu drzost, že nemyslel jako on a že citoval Marxe na podporu svých tezí:

„Obdržel jsem váš dopis. Pracovní zaneprázdnění poněkud zdrželo mou odpověď. Váš dopis mlčky vychází ze dvou předpokladů: z předpokladu, že je přípustné citovat dílo toho či onoho autora mimo historické období, o němž citát pojednává, a za druhé z předpokladu, že ten či onen závěr nebo formulace marxismu, odvozené jako výsledek studia jednoho z období historického vývoje, platí pro všechna období vývoje, a proto musí zůstat neměnné.

Musím říci, že obě tyto premisy jsou hluboce mylné. Několik příkladů.

1. Ve čtyřicátých letech minulého století, kdy ještě neexistoval monopolní kapitalismus, kdy se kapitalismus vyvíjel víceméně plynule po vzestupné linii, rozšiřoval se na nová území, která ještě neobsadil, a zákon nerovnoměrného vývoje ještě nemohl plně působit, dospěli Marx a Engels k závěru, že socialistická revoluce nemůže zvítězit v jedné konkrétní zemi, že může zvítězit pouze v důsledku společného úderu ve všech nebo ve většině civilizovaných zemí. Tento závěr se následně stal vůdčí zásadou všech marxistů.

Avšak na počátku dvacátého století, zejména v období první světové války, kdy bylo všem jasné, že předmonopolní kapitalismus se definitivně vyvinul v monopolní kapitalismus, kdy se z rozšiřujícího se kapitalismu stal kapitalismus odumírající, kdy válka odhalila nevyléčitelné slabiny celosvětové fronty imperialismu, a kdy zákon nerovnoměrného vývoje předurčil dozrávání proletářské revoluce v různých zemích v různém čase, Lenin, vycházeje z marxistické teorie, dospěl k závěru, že v nových podmínkách vývoje může socialistická revoluce velmi dobře zvítězit v jedné konkrétní zemi, že současné vítězství socialistické revoluce ve všech zemích nebo ve většině civilizovaných zemí je nemožné vzhledem k nerovnoměrnému dozrávání revoluce v těchto zemích, že stará Marxova a Engelsova formule již neodpovídá novým historickým podmínkám.“ (Stalin J. V., Marxism and Problems of Linguistics, Foreign Languages Publishing House, Moscow, 1954; překlad vlastní).

Až potud Stalinův projev; a se zájmem hned připouštíme, že jsme rádi, že z úst prosazovatele bucharinské teorie „socialismu v jedné zemi“ zaznělo přiznání, že Marx ani Engels nikdy nepřipouštěli, že by socialismus mohl zvítězit a trvat pouze v jedné zemi; ale musíme ihned dodat, že je absurdní přisuzovat Leninovi opačný závěr.

Stejně jako všichni sociální demokraté, stejně jako všichni reformisté, usiluje Stalin o „historizaci“ Marxových myšlenek, tj. o jejich svázání s určitým historickým obdobím, mimo které postrádají platnost a historickou rezonanci. Podle jeho vlastních slov je nesprávné domnívat se, že ta či ona formulace marxismu, k níž se dospělo studiem „jednoho z období historického vývoje“, jsou platné pro všechna období vývoje, „a proto musí zůstat neměnné“. Neuvědomuje si tak, že marxismus zabíjí tím, že ho připravuje o samotný předmět jeho bádání. Je-li pravda, že nikoli vědomí člověka určuje jeho společenské bytí, nýbrž společenské bytí určuje vědomí, pak následně platí, že studium výrobních vztahů je možné pouze pokud představují jedinou autentickou sílu schopnou určovat dějiny lidského rodu. Budeme-li se Stalinovým projevem řídit do písmene, nakonec připustíme, že Marx ani Engels nemohli předvídat celou dráhu vývoje kapitalismu jednoduše proto, že vždy existuje něco nového, nějaké cosi, něco nepředvídatelného, co způsobuje, že to, co se včera dalo nazvat správným, je dnes špatné.

Marx v druhé polovině 19. století nemohl předvídat, co se stane na počátku 20. století; chápal vývoj „předmonopolního“ kapitalismu, ale nedokázal pojmout celou dráhu vývoje monopolního kapitalismu; v podstatě mu unikl zákon nerovnoměrného vývoje ekonomik jednotlivých zemí!!!

Člověk až žasne před takovými argumenty, ale koneckonců, přečteme-li si přece jen některý ze sociologických spisů našich protivníků, zjistíme, že – ať už se jmenují Don Sturzo nebo Saragat, Mussolini nebo Stalin – nepřestávají vytrubovat stále stejnou písničku: marxisté jsou dogmatici, fanatičtí stoupenci této víry, kteří „formálně citují“ jisté texty, „aniž by brali v úvahu historické podmínky“, v nichž se zrodily. Až na to, že Stalin poté, co si to dovolil tvrdit, se současně prohlašuje za Marxova žáka a chová se jako kněz, který poté, co popřel pravdivost Písma, předstírá, že slouží mši, takže se člověk ocitá před někým, kdo sice celebruje, ale neví, co vlastně celebruje.

Tak pravil Marx

A přesto má Stalin v našich očích zásluhu na tom, že upozorňuje – i přes strašlivé falzifikace – na Marxovy, Engelsovy a Leninovy texty, čímž se odlišuje od svých kajícných následovníků, kteří pořádají debaty nad papežovým projevem, citují Sartra a Camuse, a žijí z univerzálních „tužeb“ a „inspirací“.

Ve které knize Marx popřel (ponechme stranou pohádku, že pominul monopolní kapitalismus) možnost uskutečnění socialismu v jedné zemi? Na takovou otázku lze odpovědět jen jedním způsobem. Marx takovou možnost popíral v celém svém díle. Přesto bychom zde rádi citovali jen několik pasáží z Německé ideologie, už proto, že byly v Itálii doprovázeny poznámkou z pera na stalinistickou „komunistickou“ stranu napojených editorů nakladatelství Editori Riuniti, a ta má pro nás mimořádný význam.

Ve druhé kapitole tohoto zmíněného díla, přesněji v odstavci nazvaném „Dějiny“, se Marx a Engels zabývají problémem odcizení.

„Toto ‚odcizení‘, abychom stále mluvili řečí srozumitelnou filosofům, může být ovšem zrušeno jen za dvou praktických předpokladů. Musí se stát ‚nesnesitelnou‘ silou, tj. silou, proti které se lidé vzbouří; k tomu je třeba, aby z velké většiny lidstva udělalo masu lidí úplně ‚nemajetných‘, a zároveň je dostalo do rozporu s existujícím světem bohatství a vzdělání; to obojí předpokládá veliké zvýšení výrobní síly, vysoký stupeň jejího rozvoje — a za druhé je tento rozvoj výrobních sil (jímž je zároveň už dána empirická existence lidí ve světodějném, a ne už jen lokálním měřítku) naprosto nutným praktickým předpokladem i proto, že bez něho by se všeobecně rozšířil jen nedostatek, musel by tedy s nouzí zase začít i boj o to, čeho je nevyhnutelně zapotřebí k životu, a celé to staré svinstvo by muselo začít znovu, a dále proto, že jen na tomto universálním rozvoji výrobních sil jsou založeny universální styky mezi lidmi; proto tento rozvoj výrobních sil vede jednak k tomu, že u všech národů zároveň vzniká ‚nemajetná‘ masa (všeobecná konkurence), že každý z těchto národů se stává závislým na převratech druhých národů, a že konečně místo lokálních individuí vznikají světodějná individua, empiricky universální individua. Bez toho by 1. komunismus mohl existovat jen jako lokální jev, 2. síly styků by se nemohly vyvinout v síly universální, tedy nesnesitelné, nepřestaly by to být ‚okolnosti‘ úzkého okruhu, opředené pověrami, a 3. každé rozšíření styků by lokální komunismus smetlo. Komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů provedený ‚naráz‘ a současně, což předpokládá universální rozvoj výrobní síly a světové styky, souvisící s tímto rozvojem.“ (Marx K., Engels B., Německá ideologie, SNPL, Praha, 1958)

Zde končí úryvek z Marxova a Engelsova díla. Z ní je možné vyčíst několik vůdčích myšlenek nesmírného významu. Pro oba autory znamená rozvoj výrobních sil přenesení životní zkušenosti a existence lidí z lokální úrovně do širšího kontextu celosvětových dějin. Bez něj by se mohla zevšeobecňovat jen bída, a tak by nouze předznamenala návrat k vykořisťování a třídnímu rozdělení. S nárůstem výrobních možností navíc vzniká v životě různých národů vzájemná závislost takovým způsobem, že každý z těchto národů se stává závislým na převratech druhých národů. Bez rozvoje výrobních sil by komunismus mohl existovat pouze na místní úrovni, ale jeho existence by byla nejistá, protože rozvoj mezinárodních ekonomických vztahů by jej nakonec zadusil.

Přejít od těchto závěrů k úvahám o tom, co se stalo v Sovětském svazu, se nabízí vcelku přirozeně. I tam se ukázalo, že mezinárodní faktory směny si vynucují svůj rozhodující vliv mnohem „fanatičtěji“, než Stalin doufal, a vedly tak k plnému zavedení kapitalismu. Marx a s ním Engels konstatují, že komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů provedený „naráz“; po padesáti letech nemá Říjen v srdci Evropy a ve zbývajících „civilizovaných“ zemích pokračování a sovětský dělník se stejně jako jeho soudruh z carské éry „neprosazuje v práci, necítí se naplněný, ale nešťastný, nevyvíjí žádnou svobodnou fyzickou a duchovní energii, ale umrtvuje své tělo a ničí svého ducha“ (Marx). Stručně řečeno, nadále je vykořisťovaným člověkem, otrokem kapitálu a mezd: „celé to staré svinstvo“ musí začít znovu.

A dostáváme se k Leninovi

No, na obdivuhodný Marxův záblesk navazuje komentátor stalinistické „komunistické“ strany následující poznámkou: „Závěr, že vítězství proletářské revoluce je možné jen současně v pokročilých kapitalistických zemích, a že je tedy nemožné, aby revoluce zvítězila jen v jediné zemi, nejúplněji zformuloval Engels v práci ‚Zásady komunismu‘ (1847). (…) V. I. Lenin [došel] k novému závěru. (…) …na základě nerovnoměrného ekonomického a politického vývoje kapitalismu (…) [t]ento nový závěr zformuloval Lenin poprvé v článku ‚O hesle Spojených států evropských‘ (1915)“. A tak se pěkně odpovědnost za teorii socialismu v jedné zemi přenáší na… Nikolaje Lenina, který zemřel 21. 1. 1924, více než dva roky před zlomovým rokem 1926. Jak jsme psali v Dialogu s mrtvými, byli to Bucharin a Stalin, kdo měl historický úkol podpořit sebevražednou hypotézu, že udržením pasivity mezinárodního proletariátu a aktivity kapitalistických států „je možné v Rusku při zachování moci uskutečnit přeměnu ekonomiky v socialistický systém“. Trockij, Zinovjev a Kameněv v návaznosti na Marxe a Lenina tvrdili, že je-li pravda, že se kapitalismus ve světě vyvíjí různým tempem, je stejně tak pravda, že politická a revoluční síla proletariátu se musí vyvíjet podobně. Z tohoto důvodu může dojít k dobytí moci, ale ne (všimněte si!) k realizaci komunismu, i v jediné zemi, a to navíc v zemi málo rozvinuté. Takový faktor – tj. přítomnost států ve světě, v nichž proletariát dobyl moc – urychluje revoluční boj v ostatních a vytváří možnost obranných a útočných zásahů proletářských zemí ve prospěch zemí, které se v rozhodující fázi boje bouří.

Když však mezinárodní třídní boj prochází obdobím stagnace, mohou jednotlivé státy, v nichž proletariát zvítězil, podnikat pouze kroky, které jim ekonomický vývoj umožňuje „směrem“ k socialismu. Pokud by se jednalo o vysoce vyspělé země, vypukla by světová občanská a státní válka dříve, než by došlo k úplné ekonomické transformaci systému socialistickým směrem (což není v doktríně nemožné). V případě země, jako je Rusko, která se právě vymanila z úžin odumírajícího feudalismu, však proletářské vítězství nemohlo udělat nic jiného, než položit základy socialismu tím, že přistoupilo k rychlé industrializaci regionů a svůj program definovalo jako očekávání a podporu revoluce v zahraničí a jako ekonomické budování státního obchodního kapitalismu doma, s plným vědomím, že občanská válka a válka mezi státy v celosvětovém měřítku nikdy nepřestane být nadosah.

Bez světové revoluce byl a je socialismus v Rusku nemožný.

Takto nebo podobně psala naše strana před více než deseti lety a dnes stejně jako včera opakuje své stanovisko, které nejprve vyhlásili Marx a Engels a poté Lenin, Trockij, Zinovjev, Kameněv a další. Přesto se najdou tací, kteří se odvažují přisuzovat Leninovi zcela opačné názory; „urážka“ je vážná a zavazuje nás k podrobné analýze.

O heslu Spojených států evropských je Leninův článek, který vyšel v časopise Sozial-Demokrat 23. srpna 1915 v návaznosti na konferenci konanou v Bernu od 27. února do 4. března, jíž se Lenin sám zúčastnil a na níž přednesl zprávu o klíčovém bodu programu týkajícím se války a úkolů strany. V něm autor poté, co konstatoval, že zahraniční sekce strany se usnesly odložit diskusi o hesle „Spojené státy evropské“ do doby, než tisk rozpracuje ekonomickou stránku otázky, poznamenal, že „[m]ít námitky proti tomuto pojetí otázky jedině* z hlediska* politického významu tohoto hesla – na příklad z hlediska, že zastírá heslo socialistické revoluce nebo je zatlačuje do pozadí atd., je naprosto nesprávné. Politické přeměny opravdu demokratické, tím spíše pak politické revoluce nemohou nikdy, za žádných okolností, zastřít heslo socialistické revoluce, ani je zatlačit do pozadí.“ (Lenin V. I., Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha, 1950) A pokračoval: „Je-li však heslo republikánských Spojených států evropských, uvedené ve spojitost s revolučním svržením tří nejreakčnějších evropských monarchií s ruskou v čele, naprosto nesporné jako politické heslo, zbývá ještě velmi důležitá otázka, jaký je hospodářský obsah a význam tohoto hesla. Z hlediska ekonomických podmínek imperialismu, t. j. vývozu kapitálu a rozdělení světa mezi ‚pokročilé‘ a ‚civilisované‘ koloniální mocnosti, jsou Spojené státy evropské za kapitalismu buď *nemožné, nebo reakční*.“ (Tamtéž)

Lenin v podstatě opakuje, že ani transformace, ani demokratické politické revoluce nemohou zastřít heslo socialistické revoluce, a dodává, že jestliže z politického hlediska může sjednocení Evropy znamenat pozitivní událost svržení nejreakčnějších monarchií, z ekonomického hlediska může být jen nemožným nebo otevřeně reakčním jevem. Proto poznamenává:

„Kapitál se stal mezinárodním a monopolistickým. Svět je rozdělen mezi hrstku velmocí, t. j. států, které tyjí z velkorysého olupování a utiskování národů.“ (Tamtéž) Dále Lenin zdůrazňuje skutečné důvody imperialismu a píše: „Kromě toho Anglie, Francie a Německo umístily v cizině nejméně 70 miliard rublů kapitálu. Výběrčími ‚zákonitého‘ důchodu z této pěkné sumičky – důchodu, převyšujícího tři miliardy rublů ročně – jsou zde výbory milionářů jednotlivých zemí, zvané vládami, disponujícím vojskem a válečným loďstvem a ‚umisťující‘ v koloniích a polokoloniích synky a protěžence ‚panů miliardářů‘ na funkce místokrálů, konzulů, velvyslanců, všemožných vysokých úředníků, páterů a jiných pijavic.“ (Tamtéž)

Těmito slovy Lenin pouze předestírá marxistickou tezi, kterou o rok později vyloží v Imperialismu; dále poznamenává, že „za kapitalismu je jiná organizace nemožná. Že by se velmoci vzdaly kolonií, ‚sfér vlivu‘ a vývozu kapitálu? Myslet na něco takového by znamenalo sklesnout na úroveň kněžoura, jenž každé neděle káže bohatým o vznešenosti křesťanství a radí jim, aby dávali dárky chudým… nu, ne-li už několik miliard, tož alespoň několik set rublů ročně“. (Tamtéž)

V této chvíli se v myšlenkách vracíme k našim místním stoupencům stalinistické Italské „komunistické“ strany a jejich bratrům roztroušeným po celém světě, kteří jako mnozí kněžouři kážou odříkání a pacifismus různým kapitalistickým mocnostem a vzápětí se nazývají stoupenci nikoli papeže, ale Marxe a Lenina. Od nich se však Lenin stále odlišuje tím, že píše:

„Spojené státy evropské se za kapitalismu rovnají paktu k rozdělení kolonií. Avšak za kapitalismu je nemožná jiná základna, jiná zásada dělení než síla. (…) Propagovat ‚spravedlivé‘ rozdělení důchodů na této základně je proudhonismus, tupohlavost maloměšťáka a šosáka.“ (Tamtéž) A naše myšlenky se se znepokojivou monotónností vracejí k těmto stoupencům Italské „komunistické“ strany, kteří žadoní, aby se v Itálii zisky a akumulace kapitálu utvářely tak, aby přinášely větší prospěch společnosti a menší soukromým osobám!

Podle Lenina jsou Spojené státy evropské možné, ale proč? „Jsou možné ovšem dočasné úmluvy mezi kapitalisty a mezi mocnostmi. V tomto smyslu jsou možné také Spojené státy evropské jako pakt* evropských* kapitalistů… o čem? Jedině o tom, jak by společně potlačovali socialismus v Evropě…“ (Tamtéž)

Ironií osudu je, že právě v těchto dnech (viz l’Unità z 6. 7. 1968) vyzývá delegace KSSS v Itálii „všechny evropské vlády k účasti na celoevropské konferenci, z níž by mohly vzejít návrhy na přeměnu Evropy v kontinent trvalého míru a spolupráce národů“. Hned dvě rouhání: 1) prosazování Panevropy s kapitalistickými zeměmi (řekli bychom: mezi kapitalistickými zeměmi, protože SSSR je jí rovněž; ale nechme protivníkovi jeho zbraň, abychom ní proti němu bojovali); 2) připouštění a hlásání možnosti míru, navíc trvalého, dokud bude zachován kapitalistický režim. A oni si říkají… leninisté!

V jakém smyslu jsou tedy marxisté pro „sjednocení (…) národů“? Lenin odpovídá znovu:

„Spojené státy světové (a nikoli evropské) jsou tou státní formou sjednocení a svobody národů, kterou uvádíme ve spojitost se socialismem – dokud úplné vítězství komunismu nezpůsobí, že nadobro zmizí každý, tedy i demokratický stát. Jako samostatné heslo bylo by však heslo Spojených států světových sotva správné, za prvé proto, jelikož splývá v jedno se socialismem, a za druhé proto, jelikož by mohlo vést k nesprávnému názoru, že vítězství socialismu v jedné zemi je nemožné, a k nesprávnému chápání poměrů takové země k zemím ostatním.“ (Tamtéž)

Podmínky socialismu

Konečně jsou tu dlouho očekávaná slova, ale co znamenají? Lenin to vysvětluje jasně: Státní formu svazku a svobody národů představují sjednocené státy světa (a nejen evropské!); je však nemyslitelná mimo socialistický režim, tedy režim, který je předstupněm komunismu a zániku jakéhokoli státu. Materiální podmínky pro nastolení socialistického režimu jsou nyní – jak později říká Lenin – pouze v kapitalistických zemích (a Rusko jí nebylo). V nich je možné nejen politické vítězství v podobě převzetí moci proletariátem, ale také zahájení ekonomické transformace v socialistickém smyslu, ale ještě ne ve smyslu komunistickém.

Na druhé straně Lenin vymezuje vztahy, které musí země, v níž politicky zvítězila socialistická revoluce, navázat s ostatními: „Nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje je absolutním zákonem kapitalismu. Z toho vyplývá, že je možné vítězství socialismu nejdříve v několika málo zemích nebo dokonce v jedné odděleně vztaté kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země, po vyvlastnění kapitalistů a zorganisování socialistické výroby ve své zemi, postavil by se proti ostatnímu kapitalistickému světu, získaje na svou stranu utlačované třídy jiných zemí, rozněcuje u nich povstání proti kapitalistům a vystupuje v případě nutnosti dokonce brannou mocí proti vykořisťovatelským třídám a jejich státům. (…) Odstranění tříd je nemožné bez diktatury utiskované třídy, proletariátu. Svobodné sjednocení národů na podkladě socialismu je nemožné bez více či méně delšího úporného boje mezi socialistických republik se státy opozdilými“ (Tamtéž) (tj. kapitalistickými).

Není třeba mnoho, abychom si všimli, že mezi Leninovými postojemi, které jsou v naprostém souladu s těmi Marxe a Engelse, a politikou stalinismu zeje propast.

Především bylo v Rusku možné socialistické politické vítězství, ale nikoli organizace, byť zárodečná, socialistické ekonomiky (v letech 1914–1915, stejně jako v době NEPu, Lenin pro ruskou oblast označuje za úkol „dotáhnout buržoazní revoluci do konce“); za druhé, Lenin hlásá a káže útok vítězné socialistické země (byť jen na politické úrovni) „proti ostatnímu kapitalistickému světu“; Stalin naproti tomu bude hlásat nejprve dohodu, později mírové soužití pro tentýž svět, pro Rusko a pro všechny země.

Lenin byl a zůstává jedním z nejortodoxnějších Marxových žáků. Mezi ním a mistrem není rozpor v učení; on i mistr popírají možnost, že by komunismus mohl vzniknout v jediné zemi; ani on, ani mistr nepopírají, že socialistická revoluce může začít nejprve ve skupině národů nebo dokonce v jediném státě: politicky všude, ekonomicky v kapitalistických státech. Přechod ke komunismu pak znamená likvidaci států. Na druhou stranu Stalin i zde uvažuje zcela jinak. Ve své Zprávě o činnosti ÚV pro XVIII. sjezd VKS(b) poté, co povrchně definoval sovětský stát jako „zcela nový“ (Stalin J. V., Report on the Work of the Central Committee to the Eighteenth Congress of the C.P.S.U.(B.), 10. březen 1939, in J. V. Stalin, Works, Vol. 14, 1934–1940, Red Star Press Ltd., London, 1978; překlad vlastní), našel odvahu napsat: „Tím se však vývoj nemůže zastavit. Jdeme dál, směrem ke komunismu. Setrvá náš stát také v období komunismu? Ano, setrvá, pokud nebude zlikvidováno kapitalistické obklíčení [pak ale nelze mluvit o ‚komunismu‘ , pozn. red.] a pokud nezmizí nebezpečí zahraničního vojenského útoku. Samozřejmě, že se formy našeho státu budou opět měnit v souladu se změnou situace doma i v zahraničí. Ne, nesetrvá a bude odumírat, pokud bude kapitalistické obklíčení zlikvidováno a na jeho místo nastoupí obklíčení socialistické.“ (Tamtéž)

Nyní se konečně věci jeví jasně: poprvé v dějinách samozvané marxistické literatury připustil spisovatel možnost vzniku a pokračování komunismu v jediné, navíc ekonomicky zaostalé zemi a pokračování státu v ní; a tento spisovatel se jmenuje Josif Stalin. Z toho vyplývá, že když naši odpůrci hovoří o marxismu-leninismu, nečiní tak proto, aby poukázali na dokonalou shodu dvou historicko-ekonomických analýz, ale aby pokrytecky označili Lenina za jakéhosi reformátora či aktualizátora marxismu. Říci „marxismus-leninismus“ pro ně není totéž jako říci „marxismus=marxismus“, protože pro ně tento výraz znamená marxismus plus něco nového. Tato nová věc však nepřichází od Lenina, ale od Stalina, a zahrnuje úplné převrácení Marxovy teorie. Marx ve své XI. tezi o Feuerbachovi napsal: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Stalin a jeho následovníci a pokračovatelé si ji vykládají každý den jinak a nyní se rozhodli, že ji nebudou měnit po omnia saecula saeculorum (všechny věky věků). Vlastními ústy hovoří o potřebách zachování ruského kapitalistického státu, nikoli o potřebách boje a vítězství proletářské revoluce.

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

Před více než padesáti lety přinesla říjnová revoluce, která smetla všechny lži a všechny instituce zastupitelské demokracie, jasné historické potvrzení marxistické teze, podle níž se vykořisťovaná třída, proletariát, nemůže osvobodit postupně se vyvíjející, mírumilovnou reformou kapitalistického režimu, ale pouze jeho svržením revolučním násilím; že stát se nedobývá zevnitř, ale že je zničen, aby na jeho troskách byla zbudována proletářská diktatura, která odepře veškerou politickou svobodu poražené vykořisťující třídě; že demokracie, kterou buržoové představují jako systém vedení státu nad všemi třídami a který má prostřednictvím „občanské“ vůle založené na počítání jednotlivých rozumů zajistit postupné odstraňování politických a společenských konfliktů a mírové soužití mezi rovnocennými „občany“ a mezi „svobodnými“ státy – tudíž také odstranění válek, je ve skutečnosti mechanismus, kterým vládnoucí třída uplatňuje svůj nekompromisní monopol moci a který ukolébává ovládanou třídu iluzí, že nikoli ozbrojená síla, ale bezbranná volební urna jí umožní převrátit pyramidu, pod jejíž váhou sténá, zašlápnuta do země, více než sto let.

„Jednou za několik let rozhodovat, který člen panující třídy bude v parlamentě potlačovat a deptat lid – v tom tkví skutečná podstata buržoazního parlamentarismu NEJEN V PARLAMENTNĚ KONSTITUČNÍCH MONARCHIÍCH, NÝBRŽ I V NEJDEMOKRATIČTĚJŠÍCH REPUBLIKÁCH,“¹ řekl tehdy Lenin, aby připomněl proletariátu, jak falešné je tvrzení demokracie, že zaručí rovnost všech před volební urnou stejně jako před zákonem, když pouhá jedna třída, která se dostala k moci zničením feudálního a autokratického státu revolučním násilím, má ve svém držení výrobní prostředky a s nimi i produkty práce druhých, a hájí tento svůj monopol krutým represivním aparátem (policie, armáda, soudnictví) a všemi, od nejhrubších až po ty nejuhlazenější, prostředky ideologického zastrašování a výchovy, pokryteckého přesvědčování a falešného nalévání vzdělanosti do hlav (škola, kostel, tisk, nyní rozhlas a televize). A dodal: „Všemohoucnost ‚bohatství‘ je za demokratické republiky bezpečnější proto, že není závislá na špatné politické slupce kapitalismu. Demokratická republika je nejlepší možnou politickou slupkou kapitalismu, a proto když se kapitál zmocní (…) této nejlepší slupky, zakládá svou moc tak spolehlivě a tak bezpečně, že V BURŽOAZNÍ DEMOKRATICKÉ REPUBLICE NEOTŘESE TOUTO MOCÍ ŽÁDNÉ VYSTŘÍDÁNÍ OSOB, INSTITUCÍ NEBO STRAN.“² Nejenže bylo popřeno, že demokracie představuje pro dělnickou třídu prostředek k osvobození, ale bylo také prohlášeno, že demokracie je ten NEJBEZPEČNĚJŠÍ způsob, jak ji udržet podrobenou.

V tezích o parlamentarismu, které byly schváleny na druhém kongresu Komunistické internacionály v roce 1920, diktovala internacionála všem stranám, které tvořily její sekce, nikoli na jeden rok, ale na celé historické období od Rudého října do světového vítězství revolučního proletariátu, motto vyryté velice ostře krví statisíců militantních dělníků padlých na frontě třídní války proti buržoazii: „(…) KOMUNISMUS POPÍRÁ PARLAMENTARISMUS JAKO FORMU BUDOUCÍ SPOLEČNOSTI. POPÍRÁ JEJ JAKOŽTO FORMU TŘÍDNÍ DIKTATURY PROLETARIÁTU. POPÍRÁ MOŽNOST TRVALÉHO DOBYTÍ PARLAMENTŮ; JEHO CÍLEM JE ZNIČENÍ PARLAMENTARISMU. PROTO LZE HOVOŘIT POUZE O VYUŽITÍ BURŽOAZNÍCH STÁTNÍCH INSTITUCÍ ZA ÚČELEM JEJICH ZNIČENÍ!“³

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

Velké bolševické ponaučení bylo od té doby pošlapáváno a tisíckrát odmítnuto stranami, které se stále nestydatě honosí ve svém názvech jako komunistické. Nejenže pro ně již parlament nemá být zničen, je třeba jej držet při životě pro případ, že by někdy padl vaší silou, a bude-li to nezbytné, tak i při vašem krveprolévání. Demokracie pro ně již není jen lží, která má být odsouzena a rozprášena, ale je „dobrem“, ke kterému je třeba se přihlásit a které je třeba bránit. Nejenže už pro ně neplatí, že režimem vašeho vykořisťování „v buržoazní demokratické republice“ (jako v buržoazní konstituční monarchii) „neotřese touto mocí žádné vystřídání osob, institucí nebo stran“, ale naopak vše lze změnit. Cesta, po které chtějí abychom šli, již není cestou revolučního dobytí moci, ale cestou reformistického postupného poklidného vývoje; není již tou stěžejní, jedinou a celosvětovou cestou, cestou proletářské diktatury, ale cestou „národní“, vlasteneckou a zpátečnickou, je padnutím na kolena před pozlaceným Montecitorijským palácem⁴, ústavou posvěcenou kněžími a bráněnou žoldáky kapitálu, zákony, které byly stvořeny k ochraně posvátného a nedotknutelného majetku vykořisťovatelů.

Ale nepříjemná fakta, každodenní realita kapitalistické společnosti, vám má připomenout, že každá údajná „nová cesta“, jak dosáhnout jasného cíle komunismu, aniž by šla skrze revoluci jediné třídy – té vaší - a její celosvětovou diktaturu, každý návrat k demokratickým iluzím maskovaným jako krok vpřed, je cynickou lží rozšiřovanou mezi vámi, aby vládnoucí buržoazní režim odvrátil nebezpečí vaší oprávněné vzpoury. Tato fakta vám sdělují, že vláda demokracie nastolená druhým světovým, takzvaným antifašistickým, hromadným zabíjením, nejenže nedokázala ukončit války, ale uvedla do chodu jejich nekonečnou novou řadu; nejenže nezničila fašismus, ale byla rovněž svědkem nadutosti USA jako fašistického policajta ovládajícího všechny země; nejenže nezměnila vaše postavení jakožto prodejců pracovní síly, ale učinila ho ještě horší pod otroctvím zběsilého zintenzivněného výrobního tempa; nejenže neučinila represivní aparát vládnoucí třídy méně tyranský, naopak jej stonásobně posílila koncentrací celého soukolí do mocného policejního a vojenského mechanismu zastrašování a útlaku; nejenže nezmenšila propast mezi kolonizovanými zeměmi a imperialistickými metropolemi, ale za kouřovou clonou čistě politické nezávislosti a jejími odpovídajícími demokratickými institucemi ji ještě prohloubila. Tato fakta vypovídají o tom, že CESTOU DEMOKRACIE NELZE NIC ZMĚNIT.

Miliony mrtvých ve světové „antifašistické“ válce, miliardy hlasovacích lístků periodicky vkládaných do volebních uren v poválečném demokratickém období. Avšak strašák nejistého živobytí a práce klepe u vašich dveří stejně jako dřív; ale abyste mohli žít pod hvězdnou oblohou demokracie tak jako fašismu, musíte pošlapat tento téměř starobylý výdobytek 8hodinového pracovního dne tím, že pracujete přesčasy a honíte se za iluzí úkolové mzdy práce a prémií; pokusíte-li se ale zacloumat těmito okovy a odlehčit od jejich tíhy, budete čelit připraveným policejním obuškům jakožto státní instituci a tankům; avšak od Koreje po Kubu, od Alžírska po Kongo, přes Střední východ po Vietnam jste viděli a uvidíte v hromadném zabíjení našich bratrů ohlašující se neblahé znamení nového světového krveprolití. Jakou přítrž tomu všemu učinily hlasovací lístky, dialogy, petice, protestní pochody – tyto nespočetné pozlátka demokracie? Či nebylo toto vše možné právě kvůli iluzi, že tato pozlátka jiných jsou vaše zbraně?

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

V tomto padesátiletém období kapitalismus tragicky ukázal – v čem má marxismus již více než století jasno – že může přežít pouze vrháním lidstva do násilných krizí a periodických krvavých válek. Dějiny během té doby rovněž vyřešily problém marxistických revolucionářů ohledně taktiky z roku 1920: Zda využít opovrhovanou a zdiskreditovanou parlamentní tribunu – jak navrhovali bolševici ve své neochvějné revoluční vášni a ve své nenávisti k demokratickým lžím formulováním ústředního bodu parlamentarismu, který by byl pouze REVOLUČNÍ – jako hlásnou troubu vypouštějící směrem k bojujícím masám vně jejich šedivých hradeb volání „Pryč s parlamentem!“? – Anebo jak kontrovala komunistická levice, jejíž věrným pokračovatelem je naše strana, postavit do protikladu k nevyléčitelnému volebnímu hlasování a parlamentarismu reformistické sociální demokracie a jejím demokratickým iluzím zakořeněným v dělnické třídě v zemích, které po jedno století podléhají buržoaznímu režimu, radikální odpověď volební a parlamentní abstence, aby se nasměrovaly veškeré síly k materiální a vědomé přípravě proletariátu na revoluci? Revoluci, ve které je sice snazší „pokračovat (…) a dovést ji do konce“ – jak řekl Lenin – avšak „zahájit socialistickou revoluci“ v zemích s kapitalismem nejen zralým, ale které jsou jím zcela skrz naskrz pohlcené, „je těžší“. Na podkladě báječných bolševických bojovníků Rudého října, kterým žádné demokratické rozpaky a žádné zákonné stereotypy nezabránily – k jejich slávě – v rozehnání ústavodárného shromáždění puškami námořníků z Kronštadtu a dělníků z putilovských závodů, a kteří by nikdy nekázali proletářům jiných zemí jednat v rozhodujícím okamžiku jinak, jsme pozorovali, že na Západě, který byl sužován parlamentarismem, buď probíhaly revoluční přípravy tím, že byla vytvořena nepřekonatelná hranice mezi komunismem a demokracií, mezi násilným dobytím moci a mírumilovnou soutěží prostřednictvím volebních uren, anebo byly v orgiích volebních příprav promrhány síly, které bylo naléhavě nutné seřadit na poli ozbrojeného boje mezi třídami. Všimli jsme si, že parlamentní režimy na tomto shnilém Západě jsou jako tekuté písky, na které vstoupíte s přesvědčením, potom co jste na ně hodili kámen, že vyjdete bez úhony, a namísto toho se kousek po kousku celí potápíte; a že mladičké strany, které se před nedávnem odštěpily od zkažené sociálně demokratické matky, nikdy nedokázaly zcela přestřihnout pupeční šňůru, pomocí které byly dosud spojené s tradicemi zákonnosti a parlamentarismu, jestliže nehodily přes palubu i poslední pozůstatky elektoralismu a přítěž v podobě tisíců uchazečů o poslanecký průkaz; tento balast stále vysvítá zpoza formálního zaštiťování se vstupem do parlamentu s cílem rozehnat jej.

Odpověď dějin smutně potvrdila naše obavy, že do parlamentu se vstupuje a zůstává se v něm; horší je, že pro zachování parlamentu, jeho zákonů a státu, jehož je stále více podrobeným soukolím, se zanedbávají nejvíce naléhavé potřeby revoluce. Neúprosně jsou zanechávány v dějinách třídního boje tyto stopy: buď se jde jednou cestou, nebo druhou – buď revoluční příprava, anebo příprava volební! Dále, potupný konec stran, které se v roce 1920 vrhly s křikem „válka, nebo smrt“ proti buržoazii a všem jejím institucím – uvnitř kterých nejprve vykořisťující třída postavila parlament na svou obranu –, stran, které se dnes brodí bahnem toho nejservilnějšího parlamentarismu, vlastenectví a zákonnosti. Konec samotné Komunistické internacionály, nejprve strašlivě překroucené, poté zničené stalinismem. A Rusko, které se řítí se svou izolací z revolučního a světového vrcholu Rudého října do bahna významné národní a buržoazní mocnosti, které již nepovzbuzuje dělnické masy světa stát pod praporem proletářské revoluce a internacionalismu, nýbrž se vehementně dovolává u buržoazie a maloburžoazie DEMOKRACIE A OBCHODU. Přežití nejzuřivějšího vykořisťovatelského systému v dějinách, třebaže existovaly všechny materiální podmínky pro jeho zničení, jen kdyby samotný obrovský proletariát neakceptoval „pravidla hry“ uložené jeho protivníkem a místo ohánění se neškodnými papírovými volebními lístky by mu býval zasadil strašlivou ránu. Varování, že od demokracie – tohoto fašismu v šatu gentlemana – a jeho parlamentu může proletariát čekat jen zachování cynicky pozlaceného otroctví.

PROLETÁŘI! SOUDRUZI!

Nejsme jediní, kdo vám dnes říká: Otočte se zády k šaškárně voleb a hlasovacích lístků! Existují lidé, kteří vám to říkají, protože ještě nemají sílu účastnit se voleb, ale jsou připraveni tak učinit ZÍTRA ve jménu „nové a lepší demokracie“ (!); jsou tu i ti, kteří vám to říkají, aby vás povzbudili k dalšímu mírumilovnému „protestu“ proti režimu černoprdelníků a jejich ubohých nohsledů zatímco sní o tom, že je v tom stejném sídle moci nahradí „čestnější“ nohsledové a ti s „důstojnějšími“ zadnicemi; a jsou tu i ti, kteří vám to říkají ze znechucení nejen z parlamentních a vládních stran, ale z každé organizované politické formy JAKÉKOLI strany.

Pro nás, kteří se již padesát let zdržují volební účasti, má samotná volební abstence smysl a význam pouze proto, že vyjadřuje ve vás, pracujících, vědomí potřeby revoluce a proletářské diktatury, aby se tak světu otevřely dveře komunismu – který je buď celosvětový, nebo je ničím, který NIKDY nebude mít příznak „italský“ či „ruský“ nebo „americký“ či „čínský“ – a neméně neústupnou nutnost síly k dosažení tohoto cíle, která je organizovaná kolem programu, který se nemění se změnou času a místa – tou je třídní strana, strana světového revolučního proletariátu.

Roztrhat hlasovací lístek není žádná námaha; náročné však je, a je to daň, která se musí zaplatit, aby bylo dosaženo vítězství, pracovat na obnově této strany, aby byla připravená vrhnout se na mezinárodní buržoazii s jejím houfem lokajů, intelektuálů, policajtů a kněží, za křiku obou hesel, jak Manifestu z roku 1848, tak z října 1917, které jsou vždy platné: PROLETÁŘI CELÉHO SVĚTA, SPOJTE SE a BOJ, NEBO SMRT!

Povoláváme vás k této náročné, ale plodné práci, my, jejichž zájmem není a nikdy nebude získat křesla v jakémkoli Montecitorijském paláci, či hvězdné osobnosti, které by byly postaveny na prkna hanebného obchodničení s hlasy!

Nechť toto je – dnes jako včera i zítra – výrazem naší protivolební kampaně!

MEZINÁRODNÍ KOMUNISTICKÁ STRANA

1. květen 1968

Nacismus proměnil První máj v oslavu národa a rasy. Demokracie jej přeměnila ve státní svátek, přídavek k 25. dubnu (italský státní svátek, osvobození Itálie, 1945, pozn. překl.), během kterého všechny strany tančí kolem ozdobeného kmene májky. Od dělnického svátku na památku dělníků, kteří padli ve válce mezi třídami a na památku shromáždění přetavujícího se směrem ke svržení režimu zmáčeného krví, byl První máj převrácen naruby v mírovou oslavu spolupráce mezi třídami pod praporem národních barev.

A přece nikdy se zažitý smysl dne, který má pro nás význam pouze, pokud vyjadřuje a shrnuje mezinárodní zkušenosti boje, nejevil tak opačně jako letos. Ponecháme-li stranou odbory, které se účastní oslav z povinnosti, nejmasovější organizace pracující třídy, odborový svaz CGIL, je více než kdy jindy zaměstnán realizací propagandistického plánu, který je výslovně zaměřen na záchranu národního hospodářství před krizí. Nejaktuálnější verze oportunismu „objevila“, že národní průmysl je naším průmyslem, a tak hájí proletářské zájmy tím, že zaručuje akcionářům neustálý příval jejich zisků. Poté, co si tento oportunismus osvojil nejzapálenější nacionalismus a nejotřepanější fráze o obraně „vlasti proti cizincům“, učinil nový objev… internacionalismus: internacionalismus obchodníků a ohlašuje období míru založené na mírumilovném dobytí východních trhů (Východu, který prohlašuje za socialistický) ze strany průmyslníků a čestných obchodníků. Pokračujíc ve stopách Stalinova učení pozvedává prapor buržoazních ideologií zahrnujících „osobitost člověka“, ústavu, zákony a právo, demokracii, rovnost všech občanů, národní solidaritu. Dokonce nahradil na rovině požadavků, vedle takového, který Marx nazval požadavkem revolučním – „zrušení námezdní práce!", i konzervativní motto “spravedlivá mzda za spravedlivý pracovní den” za jeho mnohem horší verzi “maximální produktivita za spravedlivý pracovní den!”. Političtí obchodníci a kuplíři s ideologiemi uctívají zboží jako jediného boha. Jejich První máj je Prvním májem pro průmyslníky.

Mezitím sociální situace téhle demokracie, kterou vystavěli na troskách války, kterou podporovali ideologickou obhajobou a do které zmobilizovali nejlepší síly dělnické třídy, usvědčuje ze lži všechny hesla, na kterých je postavena oficiální propaganda politických organizací a odborových svazů, jež těží ze slavné minulosti a které pod svými prapory seskupují většinu proletářů. Železný zákon kapitalistické ekonomiky neodpouští: projeví-li bolesti krize následuje propouštění za propouštěním, výluky prací následuje uzavírání podniků, pracovní doba těch zaměstnaných se omezuje, nezaměstnanost se šíří takovým tempem, které vládou úporné a bizarní opatření a pozornost nejsou schopny následovat. Na mezinárodní úrovni, zatímco se obchodníci připravují na navázání nových směnných vztahů, jsou proletáři posláni navzájem se masakrovat na kolbištích války ohledně kolonií. Spolupráce mezi třídami je ve skutečnosti jednosměrný třídní boj: jednosměrný ve smyslu boje kapitalismu proti svému vlastně zplozenému a spoutanému nepříteli.

Má-li pro nás, v této atmosféře oslav a veselí, smysl připomínat si První máj, je to právě proto, abychom znovu potvrdili trvalost třídního boje a nevyhnutelnost, že, navzdory práci těchto hasičů na výplatní pásce vládnoucí třídy, bude třídní boj znovu zažehnut ze strany soudržných a semknutých armád revolučního proletariátu: nikoli jako obrana do národních barev oděné vlasti a národního průmyslu, ale jako útok na tyto svatostánky otroctví práce.

1. Stanovisko komunistické levice se jasně odlišuje (stejně jako od eklektičnosti taktických manévrů strany) od hrubého zjednodušování problému ze strany těch, kteří celý boj redukují na stále a všude se opakující vzájemný protiklad dvou klasických tříd, které mají jednat samostatně. Strategie moderního proletářského hnutí má jasné a pevně dané rysy a platí pro každou z předpokládaných budoucích akcí a je třeba je vztáhnout k jednotlivým geografickým „oblastem“, na něž je rozdělen obydlený svět, a k jednotlivým časovým obdobím.

2. První a klasická oblast, kde se ze vzájemného působení sil poprvé vyprofilovala nezvratná teorie o směřování socialistické revoluce, je Anglie. Od roku 1688 buržoazní revoluce potlačila feudální moc a rychle vymýtila feudální výrobní formy a od roku 1840 je možné stanovit marxistickou koncepci spolupůsobení tří základních tříd: buržoazního vlastnictví půdy - průmyslového, obchodního a finančního kapitálu - a proletariátu bojujícího s prvními dvěma.

3. V západní Evropě (Francie, Německo, Itálie, méně významné země) probíhá buržoazní boj proti feudalismu od roku 1789 do roku 1871 a v podmínkách tohoto vývoje dochází ke spojenectví proletariátu s buržoazií, když se zbraní v ruce bojují za svržení feudální moci, přičemž dělnické strany již odmítají jakékoliv názorové zmatky spojené s ekonomickým a politickým velebením buržoazní společnosti.

4. V roce 1866 se Spojené státy americké ocitly v podobné situaci jako západní Evropa po roce 1871, když vítězstvím nad otrokářským a venkovským Jihem zlikvidovaly neryzí kapitalistické formy. Od roku 1871 odmítali radikální marxisté v celém euroamerickém regionu jakékoli spojenectví a vytváření bloků s buržoazními stranami na jakémkoli základě.

5. Situace před rokem 1871 uvedená v bodě 3 přetrvává v Rusku a dalších východoevropských zemích až do roku 1917 a vyvstává před nimi problém známý již z Německa roku 1848: rozpoutat dvě revoluce, a tím také bojovat za úkoly té kapitalistické. Podmínkou pro bezprostřední přechod k druhé, proletářské, revoluci byla politická revoluce na Západě, která však ztroskotala, přestože ruská proletářská třída si sama vybojovala politickou moc a několik let si ji udržela.

6. Zatímco se dá dnes ve východní Evropě nahrazení kapitalistického způsobu výroby a směny za feudální považovat za dokončené, v Asii je revoluce proti feudalismu, a dokonce i proti starobylejším režimům, která je vedena revolučním blokem buržoazních, maloburžoazních a pracujících tříd, v plném proudu.

7. Na základě dosud provedeného bohatého studia je zřejmé, že tyto pokusy o dvojí revoluci měly různé historické podoby: částečné vítězství a úplné vítězství, porážka na poli povstání a vítězství na poli ekonomicko-společenském a naopak. Zásadní je pro proletariát poučení z těchto polovičních revolucí a jich kontrarevolucí. Z řady příkladů, jsou klasické tyto: Německo po roce 1848: dvojí porážka povstání na straně buržoazie a proletariátu, společenské vítězství kapitalistických formy a postupné ustavování moci buržoazie. Rusko po roce 1917: dvojí vítězství povstání na straně buržoazie a proletářů (únor a říjen), společenská porážka socialistické formy, společenské vítězství kapitalistické formy.

8. Rusko, alespoň pokud jde o evropskou část, má dnes již plně kapitalistickou strukturu výroby a směny, jejíž společenské fungování se politicky odráží ve straně a vládě, která se snaží o všechny možné strategie spojenectví s buržoazními stranami a státy na Západě. Ruský politický systém je úhlavním nepřítelem proletariátu a jakékoliv spojenectví s ním nepřichází v úvahu, přičemž platí, že vítězství kapitalistických forem výroby v Rusku je revolučním výsledkem.

9. Pro ty asijské země, kde dosud převládá lokální zemědělské hospodářství patriarchálního a feudálního typu, je boj, a to i politický, „čtyř tříd“ článkem vítězství v mezinárodním komunistickém boji, byť se okamžitě objevují národní a buržoazní moci, a to jak z důvodu vznikání nových oblastí vhodných pro budoucí prosazování socialistických požadavků, tak z důvodu rán, které taková povstání a vzpoury způsobují euroamerickému imperialismu.

1. Hospodářský vývoj probíhající na území Ruského svazu lze v podstatě definovat jako zavádění kapitalistického způsobu výroby v jeho modernější formě a s novodobějšími technickými prostředky a to v oblastech se zaostalým, venkovským, feudálním a asijsko-orientálním hospodářstvím.

2. Tento politický stát se sice zrodil z revoluce, v níž byla feudální moc poražena silami, v jejichž čele stál proletariát, na druhém místě rolnictvo a skutečná buržoazie téměř chyběla, nicméně se konsolidoval jako politický orgán kapitalismu, a to v důsledku neúspěchu proletářské politické revoluce v Evropě.

3. Veškeré projevy a celková nadstavba tohoto režimu se s jistými odlišnostmi danými dobou a místem v podstatě shodují s projevy a nadstavbou všech forem propukajícího a rozvíjejícího se kapitalismu v počátečním cyklu.

4. Veškerá politika a propaganda těch stran, které v jiných zemích velebí tento ruský režim, je zbavena třídního a revolučního obsahu a opětovně představuje soubor „romantických“ postojů, které se v historickém vývoji kapitalistického Západu přežily a pozbyly aktuálnosti.

5. Tvrzení, že v Rusku v současnosti neexistuje statisticky definovatelná buržoazní třída, nepostačuje k popření předchozích tezí, neboť je to skutečnost, kterou marxismus naznal a předjímal dávno před revolucí, a neboť moc moderního kapitalismu je jasně dána výrobními způsoby, a nikoli národními skupinami jednotlivců.

6. Řízení velkého průmyslu státem nijak neodporuje předchozím tezím, probíhá na základě mezd a vnitřní a vnější obchodní směny a je produktem moderní průmyslové technologie, která se uplatňuje stejně jako na Západě, jakmile padla překážka předburžoazních vlastnických vztahů.

7. Neexistence formy parlamentní demokracie není ničím, co by odporovalo předchozím tezím; všude tam, kde existuje, je jen zástěrkou diktatury kapitálu. Je navíc přežitkem a má tendenci zanikat všude tam, kde je technika výroby umožňující další rozvoj založena na globálních řetězcích a ne na samostatných výrobních mechanismech; otevřenou diktaturu si naopak osvojil každý kapitalismus ve své zárodečné etapě a ve fázi „dospívání“.

8. To nás neopravňuje k tomu, abychom tvrdili, že ruský kapitalismus je „stejný“ jako kapitalismus v kterékoli jiné zemi, neboť je rozdíl mezi jeho fázemi. Ve jedné fázi kapitalismus rozvíjí výrobní síly a vynucuje si jejich uplatnění za starobylými geografickými omezeními, čímž utváří rámec světové socialistické revoluce. V druhé fázi využívá tytéž síly výhradně parazitujícím způsobem, přičemž tyto síly již dávno dosáhly a překročily úroveň, která umožňovala jejich využití ke „zlepšení postavení živé práce“, které je možné pouze prostřednictvím ekonomické formy, která již není založena na mzdě, trhu a penězích, což jsou vlastnosti vlastní pouze socialistické formě.

I. Teorie

Teorie strany je založena na zásadách historického materialismu a kritického komunismu, které byly vyloženy Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu, v Kapitálu a jejich dalších klasických dílech, a které tvořily základy Komunistické Internacionály ustavené roku 1919 a Komunistické strany Itálie založené roku 1921 v Livornu (která se stala sekcí Komunistické internacionály).

1. V současném kapitalistickém společenském režimu se vyvíjí stále rostoucí protiklad mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Tento protiklad se projevuje v protichůdných zájmech a třídním boji mezi proletariátem a vládnoucí buržoazií.

2. Nynější výrobní vztahy jsou chráněny buržoazním státem. Dokonce v případě demokratických voleb a bez ohledu na formu reprezentativního systému je stát vždy výhradním orgánem kapitalistické třídy.

3. Proletariát nemůže zlikvidovat ani změnit mechanismus kapitalistických výrobních vztahů, zdroj svého vykořisťování, bez toho, aby buržoazní moc zcela zničil násilím.

4. Třídní strana je nepostradatelný orgán pro proletářský revoluční boj. Komunistická strana se skládá z nejvyspělejší a nejrozhodnější části proletariátu, sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že přeměňuje jejich boje za skupinové zájmy a tím podmíněná témata do všeobecného boje za revoluční osvobození proletariátu. Propagace revoluční teorie mezi masami, organizace materiálních prostředků akcí, vedení dělnické třídy po celou dobu jejího boje, zajištění historické kontinuity a mezinárodní jednoty hnutí, to jsou povinnosti strany.

5. Poté, co proletariát porazí moc kapitalistického státu, musí zcela zničit starý státní aparát, aby se tak zorganizoval jako vládnoucí třída a ustavil vlastní diktaturu. Proletariát odepře všechny funkce a politická práva každému jednotlivci z buržoazní třídy, dokud budou společensky existovat, a založí orgány nového režimu výhradně na produktivní třídě. Takový je program, který si komunistická strana stanovila a který ji definuje. Je to tedy sama strana, která představuje, organizuje a vede proletářskou diktaturu. Nezbytná obrana proletářského státu proti všem kontrarevolučním pokusům může být zajištěna pouze, když se odepřou buržoazii a všem stranám nepřátelským proletářské diktatuře jakékoli prostředky agitace a politické propagandy, a ozbrojenou organizací proletariátu schopnou odrazit všechny vnitřní a vnější útoky.

6. Pouze moc proletářského státu bude schopná systematicky zavádět nezbytná opatření k zásahům do vztahů společenského hospodářství, která prostřednictvím kolektivního řízení výroby a distribuce nahradí kapitalistický systém.

7. Tato transformace hospodářství a následně celého společenského života povede k postupnému odstranění nutnosti politického státu, který se postupně stane nástrojem pro racionální správu lidských činností.

Tváří v tvář kapitalistickému světu a hnutí pracujících po druhé světové válce jsou postoje strany založeny na následujících bodech:

1. Během první poloviny dvacátého století se kapitalistický společenský systém v ekonomické oblasti rozvíjí jednak tím, že mezi zaměstnavateli vytváří monopolistické trusty, jednak snahou řídit a spravovat výrobu a směnu podle řízeného plánování spolu se státní správou celých výrobních odvětví. V politické oblasti došlo ke zvýšení policejního a vojenského potenciálu státu, přičemž všechny vlády přijaly totalitnější formu. Tohle všechno nejsou ani nové druhy společenské organizace jako přechodu od kapitalismu k socialismu, ani oživení před-buržoazních politických režimů. Naopak, jsou to nejvíce určující formy stále více a více přímého a výlučného řízení moci a státu nejrozvinutějšími silami kapitálu. Tento průběh vylučuje progresivistické, pacifistické a evolucionistické interpretace naplňujícího se buržoazního režimu a potvrzuje předpověď situace s koncentrací a sešikováním nepřátelských třídních sil. Proletariát, aby čelil rostoucímu potenciálu nepřátel odpovídajícímu na jeho revoluční energii, musí zavrhnout iluze o znovuvzkříšení demokratického liberalismu a ústavních jistot. Strana nesmí tyto iluze přijmout ani jako prostředky agitace: musí se historicky jednou provždy zbavit toho dělat aliance, a to i pro dočasná témata, se střední třídou stejně jako s pseudoproletářskými a reformistickými stranami.

2. Světové imperialistické války ukazují, že krize rozkladu kapitalismu je nevyhnutelná, protože vstoupil do fáze, kdy jeho expanze, namísto aby se projevovala neustálým zvyšováním výrobních sil, je podmíněna opakovanými a stále rostoucími destrukcemi. Tyto války způsobily opakované hluboké krize v celosvětové organizaci pracujících, protože se vládnoucím třídám povedlo vnutit jim vojenskou a národní solidaritu s jednou či druhou valčící stranou. Jedinou historickou alternativou proti této situaci je probuzení třídního boje uvnitř jednotlivých států, který směřuje ke konečné občanské válce pracujících mas za svržení moci všech buržoazních států a jejich světových koalicí, s opětovným ustavením mezinárodní komunistické strany jako autonomní síly nezávislé na jakékoli organizované politické nebo vojenské síle.

3. Proletářský stát, který je aparátem proletariátu samotného, nástrojem a zbraní pro boj v přechodném historickém období, nečerpá svou moc z ústavních pravidel ani ze zastupitelských systémů. Nejkompletnější historickou realizaci takovéhoto státu až do současnosti představují sověty (dělnické rady), které existovaly během ruské revoluce v říjnu 1917, v období ozbrojení samotné pracující třídy pod vedením samotné bolševické strany, totalitního dobytí vládnoucí moci, úplného zničení Ústavodárného shromáždění, boje proti vnějším útokům buržoazních vlád a rozdrcení vnitřních vzpour poražených tříd středních a maloburžoazních vrstev a oportunistických stran, který byly v rozhodujícím okamžiku nevyhnutelnými spojenci kontrarevoluce.

4. Celé uskutečnění socialismu uvnitř hranic jedné země je nemyslitelné a socialistickou transformaci nelze provést bez neúspěchů a chvilkových dílčích proher. Obrana proletářského režimu proti všudypřítomným nebezpečím degenerace je možná pouze tehdy, když je proletářský stát vždy koordinován s mezinárodním bojem dělnické třídy každé země proti vlastní buržoazii, státu a armádě; tento boj ani ve válečném čase neumožňuje krátkodobé odklady. Tato koordinace může být zabezpečena jen tehdy, pokud světová komunistická strana řídí politiku a program států, v nichž dělnická třída dobyla moc.

II. Úlohy komunistické strany

1. Proletariát se může zbavit kapitalistického vykořisťování pouze, pokud bojuje pod revolučním politickým orgánem: komunistickou stranou.

2. Hlavním aspektem politického boje v marxistickém smyslu je občanská válka a ozbrojené povstání, kterým třída svrhává moc oponující vládnoucí třídy a ustavuje svou vlastní vládu. Takový boj může být úspěšný pouze tehdy, když je veden organizací strany.

3. Ani boj proti moci vykořisťující třídy, ani následující vymýcení kapitalistických hospodářských struktur, nelze dosáhnout bez politické revoluční strany: proletářská diktatura je nezbytná po celou historickou dobu, kdy budou takové obrovské změny probíhat a bude otevřeně vykonávána stranou.

4. Strana obhajuje a propaguje teorii hnutí za socialistickou revoluci; obhajuje a posiluje svou vnitřní organizaci šířením komunistické teorie a programu a tím, že je neustále aktivní v řadách proletariátu kdekoli, kde je nucen bojovat za své ekonomické zájmy; to jsou úkoly strany před, během a po boji ozbrojeného proletariátu za dobytí státní moci.

5. Strana není tvořena všemi členy proletariátu, nebo dokonce jeho většinou. Je to organizace menšiny, která kolektivně dosáhla a ovládla revoluční taktiku v teorii i praxi; jinými slovy, která jasně vidí obecné cíle historického hnutí proletariátu na celém světě a celého dějinného pohybu, který dělí období jejího utvoření od doby jejího konečného vítězství. Strana není ustavena na základě vědomí jednotlivce: nejenže není možné, aby každý proletář dosáhl vědomí, ještě méně je možné, aby si osvojil třídní doktrínu nějakým způsobem vzdělávání, ale není to ani možné pro každého jednotlivého aktivistu, ani pro vůdce strany. Vědomí spočívá pouze v organické jednotě samotné strany. A proto stejně jako odmítáme představy založené na činech jednotlivce nebo i na masové akci, která není spojena se strukturou strany, tak musíme odmítnout jakoukoli koncepci strany jako skupiny osvícených učenců či jedinců, kteří nabyli vědomí. Naopak, strana je organická struktura, jejíž funkcí uvnitř pracující třídy je plnit svou revoluční úlohu ve všech jejích aspektech a ve všech jejích složitých fázích.

6. Marxismus vždy energeticky odmítal teorii, která nabízí proletariátu pouze sdružování na základě profese, odvětví nebo závodu, teorii, která má za to, že tyto sdružení mohou samy o sobě vést třídní boj k jeho historickému konci: dobytí moci a transformace společnosti. Ačkoli jsou neschopné vypořádat se s obrovským úkolem sociální revoluce samy o sobě, jsou přesto odbory nepostradatelné pro mobilizaci proletariátu na politické a revoluční úrovni. To je však možné pouze tehdy, když je v odborech komunistická strana přítomna a její vnitřní vliv roste. Strana může působit pouze uvnitř zcela proletářských sdružení, v nichž je členství dobrovolné a kde členům nejsou vnuceny žádné politické, náboženské či společenské názory. To není případ ideologicky podmíněných sdružení, těch, v nichž je členství povinné, a těch, které se staly integrální součástí aparátu státu.

7. Strana nikdy nebuduje ekonomická sdružení, které vylučují ty pracující, kteří nepřijímají její principy a její vedení. Avšak strana bez výhrad uznává, že nejen situace, která předchází povstaleckému boji, ale také všechny fáze podstatného růstu vlivu strany mezi masami, nemůže vzniknout bez rozšiřování řady organizací mezi stranou a dělnickou třídou, které mají krátkodobé hospodářské cíle a účastní se jich velký počet lidí. Uvnitř těchto organizací vytváří strana síť komunistických buněk a skupin, stejně jako vytváří komunistickou frakci uvnitř odborů. V obdobích, kdy je pracující třída pasivní, musí strana předvídat formy organizací a prosazovat zakládání organizací s okamžitými ekonomickými cíli. Mohou to být odbory utvořené na základě profesí, odvětví, tovární výbory nebo jiná známá seskupení nebo dokonce zcela nové organizace. Strana vždy podporuje organizace, které upřednostňují spojení mezi pracujícími z různých lokalit a různých oborů a jejich společnou akci. Strana odmítá všechny formy uzavřených organizací.

8. Strana zároveň odmítá v každé situaci idealistické a utopické postoje, které mají za to, že společenská transformace je závislá na skupině „vyvolených“ apoštolů a hrdinů; odmítá libertariánský postoj, který odvisí od vzpoury jednotlivců nebo neorganizovaných mas; odmítá odborářský nebo ekonomistický pohled, který tuto transformaci svěřuje do rukou apolitickým organizacím, ať už hlásají násilí, či nikoli. Strana odmítá voluntaristické a sektářské postoje, které neuznávají, že třídní rebelie povstává ze série kolektivních akcí, které předcházejí jasnému teoretickému vědomí, a dokonce i rozhodné vůli k akci, a které důsledkem toho doporučují formovat malé „elity“ izolované od odborových organizací pracující třídy nebo, což směřuje k tomu samému, opírající se o odborové svazy, které ze svých řad vylučují nekomunisty. Proti této poslední chybě, která historicky charakterizovala německé KAPD a holandské tribunisty (členy Kommunistische Arbeiter-partei Deutschlands [KAPD] v Německu a holandské skupiny „Tribune“, vedené Gorterem a Pannekoekem, kteří definitivně opustili Komunistickou internacionálu v roce 1921), marxistická Italská levice vždy bojovala. Neshody kvůli strategii a taktice, které dovedly náš proud k odklonu od III. Internacionály, nemohou být důkladně probrány, aniž bychom se odkázali k různým historickým fázím proletářského hnutí.

III. Historické vlny oportunistické degenerace

1. Není možné tvrdit, pokud nechceme dát prostor idealismu nebo mystickým, etickým nebo estetickým úvahám, které jsou v úplné opozici vůči marxismu, že ve všech historických fázích proletářského hnutí je nutná stejná neústupnost, že se jakékoli aliance, jednotné fronty a všechny kompromisy musí ze zásady odmítat. Právě naopak pouze na historickém pokladě je možné řešit otázky strategie a taktiky třídy a strany. Proto to, co je třeba vzít v úvahu, je vývoj proletářské třídy na celém světě mezi buržoazními revolucemi a těmi socialistickými, a nikoli dobová a místní specifika, které živí politiku, jež se chytrácky odvolává na specifičnosti, a které ponechávají praktické otázky rozmarům skupin nebo akčním výborům.

2. Proletariát sám je především produktem kapitalistické ekonomiky a industrializace; nemůže se zrodit z inspirace jednotlivců, spolků nebo politických kroužků, ale pouze z boje proletářů samotných, stejně jako komunismus. Stejně tak je podmínkou komunismu nezvratné vítězství kapitalismu nad těmi formami, které mu historicky předcházely, to jest vítězství buržoazie nad feudální a pozemkovou aristokracií a nad ostatními třídami charakteristickými pro starý režim, ať už se jednalo o asijský nebo evropský či jiný kontinent. V době Komunistického manifestu byl moderní průmyslový rozvoj ještě v počátcích a přítomen jen ve velmi málo zemích. Aby se urychlil výbuch moderního třídního boje, musel být proletariát povzbuzován k boji, ozbrojen, po boku revoluční buržoazie během protifeudálních povstání nebo těch za národnostní osvobození. Tímto způsobem je účast pracujících tříd ve Velké francouzské revoluci a její obrana proti evropským koalicím až do napoleonských časů součástí dějin dělnického boje, a to navzdory tomu, že diktatura buržoazie krutě potlačila první komunisticky inspirované společenské boje. Z důvodu porážky buržoazních revolucí roku 1848 pokračovala tato strategie spojenectví mezi proletariátem a buržoazií proti třídám starého režimu, v očích marxistů, až do roku 1871 s ohledem na to, že tento feudální režim přetrvává v Rusku, Rakousku a Německu a že národní sjednocení Itálie, Německa a východoevropských zemí je nezbytnou podmínkou evropského průmyslového rozvoje.

3. Rok 1871 je přelomovým okamžikem v dějinách. Boj proti Napoleonovi III. a jeho diktatuře je ve skutečnosti namířen proti kapitalistické, a nikoli feudální formě; je zároveň produktem a důkazem mobilizace dvou základních a nepřátelských tříd moderní společnosti. Ačkoli revoluční marxismus vidí v Napoleonovi překážku buržoazního vývoje Německa, ihned se postavil na stranu protiburžoazního boje, který je vlastní všem stranám Komuny, první diktatury dělníků v dějinách. Od tohoto dne si již proletariát nemůže volit mezi soupeřícími stranami nebo národními armádami, protože se jakákoli obnova předburžoazních forem stala společensky, ve dvou velkých oblastech – v Evropě až po hranice Osmanské říše a carského impéria na jedné straně, v Anglii a Severní Americe na straně druhé – nemožná.

A. Oportunismus na konci 19. století

1. Pokud ignorujeme bakuninismus během První internacionály a sorelismus během té Druhé, protože obě hnutí nemají s marxismem nic společného, představuje sociálnědemokratický revizionismus první oportunistickou vlnu uvnitř proletářského marxistického hnutí. Vize tohoto oportunismu byla následující: jakmile bylo vítězství buržoazie nad starým režimem celosvětově upevněno, otevírá se před lidstvem historické období bez povstání a bez válek; socialismus se stává možný cestou postupného vývoje a bez násilí, na základě rozšíření moderního průmyslu a následkem početního růstu pracujících vyzbrojených všeobecným volebním právem. Tímto způsobem se revizionismus pokusil (Bernstein) vyprázdnit marxismus od jeho revolučního obsahu předstíraje, že tento povstalecký duch byl zděděn po revoluční buržoazii a nenáleží proletářské třídě samé. V této době se taktická otázka spojenectví mezi stranami pokrokové buržoazie a proletářskou stranou střetává s jinými faktory než v předcházející fázi; nejedná se již o otázku pomoci kapitalismu zvítězit, ale o to, aby byl socialismus odvozen z kapitalismu samého s pomocí zákonů a reforem; nejde již o boj na barikádách měst a na venkově proti hrozbám návratu vrstev zbavených vlivu, ale pouze o společné hlasování v parlamentních shromážděních. Proto je od té doby návrh aliancí a koalicí, či dokonce přijetí ministerských postů zástupci pracujících odklonem od revoluční cesty. To je také důvod, proč radikální marxisté odsuzují veškeré (před)volební koalice.

B. Oportunismus v roce 1914

1. Druhá obrovská oportunistická vlna zasáhla proletářské hnutí, když v roce 1914 vypukla válka. Většina parlamentních a odborových vůdců, stejně jako silné radikální skupiny a v některých zemích celé strany, líčí konflikt mezi národními státy jako boj, který by mohl obnovit absolutismus feudálního systému a který by mohl vést ke zničení výdobytků buržoazní civilizace, a dokonce i moderního výrobního systému. Hlásají solidaritu s národním státem ve válce, jehož výsledkem je spojenectví mezi carským Ruskem a pokrokovými buržoaziemi Francie a Anglie. Většina Druhé internacionály proto upadá do válečného oportunismu, z něhož uniká jen velmi málo stran, jedna z nich je Italská socialistická strana. Ještě horší je, že pouze pokrokové skupiny a frakce přijímají pozici Lenina, který jasně definoval tuto válku jako produkt kapitalismu, a nikoliv jako konflikt mezi kapitalismem a méně vyspělými politicko-společenskými formami a vyvodil z toho závěr, že „svatá unie“ musí být zavržena a že proletářská strana by v každé zemi měla uplatňovat defétistickou revoluční politiku proti valčícímu státu a armádě.

2. Třetí internacionála vzniká na základě toho, že je jak proti sociálnímu demokratismu, tak proti sociálnímu patriotismu. Nejenže se v celé proletářské Internacionále nevstupuje do žádné aliance s jinými stranami za účelem uplatnění parlamentní moci, ba co více zavrhuje se, že by moc mohla být získána proletářskou stranou, třeba i „nekompromisně“, prostřednictvím zákonných prostředků a znovu se prosazuje nutnost – na troskách období poklidného vývoje kapitalismu – pro ozbrojené násilí a diktaturu. S vládami se neuzavírají žádné aliance ani v případě „obranných“ válek a zůstává se u třídní opozice i během války, navíc veškeré úsilí je věnováno tomu, aby se prostředky defétistické propagandy na frontě přetvořila imperialistická válka mezi státy na občanskou válku mezi třídami.

3. Revoluční odpovědí na první vlnu oportunismu bylo heslo: žádné volební, parlamentní nebo ministerské aliance k dosažení reforem. Odpovědí na druhou vlnu bylo další taktické heslo: žádné válečné aliance (od roku 1871) se státem a buržoazií. Opožděné odpovědi na oportunismus zamezily, aby se ze zlomového období let 1914-18 vydobyla výhoda pro rozpoutání rozsáhlého boje za defétismus ve válce a za zničení buržoazního státu.

4. Jedinou velkou výjimkou je vítězství v Rusku v říjnu 1917. Rusko bylo jediným velkým evropským státem, ve kterém stále vládla feudální moc a kde se kapitalistická forma výroba prosadila zatím jen slabě. V Rusku existovala strana, neveliká, ale s tradicí pevně ukotvenou v marxismu, která se nejen postavila proti dvěma po sobě jdoucím vlnám oportunismu ve Druhé internacionále, ale současně, po velké zkoušce z roku 1905, byla schopná postavit se před problematiku, jak by měly být spojeny dvě revoluce, ta buržoazní a ta proletářská. V únoru 1917 tato strana bojuje spolu s ostatními proti carismu, ihned poté bojuje nejen proti buržoazním liberálním stranám, ale i proti oportunistickým proletářským stranám a všechny poráží. Navíc se stane centrem opětovného ustavení revoluční Internacionály.

5. Podstatu této impozantní události lze nalézt v nezvratných historických důvodech. V poslední evropské zemi, která se nachází mimo geopolitickou oblast Západu, vede nepřetržitý boj proletariát, jehož společenský vývoj není zdaleka dokončen, k moci. Liberálně demokratické formy západního typu, které se ustavily během prvního období těchto revolucí, jsou smeteny a proletářská diktatura stojí před nesmírným úkolem popohnat hospodářský rozvoj. To znamená, že dosud přítomné feudální formy musí být svrženy a že nedávné kapitalistické formy musí být překonány. Realizace tohoto úkolu vyžaduje především vítězství nad gangy kontrarevolučních vzbouřenců a zásahy zahraničního kapitalismu. To si žádá nejen mobilizaci světového proletariátu pro obranu sovětské moci a řízení útoku na západní buržoazní mocnosti, ale i rozšíření revolučního boje na kontinenty obývané lidmi jiných barev, zkrátka mobilizaci všech sil schopných vést ozbrojený boj proti imperialismu bělošských kapitalistických metropolí.

6. V Evropě a Americe již není s hnutím levicové buržoazie nadále možná strategická aliance proti feudálním formám, to otevírá proletariátu cestu přímého boje za dobytí moci. Avšak v málo vyspělých zemích rodící se proletářské a komunistické strany nebudou opovrhovat účastnit se povstání jiných protifeudálních tříd, ať už proti místnímu despotickému panstvu, nebo proti bělošským kolonizátorům. V Leninově době existují dvě historické alternativy: buď světový boj skončí vítězstvím, to znamená pádem kapitalistické nadvlády přinejmenším ve velké části rozvinuté Evropy, což by umožnilo transformovat ruské hospodářství rychlým tempem, „přeskočit“ kapitalistické stádium a rychle se srovnat se západním průmyslem, již zralým pro socialismus, nebo velká imperialistická centra přetrvají a v tomto případě bude ruská revoluční síla nucena vzít na sebe hospodářský úkol buržoazní revoluce – úsilí o obrovský produktivní rozvoj, ovšem kapitalistického, a ne socialistického charakteru.

7. Evidentní naléhavost potřeby urychlit převzetí moci v Evropě, a zabránit tak v krátkém čase násilnému zhroucení sovětského státu nebo jeho zvrácení do kapitalistického státu, se vyjevila hned, jakmile se buržoazní společnost upevnila po vážném šoku z první světové války. Komunistickým stranám se však nepodařilo převzít moc až na pár pokusů, které byly rychle rozdrceny, což je vedlo k tomu, že uvažovaly, jak čelit skutečnosti, že velké části proletariátu stále propadají sociálnědemokratickým a oportunistickým vlivům. Existovaly zde dva protichůdné přístupy: jeden, který považoval strany Druhé internacionály, které otevřeně vedly neustávající boj proti komunistickému programu i proti revolučnímu Rusku, za zcela zřejmé nepřátele a bojoval proti nim jako proti nejnebezpečnější části buržoazní fronty, a druhý, který spoléhal na prostředky strategického a taktického „manévrování“, aby tak snížil vliv sociálnědemokratických stran na masy ve prospěch komunistické strany.

8. Aby se ospravedlnil druhý přístup, byly zkušenosti bolševické politiky v Rusku překrouceny, čímž došlo k odklonu od správné historické strategie. Návrhy spojenectví s maloburžoazními, a dokonce buržoazními stranami byly historicky založeny na faktu, že carská moc zákazem všech těchto hnutí je přiměla, aby se zapojily do povstaleckého boje. Naopak v Evropě jediné společné akce, které byly navrženy, i kdyby jejich smyslem bylo manévrování, byly ty, které respektovaly dodržování zákonů ať už v rámci odborových svazů nebo v parlamentu. V Rusku bylo období liberálního parlamentarismu velmi krátké (v roce 1905 a několik měsíců v roce 1917) a to samé platí pro legální uznání odborového hnutí. Ve zbytku Evropy mezitím padesátiletá degenerace proletářského hnutí učinila z těchto dvou oblastí působnosti příhodný terén, na kterém by se dalo otupit revoluční energii a korumpovat dělnické vůdce. Záruka, která spočívala v pevnosti organizace a zásadách bolševické strany, nebyla totéž jako záruka, kterou nabízela existence státní moci v Moskvě, která vzhledem ke společenským podmínkám a mezinárodním vztahům byla, jak dokázaly dějiny, náchylnější ke zřeknutí se revolučních zásad a strategie.

9. Levice uvnitř Internacionály (ke které patřila velká většina Komunistické strany Itálie před tím, než byla víceméně zničena fašistickou kontrarevolucí, kterážto byla mezi reakcemi především chybou v dějinné strategii upřednostňována) prosazovala, že na Západě by měly být za každou cenu odmítnuty všechny aliance nebo návrhy na spojenectví se socialistickými nebo maloburžoazními; jinými slovy, že by neměla existovat žádná jednotná politická fronta. Tato levice uznávala, že komunisté by měli rozšiřovat svůj vliv v masách tím, že se budou podílet na všech místních a hospodářských bojích a pobízet k tomu dělníky všech organizací a všech náboženství, aby tak způsobili jejich maximální rozvoj. Zato však odmítala, aby akce strany byly podřízeny politickým výborům front, koalic nebo dočasných spojenectví – i kdyby se tato podřízenost omezovala na veřejná prohlášení a byla by korigována vnitrostranickými pokyny pro členy strany nebo celou stranu anebo subjektivním záměrům stranických vůdců. Ještě silněji odmítla tzv. „bolševickou“ strategii, když tato získala podobu „dělnické vlády“, to znamená když odstartovala agitaci (která se v některých případech stala skutečným pokusem s ničivými důsledky) za získání parlamentní moci s pomocí smíšené většiny komunistů a socialistů různých odstínů. Jestliže mohla bolševická strana bez obav vypracovat plán dočasné vlády několika stran během revolučního období, a pokud jí tento plán umožnil uchýlit se k nejpevnější nezávislosti akcí a dokonce i umožnil postavit mimo zákon bývalé spojence, bylo to možné jen kvůli odlišnosti situace, ve které působily dějinných síly: naléhavá nutnost dvou revolucí a destruující postoj tehdejšího vládnoucího státu k jakémukoli získání moci parlamentní cestou. Bylo by absurdní přenést takovou strategii do prostředí, kde buržoazní stát má demokratickou tradici půl století, a kde strany akceptují vládu takového státu skrze ústavu.

10. Mezi lety 1921 a 1926 byly na kongresech Internacionály stále více zaváděny oportunistické verze jejích taktických metod (na třetím, čtvrtém, pátém kongresu a na zasedání rozšířeného výkonného výboru v roce 1926). Základ těchto metod se zakládal na pravidle: měnit taktiku tak, aby odpovídala okolnostem. Co šest měsíců byly na základě takzvaných „analýz“ nalézány nové etapy kapitalismu a navrhovány nové taktické tahy k jejich řešení. To je konec konců revizionismus, který byl vždy „voluntaristický“; jinými slovy, když se ukázalo, že se neuskutečňují předpovědi o nástupu socialismu, rozhodlo se zatlačit na chod dějin novou praxí, ale při tom se zároveň přestalo bojovat za proletářské a socialistické cíle našeho maximálního programu. Už v roce 1900 reformisté říkali, že okolnosti vylučují jakoukoli možnost povstání. Říkali, neměli bychom očekávat nemožné, nechte nás místo toho pracovat na tom, abychom vyhráli volby, změnili zákony a abychom získali hospodářské výhody prostřednictvím odborových svazů. A když tato metoda zkrachovala, vzbudila reakci v zásadě voluntaristického anarchosyndikalistického proudu, který z toho obviňoval politiku stran a politiku obecně, a předpovídal, že obrat nastane úsilím odvážných menšin v generální stávce vedené samotnými odborovými organizacemi. Podobně Komunistická internacionála, jakmile uviděla, že západoevropský proletariát nebude bojovat za diktaturu, uchýlila se raději k náhražkám jako způsobu, jak překonat patovou situaci. Jakmile se rovnováha kapitalismu obnovila, ukázalo se, že tento přístup nezměnil ani objektivní situaci ani poměr sil, zato však oslabil a zkorumpoval dělnické hnutí; zrovna tak jako když netrpěliví revizionisté pravice a levice svou podporou válečných koalicí skončili ve službách buržoazie. Veškerá teoretická příprava a znovuzavedení revolučních zásad byly sabotovány tím, že se v komunistickém programu zaměňovala otázka převzetí moci revolučními prostředky za nástup takzvaných „spřízněných“ vlád jak s parlamentní podporou komunistů, tak i jejich účastí v buržoazních vládách samotných; v Sasku a Durynsku to skončilo fraškou, stačili tam dva policisté, aby svrhli komunistického představitele ve vládě.

11. Neméně zmatku byla vystavena vnitřní organizace, která ohrozila výsledek obtížného úkolu vytřídit revoluční prvky od těch oportunistických v nejrůznějších stranách a zemích. Panovalo přesvědčení, že lze získat nové členy strany, kteří by byli přístupnější ke spolupráci s ústředím Internacionály, vyrváním a přijetím celých levicových křídel starých sociálnědemokratických stran (zatímco ve skutečnosti hned, jak nová Internacionála prošla počátečním obdobím utváření, bylo potřeba, aby trvale fungovala jako světová strana a nově získaní členové měli pouze jednotlivě vstupovat do jejích národních sekcí). Chtělo se získat na svou stranu velké skupiny dělníků, místo toho ale došlo k dohodám s předáky vedení, což vneslo zmatek mezi zdatné aktivisty hnutí, jejichž propojení se rozložilo a znovu ustavilo až během období aktivního boje. Tím, že přijali frakce a skupiny v rámci oportunistických stran za „komunistické“, které měly být pohlceny prostřednictvím organizačních fúzí, došlo k tomu, že téměř všechny strany, namísto toho aby se připravovaly na boj, byly udržovány ve stavu trvalé krize. Postrádaly tak v jednání kontinuitu, chybělo vymezení jasných hranic mezi spojencem a nepřítele, zaznamenávaly jedno selhání za druhým i v mezinárodním měřítku. Italská komunistická levice trvá na organizační jednoznačnosti a kontinuitě. Další příčinou, proč se Komunistická levice významně odlišila od vedení Internacionály, bylo převrácení struktury stran pod záminkou „bolševizace“. Územní uspořádání strany bylo vyměněno za síť továrních buněk. Tím se zúžil politický rozhled těch členů, kteří měli stejné profesní a tudíž stejné bezprostřední hospodářské zájmy. Tím se nedosáhlo přirozené syntézy různých společenských impulzů, která mohla pomoci přetavit boj ve všeobecný boj společný pro všechny skupiny strany. Vzhledem k tomu, že tato syntéza chyběla, byly jediným faktorem jednoty výkonné výbory, jejichž představitelé se stali funkcionáři se všemi negativními vlastnostmi starého systému socialistické strany. Kritika, kterou italská marxistická levice vyslovila na téma organizace, nesmí být zaměňována za požadavek k návratu k „vnitřní demokracii“ a „svobodné volbě“ vůdců stran. Není to ani vnitřní demokracie, ani svobodné volby, které dávají straně její základní vlastnost být tou nejuvědomělejší částí proletariátu a její úlohu být revolučním vedením. Jedná se naopak o hluboký rozdíl v koncepcích ohledně deterministické organičnosti strany jako historickém orgánu existujícím v realitě třídního boje; jedná se takto o zásadní odklon od zásad, který způsobil, že strany nebyly schopné předvídat a čelit oportunistickému nebezpečí.

12. Obdobné odklony od zásad se potvrzují v Rusku, kde se objevil velký problém, poprvé v dějinách, ohledně organizace a vnitřní kázně komunistické strany, která se dostala k moci a jejíž členství se značně zvýšilo. Těžkosti střetávajícího se vnitřního společenského boje za nové hospodářství a revoluční politický boj mimo Rusko vyvolaly naprosto odlišné názory mezi bolševiky staré gardy a novými členy. Vůdčí skupina strany měla ve svých rukou nejen stranický aparát, ale i celý aparát státu. Její názory nebo názory většiny této vedoucí skupiny se neprosadily na základě východisek strany a její národní a mezinárodní tradice boje, ale potlačováním opozice pomocí státního aparátu a přiškrcením strany policejními metodami. Veškerá neposlušnost vůči ústřednímu orgánu strany byla považována za kontrarevoluční akt, který kromě vyloučení ze strany opravňoval i trestní postihy. Vztah mezi stranou a státem byl tak zcela překroucen a skupina, která ovládala oba, tak dokázala prosadit řadu kroků zpronevěřujících se zásadám a dějinné linii strany a světovému revolučnímu hnutí. Ve skutečnosti je strana jednotný celek jak ve svých zásadách, tak ve svém jednání. Vstup do strany ukládá předákům a členům závazné povinnosti. Avšak vstup do strany a její opuštění je dobrovolné bez jakéhokoli fyzického nátlaku a musí tomu tak být před, během a po dobytí moci. Strana sama a autonomně řídí boj vykořisťované třídy za zničení kapitalistického státu. Stejně tak strana, sama a nezávisle, vede revoluční proletářský stát, a právě proto, že stát je historicky přechodným orgánem, je právní zásah proti členům nebo skupinám strany ukazatelem vážné krize. Jakmile se takové zásahy v Rusku staly běžnou praxí, stalo se, že strana byla zaplavená oportunistickými členy, kteří se nesnažili o nic jiného, ​​než jak si pro sebe obstarat výhody nebo alespoň využít výhod ochrany strany. A přesto byla taková individua do strany bez váhání přijata a místo zeslabování státu došlo k nebezpečnému nafouknutí strany u moci. Toto převrácení vlivů vedlo k tomu, že oportunisté získali výhodu nad těmi členy strany, kteří byli přísně oddaní doktríně; zrádci revolučních zásad ochromili, zastavili, obvinili a nakonec odsoudili ty, kteří tyto zásady bránili konzistentním způsobem, z nichž někteří pochopili příliš pozdě, že strana se již tou revoluční znovu nestane. Ve skutečnosti to byla vláda, obtěžkána krutou realitou vnitřních a vnějších záležitostí, která řešila problémy a ukládala straně svá řešení. Ta poté na mezinárodních kongresech Internacionály velmi snadno tato řešení ukládala ostatním stranám, nad kterými dominovala a které ovládala, jak se jí líbilo. Takto se pokyny ohledně pozic Komunistické internacionály stávaly stále více eklektičtějšími a pokud jde o světový kapitalismus, tak smírnějšími. Italská levice nikdy nezpochybnila revoluční zásluhy strany, která dovedla první proletářskou revoluci k vítězství, ale vždy trvala na tom, že příspěvky stran, které stále otevřeně bojují se svými buržoazními režimy, jsou nepostradatelné. Hierarchie, která by mohla řešit problémy revolučních akcí ve světě a v Rusku, musí být proto následující: Internacionála komunistických stran celého světa – jejích různých sekcí, včetně té ruské – a po ní komunistická vláda pro vnitřní ruskou politiku, avšak výhradně postupující dle instrukcí strany. V opačném případě by internacionální charakter hnutí a jeho revoluční efektivita nemohly být jinak, než v ohrožení. Jedině dodržováním tohoto pravidla se mohlo vyhnout neshodám zájmů a cílů mezi ruským státem a světovou revolucí. Sám Lenin mnohokrát připustil, že kdyby vypukla revoluce v Evropě nebo ve světě, ruská strana by neměla druhé, ale přinejmenším až čtvrté místo v ústředním politickém a společenském vedení komunistické revoluce.

13. Nemůžeme říci, kdy přesně se zrodila oportunistická vlna, která měla pohltit Komunistickou internacionálu Jednalo se o třetí vlnu oportunismu, první vlna paralyzovala Internacionálu založenou Marxem a druhá vlna hanebně způsobila pád Druhé internacionály. Odchýlení ze zásad a politické chyby, které jsme popsali v bodech 11, 12, 13, 14, 15 a 16 vrhly světové komunistické hnutí do naprostého oportunismu, který lze spatřit na jeho postoji k fašismu a totalitním vládám. Tyto formy vlád se objevily po období velkých proletářských útoků, které propukly po skončení první světové války v Německu, Itálii, Maďarsku, Bavorsku a ve státech Balkánu. Komunistická internacionála definovala tyto formy ekonomicky jako ofenzívy zaměstnavatelských vrstev s tendencí snižovat životní úroveň pracujících tříd a politicky jako podněty směřující k potlačení demokratického liberalismu, který podle ní, používajíc frází zasévajících u marxistů pochybnosti, představoval příznivé prostředí pro proletářskou ofenzívu, zatímco komunismus vždy považoval demokratický liberalismus na politické úrovni za nejhorší možné prostředí pro korupci revolučnosti. Ve skutečnosti byl fašismus naprostým dokladem marxistického pojetí dějin: ekonomická koncentrace nebyla jen důkazem společenského a mezinárodního charakteru kapitalistické výroby, ale tlačila i tuto výrobu k jejímu jednocení a buržoazii k vyhlášení společenské války proletariátu, jehož tlak byl pořád mnohem slabší než obranné možnosti kapitalistického státu. Vůdcové Internacionály udělali naopak vážné historické zmatky ohledně období Kerenského v Rusku, což vedlo nejen k vážné chybě v teoretické interpretaci, ale i k nevyhnutelnému zvratu taktiky. Byla navržena proletariátu a komunistickým stranám strategie za obranu a zachování stávajících podmínek a ta strany instruovala, aby vytvářely sjednocenou frontu se všemi buržoazními uskupeními, které tvrdily, že pracujícím je třeba poskytnout určité okamžité výhody a že lidové masy by neměly být zbaveny svých demokratických práv. Buržoazní uskupení byly tímto způsobem mnohem méně rozhodné a prozíravé než fašisté, a tudíž velmi slabí spojenci. Internacionála nepochopila, že fašismus či národní socialismus nemá nic společného s pokusem o návrat k despotickým a feudálním formám vlády, ani s vítězstvím takzvaných pravicově-buržoazních vrstev odmítajících pokrokovější kapitalistickou třídu velkého průmyslu, ani s pokusem o vytvoření nezávislé vlády středních tříd existujících mezi zaměstnavateli a proletariátem. Nepochopila ani to, že fašismus, který se osvobodil od pokryteckého parlamentarismu, zdědil na druhou stranu v plném rozsahu pseudomarxistický reformismus, který zajistil pro nejméně majetné třídy nejen k životu dostačující mzdy, ale i řadu zlepšení v sociálním zabezpečení, a to určitými opatřeními státními zásahy, které byly samozřejmě přijaty v zájmu státu. A tak Komunistická internacionála odstartovala slogan „boj za svobodu“, který byl v roce 1926 vnucen předsedou Internacionály Komunistické straně Itálie. A přesto téměř všichni aktivisté strany chtěli po čtyři roky vést proti fašismu nezávislou třídní politiku s odmítáním koalicí se všemi demokratickými, monarchistickými a katolickými stranami a společným domáháním se ústavních a parlamentních záruk. Nadarmo Italská levice varovala vůdce Internacionály, že cesta, kterou Internacionála zvolila (a která nakonec skončila Výbory pro národní osvobození!) povede k porážce veškeré revoluční energie a marně požadovala, aby byl otevřeně pranýřován nefalšovaný obsah antifašismu všech buržoazních a maloburžoazních stran, stejně jako těch pseudoproletářských. Politika komunistické strany je svou povahou ofenzívní a v žádném případě nemá bojovat o iluzorní zachování poměrů příznačných pro kapitalismus. Jestliže dělnická třída před rokem 1871 musela bojovat po boku buržoazních sil, nebylo to ani proto, aby se ubránily jisté výhody, ani aby se předešlo neuskutečnitelnému návratu do starých poměrů, ale aby se pomohlo k úplnému zničení všech přežitých politických a společenských forem. V každodenní ekonomické taktice, stejně jako v politice obecně, nemá pracující třída co ztratit, a proto nemá co bránit. Útok a vybojovaná vítězství jsou její jediné úkoly. Revoluční strana by proto měla příchod totalitních forem kapitalismu interpretovat jako potvrzení svého učení, a tedy i jejího úplného ideologického vítězství. A měla by se proto, aby se připravila na revoluční občanskou válku, starat o vztah mezi účinností sil proletářské třídy a jejího utlačovatele. Tento vztah vždy nabyl nepříznivého poměru jen kvůli oportunismu a plíživému reformismu. Revoluční strana by měla využít všech svých schopností, aby vyvolala konečný útok, a kde toho není schopna, měla by se situaci postavit jasně čelem, a nikdy ne poraženecky a hloupě kolísat, protože už připuštění, i kdyby odmítnutých, lákavých možností, pošetile spěje k žebrání o toleranci a milost u nepřátelské třídy.

C. Oportunismus po roce 1926

1. Ve Druhé internacionále oportunismus nabral formu humanitárnosti, filantropie a pacifismu a vyvrcholil odmítáním ozbrojeného boje a povstání, a co víc, došel až k obhajobě zákonného násilí mezi válčícími státy. Během třetí oportunistické vlny zrady a odklonu od revoluční linie došla až k ozbrojeným střetům a občanské válce. Ale i kdyby hodlal oportunismus vnutit jedné zemi určitou vládu namísto jiné prostřednictvím ozbrojeného boje s cílem dobytí území a získání strategické mocenské pozice, revoluční kritika zůstává stejná, jako když organizuje fronty, bloky a aliance s čistě volebními a parlamentními úmysly. Například aliance během španělské občanské války a partyzánské hnutí proti Němcům či fašistům během druhé světové války byly, navzdory použitému násilí, bezpochyby zradou dělnické třídy a druhem spolupráce s kapitalismem. V takových případech by odmítnutí komunistické strany podřídit se výborům založeným heterogenními stranami mělo být ještě neústupnější: když působení strany přechází od zákonem garantované agitace ke konspiraci a ozbrojenému boji, je ještě trestuhodnější mít cokoli společného s neproletářskými hnutími. Není třeba připomínat, že v případě porážky skončily tyto dohody pomstou všech nepřátelských sil na komunistech, zatímco v případech zjevného úspěchu takové dohody revoluční křídlo zcela odzbrojily a buržoazní řád byl zkonsolidován.

2. Všechny ukázky oportunismu, v taktice vnucené evropským stranám a prováděné uvnitř Ruska, byly během druhé světové války korunovány postojem sovětského státu vůči ostatním válčícím státům a instrukcemi, které dala Moskva komunistickým stranám. Ty nepopíraly souhlas s válkou, ani se nepokusily využít války k organizování třídní aktivity zaměřené na zničení kapitalistického státu. Naopak v první fázi Rusko uzavřelo dohodu s Německem: tehdy, zatímco Moskva uložila německé sekci, aby nedělala nic proti hitlerovské moci, troufla si diktovat samozvanou „marxistickou“ taktiku francouzským komunistům, kteří měli prohlásit válku francouzské a anglické buržoazii za válku imperialistickou a dobyvačnou a přiměla komunistické strany, aby vedly ilegální akce proti jejich státu a armádě. Nicméně, jakmile se ruský stát dostal do vojenského konfliktu s Německem, jehož zájmem byla síla všech těch, kteří stáli a jeho zájem spočíval v síle všech, kteří stáli proti tomu německému, francouzská, anglická a další příslušné strany obdržely opačné politická doporučení a rozkaz, aby vstoupily do fronty národní obrany, zrovna tak jako tehdy socialisté odsouzení Leninem v roce 1914. Ba co více, veškeré teoretické a historické postoje komunismu byly zfalšovány, když bylo prohlášeno, že válka mezi západními mocnostmi a Německem nebyla imperialistická, nýbrž tažením za svobodu a demokracii a že tomu tak bylo od začátku od roku 1939, i když pseudo-komunistická propaganda výhradně mířila proti Francii a Anglii. Je tedy zřejmé, že Komunistická internacionála, která byla v té době formálně zlikvidována se záměrem poskytnout další záruky imperialistickým mocnostem, nebyla v žádném okamžiku použita k vyprovokování pádu jakékoli kapitalistické mocnosti a ani k urychlení nástupu podmínek nezbytných pro převzetí moci proletariátem. Její jediné použití byla otevřená spolupráce s německým imperialistickým blokem, poté se spojeneckým blokem, a to pouze na základě toho, na stranu jakého bloku Rusko přešlo. To, že se nejedná o pouhý oportunismus, ale spíše o úplné zřeknutí se komunismu, se projevilo kvapem, jakým se měnila definice třídní struktury buržoazních mocností, stejně jako se ve stejnou dobu měnili ruští spojenci. Francie, Anglie a Amerika, imperialisté a plutokraté v letech 1939-1940, se později staly zástupci pokroku, svobody a civilizace a s Ruskem měly společný program na přerozdělení světa. Toto výjimečné obrácení pozic nezabránilo Rusku od okamžiku prvních neshod v roce 1946 a od začátku studené války, aby nepřicházelo s jedním plamenným obviněním těchto zmíněných států za druhým. Nelze se proto divit, že počínaje prostými kontakty se zrádci socialismu a sociál-patrioty, kteří byli předtím odvrženi, pokračujíce s jednotnými frontami, dělnickými vládami (zříkající se třídní diktatury), a dokonce i s bloky s maloburžoazními stranami, Moskva během války upadla do úplného zotročení politikou „demokratických mocností“. Moskva byla později nucena tyto mocnosti prohlásit nejen za imperialistické, ale stejně fašistické, jako bylo Německo a Itálie předtím. Není tedy divu, že revoluční strany, které se setkaly v Moskvě v letech 1919-1920, pozbyly zbytky své komunistické a proletářské povahy.

3. Třetí historická vlna oportunismu v sobě spojuje všechny charakteristiky obou předcházejících vln, ve stejném rozsahu jako současný kapitalismus začleňuje do sebe všechny formy svých různých fází vývoje. Po druhé, imperialistické, světové válce se oportunistické strany, spjaté se všemi buržoazními stranami ve Výborech národního osvobození, spolupodílí s těmito buržoazními stranami na vládách. V Itálii se dokonce spoluúčastní monarchistických vlád a odsunují otázku vzniku republiky na „vhodnější“ časy. Tudíž odmítají použit revolučních metod k dobytí politické moci proletariátem a schvalují čistě zákonný a parlamentní boj, kterému je třeba podřídit veškerý nápor ze strany proletariátu s vyhlídkou na získání veřejné moci pacifistickými prostředky a většinovým poměrem. Stejně jako tyto oportunistické strany v průběhu prvního roku druhé světové války nebyly hrozbou pro existenci fašistických vlád, naopak přispívaly k jejich vojenské síle fungujícím základním zásobováním, tak tím, že se tyto strany samy dožadují spoluúčasti na vládách národní obrany, se maximálně snaží těmto válčícím vládám nedělat žádné problémy. Oportunismus pokračuje ve svém smrtelném vývoji a obětuje nepříteli pracující třídy, pokračujícímu imperialismu, ve prospěch následného „posílení jednotné fronty spojenců a dalších spojených národů“, dokonce i formálně Třetí internacionálu. Historická předzvěst, kterou Italské levice vyslovila v prvních letech Třetí internacionály, se tudíž potvrdila. Stalo se nevyhnutelné, že obrovský oportunismus, který se prosadil v dělnickém hnutí, vedl k likvidaci všech revolučních impulsů. V důsledku toho se zdá, že znovu-obnovení třídní síly světového proletariátu bude velmi dlouhý a obtížný proces a bude vyžadovat velké úsilí.

4. Rusko, podporované oportunistickými komunistickými stranami jiných zemí, bojovalo na straně imperialistů, a stejně tak se s nimi zapojilo do okupace poražených zemí, aby se zabránilo tomu, že by povstaly vykořisťované masy, a to bez ztráty podpory jednotlivých oportunistických stran. Ba naopak, tato okupace s kontrarevolučním záměrem byla plně posvěcena všemi takzvanými socialisty a komunisty během konference v Jaltě a Teheránu. Bylo zcela zabráněno jakékoli možnosti revolučního útoku vůči buržoazním mocnostem jak v zemích, které vyhrály válku, tak v těch, které byly poraženy. Toto vyústění potvrzuje postoj Italské levice, která, pokládajíc druhou světovou válku za imperialistickou a okupaci poražených zemí za kontrarevoluční, předpokládala absolutní nemožnost následného revoluční oživení po druhé světové válce.

5. V souladu s kontrarevoluční minulostí ruská a jí přidružené strany modernizovaly teorii trvalé spolupráce mezi třídami a postulovaly mírumilovné soužití a soutěž mezi kapitalistickými a socialistickými státy. Tato pozice, následující předcházející, která omezila třídní boj na takzvaný boj mezi socialistickými a kapitalistickými státy, je jejich posledním útokem na revoluční marxismus. Pokud už socialistický stát nevyhlásí svatou válku kapitalistickým státům, tak přinejmenším deklaruje a drží se třídní války uvnitř buržoazních zemí, jejichž proletariát tímto připravuje teoreticky a prakticky na povstání. Toto je jediná pozice, která je v souladu s programem komunistických stran, které neodmítají otevřeně vyjadřovat své názory a záměry (Komunistický manifest z roku 1848) a otevřeně prosazují nutnost násilného zničení buržoazní moci. Státy a strany, které připouštějí nebo dokonce předpokládají hypotetické mírové soužití a hospodářské soupeření mezi státy místo propagace absolutní neslučitelnosti mezi třídami a ozbrojeného boje za emancipaci proletariátu, jsou kapitalistické státy a kontrarevoluční strany a jejich frazeologie pouze maskuje jejich neproletářský charakter. Přetrvávání takových ideologií uvnitř hnutí dělnické třídy představuje žalostnou překážku pro jakékoli oživení třídy a proletariát bude muset, než bude moci propuknout pravý třídní boj, tyto ideologie překonat.

6. Další aspekt, který dělá třetí vlnu politického oportunismu ještě ostudnější než ty předchozí, byl hanebný postoj tohoto oportunismu k pacifismu, k obhajobě partyzánské války; zas a znova pacifismus, ale okořeněný antikapitalistickou frazeologií studené války a konečně pád do jalového úplného pacifismu vzájemného soužití. Všechny tyto obraty se odehrávaly spolu s nejskandálnějším obratem v hodnocení angloamerických velmocí: definované jako imperialistické v roce 1939, demokraticky „osvobozující“ evropský proletariát v roce 1942, po válce opět imperialistické, dnes v duchu hospodářského soupeření mezi kapitalismem a „socialismem“ jako pacifističtí rivalové. Skutečným marxistům je známo, že americký imperialismus od první světové války převzal od anglického „despoty“ úlohu hlavního buržoazního strážce světa, jak mnohokrát zdůrazňoval Lenin a Třetí internacionála během zářného období revolučního boje. Přestože jej nelze oddělit od sociálního pacifismu - přesvědčení, že mezi třídami může existovat mír, soužití a řešení jejich konfliktů bez násilí - pacifismus sám o sobě pohlcuje a usměrňuje nenávist pracujících vůči imperialistickým válkám. Obrana míru, která je společnou propagandou všech stran a všech států, buržoazních nebo pseudoproletářských, je nicméně stejně tak oportunistická jako obrana vlasti. Revolucionáři by měli obě tato oportunistická témata ponechat OSN, která je sama, stejně jako Liga národů, organizací zločinců a hroznou překážkou pro třídní boj. Když pozvedli pacifismus výš než jakýkoli jiný požadavek, dnešní oportunisté ukazují nejen to, že stojí mimo vývoj revoluce a že upadli do vysněných nereálných představ, ale že ani nedosahují výše utopistů smýšlejících o ideální společnosti Saint Simona, Owena, Fouriera a dokonce i Proudhona. Revoluční marxismus odmítá pacifismus jako teorii a prostředky propagandy a podřizuje mír násilnému zničení světového imperialismu; žádný mír nebude existovat, dokud nebude proletariát celého světa osvobozen od buržoazního vykořisťování. Revoluční marxismus též veřejně odsuzuje pacifismus jako zbraň třídního nepřítele s cílem odzbrojit proletariát a nevydat jej tak vlivu revoluce.

7. Nyní se obvyklou praxí oportunistů stala snaha stavět mosty mezi nimi a imperialistickými stranami s cílem ustavení vlád „národní jednoty“, jež provádějí v mezinárodním měřítku v nejvyšším mezistátním organismu - OSN. Tato velká lež spočívá ve snaze přimět nás uvěřit, že za předpokladu, že se vyhneme válce mezi státy, se spolupráce mezi třídami nejen může stát skutečností, ale že přinese své (kyselé) ovoce dělnické třídě a že se imperialistický a třídní stát stává demokratickým nástrojem pro blahobyt celé veřejnosti. Takto v lidových demokraciích vytvořili oportunisté národní systémy, v nichž jsou zastoupeny všechny společenské třídy, předstírajíce, že tímto způsobem mohou být harmonizovány jejich protichůdné zájmy. Například v Číně, kde je u moci blok čtyř tříd, je proletariát, který ani zdaleka pro sebe nedobyl politickou moc, neustále vystaven tlaku mladého průmyslového kapitalismu a nese, stejně jako proletariáty ostatních zemí, náklady na „národní rekonstrukci“. Odzbrojení revolučních sil přinesené buržoazii na stříbrném podnose sociál-patrioty v roce 1914 a oportunistickými ministry vlád jako Millerand, Bissolati, Vandervelde, MacDonald a dalšími, které tvrdě kritizoval a porazil Lenin a Komunistická internacionála, zdá se být slabý odvar v porovnání se skandální a nechutnou třídní kolaborací současných sociál-patriotů a oportunistických ministrů. Italská levice, která již v roce 1922 byla proti „dělnické a rolnické vládě“ (heslu, které se mělo považovat za opis „diktatury proletariátu“, až na to že plodilo zničující nejednoznačnost nebo hůře bylo považováno za něco jiného) odmítá ještě více otevřenou třídní spolupráci, kterou se dnešní oportunisté nerozpakují hájit; Italská levice žádá pro proletariát a jeho stranu bezpodmínečný monopol státu, jedinou a nedělitelnou diktaturu proletářské třídy.

IV. Činnost strany

1. Od svého vzniku má kapitalismus nepravidelný historický vývoj, střídají se období krize a období intenzivního ekonomického rozšiřování. Krize jsou neoddělitelné od kapitalismu, který však nepřestane růst a rozšiřovat se, dokud mu revoluční síly nezasadí konečnou ránu. Souběžně s tím dějiny proletářského hnutí ukazují fáze náhlých velkých skoků a fáze ústupů způsobenými brutálními porážkami nebo pomalou degenerací, během kterých se obnovení revoluční činnosti zdá být otázkou desetiletí. Pařížská komunita byla násilně potlačena a její porážka zahájila období poměrně pokojného rozvoje kapitalismu, které dalo za vznik revizionistickým nebo oportunistickým teoriím, jejichž samotná existence dokázala ústup revoluce. Říjnová revoluce byla pomalu poražena v průběhu období útlumu, návratu k dřívějšímu stavu, které vyvrcholilo násilným potlačením těch, kteří pro tuto revoluci bojovali a byli stále naživu. Od roku 1917 je revoluce velmi vzdálena a dnes to nevypadá, že bychom byli na prahu přicházejícího revolučního oživení.

2. Navzdory výskytům oživení proletářské revolučnosti se kapitalistický výrobní způsob v souladu se svými technickými a společenskými znaky víceméně nepřetržitě rozšiřuje a převažuje ve všech zemích. Naproti tomu tyto střídající se fáze úrovně střetávajících se sil proletářské třídy jsou spojeny s událostmi obecného historického boje, s již existujícím protikladem vůči buržoazii při úsvitu její vlády nad feudálními a předkapitalistickými třídami, a s procesem politického vývoje těchto dvou historických soupeřících tříd, buržoazie a proletariátu; procesem, který je poznamenán vítězstvími a porážkami, taktickými a strategickými chybami. První střety se datují do roku 1789 a pokračují, přes události z let 1848, 1871, 1905 a 1917, až do současnosti; tyto střety daly buržoazii, stejnou rostoucí měrou jako byl její rostoucí hospodářský rozvoj, možnost zdokonalit své zbraně proti proletariátu. Naproti tomu proletariát, tváří v tvář obrovskému rozšíření kapitalismu, ne vždy věděl, jak úspěšně využít svou třídní energii, takto po každé porážce padal zpět do sítě oportunismu a zrady a stále delší a delší dobu zůstával vzdálen revoluci.

3. Cyklus vítězných bojů a porážek, i těch nejdrastičtějších, a oportunistických vln, během nichž je revoluční hnutí podřízeno vlivu nepřátelské třídy, utváří obrovské pole pozitivních zkušeností, kde uzrává revoluce. Revoluční oživení je po porážce dlouhé a obtížné, avšak samotné hnutí, ačkoli není viditelné z vnějšku, není přerušeno, uchovává revoluční požadavky třídy názorově vyhraněně v úzkém kruhu avantgard. Období politických propadů revolučního hnutí jsou četné. Od roku 1848 do 1867, od druhé Pařížské revoluce k předvečer franko-pruské války, je revoluční hnutí téměř výhradně zhmotněné v Marxovi, Engelsovi a malém kruhu soudruhů; od roku 1872 do roku 1879 - od porážky Komuny až po počátek koloniálních válek a návratu kapitalistické krize, která vede k rusko-japonské válce v roce 1905 a poté k válce roku 1914 - je vědomí revoluce symbolizováno Marxem a Engelsem. Od roku 1914 do roku 1918 během první světové války, během níž se Druhá internacionála rozpadá, Lenin s několika soudruhy z několika dalších zemí jsou těmi, kteří představují kontinuitu a vítězný vývoj hnutí. Rok 1926 přinesl další nové nepříznivé období pro revoluci, které znamenalo likvidaci vítězství Října. Pouze hnutí Italské komunistické levice si zachovalo neporušenou teorii revolučního marxismu a jen v tomto hnutí se krystalizuje naděje na revoluční oživení. Během druhé světové války se podmínky ještě zhoršovaly, celý proletariát se dal do služeb imperialistické války a falešného stalinistického socialismu. Dnes jsme na samém dně revoluční krize a v blízké budoucnosti nelze předpokládat oživení revolučního hnutí. Délka období revolučního propadu, kterou zažíváme, odpovídá vážnosti degenerace politického směřování a rovněž větší koncentraci kapitalistických sil. Třetí oportunistická vlna soustřeďuje v sobě nejhorší rysy obou předchozích vln současně se skutečností, že proces kapitalistické koncentrace, v níž se nalézá síla třídních nepřátel, je mnohem silnější než po první světové válce.

4. Dnes se nalézáme na dně revoluční krize a ačkoli možnosti jednání jsou značně omezené, strana sledujíce svou revoluční tradici nemá v úmyslu přerušit historickou strategii přípravy na budoucí rozsáhlé oživení třídního boje, ve kterém se spojí všechny výsledky minulých zkušeností. Omezení praktické činnosti neznamená zřeknutí se revolučních cílů. Strana uznává, že v některých sektorech je její činnost kvantitativně omezena, což však neznamená, že by se změnil mnohostranný souhrn její aktivity a ani se výslovně nezříká žádné z těchto aktivit.

5. Dnes je zásadní činností obnovení teorie marxistického komunismu. Prozatím je naší zbraní stále kritika: strana proto nepředstaví žádnou novou doktrínu, ale místo toho znovu potvrdí plnou platnost základních tvrzení revolučního marxismu, které jsou bohatě potvrzeny fakty a které byly zfalšované a zrazené oportunismem, aby tak zakryl ústupy a porážky. Marxistická levice veřejně kritizuje a bojuje proti stalinistům jako revizionistům a oportunistům, stejně jako vždy odsuzovala všechny formy buržoazního vlivu na proletariát. Strana zakládá své jednání na anti-revizionistických pozicích. Lenin, od chvíle kdy se objevil na politické scéně, bojoval proti Bernsteinovu revizionismu a obnovil původní linii strany vyvraceje faktory obou revizí - revize sociálnědemokratická a sociál-patriotická. Italská levice odsoudila od samého počátku první taktické odchylky uvnitř Třetí internacionály jako první příznaky třetí revizionistické vlny, která je dnes plně odlišitelná a která v sobě spojuje chyby dvou předešlých vln. Vzhledem k tomu, že proletariát je poslední z tříd, které mají být vykořisťovány a tudíž se sám nestane vykořisťovatelem jiných tříd, doktrína, která vznikla se samotnou proletářskou třídou, nemůže být ani změněna, ani postupně zlepšena. Vývoj kapitalismu od počátku až do současnosti potvrdil a nadále potvrzuje marxistická platná tvrzení, která jsou vyjádřena v základních textech marxismu. Údajné „inovace“ a „ponaučení“ posledních třiceti let potvrdily jen to, že kapitalismus je stále naživu a musí být svržen. Ústřední bod současné pozice našeho hnutí vycházející z marxistického učení je tedy následující: žádná revize výchozích zásad proletářské revoluce.

6. V dnešní době strana vědecky zaznamenává společenské jevy, aby potvrdila základní teze marxismu. Analyzuje, srovnává a komentuje nedávné a současné skutečnosti a odmítá takové zpracování marxistické doktríny, které má sklon ustavovat nové teorie nebo poukazovat na nedostatky marxismu jako výkladu těchto jevů. Stejná práce, rozcupování oportunismu a tendencí odchylujících se od skutečného marxismu jako prováděl Lenin (a kterou vytyčil v díle „Co dělat? Palčivé otázky našeho hnutí“), je stále základem činnosti naší strany, a tímto následuje příkladu komunistických aktivistů minulosti během období dílčích proher proletářského hnutí a rozkvětu oportunistických teoriích, které našly v Marxovi, Engelsovi, Leninovi a v Italské levici divoké a neústupné nepřátele.

7. Ačkoli malá počtem a mající jen málo spojení s proletářskými masami, strana navzdory své zodpovědnosti za teoretické úkoly, které mají zásadní význam, a kvůli těmto skutečným uznáním revolučních povinností v současné době, absolutně odmítá být považována buď za skupinku myslitelů hledajících nové pravdy, nebo za „modernizátory“ považující dřívější pravdy za nedostatečné. Žádné hnutí nemůže v dějinné skutečnosti zvítězit bez teoretické kontinuity, což je zhuštění zkušeností minulých bojů. V důsledku toho členům strany není dána osobní svoboda vypracovávat a vyčarovávat nové programy či vysvětlení současného společenského světa. Členové strany nemají volnost jako jednotlivci, bez ohledu na jejich úroveň intelektuálních schopností, analyzovat, kritizovat a dělat prognózy. Strana hájí neměnnost teorie, která není produktem slepé víry, ale je teorií, jejíž obsah je vědou proletářské třídy; tato je postavena na staletém dějinném materiálu, nikoliv z myšlenek myslitelů, ale z popudů hmotných událostí, a odráží se v historickém vědomí jediné revoluční třídy a je názorově vytříbena v její straně. Materiální události jen potvrdily učení revolučního marxismu.

8. Navzdory malému počtu členů, který odpovídá kontrarevolučním podmínkám, strana pokračuje ve své práci získávání nových stoupenců, slovní a písemné propagandy a považuje v současné fázi psaní a distribuci svých tiskovin za svou prvořadou činnost, což je jeden z nejúčinnějších prostředků (za situace, kdy těchto prostředků není mnoho) jak ukázat masám politickou linii, kterou by měly následovat, a jak systematicky a široce rozšiřovat zásady revolučního hnutí.

9. Události, a nikoli touha nebo rozhodnost komunistických aktivistů, jsou těmi, které určují hloubku proniknutí strany mezi masy, které je v současnosti omezeno na malou část činnosti strany. Strana nicméně neztrácí příležitost zasahovat do konfliktů a zvratů třídního boje, protože si uvědomuje, že nemůže dojít k opětovnému oživení revolučního boje, dokud se tyto intervence, jako část aktivit strany, co nejvíce nerozšíří a nestanou se převládající sférou činnosti strany.

10. Urychlení tohoto procesu závisí nejen na hlubokých společenských příčinách historických krizí, ale také na úspěších získávání nových stoupenců a veřejném šíření pozic a to i s omezenými prostředky, které má strana k dispozici. Strana zcela vylučuje možnost stimulovat tento proces pomocí prostředků, lstí a manévrů cílené na skupiny, kádry nebo strany, které si přisvojily do názvu „proletářský“, „socialistický“ nebo „komunistický“. Tyto manévry, které pronikly do taktiky Třetí internacionály, jakmile se Lenin stáhl z politického života, neměly jiný důsledek než rozklad Kominterny jako teoretické a organizační síly hnutí, byly vždycky připraveny obětovat kousky strany na cestě k „taktické prospěšnosti“. Tyto metody byly znovu oživeny a znovu oceněny trockistickým hnutím Čtvrté internacionály, které je nesprávně považovalo za komunistické postupy. Neexistují žádné hotové recepty, které urychlí oživení třídního boje. Neexistují žádné manévry a prostředky, které by přiměly proletáře naslouchat hlasu třídy; takové manévry a prostředky by způsobily, že by se strana nezdála být tím, čím skutečně je, došlo by však ke zkreslení její úlohy, a to na úkor a ke škodě efektivnímu znovuvzkříšení revolučního hnutí, které je založeno na skutečně zralých poměrech a odpovídající schopnosti strany reagovat, která je k tomuto účelu způsobilá pouze díky neústupnosti své doktríny a politiky. Italská levice vždy bojovala proti uchylování se k provizorním opatřením jako způsobu, jak přestát nepříznivá období, a odsuzovala takové jednání jako odklon od zásad a které se v žádném případě neslučuje s marxistickým determinismem. Na základě minulých zkušeností se proto strana zdržuje toho, aby vydávala a přijímala výzvy, otevřené dopisy nebo hesla burcující masy, jejichž cílem je vytváření výborů, front nebo dohod s jinými politickými organizacemi, ať je jejich povaha jakákoli.

11. Strana neskrývá skutečnost, že když se věci znovu dají do pohybu, situace nevyvolá jen autonomní rozvoj strany, ale i opětovný rozpuk masových organizací. Dělnické sdružení, ačkoli se nikdy nemůže zbavit veškerého vlivu třídního nepřítele a často působilo jako nositel hlubokých deviací a ani není výlučným revolučním prostředkem, přesto zůstává předmětem zájmu strany, která se nikdy dobrovolně uvnitř něj nevzdává práce, což ji jasně odlišuje od všech ostatních politických skupin, které tvrdí, že jsou „opozicí“. Strana si uvědomuje, že dnes je její práce v organizacích pracujících možná jen ojediněle; a, jakmile se početní vztah mezi jejími členy a sympatizanty na jedné straně, členy určitého dělnického svazu na straně druhé, za podmínky, že tento svaz nevylučuje veškerou možnost nezávislé třídní akce, ukáže jako příhodný, strana se nevzdává faktické účasti v těchto ekonomických organizacích, a dokonce ani nabytí vůdčího postavení v nich.

12. Mezinárodní proud, ke kterému patříme, nelze charakterizovat jeho abstencí - zdržováním se - volební účasti, ačkoli „abstencionistická skupina“ Italské socialistické strany hrála převládající roli v založení italské sekce Třetí internacionály, jejímuž boji a opozici vůči Komunistické internacionále ohledně mnohem zásadnějších otázek dáváme za pravdu. Parlamentarismus následkem toho, že kapitalistický stát nabírá neustále zřetelnější formu třídní diktatury, kterou marxismus veřejně kritizuje od počátku, nutně ztrácí veškerou důležitost. Volitelné instituce a parlament staré buržoazní tradice nejsou ničím jiným než přežitkem. Vyčerpaly svůj obsah, zůstaly pouze ustálené demokratické fráze, a ty nemohou zakrýt skutečnost, že ve chvílích společenských krizí je tento diktátorský stát poslední instancí kapitalismu a že násilí revolučního proletariátu musí směřovat proti tomuto státu. Na základě těchto předpokladů strana ztratila jakýkoli zájem o účast na volbách kteréhokoli druhu a nevyvíjí v této oblasti žádnou činnost.

13. Kult jednotlivce je velmi nebezpečným aspektem oportunismu; je přirozené, že vůdčí aktivisté strany, kteří zestárli, mohou přejít k nepříteli a nabývat tendence bezzásadové přizpůsobivosti - konformismu, a pro toto existuje jen pár výjimek z pravidla. Zkušenosti ukázaly, že revoluční generace jsou překotně následovány dalšími. Proto strana věnuje maximální pozornost mladým lidem a vynakládá největší úsilí na to, aby získala mladé komunistické aktivisty a připravovala je na politickou činnost bez jakékoli osobní ctižádostivosti či osobnostního kultu. V současném dějinném okamžiku, hluboce kontrarevolučním, je nezbytné vytvoření vůdčích řídicích aktivistů z mladých členů strany, kteří budou schopni zaručit kontinuitu a revoluční tradici. Bez pomoci nové revoluční generace není možnost pro znovuobnovení revolučního hnutí.

Nejdříve stojí za to připomenout si, jaký byl postoj Italské komunistické levice k otázce odborů. Poté přejdeme k rozboru toho, co se změnilo na poli odborů v období po světových válkách a totalitarismu.

1. Ještě před ustavením italské strany byly na II. kongresu Internacionály roku 1920 diskutovány dvě klíčové taktické otázky: parlamentní činnost a činnost odborů. Zástupci abstencionistického proudu tehdy podporovali stranu proti takzvané levici, která obhajovala rozštěpení odborů a odmítala pokus o dobytí odborových organizací vedených oportunisty. Celkově vzato tyto proudy za jádro revoluční činnosti považovaly odborový svaz, nikoliv stranu, a chtěly jej mít ryzí bez buržoazního vlivu (holandští tribunisté, němečtí KAPD, američtí syndikalisté, dílenští důvěrníci [shop stewards] atd.).

2. Od té doby vede Italská levice tvrdý boj proti takovým hnutím, jako byla turínská skupina “Ordine Nuovo”. Ta měla za to, že revoluční úkol spočívá ve vyprazdňování odborových svazů ve prospěch hnutí továrních rad. Ty tato skupina považovala za rámec propojující hospodářské a státní orgány proletářské revoluce, který byl uvedený v činnost v plně rozvinuté a vrcholné fázi kapitalismu. Tyto hnutí tak měly vážný zmatek mezi okamžiky revolučního procesu a jeho nástroji.

3. Odborové a parlamentní otázky jsou zcela odlišného druhu. Parlament je jednoznačně orgán buržoazního státu, který tvrdí, že jsou v něm zastoupeny všechny třídy ve společnosti. Všichni revoluční marxisté se shodují na tom, že na jeho bázi je nemožné vytvořit základ pro jakoukoli jinou moc než moc buržoazie. Otázkou je, zdali využívání parlamentních mandátů může sloužit cílům propagandy a agitaci za povstání a pro diktaturu. Ti, kteří nesouhlasili, argumentovali, že i vzhledem k takto omezeným cílům by naši zástupci svou spoluúčastí na buržoazní politické struktuře způsobili opačný efekt.

4. Vzhledem k tomu, že odbory jsou profesní a hospodářská sdružení, budou vždy sdružovat jedince stejné třídy bez ohledu na to, kdo je vede. Je pravděpodobné, že proletáři, kteří jsou v nich organizovaní, budou volit zástupce, kteří jsou nejen umírněně buržoazní, ale i absolutně buržoazní, a že řízení odborové organizace padne přímo pod vliv kapitalistů. Přesto skutečností zůstává, že odborové svazy jsou složeny výlučně z dělníků, a proto o nich nikdy nebude možné tvrdit to, co říkáme o parlamentu – že může být režírován pouze v buržoaznímu zájmu.

5. V Itálii, před založením Komunistické strany, socialisté odmítali pracovat v katolických nebo republikánských odborových svazech. Později, v době existence velké Confederazione General del Lavoro (CGdL) vedené hlavně reformisty a Unione Sindacale (USI) pod vedením anarchistů, komunisté jednohlasně a bez okolků prohlašují, že nebudou zakládat nové odborové svazy, ale že místo toho budou pracovat a vyhrávat uvnitř právě zmíněných, a dokonce že budou pracovat na jejich sjednocení. Na mezinárodním poli italská strana jednohlasně podporovala nejen práci ve všech národních sociálně demokratických svazech, ale rovněž existenci Rudé odborové internacionály (Profintern), která považovala získání vedení v Amsterodamské internacionále (Mezinárodní odborová federace) za nemožné, kvůli jejím vazbám na buržoazní Společnost národů prostřednictvím Mezinárodní organizace práce (MPO). Italská levice se ostře postavila proti návrhu zlikvidovat Profinternu, který měl za cíl vytvořit jednu jednotnou odborovou Internacionálu. Nicméně Italská levice po celou dobu zastávala princip jednoty odborových svazů a jejich národních federací a jejich dobytí zevnitř.

6. a) V proběhlých historických obdobích způsobila proletářská odborová činnost významné změny v buržoazní politice. Na začátku revoluční buržoazie zakazovala jakoukoli formu hospodářského sdružování, které měla za pokus o obnovení konzervativního režimu středověkých cechů. Jakákoli stávka byla tehdy násilně potlačena, proto všechny raná odborová hnutí nabraly revoluční rysy. Brzy poté Manifest uvedl veřejně ve známost, že každé hospodářské a sociální hnutí vede k politickému hnutí, jehož klíčový význam spočívá v následném rozšiřování sdružení a koalic proletariátu, zatímco jsou jejich čistě hospodářské výdobytky dočasné a nesesazují přímo třídní vykořisťování.

b) V následujícím období buržoazie pochopila nezbytnost vypořádat se se sociální otázkou a, s jasným záměrem předejít revolučnímu řešení, tolerovala existenci odborů, legalizovala je a uznala jejich činnost a požadavky; během této fáze nedošlo k žádným válkám a došlo k relativnímu zvýšení životních podmínek, a to až do roku 1914. Během tohoto období byla práce vykonávaná v odborových organizacích základním prvkem pro rozvoj velkých socialistických stran, které mohly zcela jasně dát do pohybu široká hnutí díky svému výsostnému postavení v řízení odborů.

Kolaps Druhé internacionály ukázal, že buržoazie získala rozhodující vliv na velkou část dělnické třídy prostřednictvím svých vztahů a díky kompromisům s parlamentními a odborovými vůdci, kteří téměř všude ovládali stranický aparát.

c) Právě v období oživení proletářského hnutí, které následovalo po Ruské revoluci a po konci imperialistické války, bylo naléhavé vyvodit závěry z katastrofálního selhání předchozích přístupů k odborové a politické otázce. Došlo k pokusu vrátit světový proletariát zpět na revoluční terén, a to tím, že byli rozštěpením stran odstraněni političtí a parlamentní zrádci, a zajištěním, aby nové komunistické strany byly schopné vyhodit z největších proletářských organizací zástupce buržoazie. To se v několika zemích setkalo s velkým úspěchem. Kapitalismus zjistil, že k tomu, aby zabránil vzrůstajícímu revolučnímu tlaku, musí násilně zasáhnout a zakázat nejen strany, ale také odborové svazy, ve kterých strany pracovaly. Nicméně přes všechny složité zvraty těchto buržoazních totalitarismů se k úplnému zrušení odborového hnutí nikdy nepřistoupilo. Ba naopak, došlo k podpoře a praktickému zformování nové odborové sítě, která byla zcela kontrolována kontrarevoluční stranou, a ta se, tak či onak, vyhlásila za jediný a jednotící orgán zcela loajální k administrativě a mašinérii státu.

Dokonce i tam, kde se po druhé světové válce zdálo, z čistě dobových příčin, že byl kapitalistický totalitarismus nahrazen demokratickým liberalismem, pokračovala dynamika vývoje odborů, které se daly do pohybu už dříve, nerušeně k úplné státní kontrole a jejich začlenění do oficiální správní struktury státu. Fašismus – dialektický realizátor starých reformistických požadavků – provedl oficiální zákonné uznání odborů; takto lze odbory označit za oficiálního zástupce ve věci kolektivních smluv se zaměstnavateli, tato situace otevřela cestu pro to, aby veškerá organizace odborů díky svému propojení s buržoazní mocí skončila fakticky neschopná jakékoli aktivity.

Takové vyústění je zásadní pro ochranu a zachování kapitalistického režimu právě proto, že ovlivňování a využívání odborových organizací jakožto orgánů určených ke sdružování dělníků je nepostradatelnou etapou každého revolučního hnutí vedeného komunistickou stranou.

7. Zcela zjevně tyto radikální změny v odborových organizacích nebyly pouze důsledkem politické strategie antagonistických tříd a jejich stran a vlád, ale rovněž se významně pojí s proměnou povahy hospodářských vztahů mezi zaměstnavatelem a námezdním pracujícím. V raném období odborových bojů, když dělníci zkoušeli konfrontovat monopol výroby svým monopolem pracovní síly, vyplývala tvrdost konfliktu ze skutečnosti, že proletáři neměli naprosto žádné zdroje kromě své denní mzdy. Za situace, kdy byl dělník zbaven jakékoli rezervy k získání spotřebního zboží, se každý boj stával doslova záležitostí života a smrti.

Marxistická teorie rostoucího zbídačení je potvrzována nepřetržitým nárůstem počtu naprostých proletářů a s tím úzce související expropriací posledních rezerv, které proletářské a střední společenské vrstvy mají – proces, který se stonásobně urychluje válkami, destrukcí, měnovou inflací a podobně. Zatímco rostoucí zbídačování je nepochybně stále obecným trendem, a přestože je pravda, že v mnoha zemích nezaměstnanost a masakrování proletářů dosahuje obrovské míry, přesto vidíme, že všude, kde vzkvétá průmyslová výroba, existuje pro zaměstnaného dělníka celá řada reformistických opatření a výhod sociálního zabezpečení. Tyto výdobytky představují nový typ hospodářské rezervy a představují malý podíl na bohatství, o které lze přijít, čímž se postavení pracujícího podobá v jistém smyslu postavení řemeslníka a malého rolníka. Námezdně pracující má proto co ztratit, což ho vede k váhavosti, a dokonce i oportunismu, když propuknou odborové boje a ještě hůř stávky a vzpoury. Tento fenomén již rozpoznal Marx, Engels a Lenin, když odkazovali na tzv. dělnickou aristokracii.

8. Kromě otázky, zda by se v tom či onom státě měla revoluční komunistická strana podílet na práci takového odborového svazu, vedou dosud shrnuté body této otázky k závěru, že jakákoli perspektiva všeobecného revoluční hnutí závisí na přítomnosti následujících klíčových faktorů: 1) velký početný proletariát složený z naprostých námezdních pracujících, 2) velké hnutí dělnických sdružení, které má ekonomický obsah a pojímá velkou část proletariátu, 3) silná revoluční třídní strana, která, složena z bojovné menšiny pracujících, musí být v průběhu boje schopná rozsáhle a účinně uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči buržoazní třídě a buržoazní moci.

K těmto faktorům, které vedly k určení nezbytnosti každé z těchto tří podmínek, jejichž příznivá kombinace určí výsledek boje, jsme se dobrali díky: a) správnému uplatnění teorie historického materialismu, která propojuje základní ekonomické potřeby jednotlivce s dynamikou velkých sociálních revolucí, b) správným výkladem proletářské revoluce, pokud jde o problémy hospodářství, politiky a státu, c) ponaučením se z dějin všech organizovaných hnutí dělnické třídy – a to jak ze silných momentů a vítězství, tak z období degenerace a porážek.

Obecné rysy perspektivy, kterou jsme tady nastínili, ale nevylučují, že nastanou nejrůznější možné okolnosti během proměny, zániku a opětovné obnovy sdružení odborového typu, a to ve všech těch sdruženích, které vznikají v různých zemích a jsou buďto napojené na tradiční organizace, které se kdysi dávno prohlašovaly, že jsou založené na metodě třídního boje, nebo organizace svázané s nejrůznějšími metodami a společenskými tendencemi, dokonce i těmi konzervativními.

Prezentováno na setkání strany v Římě 1. dubna 1951.

Včera

Následující čtyři body, tolikrát rozvíjeny v čase a prostoru, jsou v ryzí marxistické linii od sebe zcela neoddělitelné.

1. Socialistické proletářské hnutí není v žádném případě hnutím kultury a vzdělávání. Možnosti rozvoje myšlení mají původ a jsou důsledkem lepšího vývoje fyzického života, a tudíž se dostaví až po odstranění ekonomického vykořisťování. Příslušníci tříd s nižší životní úrovní nepotřebují nabýt vědění, aby mohli bojovat, stačí když se postaví na odpor hladu. Pochopení přijde později.

2. Revoluční třídní strana neodmítá přijmout do svých řad jako své kompetentní soudruhy a militanty jedince z ekonomicky výšších tříd a využít jejich lepšího intelektuální rozvoje ve svém boji, pokud jsou skutečnými dezertéry z nepřátelského společenského tábora. Ve všech vítězných třídních bojích tato dezerce byla jedním z prvních rozkolů v kontrarevoluční frontě, navzdory tomu, že v jednotlivých případech byla doprovázena nepříjemnými krizemi a návraty zpět do tábora kontrarevoluce.

3. Proletářská třída, jelikož potřebuje pro své vítězství ustavit politickou stranu, potřebuje jasnou kontinuitu a teoretickou konzistentnost a řadí na nejčelnější místo obranu třídní doktríny (nepleťme si ji s pojmem vědomí, které je zrádně subjektivní, a nikoli kolektivní a které ponecháme spolu s mnohou další terminologickou veteší konformistickým a tradicionalistickým stanoviskům).

4. Revoluční komunistické hnutí počítá mezi své nejhorší nepřátele, vedle buržoů, kapitalistů, šéfů, oficírů a stoupenců nejrůznějších hierarchií, obecně „myslitele“ a „intelektuály“, představitele „vědy“ a „kultury“, „literatury“ či „umění“, kteří se prezentují jako nezávislá obecná hnutí a procesy mimo společenské determinace a mimo dějinný boj tříd. Jakákoli odchylka od těchto bodů ze zřejmých důvodů je v nenapravitelném střetu se základy marxismu a vede k oportunistické degeneraci a k porážce revoluce.

Odchylka od prvního bodu vede k opětovnému pádu k liberálně demokratickým tendencím s jejich vzděláváním proletariátu ze strany buržoazie, která svým bohatstvím monopolizuje stát, školu, tisk a vše ostatní pro své třídní cíle.

Odchylka od druhého bodu vede k hrubému workerismu, středo-levému labourismu a čistému syndikalismu, které odsuzují proletáře do slepé uličky hospodářských bojů bez jakýchkoli východisek a popírají politický boj strany, revoluční dobytí moci, jediný prostředem překonání kapitalismu.

Odchylka od třetího bodu vede k revizionismu a reformismu, k sociálnědemokratickému oportunismu, ke každodennímu politikaření, k prodávání zásad, k cynismu bernsteinovského hesla: „cíl je ničím, hnutí je vším“, což implikuje dodatek: „pro hlavouny“.

Odchylka od čtvrtého bodu nás přivádí ke všem třem předchozím deviacím, k bláznivým saturnáliím politiky jednotných bloků, což k zvracení donutí dokonce i žaludek z oceli.

Takové byly body ctěného pana Karla a ctěného pana Bedřicha, kteří se na počátku dělnického hnutí a při počátečních snahách o založení proletářských stran, v době Svazu spravedlivých a všeobecných aliancí, nemohli vyhnout kontaktům s některými z těchto mužů myšlenky. Hojně se k nim vztahovali s podvratnou radikální kritikou až do té míry, že byli krutí, a s nemilosrdným sarkasmem. Mezi stovkami citací, které lze uvést, je jedna z dopisu Engelsovi, ve kterém Marx píše, že závidí Engelsovi, že se nemusel účastnit setkání, na kterém bylo přítomno ne zrovna málo filantropických filosofů a humanitářů podobného ražení, a informuje jej o tom, že byl pověřen k napsání závěrečného projevu, ve kterém se nemohl vyhnout užití obvyklých pojmů, jako je svoboda, lidskost, spravedlnost, slušnost, myšlení a tak dále. Omlouvajíc se dodal: postaral jsem se o to, abych je dal do pasáží, kde neznamenají absolutně nic a nemohou nadělat škody.

Nejsme poblouzněnci a připouštíme, že na základě úkolů strany marxista bude muset říkat nebo psát nesmysly. Má to však dvě podmínky: první je, že tomu sám nevěří; druhá je, že se snaží, aby tomu ostatní nevěřili. Jen málokterému z dnešních „leninistů“ se daří naplnit první podmínku, avšak oni a jejich společníci dvacetkrát denně padnou a pořádně si nabijí kvůli druhé podmínce.

V letech velké ruské revoluce „intelektuálové“ unášeni během katastrofických zvratů války mezi filozofickými a teoreticko-uměleckými školami, z nichž jedna byla marnější a dekadentnější než druhá, pocítili rozruch této revoluce a stejně lehce jako se otáčí korouhvička ve větru se obrátili na Východ. Ve Francii se zrodilo mimo jiné hnutí „Clarté“, které spojilo spisovatele a umělce sympatizující s vítězným (hlavně proto, že vítězným) bolševismem. Byl to jasný příklad, který nepochopil rovnítko mezi celkovým přistoupením na pozice určité doktríny a zásadním přestupem k novým zásadám, šlo naopak o neskrývané intelektuální „osvícení“ kopírující po jednom a půl století to buržoazní, které mělo však odvahu revoluci nikoli následovat s nejasným úmyslem ji využít nebo uniknout jejím dopadům, ale předjímat ji a připravovat.

Ruští bolševičtí soudruzi, marxisté nejen se zocelenými žaludky, ale i mozky, rovněž používali nebo zamýšleli použít tyto v myslích pohnuté a sympatizující elementy v útrobách celého nepřátelského světa, ale nespoléhali se na všechny tyto lidi, z části vskutku dobré lidi, ale nic víc, o nic více, než na svou domácí „inteligenci“, kterou znali jako své boty a kterou sledovali během všech těžkých zkoušek dějin a bojů jak jedná často vrtkavě a vždy hanebně a která se následně rozpouští v početných řadách nejrozmanitějších kontrarevolucionářů, liberálů, populistů, rolníků, proudů šmrncnutých anarchismem a nakonec v řadách poražených emigrantů nacházejících se za hranicemi různých zemí.

Výtečný francouzský soudruh s autentickou nefalešnou kulturou, Raymond Lefebvre, který zahynul v roce 1920 během svého návratu z Ruska cestou přes Arktidu, vzpomínal na mnoha setkáních na důkaz rozšíření komunismu ve své zemi, že naše strana měla pod sebou „čtyři nejvlivnější tiskoviny ve Francii“, čtyři nejvíce čtené spisovatele. Byli to Henri Barbusse, Georges Duhamel, Anatole France (projevme výjimku pro tento mocný mozek, který přispěl na mnoha stránkách opravdu energickými pasážemi podvracejicími základy tohoto světa a jeho panujícího pokrytectví) a Romain Rolland. Bylo to působivé a pronesené krásnou francouzštinou, ale mezi námi, marxistickými militanty, jsme nikdy nepomyslili na to, že bychom svrhli buržoazii stotisícovými náklady knih. K tomu, abychom ji roznesli na kopytech, je zapotřebí něco mnohem jiného. Usmáli jsme se tomu: Raymond, charakterem silný a upřímný, se rozhněval.

Nepopsatelný byl Leninův úsměv a zářivé oči, když přišla řeč na Maxima Gorkého, který ve všeobecném krachu intelektuálů zůstal na straně bolševiků a kterému nešlo, kvůli jeho příliš velké světové slávě a kvůli jeho nesporné dobré víře odmítnout přijetí v řadách strany a sem tam mu dát slovo a člověk se musel vzdát toho, že pochopí, jak se Gorkij vypořádal se sociálními a politickými problémy.

Dnes

Nechceme psát dějiny politických hnutí, které byly zrozené v táboře a za podpory „intelektuálů“ nejrozličnějších činností a původu. Mohli bychom toho říci hodně a bylo by pozoruhodné zabývat se, kromě „světa“ umění a literatury, neméně zajímavým světem vědy a vidět, že příspěvky Gorkého a Barbusse s jejich deprimující úrovní nekonzistence jsou dalece překonány příspěvky Joliot-Curieho a Einsteina.

V roce 1914 němečtí váleční štváči podepřeni provoláními intelektuálů a autoritou spisovatelů, hudebníků, básníků a malířů v důsledku protiněmecké kampaně křičeli slavné „Es ist nicht wahr!“ („Není to pravda!“). Italští antifašisté, uff, udělali stejný povyk u nás doma s cílem zatknout Mussoliniho a smýšleli o tom jako o skvělém kroku k protiútoku poté, co jej nezastavily Komory práce a uskupení ozbrojených dělníků. Kvšichni známe katastrofální výsledek, někteří byli nuceni se stáhnout, aby si zachránili své posty a obživu, jiní se zchátrale a zahořkle stali součástí bezmocné opozice a politicky skončili v absurdnostech. Jakmile padl fašismus pod neintelektuálním tlakem výbušnin a bomb, opět se vynořili a říkalo se, že Itálie konečně znovuzískává nejzdravější síly vědy, myšlení, techniky, které za vlády fašistů dostaly padáka. Pokud jde o vědu, myšlení, literaturu a umění, nikdy nebylo v oběhu tolik vyprodukovaného odpadu a v této postfašistické době se strmě propadáme do této žumpy.

Představa svobody v myšlení, psaní a projevu jako receptu, a lži ohledně „nestrannosti“ veřejného aparátu vůči různým názorům, jsou dalšími faktory degradace; ohledně této představy jsme v příkrém rozporu, podepřeni nejen autoritou doktríny, ale i vědy, která vychází z vítězství diktátorsky vedené ruské revoluce. Stačí pomyslet na ty žalostné rozhlasové vysílání Convegno dei Cinque (Debata pěti), diskuse rozebírající sociální a politické problémy, kde se předkládají bázlivé proklamace a zcela neplodné, bezzubé námitky, třebaže lze cítit mezi těmito veřejnosti představenými kašpary hořkou profesní řevnivost.

Ovšem tam, kde se chystá a uvádí do pohybu v energickém a velkolepém stylu mobilizace intelektuálních sil celého světa je hnutí proti euroatlantickému mezinárodní vojenskému paktu a mírové kongresy.

A jsou-li k záchraně voláni umělci, symbolika se dostává do popředí; a to podivné zvíře nakreslené Picassem zasáhne nehmotný zrak starého Noema, který, mna si energicky své oči, jestli dobře vidí, se sám sebe na onom světě ptá, jestli se nedopustil velké chyby tím, že nalodil na archu a poté vypustil ke klidným nebesům prvotní prosté zvíře, jakým je holubice.

Futuristické umění. V té době se do nás naváželi za to, že jsme popírali revoluční hodnotu futuristického hnutí. Je to myšlenková síla, podporujme je, řekli tito jako vždy nejvíce prakticky stavění lidé, stanovisko, které nebylo bezesporu vymyšleno v Rusku, a ani posvěcené Kominformou. Jako my podvrací formy minulosti; Papiniho časopis Lacerba se dokonce odvážil označit pomník významnému králi za „velký nočník, na níž se tyčí zlatý hasič“! Marinetti opěvuje fyzickou sílu a svádí souboje se svými protivníky v divadlech a na ulicích! Spojme se s nimi. Není třeba připomínat, jak Papini ve společnosti mnichů a Marinetti mezi černokošiláči projevovali svými postoji míru pokrokovosti. Dokonce ani nezbořili dotyčný pomník, tolik svatý dnešní republice a superintendantům moderního umění.

Tento trend, být podřízen a pochlebovat samolibosti intelektuálů buržoazního světa, nejkrajněji shrnuje dosažení nejvyššího bodu prostituce třídního boje na teoretické, organizační a akční rovině.

Kromě použité hloupoučké, zákonu dbalé formy manifestu či vyhlášení podpisové kampaně na podporu míru může být poukázáno na to, že jde o počin katolického spisovatele; a obsahuje naléhavou prosbu k božstvu. Samotná buržoazie postavila protiklad mezi čekáním na spásu od Boha či od svobodomyslného osvobození vůlí národů…

Části teorie a obsahové soudržnosti se jedna po druhé odhazuje jako záchrana před pádem ke dnu. Je zřejmé, že s těmito posledními odhozy teorie a konzistence už tu není žádná zátěž a tato kocábka oportunismu nevyhnutelně klesne ostudně ke dnu. Nejbližším cílem, ve který lze víc než doufat, bude dost pravděpodobné vyhlášení paktu mezinárodního a společenského přátelství se silami plutokracie Západu, náležité splynutí imperialistického jestřába a špinavé prodejné holubice.

Včera

V tradici revolučních marxistů je pevně ukotven odpor k nacionalismu a militarismu, k jakémukoli válečnému štváčství založenému na solidaritě pracujících s buržoazním státem, jenž je ve válce ze tří dobře známých podvodných důvodů: obrana proti agresorovi – osvobození národů z područí států odlišné národnosti – obrana liberální a demokratické formy společnosti.

Ale neméně pevně zakotvenou tradicí je v rámci marxistické doktríny a marxistického boje též opozice vůči pacifismu, těžko definovatelné ideji či programu, která není-li pokryteckou zástěrkou těch, kdo chystají válku, nabírá podobu přiblblé iluze, že na úkor toho, aby se společenské protiklady a třídní boje vyjevily a rozvinuly, je třeba přivést opačné třídní názorové póly a síly k vzájemné shodě ohledně cíle dosáhnout „konce válek“ a „všeobecného míru“.

Socialisté vždy trvali na tom, že kapitalismus nevyhnutelně vede k válkám, a to jak v té dějinné fázi, ve které buržoazie nastoluje své panství zřizováním centrálně řízených národních států, tak i v novodobé imperialistické fázi, ve které se pouští do dobývání zaostalých kontinentů a v níž spolu různé historické státy soupeří o rozdělení toho panství. Kdo chce skoncovat s válkou, musí skoncovat s kapitalismem, a tedy existují-li nesocialističtí pacifisté, je třeba považovat je za protivníky, protože ať už v dobré či zlé víře (a první je s ohledem na všechny ony problémy našeho hnutí a vystupování ten horší případ) přiměli by nás slevit z třídní základny našeho jednání a z boje proti kapitalismu, aniž bychom dospěli k tomuto iluzornímu cíli, kterým je období kapitalismu bez válek, což na každý pád není naším cílem.

Čili zkrátka: stále bude užitečné konstatovat, že analýza válek mezi státy, kterou podává marxistická škola, se nikdy neomezovala (viz Marx, Engels, Lenin) na zjednodušující fráze, které mají za to, že průběh a výsledek válek nemá žádný podstatnější dopad na vývoj revolučního socialismu a mu skýtané příležitosti, a že co se týče současné nejnovodobější fáze kapitalismu, tak komplexní analýza nás ani zdaleka nepřivádí k tomu, abychom zavrhli možnost, že v následku dalšího vývoje bude kapitalistický systém celosvětově zorganizován do sjednoceného komplexu, který, ať už to bude superstát nebo federace, bude schopen udržovat všude mír. Toto se dnes stále více jeví jako ideál superprospěchářských skupin kapitálu a jejich přisluhovačů typu Trumana, Churchilla, jakožto i dalších, druhořadých poskoků. Nevylučujeme tuto eventualitu buržoazního míru, který před rokem 1914 různí Norman Angellové vykreslovali jako idylku, avšak tím, že ji připouštíme, ji současně považujeme za horší eventualitu než kapitalismus, který generuje jednu válku za druhou až do svého konečného kolapsu. Spatřujeme v ní ten nejkontrarevolučnější a nejvíce protiproletářský výraz, výraz (z marxistického teoretického hlediska vše, jen ne překvapivý), který v největší míře soustřeďuje ke službám kapitalistického útlaku, ve světové policii vládnoucí železnou pěstí a s jediným velením a s monopolem na všechny prostředky destrukce a útoku, schopnost potlačit každou vzpouru vykořisťovaných.

Pacifismus, jakožto všeobecné zřeknutí se užití násilných prostředků státem proti státu, národem proti národu a člověkem proti člověku, je jednou z oněch mnoha prázdných ideologií bez historické opory, se kterými se marxismus nemazlil. Doktríny o neodporování zlu, mimo toho, že jsou nereálné a bez historického precedentu, nemohou sloužit jinému účelu, než aby v lůně dělnické třídy mařily přípravu na násilné povstání s cílem svrhnout buržoazní režim, který podle marxistů žádným jiným způsobem padnout nemůže. Jsou to tudíž doktríny protirevoluční.

Samotné křesťanství, které je dnes se svou hrůzou z násilí prvořadým prostředkem k otupování utlačovaných a k přijetí sociální nespravedlnosti, a jež pokrytecky zakazuje kněžím všech církví žehnat válkám a policejním represím, vzešlo coby dějinný jev z boje, a dokonce i Kristus řekl, že nepřišel uvést pokoj, ale meč.

Tehdejší tezi, že válka byla ve starověkých a středověkých společnostech nevyhnutelná, ale že jakmile se všude pevně etablovala buržoazní a liberální revoluce, bude možné řešit konflikty mezi státy nenásilnou cestou, považovali zakladatelé marxismu vždy za jednu z nejpodlejších a nejhloupějších apologií kapitalistického systému. Karel Marx, který se s těmito od dění odtrženými ideology buržoazního občanství musel ustavičně potýkat, neskrýval své bezmezné znechucení a nakonec na jejich bláboly vytáhl svůj neomylný bič. A také v rozkolu s bakuninských anarchistickým falešným revolucionářstvím byl jedním z principiálních důvodů právě paktování se libertariánů s podobnými švýcaroidními a kvakerskými koužky.

Celé toto obrovské tažení proti sociálpatriotům roku 1914, která si nebudeme nikdy dostatečně připomínat a které nelze nikdy dostatečně vylíčit coby součást náročné práce přivést proletářské hnutí zpět na správnou cestu, je zároveň ocejchovalo jako odpadlíky jak coby slouhy militarismu, tak i coby slouhy závisející na buržoazním směru mezinárodní a ženevské legalistické solidárnosti, ve které pro Lenina spočívala pravá kapitalistická internacionála kontrarevoluce.

Dnes

V předvečer každé války dnes odvod do armády probíhá s použitím daleko složitějších prostředků v předchozích staletích. V řeckořímských společnostech válčili svobodní občané a otroci zůstávali doma. V časech feudalismu byla válka úlohou aristokracie, která své vojenské manévry doplňovala dobrovolníky: dobrovolníci a žoldnéři znamenají totéž, tedy ty, kteří se z vlastní iniciativy rozhodnou stát se vojáky, učí se vojenskému řemeslu a hledají si v něm uplatnění. Kapitalistická buržoazie si vynutila válku silou; předstírajíc, že všem dala občanskou svobodu, zbavila je svobody nejít se nechat pozabíjet; ba dokonce chtěla, aby tak učinili zadarmo nebo za mísu čočovice. Ve starém melodramatu se za dob absolutismu zpívalo: svobodu prodal, vojákem se stal. Cenzor se zalekl strašlivého slova „svoboda“ a chtěl je změnit na „věrnost“. Avšak nový buržoazní režim považoval osobní svobodu za příliš vznešenou na to, než aby se za ni platilo, a zmocnil se jí proto bezplatně.

Stát tedy má k dispozici jak žoldáky a dobrovolníky, tak i odvedence, ale válka se stala něčím tak rozsáhlým, že ani to stále nedostačuje. Účinky války mohou v celé populaci, ať už vojáků či nikoli, probudit nespokojenost a aby se tato nespokojenost dala držet na uzdě, musela být kromě různých četnických oddílů na vnější i vnitřní frontě zmobilizována celá propaganda ve prospěch samotné války, kolosální lživá přesvědčovací kampaň, které nás dějiny posledních desetiletí vystavovaly ve vlnách a která vrátila na scénu všechny typy sedmilhářů líčících životy národů, od kmenového šamana přes římského augura až po katolického kněze a kandidáta do parlamentu.

Nyní v této přípravě na masakr, v této výrobě nadšení pro všeobecná jatka, nalézáme postavu nejvyšší důležitosti, stojící v čele celého tohoto karnevalu smrti, onu velkou Ideu, ušlechtilou Věc Míru, bílou holubici, ze které se stala notně opelichaná milostslečna.

Zrádcovští vůdci přiměli světovou dělnickou třídu znovu pozvednout všechnu tu veteš buržoazní ideologie a svedli ji za všemi těmito ideologickými přeludy na scestí, čímž ji dezorientovanou a pasivní odevzdali do libovůle jejích třídních nepřátel.

Dali jí rozkaz bojovat za vše, oč její utlačovatelé usilují, propůjčili ji k službám vlasti, národu, demokracii, pokroku, civilizaci, všemu, jen ne socialistické revoluci. Jsou schopni dát ji do služeb sociálních nepokojů, povstání a revolucí, ale pouze tehdy, jsou-li to revoluce jiných.

V čase, kdy v Rusku bylo ještě třeba uskutečnit dvě revoluce a kdy podle marxistického pohledu nebylo možné uskutečnit jen jednu, bylo třeba bojovat se dvěma typy oportunistů (týmiž, nad nimiž Marx triumfoval v evropském revolucích roku 1848): s těmi, kteří chtěli naroubovat posocialističtěnou ekonomiku na carský režim, a s těmi, kteří chtěli využít dělníky k buržoazní revoluci, přičemž bylo dle jejich mínění zapotřebí nechat kapitalistický režim po dlouho naživu, aby mu byl dopřán dodatečný vývoj. Lenin shrnul revoluční postoj do zcela jednoduché formulace: revoluce musí sloužit proletariátu, nikoliv proletariát revoluci. To jest: nejsme tu proto, abychom dělnické hnutí, jehož velícím orgánem je naše strana, vložili do služeb nároků, požadavků či dokonce revolucí jiných tříd, nýbrž chceme jej vyslat do boje za svébytné a původní cíle naší třídy a jedině jí samé.

Nynější hnutí rádoby komunistických stran organizuje pracující jen proto, aby je vyslalo za všemi těmito přeludy z buržoazního vetešnictví, aby promrhalo jejich síly ve službách všemožných nedělnických a netřídních cílů.

Po kampani za demokracii a za parlamentní a buržoazní liberalismus ohrožovaný fašistickými režimy po boji vedeném pod ostudnými hesly národní obrody, nové demokratické revoluce, tedy hesly stokrát nesmyslnějšími než byla ta, kterými se za carských časů oháněli oponenti bolševiků, následuje dnes nová a ještě hanebnější fáze světového brainwashingu: zápas vedený ve jménu pacifismu.

Tento vývoj představuje novou a zásadnější kapitolu v odpadlictví od marxistického komunismu a zřeknutí se jeho zásad. Tažení proti imperialistickému kapitalismu Ameriky a Západu by bylo heslem proletářským, jenže v takovém případě – vyjma toho, že by jej nemohli vznést ti, kteří tomuto imperialismu poskytli prostředky k vylodění a inkasovali za to peníze – by se ukázalo být heslem nikoli míru, nýbrž války, a sice třídní války ve všech zemích.

Kampaň za mír a sjezdy, na které jsou zváni všichni nekomunističtí myslitelé, nejenže představují daleko fatálnější poraženectví z hlediska třídní orientace dělnického hnutí, poraženectví, které po zásluze korunuje všechny ostatní; nejenže jsou prvotřídní službou prokázanou kapitalismu coby celku, ale ještě k tomu povedou, stejně jako ona slavná demokratická křížová výprava, která tak sprostě probíhala v letech 1941–1945, k posílení velkých atlantických státních struktur, které se zhroutí teprve tehdy, až se buržoazní systém octne pod frontálním útokem; útokem, který s vervou odsoudí jeho lživé prapory Svobody a Míru, aby tento systém nepokrytě rozdrtil třídní diktaturou a třídní válkou.

U takovéhoto dokumentu je těžké vyhnout se určitým nerovnostem mezi jednotlivými částmi, protože probíhající diskuse učinily určité body a argumenty naléhavějšími, zatímco jiné, stejně důležité, byly vylíčeny v menší míře. Abychom podali nejúplněji, jak je to jen možné, myšlení skupiny soudruhů zodpovědných za teze tohoto dokumentu, stojí za to poskytnout odkazy na některé texty, které, jsou sice dobře známé, ale které dnes není vůbec lehké najít. Věříme proto, že je užitečné začít stávající text odkazy na některé dokumenty náležející ke stejné linii, která je zde znovu prosazována a obhajována.

Římské teze (Tesi di Roma)
Schválené na II. kongresu Komunistické strany Itálie dne 26. března 1922 v Římě. Text předložený na kongresu byl publikován v Il Comunista, č. 67, 31. 12. 1921; v Ordine Nuovo, č. 2, 3. 1. 1922; v Lavoratore, č. 4960; v Rassegna Comunista, č.17 ze dne 30.1.1922. Několik obměn provedených na kongresu do prvním textu bylo zveřejněno v: Il Comunista, č. 95, 4. 4. 1922; Lavoratore, č. 5014, 5. 4. 1922; v Ordine Nuovo, č. 96, 6. 4. 1922; v Rassegna comunista, č. 26, 31. 7. 1922.

Teze ohledně taktiky Komunistické internacionály
Přednesené na IV. kongresu Komunistické internacionály. Publikovány ve Stato Operaio, č. 16, 6. 3. 1924.

Akční program Komunistické strany Itálie
Přednesený na IV. kongresu Komunistické internacionály. Publikován ve výše uvedeném čísle Stato Operaio.

Návrhy (ze strany levice uvnitř PCd’I, pozn. překl.) a teze
Schválené na (tajné) národní (poradní) konferenci Komunistické strany Itálie v květnu 1924 (v Como), publikované ve Stato Operaio č. 16 dne

(Návrh) tezí k taktice Komunistické internacionály
(Akční program) představen menšinou Levice uvnitř PCd’I na V. světovém kongresu Internacionály. Publikováno (francouzsky a německy) v kongresovém věstníku č. 20, 8. 7. 1924. Publikováno také o rok později v L’Unità dne 28. 12. 1925.

I. – OBECNÉ OTÁZKY

1. – Zásady komunismu

Klíčové východiska komunistické strany jsou založeny na marxismu, znovu se rekonstituovaly bojem proti oportunistickým odchylkám a staly se základním kamenem III. Internacionály. Tato východiska, či jinak doktrína, se skládají: z dialektického materialismu jakožto metody pojetí světových a lidských dějin; ze základních východisek, které jsou obsažené v metodě Marxova Kapitálu ohledně interpretace dnešní kapitalistické ekonomiky; programové formulace Komunistického manifestu jakožto dějinného a politického plánu osvobození světové pracující třídy. Velkolepá vítězná zkušenost ruské revoluce a práce jejího vedoucího představitele Lenina, mistra mezinárodního komunismu, tvoří potvrzení, obnovu a následný rozvoj tohoto systému zásad a metod. Není možné být komunistou nebo působit v řadách Internacionály, pokud je byť jen jedna část výše zmíněného odmítnuta.

Komunistická strana tudíž odmítá a odsuzuje východiska dominantní třídy, které sahají od teorií duchovních a náboženských – idealistických ve filozofii a zpátečnických v politice – po ty, které jsou pozitivistické a voltairovsky volnomyšlenkářské – a antiklerikální a demokratické v oblasti politiky.

Odsuzuje rovněž některá politická učení, které mají mezi dělnickou třídou jisté stoupence: sociálně-demokratický reformismus, který si přeje pokojný přechod od kapitalistické moci k moci pracujících bez ozbrojeného boje a který vyzývá k mezitřídní spolupráci; syndikalismus, který podceňuje politickou činnost pracující třídy a nutnost strany jakožto nejvyššího revolučního orgánu; anarchismus, který popírá dějinnou nutnost státu a proletářské diktatury jakožto prostředků, kterými se mění společenské uspořádání a kterými se odstraňuje rozdělení do tříd. Komunistická strana se rovněž staví proti mnoha projevům falešného revolucionismu, který se snaží tyto tendence vzkřísit tak, že do nich přimíchává komunistické teze – jedná se o nebezpečí, které se označuje, momentálně dobře známým, termínem „centrismus“.

2. – Podstata strany

Dějinný průběh osvobození proletariátu a ustavení nového společenského uspořádání vychází z existence třídního boje. Každý třídní boj je politický boj; to znamená, že má sklon skončit jako boj za dobytí politické moci a za řízení nového státního organismu. Proto orgán, který vede třídní boj k jeho konečnému vítězství, je třídní politická strana, která je jediným možným nástrojem nejprve revolučního povstání a poté vlády. Z těchto základních, avšak brilantních tvrzení Marxe, kterým Lenin navrátil maximální jasnost, vychází definice strany jakožto organizace všech těch, kteří jsou si vědomi soustavy postojů, ve kterých je shrnut historický úkol revoluční třídy a kteří se rozhodli pracovat na vítězství této třídy. Díky straně získává pracující třída poznání o cestě vpřed a vůli ji následovat. Historicky tak strana reprezentuje v jednotlivých etapách boje třídu, i když ve svých řadách seskupuje pouze větší nebo menší část této třídy. Toto pojetí odpovídá tomu, jak stranu definoval Lenin na II. světovém kongresu Internacionály.

Marxovo a Leninovo pojetí strany je v ostrém kontrastu s typicky oportunistickým pojetím labouristické nebo workeristické strany, podle které do strany po právu patří všichni jednotlivci, které jsou proletáři na základě společenského postavení. I když má taková strana zjevnou početní sílu, může v ní, a skutečně tomu tak za jistých podmínek je, převládat přímý kontrarevoluční vliv dominantní třídy; třídy reprezentované diktaturou organizátorů a vůdců, kteří jakožto jednotlivci mohou stejně dobře vycházet z řad proletariátu, ale i jiných tříd. Proto Marx a Lenin bojovali proti této fatální teoretické chybě a falešnou proletářskou jednotu nikdy neváhali v praxi roztříštit, aby tím zajistili, dokonce i v okamžicích, kdy společenská aktivita proletariátu byla zatlačena do pozadí, a dokonce i prostřednictvím malých politických skupin stoupenců revolučního programu, že kontinuita politické funkce strany bude při přípravě na následné úkoly proletariátu existovat dál. Je to jediný možný způsob, jak v budoucnu soustředit největší možné části pracujících okolo vedení a pod prapor komunistické strany, která je schopná bojovat a zvítězit.

Bezprostřední organizace všech pracujících na hospodářském základě na sebe nemůže vzít politické – to jest revoluční – úlohy, protože oddělené a lokalizované profesní skupiny cítí pouze limitované podněty uspokojit pouze částečné požadavky, které vznikly jako přímý důsledek kapitalistického vykořisťování. Pouze s přímou intervencí politické strany v čele pracující třídy, kterou definuje politická věrná podpora jejích členů, nacházíme soustavně se vyvíjející sjednocení těchto konkrétních impulsů do společné vize a aktivity, prostřednictvím níž je jednotlivcům a skupinám dána možnost překonat veškeré prosazování dílčích zájmů před zájmy celku a přijmout obtíže a oběti pro konečný a úplný triumf pracující třídy. Definice strany jakožto třídní strany pracující třídy má pro Marxe a Lenina dějinnou a všeobecně účelovou hodnotu – nikoli vulgárně statistickou a ústavní.

Jakékoli koncepce problémů vnitřní organizace, která vede k mylnému labouristickému pojetí strany, vypovídá o vážné teoretické odchylce, protože nahrazuje revoluční vizi za tu demokratickou a větší význam připisuje utopickým plánům projektujícím nové organizace než dialektické realitě srážky sil mezi dvěma protichůdnými třídami. Jinými slovy, takové pojetí představuje nebezpečí opětovného pádu do oportunismu. Co se týče nebezpečí degenerace revolučního hnutí a co se týče způsobů, kterými zaručit požadovanou kontinuitu politické linie u jejích vůdčích představitelů a členů, takováto nebezpečí nelze vymýtit organizačním vzorcem. A ještě méně je možné tato nebezpečí vyloučit recepty, které konstatují, že pouze opravdoví dělníci mohou být komunističtí, což je postoj, který popřela naše vlastní zkušenost s velkou většinou příkladů týkajících se jednotlivců i stran. Výše diskutovaná záruka musí být hledána jinde, pokud nechceme být v rozporu se základním marxistickým předpokladem: „revoluce není otázkou formy organizace“; tvrzením, ve kterém jsou shrnuty s ohledem na první tirády utopismu veškeré výdobytky dosažené vědeckým socialismem.

Naše řešení aktuálních problémů týkajících se vnitřní organizace Internacionály a strany vycházejí z těchto základních pojetí povahy třídní strany.

3. – Taktika strany a činnost strany

Způsob, jakým strana reaguje na konkrétní situace a vztahuje se k ostatním skupinám, organizacím a orgánům společnosti, ve které se pohybuje, představuje její taktiku. Obecné prvky této otázky taktiky musí být vymezeny ve vztahu k našim celkovým základním myšlenkám; pak je na sekundární úrovni možné stanovit konkrétní všeobecně závazná pravidla, jak jednat ve vztahu k různým typům praktických problémů a k následným fázím historického vývoje.

tím, že marxistická doktrína přidělila revoluční straně její místo a roli v procesu vznikání nové společnosti, poskytuje brilantní rozřešení otázky svobody a determinace lidského jednání. Když se však tato otázka vztáhne na abstraktního „jedince“, bude téma i nadále dodávat látku pro metafyzické usilovné studium filozofů vládnoucí a upadající třídy. Marxismus na druhou stranu staví problém do správného světla vědeckého a objektivního pojetí společnosti a dějin. Našemu pojetí je tisíce mil vzdálená myšlenka, že jedinec – a dokonce i jeden jedinec – může působit na vnější svět a přetvářet a tvarovat jej dle své libosti, jako kdyby tato moc iniciativy měla nádech nějaké božské inspirace. Stejně tak odsuzujeme voluntaristické pojetí strany, podle něhož malý hlouček lidí, poté co si pro sebe zformoval vyznání svého přesvědčení, toto přesvědčení šíří a přikazuje je světu obrovským vypětím vůle, aktivity a hrdinství.

Na druhou stranu by to bylo hloupé a pokřivené pojetí marxismu, které by věřilo, že průběh dějin a revoluce probíhá podle pevných zákonů, kde nám nezbývá nic jiného, ​​než pomocí objektivního výzkumu objevovat, jaké by tyto zákony mohly být a pokoušet se formulovat předpovědi o budoucnosti, aniž bychom se o cokoli pokusili v oblasti akce: výsledkem tohoto fatalistického pojetí je zřeknutí se funkce strany a vlastně její samotné existence.

Marxistický determinismus se nesnaží najít řešení kdesi uprostřed těchto dvou koncepcí, ale svou silnou originálností je obě převyšuje. Protože je řešení této otázky dialektické a historické, odmítá všechny apriorismy a neprohlašuje, že je schopné aplikovat jedno abstraktní řešení na každý problém bez ohledu na dějinnou epochu nebo podobu lidských uskupení. Pokud současný vědecký vývoj neumožňuje úplně prozkoumat to, co vede jedince k tomu jednat, počínaje fyzikálními a biologickými skutečnostmi až po pole vědy o psychologické aktivitě, je přesto možné vyřešit tento problém v oblasti sociologie tím, že se na problém aplikují, stejně jako to udělal Marx, metody výzkumu náležející experimentální a pozitivní vědě, jejíž odkaz socialismus plně přijal a které se zcela liší od samozvané materialistické a pozitivistické filozofie, která byla přijata během dějinného postupu buržoazní třídy. Když racionálně zhodnotíme vzájemné vlivy mezi jedinci, kriticky prozkoumáme hospodářství a historii, a to poté, co jsme pole vyčistili od všech předsudků přítomných v tradičních ideologiích, můžeme v určitém smyslu eliminovat neurčitost procesů probíhajících uvnitř každého jedince. Tímto výchozím bodem dospěl marxismus k tomu, že dokázal vytvořit ideový systém, který není nezměnitelným a pevným evangeliem, ale živým nástrojem, který umožňuje rozeznat a sledovat zákony dějinného vývoje. Prostřednictvím ekonomického determinismu, který objevil Marx a jenž je základem tohoto systému zkoumání ekonomických forem a ekonomických vztahů a rozvoje technických výrobních prostředků, nám je poskytnuta objektivní základna, na níž mohou solidně spočívat formulace ohledně zákonů společenského života a do jisté míry předpovědi jeho následného vývoje. Třebaže jsme si náležitě vědomi výše řečeného, musíme zdůraznit, že definitivní řešení neznamená, že bychom mohli říct, že poté, co jsme objevili tento univerzální klíč, můžeme ponechat ekonomické jevy následovat jejich vlastní imanentní zákony a že se takto nevyhnutelně odehraje předvídatelná a zjistitelná série politických faktů.

Naše kritika se nepochybně rovná úplnému a konečnému podhodnocení významu cílů a perspektiv, jaké jedinci v dějinných událostech mají, přestože by byli považováni za protagonisty samotných událostí, ačkoli se to zcela netýká jejich činů. To však neznamená, že by kolektivní organismus, jakým je třídní strana, nemohl a neměl vyjadřovat svou vlastní iniciativu nebo mít svou vůli. Řešení, ke kterému směřujeme, je nesčetněkrát vyjádřeno v našich základních textech.

Lidstvo a jeho nejvlivnější uskupení, jako jsou třídy, strany a státy, se pohybovaly téměř tak, jako by byly figurkami v rukou hospodářských zákonů, které jim jsou až dosud takřka téměř neznámé. Tato uskupení zároveň postrádaly teoretické povědomí o hospodářském vývoji a možnosti jeho řízení a kontrolování. Nicméně pro proletariát, třídu, která se objevuje v současné dějinné epoše, a politická uskupení, které se z proletariátu nevyhnutelně líhnou – strana a stát, pro ně se tento problém pozměnil. Je to proto, že proletariát je první třídou, která není tlačena k tomu, aby svůj nástup k moci založila na upevnění společenských privilegií a rozdělení na třídy a která by si nanovo podrobila a vykořisťovala jinou třídu. Proletariát je zároveň první třídou, která dokázala vypracovat doktrínu společenského a dějinného vývoje hospodářství – jinými slovy: marxistický komunismus.

Poprvé tedy nějaká třída bojuje za potlačení tříd obecně a za obecné potlačení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, než aby jen bojovala za pouhé přetvoření společenských forem vlastnictví.

Programem proletariátu, včetně jeho osvobození se od současné vládnoucí a privilegované třídy, je osvobození lidského společenství od zotročení ekonomickými zákony nad kterými, jakmile jednou byly pochopeny, lze mít vládu v rámci hospodářství, které bude konečně rozumné a vědecké a které bude podrobeno přímému systematickému zásahu člověka. To je to, co Engels myslel, když napsal, že proletářská revoluce představuje přechod ze světa nutnosti do světa svobody.

o neznamená, že bychom znovu přiváděli k životu neuskutečnitelný mýtus individualismu, který chce osvobodit lidské „ego“ od vnějších vlivů, obzvlášť proto, že tyto vlivy jsou stále složitější a život jednotlivce je čím dál tím víc nerozlišitelnou součástí kolektivního života. Naopak hlediska pro posuzování tohoto problému se změnila, když jsou vůle a svoboda přikládány určité třídě, pak je tato třída předurčena k tomu, aby se stala samotným sjednoceným lidským uskupením, uskupením, které jednoho dne bude bojovat výhradně proti nepříznivým silám vnějšího fyzického světa.

Zatímco pouze lidství proletariátu (které je ještě pořád budoucností) bude volné a schopné vůle, které nebude sentimentální iluzí, ale schopností organizovat a být pánem hospodářství v nejširším slova smyslu; a přestože je pravda, že míru aktivity proletářské třídy určují dnes ještě vnější vlivy, byť méně než ostatní třídy, orgánem, ve kterém je naopak shrnuto celé spektrum možností vyjadřujících vůli a iniciativu ve všech oblastech jednání, je politická strana. Není to nicméně jakákoli stará strana, ale je to strana proletářské třídy, komunistická strana, jakoby spjatá nepřetrženou nití ke konečných cílům v budoucnu. Síla vyjadřující vůli strany, jakož i její uvědomí a teoretické znalosti, to jsou funkce, které jsou mimořádně kolektivní. Marxismus vysvětluje, že vůdčím osobnostem v samotné straně je uložen jejich úkol proto, že jsou považováni za nástroje a pracovníky, kteří nejlépe demonstrují schopnost porozumět a vysvětlit skutečnosti a vést a vyžadovat akce, přičemž tyto schopnosti přesto zachovávají svůj původ v existenci a rysech samotného kolektivního orgánu. Prostřednictvím těchto úvah se marxistické pojetí strany a její činnosti, jak jsme již uvedli, vyhýbá fatalismu, který nás ponechává v roli pasivních diváků bezprostřední skutečnosti, do které se zdá, že není možné přímo zasáhnout.

Stejně tak marxismus odmítá každé voluntaristické pojetí jednotlivců, podle kterého kvalita teoretické průpravy, síla vůle a zápal obětovat se – zkrátka jakýsi jedinečný typ morální osobnosti a žádoucí míra „čistoty“ – jsou bez výjimky požadované normy pro každého bojovníka strany, které jej redukují na elitu odlišující se a nadřazenou ostatním společenským elementům, které tvoří pracující třídu. Tento omyl fatalismu a omyl v pasivním pojetí by sice nutně nemusely vést k popření významu a přínosu strany, určitě by ale přinejmenším znamenaly přizpůsobování strany proletářské třídě, která by se chápala pouze ve statistickém a ekonomickém smyslu. Závěry zmíněné v předcházejících tezích můžeme shrnout tak, že jsou odsouzením jak operaistické koncepce, tak koncepce intelektuální a morální elity. Obě tyto tendence nejsou ve shodě s marxismem a obě se nakonec přibližují ke kluzkému svahu k oportunismu.

Při řešení obecné otázky taktiky na stejném poli, jako je povaha strany, se musí marxistické řešení lišit jak od doktrinářského odklonu od reality třídního boje, které se spokojuje s abstraktními naučenými studiemi a které popírá skutečnou aktivitu, tak od sentimentálního esteticismu, který se snaží halasnými gesty a hrdinským postojem mrňavých menšin vyvolat nové situace a historická hnutí. Také se musí odlišit od oportunismu, který zapomněl na vztah se zásadami, tj. na všeobecný záměr hnutí. Tím, že sleduje pouze okamžitý a zřejmý úspěch, se spokojuje s dovoláváním se izolovaných a omezených požadavků, aniž by dbal o to, jestli tyto požadavky nejsou v rozporu s potřebami připravit se na krajně důležité vítězství dělnické třídy. Chyba anarchistické politiky vychází jak z jalovosti jejích východisek, z její neschopnosti pochopit dialektické fáze skutečného historického vývoje, tak z jejích voluntaristických iluzí, kterými si dělá bláhovou naději, že dokáže urychlit společenské procesy tím, že půjde příkladem a že se jeden nebo mnoho lidí obětuje. Chyba sociálně-demokratické politiky vychází jednak z falešného pojetí marxismu tím, že má za to, že revoluce uzraje sama od sebe bez revolučního povstání z vůle samotného proletariátu, jednak z voluntaristického pragmatismu, který neschopen vzdát se bezprostředních výsledků svých každodenních iniciativ a zásahů, se spokojuje s bojem za cíle, které vyjadřují pouze povrchně zájem proletářských skupin. Neboť tyto jednou nabyté cíle se stávají spíše součástí hry, která zachovává panující třídu, než aby sloužily k připravování se na vítězství proletariátu: tyto cíle jsou částečné reformy, ústupky a výhody, politické i hospodářské, které byly získány od šéfů a buržoazního státu.

Umělé zavádění teoretických pravidel „moderní“ voluntaristické a pragmatické filozofie (Bergson, Gentile, Croce), která je založená na idealismu, do třídního hnutí, nemůže, než dát prostor oportunistickému přitakání novým vlnám reformismu. Tato pravidla a jejich umělé zavádění nemůže být vydáváno za reakci na reformismus už proto, že projevují na první pohled viditelnou náklonnost k buržoaznímu pozitivismu.

Strana nemůže a nesmí svou aktivitu omezit ani na zachování ryzosti teoretických principů a ryzosti organizační struktury, ani na to dosahovat za každou cenu okamžitých úspěchů a početní popularity. V každé době a za všech situacích musí tato aktivita zahrnovat následující tři body:

a. Obhajování a objasňování základních programových principů ve světle nově se objevujících událostí, t edy obhajování a objasňování teoretického vědomí dělnické třídy; b. zajištění kontinuity organizační jednoty a účinnosti strany a její obrana proti zamoření cizími vlivy, které jsou protikladné k revolučním zájmům proletariátu; c. aktivní účast ve všech bojích dělnické třídy včetně těch, které jsou podnícené částečnými a omezený zájmy. Cílem je stimulovat jejich rozvoj, avšak neustále zdůrazňovat jejich souvislost s konečnými revolučními cíli. A to tím, že se představují výdobytky tohoto třídního boje jako most k přechodu ke zcela nutným bojům budoucnosti a tím, že se odsuzuje nebezpečí odevzdání se bojům za částečné úspěchy, jako kdyby byly cílem samy o sobě, a aby byly tyto úspěchy vyměněny za stav aktivity a bojovnosti proletářské třídy, jako je autonomie a nezávislost jejího světonázoru a vlastních organizací, mezi nimiž je nejpřednější a nejdůležitější strana. Nejvyšším účelem této složité činnosti strany je připravit subjektivní podmínky pro připravenost proletariátu, aby byl schopen využít revolučních možností, jen co budou nastoleny dějinami, a aby z nich proletariát vyšel jako vítěz, a ne jako poražený.

Toto je výchozím bodem pro odpověď na otázku vztahu strany k proletářským masám, strany a dalších politických stran a proletariátem a dalšími společenskými třídami. Následující taktickou formulaci musíme považovat za chybnou: všechny opravdové komunistické strany by se ve všech situacích měly snažit být masovými stranami, tedy být vždy organizacemi s obrovským členstvím a s takovým rozsáhlým vlivem na proletariát, který přinejmenším převyšuje ostatní samozvané dělnické strany. Taková formulace je karikatura Leninova praktického, relevantního a nesmírně vhodného hesla z roku 1921, a sice: aby byla dobyta moc, nestačí tvořit „ryzí“ komunistické strany a vrhnout je do povstalecké ofenzívy, protože to, co je zapotřebí, jsou početně silné strany s převažujícím vlivem na proletariát. Jinými slovy před dobytím moci a v období, které k němu směřuje, musí strana mít za sebou masy; musí v první řadě získat masy. Pokud se taková formulace používá ve spojitosti s pojmem většina mas, stává se spíše nebezpečnou, protože vystavuje „pravověrné“ leninisty, teď stejně jako v minulosti, nebezpečí, že budou teorie a taktiky vykládat sociálně-demokraticky; protože i když naprosto správně míní, že je třeba vyhnout se nebezpečné praxi, být vtažen do bezhlavých akcí s nedostatečnými silami nebo není-li situace zralá, nekonkrétnost toho, jak má být taková většina mas měřena, tj. zda ve stranách, odborových organizacích nebo jiných orgánech, vede k opačnému nebezpečí – k odklonu od činu za situace, kdy je akce možná i vhodná; tedy když si situace žádá opravdovou „leninistickou“ rozhodnost a iniciativu.

Motto, které prohlašuje, že strana musí mít za sebou v předvečer boje masy, se nyní stalo typickým oportunistickým mottem v plytkých výkladech dnešních pseudo-leninistů, kteří prohlašují, že strana musí být stranou mas ve „všech situacích“. Existují objektivní situace, kdy rovnováha sil není pro revoluci příznivá (přestože v takové chvíli může být blíže k revoluci než za jiných okolností, – to nás učí marxismus – protože historický vývoj se odehrává různým tempem). Za takových situací se dá přání být většinovou stranou mas a požívat dominantního politického vlivu za každou cen dosáhnout jen zřeknutím se komunistických zásad a metod a angažovat se místo toho v sociálně demokratické a maloburžoazní politice.

Musí být zcela jasně řečeno, že v určitých situacích, minulých, přítomných a budoucích, proletariát ve své většině přijal, přijímá a nevyhnutelně přijme v budoucnosti nerevoluční postoj, ať už netečností nebo případně spoluprací s nepřítelem. Přesto proletariát navzdory všemu zůstává všude a vždy potenciálně revoluční třídou, které je uložen revoluční protiútok; avšak pouze pokud v něm přežívá komunistická strana, která poznala, aniž by se kdy vzdala přiměřených konzistentních intervencí, jak se vyhnout cestám, které sice podle všeho směřují k nejjednoduššímu získání okamžité obliby, ale které by ji odklonily od její úlohy a tím pádem odstranily nezbytný podpůrný bod pro zajištění znovuoživení proletariátu. Právě na takových dialektických a marxistických základech (nikdy ne na poli dojmů, pocitů a sentimentálních důvodů) odmítáme přijmout bestiální projev oportunismu tvrdící, že komunistická strana může bez ostychu přijímat všechny prostředky a všechny metody. Někteří se domnívají, že právě proto, že je strana skutečně komunistická, správná v zásadách a v organizaci, může se v politickém manévrování oddávat nejvíce kaskadérským kouskům, ale to, co takové tvrzení opomíná, je, že samotná strana je jak faktorem, tak produktem historického vývoje, a proletariát, tím, že je poddajnější, je jím o to víc. Proletariát nebude ovlivněný komplikovanou obhajobou takových „manévrů“, kterou představí vůdci strany, ale skutečnými výsledky a strana musí vědět, jak takové výsledky předvídat, a to především tím, že využije zkušenosti získané minulými chybami. Pouze správné taktické jednání a vynaložení rozhodné snahy uzavřít před sebou falešné cesty při jasných a respektovaných zásadách činnosti zaručí stranu před degenerací, nikoli pouhé teoretické názory a organizační sankce.

V otázce taktiky je další chyba, která jasně vede zpět ke klasickým oportunistickým postojům, které Marx a Lenin odhalili. Spočívá v tvrzení, že v případě boje mezi třídami a politickými organizacemi, které se odehrávají mimo specifický terén strany, si strana musí zvolit tu stranu sporu, která představuje nejpříznivější vývoj situace k celkovému historický vývoji a měla by více či méně otevřeně tuto stranu sporu podporovat a vytvořit s ní koalici. Záminkou pro toto tvrzení je, že podmínky pro úplnou proletářskou revoluci (kterou uvede strana do pohybu v okamžiku, kdy nastane čas) nastanou pouze tehdy, když politické a společenské formy prodělají dostatečné zrání a vývoj.

Pro začátek – samotné předpoklady, které stojí za takovou politikou, jsou vadné: schéma společenského a politického vývoje, pro které je příznačná rozpracovanost do nejmenších detailů, jelikož prý takto poskytuje nejlepší přípravu na konečný nástup komunismu, náleží k oportunistickému typu „marxismu“ a je základem, na kterém nejrůznější kautsští postavili své očerňování Ruské revoluce a současného komunistického hnutí. Není ani možné obecně stanovit, že nejpříznivější podmínky pro blahodárnou činnost komunistické strany, lze nalézt v rámci určitých typů buržoazního režimu, např. toho nejdemokratičtějšího. Zatímco je pravda, že reakční a „pravicová“ opatření buržoazních vlád často zabrzdily proletariát, není o nic méně pravdou a ve skutečnosti je tomu mnohem častěji, že politika liberálních a levicových buržoazních vlád rovněž zadusila třídní boj a odchýlila dělnickou třídu od rozhodných činů. Přesnější zhodnocení, které skutečně odpovídá marxistickému prokleštění se z demokratického, evolučního a vzestupně pokrokového prokletí, zastává názor, že buržoazie se snaží, a často je v tom úspěšná, střídat své metody a strany ve vládnutí na základě svých kontrarevolučních zájmů. Všechny naše zkušenosti nám ukazují, že kdykoli se proletariát nadchne pro zvraty v buržoazní politice, oportunismus triumfuje.

Za druhé, i kdyby byla pravda, že některé změny vlády v rámci současného režimu usnadnily další rozvoj proletářské činnosti, zkušenost jasně vypovídá, že takové okolnosti budou záviset na jednom výslovném předpokladu: existenci strany, která včas varovala masy před zklamáním, které bude nevyhnutelně následovat to, co se zdálo být okamžitým úspěchem; ve skutečnosti se nejedná o pouhou existenci strany, ale o její schopnost podnikat akce ještě před bojem, o kterém zde mluvíme, a to způsobem, který bude vnímaný jednoznačně jako autonomní jednání v očích proletářů, kteří následují stranu na základně faktických postojů strany, nikoli na základě schémat, které by bylo vhodné oficiálně přijmout. Strana postavená před boje, které se ještě nemohou rozprostřít jako boj za definitivní proletářské vítězství, se nestane manažerem přechodných požadavků a dosahování cílů, které nejsou přímým zájmem třídy, kterou zastupuje. Strana ani nevymění svůj specifický charakter a autonomní jednání, aby se tak stala druhem pojišťovny pro všechny politické „obroditelské“ hnutí nebo politické systémy a vlády ohrožované údajně „horším státním zřízením“.

Proti potřebě takového směru uvažování o činnosti se často falešně dovolává Marxova vyjádření, že „komunisté všude podporují každé hnutí proti dosavadním společenským poměrům“, a celého Leninovo učení namířeného proti „dětské nemoci komunismu“. Spekulace nad těmito prohlášeními Marxe a Lenina uvnitř našeho hnutí jsou v podstatě podobné spekulacím, ve kterých si libují revizionisté a centristé bernsteinovského a nenninského ražení, kteří se ve jménu Marxe a Lenina vysmívali revolučnímu marxismu.

V první řadě musíme učinit dvě poznámky. Marxova a Leninova vyjádření mají podmíněný historický význam, neboť v Marxově případě se vztahují k předburžoaznímu Německu a v Leninově případě, jak je objasněno v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu, k bolševické zkušenosti v carském Rusku . Neměli bychom zakládat naše řešení taktických otázek za klasických podmínek, tj. že proletariát je v konfliktu s plně rozvinutou kapitalistickou buržoazií, pouze na takovýchto podkladech. Za druhé podpora, na kterou odkazuje Marx, a „kompromisy“ Lenina (Lenin jako velký marxistický dialektik a bojovník za skutečnou neformální neústupnost mířenou a vedenou k neměnnému cíli, rád „flirtoval“ s takovými pojmy) jsou podpora a kompromisy s hnutími, které jsou pořád ještě nuceny uvolnit cestu vpřed povstáním proti společenským formacím minulosti, přestože to odporuje jejich ideologiím a dlouhodobým cílům jejich vůdců.

Intervence komunistické strany se tedy odehrává jako intervence na poli občanské války, což vysvětluje Leninovy ​​postoje k rolnické a národnostní otázce, postoje během Kornilovova puče a v dalších stovkách případů. Tyto dvě klíčové poznámky, ani Leninova kritika politické dětinskosti, ani žádný marxistický text o pružnosti revoluční politiky neměly nikdy za cíl nabourat záměrně postavený obranný val proti oportunismu; oportunismu, který Engels a později Lenin definoval jako „absenci všeobecných principů“ či jako zapomenutí konečného cíle.

Postavit komunistickou taktiku na formalistickém základě místo na dialektické metodě by znamenalo odmítnutí Marxe a Lenina. Bylo by tím pádem obrovskou chybou tvrdit, že by prostředky měly odpovídat cílům nikoli pro jejich historickou a dialektickou posloupnost v průběhu vývoje, ale dle podobných a analogických vlastností, které prostředky a cíle mohou nabýt v určitém slova smyslu a které bychom mohli nazvat etickými, psychologickými a estetickými. Nemusíme udělat v oblasti taktiky chybu, které se dopouští anarchisté a reformisté v oblasti všeobecných principů, kterým se zdá, že odporuje logickým zákonům to, že odstranění tříd a státní moci přijde prostřednictvím nadvlády proletářské třídy a její diktatury a že zrušení veškeré společenského násilí bude dosaženo uplatněním jak ofenzívního, ​​tak obranného revolučního násilí; násilí revolučního, které svrhne existující moc, a konzervativního, které bude chránit proletářskou moc.

Stejně chybné by bylo tvrdit následující: revoluční strana musí vždycky bojovat, aniž by vzala v úvahu sílu přátel a nepřátel; nebo že například v případě stávky musí komunista vždy trvat na tom, že bude pokračovat až k hořkému konci; nebo že se komunista musí vyvarovat určitých prostředků, jako je přetvářka, úskoky, špionáž atd., protože nejsou dost ušlechtilé nebo příjemné. Marxistická a Leninova kritika povrchního pseudorevolucionářství, které zatarasuje cestu proletariátu, se skládá z úsilí odstranit tyto přihlouplá a přehnaně cituplná měřítka jakožto způsoby, jak řešit problém taktiky. Tato kritika je část zkušeností, kterou definitivně nabylo komunistické hnutí.

Jednou z taktických chyb, které se můžeme díky této kritice vyhnout, je: když mají komunisté za cíl politické rozštěpení s oportunisty, tak bychom tím pádem měli podporovat rozštěpení s odborovými organizacemi, které vedou podporovatelé žluťácké Amsterodamské internacionály. Jde jen o útočný podvod, který překroutil pozice Italské levice tím, že její závěry postavil na argumentaci typu „je nedůstojné setkat se osobně s oportunistickými vůdci“ a dalšími podobnými.

Tato kritika „levičácké dětinskosti“ však neznamená, že naši taktiku musí řídit nerozhodnost, zmatek a svévolnost nebo že k dosažení našich cílů jsou vhodné „všechny prostředky“. Říct, že soulad prostředků s konečnými cíli zaručuje revoluční charakter, který nabyla strana a přispění význačných osob či skupin, za kterými stojí oslnivá tradice a kteří takto působili na její rozhodnutí, je jen nemarxistická hra se slovy. Nezohledňuje totiž následky, které mají použité prostředky na samotnou stranu v rámci dialektické hry příčiny a následku, a skutečnost, že odmítáme přisuzovat jakýkoli význam „úmyslům“, které určují iniciativu jednotlivců nebo skupin; a což teprve že přehlíží naši „podezřívavost“, kterou nemíníme jako urážku, vůči takovým úmyslům, kterých se, jak dokázaly krvavé zkušenosti minulosti, nikdy nemůžeme zcela zbavit.

Lenin ve své brožuře o levičácké dětinskosti napsal, že taktické prostředky musí být vybrány předem tak, aby splňovaly konečný revoluční cíl a řídily se jasnou historickou vizí proletářského boje a jeho konečného cíle. Ukázal, že by bylo nesmyslné odmítnout některý taktický prostředek jen proto, že se jeví jako „odporný“ nebo si zasluhuje definici „kompromisu“: místo toho je potřeba rozhodnout, jestli takový prostředek konečnému cíli odpovídá, nebo ne. Pro kolektivní činnost strany a Komunistickou internacionálu tento problém představuje a bude nadále představovat hrůzu nahánějící úkol. Pokud v otázce teoretického principu můžeme říci, že nám Marx a Lenin zanechali spolehlivý odkaz, neznamená to, že není nových úkolů pro teoretický výzkum, které má komunismus dosáhnout, to samé nemůžeme říct o oblasti taktiky, a to ani po Ruské revoluci a zkušenostech z prvních let života nové Internacionály, která byla o Lenina připravena příliš brzy. Otázka taktiky je příliš komplexní, než aby byla řešena zjednodušujícími a sentimentálními odpověďmi „dětinského“ levičáctví. Vyžaduje ve světle jeho starých i nových zkušeností důkladné přispění celého mezinárodního komunistického hnutí. Není v rozporu s Marxem a Leninem, když řekneme, že k rozřešení této otázky je třeba dodržovat zásady činnosti, které, ačkoli nejsou tak životně důležité jako výchozí předpoklady doktríny, jsou přesto závazná jak pro členy strany, tak pro řídící orgány hnutí. Ty by měly uvážit různé způsoby, jakými se situace mohou vyvíjet, a to tak, aby bylo možné co nejpřesněji nastínit, jak by strana měla jednat, pokud by některá z těchto hypotetických situací získala konkrétní podobu.

Situace se musí prostudovat a pochopit předtím, než mohou být přijata taktická rozhodnutí. Ne proto, že by jinak vedly ke svévolnému rozhodování vůdců, k „improvizování“ a „překvapením“, ale proto, že naznačí hnutí, že přišel čas na akci, která byla v co největší míře očekávána. Zříct se možnosti předpovídat taktiku v jejích širších obrysech – ne předpovídat poměry v určité době a místě, což je možné s ještě menší určitostí, ale předpovídat, co bychom měli dělat v různých hypotetických scénářích založených na vývoji objektivních situací – znamená zříci se úlohy strany a popřít jedinou jistotu, kterou můžeme dát, že rozkazy ústředí strany budou mít u jejích členů a mas pozitivní odezvu.

Strana v tomto smyslu není armádou ani státní aparátem, tedy orgánem, ve kterém vládne hierarchická autorita a dobrovolné přistoupení ke straně nehraje roli; je samozřejmé, že pro člena strany tu vždy zůstává možnost nevykonávat příkazy, které neobnáší materiální sankce – odchod ze strany. Dobrá taktika je taková, v případě, že se situace změní a ústředí strany ji nemá čas konzultovat se základnou a ještě méně masami, která nevede k neočekávaným zpětným reakcím uvnitř samotné strany a uvnitř proletariátu, které by mohly působit opačným směrem než k úspěchu revoluční kampaně. Umění předvídat, jak bude základna strany reagovat na rozkazy a které příkazy povedou k dobré odezvě, je umění revoluční taktiky: toto umění může být svěřeno pouze kolektivnímu využití zkušeností nabytých za minulých akcí, které shrnují jasná pravidla jednání; pověřením vůdců strany k plnění těchto úkolů, zajišťují militanti strany, že tito vůdci nezradí svůj mandát a že se zavazují, nikoli jen zdánlivě, k tomu, aby plodně a rozhodně realizovali příkazy hnutí. Vzhledem k tomu, že stranu lze zdokonalovat, ale není dokonalá, tak neváháme říct, že srozumitelnosti a schopnosti přesvědčit o taktických zásadách je třeba mnohé obětovat, a to i tehdy, pokud to s sebou nese určitou schematizaci. Pokud by se naše taktické nástiny zhroutily pod tíhou okolností, nebudeme hledat lék v návratu do náruče oportunismu a eklektismu; nýbrž budeme muset vyvinout znovu úsilí, abychom opět uzpůsobili taktiku úkolům strany. Není to jen dobrá strana, která dělá dobré taktiky, ale dobré taktiky dělají dobrou stranu a dobré taktiky mohou být pouze takové, které jsou pochopené a vybrané všemi, kteří sdílejí základní trajektorii.

Ze samé podstaty odmítáme, že by kolektivní práce strany na definování taktických zásad měla být zadušena nárokem na bezpodmínečnou poslušnost jednomu člověku, jednomu výboru nebo jedné konkrétní straně Internacionály a jejímu zažitému řídicímu aparátu.

Jednání strany zaujímá v klíčových okamžicích boje o moc strategickou pozici, a v takových okamžicích převládá v zásadě vojenská povaha činnosti. V situacích, které předcházejí boj o moc, není činnost strany omezena na funkci čistě ideologickou, propagandistickou a na sdružování komunistů, avšak spočívá, jak jsme již uvedli, na aktivní účasti v jednotlivých bojích, které vyvolává proletariát. Za tímto účelem musí být zpracován systém taktických zásad s přesným cílem stanovit, za jakých podmínek intervence strany a její jednání v rámci takových hnutí, její agitace v srdci proletářského boje, ladí s konečným a revolučním cílem a současně zaručuje příznivý vývoj ideologické, organizační a taktické přípravy.

V další části se budeme zabývat konkrétními problémy a budeme zkoumat, jak naše vypracování konkrétních norem pro komunistickou činnosti souvisí se současnou fází vývoje revolučního hnutí.

II. – MEZINÁRODNÍ OTÁZKY

1. – Ustavení Třetí internacionály

Pokud jde o obnovu revoluční doktríny, tak krize ve II. Internacionále způsobená první světovou válkou byla s ustavením Komunistické internacionály zcela a definitivně vyřešena, avšak z pohledu organizačního a taktického krize v proletářském hnutí vyřešena ve stejné míře nebyla, a to navzdory tomu, že ustavení Kominterny představuje jistě obrovské historické vítězství.

Zásadním faktorem při ustavení nové Internacionály byla Ruská revoluce roku 1917, první slavné vítězství světového proletariátu. Nicméně vzhledem k sociálním podmínkám, které v Rusku panovaly, neposkytla po taktické stránce Ruská revoluce pro revoluce v jiných zemích obecný historický model. V Rusku při přechodu od feudální autokratické moci k proletářské diktatuře neexistovalo období, ve kterém by buržoazní třída měla politickou nadvládu a organizovala se ve vlastním výhradním a stabilním státním aparátu.

Právě proto se historické potvrzení marxistického programu v Ruské revoluci stalo tak obrovsky významné a posloužilo tak ohromně v oblasti zásad k udělení drtivé porážky sociálně demokratickému revizionismu. V organizační rovině se však boj proti II. Internacionále – nedílná součást boje proti globálnímu kapitalismu – nesetkal se stejně přesvědčivým úspěchem a napáchalo se množství chyb, které vedly k tomu, že komunistické strany nebyly efektivní tak, jak jim dovolovaly objektivní podmínky.

o samé platí o oblasti taktiky, v níž nebylo vyřešeno mnoho problémů, dosud nedošlo k jejich správnému rozřešení a v níž figurují témata: buržoazie, moderní buržoazní parlamentní stát s historicky stabilním aparátem, proletariát. Komunistické strany ne vždy vytěžily vše z toho, co by mohly získat z proletářské ofenzívy proti kapitalismu a z likvidace sociálně demokratických stran, tj. politických orgánů kontrarevoluční buržoasie.

2. – Světová hospodářská a politická situace

Dnešní mezinárodní situace se zdá být pro proletariát méně příznivá než v bezprostředně poválečných letech. Z hospodářského hlediska jsme svědky částečné stabilizace kapitalismu. Nicméně chápeme, že tato stabilizace znamená pouze to, že byly ovládnuty určité části struktury hospodářství, a ne, že nastala situace, která vylučuje možnost, i v bezprostřední budoucnosti, pro nové sociální nepokoje.

Stále existuje zřetelná kapitalistická krize a její definitivní prohlubování je nevyhnutelné. Na politickém poli jsme svědky oslabení revolučního hnutí téměř v každé rozvinuté zemi, avšak šťastně vyvažované upevněním sovětského Ruska a boji obyvatelstva koloniálních států proti kapitalistickým mocnostem.

taková situace však představuje dvojí nebezpečí. Jednak tím, že je následován chybný situacionistický přistup, který ponechává situacím samotným diktát nad naší vlastní volbou, vzniká sklon k menševismu v tom, jak jsou posuzovány problémy proletářské akce. Za druhé, jestliže by zeslábl tlak skutečných třídních akcí, mohly by být předpoklady, které Lenin považoval za nezbytné pro správné uplatnění taktiky v národní a rolnické otázce, nesprávně aplikovány v rámci celkové politiky Kominterny.

Poválečná proletářská ofenzíva byla následována útokem zaměstnavatelů na proletářské pozice, na který Kominterna odpověděla heslem jednotné fronty. Následně v několika zemích vznikl problém s nástupem demokraticko-pacifistických poměrů, které soudruh Trockij správně odsoudil jako nebezpečí degenerace pro naše hnutí. Musíme se vyvarovat všem výkladům současných poměrů, které před proletariát staví jako zcela zásadní problém boj mezi dvěma částmi buržoasie, mezi pravicí a levicí, a příliš úzké ztotožňování těchto bojujících skupin se společensky jasně odlišitelnými skupinami.

Správný výklad je, že vládnoucí třída má několik způsobů vlády, které jsou v podstatě redukovatelné na dvě: metoda reakcionářsky fašistická a metoda liberálně demokratická.

Vycházejíc z analýzy hospodářství, dokázaly již spolehlivě Leninovy teze, že nejmodernější vrstvy buržoasie mají tendenci sjednocovat nejen výrobní mechanismus, ale i svou politickou obranu do těch nejrozhodnějších forem.

Proto je chybné tvrdit, že cesta ke komunismu musí dle obecného pravidla projít fází levicové buržoasní vlády. Pokud by však takový případ nastal, předpoklad proletářského vítězství by spočíval v taktice strany, která se sešikuje proti iluzím vyvolanými nástupem takové levicové vlády a svým trvalým vystupováním, dokonce i v obdobích reakce, vůči politickým demokratickým formám.

3. – Metody práce Internacionály

Jedním z nejdůležitějších úkolů Komunistické internacionály bylo rozptýlení nedůvěry proletariátu v politickou činnost, která vznikla jako důsledek parlamentního úpadku oportunismu.

Marxismus nevykládá politiku jakožto umění používat lstivé metody v parlamentních a diplomatických intrikách, které mohou využívat všechny strany k uskutečňování svých jednotlivých cílů. Proletářská politika zavrhuje buržoazní způsob politiky a předjímá vyšší formy vztahů, které kulminují v umění revolučního povstání. Toto zavržení, které tady ve větších teoretických podrobnostech nepředstavíme, je životně důležitou podmínkou jak pro účinné spojení revolučního proletariátu s jeho komunistickým vedením, tak pro zajištění účelného výběru jednotlivých osob do tohoto vedení.

Pracovní metody Internacionály odporují této revoluční nutnosti. Ve vzájemných vztazích mezi různými orgány komunistického hnutí vítězí často pokrytecká politika, podřízení teoretických motivů náhodným pohnutkám a systém smluv a dohod mezi lidmi, které nezvládli věrně vyjádřit vztahy mezi stranami a masami, vedly k hořkým zklamáním.

Improvizace, překvapení a změny plné teatrálních scén jsou faktory, které příliš snadno vstupují do hlavních a zásadních rozhodnutí Internacionály a které uvádí ve zmatek jak soudruhy, tak i proletariát.

Například většina interních otázek strany je vyřešena na půdě mezinárodních orgánů a kongresů řadou těžkopádných opatření, které jsou sice přijatelné pro různé vedoucí skupiny, ale nepřináší nic užitečného pro skutečný postup růstu strany.

4. – Organizační otázky

Při založení Kominterny mělo velkou váhu stanovisko, že je nutné nastolit obrovskou koncentraci revolučních sil, protože se v té době předpokládalo, že se objektivní podmínky budou vyvíjet mnohem rychleji, než jak se stalo. Nicméně při zpětném pohledu můžeme konstatovat, že bylo vhodnější stanovit organizační kritéria, která by byla přísnější. K formování stran a získání mas nenapomohly ani ústupky anarchistickým a syndikalistickým skupinám, ani malé kompromisy vůči centristům přiznané v jednadvaceti Podmínkách pro přijetí do Komunistické Internacionály. Nenapomohly tomu ani organické fúze se stranami nebo frakcemi stran dosažené politickou „infiltrací“, ani tolerování v některých zemích duplicitní komunistické organizace souběžně se sympatizujícími stranami. Motto pro zorganizování strany na podkladě továrenských buněk, které se spustilo po V. kongresu, nedosáhlo svého cíle jakožto opatření k nápravě zjevných nedostatků, které byly shodně pozorovány v jednotlivých sekcích Internacionály.

Jakmile se toto motto aplikovalo jako obecné pravidlo, obzvláště způsobem, jakým jej vykládalo italské vedení, stalo se prostředkem k vážným chybám a odchýlení se od marxistického teoretického tvrzení, že revoluce není otázkou forem organizace, a od leninistické teze, že organické řešení nemůže být nikdy platné pro všechny doby a všechna místa.

Pro strany působící v buržoazních zemích se stabilním parlamentním režimem je organizace na základě továrních buněk vhodná méně než ta založená na územních útvarech. Je také teoretickým omylem tvrdit, že zatímco strany organizované na územní bázi jsou strany sociálně demokratické, strany založené na továrenských buňkách jsou nefalšované komunistické strany. V praxi typ organizace založené na továrenských buňkách způsobuje, že je ještě obtížnější provádět úkol strany sjednocovat skupiny proletářů napříč obory a typy průmyslu – úkol, který je důležitější tím víc, čím je situace nepříznivější a čím více jsou možnosti proletářské organizace omezené. Návrh na organizaci strany na výlučném základě továrenských buněk doprovází celá řada nevýhod praktické povahy. V carském Rusku se tento problém vynořil za jiných okolností: vztahy mezi majiteli průmyslu a státem byly jiné a bezprostřednost úkolu nastolit ústřední otázku moci způsobila, že nebezpečí stavovské orientace bylo méně kritické.

Systém továrenských buněk nezvyšuje vliv dělníků ve straně, neboť důležité články v síti, které tvoří funkcionářský aparát strany, se skládají z nedělnických a bývalých dělnických elementů. Vzhledem k chybným metodám práce Internacionály se z organizačního hlediska motto „bolševizace“ ukazuje, ze strany aparátu organizace, jehož volby a jehož činnost jsou vykonávány z větší části strojeně, jako tupé a nevyhovující aplikování ruské zkušenosti, které už v mnoha zemích vedlo k ochromení, byť neúmyslnému, spontánních iniciativ, proletářských a třídních sil.

Zachovat organizaci strany na základě místní příslušnosti neznamená, že je nutné vzdát se orgánů strany uvnitř továren: ovšemže v továrnách musí existovat komunistické kolektivy napojené na stranu a podřízené stranické disciplíně, aby se tak vyvíjela odborová sféra strany. Tato metoda vytváří s masami mnohem lepší spojení a zároveň udržuje hlavní organizaci strany méně viditelnou.

5. – Disciplína a frakce

Dalším aspektem motta „bolševizace“ je svěření záruky účinnosti strany centralizované disciplíně a přísnému zákazu frakcionismu.

Poslední příležitostí, kde říct svůj názor ohledně všech kontroverzních sporů je mezinárodní ústřední orgán, ve kterém je nadvláda přiřknuta, pokud ne hierarchicky, tak přinejmenším politicky, Ruské komunistické straně.

taková záruka ve skutečnosti neexistuje a celý přístup k problému je neadekvátní. Faktem je, že se šíření frakcionismu uvnitř Internacionály neuniklo, ale namísto toho byl stimulován, aby přijal zastřené a pokrytecké formy. Kromě toho problém frakcí v ruské straně nebyl, z historického úhlu pohledu, překonán aplikací nějakého vhodného opatření nebo zázračného receptu na podkladě vnitřních organizačních předpisů, ale byl výsledkem a vyjádřením vhodně zvoleného přístupu k problémům doktríny a politické činnosti.

Disciplinární sankce jsou jedním z prvků, které zamezují degeneraci, avšak za předpokladu, že se používají pouze ve výjimečných případech a nestávají se všeobecně závazným pravidlem a téměř až ideálem toho, jak by strana měla fungovat.

Řešení netkví ve zbytečném stupňování hierarchického autoritářství, pro jehož nástupnické slavné posvěcení chybí jak neúplnost dějinných zkušeností v Rusku, jakkoli byly impozantní, tak i fakt, že dokonce i uvnitř staré gardy, oněch ochránců bolševických tradic, byly neshody řešeny způsoby, které nelze považovat apriori za ty nejlepší. Avšak řešení netkví ani v systematickém uplatňování pravidel formální demokracie, které pro marxismus nemají jinou funkci než jako organizační postupy, které se mohou příležitostně hodit.

Komunistické strany musí dosáhnout organického centralizmu, který, přestože počítá s co možná nejširší poradou se základnou strany, zároveň zabezpečuje spontánní vyloučení jakéhokoli seskupení, které se vydalo na cestu vlastního odlišení. Tato centralizace nemůže být dosažena pomocí formálních a automatických hierarchických předpisů, ale, jak říká Lenin, pomocí správné revoluční politiky.

Zásadním charakteristickým rysem rozvoje strany není potlačovat formování frakcí, ale předcházet mu.

Vzhledem k tomu, že je nesmyslné, absurdní či přímo extrémně nebezpečné tvrdit, že strana a Internacionála jsou nějak tajemně zabezpečené proti jakémukoli opětovnému pádu nebo hrozbě upadnout do oportunismu, které by mohlo záviset na měnících se okolnostech zrovna tak jako na působení pozůstatků sociálně-demokratické tradice, musíme připustit, že každý rozdíl názorů, který by nešlo omezit na případ osobního vědomí či poraženectví, se může rozvinout do užitečné činnosti a posloužit k ochraně strany a proletariátu obecně před rizikem vážného nebezpečí.

Pokud se by se takové nebezpečí zvětšovalo, potom rozdílnost názorů nevyhnutelně, ale užitečně, nabude frakční podoby a může vést až k rozkolu; ten by nastal nikoliv z infantilního důvodu chybějící represivní energie na straně vůdců, ale jen z důvodu děsivého předpokladu, že strana selhala a stala se předmětem kontrarevolučních vlivů.

Příklad nesprávné metody můžeme najít v uměle vytvořeném řešení uplatněném na situaci německé strany po oportunistické krizi v roce 1923. Zatímco zmíněné rafinovanosti nedokázaly eliminovat frakční problém, tak zároveň v řadách tak vysoce pokročilého německého proletariátu bránily spontánní rozhodnosti vůči správné třídní a revoluční reakci na degeneraci strany.

Historicky se nebezpečí buržoazního vlivu na třídní stranu neprojevuje jako ustavování frakcí, ale spíše jako obezřetný průnik do strany, který rozdmychává demagogii jednoty a funguje jako diktatura shora blokující iniciativy proletářského předvoje.

Identifikovat a eliminovat takový poraženecký faktor, toho se nedosahuje uplatněním disciplíny proti frakcionistickým iniciativám, ale spíše úspěšným zvládnutím strany a proletariátu orientovat se proti takové pasti, když se zabývá aspektem nejen revize doktríny, ale výslovným návrhem na důležitý politický manévr s antitřídními důsledky.

Jedním z negativních dopadů takzvané bolševizace bylo nahrazení vědomé a důkladné politické analytické práce uvnitř strany, která se shoduje s efektivním pokrokem směrem ke skutečně soudržnému centralismu, povrchní a halasnou agitací za mechanická hesla jednoty a disciplíny v zájmu jednoty a disciplíny samé.

Následek této metody má negativní dopad jak na stranu, tak proletariát a oddaluje dosažení „opravdové“ komunistické strany. Tato metoda použitá v řadě sekcí Internacionály je sama o sobě vážným důkazem skrytého, dosud bezprostředně neprojeveného, oportunismu. V současné době se nerýsuje uvnitř Komunistické internacionály ustavení žádné mezinárodní levé opozice, ale pokud by se zhoršovaly nepříznivé faktory, které jsme zmínili, ustavení takové opozice bude současně jak revoluční nezbytností, tak přirozeně vyplývající odezvou na situaci.

6. – Taktické otázky až do V. kongresu

V tom, jak byly vyřešené taktické problémy plynoucí z výše zmíněných mezinárodních situací, se udělaly chybná rozhodnutí. Tyto chyby, stejně jako obdobné chyby v organizační sféře, vycházejí z tvrzení, že lze všechno odvodit od problémů, kterým dříve čelila ruská Komunistická strana.

taktika jednotné fronty by neměla být interpretována jako nějaká politická koalice s jinými takzvanými dělnickými stranami, ale jako využití okamžitých požadavků v konkrétních situacích ke zvýšení vlivu komunistické strany na masy, aniž by došlo k ohrožení jejího autonomního postavení.

Základnu jednotné fronty je proto třeba hledat v proletářských organizacích, ke kterým se dělníci připojují kvůli svému společenskému postavení a nezávisle na své politické víře nebo příslušnosti k nějaké organizované straně. Důvod je dvojí. Za prvé komunistům není bráněno jak kritizovat jiné strany, tak postupně přijímat do řad komunistické strany ty nové členy, kteří byli dříve závislí na jiných stranách. Za druhé tento krok zajistí, že masy budou straně rozumět ve chvíli, kdy je nakonec vyzve k mobilizaci za její program a pod jejím výlučným vedením.

Zkušenost nám bezpočtukrát ukázala, že jediný způsob, jak zajistit revoluční uplatnění jednotné fronty, spočívá v odmítnutí politických koalic, ať už trvalých nebo dočasných, stejně tak v odmítnutí výborů určeným k vedení boje, které zahrnují zástupce různých politických stran; rovněž by od komunistické strany nemělo docházet vůči ostatním stranám k vyjednání, návrhům na společné akce a otevřeným dopisům.

Praxe dokázala, jak neefektivní tyto metody jsou, a dokonce zdiskreditovala i jejich počáteční účinek po zneužití, ke kterému došlo.

Politická jednotná fronta, která je založená na ústředním požadavku na uchvácení státu, se stává taktikou „dělnické vlády“. Tady máme nejen špatnou taktiku, ale i očividný rozpor se zásadami komunismu. Jakmile strana vydá výzvu k převzetí moci proletariátem prostřednictvím reprezentativních orgánů buržoazního státního aparátu, nebo se dokonce jen zdrží takový případ explicitně odsoudit, pak opustila a popřela komunistický program se všemi nevyhnutelnými škodlivými důsledky nejen vůči celé proletářské teorii a přesvědčení, ale rovněž tím, že by to byla strana sama, která by vyslovila a schválila takovou ideologickou formulaci. Revize této taktiky provedená na V. kongresu po porážce v Německu se neukázala jako uspokojivá a poslední vývoj na poli taktického experimentování ospravedlňuje výzvy, že by měl být opuštěn dokonce samotný výraz „dělnická vláda“.

Pokud jde o ústřední otázku státu, měla by strana vydat výzvu k diktatuře proletariátu a nic víc. Protože žádné jiné „dělnické vlády“ není.

Heslo „dělnická vláda“ vede pouze a jen k oportunismu, tj. k podpoře nebo k účasti na samozvaných „pro dělnických“ vládách buržoazní třídy.

Nic z toho, co jsme zmínili, není v rozporu se sloganem „Všechnu moc sovětům“ a organizacím sovětského typu (zastupujícím orgánům, které zvolili pracující), i když v nich mají oportunistické strany dokonce převahu. Tyto oportunistické strany jsou proti tomu, aby proletářské organizace převzaly moc, neboť je to právě proletářská diktatura (vyloučení nedělnických elementů z volitelných orgánů a moci), kterou dokáže uskutečnit jenom komunistická strana.

Postačuje tedy říct, že vyjádření diktatury proletariátu má jediné synonymum a to: „vláda komunistické strany“.

7. – Otázka „nové taktiky“

Jednotná fronta a dělnická vláda bývaly zdůvodňovány tím, že pouhá existence komunistických stran nestačí k dosažení vítězství, a proto bylo nutné získat masy. A k získání mas bylo nutné bojovat proti vlivu sociálních demokratů na poli takových požadavků, kterým by porozuměli všichni pracující.

Dnes byl učiněn další krok a vyvstal nebezpečný problém: abychom si pojistili vítězství, říkají, musíme se nejprve postarat o to, že buržoazie bude vládnout poddajně a při otevřené diskuzi nebo že u vlády budou třídy mezi buržoazií a proletariátem, což nám umožní připravit se. Druhé stanovisko tím, že připouští možnost vlády vytvořené ze středních tříd, zabředává k totálnímu revizionismu Marxovy doktríny a je srovnatelné s kontrarevoluční platformou reformismu.

Cílem prvního stanoviska je pouze poukázat na objektivní užitečnost podmínek, pokud by dovolovaly lepší provádění propagandy, agitace a organizace. Ale jak jsme už ukázali na konkrétních situacích, stejně nebezpečná jsou obě stanoviska.

Vše nás vede k předpovědi, že liberalismus a buržoazní demokracie, ať už v protikladu nebo ve spojení s „fašistickým“ způsobem jednání, se budou vyvíjet tak, že odejmou komunistické straně její právní záruky – přestože za moc nestojí – vzhledem k tomu, že se sama staví mimo ně a popírá je ve svém programu. Takový vývoj není v žádném případě v rozporu s principy buržoazní demokracie a samozřejmě má své praktické precedenty v práci všech takzvaných levicových vlád a například v programu italské tzv. aventínské parlamentní opozice. Jakákoli „svoboda“ daná proletariátu bude pouze znamenat podstatně rozsáhlejší svobodu pro kontrarevoluční síly, aby v jeho řadách agitovali a organizovali se. Jediná svoboda proletariátu spočívá v jeho diktatuře.

Zmínili jsme už, že i kdyby levicová vláda skýtala pro nás užitečné podmínky, mohly by být využité pouze tehdy, pokud bude strana předtím a potom důsledně zastávat jasně autonomní pozice. Nejde tady o to přisuzovat buržoazii nějakou ​​ďábelskou vychytralost, ale držet se jistoty – bez níž není možné nazývat se komunistou! – že během konečného boje vůči výdobytkům proletariátu povstane jednotná fronta buržoazních sil, ať už osobě Hindenburga, Macdonalda, Mussoliniho nebo Noskeho.

Navykat proletariát na to, aby si z této buržoazní fronty vybíral dobrovolné nebo nedobrovolné stoupence, by představovalo faktor porážky, i kdyby nějaká vnitřní slabost jakékoli části této fronty jednoznačně byla faktorem vítězství.

V Německu po volbě Hindenburga byla vyhlášena volební aliance se sociální demokracií a s jinými „republikánskými“ stranami, tj. buržoazními stranami, jako třeba parlamentní aliance v pruském Landstagu, aby se zamezilo pravicové vládě; ve Francii byl v posledních komunálních volbách (Clichyova taktika) podpořen levý kartel (Cartel des Gauches). Takové taktiky musí být prohlášeny za nepřijatelné, a to z důvodů, které jsme zmínili výše. Dokonce i teze II. kongresu Komunistické internacionály o revolučním parlamentarismu ukládají komunistické straně povinnost jednat na poli voleb pouze na základě přísně nezávislé pozice.

Právě zmíněné příklady nedávných taktik ukazují na jasnou, i když ne úplnou, historickou souvislost s tradičními metodami II. Internacionály: volební bloky a kolaborování, které byly také ospravedlňovány tím, že uplatňují marxistický výklad.

takové postupy představují skutečné nebezpečí pro zásady a organizaci Internacionály. Mimochodem žádný mezinárodní kongres nepřijal rozhodnutí, které tyto metody schvaluje a to se týká i taktických tezí předložených na V. kongresu.

8. – Otázka odborů

Na mezinárodní úrovni Internacionála postupně proměnila své pojetí vztahů mezi politickými a ekonomickými orgány. Představuje to pozoruhodný příklad postupu, který místo, aby odvozoval konkrétní jednání od zásad, dává přednost improvizaci různých nových teorií k ospravedlnění akcí vybraných kvůli jejich zřejmému snadnému uskutečnění a vysoké pravděpodobnosti, že rychle povedou k výsledkům.

Internacionála původně podporovala přijetí odborů do Komunistické internacionály, poté založila Rudou odborovou internacionálu (Profintern). Bylo rozhodnuto, že vzhledem k tomu, že odbory jsou nejlepším místem kontaktu s masami, měla by každá komunistická strana bojovat za jednotu dělnických svazů, a tím pádem nevytvářet své vlastní, a to štěpením odborů pod „žluťáckým“ vedením, nicméně na mezinárodní úrovni měla být Mezinárodní odborová federace, Amsterodamská internacionála, považována a brána jako kontrarevoluční politický orgán Ligy národů, a ne jako organizace proletářských mas.

Následně na základě faktorů, které byly zcela určitě důležité, ale omezené (protože se týkaly úmyslu využít levého křídla anglického odborového hnutí), prohlásilo se, že se má opustit strategie Rudé odborové internacionály, aby se dosáhlo, na mezinárodní úrovni, organické jednoty odborového hnutí s Amsterodamskou internacionálou.

Žádné množství dohadů o měnících se okolnostech nemůže ospravedlnit tak zásadní obrat strategie, protože otázka vztahů mezi mezinárodními politickými organizacemi a odborovými svazy je otázkou principu, protože jde o vztahy mezi stranou a třídou v souvislosti s revoluční přípravou sil a prostředků.

Navíc byly porušeny interní organizační předpisy Internacionály, rozhodnutí totiž bylo příslušným orgánům předloženo jako hotová věc.

Držet se hesla „Moskva proti Amsterodamu“ nevylučovalo a ani nevylučuje bojovat o jednotu odborů v jednotlivém státě. To, že došlo k odstranění tendencí štěpit dělnické svazy (Německo a Itálie), bylo možné jen tím, že štěpící tendence byly zbaveny důvodu tvrdit, že je proletariátu bráněno zbavit se vlivu Amsterodamské internacionály.

Na druhou stranu zjevné nadšení, s nímž naše strana ve Francii podporovala návrh na jednotu světových odborových svazů, nezabránilo tomu, aby prokázala absolutní neschopnost vypořádat se fakticky s problémem jednoty odborů na národní úrovni neštěpícím způsobem.

Nicméně užitečnost taktiky jednotné fronty na celosvětové úrovni není vyloučena, a to i s těmi odborovými organizacemi, které patří do Amsterodamské internacionály.

Levé křídlo italské strany vždy podporovalo a bojovalo za proletářskou jednotu v odborových svazech a tento postoj přispívá k jejich odlišení od hluboce syndikalistických a voluntaristických pseudolevicových elementů, proti kterým Lenin bojoval. Italská levice má navíc naprosto leninistické pojetí problému vztahu mezi odbory a továrními radami. Na základě ruské zkušenosti a příslušných tezí II. kongresu odmítá Italská levice vážnou odchylku od zásad, která spočívá ve zbavování dělnických svazů založených na dobrovolném členství jakékoli revoluční důležitosti, aby se jimi nahradil utopický a reakční koncept ústavního aparátu s povinným členstvím, které se organicky rozšiřuje po celé šíři systému kapitalistické výroby. V praxi se tato chyba projevuje přeceňováním úlohy továrních rad až k faktickému bojkotování odborů.

9. – Agrární otázka

Agrární otázka byla jasně vymezená Leninovými tezemi na II. kongresu Internacionály. Jejich hlavním ryse bylo znovu zasadit problém zemědělské produkce na jeho historické místo v marxistickém systému a ukázat, že v době, kdy v průmyslovém hospodářství dozrály předpoklady pro zespolečenštění podniků, tak v zemědělském hospodářství stále chybí.

toto stadium, které zdaleka neznamená oddálení proletářské revoluce (která sama vytvoří předpoklady), ukazuje, že problémy chudých rolníků jsou neřešitelné v rámci průmyslového hospodářství a za existence buržoazní moci. To umožňuje proletariátu spojit svůj vlastní boj s osvobozením chudého rolníka ze systému vykořisťování pozemkovými vlastníky a buržoazií, i když se osvobození rolníků nekryje se všeobecnou změnou venkovského výrobního hospodářství.

Velké pozemkové vlastnictví, považované za takové ze zákona, je technicky vzato složené z drobných výrobních podniků. Když je zákonná nadstavba, která drží tuto situaci pohromadě, zničena, jsme svědky rozdělování půdy mezi rolníky. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o vysvobození těchto malých a již samostatných výrobních podniků od kolektivního vykořisťování. To se může stát jen, když budou revolučním způsobem rozbity vlastnické poměry, ústředním představitelem takového rozvratu však může být pouze průmyslový proletariát. Je to proto, že proletariát, na rozdíl od rolníka, není jen obětí vztahů buržoazní výroby, ale je dějinným produktem její zralosti a odsuzuje ji k tomu, aby ustoupila novému odlišnému výrobnímu systému. Proletariát proto ve vzpourách chudých rolníků nalezne drahocenné posily. Podstatnou součástí Leninových taktických závěrů je za prvé to, že je třeba udělat zásadní rozdíl mezi vztahy proletariátu s rolnickou třídou a jeho vztahy vůči reakčním středním vrstvám městské ekonomiky (převážně zastoupenými sociální demokratickými stranami). Za druhé, že je tu nedotknutelný předpoklad nadřazenosti a dominance dělnické třídy jakožto vůdce revoluce.

Rolník se tedy v okamžiku dobytí moci objevuje jako revoluční faktor, ale jestliže se během revoluce proměňuje jeho ideologie pokud jde o staré formy autority a zákonitosti, mnoho se nemění pokud jde o výrobní vztahy, které zůstávají těmi tradičními izolovanými rodinnými farmami, které jsou jedna s druhou ve vzájemné konkurenci. Rolník tím pádem stále představuje hrozbu pro vytvoření socialistického hospodářství. Zájem u něj pravděpodobně vzbudí pouze rozsáhlý rozvoj výrobních kapacit a zemědělských technologií.

Podle Lenina musí být na taktické a organizační rovině půdu nevlastnící zemědělský proletariát (každodenní nádeníci) považován za totéž, co zbytek proletariátu, a musí být zasazen do stejné struktury. Politika proletářské aliance s chudými rolníky – kteří pracují na svých vlastních pozemcích bez ohledu na dostatečnost či nedostatečnost takových pozemků – se stává politikou pouhé neutralizace středního rolníka, který je charakterizován jednak jako oběť určitých kapitalistických vztahů, jednak jako vykořisťovatel pracovní síly. A nakonec je tu bohatý sedlák, který je obecně vykořisťovatelem pracovní síly a přímým nepřítelem revoluce.

V agrární otázce se musí Internacionála vyhnout takovým uplatněním chybné taktiky, které jsou již rozpoznatelné například v politice francouzské strany. Ta se obrací k představě nového typu rolnické revoluce, jež má být stavěna na úroveň dělnické revoluce, nebo k přesvědčení, že revoluční aktivita dělníků může být zapříčiněna povstáním na venkově, zatímco skutečný vztah je opačný.

Z rolníka, kterého přesvědčil program komunistů a který tím pádem připouští politickou organizaci, by se měl stát člen komunistické strany. Je to jediný způsob, jak bojovat proti vzestupu stran, které jsou složené výlučně z rolníků a které jsou nevyhnutelně kořistí kontrarevolučních vlivů.

Rolnická internacionála (Mezinárodní rolnická rada, též Krestinterna) musí zahrnovat rolnické organizace ze všech zemí, které se budou vyznačovat tím, že, obdobně jako dělnické odborové svazy, přijmou za členy všechny ty, kteří mají stejné bezprostřední hospodářské zájmy. Krom toho taktika politických vyjednání, jednotných fronta nebo ustavování frakcí uvnitř rolnických stran – dokonce i s cílem na jejich rozdělení – musí být odmítnuta.

toto taktické všeobecně závazné pravidlo není v rozporu se vztahy mezi bolševiky a socialistickými revolucionáři (SR, též eseři) během občanské války, kdy již existovaly nové zastupující organizace proletariátu a rolníků.

10. – Národní otázka

Lenin též podal základní objasnění teorie lidových hnutí v koloniálních zemích a v některých mimořádně málo rozvinutých zemích. Přestože vnitřní hospodářský vývoj a růst zahraničního kapitálu neposkytly v těchto zemích vyzrálý základ pro moderní třídní boj, objevují se požadavky, které lze vyřešit pouze povstaleckým bojem a porážkou světového imperialismu.

V období boje za proletářskou revoluci v metropolích umožní úplná realizace těchto dvou předpokladů – hospodářský růst a rozrůstání se zahraničního kapitálu – rozpoutání boje, který nicméně na místní úrovni přijme aspekty nikoli třídního konfliktu, ale konfliktu ras a národností.

Elementární zásady leninistické koncepce přesto zůstávají, tedy že světový boj bude řízen orgány revolučního proletariátu a že třídní boj původních obyvatel a nezávislý rozvoj místních komunistických stran musí být povzbuzován, a nikdy se mu nesmí bránit nebo ho dusit.

Rozšíření těchto myšlenek na země, ve kterých byl kapitalistický režim a buržoazní státní aparát etablovaný dlouhodobě představuje nebezpečí, vzhledem k tomu, že se tu národní otázka a vlastenecká ideologie staly kontrarevolučními nástroji a slouží pouze k odzbrojení proletariátu jakožto třídy. Takové úchylky se objevují například v ústupcích, které učinil Radek vůči německým nacionalistům bojujícím proti spojenecké okupaci.

Internacionála musí také požadovat, aby se v Československu vymýtila uvnitř proletářských organizací jakákoli dualita členstva dle národnostní příslušnosti, protože tyto dva národy (Češi a Slováci) jsou na stejné historické úrovni a jejich společné hospodářské prostředí se zcela vyvinulo.

Stavět sám o sobě boj národnostních menšin na úroveň principiální podstaty je tudíž překroucením komunistické koncepce, neboť je zapotřebí zcela odlišných kritérií k rozlišení, zda-li takové boje nabízejí možnost revoluce, nebo reakčního vývoje událostí.

11. – Otázky Ruska

Nová politická ekonomika (NEP) ruského státu, založená hlavně na pojednání Lenina o věcné dani z roku 1921 a Trockého zprávě pro IV. světový kongres, je pro Komunistickou internacionálu evidentně závažnou otázkou. Vzhledem k podmínkám ruského hospodářství a skutečnosti, že buržoazie zůstává v ostatních zemích u moci, nemohli marxisté vylíčit možnosti rozvoje světové revoluce a výstavby socialistického hospodářství jinak.

Vážné politické obtíže Ruského státu, které mu způsobily vnitřní vztahy mezi sociálními silami, problémy s výrobními silami a zahraniční vztahy, vedly k řadě rozporů uvnitř Komunistické strany Ruska; a je opravdu odsouzeníhodné, že mezinárodní komunistické hnutí nenašlo prostředek, jak se v této věci vyjádřit směrodatně a důrazněji.

Během první debaty s Trockým byly jeho úvahy o vnitřním životě strany a jejím novém směru nepochybně správné a jeho uvažování o vývoji hospodářské politiky ruského státu bylo také celkově jasně revoluční a proletářské. Ve druhé diskusi, když Trockij přemítal o chybách Internacionály a když dal najevo, že nejlepší tradice bolševiků není nakloněna způsobu, jakým je Kominterna vedena, nepozbyly jeho úvahy na své oprávněnosti.

Způsob, jakým strana reagovala na tuto vnitřní diskusi, byl nedostatečný a nepřirozený, a to kvůli dobře známé metodě, která se spoléhala na zastrašování osočujícího a obviňování ho ze zakázaného utváření frakcí nebo hůře z bonapartistických sklonů, avšak zcela nepodložených. Pokud jde o poslední diskusi, musíme si hlavně uvědomit, že se točí kolem problémů mezinárodní povahy a to, že se většina ruské komunistické strany k tomuto tématu vyjádřila, neznamená, že by Internacionála na toto téma neměla dále diskutovat a vyslovovat se k němu; otázky ohledně tohoto tématu jsou stále platné, i když se poražená opozice vzdala na toto téma mluvit.

Jak se často stávalo, procedurální námitky a otázky disciplíny zadusily skutečně zásadní témata. To, o co tu jde, není obrana práv menšin, jejíchž vůdci jsou přinejmenším spoluzodpovědní za četné chyby spáchané na mezinárodní úrovni, ale spíše jde o životně důležité otázky pro světové hnutí.

Otázka Ruska musí být předložena Internacionále k důkladné studii. Je třeba vzít v úvahu následující rysy: dnes se ruské hospodářství, podle Lenina, skládá z před-buržoazních, buržoazních, státně-kapitalistických a socialistických částí. Státem řízený velký průmysl je socialistický, jelikož se jedná o výrobu, která je organizovaná a v rukách politického proletářského státu. Distribuce produktů pocházejících z tohoto odvětví je však provozována kapitalistickou formou, a to prostřednictvím konkurenčního mechanismu volného trhu.

V zásadě nelze popřít, že v takovém systému budou pracující (v tomto případě tomu tak vlastně je) nejenže ponecháni v méně než skvělých hospodářských podmínkách, byť je přijali díky svému získanému revolučnímu vědomí, ale že se takový systému bude dál vyvíjet směrem k zvýšení extrahování nadhodnoty prostřednictvím cen placených pracujícími za potraviny, cen placených státem za své nákupy i podmínkami, které se uplatnily při koncesích, obchodu a ve všech jeho vztazích se zahraničním kapitalismem. Je proto nezbytné se ptát, jestli dochází v ruském hospodářství k růstu, nebo poklesu socialistických elementů, což znamená vzít také v úvahu stupeň technické efektivnosti a toho, jak dobře je organizován státní průmysl.

Budování plného socialismu rozšířeného na výrobu a distribuci, na průmysl a zemědělství, je v jedné zemi neuskutečnitelné. Na druhou stranu lze nicméně dosáhnout postupného rozvoje socialistických prvků v ruském hospodářství tím, že se zmaří plány kontrarevolucionářů, kteří jsou podporováni v Rusku bohatými rolníky, novou buržoazií a maloburžoazií a mimo Rusko imperialistickými mocnostmi. Ať už takové kontrarevoluční pikle mají formu vnitřní nebo vnější agrese nebo soustavně probíhající sabotáže a ovlivňování ruského společenského a státního života, jako je například nátlak na postupný zánik tohoto státu a deproletarializaci jeho hlavních rysů, zásadní podmínkou pro úspěch Ruska je, že všechny strany náležející k Internacionále budou spolu navzájem spolupracovat a budou schopny každá přispět k tomuto úspěchu.

Především jde o to, zajistit ruskému proletariátu a ruské komunistické straně aktivní podporu proletářských předvojů, zejména v imperialistických zemích. Nejen, že se musí zabránit agresi vůči Rusku a musí být na buržoazní státy vyvíjen tlak ohledně jejich vztahů s Ruskem, ale ruská strana potřebuje více než cokoli jiného pomoc svých bratrských stran, aby vyřešila své problémy. Třebaže tyto bratrské strany nemají přímou zkušenost s problémy vládnutí, mohou nicméně napomoci vyřešit tyto problémy tím, že budou vyjadřovat třídní a revoluční postoj se zkušenostmi získanými přímo za reálnosti třídních bojů odehrávajících se v jejich vlastních zemích.

Jak jsme uvedli výše, vnitřní vztahy Internacionály nejsou nápomocny tomuto úkolu. Proto je nutné udělat naléhavé změny, aby se napravily problémy v politice a v taktické a organizační sféře, kterým značně uškodila tzv. bolševizace.

III. – ITALSKÉ OTÁZKY

1. – Italská situace

Zhodnocení situace v Itálii, které přisuzuje nedostatečnému rozvoji průmyslového kapitalismu rozhodující význam, je chybné.

Malé rozšíření průmyslu v kvantitativním smyslu a jeho poměrně pozdní historické objevení se byly vyváženy řadou dalších okolností, které umožnily buržoazii v období Risorgimenta, hnutí za svobodu a národní sjednocení Itálie, zajistit si zcela politickou moc a vybudovat mimořádně silnou a komplexní tradici vlády.

Politické protiklady, které historicky charakterizují střetávající se strany – jako je staré dělení na levici a pravici, klerikalismus a svobodné zednářství, demokracii a fašismus – nelze automaticky ztotožňovat se společenskými odlišnostmi, které existovaly mezi vlastníky půdy a kapitalisty, velkou buržoazií a maloburžoazií.

Fašistické hnutí musí být chápáno jako pokus politicky sjednotit protichůdné zájmy různých buržoazních skupin ve jménu kontrarevoluce. Fašismus, vytvořený a přímo podporovaný všemi vyššími třídami (vlastníky půdy, průmyslníky, částmi obchodu, bankéři a podporovány tradičním státním aparátem, monarchií, církví a zednáři), usiloval o splnění tohoto cíle mobilizací elementů uvnitř rozpadajících se středních tříd, které se mu v těsném spojenectví s buržoazií jako celkem podařilo vrhnout proti proletariátu.

o, co se uskutečnilo v Itálii, by nemělo být interpretováno jako nástup nové společenské vrstvy k moci, ani jako zformování nějakého nového státního aparátu s novým programem a ideologií, ani jako porážka části buržoazie, jejímž zájmům by bylo lépe sloužilo přijetí liberálních a parlamentních metod. Demokraté a liberálové, lidé jako Nitti a Giolitti, jsou protagonisté období kontrarevolučního boje, které je dialekticky spojeno s fašistickým obdobím a je stejně tak rozhodující pro poražení proletariátu. Ve skutečnosti to byla právě jejich politika ústupků, se spolupachatelstvím reformistů a maximalistů socialistické strany, která umožnila buržoazii v poválečném období demobilizace odolat tlaku proletariátu a předejít nebezpečí z jeho strany a to přesně v okamžiku, kdy všechny součásti vládnoucí třídy nebyly připraveny na frontální útok.

Fašismus, bezprostředně upřednostňovaný v tomto období vládami, byrokracií, policií, justicí, armádou a tak dále, od té doby úplně nahradil staré politické osazenstvo buržoazie. Neměli bychom se však nechat touto situací ošálit, ani by neměla sloužit jako důvod k rehabilitaci těchto stran a skupin, které byly odstraněny nikoli proto, že prosazovaly lepší podmínky pro dělnickou třídu, ale proto, že prozatím dovršily svou protiproletářskou úlohu.

2. – Politické pozice Komunistické levice

V důsledku toho, jak se vyvíjely výše popsané okolnosti, se skupina, která zformovala Komunistickou stranu, vymezila těmito postoji: jasným rozchodem s iluzorním dualismem buržoazní a parlamentní politické scény a potvrzením revolučního antagonismu mezi proletariátem a buržoazií; propagandou v řadách proletariátu s cílem zničit iluzi, že by střední třídy byly schopné vytvořit klíčové politické velení, převzít moc a vydláždit cestu pro proletářské vítězství; posílením důvěry proletariátu v jeho vlastní historický úkol pomocí propagandy založené na sérii kritických, politických a taktických osobitých a nezávislých pozicích, které jsou pevně svázané skrz řadu následujících situací.

tradice tohoto politického proudu má původ v levém křídle socialistické strany před válkou. Zatímco se na kongresech v Reggio Emilia (1912) a Anconě (1914) ustavila majorita schopná bojovat proti chybám reformistů a syndikalistů (syndikalisté do té doby zosobňovali proletářskou levici), objevuje se rovněž uvnitř této majority extrémní levice, která inklinuje k mnohem radikálnějšímu třídnímu řešení. V té době byly správně vyřešeny problémy důležité pro dělnickou třídu, zejména co se týče otázky volební taktiky, spojení s odborovými svazy, koloniální války a svobodného zednářství.

V podstatě celá strana se během světové války postavila proti politice národní jednoty a krajní levice strany, nyní jasně odlišitelná, během následných sjezdů a kongresů (Boloňa, květen 1915; Řím, únor 1917; Florencie, listopad 1917; Řím, 1918) zastávala následující leninistické pozice: odmítnutí politiky obrany národa, (revoluční) defétismus; využití vojenské porážky k nastolení otázky moci; a neustálý boj proti oportunistickým odborovým a parlamentním vůdcům spolu s výzvou k jejich vyloučení ze strany.

Bezprostředně po válce se ústředním představitelem krajní levice staly noviny Il Soviet, které byly i prvními novinami podporující instrukce ruské revoluce a konfrontující protimarxistické, oportunistické, syndikalistické a anarchistické dezinterpretace. Il Soviet správně vymezil základní problémy proletářské diktatury a úkoly strany a od samého počátku obhajoval nutnost rozštěpení Socialistické strany.

toto uskupení podporovalo zdržet se účasti ve volbách, avšak závěry této skupiny byly II. kongresem Internacionály odmítnuty. Nicméně jejich volební abstence nevycházela z antimarxistických teoretických omylů anarchosyndikalistického typu, jak ukazovala jejich rázná polemika vůči anarchistickému tisku. Použití taktiky zdržet se volební účasti byla doporučena především pro plně rozvinuté parlamentní demokracie, protože takové politické prostředí vytváří specifické překážky pro to, aby byly získány masy pro přesné pochopení výrazu „diktatura“; překážky, které podle našeho názoru nadále Internacionála podhodnocuje.

Dále, volební abstence byla navrhována v době, kdy probíhaly obrovské boje, a které dokonce pohltily i masová hnutí (bohužel dnes tomu tak již není), a nikoliv jako taktika platná pro všechny časy a všechna místa.

Volbami roku 1919 otevřela buržoazní Nittiho vláda obrovský bezpečnostní ventil revolučního tlaku a odvrátila proletářskou ofenzívu a pozornost strany tím, že využila její tradici bezuzdného elektoralismu. Volební abstence „Il Soviet“ byla tehdy naprosto správná v tom, že reagovala na skutečné příčiny následné proletářské katastrofy.

Na následné boloňské konferenci (říjen 1919) pouze tato abstencionistická menšina správně nastolila otázku rozkolu s reformisty. Marně se však snažila dosáhnout v tomto bodě dohody se sekcí maximalistů, a to i poté co, v zájmu dosažení dohody s nimi, byl obětován bod volební abstence. Po ztroskotání této snahy zůstala abstencionistická frakce jedinou sekcí strany, která až do II. světového kongresu Internacionály pracovala na národní úrovni na vytvoření komunistické strany.

Byla to tedy tato skupina, která bezprostředně a přirozeně symbolizovala, vycházejíce se svých vlastních zkušeností a tradic, směřování levice italského proletariátu k taktice Lenina a bolševismu, která triumfovala před nedávnem Ruskou revolucí.

3. – Práce levicového vedení strany

V rámci nové komunistické strany, která byla založena v lednu 1921 v Livornu, vynakládali abstencionisté veškeré úsilí, aby vytvořili pevné vztahy s dalšími skupinami ve straně. Zatímco pro některé z těchto skupin to byla pouze věc mezinárodních vztahů, která vyžadovala rozkol s oportunisty, pro abstencionisty (kteří se v zájmu disciplíny výslovně vzdali své pozice ohledně voleb) a určitě i pro mnoho dalších částí strany šlo o to, že mezi tezemi Internacionály a ponaučeními z nedávných politických bojů byla naprostá shoda.

Vzorem pro práci levého vedení strany byl výklad italské situace a dříve nastíněné úkoly proletariátu. Při pohledu zpět je jasné, že otálení při ustavení revoluční strany (za které jsou zodpovědné tyto ostatní skupiny) způsobilo, že následný ústup proletářské bojovnosti byl nevyhnutelný.

Ústředí, aby zajistilo pro proletariát v následujících bitvách nejlepší pozice, zaujalo postoj, že ačkoli by mělo být vynaloženo největší úsilí na využití tradičního aparátu rudých organizací, bylo též nutné varovat proletariát, aby nespoléhal na maximalisty a reformisty, kteří zašli dokonce až tak daleko, že přijali mírovou smlouvu s fašismem.

Od počátku strana obhajovala zásadu jednoty odborů a poté předložila ústřední požadavek jednotné fronty, který vyvrcholil ustavením Alleanza del Lavoro neboli aliance odborových svazů. Ať už by byl něčí názor na jednotnou politickou frontu jakýkoliv, fakticky s ohledem na situaci Itálie 1921-1922 byla nemožná; přesněji řečeno strana nikdy nedostala žádné pozvání k účasti na schůzích zaměřených na založení aliance stran. Strana do schůze svolané železničními odbory k ustavení odborové aliance nezasahovala, protože se nechtěla stát prostředkem pro politikaření, které by mohlo poškodit samotnou alianci a ze kterého by mohla být strana obviňována, ačkoliv předtím dala najevo, že tuto iniciativu schvaluje prohlášením, že všichni komunisté uvnitř této nové organizace budou vůči ní dodržovat disciplínu.

Mezi politickými skupinami nakonec k jistým kontaktům nakonec došlo; komunistická strana neodmítala svou účast na nich, avšak ty přišly vniveč, což ukázalo jak na nemožnost dosáhnout shody na poli politické akce, tak i na poraženectví u každé jiné skupiny. Během odlivu revoluční energie bylo vedení schopné udržovat víru dělníků ve svou vlastní třídu a pozvedávat politické vědomí předvoje tím, že odráželo uvnitř proletariátu tradiční machinace pseudorevolučních skupin a stran. Navzdory snahám strany bylo v srpnu 1922, kdy došlo ke všeobecné aktivaci pracujících mas, již příliš pozdě. Proletářská porážka byla nevyhnutelná a od té doby se stal fašismus, otevřeně podporovaný v jeho násilných kampaních složkami řádného liberálně demokratického státu, pánem země. „Pochod na Řím“, který se udál později, pouze formálně legalizoval fašistickou nadvládu.

Dokonce i nyní, navzdory omezené proletářské aktivitě, vliv strany stále převažoval nad vlivem maximalistů a reformistů a postup jejího vlivu již prokázaly výsledky voleb z roku 1921 a mnohočetné porady, které proběhly v rámci odborového svazu CGdL.

4. – Vztahy mezi Italskou levicí a Komunistickou internacionálou

Římský kongres, který se konal v březnu 1922, vyhranil teoretický rozdíl mezi Italskou levicí a většinou Internacionály. Jednalo se o rozdílnost, která byla, dosti špatně, vyslovena dříve našimi delegacemi na III. světovém kongresu a na zasedání rozšířeného výkonného výboru v únoru 1922, během kterých, zejména v případě první události, došlo jistě k několika dětinským pochybením. Římské teze představovaly uspokojivě teoretické a politické odstranění jakéhokoli rizika levicového oportunismu v italské straně.

Pokud jde o praktiku strany, jediná rozdílnost s Internacionálou se týkala toho, jakou taktiku přijmout vůči maximalistům (v PSI). Tato rozdílnost se ale zdála být vyřešena výsledky, které získala tendence sjednocující různé proudy uvnitř samotné PSI, které vzešly z kongresu Italské socialistické strany v říjnu 1921.

Římské teze byly přijaty jako příspěvek strany k rozhodování Internacionály, a nikoliv jako bezprostřední strategie akce; tyto teze byly potvrzeny vedením strany na rozšířeném výkonném výboru roku 1922 a levice se nepustila do teoretické diskuse právě z důvodu udržení disciplíny k Internacionále a respektování jejích rozhodnutí.

V srpnu 1922 si však Internacionála nevykládala různé faktory stejně jako vedení strany, ale domnívala se, že situace v Itálii je nestabilní ve smyslu oslabení odporu státu a uvažovala o posílení strany na základě fúze s maximalisty uvnitř PSI. Internacionála považovala za rozhodující faktor nikoli poučení, které strana získala při obrovských machinacích kolem srpnové generální stávky, ale štěpení mezi maximalisty a tendencí sjednocující všechny proudy v PSI.

Od této chvíle se obě politické linie definitivně rozchází. Na IV. světovém kongresu v prosinci 1922 se staré vedení postavilo proti většinově přijaté tezi a po návratu delegátů z kongresu do Itálie postoupilo záležitost Komisi pro sloučení a jednomyslně odmítlo přijmout jakoukoli odpovědnost za toto rozhodnutí, ačkoli si samozřejmě ponechalo své administrativní funkce.

Poté v únoru 1923 proběhlo zatýkání a velký útok proti straně; nakonec během zasedání Rozšířeného výkonného výboru v červnu 1923 bylo staré vedení sesazeno a kompletně vyměněno a jako logický důsledek se stalo, že několik stranických vůdců rezignovalo na své funkce. V květnu 1924 stále dávala poradní konference strany levici převážnou většinu vůči středu a pravici strany, a tudíž se Italská levice zúčastnila V. světového kongresu Internacionály v roce 1924.

5. – „Ordinovistická“ tradice současného vedení

Skupina „Ordine Nuovo“ byla založena v Turíně skupinou intelektuálů, kteří navázali kontakty s proletářskými masami v průmyslu v době, kdy už abstencionistická frakce měla v Turíně mnoho stoupenců. Nestálá ideologie této skupiny měla do značné míry původ ve filozofických koncepcích buržoazní a idealistické povahy zděděných částečně od Benedetta Croce. Tato skupina se s komunistickými pokyny sblížila názorově velmi pozdě a vždy vykazovala jako pozůstatky chyby, které se pojily k jejímu původu. Významu ruské revoluce porozuměla příliš pozdě, aby ji mohla užitečně využít pro proletářský boj v Itálii. V listopadu 1917 soudruh Gramsci vydal v Avanti! článek, který tvrdil, že ruská revoluce vyvrátila Marxův historický materialismus a teorie z „Kapitálu“, a který podával v podstatě idealistické vysvětlení. Vůči tomuto článku se okamžitě ozval krajně levý proud, ke kterému patřila i mládežnická federace strany.

Následný ideologický vývoj skupiny okolo Ordine Nuovo, jak ukazuje jejich publikace, směřoval k nemarxistické a neleninistické interpretaci dělnického hnutí. Témata úlohy odborů a strany, ozbrojeného boje a dobytí moci a budování socialismu nejsou v jejich teorii položené správně. Tato skupina namísto toho rozvinula představu systematické organizace pracující třídy, která byla spíše „nutná“ než „dobrovolná“, a která by byla těsně spojená s mechanismem kapitalistické průmyslové výroby.

tento systém vycházející z vnitropodnikových komisí měl vyvrcholit současně v proletářské a Komunistické internacionále, v sovětech a v dělnickém státě prostřednictvím továrenských rad, které měly být organizovány ztělesňujíce dělnický stát ještě před zhroucením kapitalistické moci.

Ba co více, i během buržoazního období měl tento systém převzít funkci budování nové ekonomiky tím, že požadoval a vykonával dělnickou kontrolu nad výrobou.

Později všechny nemarxistické rysy „ordinovistické“ ideologie – utopičnost, Proudhonem inspirovaný syndikalismus a ekonomický gradualismus před dobytím moci, to jest reformismus – byly podle všeho opuštěny, aby takto byly postupně nahrazeny zcela odlišnými teoriemi leninismu. Nicméně skutečnosti, že tohoto nahrazení jejich postojů se dospělo na povrchní a falešné úrovni, se dalo vyvarovat pouze tím, pokud by se „ordinovisté“ neoddělili a nepostavili proti levici; tedy proti skupině, jejíž tradice, nikoli sbližující se s bolševiky výhradně impulzivním způsobem, ztělesňují seriózní příspěvek, který není odvozený z akademických a literárních prací o buržoazních tlustospisech, ale ze zkušeností proletářské třídy. Ovšemže „ordinovcům“ nebylo bráněno vzít si v těsném rámci spolupráce s levicí ponaučení a politicky se zdokonalit, rámci, který později scházel. Jak se ukázalo, přijali jsme prohlášení „ordinovských“ vůdců s určitým nádechem ironie, když oznámili, že hodlají bolševizovat ty lidi, kteří samotné „ordinovce“ uvedli na cestu k bolševickým pozicím v seriózním a marxistickém duchu, nikoli blábolením ohledně mechanických a byrokratických postupů.

Až do doby krátce před světovým kongresem Internacionály v roce 1920 byli „ordinovci“ proti rozštěpení ve staré socialistické straně a ke všem odborovým tématům se stavěli nesprávně. Zástupce Internacionály v Itálii se musel v diskusích proti „ordinovcům“ stavět ostře v otázkách továrenských rad a předčasnému ustavování sovětů.

V dubnu 1920 schválila turínská sekce socialistické strany slavné teze Ordine Nuovo, které vypracoval soudruh Gramsci a které přijal výbor složený z „ordinovců“ a zástupců abstencionistické frakce. Tyto teze, které byly citované v rezoluci II. kongresu Internacionály, ve skutečnosti vyjádřily, i přes neshody ohledně voleb, společné smýšlení vznikající komunistické frakce; tyto teze nepředstavovaly specifické „ordinovské“ pozice, ale sestávaly z bodů vyjasněných a přijatých levým křídlem strany již dávno předtím.

„Ordinovisté“ na nějaký čas přijali pozice levice ohledně Internacionály, ale názory vyjádřené v tezích římského kongresu se podstatně liší od jejich smýšlení, třebaže považovali za vhodné pro tyto teze hlasovat.

Pravým předchůdcem současného „ordinovského“ držení se taktiky a obecné strategie Internacionály byl ve skutečnosti soudruh Tasca a jeho politické vystupování vůči levici na kongresu strany v Římě.

Vzhledem k příznačnému partikularismu „ordinovské“ skupiny a její chuti po konkrétnosti na jedné straně, kterou zdědila z idealistických buržoazních postojů, a na straně druhé k povrchní, a proto neúplné věrnosti pozic, jíž ponechalo vedení Internacionály prostor, jsme nuceni, i přes všechny jejich hlasité protesty o ortodoxnosti, dojít k závěru, že teoretická věrnost pozic „ordinovců“ (která je rozhodujícího významu, protože poskytuje podklad pro skutečnou taktiku) k leninismu je stejně bezcenná jako jejich podpora tezí římského kongresu.

6. – Politická práce současného vedení strany

Od roku 1923 do současnosti vedla práce vedení strany, kdy musíme mít na paměti obtížnost situace za jaké se uskutečňovala, k chybám, které jsou v podstatě obdobné jako ty, které byly popsány v souvislosti s mezinárodní otázkou, až na to, že se z části tyto chyby staly vážnější kvůli původním programovým odchylkám ordinovistů.

Účast ve volbách roku 1924 byla politicky velmi šťastným krokem, totéž ale nejde říct o návrhu na společnou akci se socialistickými stranami, ani o tom, že byl tento návrh onálepkován jako „proletářská jednota“. Zrovna tak trestuhodná byla nadměrná tolerance některých volebních machinací terzinternacionalistů (levého proudu uvnitř PSI). Avšak nejzávažnější problémy se týkaly otevřené krize, která následovala po atentátu na Matteottiho.

Politika vedení byla založena na nesmyslné představě, že oslabení fašismu by k akci vedlo nejprve střední třídy a později proletariát. Na jedné straně to znamenalo nedostatek víry ve schopnost proletariátu jednat jako třída, a to navzdory jeho neustálé bdělosti před dusícím tlakem fašismu, a na druhé straně nadhodnocení iniciativy středních tříd. Ve skutečnosti, aniž bychom se v této otázce odkazovali na jasné marxistické teoretické postoje, lze z italských zkušeností vyvodit takové hlavní poučení, že střední vrstvy budou pasivně sledovat tu nejsilnější stranu, a proto mohou podpořit kteroukoli z nich. Takže v letech 1919-1920 podpořily proletariát, pak v letech 1921-1923 stály za fašismem, a teď, po významném období velkého vzruchu v letech 1924-1925, opět podporují fašismus.

Vedení strany udělalo chybu, že opustilo parlament a zúčastnilo se prvních schůzí tzv. aventínského parlamentu, zatímco měli zůstat v parlamentu, zahájit politický útok na vládu a okamžitě přijmout pozici i proti moralistickým a ústavním předpojatostem aventínských opozičníků, kteří samotní byli určujícím faktorem toho, že výsledek této krize bude ve prospěch fašismu. To by nebránilo komunistům v tom shodnout se, že opustí parlament, ale dovolilo by jim, aby to udělali při zachování netknutosti své charakteristické identity, a aby parlament opustili výhradně ve vhodné době, tj. když bude situace zralá na to povolat masy k bezprostřední akci. Byl to jeden z těch klíčových okamžiků, které ovlivňují budoucí situace; byla to proto zásadní chyba, rozhodující test schopnosti vedení, a vedla k tomu, že dělnická třída velmi nepříznivě zužitkovala jak oslabení fašismu, tak i zřetelné selhání aventínského parlamentu.

Návrat do parlamentu v listopadu 1924 a prohlášení vydané Repossim byly prospěšné, jak ukázala vlna proletářského souhlasu, přišly však příliš pozdě. Vedení se po dlouhou dobu nebylo schopné rozhodnout, až to nakonec udělalo pod tlakem strany a Levice. Příprava strany byla provedena na základě fádních pokynů a neskutečně chybného vyhodnocení možných perspektiv situace (Gramsciho referát k Ústřednímu výboru, srpen 1924). Příprava mas, která se opírala o podporu Aventínu spíše než aby si přála jeho kolaps, se v každém případě zhoršila, když strana navrhla opozičním stranám, aby zřídily svůj vlastní antiparlament. Tato taktika nebyla v každém případě v souladu s rozhodnutími Internacionály, která nikdy nezvažovala, že návrhy budou předkládány stranám, které byly zjevně buržoazní; ba co hůře, tato taktika se nacházela zcela mimo rámec komunistických východisek a taktiky a mimo marxistické pojetí dějin. Ať už by mělo vedení pro takovou taktiku jakékoli možné vysvětlení – vysvětlení, které bylo odsouzeno k tomu získat stejně jen velmi omezenou ozvěnu – není pochyb o tom, že tato taktika předkládala masám nesprávnou představu nějakého „antistátu“ oponujícího a bojujícího proti tradičnímu státu, zatímco podle historického pohledu našeho programu neexistuje pro nějaký „antistát“ jiná základna, než pouze v zastoupení jediné produktivní třídy, a to v sovětu.

Volání po nějakém antiparlamentu, který by se v zemi opíral o podporu dělnických a rolnických výborů, by znamenalo svěřit roli vedení proletariátu zástupcům kapitalistických společenských skupin, jako jsou Amendola, Agnelli, Albertini atd.

Mimo jistotu, že takováto situace nenastane, situace, která by mohla být označena pouze za zradu, představuje v prvé řadě už předložení takové situace jakožto perspektivy pramenící z komunistického návrhu zradu východisek a oslabení revoluční přípravy proletariátu.

Další aspekty práce vedení také dávají příležitost ke kritice. Byla vydána velká spousta hesel, které neodpovídají ani jediné skutečné možnosti uskutečnění a ani nenaplnily jakýkoli viditelný náznak agitace mimo stranický aparát. Ústřední požadavek na dělnické a rolnické výbory, objasňovaný zmateně a rozporuplným způsobem, nebyl ani pochopený ani následovaný.

7. – Odborová činnost strany

Během stávky dělníků železářského průmyslu v březnu 1925 byla učiněna další vážná chyba. Vedení mělo předpovídat, že rozčarování proletariátu nad aventínským blokem ho požene do třídních akcí a vlny stávek. Pokud by to vedení předvídalo, mohlo by být možné přimět FIOM k národní stávce (stejně jako se vedení podařilo přimět FIOM k účasti na stávce iniciované fašisty) tím, že by zřídila agitační výbor pro kovoprůmysl založený na místních organizacích strany, které by byly stávce značnou oporou po celé zemi.

Postoj vedení, který zaujalo k odborům, neodpovídal jasně heslu za odborové sjednocení uvnitř Konfederace; heslo, které by mělo být i nadále dodržováno, a to i přes organizační rozklad Konfederace. Pokyny strany odborovým organizacím prokázaly chyby Ordinovistů, pokud jde o činnost v továrnách: nejenže v továrnách vytvářeli nebo navrhovali vytvářet množství konfliktních organismů, ale často i uváděli hesla, která znevažovala odbory a koncepci nezbytnosti odborů jakožto orgánů proletářského boje.

Následkem této chyby se dospělo k mizerné dohodě v turínském FIATu; stejně tak způsobila zmatek okolo voleb předáků v továrně, to jest na odborovém terénu, když nebyla správně stanovena kritéria výběru mezi kandidáty z řad třídních kádrů a kandidáty ze stranického seznamu.

8. – Aktivity strany v agrárních a národních záležitostech

Bylo zcela správné vydat výzvu k vytváření obranných rolnických sdružení, tato práce však byla vedená až příliš výhradně shora stranickými funkcionáři.

Navzdory obtížím neodmyslitelně spjatým s danou situací je nutné prohlásit, že nahlížet na naše úkoly v této oblasti byrokratickým způsobem je nebezpečné, což samozřejmě platí pro každou jinou stranickou činnost.

Musíme jasně stanovit správný vztah mezi rolnickými sdruženími a dělnickými odbory a to v následujícím smyslu: dělníci pracující v zemědělství musí vytvořit federaci příslušející k Confederazione del Lavoro, a přitom musí CdL a tyto rolnická sdružení spojovat těsná aliance jak na centrální, tak i místní úrovni.

Při řešení zemědělské otázky je potřeba vyvarovat se všem regionálním, a zejména „specificky jihoitalským“ koncepcím (a již pro to existují určité důkazy). To stejné platí, pokud jde o požadavky na regionální autonomii, které podpořily některé nové strany; s nimi my musíme bojovat otevřeně jako s reakcionáři, místo abychom s nimi seděli u stolu a byli vtaženi do nesmyslných jednání.

aktika usilující o alianci s levým křídlem lidové strany (Miglioli) a rolnickou stranou nepřinesla žádné příznivé výsledky.

Znovu byly dělány ústupky politikům, kteří jsou mimo jakoukoli třídní tradici; a to aniž by se dosáhlo očekávaného pohybu uvnitř mas, naopak to často způsobilo dezorientaci částí naší stranické organizace. Nesprávné bylo rovněž přecenění důležitosti opatření mezi rolnictvem kvůli hypotetické politické kampani proti vlivu Vatikánu; problém samozřejmě existuje, ale takovýmito prostředky nebude adekvátně vyřešen.

9. – Organizační práce vedení strany

Není pochyb o tom, že práce na reorganizaci strany po fašistickém náporu vedla k některým vynikajícím výsledkům. Tato reorganizace si nicméně uchovala až příliš technicistní charakter; místo toho, aby zajistila centralizaci prostřednictvím jasných a jednotných statutárních pravidel, které by byly závazné pro všechny soudruhy a místní výbory, byl učiněn pokus o prosazení centralizace pouhým prostřednictvím intervencí ústředního aparátu. Byl by to velký krok vpřed, kdyby se základním organizacím umožnilo vrátit se zpět k volbě vlastních výborů zejména v období, kdy byly okolnosti nejpříznivější.

Pokud jde o nárůst a následný pokles členů ve straně, nemluvě o odlivu jedinců přijatých do strany během Matteottiho aféry, kteří odcházeli stejně rychle jako přišli, ukazuje to, jak tyto záležitosti závisí na měnících se podmínkách, spíše než na nějakých hypotetických výhodách, jaké může mít celková změna směru.

Dopady a výhody měsíc dlouhé kampaně náboru členů byly zveličené. Pokud jde o organizaci na úrovni továrních buněk, vedení strany musí zřejmě uskutečnit všeobecné usnesení Kominterny, věc, na kterou jsme již odkazovali jinde. Ta byla však provedena nepravidelně a nestejnoměrným způsobem, který zahrnoval celou řadu rozporů, a teprve po velkém tlaku od základních členů strany bylo dosaženo jistého systémového narovnání.

Bylo by lepší, kdyby byl systém mezioblastních tajemníků nahrazen systémem inspektorů, tímto by vzniklo bezprostřední spojení, politické, spíše než technicistní, mezi vedením strany a její tradiční organizační základnou, tj. územními federacemi. Úkolem inspektorů by měla být na prvním místě aktivní intervence v případě, kdy existuje nutnost znovu obnovit základní stranickou organizaci, a starat se poté o ni a asistovat ji do doby, než bude obnoveno normální fungování organizace.

10. – Vedení strany a otázka frakcionismu

Kampaň, která vyvrcholila během příprav na náš třetí kongres, byla úmyslně zahájena po V. světovém kongresu, nikoli jako propagační práce a rozvinutí pokynů Internacionály skrze celou stranu s cílem vyvolat skutečně kolektivní a pokročilé uvědomění, ale jako agitace, jejímž cílem bylo co nejrychleji a s minimem úsilí přimět soudruhy, aby se vzdali své podpory názorů stranické levice. Nebylo vzato v úvahu, zda bude tato kampaň pro stranu prospěšná, nebo škodlivá, pokud jde o její efektivnost vůči vnějšímu nepříteli, jediným cílem bylo dosáhnout tohoto interního cíle jakýmikoli prostředky.

V jiné části jsme mluvili, z historického a teoretického hlediska, o falešné představě potlačovat shora tendence utvářející vnitrostranické frakce. V případě Itálie akceptoval V. kongres Internacionály to, že se levice zříká pracovat jako opozice uvnitř strany a že se nadále bude podílet na všech aspektech stranické práce s výjimkou její účasti na politickém vedení strany, a proto kongres odsouhlasil, že tlak shora na levici v italské straně by měl být zastaven. Tato dohoda však byla porušena vedením italské strany kampaní, ve které nešlo o ideologické zásady a taktiky, ale o disciplinární obvinění jednotlivých soudruhů, kteří byli předvedeni před federální kongresy a kritizováni zcela jednostranným způsobem.

Na ohlášení kongresu vznikl spontánně „Výbor pro dohodu“ (Comitato d’intesa), jehož cílem bylo zabránit jednotlivcům a skupinám reagovat tím, že by opustili stranu, a soustředit činnost všech soudruhů levice ve společný a odpovědný postoj uvnitř přísných hranic disciplíny za podmínek, které zaručovaly všem soudruhům právo účastnit se porad strany. Tuto akci vedení využilo a zahájilo kampaň, která vylíčila soudruhy levice jako frakcionisty a štěpící elementy, jejichž právo vést svou obhajobu bylo odňato a proti kterým byly uplatněny hlasy získané od federálních výborů za použití nátlaku shora.

tato kampaň pokračovala ve frakční revizi stranického aparátu a místních stranických kádrů způsobem, jakým byly prezentovány písemné příspěvky k diskusi a odejmutím možnosti zástupců levice účastnit se federálních kongresů. Tato kampaň bylo korunována systémem automatického přiřazování hlasů všech, kteří se na konference nedostali, pro teze vedení strany.

Ať už by mohl být výsledek takových opatření, co se týče získání prosté početní většiny, jakýkoli, ve skutečnosti ji, spíše než k zvýšení ideologického vědomí strany a její prestiže mezi masami, tyto opatření poškodily. Pokud se předešlo nejhorším důsledkům těchto opatření, stalo se tak díky zdrženlivosti soudruhů levice; ti se podrobili takové drtivé porážce ne proto, že by věřili, že pro ni existuje alespoň sebemenší opodstatnění, ale pouze proto, že byli oddáni cíli strany.

11. – Návrh pracovního programu strany

V předchozích tezích jsou vytyčené předpoklady, z nichž by, podle Levice, měly vycházet obecné a specifické povinnosti strany. Je však zřejmé, že tato otázka může být řešena pouze na základě mezinárodních rozhodnutí. Levice tedy může pouze nastínit schéma akčního programu jakožto návrh Internacionále ohledně toho, jak by mohly být nejlépe plněny úkoly její italské sekce.

Strana musí připravit proletariát na oživení jeho třídní činnosti a na boj proti fašismu tím, že bude čerpat z krutých zkušeností poslední doby. Současně musíme zbavit proletariát mámení, že může být něco získáno změnou buržoazní politiky, nebo že nějaká pomoc přijde z městských středních tříd. Zkušenosti liberálně-demokratického období mohou být použity k tomu, aby se zabránilo opětovnému vzniku těchto pacifistických iluzí.

Strana nebude směřovat ke stranám protifašistické opozice žádné návrhy na společné akce, ani se nebude angažovat v politice orientované na oddělení levice od této opozice a ani se nebude snažit tlačit tzv. levicové strany „více nalevo“.

Za účelem mobilizace mas kolem svého programu bude strana upřednostňovat taktiku jednotné fronty zdola a bude pozorně sledovat hospodářskou situaci s cílem formulovat bezprostřední požadavky. Strana se zdrží toho, aby se zastával jakožto hlavní politický požadavek nástup vlády, která by přiznávala záruky svobody; strana nebude navrhovat „svobodu pro všechny“ jako prostředek k třídnímu vítězství, ale naopak bude zdůrazňovat, že svoboda pro dělníky znamená omezení svobod vykořisťovatelů a buržoazie.

Dnes, kdy je strana postavena před vážný problém oslabování třídních odborů a dalších bezprostředních organismů proletariátu, bude strana vyzývat k obraně tradičních rudých odborů a k nutnosti jejich obrození. Ve své práci v továrnách se vyvaruje vytváření orgánů, které by měly tendenci podkopávat toto opětovné obnovení odborů. Strana s přihlédnutím k současné situaci bude pracovat na tom, aby odbory fungovaly v rámci „továrních odborových sekcí“, které, představujíce silnou odborovou tradici, jsou vhodnými orgány k řízení dělnických bojů, neboť právě v továrnách dnes existují příležitosti k boji. Budeme se snažit, aby byly ilegální interní výbory volené prostřednictvím továrních odborových sekcí, s tím, že jakmile to bude možné (v současné době tomu tak není), budou tyto výbory voleny shromážděním zaměstnanců továrny.

Co se týče otázky organizace na venkově, lze uvést to, co jsme dříve zmínili ohledně agrární situace.

Jakmile budou všechny možnosti pro organizaci proletářských skupin využity na maximum, je možné, aby heslo „výbory pro dělníky a rolníky“ bylo námi použito při dodržení následujících kritérií: a) Výzva k ustavování dělnických a rolnických výborů nesmí být zahájena nějakým nahodilým a nesouvislým způsobem, ale musí se rozběhnout vpřed v energetické kampani, jakmile měnící se situace učiní potřebu nové organizační struktury pro masy, tj. kdy lze takové motto identifikovat nejen jako výzvu k organizaci, ale jako bezprostřední výzvu k akci; b) Jádro výborů bude muset být složeno ze zástupců tradičních masových organizací, jako jsou odbory a obdobné organismy, a to navzdory tomu, že byly postižené reakcí. Nesmí být složeno z reprezentací politických delegátů; c) Později budeme moci výbory vyzvat k tomu, aby vyhlásily volby, předtím ale budeme muset ujasnit, že to nejsou sověty, tj. orgány proletářské vlády, ale vyjádření lokální a národní aliance všech vykořisťovaných za účelem jejich společné obrany.

Pokud jde o vztahy s fašistickými odbory, tak jelikož se dnes ani formálně nejeví jako dobrovolné spojení sil mas, ale jsou skutečnými oficiálními orgány aliance mezi zaměstnavateli a fašismem, musí být zcela odmítnuta výzva k proniknutí do těchto svazů s cílem je rozvrátit. Musí být vydána výzva k souběžné obnově rudých odborových svazů spolu s veřejným odsouzením těch fašistických.

Organizační opatření, která by měla být přijata uvnitř strany, byla částečně uvedena. Za současných podmínek je nutné taková opatření koordinovat s naléhavými potřebami, která na tomto místě nemůžeme rozebírat (ilegalita). Je však naléhavě nutné, aby byla tato opatření řešena systémově a vyjádřena jako jasná statutární pravidla závazná pro všechny, abychom se vyvarovali záměně zdravého centralismu za slepou poslušnost k svévolným a rozporným pokynům; postup, který je nebezpečím pro skutečnou jednotu strany.

12. – O vnitřní situaci strany

Vnitřní politické a organizační problémy, s nimiž se naše strana potýká, nelze vyřešit konečným způsobem uvnitř národního rámce, neboť řešení závisí na vývoji vnitřní situace a vývoji politiky Internacionály jakožto celku. Byla by to vážná a hanebná chyba, kdyby národní i mezinárodní komunističtí vůdci i nadále prosazovali hloupou metodu uplatňování nátlaku shora proti levici uvnitř italské strany a zjednodušování složitých problémů stranické politiky a ideologie na případy chování jednotlivců.

Vzhledem k tomu, že se levice bude svých názorů držet, tak těm soudruhům, kteří nemají v úmyslu se jich zříci, by mělo být umožněno v atmosféře bez pletichaření a vzájemných obvinění vykonávat loajálně činnost, ke které se zavázali; tj. dodržovat rozhodnutí stranických orgánů a vzdát se veškeré opoziční činnosti, aniž by však byly povinováni podílet se na vedení strany. Tento návrh očividně ukazuje, že situace není zdaleka dokonalá, ale bylo by nebezpečné, kdyby si strana nalhávala, že tyto vnitřní nesnáze mohou být odstraněny tím, že se na organizační problémy aplikují pouhá mechanická opatření, nebo že pozice obsadí určitými jedinci. Šíření této iluze by bylo vážným útokem proti straně.

Pouze tím, že opustíme tento úzkoprsý přístup a uznáme skutečný rozsah problému a postoupíme jej před stranu a Internacionálu, podaří se nám skutečně docílit toho, že unikneme jedovaté atmosféře uvnitř strany a vykročíme k řešení všech potíží, kterým je dnes strana vyzvána čelit.

V předchozím článku, v němž jsme rozvedli některé základní teoretické pojmy, jsme ukázali nejen to, že není žádný rozpor v tom, že politická strana dělnické třídy, nepostradatelný nástroj v boji za osvobození této třídy, čítá ve svých řadách jen část, menšinu, třídy, ale ukázali jsme také, že nelze mluvit o třídě jednající jako dějinné hnutí bez existence strany, která má přesné vědomí tohoto hnutí a jeho cílů a která se staví do pozice jeho předvoje v akci.

Podrobnější zkoumání historických úkolů dělnické třídy na její revoluční cestě, a to jak před svržením moci vykořisťovatelů, tak po něm, jen potvrzuje nezbytnou potřebu politické strany, která musí řídit celý boj dělnické třídy. Abychom měli přesnou a hmatatelnou představu o „technické“ nezbytnosti strany, měli bychom nejprve zvážit – ač se to může zdát nelogické – úkoly, které musí proletariát vykonat poté, co se dostane k moci a poté, co vyrve buržoazii kontrolu nad společenským ústrojím.

Poté, co proletariát vybojoval řízení státu, musí se chopit složitých funkcí. Kromě toho, že musí nahradit buržoazii v řízení a správě veřejných záležitostí, musí vybudovat zcela nový a odlišný správní a vládní aparát, jehož cíle jsou nesrovnatelně složitější než ty, které představuje dnešní „umění vlády“. Tyto funkce vyžadují přísný výběr a nasazení jednotlivců schopných vykonávat rozmanité funkce, studovat různé problémy a uplatňovat jistá kritéria na rozličné oblasti kolektivního života: tato kritéria jsou odvozena z celkových revolučních principů a odpovídají nutnosti, která žene proletářskou třídu k rozbití okovů starého režimu za účelem nastolení nových společenských vztahů.

Bylo by zásadním chybou domnívat se, že by bylo možné dosáhnout takové míry přípravy a způsobilosti pouze tím, že by se dělníci organizovali na odborovém základě podle svého tradičního fungování ve starém režimu. Naším úkolem nebude továrnu po továrně odbourat přínos technické odbornosti, kterou dříve poskytoval kapitalista nebo s ním úzce spojené živly, aby byli nahrazeni dělníky s nejlepší odbornou průpravou a zkušenostmi. Budeme naopak muset čelit úkolům mnohem složitější povahy, které vyžadují spojení příprav politického, administrativního a vojenského charakteru. Takové přípravy, která musí plně odpovídat přesně stanoveným historickým úkolům proletářské revoluce, může být zárukou pouze politická strana; politická strana je fakticky jediným organismem, který disponuje na jedné straně celkovou historickou vizí revolučního procesu a jeho nezbytností a na druhé straně přísnou organizační disciplínou zajišťující naprosté podřízení všech jejích specifických funkcí konečnému celkovému cíli třídy.

Strana je takovým souborem lidí, kteří mají stejný celkový náhled na vývoj dějin, kteří mají přesné pojetí konečného cíle třídy, kterou reprezentují, a kteří předem připravili systém řešení rozličných problémů, s nimiž se bude muset proletariát vypořádat, až se stane vládnoucí třídou. Právě z tohoto důvodu může být vládnutí třídy pouze vládnutím strany. Po těchto stručných úvahách, které lze zcela očividně vyčíst i z povrchního studia ruské revoluce, se nyní budeme zaobírat fází předcházející nástupu proletariátu k moci, abychom ukázali, že revoluční akce třídy proti buržoazní moci může být pouze akcí strany.

Především je evidentní, že proletariát by nebyl dostatečně zralý k tomu, aby čelil nesmírně obtížným problémům období své diktatury, kdyby orgán, který je nepostradatelný pro řešení těchto problémů, strana, nezačal již mnohem dříve tvořit soubor své doktríny a svých zkušeností.

Strana je nepostradatelným orgánem veškeré třídní akce, a to dokonce i vezmeme-li v úvahu přímé potřeby bojů, které musí vyvrcholit v revolučním svržení buržoazie. Vlastně nemůžeme mluvit o skutečné třídní akci (tj. akci, která přesahuje rámec oborových zájmů a bezprostředních záležitostí), aniž by existovala akce strany.

Úkol proletářské strany v historickém procesu je dán v podstatě následovně.

V každém okamžiku jsou ekonomické a společenské vztahy v kapitalistické společnosti pro proletáře neúnosné, a ti jsou proto hnáni k tomu se je snažit překonat. Díky složité řadě zkušeností si oběti těchto vztahů začínají uvědomovat, že individuální zdroje jsou v jejich instinktivním boji proti utrpení a strádání, které je společné pro velké množství lidí, nedostačující. Proto jsou vedeny k experimentování s kolektivními formami akce, aby prostřednictvím svého sdružování zvětšily míru svého vlivu na společenské podmínky, které jsou jim vnuceny. Jejich sled v průběhu vývoje současné kapitalistické společenské formy však vede k neodvratnému závěru, že pracující nedosáhnou reálného vlivu na své vlastní osudy, dokud nesjednotí své snahy za meze lokálních, národních a oborových zájmů a dokud nezaměří tyto snahy na široce pojatý a celkový cíl, který se uskutečňuje ve svržení buržoazní politické moci. Je tomu tak proto, že dokud zůstane v platnosti současný politický aparát, bude jeho úkolem ničit veškeré snahy proletářské třídy vymanit se z kapitalistického vykořisťování.

První skupiny proletářů, které dosáhnou tohoto vědomí, jsou ty, které intervenují do hnutí svých třídních bratří a které kritickou analýzou jejich snah, následných výsledků, jejich chyb a rozčarování přivádějí stále větší počet z nich na terén všeobecného a konečného boje, kterým je boj o moc, politický boj, revoluční boj.

Takto nejprve stále větší počet dělníků nabývá přesvědčení, že jedině konečný revoluční boj může vyřešit problém jejich životních podmínek. Zároveň roste počet těch, kteří jsou ochotni přijmout nevyhnutelné útrapy a oběti boje a kteří jsou připraveni postavit se do čela mas podnícených svým utrpením ke vzpouře, a to vše s cílem účelně naložit s jejich snahami a zajistit jejich naprostou účinnost.

Nezbytný úkol strany je tedy vyjádřen dvojím způsobem, totiž nejprve jako faktor vědomí a poté jako faktor vůle. První vyúsťuje v teoretickou koncepci revolučního procesu, kterou musí být sdílena všemi jejími stoupenci; druhý s sebou nese jasnou disciplínu, která zajišťuje koordinaci, a tím i úspěch činnosti.

Pochopitelně toto posilování třídní síly nikdy nebylo a nikdy nemůže být zcela jistě progresivním a kontinuálním procesem. Dochází k pozastavení, krokům zpět a k rozložení. Proletářské strany mnohdy ztrácejí ty podstatné charakteristiky, byly součástí procesu jejich formování, a způsobilost plnit své historické úkoly. Obecně lze říci, že právě pod vlivem specifických jevů kapitalistického světa strany často upouští od své primární funkce, kterou je soustředit a svádět v jedno impulsy vycházející z hnutí nejrůznějších skupin a nasměrovat je k jedinému konečnému cíli, kterým je revoluce; stačí jim bezprostřednější a pomíjivá řešení a satisfakce. Důsledkem toho ve své teorii a praxi degenerují až k tomu, že připouštějí, že proletariát může najít podmínky prospěšné rovnováhy uvnitř kapitalistického režimu, a přijímají za svůj politický cíl cíle, které jsou pouze dílčí a bezprostřední a tímto se vydávají na svou cestu ke třídní spolupráci.

Tyto jevy degenerace dosáhly svého vrcholu s velkou světovou válkou. Po ní nastalo období zdravé reakce: třídní strany podnícené revolučními direktivami – jediné, které jsou skutečně třídními stranami – začaly znovu vznikat po celém světě a organizují se do Třetí internacionály, jejíž doktrína a činnost jsou jednoznačně revoluční a „maximalistické“.

V tomto období, které, jak vše nasvědčuje, bude rozhodující, můžeme tedy znovu vidět pohyb revolučního sjednocování mas, organizování jejich sil pro konečnou revoluční akci kolem komunistických stran. Tato situace, která zdaleka nemá přímou jednoduchost pravidla, však opět vyvolává obtížné problémy taktického rázu; nevylučuje dílčí či dokonce závažné neúspěchy a nastoluje otázky, které tak velice rozohňují militanty revolučního hnutí celého světa.

Nyní, když nová Internacionála utříbila rámec své doktríny, musí ještě vypracovat obecný plán svých taktických metod. V různých zemích vyvstala z komunistického hnutí řada otázek a taktické otázky jsou na pořadu dne. Jakmile bylo stanoveno, že politická strana je nepostradatelným orgánem revoluce; jakmile už nemůže být předmětem diskuse, že strana může být pouze nepatrnou částí třídy (a tato záležitost byla vyřízena v teoretických rezolucích II. světového kongresu, které se staly výchozí bází předchozího článku), zbývá pak dořešit následující záležitost: musíme přesněji vědět, jak velká musí být organizace strany a jaký vztah má mít s masami, které organizuje a vede.

Existuje – nebo se říká, že existuje – tendence, která by chtěla mít naprosto čisté „malé strany“ a která by se téměř s potěšením stranila kontaktu s širokými masami, obviňujíc je z malého revolučního uvědomění a schopnosti. Tato tendence je ostře kritizována a je definována jako „levicový oportunismus“. Takové označení se nám však zdá být spíše užíváno demagogicky než opodstatněně; mělo by spíše být určeno těm tendencím, které popírají funkci politické strany a namítají, že masy mohou být k revoluci organizovány v širokém měřítku prostřednictvím čistě ekonomických a odborových forem organizace.

Je tedy třeba důkladněji prozkoumat vztah mezi masami a stranou. Už víme, že strana je pouze nepatrnou částí pracující třídy, ale jak máme určit početní velikost této části? Existuje-li pro nás důkaz voluntaristického pomýlení, a tedy příznačného antimarxistického „oportunismu“ (a oportunismus dnes může znamenat jedině herezi), pak je jím ambice na takové stanovení početní souvztažnosti jakožto předem daného organizačního pravidla; to jest stanovení, že komunistická strana musí mít ve svých řadách či jako své sympatizanty určitý počet pracujících, jenž je buď větší anebo menší než konkrétně určený procentuální podíl proletářské masy.

Bylo by směšnou chybou posuzovat proces formování komunistických stran, který probíhá skrze štěpení a slučování, podle početního kritéria, tj. redukovat velikost příliš velkých stran a nuceně navyšovat stavy příliš malých stran. To by ve skutečnosti znamenalo nechápat, že toto formování se musí naopak řídit kvalitativními a politickými měřítky a že se odvíjí z velké části skrze dialektické dopady dějin. Není možné jej vymezit organizačními pravidly, podle nichž by bylo možné si hrát na to, že strany lze formovat podle toho, co se považuje za žádoucí a náležitou velikost.

Jako nezpochybnitelný základ takové diskuse o taktice lze konstatovat, že je nanejvýš záhodno, aby strany byly co nejpočetnější a aby se jim dařilo strhávat okolo sebe co nejširší vrstvy mas. Nikdo mezi komunisty nikdy nevytyčil jako princip, že by komunistická strana měla být tvořena malým počtem lidí uzavřených ve věži ze slonoviny politického purismu. Je nesporné, že početní síla strany a zápal proletariátu k semknutí se kolem strany jsou příznivé revoluční okolnosti; jsou to neklamné známky vyspělosti rozvoje proletářských sil a není nikdo, kdo by si kdy přál, aby se komunistické strany nevyvíjely tímto směrem.

Neexistuje tedy žádný určitý nebo definovatelný numerický vztah mezi členstvem strany a širokou masou pracujících. Poté, co je jednou stanoveno, že strana zastává svou funkci jakožto menšina třídy, je pídění se po tom, zda se má jednat o velkou nebo malou menšinu, krajní malicherností. Je nesporné, že dokud jsou rozpory a vnitřní konflikty kapitalistické společnosti, z nichž revoluční tendence vyvěrají, teprve v prvotním stadiu svého vývoje, dokud se revoluce jeví jako vzdálená, pak musíme počítat s tímto stavem: třídní strana, komunistická strana, se bude nutně skládat z malých předvojových skupin, které mají zvláštní schopnost porozumět dějinnému výhledu, a ta část mas, která ji bude rozumět a bude ji následovat, nebude moci být příliš velká. Když se však revoluční krize stane bezprostřední, když se buržoazní výrobní vztahy stanou více a více nesnesitelnými, strana zaznamená rozšíření svých řad a rozšíření svých následovníků uvnitř proletariátu.

Je-li současné období revolučním obdobím, o čemž jsou všichni komunisté pevně přesvědčeni, pak to znamená, že musíme mít velké strany, které mají silný vliv na široké vrstvy proletariátu v každé zemi. Nicméně všude tam, kde se tento cíl navzdory nepopiratelným důkazům o akutnosti krize a bezprostřednosti jejího výbuchu dosud nepodařilo uskutečnit, jsou příčiny tohoto nedostatku velmi spletité; bylo by tudíž krajně povrchní vyvozovat, že stranu, je-li příliš malá a s malým vlivem, je třeba uměle rozšiřovat slučováním s jinými stranami nebo frakcemi stran, jejichž členstvo je údajně napojeno na masy. Rozhodnutí o tom, zda mají být do řad strany přijati členové jiných organizací, nebo naopak zda má příliš velká strana se zbavit části svého členstva, nemůže pramenit z aritmetických úvah nebo z dětinské statistické zklamanosti.

Formování komunistických stran, s výjimkou ruské bolševické strany, probíhalo v Evropě i mimo Evropu velmi překotně, protože válka otevřela ve velmi rychlém tempu cestu krizi systému. Proletářské masy nemohou získávat pevné politické vědomí graduálně; naopak, jsou hnány tu a tam nutnostmi revolučního boje, jako by byly zmítány vlnami rozbouřeného moře. Na druhé straně nadále přetrvává tradiční vliv sociálnědemokratických metod a samotné sociálnědemokratické strany jsou stále přítomny na scéně, aby sabotovaly proces tříbení k co největšímu prospěchu buržoazie.

Ve chvíli, kdy problém jak krizi vyřešit dosáhne zlomového momentu a kdy je před masy postavena otázka moci, se role sociálních demokratů stává mimořádně zřejmou, neboť když je nastoleno dilema zda proletářská diktatura nebo buržoazní diktatura a když se nelze dále vyhýbat volbě, volí spolčení s buržoazií. Avšak když situace dozrává, ale ještě není plně rozvinutá, zůstává značná část mas pod vlivem těchto sociálzrádců. A v těch případech, kdy se pravděpodobnost revoluce zdánlivě, ale jen zdánlivě, snižuje nebo kdy buržoazie nečekaně začne rozvinovat své síly odporu, je nevyhnutelné, že komunistické strany dočasně ztratí své postavení na poli organizace a ve svém vedení mas.

Vzhledem k současné nestabilní situaci je možné, že se v obecně jistém procesu vývoje revoluční Internacionály dočkáme takovýchto kolísání. Je nesporné, že komunistická taktika se musí snažit čelit těmto nepříznivým okolnostem, ovšem neméně jisté je, že by bylo absurdní doufat, že se je podaří eliminovat pouhými taktickými postupy, zrovna tak by bylo přehnané vyvozovat z těchto okolností pesimistické závěry.

Při abstraktním předpokladu kontinuálního rozvoje revoluční energie mas strana zaznamenává kontinuální vzrůst svých početních a politických sil – rostou kvantitativně, přičemž zůstávají stejné kvalitativně –, neboť se zvyšuje počet komunistů v poměru k celkovému počtu proletářů. Ve skutečné realitě však na rozpoložení mas působí složitým způsobem rozmanité a neustále se měnící faktory společenského prostředí; komunistická strana, která je tvořena těmi, kdo jasněji vnímají a chápou rysy dějinného vývoje, nicméně nepřestává být projevem tohoto vývoje, a tudíž se nemůže vyhnout kolísáním společenské atmosféry. Proto, i když neustále působí jako faktor revoluční akcelerace, neexistuje pro ni žádná, byť sebedokonalejší metoda, která by byla s to silou změnit nebo zvrátit základní povahu situací.

Nejhorším prostředkem proti nepříznivým dozvukům poměrů by však bylo periodické přezkoumávání teoretických a organizačních principů, které jsou základem strany, a to s cílem rozšířit pole jejího kontaktu s masami. V situacích, kdy revoluční inklinace mas ochabují, se tento pohyb s cílem „přiblížit stranu masám“, jak to někteří nazývají, velmi často rovná proměně samotné podstaty strany; ta je takto připravována právě o ty vlastnosti, které by jí umožnily být hybnou silou schopnou ovlivňovat masy k obnovení jejich postupu vpřed.

Závěry, pokud jde o přesný charakter revolučního procesu, které vyplývají z doktríny a historických zkušeností, mohou být pouze mezinárodní, a vedou proto k normám mezinárodní povahy. Poté, co se komunistické strany jednou pevně opírají o tyto závěry, je třeba považovat jejich organizační podobu za jasně danou a musí být chápáno, že jejich schopnost přitahovat masy a dodávat jim plnou třídní sílu spočívá na jejich dodržování přísné disciplíny, jde-li o program a vnitřní organizaci.

Komunistická strana je vybavena teoretickým vědomím podloženým mezinárodními zkušenostmi hnutí, které jí umožňuje být připravena čelit náročným potřebám revolučního boje. A proto, přestože se od ní masy v určitých fázích jejího působení částečně odvracejí, má jistotu, že se jejich podpora obnoví, když budou stát tváří v tvář revolučním problémům, jež nelze řešit jinak, než jak je uvedeno v programu strany. Až nezbytnosti revoluční činnosti vyjeví nutnost centralizovaného a disciplinovaného vůdčího orgánu, poté se komunistická strana, jejíž ustavení bude podřízeno těmto principům, postaví do čela mas v pohybu.

Závěr, který chceme vyvodit, je, že kritéria, na jejichž základě musíme posuzovat účinnost komunistických stran, musí být zcela odlišná od dodatečného posouzení jejich početních sil v porovnání se silami ostatních stran, které si nárokují zastupovat proletariát. Jediným kritériem, podle něhož lze tuto účinnost posuzovat, jsou přesně vymezené teoretické východiska programu strany a přísná vnitřní disciplína všech jejích organizačních sekcí a všech jejích členů; jen taková disciplína může zaručit zúročení práce všech pro co největší úspěch věci revoluce. Jakýkoli jiný druh zasahování do struktury strany, který logicky nevyplývá z přesného uplatňování těchto principů, může vést jen k iluzorním výsledkům a zbavuje třídní stranu její největší revoluční síly: tato síla tkví právě v kontinuitě doktríny a organizace veškeré její propagandy a veškeré její činnosti, v její schopnosti „předem stanovit“, jak se bude vyvíjet proces finálního boje mezi třídami, a v její schopnosti vybavit se takovým typem organizace, který odpovídá nutnostem této rozhodující fáze.

Během války byla tato kontinuita nenávratně v celém světě zpřetrhána a nezbývalo než začít znovu od začátku. Zrod Komunistické internacionály jako dějinné síly materializoval, na základě naprosto jasné a přesvědčivé revoluční zkušenosti, postoje, na nichž se mohlo proletářské hnutí všude reorganizovat. První podmínkou revolučního vítězství světového proletariátu je tedy dosažení organizační stabilizace Internacionály, která by dala masám na celém světě pocit rozhodnosti a jistoty a která by dokázala získat podporu mas a zároveň by byla schopna na ně počkat, kdykoli je nezbytné, aby krizový vývoj na ně ještě působil, tedy když se nelze vyhnout tomu, že ještě stále experimentují se úskočnými radami sociálních demokratů. Lepší recepty, jak uniknout této nutnosti, neexistují.

Druhý sjezd Třetí internacionály tyto nutnosti pochopil. Na počátku nové epochy, která musí vést k revoluci, musel stanovit východiska mezinárodní organizační práce a revoluční přípravy. Možná by bylo vhodnější, kdyby sjezd místo toho, aby se zabýval rozličnými tématy v pořadí, v jakém byla pojednávána v tezích – všechny se zabývaly teorií a taktikou zároveň –, stanovil nejprve základní východiska teoretického a programového pojetí komunismu, neboť právě na přijetí těchto tezí musí být v první řadě založena organizace všech přistupujících stran. Sjezd by tak formuloval základní zásady činnosti, které musí všichni členové přísně dodržovat ve věci odborové, zemědělské, koloniální atd. otázky. Nicméně toto vše je pojednáno v souboru rezolucí přijatých II. sjezdem a je výborně shrnuto v tezích o podmínkách pro přijetí stran.

Je zásadní považovat uplatnění těchto podmínek pro přijetí za počáteční ustavující a organizační akt Internacionály, tedy za operaci, kterou je třeba provést jednou a provždy, aby bylo možné vytáhnout všechny organizované či organizovatelné síly z chaosu, do něhož se politické proletářské hnutí dostalo, a zorganizovat tyto síly do nové Internacionály.

Je třeba bezodkladně podniknout všechny kroky k organizaci mezinárodního hnutí na základě těchto závazných mezinárodních norem. Neboť, jak jsme již řekli, velkou silou, která musí Internacionálu vést v jejím úkolu pobízet kupředu revoluční síly, je prokázání kontinuity jejího myšlení a jednání směrem k přesně stanovenému cíli, který se jednoho dne jasně ukáže před zraky mas a polarizuje je kolem strany-předvoje a tím zajistí nejlepší šance pro vítězství revoluce.

Jestliže v důsledku této počáteční – byť organizačně rozhodující – systematizace hnutí mají strany v některých zemích zdánlivě malý počet členů, pak může být velmi užitečné studovat příčiny takového jevu. Bylo by však absurdní měnit stanovené organizační normy a redefinovat jejich uplatňování s cílem dosáhnout lepšího početního vztahu komunistické strany k masám nebo k jiným stranám. To by jen zničilo veškerou práci vykonanou v období organizace a učinilo by ji zbytečnou; vyžadovalo by to začít přípravnou práci nanovo, s dalším rizikem řady dalších začátků. Tento způsob by tedy vedl pouze ke ztrátě času namísto jeho úspory.

To platí tím spíše, uvážíme-li mezinárodní důsledky této metody. Výsledkem toho, že by se mezinárodní organizační pravidla učinila odvolatelnými a vytvořily by se precedenty umožňující akceptovat „přetváření“ stran – jako by strana byla něco jako bronzová plastika, kterou lze znovu odlít poté, co se napoprvé nepovedla –, by znamenalo zničení veškeré prestiže a autority „podmínek“, které Internacionála stanovila pro strany a jednotlivce, kteří se k ní chtějí připojit. Tím by se také na neurčito oddálila stabilizace kádru revoluční armády, protože by neustále mohli aspirovat na vstup noví důstojníci s tím, že by si „zachovali výsady své hodnosti“.

Tudíž nemusíme být nakloněni velkým – nebo malým – stranám; nemusíme se zasazovat o to, aby se orientace některých stran přehodila pod záminkou, že nejsou „masovými stranami“. Naopak musíme požadovat, aby všechny komunistické strany byly založeny na pevných organizačních, programových a taktických směrnicích, které jsou krystalizací plodů nejlepších zkušeností z revolučního boje v mezinárodním měřítku.

Tyto závěry, přestože je obtížné je názorně vyložit bez velmi dlouhého zvažování a uvádění faktů čerpaných ze života proletářského hnutí, nepramení z abstraktní a neplodné touhy mít čisté, dokonalé a pravověrné strany. Naopak, vycházejí z chtění plnit revoluční úkoly třídní strany co nejúčinnějším a nejbezpečnějším způsobem.

Strana nikdy nenalezne takovouto jistou podporu mas, masy nikdy nenajdou jistějšího obránce svého třídního vědomí a své moci, než když předešlé jednání strany prokázaly kontinuitu jejího směřování k revolučním cílům, a to dokonce i bez podpory mas či v určitých nepříznivých chvílích proti nim. Podporu mas lze získat jistě pouze bojem proti jejich oportunistickým vůdcům. To znamená, že tam, kde mají nekomunistické strany stále vliv na masy, je třeba získat si masy rozložením organizační sítě těchto stran a integrací jejich proletářských složek do pevné a jednoznačně vymezené organizace komunistické strany. To je jediná metoda, která může přinést užitečné řešení a zajistit praktický úspěch. Přesně odpovídá Marxovým a Engelsovým postojům k disidentskému hnutí lassallovců.

Proto by Komunistická internacionála měla pohlížet s krajní nedůvěrou na všechny skupiny a jednotlivce, kteří k ní přistupují s teoretickými a taktickými výhradami. Můžeme připustit, že tuto nedůvěru nelze na mezinárodní úrovni projevovat absolutně jednolitě a že je třeba brát v úvahu určité zvláštní podmínky v zemích, kde se pouze omezené síly fakticky staví na skutečný terén komunismu. Zůstává však pravdou, že by se početní velikosti strany neměl přikládat žádný význam, když jde o otázku, zda by podmínky přijetí měly být mírnější nebo přísnější pro jednotlivce, a tím spíše pro skupiny, které jsou více či méně neúplně získány pro teze a metody Internacionály. Získání těchto elementů by nebylo přírůstkem pozitivních sil; místo aby to k nám přitáhlo nové masy, vedlo by to k ohrožení jasného procesu získávání jich pro věc strany. Samozřejmě si musíme přát, aby tento proces proběhl co nejrychleji, ale toto přání nás nesmí tlačit k neuváženým činům, které by naopak mohly oddálit konečný stabilní a definitivní úspěch.

Je třeba ustavit určité normy, které se konstantně osvědčily jako velmi účinné, do taktiky Internacionály, do základních kritérií, která diktují uplatňování této taktiky, a pro složité problémy, které se objevují v praxi. Jsou to: naprosto nekompromisní postoj k ostatním stranám, dokonce i k těm nejbližším, maje na paměti budoucí dopady přesahující bezprostřední přání urychlit vývoj určitých situací; disciplína, která je vyžadována od členů, s přihlédnutím nejen k jejímu současnému respektování, ale i k jejich minulým skutkům, s maximální nedůvěrou vůči politickým „přeběhlíkům“; zohlednění předchozí odpovědnosti jednotlivců a skupin, namísto přiznání jim práva připojit se ke komunistické armádě nebo z ní odejít, kdykoli se jim zachce. To vše, byť se může zdát, že to stranu dočasně uzavírá do příliš úzkého kruhu, není nějaký teoretický luxus, nýbrž je to taktická metoda zajišťující velmi spolehlivě budoucnost.

Nesčetné příklady by dosvědčily, kterak jsou novopečení revolucionáři v našich řadách zcela mimo a nepoužitelní. Ještě včera zastávali reformistické postoje, které jim diktovaly specifické dobové podmínky, a dnes jsou přiměni řídit se základními komunistickými direktivami, neboť jsou pod vlivem svého často až příliš optimistického uvažování o bezprostřední blízkosti revoluce. Jakékoli nové rozkolísání poměrů – a kdo může během války říci, kolik postupů vpřed a ústupů může nastat před konečným vítězstvím – by postačovalo k tomu, aby se znovu vrátili ke svému starému oportunismu, čímž by zároveň ohrozili náplň naší organizace.

Mezinárodní komunistické hnutí musí sestávat nejen z těch, kteří jsou pevně přesvědčeni o nutnosti revoluce a jsou připraveni za ni bojovat za cenu jakýchkoli obětí, ale také z těch, kteří jsou odhodláni konat na revolučním terénu i tehdy, kdy obtíže boje ukazují, že jejich cíl je obtížněji dosažitelný a vzdálenější, než se domnívali.

V okamžiku intenzivní revoluční krize tak budeme jednat na pevné základně naší mezinárodní organizace a polarizovat kolem sebe ty elementy, které dnes ještě váhají, a vítězit nad sociálnědemokratickými stranami různých odstínů.

Budou-li revoluční možnosti méně bezprostřední, nebudeme ani na okamžik riskovat, že se necháme odvést od naší trpělivé přípravné práce a couvneme k pouhému řešení bezprostředních problémů, z čehož by měla prospěch jedině buržoazie.

Dalším aspektem taktického problému, který musí komunistické strany vyřešit, je volba okamžiku, kdy je třeba zahájit volání do akce, ať už se jedná o akci druhotnou, či finální.

Proto se dnes vášnivě diskutuje o „taktice ofenzívy“ komunistických stran; ta spočívá v organizování a vyzbrojování stranických militantů a blízkých přívrženců a v příhodný okamžik v jejich nasazení do ofenzivních akcí s cílem vyburcovat masy k celoplošnému hnutí, nebo dokonce i v provádění demonstrativních akcí coby odpovědi na reakční ofenzívu buržoazie.

I v této věci existují obecně dvě protichůdná stanoviska, z nichž ani jedno by komunista pravděpodobně nepodpořil.

Žádný komunista nemůže mít předsudky vůči používání ozbrojených akcí, odvetných úderů a dokonce teroru nebo popírat, že tyto akce, které vyžadují disciplínu a organizaci, musí být řízeny komunistickou stranou. Stejně tak dětinská je představa, že používání násilí a ozbrojených akcí je vyhrazeno teprve pro onen „významný okamžik“, kdy bude zahájen vrcholný boj o dobytí moci. V realitě revolučního vývoje jsou krvavé srážky mezi proletariátem a buržoazií před finálním bojem nevyhnutelné; mohou mít počátek nejen v neúspěšných pokusech o povstání samotného proletariátu, ale také i v nevyhnutelných, dílčích a jen krátkodobých střetech mezi buržoazními obrannými silami a skupinami proletářů, kteří byli dohnáni k tomu povstat se zbraní v ruce, nebo mezi oddíly buržoazních „bílých gard“ a dělníky, kteří jimi byli napadeni a vyprovokováni. Není rovněž správné tvrdit, že se komunistické strany musí distancovat od všech takovýchto akcí a šetřit veškerou svou sílu na finální okamžik, neboť všechny boje vyžadují přípravu a určitou dobu učení a právě v těchto prvotních akcích se musí začít formovat a prověřovat revoluční schopnost strany vést a organizovat masy.

Bylo by však chybou ze všech těchto předchozích úvah vyvozovat, že činnost politické třídní strany si lze představovat pouze jako akce jakéhosi generálního štábu, který by mohl pouhou svou vůlí rozhodovat o pohybu ozbrojených sil a jejich použití. A bylo by zcela fantaskní taktickou perspektivou domnívat se, že strana potom, co vybuduje vojenskou organizaci, by mohla v určeném okamžiku, jakmile by usoudila, že její síla je dostatečná k porážce buržoazních obranných sil, zahájit útok.

Ofenzivní akce strany je myslitelná pouze tehdy, když realita ekonomické a společenské situace vrhne masy do hnutí s cílem vyřešit problémy, které v nejširší rovině přímo souvisejí s jejich životními podmínkami; toto hnutí vytváří vlnu nespokojenosti, která se může rozvinout skutečně revolučním směrem pouze za podmínky, že strana do toho zasáhne s jasným stanovením svých všeobecných cílů a zároveň racionální a účinnou organizací své činnosti, a to včetně jejího vojenského umu. Není pochyb o tom, že i v dílčích pohybech mas se může revoluční příprava strany začít promítat do předem připravených akcí: takto jsou odvetné údery proti bílému teroru – jejichž cílem je vzbudit v proletariátu pocit, že je definitivně slabší než jeho protivník, a přimět jej zanechat revoluční přípravy – nepostradatelným taktickým prostředkem.

Bylo by nicméně dalším voluntaristickým omylem – pro který nemůže a nesmí být žádný prostor v metodách marxistické Internacionály – domnívat se, že využitím takovýchto vojenských sil, byť by byly široce velmi dobře organizované, je možno změnit poměry a uprostřed stagnující situace vyvolat zahájení celkového revolučního boje.

Strany ani revoluce nelze vytvářet; strany a revoluce jsou vedeny spojením v jeden celek všech užitečných mezinárodních revolučních zkušeností, aby se zajistila co největší šance na vítězství proletariátu v boji, který je nevyhnutelným vyústěním dějinné epochy, v níž žijeme. To se nám jeví jako potřebný závěr.

Základní kritéria, která řídí činnost mas, jsou vyjádřena v organizačních a taktických normách, které musí Internacionála vytyčit pro všechny členské strany. Tato kritéria nicméně nemohou jít tak daleko, aby přímo formovala strany s iluzí, že jsou vybaveny všemi aspekty a vlastnostmi, které by byly zárukou úspěchu revoluce. Musí být naopak vycházet z marxistické dialektiky a zakládat se především na programové jasnosti a homogenitě na jedné straně a na centralizující taktické disciplíně na straně druhé.

Podle našeho názoru jsou tu dvě „oportunistické“ odchylky od správné cesty. První z nich spočívá v odvozování povahy a charakteristiky strany na základě toho, zda je či není možné v dané situaci provést přeskupení počtu sil: to znamená nechat si diktovat organizační pravidla strany situací a dát jí zvenčí jinou strukturu, než jakou nabyla v daných poměrech. Druhá odchylka spočívá v domněnce, že strana, pokud je početně velká a dosáhla vojenské průpravy, může vyvolávat revoluční situace dáváním rozkazu k útoku: to znamená tvrdit, že historické situace mohou být vytvářeny z vůle strany.

Bez ohledu na to, která odchylka by měla být označena za „pravicovou“ nebo „levicovou“, je jisté, že obě jsou na hony vzdáleny správnému marxistickému učení. S první odchylkou se upouští od toho, co může a musí být zákonitou intervencí mezinárodního hnutí se systematickým souborem organizačních a taktických regulí; upouští od toho stupně vlivu, který může a musí uplatňovat naše vůle – vyplývajícího z přesného vědomí a historické zkušenosti – na vývoj revolučního procesu. S druhou odchylkou se vůli menšin přisuzuje nadměrný a nereálný význam, což vede k riziku, že povede ke katastrofálním porážkám.

Komunističtí revolucionáři musí být ti, kdo jsou naopak kolektivně zoceleni zkušenostmi z boje proti degeneracím proletářského hnutí, kdo pevně věří v revoluci a kdo po ní silně prahnou, ale ne jako někdo, kdo čeká na zaplacení a propadá zoufalství a zklamání, pokud by se datum splatnosti mělo posunout jen o jediný den.

Tento článek Amadea Bordigy vyšel v teoretickém orgánu Komunistické strany Itálie. Byl namířen proti dvěma dialekticky propojeným a sobě rovným chybám existujícím v mezinárodním komunistickém hnutí: pololegalistické pasivitě a horečnému aktivismu. V prvním případě bylo nekompromisní programové a organizační vymezení strany obětováno snaze – která je sama o sobě samozřejmě zcela legitimní – o prohloubení a rozšíření vlivu strany v masách. Početní růst politického orgánu počal být sám o sobě považován za kritérium při posuzování účinnosti a správnosti jeho politické orientace. Ve druhém případě posun činnosti strany v Německu směrem k ofenzivě za každou cenu – doprovázený machinacemi či sbližováním s prohnilými křídly dělnického hnutí na parlamentní a odborové úrovni – vedl k nepřipravené a v důsledku toho dezorganizující ofenzivě, která nebyla adekvátní skutečnému poměru sil (tzv. Märzaktion, březen 1921).

Tento text vyvrací povídačky o údajné sektářské uzavřenosti a indiferentnosti „italské komunistické levice“ vůči životně důležitému problému získávání stále většího vlivu na tu třídu, v jejímž čele je strana povolána stát během revoluce a během revoluční přípravy.

Communist Program, č. 2, 1976

„Teze o úloze komunistické strany v proletářské revoluci“ schválené II. kongresem Komunistické internacionály jsou skutečně a hluboce zakotveny v marxistické doktríně. Tyto teze berou za výchozí bod definici vztahů mezi stranou a třídou a konstatují, že třídní strana může do svých řad zahrnout jen část třídy samotné, nikdy však třídu celou, či dokonce snad její většinu. Tato zřejmá pravda by byla ještě lépe zdůrazněna, pokud by bylo poukázáno na to, že nelze ani hovořit o třídě, pokud nevznikla menšina této třídy, která má tendenci se organizovat v politickou stranu. Co je vlastně podle naší kritické metody společenská třída? Můžeme ji vůbec poznat na základě čistě objektivního vnějšího uznání společných ekonomických a společenských podmínek velkého počtu jednotlivců a jejich analogického postavení ve vztahu k výrobnímu procesu? To by nestačilo. Naše metoda se nerovná pouhému popisu společenské struktury, tak jak existuje v daném okamžiku, ani se neomezuje na pouhé načrtnutí abstraktní hranice rozdělující všechny jedince tvořící společnost do dvou skupin, jak to dělají přírodovědci ve svých zkostnatělých klasifikacích. Marxistická kritika vidí lidskou společnost v jejím pohybu, v jejím vývoji v čase; využívá zásadně historického a dialektického kritéria, to znamená, že studuje souvislost událostí v jejich vzájemné interakci. Namísto toho, aby se pořídil jakýsi fotografický snímek společnosti v daném okamžiku (jako u staré metafyzické metody) a následně ji studovala s cílem rozlišit různé kategorie, do nichž je třeba roztřídit jednotlivce, kteří ji tvoří, dialektická metoda nahlíží na dějiny jako na film odvíjející se v jeho postupných scénách; třídu je třeba hledat a rozeznávat ve výrazných rysech tohoto pohybu. Při uplatnění první metody bychom se stali terčem tisíců námitek ze strany ryzích statistiků a demografů, krátkozrakých lidí (pokud takoví vůbec existují), kteří by naše dělení přezkoumali a poznamenali, že neexistují dvě třídy, dokonce ani tři nebo čtyři, ale že může existovat deset, sto nebo dokonce tisíc tříd oddělených postupným odstupňováním a nedefinovatelnými přechodovými zónami. Při druhé metodě však uplatňujeme zcela jiná kritéria, abychom rozlišili onu protagonistku historické tragédie, třídu, a abychom definovali její charakteristiky, její jednání a cíle, které se mezi množstvím proměnlivých faktů konkretizují do očividně uniformních rysů; ty naopak nebohý statistický fotograf zaznamenává jen jako chladnou řadu neživých dat. Proto, abychom mohli konstatovat, že nějaká třída v daném historickém okamžiku existuje a jedná, nestačí vědět například, kolik bylo v Paříži za Ludvíka XIV. kupců, kolik bylo v osmnáctém století anglických statkářů nebo kolik bylo na počátku devatenáctého století dělníků v belgickém zpracovatelském průmyslu. Místo toho budeme muset podrobit našemu logickému zkoumání celé dějinné období; budeme muset rozpoznat společenský, a tedy i politický pohyb, který si hledá cestu skrze vzestupy a pády, chyby a úspěchy, přičemž po celou dobu očividně lpí na souboru zájmů určité vrstvy lidí, které výrobní způsob a jeho vývoj postavil do určité situace. Právě tuto analytickou metodu použil Bedřich Engels v jednom ze svých prvních klasických esejů, v němž vyvozoval vysvětlení řady politických hnutí z dějin anglické dělnické třídy a dokazoval tak existenci třídního boje. Toto dialektické pojetí třídy nám umožňuje překonat nepodstatné námitky statistiků. Ti pak ztratí právo nadále považovat protikladné třídy na scéně dějin za jasně rozdělené, tak jako jsou na scéně divadla rozděleny různé pěvecké sbory. Nebude moci vyvracet naše závěry argumentací, že ve styčné zóně existují nedefinovatelné vrstvy, skrze něž dochází k určitému prolínání jedinců, a to proto, že tato skutečnost nijak nemění dějinné fyziognomie proti sobě stojících tříd.

* * *

Koncept třídy nám proto nesmí evokovat statický obraz, ale naopak dynamický. Když rozeznáme společenskou tendenci nebo hnutí orientované na určitý cíl, pak můžeme rozpoznat existenci třídy v pravém smyslu slova. Pak ale již v podstatě třídní strana existuje, i když zatím ne formálně. Strana žije, když existuje doktrína a způsob jednání. Strana je školou politického myšlení, a tudíž i organizací boje. První charakteristika je faktem uvědomění, druhá je faktem vůle, přesněji řečeno snahy směřovat k určitému konečnému cíli. Bez těchto dvou charakteristik ještě nemáme definici třídy. Jak jsme již řekli, ten, kdo chladně zaznamenává fakta, může najít spřízněnost v životních podmínkách více či méně velkých vrstev, ale do vývoje dějin tím není vtisknuta žádná stopa. Teprve v rámci třídní strany lze tyto dvě charakteristiky nalézt zhuštěné a konkretizované. Třída se formuje s tím, jak se rozvíjejí určité podmínky a vztahy, které s sebou nese konsolidace nových výrobních systémů – například zakládání velkých továren najímajících a zaučujících velké množství pracovních sil; obdobně se zájmy takového lidského společenství postupně začínají zhmotňovat do přesnějšího vědomí, které se začíná utvářet v malých skupinách tohoto uskupení. Když je masa hnána do akce, pouze tyto prvotní skupiny jsou schopny předvídat konečný cíl a jsou to ony, kdo podněcuje a vede zbytek. Mluvíme-li o moderní proletářské třídě, musíme si tento proces představit nikoli ve vztahu k určité profesní kategorii, ale k třídě jako celku. Pak lze pochopit, jak se postupně objevuje přesnější vědomí totožnosti zájmů; toto vědomí je však výsledkem takové spletitosti zkušeností a ponětí, že je lze nalézt pouze v omezených skupinách sestávajících z elementů náležejících ke všem kategoriím. Jen vyspělá menšina skutečně může mít jasnou vizi kolektivní akce, která směřuje k obecným cílům, jež se týkají celé třídy, a jejímž ústředním bodem je záměr změnit celý společenský režim. Tyto skupiny, tyto menšiny, nejsou ničím jiným než stranou. Když její formování (které samozřejmě nikdy neprobíhá bez zádrhelů, krizí a vnitřních konfliktů) dosáhne určitého stadia, pak můžeme říci, že máme třídu v akci. Strana sice zahrnuje jen část třídy, ale jedině ona může dodat třídě jednotu akce a hnutí, neboť spojuje ty elementy, mimo meze kategorií a lokalit, které jsou vnímavé k třídě a reprezentují ji. Tím se osvětluje význam této základní skutečnosti: strana je jen částí třídy. Ten, kdo uvažuje o statickém a abstraktním obrazu společnosti a chápe třídu jako jakousi zónu s malým jádrem, stranou, uvnitř ní, by mohl snadno dojít k následujícímu závěru: jelikož celá ta část třídy, která zůstává mimo stranu, je téměř vždy většinou, mohla by mít větší váhu a větší práva. Avšak stačí si uvědomit, že jedinci v této velké zbývající mase ještě nemají ani třídní vědomí, ani třídní odhodlání a žijí pro své sobecké cíle nebo pro svou profesi, svou vesnici, svůj národ, pak pochopíme, že pro zajištění jednání třídy jako celku v dějinném hnutí je zapotřebí mít orgán, který ji podněcuje, sjednocuje a stojí v jejím čele – zkrátka který ji řídí; pak pochopíme, že strana je vlastně oním jádrem, bez něhož by se nedalo uvažovat o celé zbývající mase jakožto síle schopné mobilizace. Třída implikuje stranu, protože aby mohla existovat a vystupovat v dějinách, musí mít kritickou doktrínu dějin a cíl, kterého v nich chce dosáhnout.

* * *

V jediné opravdové revoluční koncepci je řízením třídních akcí pověřena strana. Analýza doktrín spolu s řadou historických zkušeností nám umožňuje bez okolků redukovat všechny tendence popírající nezbytnost a přednost funkce strany na maloburžoazní a antirevoluční ideologie.

Opírá-li se toto odmítnutí o demokratické hledisko, musí být podrobeno stejné kritice, jakou marxismus používá k vyvrácení oblíbených tezí buržoazního liberalismu. Stačí připomenout, že je-li vědomí lidí následkem, nikoli příčinou charakteristik okolního prostředí, v němž jsou nuceni žít a jednat, pak nikdy nebude pravidlem, že se vykořisťovaní, hladoví a podvyživení sami dokáží přesvědčit o nutnosti svrhnout dobře živeného sytého a všemi prostředky a možnostmi oplývajícího vykořisťovatele. To může být pouze výjimkou. Buržoazní volební demokracie se domáhá konzultace s masami, neboť ví, že odpověď většiny bude vždy ve prospěch privilegované třídy a ochotně jí bude přenechávat právo vládnout a nadále pokračovat ve vykořisťování. Na tomto vztahu nic nezmění přírůstek nebo úbytek malé menšiny buržoazních voličů. Buržoazie vládne s většinou nejen všech občanů, ale i samotných dělníků. Proto kdyby strana vyzvala celou proletářskou masu, ať posoudí akce a iniciativy, které jsou v kompetenci pouze strany, zavázala by se k verdiktu, který by byl téměř jistě ve prospěch buržoazie. Takový verdikt by byl vždy méně osvícený, méně vyspělý, méně revoluční a především by byl méně veden vědomím skutečně kolektivního zájmu pracujících a konečného cíle revolučního boje než posudek vycházející pouze z řad organizované strany. Představa o právu proletariátu řídit si svou vlastní třídní akci je pouze abstrakcí postrádající jakýkoli marxistický význam. Skrývá se za ní snaha vést revoluční stranu k tomu, aby se rozšiřovala o méně vyspělé vrstvy, a zároveň s tím, jak k tomu postupně dochází, se následná rozhodnutí stále více přibližují buržoazním a konzervativním představám. Kdybychom hledali potvrzení této skutečnosti nejen prostřednictvím teoretického zkoumání, ale také ve zkušenostech, které nám dějiny skýtají, našli bychom jich bohatě. Nezapomínejme, že je typickým buržoazním klišé stavět do protikladu správný „zdravý rozum“ mas a „zlo“ „menšiny buřičů“ a předstírat co nejpříznivější postoj vůči pracujícím a přitom chovat co nejzuřivější nenávist vůči straně, která je jediným prostředkem, jímž mohou pracující zasáhnout zájmy vykořisťovatelů. Pravicové proudy dělnického hnutí, sociálnědemokratické školy, jejichž reakční postoje dějiny jasně ukázaly, neustále staví masy proti straně a předstírají, že jsou schopny nalézat vůli třídy konzultacemi v širším měřítku, než jsou omezené mantinely strany. Když nemohou rozšířit stranu nad všechna omezení vyplývající z doktríny a akční disciplíny, snaží se prosadit, aby její hlavní orgány nebyly orgány ustanovené ohraničeným počtem jejích militantů, nýbrž aby jimi byly ty, které byly pro výkon parlamentních funkcí zvoleny nějakým širším sborem – ostatně parlamentní skupiny vždy patří ke krajně pravicovému křídlu stran, z nichž vzešly.

Degenerace sociálnědemokratických stran Druhé internacionály a skutečnost, že se očividně staly méně revolučními než neorganizované masy, jsou důsledkem toho, že postupně ztratily svůj specifický stranický ráz a to právě prostřednictvím dělnických a „labouristických“ praktik. To jest, nepůsobily již jako předvoj jdoucí před třídou, ale jako její mechanické vyjádření ve volebním a korporativním systému, kde se stejná důležitost a vliv přikládá i vrstvám, které jsou nejméně uvědomělé a nejvíce podléhající egoistickým nárokům proletářské třidy samotné. Jako reakce na tuto epidemii ještě před válkou zejména v Itálii vyvstala tendence, která prosazovala vnitrostranickou disciplínu, odmítala za nové členy ty, kteří ještě nebyli zcela srostlí s naší revoluční doktrínou, vystupovala proti autonomii parlamentních skupin a místních orgánů a navrhovala, aby se strana očistila od jejích falešných elementů. Tato metoda se ukázala být skutečným prostředkem proti reformismu a tvoří základ doktríny a praxe Třetí internacionály, která klade prvořadý důraz na roli strany – to jest centralizované, disciplinované strany s jasným vymezením problematiky principů a taktiky. Táž Třetí internacionála usuzovala, že „selhání starých ‚sociálně demokratických‘ stran Druhé internacionály by v žádném případě nemělo být představováno jako krach proletářských stran obecně“, ale, lze-li to tak říci, krachem organismů, které zapomněly býti stranami, protože stranami být přestaly.

* * *

Vůči komunistickému pojetí role strany existuje i jiná kategorie výhrad. Tyto výhrady jsou spojeny s jiným druhem kritické a taktické reakce na reformistickou degeneraci: týkají se syndikalistického učení, které spatřuje třídu v hospodářských odborových svazech a tvrdí, že právě ony jsou orgány schopné vést třídu v revoluci. Tyto námitky očividně vycházející zleva našly po klasickém období francouzského, italského a amerického syndikalismu nové vyjádření v tendencích, které se nacházejí na okraji Třetí internacionály. I ty lze snadno redukovat kritikou jejich principů i uznáním dějinných vyústění, k nimž vedly, na poloburžoazní ideologie.

Tyto tendence by chtěly rozpoznat třídu v rámci jí vlastní organizace – což je jistě charakteristický a nanejvýš důležitý rys –, tedy v profesních či odborových svazech, které vznikají dříve než politická strana, sdružují mnohem početnější masy, a proto odpovídají více celé dělnické třídě. Obecně vzato však zvolení takového kritéria odhaluje nevědomou úctu k té samé demokratické lži, na kterou se buržoazie spoléhá ve snaze zajistit si svou moc vyzváním většiny lidu, aby si zvolila svou vládu. Z jiných teoretických stanovisek takový přístup splývá s buržoazními představami, svěřuje-li odborovým svazům organizaci nové společnosti a domáhá-li se autonomie a decentralizace výrobních činností, tak jak to dělají reakční ekonomisté. Naším cílem však není zde nyní provést úplnou kritickou analýzu syndikalistických doktrín. Postačí, když s ohledem na vyplývající historické zkušenosti podotkneme, že příslušníci proletářského hnutí představující jeho nejpravicovější křídlo vždy obhajovali totéž stanovisko, tj. zastupování dělnické třídy prostřednictvím odborových svazů; přitom dobře vědí, že tím činí charakter hnutí mírnější a oslabují ho, a to z těch prostých důvodů, o nichž jsme se již zmínili. Sama buržoazie dnes projevuje sympatie a náklonnost vůči organizování pracující třídy v odborech, což není nikterak nelogické; inteligentnější části buržoazie by totiž ochotně souhlasily s reformou státního a zastupitelského aparátu, která by dala větší prostor „apolitickým“ odborům, a dokonce i jejich požadavkům na výkon kontroly nad výrobním systémem. Buržoazie cítí, že dokud je možno akce proletariátu obmezit na bezprostřední ekonomické požadavky, které jsou nastolovány jednotlivými odvětvími zvlášť, pomáhá tak zabezpečit status quo a vyhnout se formování nebezpečného „politického“ uvědomění – to jest jediného uvědomění, které je revoluční, neboť míří na zranitelné místo nepřítele, na držení moci.

Minulí i současní syndikalisté si ovšem vždy uvědomovali, že většinu odborových svazů ovládají pravicové elementy a že autoritativní nadvláda maloburžoazních vůdců nad masami se více než na volebním mechanismu sociálnědemokratických pseudostran zakládá na odborové byrokracii. Proto se syndikalisté a s nimi i velký počet subjektů, které jednaly pouze jako reakce na reformistickou praxi, zabývaly studiem nových forem odborové organizace a vytvářely nové odbory nezávislé na těch tradičních. Takový postup byl teoreticky mylný, neboť nepřekračoval základní kritérium ekonomické organizace: tj. automatické začlenění všech, kteří se na základě svého podílu na výrobě nacházejí v daných podmínkách, a to bez vyžadování nějakého konkrétního politického přesvědčení nebo mimořádného zavázání se k činnosti, která by mohla vyžadovat i nasazení vlastního života. Navíc při honěním se za „výrobcem“ nemohl překročit meze „profesní branže“, zatímco pouze třídní strana tím, že bere v úvahu „proletáře“ v celé šíři jeho podmínek a aktivit, je schopna probudit ve třídě revolučního ducha. Proto se takové řešení, které bylo teoreticky špatné, ukázalo jako neúčinné i ve skutečnosti. Přesto všechno se takové recepty neustále hledají i pro dnešek. Zcela mylná interpretace marxistického determinismu a omezené pojetí role, kterou při formování revolučních sil hrají pod původním vlivem ekonomických faktorů skutečnosti vědomí a vůle, vede velké množství lidí k hledání „mechanického“ systému organizace, který by takřka automaticky zorganizoval masy podle toho, jak se každý jednotlivec spolupodílí na výrobě; dle těchto iluzí by takový organizační mechanismus sám postačoval k tomu, aby byla masa připravena přejít k revoluci s maximální revoluční efektivitou.

Takto znovu ožívá iluzorní řešení, které se zakládá na úsudku, že každodenní uspokojování ekonomických potřeb lze uvést v soulad s konečným cílem – svržením společenského systému – právě opřením se o organizační formu, čímž se vyřeší dávný protiklad mezi omezenými a postupnými výdobytky a maximální realizací revolučního programu. Ale – jak bylo správně řečeno v jedné z rezolucí většiny Komunistické strany Německa (KPD) v době, kdy tyto otázky (které později vedly k odštěpení KAPD) byly v Německu obzvláště naléhavé – revoluce není otázkou formy organizace.

Revoluce vyžaduje organizaci aktivních a na skutečnosti založených sil spojených doktrínou a konečným cílem. Významné vrstvy a nespočet jednotlivců zůstane mimo tuto organizaci, přestože materiálně náleží k třídě, v jejímž zájmu revoluce zvítězí. Třída však žije, bojuje, postupuje a vítězí díky působení sil, které v dějinných strastech zplodila ze svého lůna. Třída má původ v bezprostřední homogenitě ekonomických podmínek, které se nám jeví jako prvotní hnací síla tendence zničit a překročit současný způsob výroby. Aby se však třída mohla tohoto velkého úkolu ujmout, musí mít své vlastní smýšlení, svou vlastní kritickou metodu, svou vlastní vůli směřující k přesně vymezeným cílům určeným výzkumem a kritikou a svou vlastní organizaci boje, která s maximální efektivitou svádí dohromady a využívá její kolektivní snahy a oběti. To vše tvoří stranu.

I.

1. Komunismus je učení o společenských a historických předpokladech pro osvobození proletariátu.

Rozvedení tohoto učení započalo v období prvních proletářských hnutí, které se stavěly proti dopadům buržoazního systému výroby. Jasnějších kontur nabralo v marxistické kritice kapitalistické ekonomiky, v metodě historického materialismu, v teorii třídního boje a v nástinu vývoje, který se odehraje v historickém procesu pádu kapitalistického režimu a proletářské revoluce.

2. Na základech tohoto učení – které nalezlo své první a základní systematické vyjádření roku 1848 v tzv. Komunistickém manifestu – se utváří komunistická strana.

3. Situace, která vznikla buržoazními výrobními vztahy založenými na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a směně, na soukromém přivlastňování produktů kolektivní práce a na volné soutěži všech produktů v rámci soukromého obchodování, se v tomto historickém období stává pro proletariát stále neúnosnější.

4. Těmto ekonomickým vztahům odpovídají politické instituce charakteristické pro kapitalismus: stát založený na demokratickém a parlamentním zastoupení. Ve společnosti rozdělené do tříd je stát organizací moci té třídy, která je ekonomicky nadřazená. Ačkoli je buržoazie ve společnosti menšinou, představuje demokratický stát systém ozbrojené síly organizované za účelem zachování kapitalistických výrobních vztahů.

5. Boj proletariátu proti kapitalistickému vykořisťování nabývá sledu forem, které začínají od násilného ničení strojů, k organizování se podle profese za zlepšení pracovních podmínek, k vytváření továrních rad a k pokusům o převzetí podniků.

Ve všech těchto jednotlivých akcích se proletariát pohybuje ve směru rozhodného revolučního boje proti moci buržoazního státu, který brání v narušení stávajících výrobních vztahů.

6. Tento revoluční boj je konfliktem mezi celou proletářskou třídou a celou buržoazní třídou. Nástrojem tohoto konfliktu je politická třídní strana, komunistická strana, která dosahuje vědomé organizovanosti proletářského předvoje, který si uvědomuje nutnost sjednotit svou činnost v prostoru – tím, že přesahuje zájmy jednotlivých skupin, oborů a národností – a v čase – tím, že konečnému výsledku boje podřizuje dílčí zisky a vítězství, které nezasahují základ struktury buržoazní společnosti.

Proto proletariát sám sebe utváří v třídu bojující za své osvobození jen tehdy, pokud se organizuje v politickou stranu.

7. Cílem činnosti komunistické strany je násilné svržení buržoazního panství, získání politického moci do rukou proletariátu a organizace proletariátu jako vládnoucí třídy.

8. Parlamentní demokracie, v níž jsou zastoupeni občané každé třídy, je formou, kterou nabývá organizace buržoazie jako vládnoucí třídy. Organizace proletariátu ve vládnoucí třídu bude naopak dosaženo prostřednictvím diktatury proletariátu, která je lépe řečeno typem státu, ve kterém o orgánech reprezentace (systému rad pracujících) budou rozhodovat pouze příslušníci pracující třídy (průmyslový proletariát a chudé rolnictvo) a v nichž bude buržoům odepřeno hlasovací právo.

9. Poté co bude zničen starý byrokratický, policejní a vojenský aparát, sjednotí proletářský stát ozbrojené síly pracující třídy do organizace, která bude mít za úkol potlačovat veškeré kontrarevoluční pokusy ze strany vyvlastněné třídy uskutečňovat opatření, která zasahují do buržoazních výrobních vztahů a vlastnictví.

10. Proces přechodu od kapitalistické ekonomiky ke komunistické bude velmi složitý a jeho fáze se budou lišit v závislosti na různých stupních hospodářského rozvoje. Konečným cílem tohoto procesu bude naprosté uskutečnění ovládnutí a řízení výrobních prostředků veškerým sjednoceným lidským společenstvím, spolu s centrálním a racionálním rozložením výrobních sil mezi jednotlivými odvětvími výroby a nakonec centrální správa rozdělování produktů výroby prováděná samotným lidským společenstvím.

11. Jakmile kapitalistické ekonomické vztahy budou zcela odstraněny, bude zrušení tříd dokonanou skutečností a stát jakožto politický aparát moci bude postupně nahrazován racionální, kolektivní správou hospodářské a společenské činnosti.

12. Proces transformace produktivních vztahů bude doprovázen širokou škálou společenských opatření vyplývajících ze zásady, že je to samotné lidské společenství, které se ujímá fyzické a duševní existence všech svých členů. Tímto způsobem budou postupně eliminovány všechny vrozené charakteristiky, které proletariát zdědil z kapitalistického světa. Slovy samotného Manifestu nastoupí na místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady sdružení, ve kterém je svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech.

13. Předpoklady pro vítězství proletářské moci bojující za uskutečňování komunismu nenacházíme ani tak v racionálním použití znalostí v technických úkolech, jako spíše v tom, že politická odpovědnost a kontrola státního aparátu je svěřena do rukou těm lidem, kteří postaví obecný zájem a konečné vítězství komunismu před dílčí a omezené zájmy skupin.

Právě proto, že komunistická strana je organizací těch proletářů, kteří dosáhli tohoto třídního vědomí, bude cílem strany, skrze svou propagandu, vyhrát místa volených zástupců pro své členy v rámci společenské organizace. Diktatura proletariátu bude proto diktaturou komunistické strany a ta bude stranou vládnutí a to ve smyslu zcela protichůdném k tomu starých oligarchií. Tak dalece protichůdné v tom, že komunisté vezmou na sebe úkoly, jež budou vyžadovat maximum obětování se a odříkání, a vezmou na své bedra nejtěžší břemeno revoluční práce čekající na proletariát právě, když v porodních bolestech bude přicházet nový svět ke svému zrodu.

II.

1. Kritika, kterou komunisté soustavně rozvíjejí na základě základních metod marxismu, a propagace závěrů, ke kterým tím dochází, mají za cíl vymýtit vlivy ideologických systémů jiných tříd a jiných stran, které působí na proletariát.

2. V prvé řadě komunismus zcela odmítá idealistické představy, které považují skutečnosti myšlení za základ, a ne za důsledek skutečných vztahů lidského života a jejich vývoje. Všechny náboženské a filosofické formulace v tomto duchu musí být považovány za ideologický balast tříd, jejichž nadvláda – která předcházela buržoazní epoše – spočívala na církevní, aristokratické nebo dynastické organizaci, která svou autoritu přijímala pouze z předstírané nadlidské výsady na své privilegované postavení.

Jedním z příznaků úpadku moderní buržoazie je skutečnost, že tyto staré ideologie, které buržoazie sama zničila, se v průběhu jejího panství znovu objevují v nových formách.

Komunismus založený na idealistických základech by byl nepřijatelnou absurditou.

3. A ve své charakterističtější podobě je komunismus kritickou porážkou konceptů liberalismu a buržoazní demokracie ze strany marxistické kritiky. Právní prosazování svobody myšlení a politické rovnosti občanů a myšlenka, že instituce založené na právech většiny a na mechanismu všeobecného volebního zastoupení jsou dostatečným základem pro postupný a neomezený pokrok lidské společnosti, jsou ideologiemi, které odpovídají režimu soukromé ekonomiky a volné soutěže a zájmům kapitalistické třídy.

4. Jedna z iluzí buržoazní demokracie je přesvědčení, že životní podmínky mas mohou být zlepšovány zvýšením jejich vzdělanosti a odborné přípravy, které poskytují vládnoucí třídy a jejich instituce. Ve skutečnosti je to naopak: zvýšení intelektuální úrovně obrovských mas vyžaduje jako předpoklad vyšší úroveň materiálního života, tedy něco, co je neslučitelné s buržoazním režimem. Kromě toho se buržoazie prostřednictvím svých škol snaží šířit právě ty ideologie, které masám znemožňují pochopit, že současné instituce jako takové jsou samotnou překážkou jejich osvobození.

5. Další základní princip buržoazní demokracie spočívá na podstatě státní příslušnosti. Utváření států na národnostním základě odpovídá třídním potřebám buržoazie v době, kdy sama ustanovuje svou vlastní nadvládu. V tom smyslu, že tak může využívat národních a vlasteneckých ideologií (které odpovídají určitým zájmům společným v počátečních obdobích kapitalismu lidem stejné rasy, jazyka a zvyků) a využívat je k oddalování a zmírňování konfliktu mezi kapitalistickým státem a proletářskými masami.

Myšlenka nacionalistických hnutí národnostních menšin usilujících o připojení ke státu, k němuž se hlásí, tak v zásadě pochází z buržoazních zájmů.

Samotná buržoazie neváhá pošlapat principy národnostní příslušnosti, jakmile ji vývoj kapitalismu dožene k často násilnému dobývání zahraničních trhů, a tudíž k plynoucímu konfliktu ohledně těchto trhů mezi významnými státy. Komunismus překračuje podstatu národnostní příslušnosti v tom, že jasně ukazuje, že masy vykořeněných dělníků se ocitají ve vztahu k zaměstnavatelům ve stejně složité situaci bez ohledu na národnost jak dělníků, tak buržoazie. Jednak v tom, že proklamuje, že typem politické organizace, kterou proletariát vytvoří tím, že se ujme moci, bude mezinárodní sdružení.

Proto je z pohledu komunistické kritiky první světová válka produktem kapitalistického imperialismu. Tato kritika vyvrací nejrůznější interpretace, které zastávají stanoviska z pozice jednoho či druhého buržoazního státu, a které se snaží vylíčit tuto válku jako obranu národnostních práv některých národů nebo jako boj demokraticky vyspělejších států proti těm, které byly organizovány na základě před-buržoazní formy nebo konečně jako údajné nutnosti vlastní obrany proti nepřátelské agresi.

6. Komunismus je také v opozici vůči koncepcím buržoazního pacifismu a iluzím amerického prezidenta Wilsona o možnosti světového sdružení států, které by bylo založené na odzbrojení a řízení sporů na podkladě otevřené mezinárodní diplomacie a které by mělo jako svůj nezbytný předpoklad vysněný plán rozparcelování území do státních celků podle národnostního určení. Válka a národnostní otázky pro komunisty budou rozřešeny pouze v případě, že kapitalistický režim bude nahrazen mezinárodní komunistickou republikou.

7. V třetí oblasti se komunismus prezentuje jako překročení myšlenkových soustav utopického socialismu. Ty usilovaly o vymýcení špatností společenského uspořádání tím, že hodlaly nového uspořádání dosáhnout zavedením již hotových projektů, jejichž možnosti realizace nebyly uvedeny v soulad se skutečným vývojem dějin.

8. To, že proletariát rozvíjí svůj vlastní výklad fungování společnosti a historie, aby tak nasměroval svou akci proti společenským vztahům kapitalistického světa, vede neustále ke vzniku mnoha škol a proudů ovlivněných větší či menší měrou samotnou nezralostí podmínek boje a nejrůznějšími buržoazními předsudky. Z toho všeho pramení omyly a komplikace v jednání proletariátu. Avšak je to s ohledem na tento materiál zkušeností, díky kterému se komunistickému hnutí daří definovat se stále větší jasností ústřední rysy své doktríny a své taktiky, kterými se jasně odlišuje od všech ostatních proudů působících v rámci samotného proletariátu a se kterými otevřeně bojuje.

9. Zakládání výrobních družstev, kde kapitál náleží pracujícím, kteří v nich pracují, nemůže být cestou k poražení kapitalistického systému. Je tomu tak proto, že získávání surovin a distribuce výrobků se uskutečňuje v souladu se zákonitostmi soukromého hospodářství, a v důsledku toho se zákonitostmi plusových cílů účetnictví podniků, a proto konec konců soukromý kapitál vykonává kontrolu nad kolektivním kapitálem samotného družstva.

10. Komunisté nemohou jinak než považovat profesní organizace nebo cechovní organizace za nedostatečné pro boj za proletářskou revoluci nebo jako za základ budoucích orgánů komunistické ekonomiky.

Organizace třídy prostřednictvím dělnických sdružení slouží k neutralizaci konkurence mezi pracujícími stejného sektoru a brání, aby mzdy nepadaly na nejnižší úroveň. To nicméně nemůže vést k odstranění kapitalistického zisku a ještě méně ke sjednocení pracujících ze všech odvětví proti nadvládě buržoazní moci. Dále, prostý převod vlastnictví podniků z rukou soukromého zaměstnavatele do rukou dělnického sdružení nemůže dosáhnout základních hospodářských rysů komunismu. Ten vyžaduje přenést vlastnictví na veškerý proletariát jako celek, jelikož je to jediný způsob, jak eliminovat typické rysy soukromého hospodářství na rovině přivlastňování a distribuce produktů.

Komunisté považují dělnická sdružení za dějiště počátečních proletářských zkušeností, skrze které je umožněno pracujícím posunout se dále směrem ke koncepci a praxi politického boje, který má jako svůj orgán třídní stranu.

11. Obecně platí, že je mylné domnívat se, že revoluce je otázka forem organizací, ve kterých se proletáři seskupují s ohledem na své postavení a zájmy v rámci kapitalistického systému výroby.

Nejedná se tedy o změnu struktury ekonomických organizací, které by poté mohly dát proletariátu účinný nástroj pro své osvobození.

Tovární svazy pracujících a závodní rady se objevují jako orgány k obraně zájmů proletářů různých podniků v okamžiku, kdy se začíná objevovat možnost, že by neomezená vláda kapitalistů v řízení podniků mohla být omezena.

Avšak dosažení práva na větší či menší míru správy (kontroly) výroby těmito organizacemi není v rozporu s kapitalistickým systémem, a dokonce by mohla být kapitalistickým systémem použita jako prostředek k zachování své nadvlády.

Ani převod řízení tovární výroby na závodní rady by neznamenal (o nic více než v případě odborů) předzvěst komunistického systému. Podle skutečného komunistického pojetí bude dělnické správy nad výrobou dosaženo až po svržení buržoazní moci a bude se jednat o správu nad provozem každého podniku, který bude vykonávat celý proletariát sjednocený skrze stát dělnických rad. Komunistické řízení výroby bude znamenat, vést každou pobočku a každou výrobní jednotku racionálními výrobními orgány, které budou představovat zájmy všech pracujících, jejichž společné dílo je budování komunismu.

12. Kapitalistické výrobní vztahy nelze měnit zásahem orgánů buržoazní moci.

Proto převod soukromých podniků na stát nebo na místní samosprávu neodpovídá ani v nejmenším komunistické koncepci. Takový převod je vždy doprovázen vyplacením kapitálové hodnoty podniku bývalým majitelům, kteří tak vůbec neztrácejí své právo vykořisťovat. Samotné podniky i nadále fungují jako soukromé podniky uvnitř rámce kapitalistické ekonomiky a často se stávají praktickými nástroji v akci za zachování existence a obrany třídy, která ujařmila buržoazní stát.

13. Představa, že kapitalistické vykořisťování proletariátu může být postupně snižováno a poté odstraněno legislativní a reformní akcí současných politických institucí, ať už tím, že ji vyvolají zástupci proletářské strany uvnitř těchto institucí, nebo dokonce masovou agitací, vede pouze ke spoluúčasti na obraně privilegií buržoazie. Buržoazie bude příležitostně předstírat, že přenechá minimální část svých výsad, aby se tak pokusila utišit hněv mas a odvrátit jejich revoluční pokusy vůči základům kapitalistického režimu.

14. Dobytí politické moci proletariátem, i když je takový cíl považován za konečný a naprostý záměr jeho činnosti, nemůže být dosaženo tím, že dosáhne většiny v buržoazních volitelných orgánech.

Buržoazie si skrze výkonné orgány státu, které jsou jejími přímými hybnými silami, velmi snadno zajišťuje uvnitř volitelných orgánů většinu pro své delegáty nebo pro ty elementy, které jsou pod jejím vlivem nebo které jsou vtaženy do její hry tím, že chtějí jednotlivě nebo kolektivně vyhrát volitelné posty. Navíc účast v těchto institucích vyžaduje souhlas s dodržováním právních a politických základů buržoazní ústavy. Tento souhlas je pouze formální, přesto však dostačuje k tomu, aby se buržoazie vymanila ze sebemenších nepříjemností při obvinění z formální protiprávnosti právě v okamžicích, kdy se bude logicky uchylovat ke svým reálným prostředkům ozbrojené obrany, spíše než aby se vzdala moci a umožnila proletariátu rozbít svou byrokratickou a vojenskou mašinérii nadvlády.

15. Hlásit se k nutnosti povstaleckého boje o převzetí moci, a současně navrhovat, aby proletariát uplatňoval svou moc tak, že připustí zastoupení buržoazie v nových politických organizacích (volitelných shromážděních nebo jejich propojení se systémem dělnických rad), je nepřijatelný program a odporuje ústřednímu komunistickému požadavku – diktatuře proletariátu. Proces vyvlastnění buržoazie by byl okamžitě ohrožen, pokud by si tato třída udržela prostředky, kterými by mohla nějakým způsobem ovlivňovat formování zastupujících orgánů proletářského státu, který ji v témže momentě vyvlastňuje. Umožnilo by to buržoazii využívat vliv, který si nevyhnutelně udrží díky svým zkušenostem a své intelektuální a technické přípravě, aby mohla v rámci kontrarevoluce rozehrát svou politickou činnost směřující k znovunastolení své moci. Stejnými následky by skončilo, pokud by bylo dovoleno přežít sebemenším demokratickým apriori zásadám o rovnosti zacházení, které by údajně měly být poskytnuty buržoazii ze strany proletářské moci v takových otázkách, jako je svoboda sdružování, propagandy a tisku.

16. Program, ve kterém je návrh na takový orgán politické reprezentace, který je založen na delegátech různých oborů a profesí ze všech společenských tříd, není ani ve formální podobě cestou k systému dělnických rad. Ten je totiž charakterizován vyloučením buržoazie z volebních práv a tím, že jeho ústřední organismus není ustanoven na základě odvětví, ale na územní části. Uvážíme-li na počátku zmíněnou formu zastoupení, tak se jedná spíše o podřadnější stupeň reprezentace současné parlamentní demokracie.

17. Anarchismus je hluboce protichůdný k myšlenkám komunismu. Směřuje k okamžité instalaci společnosti bez státu a politického systému a obhajuje ve vztahu k hospodářství budoucnosti autonomní fungování výrobních jednotek, odmítá jakoukoli koncepci centrální organizace a regulaci lidské činnosti ve výrobě a distribuci. Takové pojetí se blíží pojetí buržoazní soukromé ekonomiky a zůstává mu cizí základní podstata komunismu. Kromě toho okamžité odstranění státu jako mašinérie politické vlády se může rovnat selhání klást odpor kontrarevoluci. Pokud tedy jeden nepředpokládá, že třídy budou okamžitě zrušeny, to jest, že dojde k takzvanému revolučnímu vyvlastnění současně s povstáním proti buržoazní moci.

Pro takovou představu neexistuje sebemenší možnost, vezmeme-li v potaz složitost proletářských úkolů v nahrazení současného hospodářství tím komunistickým a nutnost, že tento proces bude v režii centrálního organismu, který zastoupí obecný zájem proletariátu a který podřídí tomuto zájmu veškeré místní a partikulární zájmy, které jednají v rámci kapitalismu jako základní konzervativní síly.

III.

1. V kontextu komunistické doktríny a ekonomického determinismu se nenahlíží na komunisty jako na pasivní diváky dějinného osudu, ale naopak jako na neúnavné bojovníky. Nicméně boj a akce by byly neúčinné, pokud by byly odtržené od východisek marxismu a od zkušeností nahlížených pohledem komunistické kritiky.

2. Revoluční činnost komunistů je založena na organizovanosti ve stranu těch proletářů, kteří spojili uvědomění komunistických principů s rozhodnutím věnovat veškerou svou energii záležitostem revoluce. Strana, organizovaná na mezinárodní úrovni, funguje na základě disciplíny k rozhodnutím většiny ve straně k rozhodnutím ústředních orgánů, které tato většina zvolila, aby vedly hnutí.

3. Propaganda a snaha získat na svou stranu další stoupence – skrze kterou strana přijímá nové členy pouze na základě nejpevnějších záruk – jsou základní činnosti strany. Ačkoli strana staví úspěch svých kroků na propagaci svých zásad a konečných cílů, a ačkoli bojuje v zájmu obrovské většiny společnosti, neusiluje komunistické hnutí o souhlas majority společnosti jako o nezbytný předpoklad pro své akce. Kritérium, které určuje příležitost pro zahájení revoluční akce, je objektivní zhodnocení vlastních sil a sil našich nepřátel. Bere přitom v úvahu celý souhrn faktorů, kde početní prvek není faktorem jediným, a ani tím nejdůležitějším.

4. Komunistická strana interně vyvíjí intenzivní studijní činnost a politickou kritiku úzce spojenou s potřebnými činnostmi a historickými zkušenostmi a usiluje o organizaci této činnosti na mezinárodní úrovni. Vně strany pracuje za všech okolností a všemi prostředky, které má k dispozici, na rozšiřování poznatků ze své vlastní kritické zkušenosti a na dokazování nesprávnosti učení svých odpůrců a jejich stran. V prvé řadě strana provádí svou činnost a propagandu mezi proletářskými masami a věnuje se tomu, aby je polarizovala kolem sebe. Zejména pak v těch dobách, kdy jsou masy uvedeny do pohybu podmínkami, které na ně kapitalismus uvalil, a hlavně uvnitř organizací vytvořených proletáři k hájení svých bezprostředních zájmů.

5. Z toho důvodu komunisté pronikají do proletářských družstev, sdružení pracujících, továrních rad a tvoří uvnitř nich skupiny komunistických dělníků. Ty se snaží získat většinu a vůdčí funkce, aby tak masy proletářů mobilizované těmito sdruženími podřídily své akce nejvyšším politickým a revolučním záměrům boje za komunismus.

6. Na druhou stranu komunistická strana nadále existuje mimo všechny instituce a sdružení, kterých se společně účastní buržoové a pracující nebo, ještě hůře, které jsou vedené a prosazované zástupci buržoazie (spolky vzájemné pomoci, charity, kulturní vzdělávání, lidové vysoké školy, lóže Svobodných zednářů, atd.). Strana bojuje proti působení a vlivu těchto institucí a sdružení a snaží se od nich proletáře odvracet.

7. Účast ve volbách do zastupitelských orgánů buržoazní demokracie a účast na parlamentní činnosti, přestože vždy takové jednání představuje kontinuální nebezpečí pro politickou deviaci, může být využita pro propagandistické účely a ke vzdělávání hnutí v období, kdy ještě neexistuje možnost svrhnout buržoazní moc a kdy se v důsledku toho úkol strany omezuje na kritiku a odporování převládající buržoazní dominanci. V současné době, která začala koncem první světové války, prvními komunistickými revolucemi a vytvořením Třetí internacionály, stanovují komunisté jako bezprostřední cíl politické akce proletariátu v každé zemi revoluční dobytí moci, kterému musí být věnována veškerá energie a veškeré přípravné práce strany.

V této době je nepřípustné účastnit se těchto zastupitelských orgánů, které fungují jako mocný obranný nástroj buržoazie a které jsou dokonce navržené tak, aby fungovaly i v řadách proletariátu. Je to právě opozicí vůči těmto orgánům, jejich uspořádání, a tak i jejich funkci, čím komunisté vyzývají k systému dělnických rad a diktatuře proletariátu.

Vzhledem k velké důležitosti, kterou prakticky předpokládá volební aktivita, není možné tuto činnost sladit s tvrzení, že není prostředkem k dosažení hlavního cíle činnosti strany, kterým je dobytí moci. A stejně tak není možné zabránit tomu, aby tato volební aktivita nepohltila veškerou činnost hnutí a neodklonila ho od revolučních příprav.

8. Volební vítězství v místních vládních orgánech s sebou nese stejné problémy jako parlamentarismus, a to ještě ve větší míře. Jako prostředek akce proti buržoazní moci ho nelze přijmout ze dvou důvodů:

1. zaprvé, tyto místní orgány nemají žádnou skutečnou moc, ale jsou podrobeny státní mašinérii, a

2. i když prosazování zásady místní samosprávy dnes může vyvolat nepříjemnosti pro vládnoucí buržoazii, takovýto postup by mohl v důsledku poskytnout buržoazii opěrný bod pro její akce v boji proti zřízení proletářské moci. Takový postup je také v rozporu s komunistickou zásadou centralizované činnosti.

9. V revolučním období se všechny snahy komunistů soustředí na to, aby přispěly k možnostem, že akce mas dosáhnou maximální intenzity a účinnosti. Komunisté kombinují propagandu a revoluční přípravu s organizováním velkých a častých proletářských demonstrací, především ve velkých centrech, a snaží se použít ekonomických hnutí, aby tak bylo možné zorganizovat demonstrace mající politický charakter, skrze který proletariát potvrdí a posílí svou vůli svrhnout buržoazní moc.

10. Komunistická strana provádí svou propagandu v řadách buržoazní armády. Komunistický antimilitarismus není založen na sterilním humanismu. Namísto toho je jeho cílem přesvědčit proletáře, že je buržoazie vyzbrojuje, aby bránili její zájmy a aby využila jejich síly proti cíli proletariátu.

11. Komunistická strana se zaměřuje na to, aby působila jako obecný vojenský poradní sbor proletariátu v době revoluční války. Proto se připravuje a organizuje svou vlastní síť zpravodajské činnosti a komunikace. Především pak podporuje a organizuje ozbrojování proletariátu.

12. Komunistická strana dochází k závěru, že nejsou možné žádné dohody či spojenectví s jinými politickými hnutími, které sice se stranou sdílí konkrétní bezprostřední cíl, ale rozcházejí se ve svých programových otázkách ohledně dalších akcí. Strana musí rovněž odmítnout aliance – jinak známé pod pojmem jednotné fronty – se všemi tendencemi pracující třídy, které přijímají povstaleckou akci proti buržoazii, ale názorově se rozcházejí s komunistickým programem ohledně vývoje následných kroků.

Komunisté nemají důvod považovat růst sil, které směřují ke svržení buržoazní moci, za příznivý stav, jestliže jsou síly, které pracují na ustavení proletářské moci na základě komunistických instrukcí, stále nedostatečné. Neboť pouze ony mohou zajistit úspěch proletářské moci.

13. Sověty nebo rady dělníků, rolníků a vojáků, tvoří orgány proletářské moci a mohou uplatnit svou skutečnou funkci pouze po svržení buržoazního panství.

Sověty nejsou samy o sobě orgány revolučního boje. Stanou se revolučními, až když v nich komunistická strana získá většinu.

Dělnické rady mohou vzniknout i před revolucí, v době akutní krize, během které je státní moc vážně ohrožena.

Během revoluční situace může být pro stranu nezbytné, aby převzala iniciativu ve vytváření sovětů. Avšak taková iniciativa se nemůže stát prostředkem, jak takovou situaci samotnou přivodit. Pokud je moc buržoazie posílena, přetrvání rad může pro revoluční boj představovat vážné nebezpečí – nebezpečí navození smíru a propojení proletářských orgánů s orgány buržoazní demokracie.

14. To, co odlišuje komunisty, není, že v každé situaci a v každém období třídního boje volají po okamžité mobilizaci všech proletářských sil směřujících k všeobecnému povstání. To, co je odlišuje, je, že jasně prohlašují, že fáze povstání je nevyhnutelným výsledkem boje, a že připravují proletariát na to, aby této fázi čelil za podmínek příznivých pro úspěch a další rozvoj revoluce.

V závislosti na situaci – kterou může strana zhodnotit lépe než zbytek proletariátu – se proto strana sama může ocitnout v situaci, kdy bude konfrontována s nutností jednat, aby buď urychlila, nebo oddálila okamžik rozhodující bitvy. V každém případě je specifickou úlohou strany bojovat jak proti těm, kteří si přejí uspíšit revoluční akci za každou cenu, což by mohlo vést proletariát nejkratší cestou do záhuby, tak proti oportunistům, kteří zneužívají každé příležitosti, v nichž je rozhodující akce nežádoucí, aby definitivně zabránili revolučnímu hnutí tím, že odkloní jednání mas směrem k jiným cílům. Komunistická strana naopak musí vést jednání mas vždy směrem k efektivnější přípravě na finální a nevyhnutelný ozbrojený boj proti obranným silám buržoazního panství.

Mezi těmi pěkně předkládanými dogmatickými formulacemi…, které by nám jako jařmo chtěli připevnit na krk ti, kdo naštěstí pro ně i pro společnost žijí už dlouho nebo krátce mimo naše řady, patří i formulace o „národní obraně“.

Toto jařmo přijalo bez pochybností mnoho našich lidí: je tak pevné a svatosvaté, že dobře činí ti socialisté, kteří coby lidé a coby strana, jsou zcela solidární s národní buržoazií při obraně své vlasti, je-li ohrožena agresorem.

K útěše mnohých tu máme výjimku, která je momentálně pevně zakotvena v naší… nudící neutralitě za každou cenu. Nuže, dovolte nám, abychom se touto otázkou zabývali trochu hlouběji, abychom překročili schematické a vnější hledisko, abychom ji prověřili analýzou pochybností a kritiky, kterou pro tentokrát použijeme my, proti pravdě, která již dostala oficiální posvěcení… od protisocialistické koalice.

Podobně jako věřícímu člověku, který slyší rouhání, se buržoazii, nacionalistům a válkychtivým demokratům ježí vlasy na hlavě, když vidí, že i posvátnost „obranné války“ je zpochybněna. A to proto, že tento rozšířený názor se po starém kněžském způsobu opírá o citaci jistého latinského přísloví nebo o jakýsi zjednodušeně absurdní rčení – vim vi repellere licet – jsem-li napaden násilníkem, přistoupím na svou obranu k násilí. Tento způsob celkového řešení otázky – nedůstojný pro ony mozky, které odhalily a identifikovaly naši kolektivní chybu a hloupost – zcela opomíjí posouzení všech možných faktorů, které je třeba vzít v úvahu, chceme-li se skutečně vyhnout myšlenkovým stereotypům toho nejhrubšího dogmatismu.

Faktem je, že před několika měsíci bývalý redaktor časopisu „L’Avanti!“ poté, co otázku, kterou se zabýváme, učinil kritérium pro rozlišení socialistů od anarchistů (?!), ji z proletářského hlediska prezentoval víceméně takto: ačkoli jsou dělníci těmi, kdo nic nevlastní, a tudíž nemají co ztratit, právě oni jsou ve skutečnosti největšími oběťmi cizí invaze, protože nemohou před nepřátelskou armádou utéct, jako to mohou učinit ti, kdo mají finanční prostředky. Dělníci jsou proto více vystaveni represáliím, krutostem a útlaku ze strany nepřítele a socialistická strana nemůže tuto skutečnost ignorovat. V takovém případě má povinnost se všemi svými silami zapojit do války proti vetřelci a zříci se své principiální politické opozice vůči buržoaznímu státu.

Z obecnějšího hlediska by se dalo říci, že proletariát má zájem na zachování územní celistvosti národa, aby se vyhnul tomu, že se na jeho třídní porobu navrství i útlak cizí moci. Tváří v tvář takovému nebezpečí, které představuje ohrožení již dosaženého stupně politické svobody a hospodářského blahobytu, se mají dělníci spojit s buržoazií a nastolit pauzu v třídním boji, až do doby, kdy bude garantována bezpečnost hranic…

Je pravda, že hrozba invaze vede ke splývání zájmů všech společenských tříd určitého státu a že vítězství nepřítele představuje v takovém případě pro proletariát materiální a politickou újmu; ale taková hrozba, kvůli ve všech zemích rozšířenému militarismu a jeho neustálému a všeobecnému rozšiřování, sužuje trvale v době míru všechny proletáře a bezprostředně po přerušení diplomatických vztahů mezi dvěma nebo více buržoazními vládami se naplňuje k újmě dělnických tříd všech zemí, které vstupují do války.

V takovéto kritické a vyhrocené chvíli by socialistická strana měla prozkoumat, zda jsou či nejsou naplněny nutné náležitosti k obraně národa, aby se mohla rozhodnout, zda její stanovisko má být naprostý souhlas s ostatními stranami a vládou nebo jednoznačný odpor - který může být vyjádřen velmi různými způsoby: od banální hlasovací akce až po vyhlášení povstání dělnictva. Takovéto prozkoumání je především znemožněno tím, že v moderních státech je zahraniční politika přísným monopolem vládnoucích sfér a veškerá diplomatická aktivita je držena v tajnosti, dokonce je oproštěna od kontroly parlamentu. Jak tedy zjistit, která z válčících buržoazií je za válku zodpovědná, když všechny vlády prohlašují, že do ní byly vtaženy silou, zatímco pracovaly na zajištění míru; a to navíc v době, kdy je třeba naléhavě rozhodnout o vlastním postupu?

To však není hlavní podstatou této záležitosti. I v případě, že je jasně zjištěn stát, který válku vyvolal, nedochází k podstatnému rozdílu mezi situacemi v jednotlivých zemích, pokud jde o rizika a nebezpečí invaze, kterým jsou vystaveny příhraniční regiony. Zatímco mobilizace proti sobě stojících armád probíhají s rozdílem pouhých několika hodin, zatímco není známo, které státy se spojí s agresorem či napadeným, ocitají se všechny tyto zainteresované národy v nebezpečí invaze, čelí riziku budoucího politického útlaku, všechny tyto země jsou v ohrožení a pro všechny jsou nakonec naplněny podmínky pro národní obranu. Když Francie a Piemont vyhlásily v roce 1859 Rakousku válku, rakouská armáda okamžitě obsadila provincii Novara. V roce 1870 se francouzský stát, jehož cílem bylo rozdrtit Prusko, brzy ocitl v podmínkách té nejvíce katastrofální obrany. Je zřejmé, že ve všech válkách mezi sousedícími státy menší či větší nebezpečí, které hrozí různým zemím, není dáno původem války, ale větší či menší výkonností vojska nebo množstvím zbraní; a to zejména proto, že všechny armády mají vždy připraveny své plány mobilizace a strategické obranné a útočné plány, kterými se hodlají řídit proti případným nepřátelům.

Pouze v koloniálních válkách mohou ti, kteří se chtějí řídit určitými právními normami ohledně užití násilí, s jistotou fakticky i právně určit výskyt a původ nadvlády. Je však zvláštní, že jsou to právě koloniální války, které nacházejí podporu u demokratických obhájců práva na národní identitu; neboť jsou to pak právě oni, kdo vytahují z jiné přihrádky svého vysoce vyvinutého mozečku jiný argument: totiž šíření demokratické civilizace!

Vrátíme-li se k našemu tématu, konstatujeme, že na samém počátku války, po zjištění odpovědnosti jednoho ze států, tváří v tvář „dějinám“ nebo „právu“ – které pro nás marxisty vždy zůstává prázdnou a zbytečnou abstrakcí –, při aplikaci této rozdílnosti odpovědností buržoazií vůči různým povinnostem socialistických proletářů podle toho, zda patří k státu napadenému nebo k útočícímu, bylo pouze dosaženo toho, že na proletariát a socialistickou stranu státu, který chtěl válku, dopadly důsledky hanebné politiky jejich vlastních vládnoucích tříd, že jsou nuceny k protiválečným akcím, zatímco proletáři druhého státu smí pod vedením socialistického ministra války napochodovat do řad státní armády, aby bránili vlast a v případě potřeby překročili v hrdinném zápalu její ohrožené hranice…

To jsou důsledky, k nimž nás logicky dovedla absurdní koncepce socialistické legitimity obranné války. Když přejdeme od teorie k praxi, toto omezení antimilitaristické činnosti proletariátu vedlo k selhání Internacionály proletariátu tváří v tvář evropské válce. Doplňme na okraj, že mluvíme-li o akci socialistické strany proti válce, omezíme se na odkaz na minimální snahu zachovávat třídní politickou opozici proti státu i v době války, přičemž další akce závisí na momentálních možnostech.

Ideální metodou je souběžně probíhající antimilitaristická činnost; ale právě tato souběžnost byla narušena zhoubnou a účelovou výhradou o „národní obraně“, na kterou se, ať už právem či neprávem, vždy hravě odvolávají a padají v omyl ty socialistické strany, které jsou momentálně pro válku. Na druhou stranu je absurdní předpokládat, že politická nebo revoluční opozice, kterou různé socialistické strany uskutečňují na základě své vlastní síly nebo průpravy, nezpůsobí změnu pravděpodobnosti vojenského úspěchu bojujících stran. A jelikož pravděpodobnost vítězství určitého státu, ať už napadeného nebo útočícího, bude záviset na jeho vojenské síle a na větším či menším rozvoji socialistických tendencí v řadách proletariátu, je jisté, že socialistická strana rázně zakročující proti buržoazii vlastního národa, bez ohledu na svou politicko-diplomatickou odpovědnost, zvyšuje možnosti vojenské porážky, nepřátelské invaze a budoucího politického útlaku.

Socialistická strana se proto v každém případě ocitá na rozcestí: buď obětovat na oltář vlasti svou vlastní specifičnost a do značné míry i svou budoucnost, nebo oslabit sledujíc bez skrupulí svou specifickou činností národ, k němuž patří.

Tváří v tvář této odpovědnosti, jejíž vážnost vůbec nezávisí na pověstném chápání obrany nebo útoku, by socialismus nikdy neměl váhat, aby sám sebe zcela nezapřel.

Ale podle výše zmíněné mussolinské teorie, formulované v dosud nepodezřelém okamžiku¹, a podle dalších velmi modních úvah, má taková zrada socialistické strany tváří v tvář nepříteli vyústit v krvavou proletářskou oběť. To je onen nechvalně známý způsob formulování otázky, který klame mnoho socialistů.

Především nechápeme, jak by válečná situace vytvořená buržoazií mohla nevyústit v krvavou oběť z řad proletariátu, a nevěříme, že by slzy matek zabitých vojáků byly méně bolestné při pomyšlení, že padli při invazi do cizí země. Každá socialistická činnost má za následek útrapy proletariátu. Náš program je programem negace, jehož cílem není učinit současné instituce spravedlivými a užitečnými, ale rozbít jejich neustálé mučivé rozpory pod náporem revolučního příboje. Proletariát vykoupí krev svých dětí cenou své vlastní krve; a socialismus nemůže najít jiný způsob, jak překonat špínu a hanebnost kapitalistického světa. Nebude se lidem budoucnosti zdát celá současná doba odborových požadavků, které se uskutečňují metodou stávky, v níž se dělníci odsuzují k hladu a bídě, aby si vymohli relativní zvýšení blahobytu, absurdní? Tyto rozpory leží v jádru režimu, proti němuž bojujeme, a nutně se odrážejí v celém našem boji, který vejde do dějin jako hrdinské, ale bolestné mučednictví, v němž konflikty namířené proti zájmům vládnoucí třídy vždy končí masakrem utlačovaných, stávkujících, fízlů, proletářů, kteří se stali vojáky pod tou či onou buržoazní vlajkou.

Dilema a rozcestí, před kterým stojí socialistická strana, je podobné Shakespearovu „být či nebýt“.

V žádném případě, aniž by popřel sám sebe, nesmí socialismus rezignovat na soudržnost národa. To je společné a opěvované všemi ostatními stranami, kdykoli je vlast v ohrožení, byť i chybou nebo z vlastní vůle vlády státu. Ovšem taková soudržnost nám nemůže a nesmí být vlastní, i kdyby důvodem hrůzného válečného jevu byla zvůle nepřátelských vlád, možná za klamavé spoluúčasti jejich obyvatel.

Oběť, kterou přináší jiné strany, je zcela odlišná od té, která se vyžaduje od nás. Ostatní mají za cíl soudržnost a sociální smír ve svých pokryteckých ideologiích, které maskují skryté tendence vládnoucích menšin udržet si výsady útlaku. My jsme naopak stranou otevřeného společenského střetu, deklarovaného boje mezi třídami, a odvádět socialismus z tohoto bojiště pod floskulemi přejatými od protistrany znamená pohřbívat jej.

Máme za to, že ti, kdo se předhánějí v nalézání styčné plochy mezi socialismem a problémy národností, budou nuceni naznat, že jediným myslitelným historický poslaní, které mají národnosti ustavené ve státních útvarech, je nacionalismus, pro nějž je určitý národ, a vždy ten stejný, tím, kdo má vždy pravdu; a má ji tím větší, čím větší je jeho ozbrojená síla a čím menší jsou jeho vnitřní třídní rozpory.

V každém případě lze jistě konstatovat, že nejméně šťastné, nejméně marxistické, nejméně socialistické řešení problému vztahu socialismu a národnosti je to, které je vulgárně vyjádřeno heslem „národní obrana“.

Feministické hnutí, které se všude prosazuje, si zaslouží pozornost a studium socialistů. I v Itálii jsme svědky probuzení ženského hnutí a v proletářských kruzích jej vede skupina statečných soudružek, které vydávají La Difesa delle Lavoratrici (Obrana dělnic), časopis, jemuž každý opravdový socialista musí přát co největší rozvoj a k jehož šíření musíme všichni přispět.

Řekněme si hned, že soubor tendencí, který je chápán pod pojmem feminismus a který vrcholí snahou o všeobecné volební právo, není totéž co hnutí socialistických žen, které právě nastupuje. Zejména princip vyhledávání příznivců volebního práva žen v každé politické straně, který prosazují buržoazní feministky, nemůže být socialisty přijat, protože představuje nebezpečí třídní kolaborace, a proto jej nelze skloubit se základními charakteristikami socialistického hnutí. A naše soudružky z La Difesa delle Lavoratrici si dávají velký pozor, aby se nevydávaly za „feministky“, a mají k tomu dobrý důvod.

To však neznamená, že bychom měli feminismus přehlížet, to zdaleka ne. Naopak je třeba trvat na tom, že rovnost pohlaví je nezbytnou součástí socialistického programu a že jí nelze dosáhnout dříve než se zrušením individuálního vlastnictví a že buržoazní feminismus je na falešné cestě, která ho nemůže dovést k úspěchům přesahujícím okruh nějakého pomíjivého triumfu pozemské marnosti.

Tím, že tímto způsobem odhalíme skutečně revoluční duši feminismu, přimějeme nejlepší části tohoto hnutí, aby se k nám přidaly a opustily tu neseriózní část, tvořenou buržoazními dámami a mladými slečnami, více či méně intelektuálními, které by rády dosáhly volebního práva pro ženy tím, že si svými sladkými úsměvy získají nadpoloviční většinu od 508 ctihodných poslanců, kteří mohou tomuto propůjčit svůj hlas. Proto je třeba v ženských kruzích propagovat tezi, že ve společnosti založené na soukromém vlastnictví, jako je ta současná, nelze dostát požadavkům žen. Tak bude možné získat pro revoluční propagandu značný počet vzdělaných a inteligentních žen, které patří k těm středním vrstvám, jež jsou ve své mužské části stále více protisocialistické, a ty by mohly být cennou pomocí pro organizaci ženského proletariátu.

Je zároveň nutné zviditelnit otázku žen mezi socialisty, přimět soudruhy a organizované lidi k aktivní propagandě v jejich rodinách, aby byly zničeny buržoazní a konzervativní předsudky o podřadnosti žen v socialistickém proletariátu.

Dokázat, že kapitalistická buržoazie bude vždy proti feminismu, není těžký úkol. Třída, která má monopol na výrobní prostředky, si jej uchovává a předává prostřednictvím následovnictví a dědictví v mužské linii, a zaručuje si tak pokračování svého monopolu pomocí řady právních ustanovení, která představují skutečnou tyranii na základě pohlaví. Ve majetných třídách má dnes rodina jedinou hodnotu jakožto prostředku převodu individuálního vlastnictví; to, co dusí rodinný krb ve své romantizované vzpomínce, je obchodní podnik, a kapitalistická třída (která umí včas pozastavit vnitřní konkurenční boje, když jde o boj proti společnému nebezpečí) pohlíží na velmi ojedinělé podniky svěřené ženám přezíravě a bojuje proti nim zákonnými prostředky.

Buržoazie tedy nikdy nepřijme součinnost žen při tvorbě zákonů. Je pravda, že některé státy již volební právo ženám přiznaly, ale jedná se o omezené výjimky. Na druhou stranu ženy si přejí volební právo nikoli jako konečný cíl své agitace, ale jako prostředek k tomu, aby veškerá sociální legislativa byla na ochranu žen.

I ta nejvyspělejší demokracie váhá, zda se do této oblasti pustit. Změna právního řádu rodiny je nebezpečná pro celou stavbu kapitalistické společnosti a demokracie není nic jiného než historická póza zpátečníků označujících se za evolucionisty, aby tak odvrátili revoluci; demokracie otálí a neslibuje mnoho, aby nemusela nic dělat. Bude se jednat o rozvodu nebo o další drobnosti. Přičemž rozvod jen nepatrně zeslabuje právní a morální podřízenost žen.

Emancipace ženského pohlaví není reformou, které lze dosáhnout v rámci současných institucí, nýbrž je v podstatě revolučním výdobytkem. Jen strana se skutečně podvratným charakterem, jako je ta socialistická, si ji může vepsat na svůj prapor.

Mužská despocie je založena na tom, že muž není zodpovědný za následky pohlavního styku, není povinen vyživovat potomky. Proto žena, která se styku oddává, požaduje zákonnou záruku mateřství (manželství), anebo dokonce určitou spoluúčast (řekl bych takřka celou) na krytí rizika mateřství, čímž se dostáváme k prostituci. Základní rys obou skutečností je stejný, mimo jakékoli morální předsudky, a vyúsťuje ve velmi jednoduchý závěr: v současné společnosti je láska v podstatě redukována na ekonomický vztah koupě a prodeje.

Marx ukázal, že práce podléhá stejně jako každé jiné zboží zákonům nabídky a poptávky. Podobná teorie by mohla být uplatněna na zboží–lásku.

I v této oblasti lze prokázat přítomnost jakési nadhodnoty, která odráží vykořisťování žen muži, obdobně jako je tomu u vykořisťování námezdních dělníků kapitálem.

Podrobný rozbor by ukázal, že těmto zákonům nemůže uniknout žádná konvence pohlavního styku. Mohou nás označit za vulgární, ale to nic nemění na naší věcnosti.

Socialismus už dříve rozvrátil „fantazii“ těch, kteří si chtěli užívat života, aniž by jejich fajnové nosánky okusily puch linoucí se z kobek vykořisťovaných. A těm mladým citlivkách a intelektuálům, kteří nás obviňují z „cynismu“, můžeme říci, že nejlepší část své činnosti upírají právě k tomuto ušlechtilému cíli: milovat bez placení.

Příčinu podřadného postavení žen je tedy třeba hledat v ekonomickém uspořádání společnosti.

Pokud by skutečně mohl existovat zákon o určení otcovství, musel by v obecné rovině stanovit tuto právní normu: majetek každého muže musí být rozdělen rovným dílem mezi všechny ženy, s nimiž měl styk, k zaopatření jeho potomků. Takový zákon by znamenal konec kapitalismu. Bylo by absurdní, kdyby pro něj buržoazie hlasovala. Je však možné, že nějaká prozíravá demokracie by jej do svých programů – spolu s dalšími, které nám prostor nedovoluje analyzovat – zařadila, aby odklonila hnutí žen od revolučního proudu.

Všem ženám, které trpí, jsou podváděny a klamány mužskou arogancí, vzkazujeme, aby se nenechaly svést na scestí. Stejně jako proletářům, kteří očekávají svou spásu prostřednictvím demokratických reforem, vzkazujeme našim soudružkám: pozvedněte svůj zrak, světlo spásy se nalézá tam, ve velkém revolučním vítězství, a nikoli jinde.

Mějme se na pozoru před ženskou demokracií, která nebude o nic méně škodlivá než ženský klerikalismus.

Na tomto poli již působí svobodní zednáři, a to s netušenou intenzitou, a z jejich gramofonů se sladkým, emotivním hlasem line: civilizace, pokrok, svobodné myšlení… Jde o poplach, který musí prostoupit socialistickými řadami, aby se onen nešťastný manévr nepodařil.

A aby se nepodařil, musíme pracovat mnohem usilovněji než oni, na opravdové, kvalitní a pořádné propagandě mezi ženami.